Sedím proti oknu a říkám si, že jsem zapomněl, že byly mezi bloky kolejí vysázeny stromy. Nyní se mi pár metrů od okna pohupují husté větve lípy, listí prosvícené sluncem… a na jedné z nich jakési zastaralé hnízdo. Asi prázdné.
Opět na týden v Praze. Vyrazili jsme v neděli, s různými zastávkami nám cesta trvala cca 4 hodiny. Ono taky místy dost pršelo, mraky nízko … nehezky. Což nám dopředu signalizovalo, že pražáci asi na víkend nevyjeli a bude problém na Koněvce zaparkovat. Což se projevilo už u sestry, kde jsem musel nechat auto na blikačkách na přechodu, abych jí zanesl proviant z Vysočiny. Kolemjdoucí policistka to naštěstí nechala být a šla dál 🙂 U kolejí jsme místo nakonec našli, ale za značkou ohlašující čištění ulic v úterý dopoledne. No super, takže budu muset ještě v úterý ráno přeparkovávat… ubytovali jsme se, ivonka ihned švihla o podlahu sklenicí s výborným rybím salátem od táty, který tedy putoval rovnou do kontyšu, a sli jsme se pěšo projít přes Parukářku až k vysílači na křidýlka U Vodoucha. Ivka jim zase neodolala, já si dal hovězí pupek. Neurazil. Příště si dám křidýlka 😀
Včera jsem si už sestavil kancl, protože jsem si dovezl i velký monitor, ne jen klávesnici. A přede mnou jen kvantum roztěkané „malé“ práce zdržující velké zakázky, klient stěžující si, že už pochopil, že pracuji jen dopoledne … když se mi naposledy v šest večer nedovolal! Kurva teda! A jiné radosti typu „V pátek jsme vám poslali podklady, je už v pondělí ráno web hotový?“ … deptání jak pes. Do toho ivonka opouštějící školení hned v poledne a natěšená na deloodpolední procházení po Praze. No počasí tomu nahrávalo, ve čtyři jsem se všim sekl a šli jsme se courat na náplavku pod Vyšehradem. Jenže na prahu šel od jihu déšť, takže na pocházení to moc nebylo … voda začala padat až později, kdy jsme zatočili do úzkých uliček kdesi u betlémské kaple, kde pak nebyl problém během prvních kapek udělat pět kroků a stát v putyce 🙂 A tak jsme si v Café Pub Atmoška nebo jak nakonec dali i brzkou večeři, a poté se nazdařbůh docourali až na Můstek. Prozkoumali jsme pokládání nových šalinových kolejí skrz václavák a dali si jedno odjezdové U Jindřišské věže, a šli na hlavák na šalinu.
Opět jsem celkem mizerně spal, změna postele mi vždy docela vadí, a do toho probuzení s nutností jít přeparkovat auto. Ach jo. Ale aspoň je možné za stovku nechat auto na parkovišti za kolejemi (které je přes noc rájem feťáků a vykradačů aut … dle tvrzení vráthného na koleji), takže přes čištění ulice bych ho nechal tam, a pak zase vyjel hledat místo na Koněvce. Doprovodil jsem ivonku na šalinu a podíval se, jestli se před kolejemi na hlavní ulici, které se čištění netýká, neudělalo nějaké místo. Jedno. Přímo před kolejemi. Jedno místo tak akorát pro oktávku. Tak to zkusím. Došel jsem rychle k autu o 200m dál na druhé straně ulice, udělal kolečko a dojel ke stále volnému místu. Jupí! Za mnou volno, srovnal jsem si tedy auto, zacouvávám, čumák mám ještě v silnici a už na mě senzory řvou, že o pět centrimetrů dál a už tu fábku za mnou tažným zařízením rozkrojím na půlky … kurva teda! Nenapadlo mě pořádně to místo zkontrolovat, jestli se tam s tím korábem opravdu vejdu. Nechal jsem přejet auta, povyjel si, přicouvl, TÝTÝTÝTÝTÝTÝÝÝÝ! Sakra! Takže nakonec plán s parkovištěm za kolejemi? To musím zase nechat auto někde blikat, jít si zaplatit vjezdovou kartu, a pak teprve k autu a jet k parkovišti … kurváááá! Zkusím to ještě jednou, najel jsem si ostřeji, a když už bylo řvaní senzorů kontinuální, tak jsem vylezl z auta a zjistil, že je vzadu ještě třicet čísel … pohodááá, docouvl jsem, srovnal se, a bylo to za mnou.
A do práce. Jupý. Ale odkroutil jsem toho dost, ivonka tu za chvíli bude, ještě tomu hoďku dám a vyrazíme do slunečného města stovky věží. Asi na Petřín. Co se dá dělat, pro ivonku je to tu „malá dovolená“, zatímco já tu horko těžko zvládám polovinu práce, co doma. Takže hurá na ni.
Připojte váš komentář