Jeden z těch, po kterých potřebuju další víkend … ach ta pondělní rána, kdy se sotva hrabu z postele. Oba dny bylo krásně, grilovali jsme si maso, jeden den kuřecí, druhý den vepřové … pohrabat listí pod ořechem, ať se jím nemusíme brodit do půli lejtek, česáčkem otrhat bedýnku jablek, a po obědě na krátké výlety. Ivka se chystá na tvoření věnců, a potřebuji se zásibit šípky, jeřabinami, kaštany, žaludy, bukvicemi, všemožným podzimním bordelem, který se dá tavkou nalepit na věněc, a pak předraženě prodat. Vyjeli jsme na Kopaniny, šlapali do kopečka, slunce a krásné výhledy, teplo tak akorát, ale kaštanů pod třemi velikány sotva na dno košíku. Žaludy: nula. Jeřabiny: nula. Zachránilo to hafo bukvic, ale jinak tragédie. Oproti loňské sklizni podivná změna.
A tak jsme v neděli po grilování vyrazili zase jiným směrem, na Sýr, kde se procházkou po krásné „hřebenové“ polní cestě dojde k dubovému lesu, a tam, tam bylo tolik žaludů, že jsem to nikdy neviděl. Sypaly se ze stromů jak listí. Loni. Letos: nula. Jeřabiny: nula. Ty vole, vždyť letos ani na jaře poprvé po letech nemrzlo! Přitom ale nejsou ani švestky. Mno, za kravínem hora balíků slámy, hned jsem ji musel zdolat.
No a jako vždy: nahoru se leze mnohem snadněji než dolů. Stál jsem nahoře, rozhlížel se po světě, a pak také jak polezu dolů… a zeshora to náhle vypadalo akorát jako velká klouzačka, kdy sjedu po prdeli na balík níže, na kterém mi vzhledem k nabrané rychlosti podklouznou nohy, a pofrčím dolů se zastavením až o zem. Lithobraking jak vyšitej, žádná prdel. Ale zvládl jsem to, a pokračovali jsme po cestě dále směrem k lesu dubů, jenže pár doubků bylo už cestou … ani žalud. Ale mezi nimi rostly u cesty tři mladší kaštany. S kaštany! Jenže s kaštany na větvích. No nic, mámo, jestli chceš sbírat kaštany, tak je já musím nejdřív oklepat jak švestky, tož lezu na strom! A jak zamlada, do větví! Zalezl jsem si jako hafo let ne. Hezké. Zdolal jsem postupně tři stromy, doškrábaný odřený unavený, od šípků a ostružin do krve podrápaný. Košík kaštany přetékal, stejně jako docházela trpělivost Adamovi … auto jsme totiž nevědomky zaparkovali vedle dětského hřiště, což děti zmerčily ve zlomku sekundy, a měly tedy slíbeno, že PO PROCHÁZCE se půjde na chvilku na hřiště. Adam to tím pádem raději ani v kočárku nezalomil, asi ze stresu, že by to mohl „zaspat“. Opuštěné hřiště s beach volejbalovým hřištěm (plným hraček), toho jemného písku, jaj. Klouzačky, houpačky, prolejzačky, … měli jsme si s ivkou jen roztáhnout deku z auta a relaxovat na sluníčku, ale … taky jsem si na tom písku dost vyhrál 😀
Cestou domů jsme se zastavili u babičky, dal jsem si dvě zasloužená píva, a blbl tam s dětmi, točil je v náručí jako letadlo … nevím, jak na to došlo, ale vyžadovaly to pak nonstop. No, a pak jsem se v pondělí probudil celý zničený a rozlámaný, krk a mezi lopatkami ztuhlý … pondělí. Myslel jsem, že je to z té akrobacie na kaštanech, ale pak si vzpomněl i na ono letadlování. A do nemocnice na fluorescenční angiografii či co, kvůli oku. Do žíly „barvička“, nadvakrát, neb na první ruce žíla praskla, takže znovu a lépe do druhé ruky. A snímky sítnice a cév a céviček, a míst „sáknutí“, kde se mi pod sítnici vylévá nějaká tekutina. Ale především finální potvrzení, že je to v místech, kde to není řešitelné laserovým „vypálením“ (zaslepením) problémových céviček – tak blízko „středu vidění“, že by laser poškodil i to. Nojono, tak děkuju, pane doktore. Doma jsem se pak vyscal a úlekem málem nadskočil, moč fosforově zářivě žlutozelená 😀 Barvička … za tři týdny zase na kontrolní cétéčko.
V úterý svátek, odpoledne jsme vyrazili na návštěvu k našim s předminivýletem, „na jeřabiny“. Jeřabiny nebyly. Ale ty výhledy do kraje … pak hurá k našim, a přijedeme právě když táta s někým telefonuje a hned na mě volá, jestli mám startovací kabely. A jéje. Každopádně, jasně že mám. V kufru je uvezu, a nemít je je dost blbý 🙂 A za chvíli už jsme jeli na přehradu zachraňovat známou s mrtvým autem – nastartováno během chvilky. Kdoví jestli jsem je nepoužil vůbec poprvé.
A ve středu, ve středu jsem chytl krtka. Ráno jsem vždy z okna kuchyňě oblhlédl jeho „rajón“ za domem, co a jak se přes noc událo. Nojo, zas ho tam má. A tak jsem si nechal snídani na schodem do patra, a vylezl do ranního chladu jen tak okouknout. Krtečák se nehýbal, lehounce jsem ho rozhrnul a „zploštil“ – pokud zase povyroste (krtek bude aktivní), tak to snadno poznám. A když se děti za hodinu vypravovaly do školy, tak na krtečáku zase hromádka. Takže krtek pracuje, jdu ho na chvilku vyčíhat, třeba se tentokrát zadaří. A jen jsem s motykou přidřepl, hlína přede mnou povyskočila, mocný rozmach motykou a kop kop kop, a u nohou se mi svíjí pištící krtek. Šup s tebou do kýbla, a hosana, slavme! Ukázal jsem ho dětem, a hybaj do exilu za silnici. Měsíční souboj je u konce, a už mi to neustálé „kontrolní“ obcházení domu začíná chybět, pětkrát za dopoledne. Teď nemám důvod vylézat ven.
U našich jsem si také vzpomněl na svůj kaštan, na kterém jsem dříve viděl pár kaštánků – ale tentokrát ne pro ivku, ale na zasazení a „pokračování rodu“ mého kaštánku. Letos jej rozlomila bouřka, a kdoví, zda to zbývající polovina přežije … tak snad vyrostou kaštánky, které jsem včera zasadil „na louce“.
A dnes mi připadla povinnost zavézt děti do školky. Ivka jela do práce, půjčili jsme si opět auto švagrové, abych je mohl ráno zavézt já, a auto pak vrátit. Jako, i „bezproblémové“ ráno s dětmi je fakt dřina. O půl osmé je budit, kdy jsou totálně KO a spaly by dál. U Adama jsem myslel, že se neprobudí. Ostatně, zasoplený, ukašlaný … ale do školky půjdeš, chlapče. Jeho školka tyto „rýmičky“ a kašel neřeší, takže v poho, zato v Bářiné je to automatická stopka: jakékoli respirační onemocnění? Přijďte si pro dítě. Dítě pokašlává, a rodič aby si na týden vzal očr. Mno. Aby se vyčůraly, aby se najedly a oblékly během hypnotizace televize, přelíznout zuby, do mikin, do bund (Adam rozbitý zip…), obout, do auta, do Bářiné školky … minule zůstal Adam sedět v autě, pohoda, dnes chtěl jít s námi, doprdele. Do druhého patra, schůdeček po schůdečku, minuty utíkají … pak do jeho školky, předat, a domů, vyzvednout švagrovou a odevzdat auto. Bylo po půl deváté, a byl jsem zralej na kafe nebo postel. Nemaj to ty mámy jednoduchý.
Připojte váš komentář