Junova reality-show

Nový rok se rozjíždí velmi líně … pondělí, druhého ledna. Školáci mají prý ještě prázdniny, kupodivu po mně nikdo z klientů nic moc nechce. Snídal jsem cukroví, na které mě vždy ale rychle přejde chuť, takže mám nyní hlad, a do oběda ještě chvíle je. Bolí mě za krkem, jakýkoli pohyb hlavou hned cítím, ostatně celý se cítím trochu zmlácený … 

A jaké byly ty vánoční svátky? Naše první „vlastní“ Vánoce? Na Štědrý den jsme ráno nastrojili stromeček a s obavami očekávali, co na něj bude říkat Bára. Koukla na něj, a šla si zase po svých, nijak ji větvičky a baňky nezajímají … párkrát pak bylo třeba ji odehnat, ale jestli to za těch 10 dní bylo pětkrát, tak je to moc. Takže stromeček byl, zajeli jsme po obědě za babičkou, kde se sešla část rodiny. Trochu píva, trochu slivovice, a za okny začal padat trakaře. Sníh se držel celý týden, a na Štědrý večer napadaly ještě dvě tři čísla čerstvého. Bílé Vánoce. Já musel ještě sem tam šaškovat u PC, zabalit poslední dárečky, ivonka se pustila do smažení dvou kapřích filátek, a okamžitě je na uhel spálila 😀 Kdyby jí byla máma nevnutila čtyři kousky, tak jsme si museli rychle rozmrazit tresku 🙂 Čekal jsem, že po těch slivovičkách a dalším popíjení udělám nějaký škobrtanec já, a ona vrchní kuchařka! Pak jsme si rozbalili dárky, Bára to celé víceméně ignorovala, nové hračky si prohlédla, ale žádné extra vzrušení. Pak ivonka rozbalila poslední dárek, zabalený manuál k sušičce, a šokovaně zjistila, že jsem jí koupil sušičku, a dokonce to i utajil. No v jednom člověku ji vynést do patra a schovat na půdě byl fakt kumšt. A pak už jsme jen leželi u televize, koukali na Popelku, na Pelíšky …

Na Boží hod se oteplilo a do večera byl tuším všechen sníh pryč. My z půdy sesoukali sušičku, v přízemí vyklidili kotelnu, kde zůstal jen plynový kotel a plynový bojler, a napasovali ji ještě k nim. Dost natěsno, ale vejde se tam. V chodbě to ale vypadalo jak po výbuchu, než jsem zase vše nanosil zpět na svá místa v kotelně. Odpoledne jsme jeli „na malé Vánoce“ k našim a za sestrou, a probíhalo další kolo dárečků. Dostal jsem pořadač na šroubky matky podložky, takovou tu skříňku se spoustou šuflátek, co jsem si strašně přál – a hlavně aby byla naplněná 😀 Bára si pak při návratu schrupla pár minut v autě, a stačilo jí to na mouzování až ale do jedenácti.

Na Štěpána došla na návštěvu zase rodina od ivky, a tak se posedělo popilo s nimi. Venku už bylo beze sněhu, vše povolené, rozbahněné. 

Původně jsem chtěl mezi svátky pracovat a dohnat resty, ale nakonec jsem se na skoro všechno vykašlal, řešil jen to, co se objevilo, a válel se s holkama dole u televize. Odpočinek je potřeba. Jen doufám, že se mi podaří najet na pracovní režim. Dnes tedy nic moc.

Blížil se silvestr na chatě, už několikátý den mrzlo, silvestrovská sobota byla slunečná a já konečně v montérkách (a termoprádlu) řešil resty kolem domu – vyčistit jeden okap, sundat truhlíky, očistit parapety, pouklízet po dílně, tuhlencto a tamhlencto … odpoledne jsme se stavili ještě k ivončiným rodičům popřát do nového roku a nechat je poňuchňat se s Bárou, a hned jsem měl v sobě pivko a čtyři slivovice. Pak jsme přejeli k našim, tam se sešli se sousedi i s Hágenem a Káťou, připilo se na nový rok a v grupě jsme vyrazili mrazivou tmou na chatu. Bylo nás tam jak psů, a bylo to fajn, jen to kurevsky rychle uteklo. Najednou bylo za deset minut půlnoc, vyletěli jsme si připít ven a mávat prskavkami, koukat na ohňostroje po vesnici. A pak to utíkalo stejně rychle a účastníků ubývalo, pouštěla se muzika, jakožesetančilo, až nám pan domácí začal pouštět nějaké etno uspávací melodie, snad aby nás vyrazil / donutil jít spát. A tak jsme někdy mezi čtvrtou pátou? zůstali sami s Hágenem a Káťou, donesli dřevo ke krbu, a rozložili se po nábytku. Ale to dřevo, co jsme donesli, bylo tuším úplně čerstvé, a vůůůůbec nehořelo. Asi jsme byli líní jít až do kůlny, a vzali první, na co jsme venku padli 🙂 Já se schoulil v křesle, přehodil si přes nohy deku, a za chvíli spal, a za chvíli byl zimou vzhůru. To bylo šest ráno, doškrabal jsem se tedy ke krbu, přiložil do něj a dobu se ho snažil rozfoukat, ale že by to pak nějak moc hořelo, to ne. Nakonec jsme se vypelešili tuším o půl deváté, a za chvíli se vypakovali k nám domů. Tam už bylo také vše na nohou, nasnídali jsme se, děcka za chvíli vyrazila domů, jen mě ještě hodili na chatu posbírat všechno sklo, které jsme pak prohnali myčkou, zavezli ho zpět, rozvezli další propriety jiným účastníkům, a po obědě jsme také vyrazili domů.

No, domů. Zase k ivončinné babičce, popřát do nového roku, ukázat Báru… dát si pívo a čtyři slivovice. Já byl úplně KO z únavy, jedno promile jsem ránko také ještě měl, … jedno k druhému, a zmohlo mě to hezky. Doma jsem zatopil, osprchoval se, snědl misku utopenců, a pak na gauč jak za vlast. Myslel jsem si, že si jen lehce poležím a přivřu oči, a po třech hodinách mě ivka vzbudila, ať jdu raději do postele. Nebylo mi úplně hej, jako by mi nesedly ty utopenci, ale přežít se to dalo a v posteli jsem byl dřív než Bára. 

A ráno jsem se vzbudil s takovou bolestí za krkem, že mi přijde, jako bych měl natažené vše od lopatek až po uši. Asi z toho klimbání v křesle na chatě. A teď už je čas oběda, a hlad mám jak vlk. Jdu to za holkama zkontrolovat.

Pátek 23. prosince, ráno. Všude klid a mír.

Ve středu večer jsem sepisoval letargii, ale především čekal na pozdější hodinu, abych změnil nastavení domény klienta, a jeho eshop se začal načítat z jiného nachystaného hostingu. Tedy – nachystané jsem to měl já, ale nikoli ta IT firma, pracovně nazvaná „kokoti“. Eshop se tedy v deset večer odmlčel, a přestal fungovat, na doméně nic nebylo. No, můj problém to není, šel jsem spát.

Ráno stále nic, jejich server na požadavky na doménu nereagoval. Volal jsem technikovi, ten že o tom ví, ale že je celý den na cestách, ať zavolám jinému technikovi, „ale ten chodí až na půl devátou“ … ten konečně nefunkční web napravil a vše začalo šlapat. Tak jsem ho poprosil o nastavení DKIM podepisování emailů, protože hromadná pošta rozesílaná z toho eshopu na seznamácké schránky je kvůli chybějícímu DKIM odmítána. Což je skoro třetina zákazníků. A včera bylo třeba rozeslat info o největší letošní slevové akci. No a tenhle druhý technik mi řekl, že třetí technik, co to má na starosti, je až do odpoledne v Praze. Ale že odpoledne to nachystá. No to mě poser na holý záda. Nenaděláš nic. Kokoti.

A tak jsem si chystal jiné věci, čekal na podklady z eshopu, co se vůbec budou rozesílat, bylo poledne. Po obědě se také stále nic nedělo, a když holky odjely na procházku, a já čumákoval v přízemí, tak jsem vytáhl vysavač a dokončil středeční úklid. Pak jsem zašel do dílny a kladivem rozmlátil bezpečnostní magnet zapomenutý na jednom zakoupeném oblečení. Pak jsem umyl nádobí, vyskládal myčku. Nachystal krbovky na zatopení. A pořád nikdo nic, neozývali se z eshopu s tím, co se má vůbec poslat zákazníkům, a neozývali se z IT firmy s podklady pro to, abych vůbec mohl newsletter rozesílat. Já byl každopádně v klidu, můj problém to není.

Holky se vrátili, začalo se stmívat, rozzářila se nazdobená větev s krmítkem před domem, škrtnul jsem v kamnech, ivka pozapalovala všech 703 svíček, co má v obýváku, uvařila si čaj s rumem na zahřátí, já si otevřel lahváča „za odměnu“ po dlouhém dni, Bára měla odpolední spaní … 

… a až do večera se nikdo neozval, večer se nikdo neozval, v televizi Nedotknutelní, Bára si pobíhala po obýváku a rozhazovala plastové baňky, co dostala na hraní … a najednou to byl krásný předvánoční večer po pohodovém předvánočním odpoledni. Navzdory všem očekávaným stresům. 

A tak je tu páteční ráno před sobotním Štědrým dnem. Kokoti z IT firmy se stále neozvali, z eshopu je také ticho po pěšině, venku se po několika dnech inverze rozjasnilo, ale stále jsou –4°C, tak snad sníh vydrží. Do krmítka jsem už dosypal, holky dle dupání dole vstávají,… odpoledne, bude-li to Báře se spaním vycházet, vyrazíme na předvánoční návštěvu za babičkami. A pak už si můžou všichni trhnout nohou. Budou Vánoce.

Za těch jednadvacet dní prosince se toho událo hodně, několikrát jsem si to chtěl zapsat, a nakonec otvírám blog dnes, 21. prosince o půl deváté večer. Ale vlastně co se událo? Jen jsme dokončili sádrokarton v budoucím děcáku. Původně obdélníkový pokoj nalevo i napravo rozšířen do šikmin půd, a nyní již kompletně zasádrošován a zateplen. Stačí zapojit už natahanou elektriku, osadit krabičky a vypínače (no, to asi jen tak nebude), a začít perlinkovat, lepidlovat, natahovat … a pak líčit. Do jara práce dost. A na jaře se pustíme do dalších dvou místností v patře (strhat stropy, osadit sádroš, zateplit), a do schodiště. Na jaro práce dost. Včetně půl roku v lese na dřevě.

A proč jsem letargický? Protože práce. Tři dny do Štědrého dne, a sere se to jak sníh před třemi dny. A tak už také třetí den lehce mrzne a napadaných pět čísel sněhu krásně drží a vytváří krásné předVánoce … jenže na víkend a Vánoce se má oteplit. A práce? Tak co to včera všechno bylo … ale prd, nebudu se to snažit moc rozepisovat, tak jen v bodech:

1. Neznámý člověk si objednal plugin pro migraci rozsáhlého webu z jedné free služby do WordPressu, kde jsem ho upozornil, že to není tak jednoduché, a že ten plugin jsem sice vytvořil, ale nejde použít univerzálně a že ho používám jen pro své potřeby a neprodávám ho, tedy že daný web z té služby zmigruji, a pak ho klientovi kamkoli nahraji. Vše bylo přeneseno, ale on trval na předání toho pluginu. Očividně aby vzal můj soukromý nástroj, a sám si převáděl jiné weby z oné služby na WP. Web měl převedený přesně jak chtěl, ale trval na tom, že chce i ten plugin, který jsem použil. Tůdle. 

2. Nutnost přenést rozsáhlý eshop na hosting jiné společnosti, která se na hostování webů nespecializuje (dodává firmám připojení k internetu), s čímž jsou pořád problémy, furt jim něco nefunguje, komunikace jak za cara klacka, a na Štědrý den (za tři dny) se spouští největší slevová akce roku … (a včera večer ten přenos nedopadl, protože to ti kokoti neměli nachystané a místo webu klienta se na jeho doméně začal načítat úplně jiný nesouvisející web). 

3. Mnou cenově těžce podceněná zakázka, web pro nějakou konferenci, kde jsem odevzdal podstatnou část ke kontrole, a klient naznal, že to, co je z mého pohledu drobná nedokonalost vynucená okolnostmi a napjatým rozpočtem, je zásadní „uživatelsky absolutně nekomfortní“ věc, kvůli které se to celé musí předělat. Situace „já zahodím týden své práce, a další týden budu programovat něco, co klientovi jednou ročně ušetří minutu práce“. Tak jsem dal najevo, že to nebudu předělávat ani za zlaté prase, a ať jdou klidně do prdele, na hypotéku na tento i příští měsíc mám, a raději si užiju klidné vánoční svátky, než dohánět resty na tomhle projektu … což se nakonec dnes po jemných úpravách vytříbilo a nic se kompletně předělávat nemusí. Samozřejmě to nebylo tak akční, ale napětí v tom bylo.

(… prej v bodech…)

A TYHLE tři srandy se včera vpodvečer krásně prolínaly, řešily se, kynuly … a já jen nevěřícně bloumal po domě, informoval ivonku o vývoji. Někdo by se stresoval, já vždy jen letargicky mávnul rukou. Tohle už mě po těch letech nevzrušuje. Já se z toho nezblázním. 

A dnes jsem celý den hlídal Báru. Po její nepokojné noci jsem se po šesté vyhrabal z postele, ještě rychle pořešil nějaké emaily, vyprovodil ivonku k autu a cestě do práce, a od osmi hodin se staral o pískle. Všechno mi od té doby stálo, a když o půl čtvrté ivonka dorazila z práce, tak už jsem měl nachystanou bialetku na plotně a jen ji zapnul, za tři minuty nalil kávu do hrnku a odešel pracovat. Nesu to těžce, výpadek jednoho pracovního dne v týdnu. Když to přeženu, tak to znamená 20% pokles příjmů. A hypotéká se neptá. Měsíčně osmička za hypotéku, dvojka za elektřinu, čtyřka za plyn, čtyřka socko zdravko, litr a půl životko a důchodový. A 129 Kč předpladné Google Music. Dvacet táců fixní náklady každý měsíc, a cokoli nad to jsou teprve prachy na chlast, a jiné důležité věci. A až se čas posune, tak já budu ten, kdo bude Báru +n vozit do školky, kdo pro ni bude jezdit, kdo bude pořád na telefonu, neb matka bude už o půl sedmé ráno v Brně, a vrátí se nejdřív ve čtyři. 

Kurňa, to jsem si chtěl tu předvánočí depresi ještě takhle poštelovat? Dobře on, povedlo se.

Čas vsadit si sportku.

Minulý týden jsme si Báru začali mezi sebou na pár krůčků posílat, už dokázala popojít a vždy si řádně zatleskat, jak je šikovná. A dnes sedím na gauči a ona kolem mě s rykem prošla a zamířila do haly a do koupelny, a byla fuč. No doprdele?! No a večer už s ivkou jen sedíme a koukáme, jak chodí po obýváku dokolečka, rozhazuje rukama a huláká. 

Čas právě zařadil další kvalt.

Právě jsem dosnídal, dopil kafe, přitáhl si klávesnici – a místo do pošty se přepnul na blog. Je čtvrtek ráno, tma za oknem začala přecházet do tmavě modré, na všem leží čerstvý sníh. Pracovat budu celý den. Pracovat i „pracovat“.

V pondělí jsem ve dvě se vším sekl, a sedl na autobus (kurva ten si taky jezdí jak chce, zase jsem musel sto metrů běžet, když jsem ho viděl z druhé strany dojíždět) k našim, tam zatopil, a jen co přijel táta z práce, tak jsme vyrazili do city pro materiál na další sádrošování. V prodejně jsme byli sami, šli jsme najisto, a stejně tam strávili hodinu. A to jsem si i do seznamu vypisoval kódy produktů a u pokladny to sypal z rukávu, že to prodavač ani nestíhal ťukat do klávesnice. Serepetičky jako různé druhy šroubů a „natloukaček“, tmelu, pásek, závěsů, spojek … a venku u skladu pak naložit 12 desek a hafo všelijakých plechových profilů. V hustém sněžení. Za tmy jsme to u nás složili do garáže, a byl večer.

V úterý jsem měl úkol – nakoupit vatu na odpolední zateplení jedné šikminy. Na těch 10 metrů čtverečních, kde bude jen zateplení mezi krokvemi, tu pokud možno nejlepší (a nejdražší). Furt jsem dumal, jestli vyrazit s vozíkem, nebo bych těch 5 balíků nacpal do oktávky. Tak jsem si nejprve zavolal, a zjistil, že tu vatu stejně nemají – v síle 120 mm. No kurva. Takže někdy od desíti dopoledne jsem řešil možnosti, až jsme došli k tomu, že bychom mezi 12–13 cm vysoké krokve mohli dát 160 mm vatu (která byla k dispozici). Vyrazil jsem pro ni, nacpal ji do oktávky, a odvezl domů, a pak ještě pro elektrikářské krky zase do city. Dvě hodiny v tahu. Pak dorazili naši, ponatahovali jsme zbývající káble a krky, a zateplili šikminu. To byl kurva rozdíl, tahle vata proti té, kterou jsme zateplovali první půdu. Tvrdý obdélník držící tvar, stačí ho zatlačit mezi krokve (v jednom člověku), a on tam zůstane. U té horší vaty ho tam dva lidi museli držet, a třetí rychle drátkovat. Jenže je taky rozdíl dát za metr 50 Kč nebo 150 Kč. 

Pak jsme se pustili do zateplování stropu dvanáctkou vatou, na kterou pak přijde osmnáctka odstrojená z druhé šikminy. Naši v pokoji řezali vatu podle rozměrů, co jsem zeshora hulákal přes respirátor a sádroš, táta mi ji nosil do druhé půdy, já si ji nosil nad pokoj a štimoval mezi trámy … v podmínkách připomínajících plazení se jeskyněmi. 

A bylo hotovo, já si oklepával kolena, a koukal na naše, kdy se začnou chystat k odjezdu, a oni že musíme odstrojit ještě tu druhou již (moc) zateplenou šikminu, a tu osmnáctku vatu dát na tu dvanáctku právě položenou na strop. Wut, ještě dneska? Vždyť táhle na sedmou, a tohle už si klidně v pohodičce udělám já zítra! Nope, jdeme na to, ještě je čas. A tak začalo cvakání kombinaček a moje pracně zadrátovaná půda se oddrátovala a vrstva vaty se dala bokem, a začala tahat na půdu jako předtím, a podvlíkat pod pochozí trámy do druhé vrstvy na položenou dvanáctku. A bylo půl deváté a bylo hotovo. Takové tradiční úterý.

Ve středu jsem si objednal profi průmyslový vysavač, který tu bude pár let sloužit jak otrok. A celý den dumal, jestli ještě z té druhé šikminy neodstrojím u tu první vrstvu „horší“ dvanáctky, a nenakoupím tu lepší, a nevyměním to tam. A dumám nad tím i celou dobu od probuzení. Hodina dvě práce.

No budu dumat dál. Za okny se rozednilo, jdu pracovat. Vydělávat vatu na vatu.

Volala máma, že v souvislosti s reorganizací obýváku by chtěli dát některé staré skříně do mého bývalého pokoje, odkud by se dal pryč můj velký psací stůl. Můj pokoj už to není, letos jsme tam nepřespávali ani jednou, takže ať si s ním dělají co chtějí. Jen když tam bude postel, pokud někdy zavítáme přespat. Ale ten masivní stůl s osmi zásuvkami… vzal bych si jej sem k nám, a dal si ho do dílny, ideální „ponk“, místo toho rozhrkaného, co tu stojí už asi padesát let a pomalu se propadá do podlahy, jak mu červotoči užírají nohy. To bude pracovní plocha, to bude úložného prostoru, to se budou organizovat hřebíky, kladiva, šroubováky …

Jenže to se nejdříve musí něco udělat s tím, co je v těch šuflatech nyní. 

Moje mládí.

Když loni máma vyklízela jiné skříňky, které mně se sestrou dlouhé roky sloužily jako „školní“ na sešity, učebnice a vše kolem, tak jsem zamáčkl slzu a až na pár drobností vše poslal do kotle / sběru papíru. Co s tím také? Deset let jsem na to nesáhl, a proč bych to někdy později dělal? Sešit matematiky z kvinty … 

Ve stolu byl ale mix všeho možného osobního. Malá dřevěná skříňka, poklad na zámeček, a v ní … ani za ty roky nevím, co všechno. Mám ji od mala. Plechová krabička od čaje, a v ní cetky, co kdysi měly nějaký význam. Šufle plné drobností, papírů, srandiček, sešitů, šufle skript z vejšky (kam se vyhazují knížky?), šufle plné písemek z gymplu (stovky…), které jsem vždy poskládal do zadní kapsy džín, a doma hodil do šuflete, šufle plné alb se známkami a balík s desítkami obálek a dopisů z mého dopisovacího období, šufle jiných ptákovin. Člověk by u toho mohl sedět a probírat se tím vším, ale zatvrdil jsem své srdce a vše to sortýroval do plastů, do směsného odpadu, do krabice na spálení, a do krabice „na půdu“. Ale i přes zatvrzené srdce na mě padal splín. Sešity pokreslené ptákovinami, různé psané blbosti ještě ze základní školy, ale pak také první deníky, se záapisy nadepsané spešl formátem data, které jsem dokázal i po těch letech dešifrovat … třináct mi tehdy bylo. Divoká puberta na gymplu, mladá duše rozervaná celým světem a šedivá mračna nad krajinou … držel jsem to v ruce, sem tam prolistoval, hanbil se studem a trapností a doufal, že se mě ivka nezeptá, co to je. Do plamenů. Co s tím? Budu si to někdy pročítat? A co hůř, budu chtít, aby se v tom vrtal někdo jiný, až bude šmejdit po letech na půdě? Uff, rozhodně ne. Neotevřel jsem ty sešity dvacet let, pak tedy do plamenů. Poznámkové bloky počmárané vzpomínkami ze školních výletů, zájezdů, z dovolených, i jen z čekání na autobus v city, offline blog psaný propiskou, ještě než to bylo cool, a než to potom přestalo být cool. Vzpomínky na zážitky kolem holek z jiných tříd, které mi už podle jmen ani nevyvstaly ze vzpomínek. Tak důležité to pro mě bylo, a tak moc je to pryč. Mezi tím neumělé básničky, pokusy o jiné psaní … špatný básník své básně z mládí vydá, ten dobrý je spálí, vyvstalo mi na mysli. Neměl jsem odvahu se do nich ani začíst. Zamilovaný pubertální kluk. Do plamenů! Popsané papíry, po pár slovech poznávám přepisy nočních intimních sms konverzací s dávnými kamarádkami, v duchu se červenám a taky se stydím číst dál. Do plamenů! Tohle bych TEPRVE nechtěl, aby četl někdy někdo jiný … 

Šufle za šufletem se vyprázdňovalo, v plastové krabici na půdu sem tam něco přibylo, v kamnech hučelo. A pak jsem prázdná šuflata odnesl tmou do dílny, a depresivně poloprázdnou plastovou krabici nachystal „k archivaci“. Ležel na mě splín. Ale co bych s tím vším dělal? Probíral se starými písemkami? I Bára jich za ten večer prozkoumala víc než já za tu dobu, co se v tom šufleti vršily. Bylo třeba do toho říznout, a řízlo se, a dnes už mě to tak nepálí. Krabicí plnou papírů pomalu krmím krb, sem tam se podívám, co z mého mládí právě shoří, a víc to neřeším.

Však taky musím sednout na bus, dojet za tátou, a vyrazit s novým seznamem sádrošového materiálu do city. Vyložit, zítra zateplit jednu šikminu, a odstrojit část vaty z druhé, tu přesuneme na rovný strop nad místností, ale tam už musí být položená spodní dvanáctka vata, a tedy i ponatahovaná elektřina … o dřině z víkendu nemá smysl ani psát nic víc než že v sobotu od devíti do osmi večer na nohou (omítání příček a různých rohů a natahování elektřiny, pak tři hodiny uklízení), v sobotu stěhování nábytku u našich, pak reorganizace dílny s dovezeným stolem, pak výměna zámku ve vratech do garáže, pak chystání falešného stromu pro krmítko, aby mohla Bára z obýváku pozorovat ptactvo, pak dvě hodiny sezení a přebírání šuflat … dnes jsem nevstal, prospal jsem se, a do teď jsem stejně udělal prd, a po obědě už ani neudělám.

… protože máma vyrazila na dámskou jízdu. Maminy si chtějí v pátek vyrazit z kopejtka, a tak mi bylo demokraticky oznámeno, že budu v pátek večer hlídat. Bylo to na mě vrženo někdy tuším v úterý, kdy jsem celý vydřený došel z patra, umyl se, padl na gauč s lahváčem,… a za odměnu „V pátek jdeme na víno, budeš hlídat!“. Odfrkl jsem si, ale v paměti to držel. No a dnes je ten slavný den, a Báru jsem uspal ještě než ivka odešla. A tak tu mám veget, noťásek, vínečko, v televizi Válku světů…

(Pokračování textu…)

Zateplování zpomalilo. Na obou půdách se zateplilo první vrstvou vaty, a šlo se na druhou … což bylo ještě o nějaký ten řád větší peklo. Pás vaty dlouhý 4,3 metru a metr dvacet široký, ve třech lidech nějak přikládat ke krovům a snažit se jej uchytit provizorně drátky, a pak lépe a finálněji, ale stále tu všude převiselo (gravitace, mrcha) a nešlo to dodrátkovat, protože tam bylo třeba napojit další pás … peklo, peklo, peklo. Pak už to bylo hotové (po pár dnech), vata všude vyboulená, cik cak, no bědný pohled … nastala fáze finálního drátkování, kdy jsme přes celou šířku půdy vatu zajistili horizontálními nafest napnutými drátky od štítu ke štítu, které sloužily hlavně k zafixování krokvových držáků, aby se ani nepohly, a mezi nimi jsme pak už vázali drátek do malý ixek a všelijak jinak, aby byla vata co nejvíce utemovaná a nečučela ze stropu do prostoru. To už jsem si dělal sám , hodiny a hodiny na půdě, v respirátoru, ruce dorasované od ukrutného dotahování dátků co největší silou, aby byly co nejvíce napnuté a vata tak co nejméně prověšená … 

Zbývala druhá půda, kde byla jen první vrstva izolace mezi trámy. Nojo, jenže tam chci mít časem pracovnu. A časem znamená tak za rok za dva. A dávat tam teď pracně druhou vrstvu vaty, když by se třeba už na jaře nebo v létě zase sundávala, aby se mohl udělat sádrokartonový obklad? No, vzhledem k tomu, co je to za strašnou práci, tak raději za zimu protopím o pár stovek na plynu víc, a necháme to jen částečně zateplené. 

Takže půdy by byly… sice ještě polovinu té první finálně dodrátkovat, ale to už můžu kdykoli, netřeba se s tím honit hned teď. A co tedy dále? Shodit strop v budoucím dětském pokoji a udělat tam sádrošový strop ještě přes zimu? Jeden den táta přijel, odpojilo se světlo, a i když jsem se na to moc netvářil, tak zatáhl za kábl a během chvíle byla ve stropu díra … staré dobré dřevěné desky, k nim přibytý palachový rošt, a ten nahozený omítkou. Bejvávalo. Pokoj nachystaný na demolici stropu, už byla tma, a tak že táta příští den přijede a budeme pokračovat. A my s ivonkou večer došli k tomu, že bychom ten plánovaný děcák rozšířili vybouráním příček na obou stranách do zbytečně rozlehlých půd po stranách. Protože když už se bude dělat sádroš, nová elektřina, nové omítky … tak to přece zase za rok nebudeme rozbíjet, abychom vybourali příčky. A když to neuděláme teď, před „nastěhováním“ dítěte/dětí … tak kdy? Nikdy. A tak jsme seděli s vínem v obýváku, dohadovali se o tom, bára spala, a na mě padala deprese, že aby bylo možné tento plán realizovat, tak bude třeba zase odstrojit celou tu finálně zateplenou a zadrátovanou polovinu půdy, se kterou jsme se dva týdny dřeli (aby se tam mohl onen výklenek a šikmina zasádrokartonovat). 

Jak u blbejch. Zateplíme rovné stropy. Nojo, ale vždyť tam začneme s rekonstrukcí, a všechny stropy budeme shazovat a dělat sádroš. Tak to necháme, a jdeme zateplit šikmé půdy. Zatepleno, ta větší kompletně, ta menší částečně, tam se udělá brzy sádroš. A tak tedy uděláme nový strop v budoucím děcáku, aby se na něj mohla dát finální vata. Nojo, jenže tam chceme časem vybourat příčky, a to by tedy chtělo udělat rovnou. Nojo, jenže to jsme neměli zateplovat tu část půdy, do které se děcák bude rozšiřovat, protože tam teď nemůžeme dát sádroš … prostě se postupně postupovalo od jedné věci k druhé tak nějak organicky, neudělal se přesný promyšlený plán. Prostě byl právě čas se tomu věnovat, tak se do toho šlo. A teď si připadám jak idiot.

Až se mi to ani nechtělo psát na blog. Té kurevské zkurvené práce, ty desítky hodin v respirátoru, ruce zhrublé a prsty rozedřené od natahování stovek metrů jednadvojky drátku na deset metrů široké půdě, oči i přes brýle plné prachu z minerální vaty, usínání na gauči v devět večer a ploužení se druhý den jak mátoha … a copak já, ale tá práce, co tu odvedl táta s mámou? … a tak za pár dní vezmu kombinačky, a polotinu toho všeho zase odcvakám. 

Doprdele to jsem se zase nasral. No. Strop začneme osazovat příští pondělí, do té doby musíme vybourat dvě příčky, odklidit cihly, nachystat vedení nové elektřiny … strop už je pryč, z pokoje se dívám do střechy. A venku mrzne.

A práce jak na kostele.

Toho se zase za ty tři týdny událo … vezmu to letem světem. Pustili jsme se do plánovaného zateplení střechy a půdy. Máma s tátou to sami promysleli, naplánovali, a nakoupili nám vatu „jako dárek“. Než jsem měl já čas na to sednou a začít zjišťovat, co to obnáší, tak už bylo vše zařízeno … až si připadám blbě, že se v tom všem jen vezu (nejen finančně). Druhý týden tedy skáču kolem tohoto. A to jsme během chystání toho všeho naznali, že než zateplíme (křivé palachové) stropy nad prvním patrem, tak bude nejlepší je všechny shodit, a udělat plánovaný sádrokarton. Protože položit tam mezi trámy izolaci, vše doladit, a za rok za dva to všechno zase rozhodit kvůli novým stropům … to by bylo na houvno. Zateplujeme tedy prvně šikmé půdy v prvním patře, a na stropy nad patrem zatím izolaci jen volně položíme. Jednu místnost (strop) máme v plánu co nejdříve, a zbylé dvě asi až na jaře. Ale to se všechno uvidí.

Moje dny tedy probíhají tak, že se mezi 5:55 a 6:15 vyhrabu z postele, do odpoledne sedím u práce, pak vletím do montérek, narazím kšiltovku čelovku pracovní brýle a dýchací masku, a hurá na půdu – buď s tátou pokračujeme v zateplování, nebo mám úkoly k dokončení, než táta další den zase dorazí. A pak je tma, před domem jen v trenkách vyklípám prach z oblečení, a zničený se jdu umýt, vypít pívo, najíst, a vracím se od osmi do cca desíti k práci. Hodinu s ivonkou sedím u televize/mobilů a vína, a pak jdeme spát. Báru si beztak někdy ani nepochovám. Ale dnes jsem ji hlídal celý den a jsme největší kámoši a parťáci. Poklad.

Co mě baví je naprosto překvapivá spojitost mezi zateplováním a prolejzáním jeskyní. Teď musím sem tam dělat v tak stísněných místech a pozicích, že se mi jasně vybavuje plazení a škrábání se tam někde desítky metrů pod zemí v prasklinách Vintok. Ať už si muset lehnout do prachu půdy na záda někde pod trám, a natahovat se pro konec pásu vaty, nebo se nacpat do 40cm široké škvíry za jiným trámem, a tam zatloukat stovku hřebík do spáry mezi cihlama,… 

Chytám krtky. Teď v pátek jednoho, v sobotu druhého, a v neděli se na tom samém místě objevil třetí. K neuvěření. První dva jsem vykopl a odnesl 100 metrů od domu za silnici, ale ten třetí je zkušený mazák, první vykopnutí přežil, a od té doby je sakra opatrný. Když na něj čekám, tak se nic neděje, a pak přijdu druhý den, a na dvou metrech je sedm krtečáků jako himaláje. Ale ty pudeš, kamaráde. Stejně tak jsem začal v dílně chytat myši, když jsem si všiml, že mi serou všude po ponku a nářadí. Tři dny, tři kusy v pastičkách. Ještě piluji správné nastavení pasti s propadlištěm.

Sbírám ořechy. Statný ořech už úplně zežloutl a listí se z něj sype jako zlatý déšť, ale nejdříve opadalo snad 90 % ořechů … Před dvěma týdny, když naši přivezli zakoupenou vatu, mi jich máma pár posbírala a nadšeně kvitovala, že alespoň nějaké máme, že oni na stromě nemají ani jeden. Do té doby jsem si jich nevšímal, ale od té doby je sbírám jak vzteklej, vždy po pár kusech, když se jdu ráno podívat ven, odpoledne naložit kočárek do auta, podívat se do schránky, … už mám pod radiátory pěknou zásobu. Vořechy jak menší slepičí vejce. Ještě vymyslet, co s nimi. 

Před domem jsem měl hromadu hlíny a různého bordela a sutě z půdy/stropů … plné kusů cihel a tašek, ale zase takové spíš hlínovité. A tak jsem se tím jal vyrovnat terén na hraně pozemku, abych tam mohl zasadit posledních deset tújí, co jsme si dovezli na vytvoření stěny proti čumilů od silnice. Kolečko za kolečkem jsem převozil, přebral, poslední část jsem najemno přesel, vytvořil na hranici pozemku odpovídající hranu (byla tam proláklina), na to vše navezl kompost a jinou regulérní hlínu, a teď už tam jen osadit túje. Čtyři hodiny házení lopatou bez zastavení. Pro někoho dřina, pro mě nedělní odpoledne.

No … zítra v poledne zajet k našim pro průmyslový vysavač, rychle vysát na půdách prach a nepořádek, než dorazí táta s mámou na druhou fázi zateplení (po 12cm vatě pojedeme druhou vrstvu 18cm vaty). Takže do tmy zase na půdě, kdoví co v pátek, v sobotu s chlapama do lesa, pak hned zase zateplovat … asi se blíží tuhá zima.

Ta chuť vítězství! Fanfáry se rozezněly nad trávníkem, když jsem to mrštné zvíře vykopl z vlahých hlubin všeobjímající matky Země, a šoupl ho do studeného a prázdného kýblu vyhnanství.

Chlapec pištěl a kvičel, ale pak se uklidnil a schoulil u kraje kýblu, až jsem si říkal, jestli není nějak zraněnej. Snad ne. Odnesl jsem ho za silnici do šáší, k ostružinám, kde už opodál krtečák byl, tak tam bude mít kámoše (nebo soka). A na trávníku bude klid.

… tak vyšly první hvězdy. V sedm večer už se zkraje října venku pracovat nedá. Bez čelovky. Ve čtyři hodiny jsem to u klávesnice zapích, a šel do montérek. A mikiny. A bundy. Od rána tu fičí jak na severní točně, břízou cloumá vítr a její lístky roznáší po okolí. A já se jal rozebrat kovový přístřešek na dřevo. Nebo spíše „regál na palety“, který předchozí majitelé využívali na uskladnění dřeva. Hnusná kovová oranžovočerná konstrukce z jeklů, ze které jsem poslední dřevo minulý týden odvozil, a nyní tu už jen strašila. Asi ji rozeberu a někde zašiju … a ještě k tomu je podestlaná rozpadlou lepenkou, kterou můžu frknout hned v sobotu do svozu nebezpečného odpadu (aspoň doufám). O důvod víc se do toho rozebrání konečně pustit, stejně to chci teď na podzim udělat, a co pak se starou lepenkou?

… chtěl jsem popisovat celý zdrouhavý proces, ale k čemu to. Nezastavil jsem se, toť vše. Vše rozšroubovat, odskládat bokem, zajistit rázík polínek dřeva původně o onu konstrukci původně opřený, vytrhat a očistit do hlíny zarostlou IPU, jekly a vše ostatní odnosit a uskladnit za dřevník, a finálně zajet s grilem do dílny. Už za tmy. Jeden by neřekl, že to bylo na tři hodiny práce. Ještě jsem zašel zavřít bránu, a vracel se šerem k domu se zářícími okny. V koupelně se svítilo, ivonka tedy už koupala malou, já si sundával rukavice a na temně modrém nebi zářily první hvězdičky. Zítra mají být čtyři stupně … říjen. Brzy mi bude … hm, kolik je mi vlastně let? Třicet dva mi bude.