Junova reality-show

A dalších sedm týdnů či kolik uteklo. Březen už byl mírný, stromy holé a tráva stále „po zimě“, ale venku obstojné teploty a možnost pracovat. Nechal jsem si přistavit kontyš a naplnil ho stavební sudí a škvárobetonem z podlahy děcáku. A náhle kolem domu docela uklizeno, pominu-li hromady hlíny. Pak jsem si domluvil zkulturnění majestátní břízy za domem. Od léta, kdy se tchánovi rozlomila obří vrba nad dvorkem a zázračně nic moc nepoškodila, jsem si tuhle trestuhodně rozkošatělou nádheru prohlížel dost nejistě. Centrální kmen, pak jeden menší odrůstající do křižovatky, a druhý mohutný odrůstající nad dům. Bez možnosti jej skácet jinak a jinam (než na dům). Oba odrůstající od kmenu metr nad zemí. Takže rizikové kácení a stromolezec, co se nasoukal do výstroje, a během hodinky tyto dva odrostlé kmeny od špiček zlikvidoval. Ten den jsem to do šera rozřezával a odvětvoval, druhý den dopoledne rozřezal na špalky, a odpoledne štípací sekerou rozštípal. Pár dní se mi kolem domu válely hromady polínek a obří hromady větví. Paralelně s tímhle byznysem mi totiž konečně dorazily čtyři palety v listopadu koupené dlažby, strhli jsme štěrk na terase a začal jsem tam na zkoušku dlažbu skládat. Pak zase dva dny pečlivého skládání rázíčku polínek (dobré dva tři kubíky), ať už nemáme kolem domu rozhaázené dřevo… pak jsme strhli chodník od dveří k terase, takže skládání dlažby zase tam. Pak půjčení vozíku a natřikrát odvožení větví dolů k tchánovi, ať si to tam děda na zahradě spálí a má aspoň nějakou činnost. Doskládávání terasy, chystání na lámání/řezání nepravidelných tvarů. Včera jsem začal s terénními úpravami, neb terasa je lehce vystouplá nad terén zahrady a byl tam zbytečný schod, který nyní dorovnáme hlínou. Tu jsem vykopal zpod chodníku a z prohloubení terasy, na sklonku podzimu ji odvážel za dům pod břínu, odkud jsem ji ještě před jejím zkulturněním zase odvážel zpět k terase (kokot) … 

Děti rostou, Bára je moje zlobivé zlato, které bych samou láskou ráno v posteli umuchloval, což je to poslední, po čem to ještě spící ptáče touží. Adam už je smějící se chlapisko, v posledních dnech se začal lehce plazit a zkoumat obývák, kdy zákonitě končí zašprajcovaný pod konferenčním stolkem. Z těžkých týdnů konce zimy jsme se trochu oklepali, ale nyní jsem společně s Adamem zase chytl nějakou rýmu. U dospělého nepříjemnost, u chlapa navíc pomalé umírání, ale u batolete voser na entou. 

Je pátek, ještě budu chvíli pracovat, a pak do montérek a vozit hlínu. Včera jsem zlikvidoval (rozprostřel) hromadu, co jsem k terase navozil před pár týdny, tedy za hodinu dvě rozprostřena hlína, co jsem tam navážel dvě odpoledne … a šokovaně jsem zjistil, že možná hlíny na plánované terénní úpravy bude potřeba mnohem více, než mám. A začal jsem dumat, jestli nakonec opravdu „nekopnu do dešťovky“ a nepořídím si za 25k osmikubíkovou bečku pod zem. Ostatně, když už jsem si na podzim dotaci na dešťovku „vyběhal“ (a hned –5000 Kč) a nyní je to jen na mně, zda ji stihnu během roku realizovat. Takhle bych měl konečně jak nádrž na vodu, tak hroooomadu hlíny navíc 🙂 Co bych využil bych využil, a zbytek nechal odvézt. Ale kdybych si doprdele pořád nevymýšlel další a další práci … na kole jsem seděl naposledy v srpnu. 

A zítra do lesa. Ale má pršet.

Přesně pět týdnů jsem nic nenapsal, jak mi hgn zprávou přes mesík v sobotu dopoledne či kdy připomněl … a ono moc co psát není. Také není „kdy“ psát, i kdyby bylo co. V pracovním primetimu mi to na mysl moc nepřijde, takže si zvesela bloguju nejčastěji o víkendových ránech, která mám „pro sebe“ a úplně se vždy těším, jak si nařídím budíka na sobotní šestou ranní, uvařím si kávu, sednu si k pc, blognu si, podělám něco práce, a až to začně dole šramotit, tak sejdu z výšin a zapojím se do rodinného života.

Jenže s tím je od začátku roku konec. Adam neustále bojuje se světem, jen co se sebral z přesvánoční bronchitidy, tak mu začaly růst zuby. Takže řval i když byl v teplíčku, vyspaný, nakrmený, a vysraný. Samozřejmě nárazově, ne celé dny v tahu. Do toho mu v souvislosti se zuby vystřelovala teplota a horečka. A také se tu stále točila nějaká rýma či co, což malému miminu na spokojenosti nepřidá. Pak už byl konečně chvíli natolik v pořádku, abychom ho mohli snad bez rizika naočkovat. Což mu zase na pár dní lehce „zvedlo mandle“ … a prostě tím vším chci dojít k tomu, že vlastně dost špatně spí. Jdeme mezi desátou a jedenáctou spát, Adam se v jednu vzbudí na jídlo, pak třikrát za noc zaječí ze spaní, jako by do něj někdo vrazil nůž (a přitom spí), a nebo taky patnáckrát zabrečí po vypadlým dudinovy, někdy je třeba ve dvě vyspaný a ivka ho hodinu opatruje v obýváku, jindy se v pět ráno zase řevem dožaduje krmení, a pak se neklidně vrtoší do šesti půl sedmé … noc za nocí, den za dnem. To mezi nás pokaždé ještě vleze Bára se svým spánkem havarovaného vrtulníku. Ivka jede na automatiku vyhořelé matky, já povětšinou o ničem nevím, řvoucí Adam mě probere až když z kuchně pípá varná konvice a ivka chystá mlíčko. 

No a tím se chci konečně dostat k tomu, že o víkendech, kdy mám budík na 6:30, abych si vstal a doháněl práci, se akorát trefuji do času, kdy je Adam „vyspaný“ a natěšený na někoho, kdo se mu bude věnovat. A tak se nad ivkou slituji, Adama si odnesu do obýváku, zjistím provozní info (kdy naposledy jedl, v jakém stavu je plína,…), a jdu se mu věnovat, zatímco matka má nárok na nějaké dvě tři hodiny nepřerušovaného spánku. S Ádou se od tmy dívám na televizi, minulý víkend jsem zkoukl Na hromnice o den více, jinak koukáme na M.A.S.H., Raymonda má každý rád, dokumenty … Adam je třeba hodinu vzhůru, pak mu udělám mlíko, na hodinu půl hodinu usne, já mezitím koukám na tv nebo sjíždím reddit, kolem deváté cvaknou dveře od ložnice a pomaličku se přišourá Bára v pyžámku a zůstane stát za pootevřenými prosklenými dveřmi do obýváku. Musím jí regulérně říct, ať jde za náma, jinak by za těma dveřma snad stála ještě teď. Celá rozespalá k zulíbání roztomilá rozvrkočená blondýnka s dudynem se upeleší vedle mě na gauči, a všichni tři si tam vegetíme, dokud kolem desáté nevstane i máma. V sobotu, v neděli. Někdy i v pátek. 

No a tím se KONEČNĚ asi dostanu k tomu, že v ten čas, kdy nejčastěji bloguju, mám poslední týdny naprosto jiný program. Mohl bych si dojít nahoru pro noťas a na gauči si něco sepsat, zatímco se bude Adam zlobit na hračky na dece přede mnou, ale tam je zase ten druhý faktor – že není o čem psát. Nic se neděje. Mimo galejí kolem dětí.

Práce moc, času málo. Ivka vozí Báru do školky, což znamená, že cca o půl osmé musím sejít dolů a případně se ujmout Adama, aby se mohla mladá paní vypravit. Většinou jdu ale otevřít bránu, a nachystat auto (oškrábat led, vytopit přímotopem,…), odházet trochu sněhu z cesty, napadl-li … kolem osmé holky jedou, takže jsem s Adamem. Někdy se ivka vrátí obratem, jindy ještě nakoupí a přijede později, a z mého pracovního rána zmizela hodina času jako mávnutí kouzelným proutkem. Némlich to samé odpoledne, kdy se cca o půl třetí jede pro Báru, a tak jdu opět dolů starat se o Adama. Těch případů, kdy spal a já ho mohl mít jen na chůvičce, těch moc nebylo … v drtivé většině se vzbudil ještě než ivka venku nastartovala auto. No a pak se blíží pozdní odpoledne večer, kdy je ivka už pomalu KO, koupání dětí a jejich večerní program, a kdybych já řekl, že si půjdu na dvě hoďky ještě k práci a nechám ji v tom pekle samotnou, tak … no, hezky to nedopadne.

Na kole jsem vyjel naposledy v srpnu. A to jsem měl ty zimní vyjížďky v mínus pár stupních tak rád. A když už si řeknu, že bych na tu hodinku snad někdy vyjet mohl, aby mi taky nešvihlo, tak si uvědomím, že jsem si loni roztrhl zimní cyklokalhoty, a dal je mámě na zašití … a stále to nedopadlo. A bez nich vyjížďka nepřipadá v úvahu. Třeba na to ještě dojde. 

Rekonstrukce stojí stejně jako všechno ostatní. Když už jsem se jeden den vážně chystal jít vytrhat prkna z podlahy budoucího děcáku (co na to čekají už čtvrt roku), abychom mohli udělat podlahu novou z OSB desek … tak to prostě nejde, pokud se dole Adam chystá na spaní, a jde si s ním lehnout i vyřízená ivka. To prostě nejde. Vůbec netuším, jak by to vypadalo, kdyby nebyl leden únor, ale jaro léto v plném proudu, kdy jsem ve tři vypadl z domu, natáhl pracovní rukavice … a dokud jsem v devět večer z vytahaných ruk nepustil konve na zalejvání, tak se nezastavil. 

Tak, právě jsem si ukrojil hodinu času z pracovního dne. Je osm, ivka s Adamem jede po deváté na rehabilitaci, Bára tento týden do školky nejde, a tak budu buď hlídat, nebo pojedeme všichni, pak se stavíme na nákup, vrátíme se v poledne, oběd, bude půl jedné jedna, a pracovní den pomalu za mnou … a hypotéka se neptá.

Další faktor, co mi trochu bránil cokoli psát je ten, že mi bylo jasné, že to vždy vyzní jako reklama na antikoncepci … a já nechci své bezdětné obecenstvo odrazovat 🙂 Položili bychom za ty naše dva sviště životy … jen to občas vypadá, že se to právě děje.

A ty teda byly. Štědrý den byl nakonec v dané situaci naprosto v pohodě, Adamovo kašlání se přece jen projevovalo hlavně v noci a brzy ráno. Holky vstaly, nazdobili jsme stromeček, naobědvali se, odpoledne vegetili … až někdy do čtyř. To začala Bára fňukat, že ju bolí bříško. Dost často to simuluje (když po ní něco chceme), ale tohle bylo zdánlivě bezdůvodné. Fňukala, dostala sklenku koly/meducíny, kroutila se na gauči, až jsem ji popadl a že jdeme teda na záchod dělat bobíka – a jen jsem ji postavil k záchodu, tak mísu bez varování zblila jako nikdo dlouho ne. Dofňukala, a byla v pořádku jako mávnutím kouzelného proutku. Což jí vydrželo jen ale deset minut, než jsem ji posadil na hranu stolu, za ni si naslepo odložil sklenku piva a ta se zvrhla a zezadu jí polila nohy … od prdele až do ponožek. Úplné zhroucení světa a táta vyvrhel. Kalhoty s puntíky se hodily do pračky, a shodou okolností dostala za hoďku ty samé, o pár čísel větší, od Ježíška. Nadšená z měkouše jak nikdo, a pak se otočila na mě a „nesmiš pojít pivem, nenene, ty ty ty!“ Rozbalili jsme dárky, u kterých jsem se vztekal, že nemá smysl jich Báře kupovat tolik (no od nás to nedostala), protože ta si hned se vším chtěla hrát, a do rozbalování dalších a dalších dárků jsme ji museli nutit. Dobré na to za rok myslet. Večerní pohoda, vínečko, popelka … to, že ten (štědrý) den potřeboval dopoledne jeden klient nutně rozeslat newsletter všem zákazníkům eshopu, a textaci mi poslal v 17:55, to … to nepochopíš. Jsou věci, kvůli kterým bys na místě ukončil dlouholetou spolupráci, protože to nejsi schopný mentálně pobrat. Jak to po tobě vůbec někdo může chtít … 

Následující dny pak byly trochu klidnější než začátek svátků, ale Adam se uzdravoval pomalu, po ránech jsem s ním sem tam kempil v obýváku, často už od tmy, aby se ivka mohla trochu dospat. Vánoční návštěva u našich, návštěva ivčiných rodičů u nás, pak společná návštěva jich všech u nás před silvestrem … každý den něco, ale člověk je vděčný za tu hodinku dvě, kdy někdo jiný skáče jak děti pískají, a může si jen tak tupě sedět v obýváku a nemuset nic dělat.

Silvestra jsme neřešili, v devět si otevřeli šáňo, a po desáté šli spát. Po půlnoci se to tu rozdunělo snad válkou či co … sousedi na všech stranách se museli zbláznit. 

Po Novém roce byl Adam celý den ufňačeně uječenej … ivka naznala, že si vyřivuje chování. Celé svátky kdykoli si pofňuknul nebo začal brečet, tak jsme ho hned chovali, aby se nedávil a nekašlal … a možná si dal dvě a dvě dohromady. A ječák celý den, kdykoli se ivka odvážila ho položit. Já jel na alergologii, nakoupit, spravit Míši eet pokladnu, poprvé po snad 4 dnech jsem pak – v první pracovní den roku – zapínal počítač, do večera vystreslý, co vše se na mě valilo, dole ivka vystreslá s uřvaným děckem (děcky), atmosféra na rozvod … ale včera už to bylo OK. Alespoň po rodinné stránce. V té pracovní jsem na hraně psychického kolapsu.

Tak to byl konec roku 2018, a začátek roku 2019.

… pro jiného 24. prosinec. Zatím se rozednívá, tak uvidíme, jak to dopadne u nás – ivka je nalomená, kašel rýma, bronchitida či co, pořád to nějak překlepává… protože co jiného matce od dvou dětí zbývá, že. Včera se začala děsit, že se zadýchává po vyjití schodů, a jestli to tedy nepřejde do zápalu plic. Společně s ní to táhne Bára, která s tím přišla asi první – po probuzení záchvaty kašle, až by z toho plíce vyblila, a rýma kašel přes celý den. Ale to už ustává. Jenže to samozřejmě před pár dny vlezlo i na Adama, a u tříměsíčního mimina jsou tyto stavy „na nemocnici“. Doktorka v pátek naznala, že to nemá na průduškách, takže je to relativně dobré a holt se z toho musí vyléčit. Jen se to pořád lehce zhoršuje, což ale technicky vzato mělo – cca čtvrtý den by měl být nejhorší. Tedy 23/24. prosinec. Někdy se nám Adam dáví v náručí, a my se na sebe bezradně díváme, aby se během chvilky uklidnil, zhltl mlíčko, a na dvě hoďky si spokojeně schrupl. A pak se zase s kuckáním probudil. „Takhle na nemocnicu nemocný dítě nevypadá,“ říká ivka, nebo se tak společně ujišťujeme. Ale je mi jasný, že jiný nátury už by tam se svým nemluvnětem byly. 

A tak je dnes další den, kdy si ráno ještě za tmy Adama beru do obýváku a starám se o něj, při každém zakašlání podrndám atd, a ivka si může pár hodin dospat v lonžnici bez vyskakování z peřin, kdykoli se ozve zakašlání. Nechám je s Bárou spát, dokud budou chtít, zdobení stromečku neuteče … a stejně jsem naznal, že tu panuje vše jiné jen ne vánoční nálada, takže bych se se Štědrým dnem vůbec nezalamoval, nejel ho na dřeň. Bůh ví, co bude. Bára z toho ještě rozum moc nemá, a i když ví, že „budou Vánoce“ a bude se zdobit stromeček, tak si vůbec nepomatuje, že už jsme to společně dělali loni 🙂 Stejně tak nezná kalendář, takže si to neohlídá, kolikátého je. Jde o to, že včera večer to bylo peklo, kdy jsem Adama hodinu nosil a choval, jinak byl nespokojený (v kočárku/v leže okamžitě řičel) … a jak se pak chce člověk nějak popasovat se smažením kapra, nebo sezením u stolu? Nebo slavnostním předáváním dárků. To tu samozřejmě nezmiňuji klackovitého vosepruta Báru, která celý ten marast ještě zvedá up to eleven, když se jí zachce. Teď mě napadlo, že by to přece jen mohlo vyjít, protože Bára nemá problém s chozením spát o půl dvanácté, a do té doby jede jak na baterky – takže copak nějaký těžký harmonogram: prostě si k dárkům sedneme, až Adam usne, a jestli to bude v šest nebo v deset … 🙂 Ale to už budeme KO, jako kdykoli jindy.

No a to je tak vše. Šťastné a veselé.

Nečekal jsem, že má sněžit, a tak mě poprašek za oknem překvapil. Ale poctivý sníh už tu byl někdy po Martinovi. A tak je prvního prosince, sobota ráno, snaha dohnat trošku práce … ten měsíc zpátky, kdy jsem naposledy něco napsal, bych opět mohl odbýt jedním slovem, „dřina“.

Rozebral jsem dlažbu terasy. Dvacet sedm metrů čtverečních šedé parkety 20×10×6 cm. Každou jednu z těch cca 1350 parket (2.5 kg) vzít do ruky, z každé strany omést ocelovým kartáčem, dát do kolečka, po cca 40 kusech odvézt k cestě a vyskládat na paletu, a zpět. Jedno odpoledne jsem se do toho s vervou pustil, a ta mě opustila tak za hodinu, kdy jsem zjistil, že tímhle tempem nebudu dělat cca 10 odpolední nic jiného. A taky to tak bylo. Když jsem na to cca o půl čtvrté šel, a hodinu pracoval (než se začalo stmívat), tak jsem byl schopný rozebrat dva a půl metru čtverečního. Byl jsem z toho úplně v depresi. Ale bylo nutné tu dlažbu čistit, kdybych ji chtěl prodat, tak musí „nějak vypadat“… a ne být zališčená od mechu a písku, co byl ve spárách. Takže čtrnáct dní tohohle sraní. A pak jsem jeden podvečer – pod září halogenky a s čelovkou – stál u terasy a dlažba byla pryč, jen podkladový štěrk. A tak jsem dva večery nabíral lopatou štěrk a vozil ho na plácek vedle terasy (kde byl v létě bazén). A udělal tam poctivou hromadu. Stavitel terasy dal na dno pod štěrk aspoň geotextilii … ale jen na polovinu! Pod druhou polovinu natáhl jemňoučký igelit, připomínající potravinářskou folii. Samozřejmě úplně na sračky. Až jsem tedy byl jedno odpoledne na holé hlíně, začalo se šeřit … ale copak půjdu v pět domů čumět na televizi? Zažehnul jsem halogen, přistavil kolečko, a začal odkopávat a odvážet hlínu. Musel jsem terasu o cca 10 cm prohloubit, abych ji mohl nově dobře „založit“ hrubým štěrkem. Takže nějakých 25 m2 o cca 10 čísel prohloubit … laicky dva a půl kubíku hlíny. Toho večera jsem zvládl vyvozit skoro polovinu, za pomoci piva a slivovice …

Druhý den napadlo pět čísel mokrého sněhu. No mydlil jsem se v tom bahýnku pěkně, ale pak jsem si zase mohl galoše hezky pucovat ve sněhu, když jsem odvážel kolečko k hromadě hlíny. Vykopával jsem to tři večery, hned následující den ráno jsem si to spočítal a domluvil dovoz šesti tun 16–32 štěrku. Šest tun. Koukal jsem na kalkulačku, a uvědomoval si, že těch šest tun budu muset růčo naložit do kolečka, a proti mírnému svahu vyvézt cca 15 metrů k terase. Povzbudivé. A tak jsem si odpoledne plivl do dlaní / rukavic, položil do terasy geotextilku, a šel nakládat štěrk. Za pomoci dvou piv, uzeného a tří slivovic jsem nasadil tempo tuna za hodinu, a cca čtyři tuny převozil do terasy. Druhé odpoledne zbytek, a kokotsky mi cca tuna štěrku zbyla. Raději jsem měl objednat míň, a pak si pro chybějící dojet s vozíkem, než nyní řešit, co s hromadou hrubého štěrku. Ale těch hromad bordelu už kolem domu mám, že se tu další ztratí. Terasa naplněná štěrkem, a já se „držel“ – čekal jsem, že tohle nasazení prostě musí něco odsrat, kolena nebo záda … ale pořád nic. Další den přivezl táta vypůjčenou „žabu“ či jak to nazvat na zhutnění štěrku, pojezdili jsme štěrk terasy i chodníku, dovozili pár koleček, a žabu zase odvezli … a pak, při vykládání z vozíku, kdy jsem nacouval hezky až k rampě, se tátovi nechtělo oddělávat zadní čelo, a že „to zvládneme přehodit, ne?“. Zvládli jsme, a já si zkurvil záda.  POSLEDNÍ pracovní úkon za celé ty týdny kolem terasy, vyložit žabu z vozejku … ale celkem to přešlo.

Dlažba bude asi teď po víkendu. To se má i po desítkových mrazech oteplit na deset plus, takže možná budu fakt pokračovat … rozhodně nehodlám mít celou zimu 4 palety dlažby před vchodem do domu, i kdybych je měl postupně rozebrat a odvozit a vyskládat zase u terasy, ať si počkají do jara tam. 

Tím jsem došel k víkendu, kdy v neděli vyrazila ivka s Bárou a švagrovou do Brna do dětského centra, a Adam šel na hlídání k babičce. Já pracoval. Bára se cestou pozvracela, respektive pozvracela ivku tak, že si ta musela koupit nové oblečení. Ale pak už byla OK a v centru se vyžila. Vrátili se, vyzvedli jsme Adama, ten se ivce nezdál, a naměřila mu skoro 39 horečku. A žůžovní nedělní večer a noc začínala … nakonec to skončilo ivkou s hořícím Adamem v obýváku, kdy mu nějaký čípek vždy na pár hodin zabíral a teplotu srážel, a mnou s Bárou a kýblem v ložnici, kdy se vždy po cca hodině s pláčem budila a do pár sekund zvracela (což už stejně neměla co) … jako slušnej zátěžovej test, co si budeme povídat. Takže madam si užila zácvhat střevní chřipky, a madamec nějaké horečky, která mu pak už polevila a vyšetření u doktorky žádné zásadní problémy v krvi ani moči neodhalilo … až na to, že má silnou anemii či co, málo železa. Což ale u novorozenců se žloutenkou není zase tak neobvyklé či co. Takže dostal kapky se železem, které ale buď způsobují zácpy, a nebo úporné průjmy … což jako obojí je u tříměsíčního mimina „to nechceš“. 

A tak mi včera v 7:45 pípla zpráva, že má adam strašný průjem, a že potřebujeme kojeneckou výživu bez laktózy, to že by mohlo pomoci. Tak sedám do auta a jedu do lékárny, kde ji nemají, volám si do města a po potvrzení tam i vyjíždím. O půl desáté jsem zpět s výživou, a o půl jedenácté volá švagrová, že jí za jízdy zdechlo auto a stojí na blikačkách na silnici. Motor točí, nestartuje, nejde do něj palivo. Na zamrzlou naftu je málo mrazu, mínus tři. Takže docela reálná možnost je, že se jí zasekl plovák v nádrži a neukazuje jí stav paliva, respektive si myslí, že je tam čtvrtka nádrže, ale přitom ji vyjela dosucha. Odtáhnu ji na laně na parkoviště, zavezu do práce, a jedu koupit kanystr a dvacet litrů nafty. Mezitím ještě najdu chybějící handsfree, co mi nepozorovaně spadlo z ucha … rozježděné na sračky na místě, kde jsem ji odtahoval. Po hodině jsem zpět u auta s kanystrem, plním nádrž, ale tím to tedy nebylo. Vrátím se domů, naoběvám, a jedu zpět, kde již čeká švagřin ex, který mi pomůže auto odtáhnout k jeho známému mechanikovi. Hned po dvou kilometrech strháme lano, takže odstavit auto a sehnat jiné, a pak pokračujeme. Oktávka dostala pokouřit jako dlouho ne … mechanik zkouší všechno možné, až diagnostikuje vadné palivové čerpadlo u nádrže, které netlačí naftu k motoru… tak mu tam auto necháme, a po dvou hodinách jedeme promrzlí domů. Bylo čtvrt na pět.

Ty vole, kdy tohle skončí …

Adam se ve tři ráno probudil na krmení, a bohužel to má stylem, že ho hlad probudí až v nejzašší možný moment, takže než se pak dá ivka dokupy nebo uvaří mlíko, řve krutým hladem jak letecká siréna. Mátožně jsem se šel vyčurat, když už jsem vzhůru, na chvilku otevřel okno a pustil do ložnice trochu chladného nočního vzduchu, a zase zalezl pod peřinu. Kde se vrtěla Bára. Adam se nakrmil, pak ještě chvíli pomrčoval, Bára se vrtěla a mlela jak havarovaný vrtulník, chvíli se mi cpala pod peřinu, chvíli se odkopávala, chvíli se ke mě cpala zády, za chvíli mi do ledvin zarazila kolena … a pak o čtvrt na pět začal Adam zase fňučet, ivka se rozhodla s ním odejít do obýváku, abych s Bárou mohl spát, ale ta to zaregistrovala a za hysterického pláče se jí zhroutil svět, neb ji maminka opustila … a já konečně vzdal hodinovou snahu o spánek, oblékl se, uvařil kávu a odešel pracovat. To bude ještě kurva trvat, než začne svítat.

Čas letí. Dobetonovali jsme obrubníky k terase, já do výkopu začal prát rozbitý beton původního chodníku a kamení, co jsem z něj vybral, a ostatní kamení, co mám na hromadě pod břízou od loňského budování cesty … ať se ušetří štěrk. A ten už je ostatně položený také, osm šestnáctka. Teď už stačí jen položít pár čísel jemného podkladového štěrku a pokládat dlažbu. Ale ta bude až na konci listopadu. Do té doby mám tedy spoustu času rozebrat dlažbu na terase … protože tu přeložíme novou dlažbou také. Jednak aby byla pěkná (teď je tam typická šedá parketa 10×20), jednak protože je zhoupaná a zvlněná jak sviňa. Tu budoval nějakej kokot … na hlínu dal geotextilku, na to cca 15 čísel jemného podkladového štěrku, a na to dlažbu. Ten jemný štěrk si časem různě sedl a dlažba se propadla. Ale především – čím jemnější štěrk, tím dražší (protože se musí v kamenolomu déle drtit)! Nechápu. Měli vedle domu firmu prodávající kamenivo, mohli nakoupit makadam, osm šestnáctku, jako nosnou vrstvu, ale ne, oni tam naperou obrovský množství toho nejdražšího štěrku … no, takže ho vyberu, odhaduju to tak na cca tři kubíky, odkopu ještě trochu hlíny, a pojedu hrubej štěrk jak má být, a založím to znovu. A pak dlažba. To už bude mrznout …

A z chodníku k terase je třeba udělat schod. Jůůů, ony se dají koupit regulérní schody, s různým povrchem … paráda! Když bude fešná dlažba, tak ať i ten schod vypadá pěkně. Notypičo metrový schod a dle povrchu stojí klidně tři tisíce, a doba dodání čtvrt roku??? Ceny mě šokovaly. Ale schod je třeba, a brzy, abychom ho zabetonovali ještě za přijatelných podmínek, a do té doby se nic dělat nemůže. Takže jsem ho vyhlédl, a sólo si pro něj dojel do Rousínova. Dali mi ho volně na paletě, a ještě že mě napadlo vzít s sebou kurtnu, a přikurtovat ho k té paletě … jinak bych na vozíku po šedesáti kilometrech dovezl jen pěkně drahou hromadu štěrku. 

A do toho všeho řešení dlažby, schodů, obrubníků, a co a jak a kdy a podobně ještě otevřeli nové kolo dotací na nádrže na dešťovku! A já o nádrži uvažuju celé to proklatě suché léto, leč systémy na pouze zálivku zahrady byly dotované jen v obcích oficiálně postižených suchem. To se ovšem nyní změnilo a o dotaci na nádrže jen pro zálivku zahrady může žádat kdokoli. Hurá do toho! Podal jsem žádost, pak teprve zjistil, co to všechno obnáší, hodiny googlovat, zvažoval, zoufal si, trhal vlasy, optimisticky plánoval … jako neřešit dotaci a koupit si plastovou bečku „za svoje“ (cca 30k), tak je to celkem poho. Jenže když chci dotaci, tak musím do nádrže svést vodu z celé střechy, což na našem mírně svažitém pozemku není tak jednoduché – kdybych nádrž zakopal na jeho dolním konci, tak nemám kam vyvést její přepad. Při budování cesty nás nějak nenapadlo, že by v těch místech nebylo marné pro strýčka příbohu pod cestu položit zaslepené trubky, „kdyby náhodou“ … bylo třeba vyvést nějaké potrubí z pozemku k silnici / příkopu. Super. Kdybych chtěl zachytávat jen polovinu střechy (což je pravda trochu kokotina, když už si člověk pořizuje velkou nádrž), tak ji mohu zakopat na placu za domem, a přepad vyvést na druhou stranu tak jako jsou nyní svedeny tamní okapy. A tak jsem postupně došel k jednomu místu, kde by nádrž mohla být (s pohodlným přepadem), a všechny okapy se k ní ještě daly svést ve spádu. Neříkám, že tam nádrž kdy vůbec bude, ale pokud ano, pak už nyní musím přeložit svod vody z okapu u vstupních dveří – v současnosti jdou trubky okamžitě hluboko do hlíny, pryč od domu, a já je kvůli budoucímu spádu „dozadu za barák“ potřebuji vyvést na roh domu, a co nejmělčeji. No a musím to udělat nyní, než přede dveřmi položíme novou dlažbu, že. Zase ji na jaře rozebírat a podkopávat obrubníky kvůli přeložení dešťovky, to by bylo navomrdání. Takže potrubí přeložím od okapu na roh domu … jenže protože nádrž ještě nemám, tak je z toho rohu potřebuji zase napojit na původní potrubí. A tak co taky s pátkem, sobotou a nedělí, že, přece se nebudu nudit. Takže jsem to tak nachystal, a dokonce u toho zvládl vykopnout (překopnout) krtka, se kterým jsem tu bojoval snad měsíc … a mám zase klid a ne trauma při každém nahodilém pohledu z okna. Zabít jsem ho nechtěl, ale bohužel jsem ho pod zemí trefil … asi karma, hajzle. Kdyby ses nechal vykopnout hned po pár dnech, jak se na slušného krtka sluší, taks to beztak přežil a mohl sis vrtat za silnicí.

No, a tom posraném listí z vořecha se zmiňovart raději ani nebudu … letos jsem se rozhodl ho šrotovat sekačkou, a nahrnout ho na kompost, jestli se nějak lépe rozloží (za proložení jiným materiálem, s urychlovačem kompostu, …). A přitom za celé ty týdny nespadla ani kapka vody, listí bylo pořád suché a já vůl ho klidně mohl svozit na vozejku dolů k dědovi, ať ho spálí společně s listím z jejich vořešáku. Ten vořech mě tak sere, že jsem už reálně uvažoval o jeho ořezu „na pahýl“ … 

Tož nad kopci začíná tma temně modrat, tak jdu teda taky pracovat, když už tu skoro dvě hodiny sedím …

Týdny zase utíkají, až z pozdně letních třicítek došly k raněpodzimním přízemním mrazíkům. Neděle před osmou ránou, venku nula. Ony teplé dny v týdnu po návratu z porodnice jsem využil k uklizení bazénu, což byla zábava na ale čtyři odpoledne. Jedno odpoledne jsem jej celý vypustil, očistil, a složil. S tím už mi pak pomohla i ivka, v jednom by to vůbec nešlo. Celé týdny jsem přemýšlel, jak budu bazén sklízet s ivkou v devátém měsíci (což by nešlo). No a předčasný porod to vyřešil. Druhý den jsem rozebíral a čistil hadice a filtraci, třetí den jsem je uklízel a vše pakoval do krabic na odnesení do sklepa, čtvrtý den jsem sklízel solární ohřev, což vyžadovalo vynošení všech věcí z jednoho rohu dílny, uskladnění ohřevu, a zase nanošení všeho zpět … a do toho tisíce jiných nutných úkonů „kolem domu“.

V sobotu jsme pokračovali s obrubníky od vchodu k terase. Měl jsem nachystáno cca 8 metráků písku, míchačka zběsile vrčela … až byl plánovaný úsek hotový, a zbylo pár lopat písku. A jen lehce jsem zmínil, že mi přijde jedno místo trochu užší než by bylo asi ideální … totiž před vchodem bude dlažba metr a půl „hluboká“, ale od vchodu kolem domu už pak bude pokračovat 80cm široký chodník (metr by byl lepší, ale limituje nás tam betonový septik). No a ten zlom z metru a půl do osmdesáti čísel jsem naplánoval moc brzy, na rohu je ještě svedený okap, který musí člověk trochu obejít … asi těžké na představení, ale když jsem tohle zmínil, tak to táta „uviděl“ taky, a donutil mě toho dne první položený obrubník z „čerstvého“ betonu vykopat, a rozbít jeden úsek betonu z předchozího betonovaní, a celý ten „roh“ jsme o půl metru přeložili. Zbyla nám asi tak lopata betonu, písek byl fuč. Ale teď je to špica. No bylo někdy k šesté, a já se jal vše umývat a uklízet. Až do šera … 

Ve středu mi pak táta zavolal, že mi řeže dřevo, a jestli bych měl ve čtvrtek čas si ho odvézt … „Ale ty máš určitě prácu, že?“ „No, tak jasně, no … ale tak šlo by to. Kdy ideálně mám přijet?“ „No tak na devátou?“ … jo aha, takhle. Sbohem, čtvrteční práce a vydělávání na hypotéku. Holt dřevo na zimu je dřevo na zimu. Taky když táta pořeže vlečku dřeva a udělá vedle cirkulárky obrhromadu polínek, tak už nemůže řezat dál, neb nemá kam polínka házet. Takže jsem přisvištěl, naložili jsme vozík dřeva i kufr okty, jel jsem s ním domů, vše fofrem vyházel na hromadu, a jel zpátky. Naložili jsme druhý vozík, hromada byla pryč, zase domů a zase vše růčo vyházet … a zase zpět vozík odvézt. Objet nákupy, na hodinu jsem pak sedl k práci, a pak do montérek a vyskládat bordel z dřevníku, abych do něj mohl onu hromadu dřeva postupně navozit a narovnat. Závod s časem, abych to nemusel dělat za světla čelovky. Ruce až k zemi …

Ale hybaj vstávat v brzy, pátek svátek, hurá do lesa … desítky kůrovcových kmenů vytahaných lesákem na rovnou louku, a teď je rozsortýrovat na „na pilu“ a „na palivo“, naměřit, nařezat na pěti/šestimetry, jedny tahat traktorem na jednu stranu, druhý na druhou, tam je navalovat na zvyšující se ráz nachystaný k naložení vyvažečkou … masakr. A tradiční zkouška nervů, kdy dělám parťáka dvoum nahluchlým chlapům se sluchátky na uších a nastartovanou pilou a sleduju domlouvání, co se jak bude řezat, kam tahat, … ááá! V sedm ráno posnídat dva kousky bábovky, a pak do tří odpoledne dřýt tak, že i to i je tvrdý! Konečně bylo hotovo, a my s tátou šli po cestě před traktorem a vyřezávali větve a šípky čouhající do cesty. Našemu traktoru tu nevadí, ale až tam pro dřevo pojede velký traktor za miliony, tak by to byl docela problém. A u jedné chaty na nás začne nějakej chytrej Brňák vypiskovat, proč to děláme a jestli je to nutný, a že ten strom je zmrzačenej … a ukáže na nějakou náletovou vrbu jívu, ze které jsme odřízli boční větev. A ty větve si uklidíte! Já si původně myslel, že je to nějaký tátův kamarád z mládí a chce mu něco říct, přes bublající pilu a sluchátka jsem pochytil každý desátý slovo … když mi došlo, vo co gou, tak jsem měl sto chutí akorát tátu odtáhnout od plotu a „jít pokračovat“, a vůbec si toho naivního kokota nevšímat. Člověk právě o pár set metrů dále „zlikvidoval“ 15 kubíků dřeva / desítky smrků, a pak ho bude nějaký chatař jebat za to, že přes cestu od jeho chaty uřízl dvoumetrovou větev. Tradiční „Když se chvíli hádáš s blbcem, tak už se hádají dva blbci.“ Dojel jsem za rodinou, u tchána vypil dvě piva a doma už se plazil jen po čtyřech. Vzpomínám si, že jsem si i lehl v hale ke krbu, a ležel na zemi a odpočíval … v tom mě hned doprovodila Bára, nacpala mi pod hlavu plyšáka, a lehla si vedle. Na deset sekund, samozřejmě.

A v sobotu hurá brzy vstávat, vyhodit Báru k babičce, a s malým ve vajíčku do Otnice pod Brnem, kde má Beton Brož areál s „výstavkou“ všech dlažeb a všeho, co prodávají (na mapě je to dobře znát) … chtěli jsme na vlastní oči vidět položenou dlažbu, co plánujeme na onen chodník koupit. A akorát mě to zklamalo. Hodinu tam člověk jede, a defakto kvůli metru čtverečnímu dlažby. To mi nějak nedošlo … že když nás zajímá jedno procento (a to je ještě moc) z širokého sortimentu, tak taky ten areál bude složený z 99% věcí, co se nás netýkají. Velká část dlažeb nepopsaná, takže netušíš, o co jde, i kdyby sis to chtěl koupit, u spousty dlažeb nálepka „Neaktuální!“ atd … no výlet napiču. Ještě že jsme jeli také/především na Ikeu. Nutnost koupit další komodu do ložnice, neb Bára s bráchou nyní sdílí tu jednu původní, a že už teda Bára má hadrů … tak je třeba jí je přestěhovat. No ale hlavní cíl (pro mě) bylo koupit HEJNE police do kotelny. V „kotelně“ máme nový závěsný plynový kotel a zásobník/bojler, které jsou pěkně nad sebou a nikoli vedle sebe jako původně, a tak se náhle v té malé místnůstce udělala spousta místa … a to se musí využít! Takže nakoupit úložné police, košíky, háčky … ááá, tak jsem se těšil, že jsem je pak večer ještě za odměnu sestavil a začal je tam štimovat a hledat optimální řešení. Přece jen tak velká ta místnost není … ale když z jedné té police uříznu kousek jedné stojny, tak se vejde pod expanzku, … no za chvíli jdu na to.

Ale zapomněl jsem zmínit, že když jsem ve čtyři odpoledne vynosil ten brutál náklad z auta do domu, a vypil lahváča div ne na ex, tak svítilo sluníčko a do tmy ještě daleko … a v dílně nachystaný křoviňák, a na mezích kolem pozemku „úroda“ trávy za celé léto. V neděli tu s křoviňákem hrčet nebudu, nedá se nic dělat, jdu na to. Vše v tom brutál nepříjemném terénu posekat, vyčistit křoviňák, pak vše shrabat a vynosit nahoru na kolečko, odvozit na kompost. Pouklízet, zamknout dílnu, a za šera domů …

A tak je to prostě den za dnem.

A tak jsem ivonku v pátek v noci dovezl do porodnice, s Bárou u nás zatím přespala švagrová, na sobotu ji pak odvezla k babičce, kde měla ostatně přes noc (na neděli) zůstat i dle původního plánu, a tak tam přespala i do neděle, a nakonec i do pondělí, kdy si vzala švagrová volno a dále se o ni starala. Já se v sobotu konečně dospal, v neděli sjel k babičce/tchýni na oběd, chvilku se pomazlil s Bárou a vyrazil pro mámu, se kterou jsem pak jel na Brno za ivkou a Adamem. Oba byli v pořádku, ivka naprosto, Adam už vypadal mnohem lépe a méně pomačkaně 🙂 

V pondělí dorazil táta a pustili jsme se do obrubníků chodníku od vstupních schodů k terase, ať už se s tím konečně začne, když to tu mám dva týdny vykopané … dělali jsme někdy do dvou, pak to zapíchli, najedli se, a já vyrazil brutál fofr za ivkou. Možná ji budou v úterý pouštět a pojedu tam znovu, ale tak co jiného dělat. Nějak mi nedošlo, že do Brna vjedu ve vrcholící dopravní špičce a do dvou bouraček před Pisáreckým tunelem … kde je ti napiču i normálně, neb někoho geniálního napadlo, že se na městském okruhu svede snad čtyřproudá silnice do jednoho pruhu s padesátkou. Tam se musely štosovat už kravský povozy před sedmi stama rokama … bože, jak já Brno nenávidím. Pobyl jsem s nimi skoro dvě hoďky, a jel zase domů, tentokrát si vyzvednout Báru, které končil prodloužený víkend v ráji u babičky. A mě začínalo její opatrování 24/7. Nevěděl jsem, jestli se mnou bude chtít vůbec odjet domů, a jak tam budeme válčit, když tam nebude maminka … ale vše bylo kupodivu úplně bezproblémové. Obstarali jsme večerní úkony, já se až do odchodu do postele moc nezastavil, pak jsem Báře pustil na telefonu Boba a Bobka a když už po desáté chrupkala, tak jsem se potichu vytratil k pc … a víceméně jen dvě hodiny na všechny pracovní emaily odepisoval „nemám čas“. 

V úterý ráno ivku s adamam z porodnice nepustili, asi kvůli žloutence, už si to moc nepomatuji. S Bárou jsme tedy vegetili doma, chystali postýlku, a odpoledne jsem ji zavezl zase babičce, abych mohl kolem domu posekat trávník. Když jsem si pro ni pak navečer sjížděl, tak mě zaskočil tchán dotazem, jak se má ivka s adamem … no nevim, já sekal trávu, já nebyl v Brně. A v duchu myslel na to, že včera říkal, že se za nimi po práci staví on. A prd. No, tak snad je ve středu už pustí. Vzal jsem Báru domů, a zase jsme úřadovali, hráli si, chystali se do postele, a já pak zase do noci trošičku pracoval. Jenže z porodnice mi ivku nepustili ani ve středu. A tak jsem za nimi vyrazil i s Bárou. To ivka původně nechtěla, bála se, že nevydrží to slzavý údolí až nebude chtít Bára od maminky odjet. No nakonec to bylo spíše opačně, Bára tam byla celá nesvá, žádné velké projevy lásky, a pak škemrala o odjezd „za babičkou“. Což ivce také na náladě přidat nemohlo, hormony s ní cloumaly i bez toho. Jeli jsme tedy domů, a opět jsme se trefili akorát do dopravní špičky. Báru jsem nechal u babičky, a dvě hodiny dokopával díru pro budoucí chodník. A pak opět večer s Bárou.   

Ivku ovšem nepustili ani ve čtvrtek, a malého jí vzali až do pátku „pod lampu“ … to už psychicky dost nedávala a pomalu by vyskočila z okna jen aby se z porodnice dostala. Pro mě to znamenalo už i to, že jsem musel vyprat koš špinavého prádla, neb mi docházely trenky 😀 Po telefonu mě tedy u pračky znavigovala, a nyní už si klíďo vyperu kdykoli. Doprání (a tedy přendání prádla do sušičky) se cca shodovalo s odjezdem na další návštěvu v porodnici, ale nakonec jsem to o půl hodiny přetáhl zuřením nad neposlušnou Bárou, která si odmítla před odjezdem uklidit hračky, nechtěla se obléct, nechtěla se česat, nechtěla dělat vůbec nic , co by znamenalo „poslechnout“ moje pokyny. A já principielně nechtěl uhnout, protože to dělá ivka, zatímco já chci být fakt ten, kterého Bára buď poslechne, nebo následně dostane na prdel. No, odjeli jsme tedy v dost napjaté atmosféře, kdy jsem si na cestu ani nestihl/nezvládl uvařit kávu. Ivka na nás tentokrát čekala venku v kampusu, malého pod lampou opatrovaly sestřičky a ona jen po 3–4 hodinách docházela na kojení. Bára se k ivce opět nijak nehrnula, hledala Adámka (v papírové tašce s ivčiným nákupem), a různě pendlovala kolem, a žádný mazel to nebyl. Procházeli jsme hračkářství, abychom jí koupili nějakou hračku, a pak se vrátili s ivkou do areálu nemocnice, a chvíli si tam sedli na lavičku … jenže záhy ji odvolali na kojení, a my se rozloučili. Přišlo mi lepší s Bárou vyrazit domů, než se ji snažit v parku 30–45 minut nějak zabavit, než se máma zase vrátí. Také za ní měla později ještě dorazit na návštěvu švagrová. No vyrazili jsme domů, Bára opět „za babičkou“ … já si šel koupit kávu, ale že ne, že „nešmím“, a odcházela sama pryč, ještě než jsem si stihl objednat. Ok, koupím si kafe někde dále po cestě k autu, pojď za ruku, baru, tady jezdí auta. Ne, vyškubla se mi, a chtěla jít sama, důrazně jsem jí to zopakoval a vzal ji za ruku násilím, načež na mě zůstala bezvládně viset a lehla by si na zem, kdybych ji pustil … bože, i teď se při psaní klepu vzteky! Drapsl jsem ji násilím do náručel a vyrazil rovnou k autu, rozzuřený na nejvyšší míru. A bez kafe. Ne, nepojedeš k babičce! Já cu já cu já cu! Já chtěl kafe, a tys mi ho zakázala, tak ti zakazuju k babičce! Muším k babičce! Ne, musíš poslouchat a být hodná, a to nejseš! Takže nepojedeš k babičce. Mušim k babičce. Nemusíš! Já cu! A já chtěl kafe! Naše komunikace cestou k rozpálenému autu, a pak skrze Brno, dokud jsem ji nezačal ignorovat a nevšímal si jí a jen řídil. Měl jsem v plánu zastavit v Kuřimi a nakoupit, ač jsem nevěděl, jestli to s Bárou nyní vůbec půjde, no zajel jsem na parkoviště a zhasl motor, a po nějaké čtvrt hodině cesty, kdy jsme už jen mlčeli, mi Bára nejdou potichu omluvným hláskem povídá „Pomiň. Můžeš ši koupit kafe.“. Úplně mě to dostalo, málem až do slz. Že si uvědomuje, že se na ni zlobím a především proč, a snaží se to zlepšit. No a už to bylo jen lepší. I k babičce jsme se pak na chvíli zastavili, a pak pokračovali domů. A opět večerní starání, večeře, koupání, bobík, uklízení zapomenutého nákupu, vzpomenutí si na sušičku plnou prádla, pak jeden díl bobka před spaním, chvíle čekání na usnutí, a zase odchod k počítači až někdy do půl jedné …

A v pátek už mi zbytek rodiny konečně propustili z porodnice, což mi ivka volala ještě do postele a tak nám nezbylo než vystřelit do deště. Stihl jsem si jen vyčistit zuby, uvařit sobě kávu a Báře mlíčko, sbalit jí baťůček oblíbených plyšáků, co s námi cestují, a když už jsem měl klíček v zapalování, tak se Bára ozvala, že nám jeden plyšák chybí. Když jsem zmínil možnost, že na nás počká doma, tak mi bylo jasně (hystericky) naznačeno, že to tedy ne. Tak jsem zase vyskočil z auta, a u zavřených dveří domu zjistil, že klíče mám ve „večerních“ kalhotách. Aha. No naštěstí mám uschován rezervní klíč, takže bezpečností kolečko skrytých schránek a klíčů, odemčít dveře, najít plyšáka, hurá zpátky do auta, a hurá deštěm na Brno. Co kdyby mi ivku s Adamem vyhodili před porodnici na déšť, že? Dojížděl jsem po okruhu k nemocnici, a přemýšlel, jestli nezkusit placené zajetí až do areálu nemocnice, až jsem ze samého přemýšlení minul odbočku. A dopyče! Najednou jedu naslepo do míst kde to totálně neznám, ještě ty vole najedu na dálnici a pojedu na Prahu! Naštěstí jsem mohl sjet na benzínku a vytáhnout mapy na telefonu, a zjistil velmi snadný návrat zpět k nemocnici. Uff. Úplně zhmotněná noční můra. Zaparkoval jsem před nemocnicí, a v dešti musel s Bárou, dvěma deštníky a vajíčkem urazit ale pět set metrů … poctivý zážitek. Kdybych Báru nakonec nevzal do náručí, tak tam doslova šlapeme vodu ještě dneska. 

No a už jsme doma, kompletní. 

Ono to možná z toho všeho nevypadá, ale ty tři dny a tři noci, kdy jsem měl Báru skoro nonstop na starosti, ty bych za nic nevyměnil. Pravda, bez mé možnosti po tu dobu regulérně pracovat bychom brzy umřeli zimou a hlady, a také bychom začali narážet na různé nahodilé komplikace (zařizování školky, atd), se kterými bych si kdovíjak (ne)poradil … ale takto těch pár dní táty s dcerou bylo fajn.   

Narodil se nám syn. Adam. Ivonka leží v Brně v porodnici, odpočívá, Adam je tam někde také, brzdy bude dovezen na kojení. Bára je na přespání u babičky, a já už konečně doma. Voroštovaný Daft Punk odhání večerní šero.

Včera – v pátek – jsem sekl po čtvrté s prací, a přes tři hodiny kopal hlínu z výkopu pro budoucí vydlážděný chodník kolem domu. Pěkných koleček hlíny … o půl osmé jsem skončil, vyčerpaný jak pes. Odpočíval jsem u televize, ivka hekala a fňukala s pupkem jak buben, Bára lumpačila. A k jedenácté jsme šli spát, aby se mnou o půl dvanácté ivka zatřásla, že máme problém, že jí praskla voda. Rozverně jsem ji opravil, že to není problém, ale to, na co celé ty měsíce čekáme, a že tedy jedeme rodit. Bára spala a o ničem nevěděla, povolali jsme švagrovou a vyrazili na Brno. Půlnoc, kolem cest srnců jak nasranejch, a ivka v kontrakcích mnohem poctivějších než když jsme jeli s Bárou. Měl jsem lehce popito (po takové dřině…), takže jsem nechtěl vzbuzovat pozornos trychlou jízdou obcemi, ale když vedle mě ivka hekala jak o život, tak sem tam plyn k podlaze padl … v Brně jsme byli za půl hodiny, nemocnice hučela do tmy a já poznával známá místa a výtahy. Ivky se ujaly, já odešel přeparkovat auto, vrátil se a čekal, a už jsme byli na pokoji, pryč nás naštěstí neposlali… a porod byl v rozjezdu. U Báry jsem pospával, protože se to rozjíždělo ale deset hodin, ale Adam se necoural a o půl paté jsme byli ve finále. Já se třásl hlady a únavou, ivka tlačila co mohla, ale nešlo to, Adamovi mohutně pomáhala doktorka, doslova ho z ivky dolovala, já měl furt ivce tuhle pomáhat se zapřít nebo držel nohu, div že jsem si Adama sám neodrodil. A najednou tu bylo modré tělíčko skoro čtyřikilového macíčka, ale … bylo ticho. Žádný pláč nebo křik. Ivka se sbírala z posledních pár minut hororu, Adama se ujaly pediatričky na pultíku bokem, vyšívaly nad ním skloněné jak mechanici nad motorem ef jedničky, ale stále bylo ticho, a mě svírala hrůza, ze které se mě teď derou slzy do očí, že nevidím na monitor… až se náhle z rohu ozvaly pisklavé vzdechy a fňukání, a náš syn se probral k plnohodnotnému životu. 

… a já to teď konečně plnohodnotně úlevně vořval …

Adam má skoro 4 kila, a ivka je drobek, a i když má síly, že by mohla porodit basketbalák, tak má prostě „jen tak“ velké porodní cesty, a na Adama to bylo tak tak. Doktorka ho před mýma očima rvala z ivky co to šlo, a i když ta v kontrakci tlačila tak, že bych já vysral i plíce, tak se ta vlasatá hlavička vůbec nehýbala a nelezla, a byla to prostě fyzikální hranice možného. Až se to konečně zadařilo, a to modré zmuchlané tělíčko bylo venku, a hned se ho ujaly jiné holky, a zády k nám se k němu skláněly a jely nějaké úkony, které  ho nakonec dostaly do kvality a my ho mohli na chvilku pozorovat, než ho odnesli do inkubátoru, aby si odpočinul, zahřál se a nabral síly. Vyloženě byl z porodu vysílený tak jako ivka, pisklavé povzdechy byly signalizací, že je strašně unavený a vlastně „na víc nemá“, než jen vzdychat a dýchat. Má pomačkanou hlavu, modřiny na různých místech, jak se nemohl procpat porodními cestami, a ochrnutou pravou ruku … buď zlomená klíční kost, nebo nějaký otlak nebo lehké ochrnutí, paréza. Nic neřešitelného.

A bylo po všem. Ivka odpočívala, čekalo se na placentu, já seděl vedle ní, bylo k půl šesté … schoulil jsem se v křesle, možná na půl hoďku zabral, nebo se klepal vysílením. Asistentka odrodila placentu, podrobně nám ji ukazovala, úplně jsem to ve svém stavu nedocenil, pak doktorka zašila co bylo třeba, a odpočívalo se. Nad Bohunicemi se začalo rozednívat. A čekalo se, co s námi bude dál. Porodnice natřískaná, zaměstnanecký nárok na nadstandard byl ve hvězdách … choulil jsem se na křesle vedle ivončiné postele, možná zase na půl hoďku zabral, ale když pak vešla do místnosti asistentka, tak jsem si musel vzít hlavu do dlaní a narovnat si ji, neb jsem nebyl schopný si vlastními silami narovnat pokřivený krk. Ale i ta zdánlivá hodinka či kolik spánku mě dost probrala a osvěžila, a přelomila noc do dne … na pokoj jsme nakonec na porodním sále čekali až do jedenácti. Pak jsme se přesunuli, na „standard“, nikoli nadstandard, a šli jsme se podívat na Adama, spokojeně hovějícího v inkubátoru. Už to bylo růžové spokojené miminko, ale pěkný macek. Na obyčejném pokoji jsem tedy s ivkou zůstat nemohl, ale stejně to ani neměl v plánu … snad jen že bych se případně lehce prospal. Takhle jsem jí zašel do campusu nakoupit, co si přála, a pak se vydal autem domů. Cesta to byla roztodivná, ale dorazil jsem v pořádku, a u ivčiných rodičů se konečně najedl, shledal s Bárou a po odvezení auta domů se s dědou i pořádně napil. Ale po vydatném obědě to nebylo ani znát, to mě teď víc rozstřeluje vínko k sepisování zážitků. Oči se klíží a rozostřují … mám toho plný kecky. Daft Punk. Get Lucky.

Léto utíká, srpen se přehoupl do druhé poloviny. Vedra na pár dní lehce povolila, ale teď na víkend se chystá ale 33 stupňů. Tak uvidíme. I přes jednu bouřku je sucho a sucho … a starosta už vyzývá k důraznému šetření s vodou, nenapouštění bazénů atd. Ještě to není závazná vyhláška, ale pokud bude podobné počasí další a další týdny … tak kdo ví. No bazén máme napuštěný, a těch šest kubíků vody je naše cca dvoutýdenní spotřeba. Takže jsem vodu napral chlórem, vypuštění a napuštění už do konce sezóny nehrozí. No a včera měřím koncentraci a podle všeho je tam asi 10× víc chlóru než je doporučená hodnota. No nevim nevim. On byl bazén taky čtyři dny zakrytý, takže voda moc „nedejchala“. 

A když už máme bazén, a bude ještě nějaký týden teplo, ale v noci už teploty klidně padnou na deset stupňů (dneska 14), tak je třeba pořídit solární ohřev. Jako když je třicet stupňů, tak 25stupňová voda osvěží … ale Báru do ní nedostaneme. Bude tedy třeba to trochu roštovat, a tak jsem pořídil ještě 1.8 m2 solární ohřev. A jal se ho sestavovat … tedy postavit mu nějaký stojan. Celé čtvrteční odpoledne jsem jej tvořil, nechtěl jsem jen zbouchat nějakou pozituru z prken a hřebíků. Chtěl jsem to raději sešroubovat, abych to mohl na zimu zase rozebrat a pohodlně uskladnit. Toho měření, vrtání, hledání vhodných desek, jaj, úplnej bořek stavitel. V pátek jsem pokračoval, stojan jsem dodělal, ohřev na něm drží jak helvétská víra … ale teď „kam s ním“? Ideálně jej vedle bazénu šikmo přiopřít o kubíkovou bečku s vodou, do země zatlouct roxory, přidrátovat, na jedné straně k bečce přitáhnout drátem, na druhé nachystat vhodný trámeček, přišroubovat, vyvrtat díru tady, támhle … no já jsem úplný kutil! Na druhou stranu, hlavně to nepodcenit – říkám tomu tady u nás „větrný vršek“, kolem domu protahuje jak sviňa, a tak nepotřebuji, aby se mi za pár dní při nějaké bouřce vítr opřel do těch skoro dvou metrů čtverečních plochy, nevyrval ji ze země a neposlal skrz bazén k sousedům. Takže na žádná polovičatá řešení si tu už dávno nehraju.

No a stojan stál, začal jsem spojovat hadice a obtokový ventil, a lámal si mozek, jak to nějak optimálně vymyslet. Holky mezitím zjistily, že má voda v bazénu třicet stupňů i tak, a tedy více než vzduch, a tak se tam čvachtaly, zatímco já se motal v hadicích. No rozesmálo mě to – takže pokud bude v noci k 15 stupňům, a přes den to vyleze k 30, tak bude mít bazén 28–30 stupňů i bez ohřevu??? No kurňa! 🙂 

Ta jedna bouřka, co tu přes nás přešla, u ivčiných rodičů „konečně“ rozlomila šedesátiletou vrbu … její menší část se odlomila do dvora a rozbila střechu dílny, a schovala tchánovo služební auto do šlahounů (bez poškození). Hasičů se tam sjelo mrak, ale muselo se počkat na plošinu a jeřáb. Do dvora, kam se blbě zajíždí osobákem s vozíkem, se vtěsnaly dvě obrovský mašiny, až by člověk neuvěřil. Z plošiny se ořezalo, co šlo, jeřáb pak přizvedl odlomený kmen, z plošiny ho doodřízli, složil se na dvůr a tradá pryč. No a zbytek stojící vrby musel jít dolů co nejdříve, protože v místě odlomu byl její kmen také rozlomený, a další bouřka by ho poslala k zemi jak nic … na různé boudy a včelín v zahradě. Shodou náhod se sehnal rizikový horolezcodřevorubec, co neměl v sobotu co na práci, a tak v devět ráno vylezl na strom, a ve dvě slezl po zbytku kmeni, co se nechal stát (přes metr v průměru). Nahoře odřezával větve nebo špalky, na laně se spouštěly dolů, a my je dalším lanem stahovali mimo boudy. Měl jsem toho plný kecky. No, a je to. Zahrada plná dřeva, větví s listím, mohutný pětimetrový kmen jako memento obrovského stromu … akorát děda je z toho nervní. Nedokáže pochopit, že se střecha nemůže spravovat, dokud ji nenafotí líkvidátor od pojišťovny. Ze stromu se nechá stát pětimetrový kmen, protože ho nemáme jak skácet (průměr metr dvacet), všechno OK, a druhý den se v něm najdou zářezy od motorové pily, protože se děda rozhodl ho teda skácet (když se k tomu nikdo nemá…), že ho podřízne (pilou se čtyřícítkou lištou) a pocukne frézou … joo, mají tam veselo.

Mno, svítí slunce, jdu se podívat na solární ohřev, mám takového tucha, že by chtěl natočit trochu jinak. Ať na něj svítí slunce pokud možno od rána do poledne, a ohřívá se bazén tak, aby byla teplá voda po poledni a dál. A ne ať se ohřívá přes odpoledne „na večer“. To už je k prdu.