Nasněžilo … a taje

Od kuchyňského stolu #2. Není čtvrtek, je pondělí. Švagrová má pár týdnů do porodu, malá je velká, ona je malá, ivka je také malá a Adam byl také velký, a jeho porod byl docela „o život“… a tak švagrová objíždí vyšetření, jestli by nebylo mnohem vhodnější (bezpečnější) podstoupit císařský řez. Ivka jí domluvila další vyšetření u nich v nemocnici, a dnes dopoledne tam s ní odjela … a tatínek hlídá děti. Jupijou. Ve čtvrtek pojede opět do práce, a příští pondělí jedu na trhání osmičky, a ivka bude muset teoreticky do práce v onom týdnu 2×. Raději nad tím nepřemýšlet.

Bára má 4 roky. Moje milovaná tatínkova holčička. Z těch mých zápisků tady by jeden nabyl dojmu, že pořídit si děti je největší životní chyba, co člověk může udělat. Přiznejme si to na rovinu – je to životní chyba, ale když už udělat nějakou, tak tuhle. Náš život „skončil“, vše se jen točí kolem dětí. Když Bára trochu povyrostla a už se začalo trochu rýsovat mírné osovobození a trochu náročnější možnosti výletů (bez nutnosti řešit, jestli je to „na kočárek“), tak nám spadl do klína Adama a všechno se zresetovalo a začalo zase od nuly. A jak rádi říkáme, „jedno dítě žádné dítě“, tak druhé dítě je teprve peklo na zemi. Adam je teď ufňačený a chovací, protože ho pořád trápí nějaké teploty a sem tam horečky, buď je to od zubů, nebo pořád bojuje s nějakou virózou, nespí, xkrát za noc se s křikem vzbudí a ječí a ječí, a chce jen chovat … a pak se Bára nechce ráno oblíkat, nechce se vyčůrat, fňuká, pak si s něčím začne hrát a Adam jí to bere, nebo si s něčím začne hrát Adam, a náhle to potřebuje Bára, pak si Bára s něčím staví a Adam si chce hrát s ní, ale všechno ten malý nemotora boří a Bára na něj křičí a uraženě uteče pryč, pak nechce polívku a druhého jídla se skoro nedotkne, dokud tady dvacet minut nebouchám pěstí do stolu, nekřičím na ni a nevyhrožuju výpraskem, a stejně jest nebude, Adam si svého jídla dá tři lžičky a čtvrtou vyplije kolem sebe, tváří se, že chce kousek masa z Bářinýho talíře a pak vyplije i ten … tak nafrčí smykem do postlýlky s dudynem do pusy, a ať si řve do usnutí. No a to by bylo zatím dnešní dopoledne. A pointa? Že pak přijdu po schodech z patra, z práce, děti slyší kroky na schodech a přiběhnou ke dveřím a skáčou a Adam vykřikuje DadaDadaDada! A vrhne se ke mě, obejme mi jednu nohu, pak přecupitá k druhé a obejme ji, a směje se na mě jak rozzářené blonďaté sluníčko. A Bára se pak večer vyškrábe na gauč, kde se rozvaluji na polštářích, přitulí se ke mně a dá mi pusu na tvář, a těší se, jak si pak na spaní vlezu k ní do postýlky a pustím na telefonu jeden díl Boba a Bobka jako večerníček. Když si pak čistím zuby v koupelně, tak se ještě pro jistotu přijde s plyšákem pod paží zeptat, jestli s tím počítám, jestli jsem na to nezapomněl. Člověk by ty dva prostě láskou sežral. A jindy seřezal jak psy. Den za dnem, den za dnem … ale to úplné gró, co jsem chtěl (asi) napsat je prostě to, že oni nás naprosto bezvýhradně milují. Až to člověk ani nečeká. Bára je vyloženě „moje holčička“, až mě to vzhledem k mé přísnosti zaráží … můžu jí za něco nařezat na zadek, a o chvíli později se musím na gauči kousek posunout a udělat jí místo, protože ona chce sedět „vedle tatínka“. Ke kterému se pak přitulí a přitiskne.  

A Adam už pofňukává do chůvičky. Dvě hodiny spánku se chýlí ke konci. 

Napadl sníh, pár čísel, ale první pořádný sníh této zimy (v půlce ledna). A i když je Bára lehce nachcípaná, tak jsme prostě včera museli jít ven. Co když je to jediný sníh letos? Koulovali jsme se se, sněhuláka jsme nakonec postavili, na bobech jsem ji tahal kolem domu … to už ještě víc nachcípaný z okna koukající Adam nevydržel a na ivce si vyřval, že chce jít také ven. Donesl si do obýváku boty a snažil se obout 🙂 Takže za námi přišli také, a chvíli jsme pobyli venku, a Adam šomtal s lopatkou po terase a vrtal se s ní ve sněhu. Na bobech se projel jednou, a očividně se mu to vůbec nelíbilo, doslova se „netvářil“. Ale sněhulák přes noční a dnešní oblevu utrpěl, mrkev mu upadla, zuby z kamínků vypadaly … a tak mě Bára po Adamovic usnutí přemluvila, že půjdeme opět ven. S chůvičkou a kdykoli se rozječícím Adamem v ložnici dost riskantní vylejzání ven, ale nakonec to prošlo. Opravili jsme naklánějícího se a lehce se bortícího sněhuláka, našly špunty od šáňa z Bářiné oslavy, nahrnovali lopatou zbytky sněhu k tújím … byli na čerstvém vzduchu.

Adam se probudil, ale úplně spokojeně se peleší v postýlce, neplače, nechce ven … tak co bych ho nutil. Aspoň jsem to stihl dopsat 🙂 No, už fňuká …