Místo, abych v úterý dopoledne bušil do klávesnice jak se sluší a patří, tak máme od včerejší bouřky výpadek internetu. Na mobilním hotspotu jsem od rána propálil čtvrtinu limitu, a začínám si říkat, že by to chtělo přibrzdit (např psát na blog). To je megíčko tady, megíčko támhle, zatímco na wifi routeru stále svítí červený symbol WAN. Porucha je u dodavatele konektivity, čas opravy neurčitý … nedejbože aby to byl taky nějaký den dva.
Včerejší odpolední bouřka ukončila dny a dny tropických veder. V neděli jsme odložili děti, a sami si vyjeli na vrchy a skály, což je příjemná změna oproti nutnosti „aby tam vyjel kočárek“. Poctivý cca devítikilometrlový okruh, v půli oběd, kafíčko do kelímku, a zase zpět přes lesy a louky k autu… jenže taky bylo taky kolem dvanácti čtrnácti stupňů, a pěkný vítr. Chladná neděle. V pondělí pak už 24, v úterý 29, a už to jelo – st 31, čt 31, pá 31, so 34, ne 35. A včera už den trochu divočejší, odpoledne k 34 stupňům, a od půl paté zlom dolů – a pak ticho, meteostanice je od té doby offline kvůli výpadku netu, data si syslí v paměti a čeká na připojení. Ani nevím, kolik během té vichrné průtrže napršelo. Ale půlky jsem stažené měl, když jsem sledoval poryvy opírající se do ořechu, do břízy, do trampolíny (zatížená obrkameny, samozřejmě). Ale je zalito, po několika týdnech bez kapky vody, a také bez sekání trávy – to by trávníku / plevelníku moc neprospělo. Takže dnes! Pokud tedy nebude znovu pršet …
Bez bazénu by ty hice byly k nepřežití, co pak o víkendu s dětmi dělat? I tak jsme přes poledne pár hodin trávili v chládku doma. Ovšem on ten bazén také nebyl na osvěžení – já mám studenou vodu rád a právě onu „osvěžovací“ funkci, ale co je mi to platné, rodina si žádá kafíčko. Aby se to ivce líbilo, a děti tam vlezly. A v těchto dnech nebyl problém vytáhnout bazén na 33–34 stupňů. To je asi zatím rekord. Voda stejně teplá jako vzduch, to fakt neosvěží … ale děti se tam vyřádí. Pro Adama premiéra, během které dvakrát zajel pod vodu a pak ho dva dny do vody nikdo nedostal, ale pak se zase osmělil a už tam zase poskakuje. Ale až zase zajede pod vodu …
V pátek jsme grilovali, přijeli naši a sestra s minisynovcem, v sobotu jsme grilovali, přišla zase rodina z ivčiny strany, v neděli jsme si jen tak rychle grilnuli klobásky na svačinu před večerním výletem do hospody – to byl ten den s 35 stupni. Čekali jsme na večer, a stejně to bylo martýrium tam dojít, a především se pak vrátit zpět (bydlíme na kopečku). Vytlačit kočárek s Adamem, táhnout Báru za ruku … bylo osm, odkryl jsem bazén a vlezl do něj (a rodina za mnou) a ta 34 stupňová voda úplně pálila! Ale ten pocit smýt ze sebe tu ulepenost z cesty, osvěžit se, hovět si v teplé vodě, když už slunce dávno zapadlo. To bylo k nezaplacení. Když chcu, můžu si napustit kýbl 17 stupňové vody z vodovodu hned vedle bazénu, a osvěžovat se tou … ale vznášet se v bazénu o teplotě výřivky… hmmmm.
Snad každý večer jsme také počkali, až děti usnou, a šli si sednout na terasu a koukat na nebe při popíjení vínečka. Ono to tedy málokdy bylo dříve než k jedenácté, „až děti usnou“ je v našem případě depresivně pozdní noční hodina (kdy ležíme s nimi a předstíráme, že jdeme také spát). A sedíme tam do půlnoci, do jedné … trackuju letadla (odkud kam letí), ojediněle padající hvězda… akorát teď dorůstá zařící měsíc, a to pak moc hvězd vidět není. V neděli ráno jsem si pak přivstal, a šel si se snídaní a novinami sednout na terasu … což pak také nešlo moc dlouho vydržet, a tak jsem zalezl do dílny a pustil se do rozebírání mé důlní lampy, u které jsem při neustálém zapalování zničil její škrtací mechanismus. A tak jsem si po nějaké době udělal radost, a objednal si do ní nový zapalovač. Ten ale moc neseděl, všechno šlo ztuha, a tak rozborka, pilování, zkoumání, utahování, povolování, převrtávání, skládání. Příjemné ráno. Naplnil jsem lampu benzínem, ale člověk neví, kolik tam toho padne, a stejně pak trvá, než si to knot nacucne … tak jsem šel za rodinou, co se v 9:15 teprve hrabala z postelí. A pak s dětmi hned zase ven, šup šup, vemte si jogurty žličky, sníte si je venku u domečku. Adamovi tekl sopel, matlal si ho po xichtu, věčně cpal lžičku s jogurtem neodbytné kočce, Bára se chtěla taky vysmrkat, kočka mezitím vrazila čumák do jejího jogurtu, takže jít domů pro jiný. Jen ho snědla, tak si šla do dílny osedlat traktor, čímž naprosto vyhysterčila Adama, který na něm lítá od rána do večera a absolutně nepřipouští myšlenku, že by na něj měl usednout někdo jiný … takže scéna, křik, pištění, máchání pestičkou ve vzduchu, pláč, tragédie. Nakonec ho přesvědčím, že s ním půjdu na písek stavět přehradu, kde si okamžitě do sandálů nabere písek, což nesnáší, a chce z písku pryč. Do toho ivka odjíždí na rychlý nákup, a hlásí, že tu máme Rockyho, nové štěně od sousedů, které je celé dny vypuštěné na volno (i když nejsou sousedi doma), a tráví je zkoumáním našeho sto let starého plotu a hledání děr, kterými by k nám prolezlo, hrálo si s pištící Bárou a Adamem, a šlo kočkám vyžrat jejich misky do dílny. A vzhledem k tomu, že je to borderkolie, tak ani to hraní s dětma není úplně nevinný. Konečně jsem ale odhalil, že podlejzá plot za garáží, kam od terasy nevidíme, kde jej před lety někdo vzal asi křoviňákem s trojzubcem, a tedy ho na několika metrech pěkně pocuchal a „odpojil“ od dolního drátu. Pro Rockyho tedy žádný problém prolézt k nám. Vezmu korbici na kamení, kolo úplně ušlé. Dopiči už! Vezmu druhou korbici, naložím vhodné kamení, dráty, a jedu opravovat plot a škvíry podkládat kameny. Rocky na mě z druhé strany z třiceti čísel štěká, jako by tušil, co dělám, slunce peče, od domu na mě volá Bára, ať jí jdu přimontovat náplň do bublinopistole, co jí ivka přivezla z obchodu, namontuji, poliju si ruce … nejsou tam baterky. Postavím pistol opatrně na dlažbu a jdu rezignovaně pro baterky, vrátím se, pistol na boku, mastný bublifuk po dlažbě, vedle nevinně koukající Adam s ledňákem … průměrné dopoledne s dětmi.
Adam i Bára jsou navíc jaksi nachlazení, usoplení, zahlenění. Prý to řádí ve školce. Takže poslední tři noci jsou peklo, kdy se melou v posteli (naší), chrčí, popotahují, dáví se … peklíčko.
Už dvakrát jsem si vyjel na kole! Po půl roce. Jeden večer na jeden kopec, kdy jsem na 15minutovou křižovatku vyšlapal v 14:56 a umíral (ani jsem to neplánoval, že bych to mohl zvládnout, po půl roce bez kola, ale na posledních stovkách metrů jsem se kousl), a jiný den pak zase na druhý kopec. Na první dvě vyjížďky po dlouhé době to nebyly nízké (ha!) cíle. Večerní slunce, rozpálené polní lesní cesty … to slunce mi připomíná, že jsem si pořídil novou helmu, jenže bez štítku. A i takový pitomý štítek poctivě stínil. Teď si to pálit proti nízko loženému večernímu slunci po lesní cestě a vjíždět do stínů, ve kterých vůbec nic nevidím … blbé.
V zimě jsem pořídil tablet Samsung Tab A7 za nějakých 6 000 Kč (a litr mi v akci poslali zpět), především „pro děti“, aby se začaly také digitálně vzdělávat, a mohly se také někdy zabavit něčím interaktivnějším než tupým civěním na televizi / YouTube. Hry Monument Valley, kreslení, omalovánky, všelicos. Pro Adama nějaké puzzle, bagry a pracovní stroje … až jsme zírali, jak náhle používá pravou chromou ručku a piluje jemnou motoriku… jenže to pak byl Adam, který po dvou třech měsících tablet vzal ze stolečku, a šel si s ním do obýváku, a zaregistroval jsem ho přesně v okamžiku, kdy ho upustil rohem na zem. Po blikajícím displeji pruhy, a bylo vymalováno. Adam měl zakázáno tablet přenášet z místa na místo, to mohla jen Bára, ale zakazovat něco dvouletému dítěti, že … no tablet KO. Displej plný barevných pruhů a čar, prakticky nereagující. Ach jo. Poptání po servisech – oprava displeje 3600 Kč a víc. No lol. Takže – s dopravou – za skoro čtyřku budu mít bouraný opravený tablet, když mohu přihodit dvojku, a mít fungl nový. Pěkné dilema, díky kterému zůstal tablet týdny a měsíce ležet na koberci v kanclu, až na něj i děti zapomněly. Časem jsem se pak koukl po netu, co ta oprava obnáší, a našel video, u kterého mě až zarazilo, jak je to jednoduché – nahřát horkovzdušnou pistolí okraje displeje, a pak jej prostě odpáčit (už je stejně na vyhození), odcvaknout konektor tady a támhle, očistit staré lepidlo, připojit konektor k novému displeji, objet lepidlem, přiložit, zatížit … hotovo. Wtf, to je takhle jednoduché? To bych mohl snad i zvládnout sám! Nový displej na netu k nalezení za cca 2500 Kč, ale nikde skladem. Na alibabě i za 1900 Kč, ale dodání za měsíc. Nasrat. Nasázel jsem hlídací psy, a za čtrnáct dní opravdu pípnutí „displej skladem“. Do košíku, lepidlo k tomu, a za pár dní jsem měl displej doma. Večer jsem si k tomu sedl, ivčiným fénem jej nahříval, displej odpáčil, odlepil, odpojil, připojil nový, vyzkoušel, fungoval, tak jsem jej přilepil, a zatížil. Čtyřmi dlažebními parketami, osmičkami, bratru 12 kilo. Pak jsem naznal, že to je trochu moc, a raději ubral 🙂 Za dvacet minut hotovo. Ráno jsem očistil sem tam kapku lepidla, a tablet je opravený. Jako to jsem sebe fakt překvapil 🙂
A net pořád nejede … čas oběda. Pokud nepojede ani po-o, tak asi půjdu sekat trávu.
Připojte váš komentář