Vlastně skoro přesně, neb je 20. září. Neděle, ještě před osmou ráno. Dny jsou ještě slunečné, ale když jsem před pár dny vykoukl z okna a tam na trávě lehká jinovatka, tak mě to zarazilo. Je to tu. Konec tepla, konec slunce, konec koupání v bazénu, konec … okamžitě zhnuseně myslím jen na to, jak se bude všude za jemného mrholení sypat listí. Které pak musím shrabat …
Bazén ještě není sklizený, předvídali teplé září, tak jsem pořád doufal a doufal, a proháněl vodu přes solární ohřev… před týdnem v neděli či kdy jsem tam rychle vlezl po pěším návratu z procházky k ivončiným rodičům a zpět, to je pěkných pár kilometrů. A ve středu se teplota vody vyšplhala až na 27 stupňů, tak jsme se tam po složení tátou doveženého vozíku dřeva naložili všichni, i s dětmi. Rozloučit s létem, děti rychle do osušek, a do vany! A teď už jen kdy bazén zlikvidovat … včera rybářská akce u rybníka, dnes po obědě zase na návštěvu… to by nevadilo, ale ráno potřebuji bazén lehce vyčistit a vypustit, a pak z něj udělat indiánské týpí přes slunečník a nechat do zítřka schnout. Jenže na té terase také potřebuji grilovat oběd 🙂 Jak to kurňa udělat … nechat na zítra?
Adámkovi jsou dva roky. Měl parádní venkovní párty s babičkama a dědama a spoustou traktorů, bagrů, a malých traktůrků, se kterými od té doby i spí. Blonďáček rozesmátej. Slovo z něj zatím nedostaneme, jen brm (auto atd), da (traktor), au (buď au jako bolest, nebo mňau jako kočka), mam! (chci jíst!), mama a dada, mamííí, dadý … tata bylo první co uměl, a pak to zase zapomněl 🙂 Nejvtipnější je jeho volání dudynka, když ho hledá, dudýýý, dudýýý … lítá na plastovém odrážedle, s Bárou se na dlouho zabaví na příjezdovce, ta buď na kole, nebo na traktůrku. Je schopný jí ujet, i když ho honí na dvojku 🙂 Na traktoru chtěl jezdit hned od jara, ale to ani nedosáhl na plyn. Takže dost otročina, vozit ho na traktoru – šlo to jen tak, že jsem šel vedle něj, jednou rukou zatáčel a v druhé držel motyku a tou „šlapal“ na plyn. A na sklonku léta si Adam osedlá traktor, a jezdí si docela sám. Ještě pilujeme zatáčení, protože to jde hodně ztuha (doslova), ale zase aspoň chlapec posiluje ruku. Ale jakmile už mu nějaké zatočení nevychází, tak už to neumí napravit – dojede až k sudu s vodou, opře to o něj a stojí na plynu, a diví se 🙂 Když jsme skládali hromádku dřeva do dřevníku, tak Bára zapřáhla valník a pomáhala vozit 🙂 Na jaře to zkusila jednou a traktor se sotva ploužil, tak to ofňukala a nebavilo ji to, ale to ještě jezdila na jedničku, na dvojku vystřelí do svahu s protáčejícíma se kolama. A nebo když potřebuji odvézt kýbl spadaných jablek přes celý pozemek ke kompostu, … a nebo zajede pro Adamovu motorku odloženou někde napospas supům, a přiveze ji na vozejku k dílně … no uvažovalo se, že by Adam k narozeninám dostal nějaký podobný samohyb z rodiny traktorů a džípů Peg Perego, babičky by se na to složily raz dva … jenže aby se nám v tomhle chudém Vysočinském kraji děti honily kolem domu každý na svém elektrovozítku, to by byla trochu troufalost.
Ale co jsem si chtěl zapsat, a co už asi letos „nezažiju“, to byla letní víkendová rána, kdy jsem bez lítosti vstával, nachystal si snídani a kávu, vzal pod rameno noviny, a šel si sednou na terasu. Mám předplacený Deník N, pátečněvíkendové vydání, a vstát si v sobotu či neděli brzy a přečíst si jej tehdy je celkem jediná možnost. Na terase klid a mír, kočky u nohou, paprsky vycházejícího slunce, hodinka času „pro tátu“. Což jsem někde na redditu četl – proč tátové vstávají brzy. Prostě mají nějakou hodinku času jen pro sebe, i kdyby jen seděli u stolu a opájeli se vlastní výjimečností. A také to tak mám. Soboty a neděle, kdy jsem neměl nařízený budík, bych spočítal na prstech jedné ruky.
Že jsem si ale během těch rán nevyjel na kole … to mě asi ani moc nenapadlo, jezdit někde rosou (kdo by jezdil po asfaltu…). Takže zatím tento rok nula kilometrů. Jupí.
Připojte váš komentář