Minulý víkend byl fajn, po covidověnešťůvkovém týdnu. V sobotu na kopec K do vlčího lesa, přes 700 metrů nad mořem, procházka po asfaltce… holt to bylo „po obědě“, takže velká pravděpodobnost, že tam po půl hodině dojedeme se spícím Adamem, a tedy nutnost táhnout se s kočárkem. Ale chlapec neusnul, a odšomtal toho poctivý kus – po ledu, po sněhu, oba vybavení mečama proti strašidelnejm stromům, bubákům a vlkům. U nás holo, na kopci zima a sníh. Při návratu od vlčího památníku jsme pak odstavili kočárek u cesty, a dobrodili se sněhem až na okraj lesa k louce, ze které by mohl být výhled do kraje. Zamrzlá louka s až desítkami centimetrů sněhu, tvrdá krusta, po které děti poskakovaly, a my s ivkou se bořili, a výhled pro bohy. Pěkné sobotní odpoledne.
Ale co s nedělí, když má Bára pořád trochu těch neštovic? Nikam daleko se mi jezdit nechtělo, jenže těch možností, kam se dá vyrazit pohodlně s kočárkem, těch je fakt omezené množství. A ještě aby taková procházka vůbec měla nějaký cíl, že. A tak jsem se rozpomněl na jednu opuštěnou vápenku, kolem které jsem v létě projel na kole, jezeďácká asfaltka, výhledy, kilometr a půl chůze tam a pak zpět … tož jedeme! Nabrat meče, pytlík kamínků, a do auta.
Šlapali jsme do mírného kopce, a pak po vrstevnici dále, a já úplně zapomněl, jaké výhledy to tehdá na kole byly!
Adam drandil na kolečku, vyhledával zbytky sněhu, neohroženě sto metrů napřed … až jsme došli k vápence, o které samozřejmě netuší, že je to nějaká sto let stará vápenka, ale naopak jsem je značně ujistil, že je to „čertovskej komín“, kde čerti v noci pálí zlobivý děti. Prozkoumali jsme ji ze všech stran, i kamínek tam našli, paráda! Vrátili jsme se k autu, domů to vzali jinudy a ještě se zastavili u jedné sjezdovky, abychom jim zkontrolovali rolbičky, Adamovo srdeční záležitost. A domů nedělně dolenošit. To byl víkend!
Týden byl pak roztodivný, neb v úterý a ve středu musela ivka do práce, ale ve středu se dětí naštěstí ujala švagrová a já mohl pracovat. Ve čtvrtek už jsme si troufli i na odpolední cvičení s dětmi, a ty se tam po válení doma konečně vyřádily … a teprve tam si ivka na Adamovi všimla prvního pupínku neštovic. Tááákže úspěšně předáno od Báry, u které se s jejími sem tam pár pupínečky o neštovicích ovšem moc mluvit nedalo. Což se změnilo v pátek, kdy na obou dvou neštovice doslova explodovaly. Adam nalitý puchýřky jak od moru, Bára náhle celá potečkovaná, do toho se jí ještě osypaly ruce nohy ústa, takže sedmá dětská nemoc, chuděra začala dost trpět. Ze všech stran zprávy, jak všechny děti z kolektivu, co taky měly „tak trochu neštovice“, najely na 100 % průběh a osypané jak sviň. Tak to bude vyřízeno.
A tak celé dny doma, suchý únor se překlopil do poslední třetiny … je to zvláštní, ale při dřívějších suchých měsících mě to nijak netrápilo, chuť na pivo nebo víno úplně přešla, ale včera … včera už jsem málem selhal. Takovou, TAKOVOU chuť na víno jsem měl … dost možná proto, jak člověk sedí v pět u stolu, za okny se pomaličičku šeří, říká si „tyjo, ještě pět šest hodin, než půjdeme spát … a není absolutně co dělat!“ … a tak u toho nicnedělání aspoň popíjet to vínečko. No ovládl jsem se. Aspoň ten pitomej krátkej únor musím doklepat 🙂
A únor tedy ještě zdaleka nekončí, ale za okny je březen či co. V noci jeden dva tři stupně pod nulou, když se zadaří, přes den klidně deset stupňů. A není tam absolutně co dělat. Už chodím i okukovat plantáž medvědího česneku, a přitom horko těžko lezou bledule a jedna nesmrtelná sněženka na mezi pod břízou. Loni jsem cca touto dobou likvidoval zbytek „hromady“ (ale pořádný), a rozvážel sníh na kolečku k tújím … a 26. února jsme opíkali buřty! V Google Photos má člověk tak parádní přehled, co kdy dělal … fajné. No a kouknu do Anče (Netatmo) a hned si doklikám, že přesně před rokem byly jen necelé čtyři stupně. No, jenže 23. února už 14°C, o den později skoro 19°C, stejně jako následující dny (až do opékání buřtů). Tak uvidíme …
Připojte váš komentář