Junova reality-show

V 5:55 je v ložnici skoro tma, ale za žaluziemi už přece jen svítá. Stále ještě. Kdybych nešel spát relativně brzo (22:01), tak bych z postele asi nevylezl, ale po osmi hodinách odpočinku po vydřené sobotě to už docela šlo. A tak kávička, odpovídání na e-maily, buchtička, sledování rozbřesku …

Na víkend se sešly dva projekty – túje a dřevo. Švagrová nám v Brně domluvila „túje za nákupku“, čtyřicet kousků, co si chceme zasadit na jedné hranici pozemku (k silnici). Mohli jsme pro ně jet v sobotu (celý den), nebo nejpozději v pondělí (odpoledne). Sobota dopoledne by kvůli provozu byla lepší. Jenže táta taky celý týden řezal dřevo, a nařezal tři kubíky polínek i pro nás. A na sobotu domluvil po velkých peripetiích velký firemní vozejk za auto, na kterém bych to nadvakrát snadno převezl. Hm. Noco, sobota je dlouhá, času dost.

V pátek jsem končil tenhle vymagořený pracovní týden ve tři, a na čtvrtou hodinu se domluvila procházka na pívo s Bárou a ivončinými rodiči. Takže hodina času, během které musím stihnout jednu věc – nachystat na sobotní odvoz staré dřevo, co tu zbylo po původních majitelích. Cca metr kulánků (které nemám jak nařezat) a velkých sukatých polen (které bych sekerou nepoštípal, i kdybych se posral). Vznikl tedy plán, že až přivezu jeden vozejk polínek a složím je, tak naberu všechno toto staré dřevo a zase jej zavezu tátovi, který jej časem zpracuje. Fajn. Jenže v sobotu to bude muset švihat, tak musím toto dřevo nachystat jen na rychlé naložení, ne se s ním vozit přes půl pozemku. A tak jsem za tu páteční hodinku musel stihnout odskládat všechen bordel, co se na to staré dřevo nanosil, a na kolečku jej převozit k bráně. Za tři čtvrtě hodiny na turborychlost jsem měl hotovo, a odměnil se třemi jedenáctkami na vycházce s rodinou. Což se v třeskuté bolesti hlavy projevilo i následující den …

Sobota. Po osmé ráno jsme vyrazili s Bárou dolů k babičce a bezostyšně jim ji na půl dne šoupli, a jeli na Brno pro túje. Provoz byl stejně úúúúplně na hovno, celé Brno odjíždělo na chatičky. Za hodinu jsme byli v zahradnickém areálu, vše vyřídili a do oktávky naskládali čtyřicet 60–70cm sazenic v koflíkách, a spěchali zase zpátky. Dobře o půl dvanácté byly túje vyskládány za dům, a bez zastavení – po ujištění, že Bára nezlobí – jsme vyrazili k našim pro dřevo. Za tátou do firmy pro vozejk, hurá s ním k domu. Tam čekala hromada polínek, takže hurá na ni, za dohledu sousedů, co se chystali na sobotní grilovačku. Každé jedno polínko vzít do ruky, a dát na kolečko, o 15 metrů dál ho zase vzít do ruky a hodit na vozejk. Ten se naplnil, zbývala menší polovina hromady, fajn, jedeme. U domu jsem i s tím kurvatěžkým vozejkem umně zacouval tak, aby byla hromada co nejblíže k okénku do sklepa, a zase jsme každé jedno polínko vzali do ruky a vyhodili z vozejku. Lupl jsem prášek na bolest hlavy, naložili jsme všechno staré dřevo (ani se všechno nevešlo!), a jeli zpátky. Za našiho domem jsme staré dřevo vyskládali a vyvozili, a navozili zase všechna polínka. Sousedi nám zatím ugrilovali stejčky, nedali se odmítnout, chvilku jsme tedy poseděli a popovídali, ale čas běžel a práce bylo ještě hafo. Za domem jsme polínka zase složili na hromadu, uklidili vozejk pod zámek, a byly tři hodiny. Ivonka jela pro Báru a jejicho, že se pojedou podívat na fotbal, a já se pustil do uklízení dřeva. Každé jedno polínko jsem nyní vzal zase do ruky, dal na kolečko, popojel deset metrů k okénku do sklepa, každé jedno polínko vzal zase do ruky, a hodil jej okýnkem do tmy. A takhle v tahu bez zastavení dvě hodiny. Ke konci už jsem měl co dělat a musel se pořádně soustředit, abych se polínkem trefoval skrz okýnko a neomlátil rám. V pět hodin bylo dřevo uklizené, tři kubíky polínek „pod střechou“. Ještě zbývalo poštípat ale deset velkých starých špalků, co jsem si tu nechal z toho starého dřeva a co vypadaly, že pod mojí fiskarskou povolí. Některé šly snadno, ale dva roky suché špalky břízy tedy nejsou ke štípání moc svolný. Ale naložil jsem těm kurvám jak Gerendáš, a bylo. Jo, když dělám se dřevem, tak jsem sprostej až haňba! Pouklízel jsem, sklidil jsem všechen vercajk, a cca v šest šel domů. Otevřel jsem si plzeň, a jen tak seděl u stolu.

Dneska už to bude relax den … tedy poté, co naložím zbytek starého dřeva, zajedu s ním k našim, vyskládám ho, pak vymetu vozejk, zavezu ho tátovi do práce, pojedu zase domů … taky by to chtělo dokončit terénní úpravy, když už tu máme túje, ať zbytečně neotálíme se sázením. Taky se musím stavit k babičce přeladit jí satelit … mohl bych taky rozebrat kovovou konstrukci, ve které bylo původně staré dřevo a která tu teď nehezky straší … dřevo ve sklepě by se taky mohlo přeskládat, ať to není halabala hromada … jojo. Víkend na vsi.

Ochladilo se, léto je definitivně pryč. Včera jsem zatopil v krbu, byl jsem nějaký prochladlý a vyšťavený … křoviňákem jsem posekal meze, letos naposledy. Pak jsem ještě prošel trávník a vypelčil z něj pampelišky a jiné velké lopuchy, co tam na jaře určo nechci vidět. Tak proč je nezlikvidovat hned na podzim. 

Ale s ochlazením se také dá vylézt na strop, a začít jej chystat na zateplení. Přes léto bylo pod střechou asi 700 stupňů, ale nyní už to jde. V sobotu jsem nasadil čelovku, dýchací masku, a šel na to. Poskakoval jsem po trámech, a snažil se zaméct a vybrat co nejvíce bordelu napadaného na desky mezi ně – a tyto zespoda přibité desky tvoří strop místností v patře. Takže kdybych stoupl na ně (místo trámů), tak se buď propadnu do místnosti, a nebo v ní minimálně brutálně popraská strop. Tož bojovka. A tyto prostory chceme vyplnit zateplovacími pásy, ale ne v současném stavu, kdy je tam po rekonstrukci střechy předchozími majiteli napadán strašný bordel – jak z břízy vedle domu (očividně z ní padala semínka právě když byly shozené tašky), tak kusy tašek, betonu, a především stovky starých vosích hnízd. A šedesát let prachu. To vše chce holt uklidit, než se tam položí zateplení. Po pár minutách zametání je vzduch nedýchatelný, díky bohu za masku s filtry.

V sobotu jsem tam byl tuším tři hodiny a vynesl šest kýblů bordelu, cca polovina stropu byla uklizená, tři hodiny dřepění. Když jsem si po dvou hodinách donesl pivo, tak jsem ho musel pít stylem „nadechnout se v masce – sundat masku – napít se piva – nasadit masku – polknout – vydechnout – nadechnout se“. Bez masky se vůbec nedalo dýchat, okamžitě pálení a šimrání v plicích.

Dnes jsem pokračoval, po celém dni nepříjemné práce. I to se někdy stává. Web tak graficky extravagantně navržený, že mi to grafik snad udělal naschvál, aby byl „co největší problém“ ho nakódovat. Nakreslit web široký 1900 pixelů zvládne každý, ale já pak musím vymyslet, jak to má fungovat na mobilu širokém 360 pixelů. To už je grafikovi putna. Grrr. A tak jsem s tím ve čtyři sekl a šel zametat strop. Byla to dřina, podmínky pekelné, vzduch nedýchatelný … ale odreagování parádní.

Zítra jede ivonka do práce, budu mít na starosti malou. Tak copak spolu stihneme udělat, holka.

Zabil jsééém – v lese jéléna – bez nenávistíííí – bez jméééna –  když přišééél – dolů k řécé pííít… Skupina Jelen, písnička Jelen. Můj objev tohoto léta, dokonce slyšeni naživo „na fesťáku“. Jenže o tom jsem psát nechtěl.

Zabil jsem krtka. Chráněného tvora. Nikoli toho, se kterým se džentlmensky škádlím za domem a neustále mu splachuju kupky zpátky do děr, ale toho, co se náhle objevil na okraji trávníku (což mě fest sejří). Spíš než hromádky dělal chodbičky pod trávou a úplně to tam zryl, vždy jsem to chodil zašlapávat, krtečák udělal snad jen dvakrát. Ale dnes se do něj opřel, a už jsem nesl dva kýble vody, když jsem si všiml, že se hlína pohnula. Ha! Opatrně jsem kýble položil, a vycouval pro motyčku. Jenže co s ním? Táta krtka vždy vykopl (teda když se zadařilo), odchytil do kýblu a odnesl pryč z pozemku k vzdálenému lesu … ale kam bych ho zanesl já, obklopen pozemky sousedů? A v kýblech mám vodu. Dřepěl jsem u hromádky, nic se nedělo, jen se ozývalo občasné … chroupání? Myslel jsem si, že to vítr hýbe s plotem, ale náhle se společně s chroupnutím zatřásl trs trávy vedle krtečáku. A znovu. Je tam. Postavil jsem se, s nervozitou v kolenou, a zaťal motyku naprosto přesně, s drnem se vyvalil na světlo boží obrovský krásně sametově černý krtek, dopadl do trávy a bylo to rychlejší než já nestihl se ani pohnout motyka se zhoupla znovu přimáčknuté černé tělíčko znehybnělo v zeleném moři trav. A bylo. V tu chvíli mi to bylo tak kurevsky líto… co v tu chvíli, pořád je mi to líto. Přece jen je něco jiného nekompromisně zabít vosu, a velkého hbitého krtka snažícího se zachránit si život. Dřepěl jsem u něj, a pohřbil ho do země pod vykopnutý drn, ten vrátil zpět a vše kolem uhladil, krtečák rozmetl. Nikdo by nic nepoznal.

Tedy, za předpokladu, že bych tam v rohu trávníku záhy nevztyčil malý dřevěný křížek. 

A tak si říkám, co udělám, až takto přijdu na toho prvního krtka? Už jednou jsem z okna pozoroval jeho nadzvihující se krtečák, a jen lenost mi zabránila v pokusu o jeho chycení. Co tentokrát? Zase ho zabiju? To už určitě ne. Pokud se mi ho podaří chytnout, tak ho můžu přece v kýblu zanést za silnici, do křoví. Sice je to okraj lesa, žádná zelená louka, ale bude mít svobodu. A život.

Pořád musím myslet na to, jak táta krtka chytil, a odnesl pryč, aby mohl dál žít. Jak mi to teď imponuje. Přece pro Báru nebudu „ten, co zabíjí krtky“. Musím být lepší. 

Srpen skončil, a září je v polovině. Jen Google Photos mi asi řeknou, co se za ty tři týdny událo. Ha, minule jsem psal o tom, jak si pohrávám s myšlenkou, že bych web mého tehdejšího bydliště přenesl z RS2 na WordPress … protože jsem neměl celkem do čeho píchnout. No a shodou okolností dnes ten slavný den nastal. Týden práce. Tisíc článků, pět a půl tisíce fotek a obrázků, šedesát fotogalerií … deset let postupného přidávání obsahu. 

Zatímco konce srpna byl chladnější, a vzpomínám si i na spuštění plynu / zatopení v kamnech, tak dva týdny září jsou prodloužením léeta jako bič. Teploty atakují třicítky, sucho, parno … jen brzká tma, pozdní východy slunce, a večer už také není úplně vlaho. Ale rozjezdil jsem se na kole, a teď za dva týdny září toho našlapal skoro 2× tolik než v kterémkoli jiném měsíci tohoto roku (směšných 107 km). Ale zase když někam vyjedu, tak to stojí za to – 32, 37 a 38 kilometrů. Tady na svrateckých kopcích docela hárdkór šlapání.

Bára roste jako z vody. Nebo ani tak moc neroste, jako spíš řádí. Plazí se, hejbe se, chce pořád sedět nebo stát (s jištěním), v postýlce už jse schopná se vytáhnout za hrazení do stoje a je to strašná sranda. Pro rodiče především. Ostatní její vrstevníci se prý líně válí, a ona už nevydrží v autosedačce, protože by se pořád mlela, někam se plazila, něco ochmatávala … 

Celým zářím se také prolíná to, kdy tchán před dvěma týdny při obvyklé kontrole cukrovky a tlaku zmínil nějaké obtíže „na hrudníku“ … a domů již nedojel, poslali ho do nemocnice, a týden nato ležel na operačním sále na mimotělním oběhu a s čtyřnásobným bajpasem. „Víte, na tohle má vliv třeba i jen každodenní dojíždění do práce. A nedělá náhodou na vedoucí pozici?“ „Ano“. A dnes po týdnu zotavování dorazil domů, o deset let starší, hubený, bledý, zmuchlaný … ale však Bára mu tu rekonvalescenci zpříjemní.

Já zatím vedu džentlmenský boj s krtkem. Začalo září, a za domem „na loučce“ se objevil krtečák. Tak to kurva ani omylem. To poslední, co chci, jsou hromady hlíny, až se to tu budu snažit posekat sekačkou. Šel jsem, napustil kýbl vody, a krtečák „spláchl“ zpátky do díry, a nalil tam dalších deset kýblů. Hajzle. Ale pak jsem si přečetl, že to je krtkům egál, že umí plavat. A tak od té doby je to již souboj stylem „krtek do rána vykope hromádku či dvě, a já za rozbřesku jdu, a dvěma třemi kýbly vody mu je zase spláchnu do díry“. Každý den. Vody mám ve dvou kubíkových bečkách dost, na zimu ji schovávat nebudu … a tak si tu tak hrajeme. Nyní se ale objevil nějaký hraboš na druhé straně pozemku, otevřel se mi tedy boj na dvou frontách. 

Do toho dvě jabloně obalené jablky, které den co den shazují … asi tak kýbl denně, když to zprůměruju. Okamžitě nahnilá, navrtaná, vykousaná. Mravenci, slimáci. Na kompostu už mám víc jablek, než jsem kdy v životě snědl. Ta hezká jsou dobrá, ale mně jablka vadí na zuby – dám si jablko, a den dva pak brečím z čehokoli kyselého. Třeba vína. Takže to za to nestojí. Švestka je obsypaná také, větvě ohnuté, plody zrají jen flašky cinkají … a tak sbírám to, co popadá, a plánuji sklizeň. Včera jsem vystříhal všechny výhonky kolem kmenu, propelčil vedle rostoucí trnitá křoviska, aby mi nevadila při sběru … i když, bude to max pár kýblů. 

A to je asi tak vše.

… ale ono i vychází už docela kus jinde. O pořádný kus. Njn, Země se točí, a voda plyne. Otevřel jsem okno, opřel se o rám a díval se ven na krajinu před jeho východem. Na kuličkách černého bezu mi hodují kosi, tráva pod ním je váhou rosy úplně slehlá. Naproti na louce pod lesem popochází statný a skoro oranžový srnec, a na rovině na vzdálenějším kopci se líně převalují zbytky mlhy. Když si to tak vezmu, tak z okna kanclu vidím – s výjimkou domu souseda úplně napravo a silnice – jen přírodu. Zeleň a nebe. K nezaplacení. Na vše ostatní je tu MasterCard.

Jen ten depresivní pocit, že s přemisťujícím se Sluncem končí i léto a přichází podzim. No, nebudu se tu příliš zdržovat, chtěl jsem si jen vypít kávu u něčeho jiného než prolejzání internetu. V pondělí jsem ani nevstával na budík, protože mě nečekala žádná práce. A pak najednou dorazila zakázka na jeden hezký web i s plnými podklady. Připravit do konce srpna, prosím.  A za hodinu připomenutí od jiného klienta, že už mi „konečně“ dodá podklady pro slibovaný web, který je třeba zhotovit do konce srpna. A za moment třetí klientka s dotazem, zda pokud mi podklady k čtvrt roku slibovanému webu pošle ve středu, tak jestli jej do konce srpna stihnu. No, jsou věci, které už beru se stoickým klidem.

První web jsem promptně dokončil, a dnes samozřejmě vstával s emailem žádajícím předělání jedné jeho sekce. Stoický klid. K dalším dvoum samozřejmě podklady stále nemám. A tak si od včerejška pohrávám s myšlenkou, že bych konečně po letech přenesl webové stránky mého bývalého bydliště z mého starého RS2 redakčního systému na WordPress. Což by nebyl takový problém, pokud bych také nechtěl zachovat veškerý bohatý obsah a tisíce komentářů ve fotogaleriích a spol. Myslel jsem si, že nad tím budu nyní ráno dumat dále, ale něco na práci tu již také mám …

… ale je jasno, nebe křižují jen chemtrails, avizované poslední letní dny. Chci jít na kolo. V dresíku, v teple, na kopce mezi pokosená pole. Vůně žní. 

Je úterní ráno, ledové srpnové ráno, kdy měla jet ivonka zase na půl dne do Brna a já se starat o Báru. Nakonec nejela, ale přesto jsem ji nechal spát a Báru o půl osmé vysvobodil z postýlky. Má tu za mnou na podlaze rozloženou deku, horu hraček a zajímavých věcí (ponožky, plastovou krabičku, řetízek k dudlíku) … a všechno to postupně zkoumá. Když jí to přestane bavit, přemístím ji do chodítka, kde nadšeně poskakuje a posunuje se po pokoji, po chvíli ji zase vrátím na deku … a tak si tu úřadujem.

V neděli dopoledne přijel táta a s kamarádem začali plánovat, kde postavíme přístřešek na auto. Tedy umístění bylo tak nějak jasné, ale jak přesně „to udělat“. Plácek je v mírném svahu do dvou stran, což je tak jaksi napiču, pokud tam má být 5×3 metry rovná plocha. Na jedné straně betonové základy, na ně ztracené bednění, jeden šár nebo dva šáry? A tady základy od takové výšky do takové, jeden šár bednění nebo dva? Nojo, ale pak to tady v rohu vyjde pět centimetrů pod zem, to je blbost, a další šár 25 cm vysokého bednění by znamenal 20 cm schodek nad trávu … takže jinak, půjdeme tady níž, támhle přidáme šár, tady budou betonový základy jen šedesát čísel a od … no tři hodiny jsem je sledoval, jak nad tím dumají a plánují. Něco takového bych já dokupy nikdy nedal. Do toho padla letmá připomínka, abych se podíval na internet, jaké jsou podmínky na stavebním úřadě … no a splňujeme všechno pro jednoduché ohlášení až na to, že stavba nesmí být blíže jak 2 m od hranice pozemku. A to je ta slavná mezka, co ji máme sice oplocenou svým plotem, ale je to pás pozemku patřící sousedce. Tak asi začneme řešit odkoupení, do budoucna se to stejně plánovalo – je to zdánlivě integrální součást našeho pozemku. Na další straně patří takto pás pozemku obci. No a na další straně je zase náš pozemek oplocen cca o pět metrů blíže než je hranice, shodou okolností to je louka té samé sousedky. Takže by se ideálně nabízela směna dvou pozemků, ale ten náš bychom museli nechat rozdělit, není to vyčleněná parcela. No, a teď tedy jak s tím … než začít něco řešit s přístřeškem, tak bude asi ideální vyřešit pozemky. Ach jo.

Do toho po výměně zadního brzdového třmenu nějak přestalo brzdit auto. Brzdí, ale pedál jde mnohem dále, než začne brzdit. Ach jo. Mechanik naznal, že bude asi nejlepší odvzdušnit všechny brzdy, a ne jen tu jednu, která se měnila. Takže v pondělí zase k němu, ale brzdy zavzdušněné nebyly, vše bylo cajk. Chod pedálu se mu ale nezdál, po nastartování (a „zapojení“ posilovače) byl jeho chod divný … dumali nad tím, až došli k tomu, že bude prasklá „membrána v posilovači“. Časem zteří, a i když v normálním provozu funguje jak má, tak během odvzdušňování oné jedné brzdy, kdy se pedál prošlápne až na podlahu, a tedy i ona membrána je donucena jít až do nějakého svého maxima … tak po čtvrt milionu kilometrů a deseti letech stáří praskne. A posilovač začne posilovat trochu méně. Tak fajn, mám opravenou brzdu na zadním kole, a díky tomu posilovač brzd na odpis … fajné.

A pak jde člověk ještě ráno obejít dům a čuchnout si čerstvého ranního vzduchu, a na rohu má na trávníku nasráno jak od psa se sračkou. Kurňa? To jako když odejdeme s malou na procházku a necháme otevřenou bránu, tak nám sem zaběhne nějaký toulavý čokl a vysere se na trávník? Nebo sem něco proleze v noci? Odkud? A co, proboha? Samé otázky.

No nic, jdu si najít něco na práci.

Šeří se. Lehce jsem přemířil lampičku – a odsunul stínící sklenku vína – abych lépe viděl na klávesnici. Nojo, ajťák, a píše „všemi šesti“. No, takovou vůli asi nemám, abych se to po letech nějak profesionálně přeučil. 

V sobotu jsem strávil dopoledne u PC, pak vyluxoval, a pak jsme jeli i s malou k rybníku na rybářské mecheche, a poté jsem turboposekl trávník. To abych v cca správný čas měl hotovo, a ten „správný čas“ je „až se bude Bára chystat na odpolední spaní“ a šoupne se do kočárku a půjdeme na procházku/pívo. Poté jsme pozvali naše na lehké grilování, a k večeru poseděli.

V neděli jsem začal ráno s emailem od grafika, respektive s reakcí samotného klienta, na onu jednu velkou rozpracovanou („dokončenou“) zakázku … na půlku věcí, se kterými je klient nespokojený, jsem mohl zfleku odepsat „Ale vždyť to přece bylo naprosto jasné z grafického návrhu, že to takto bude vypadat/fungovat!“ … to, že se mu to teď nelíbí, poté, co jsem to celé nakódoval a pracně zprovoznil, to není můj problém. Njn, samozřejmě že je. Tohle se klientům nepíše, s tímhle se zatínají zuby. Když jsem si šel postěžovat vstávající ivonce, tak jsem ji zastihl bledou nad přípravou snídaně pro Báru záhy před úprkem na záchod. Střevní chřipka jak vyšitá. A tak zatímco si maminka vzala dovolenou, já báru nakrmil a vzal si ji do kanclu, a nějak jsme to s tím emailem dobojovali. Odpoledne už bylo líp, a tak platila návštěva druhých rodičů s babičkou a další grilování. Byl krásný letní den, posečená tráva byla posečená, slunečník slunečníkoval, zahradní nábytek nábytkoval, gril griloval … vůkol pohoda. Já vidím všude nedostatky, vyšlapanou dlažbu na terase, sem tam špinavou fasádu od nějakého ptačího hajzla, hrbolatý trávník, … ale pak přijede po půl roce babi a rozplývá se, jak to máme krásné, úžasné, skvělé, jak jsme pracovití … a zarazím se, a v duchu si říkám, že to tak vlastně je. Že se máme krásně, a máme to krásný. 

Ale ivčiny problémy se táhly, přidala se horečka, ale v pondělí si malou vždy bere na odpoledne švagrová, a tak žena odpočívala, a já v parném letním dni odpískal plánovaný masakrovýlet na kole, a zůstal doma, abych byl nablízku. Odpoledne jsem zajel k místnímu mechanikovi, klukovi notně mladšímu, s autem a přibržďujícím zadním kolem. Se zatuhlým pístkem nehnul ani hovno, očividně kaput, takže nový brzdový třmen, domluva na úterý. Vrátil jsem se domů, poreferoval odpočívající ivonce a dostal pohled typu „Copak jsem ti na neříkala, ať si na úterý nic nedomlouváš, že jedu do práce a ty hlídáš Báru?“ Ale no totok? Sáfra. Ale teoreticky se měla stihnout vrátit, tak to snad nějak půjde.

No a tak jsem měl úterý se svou dcerkou. Holky vstaly po sedmé (pche…), ivonku vyzvedla švagrová, ona ji hodila do práce a jejím autem pokračovala na Brno, a já se ujal malé. Mlíčko, a rošťačení na dece s hračkami za mými zády v kanclu. Po deváté začala šmrdlat oči, a po dvacetiminutovém boji se nechala na skoro dvě hodiny uspat. Jenže ivonce se práce natahovala, takže i auto jsem musel řešit s Bárou. Plán byl, že k místnímu mechanikovi dojedu s autem i Bárou a kočárkem, auto mu tam nechám, a dokočárkuju zase zpátky domů, ten necelý kilometr. Jenže od rána mi mobil na tu dobu vytrvale sliboval slejvák. Pořád. Žádná změna. V jednu a ve dvě bude chcat. A tak jsem vstávající Báru v poledne nakrmil, oblékl a vyrazili jsme raději dříve. Auto jsem nechal mechanikovi, a šlapali jsme po obci dusnem zase zpátky. Bára byla krapet vykulená, když jsme po dvaceti minutách byli z procházky zpátky, ale už u dveří domu jsem z dáli slyšel zlověstné bublání. A přišel slejvák jak sviňa. No naplánoval jsem to dobře. Zapršelo, Bára brzy usla, já pokračoval v práci, dorazila ivonka, auto se opravilo (tři litry v tahu…) … zašli jsme si na pívo, ivonka se tam konečně po třech dnech také najedla, a nyní jsem v přítomnosti s šerem za okny u počítače. Třetina srpna pryč.

Co mě pobavilo, tak při návratu z hospody si ivonka všimla, že máme na autě vyměněné držáky espézetek … a na nich reklamu onoho nového mechanika. Nepadlo o tom ani slovo, ale stejně takhle „potichu“ to udělal před lety náš dvorní mechanik. Asi je to nějaké jejich občůrávání teritoria. S blbostma (pneumatiky, olej, atd) budu nyní jezdit k tomu místnímu, a s většíma věcma k tomu původnímu … tak uvidím, jestli budu mít pokaždé nový rám espézetky 😀

Ivonce jsem řekl, že jdu ještě pracovat, tak si sem upísnu asi jen tak lehce a krátce. Sám se tomu divím, ráno mě budík tahal z postele od 5:55 do 6:27, co pět minut … seděl jsem tu do čtyř… vlastně blbost, ještě v pět jsem tu byl. A pak šel za holkama, zajel pro pizzu, navečeřeli jsme se … no a jsem tu zase. 

Pracovní prázdniny … zajímavá situace, kdy jsem v červenci paralelně pracoval na třech „velkých“ zakázkách, liboval si, jaká to bude injekce do rodinného rozpočtu, a pak začalo být čím dál zřejmější, že z mé strany sice hotovo, ale jeden grafik (zadavatel) na dovolené, pak druhý klient na dovolené, emaily typu „Promiňte, celý týden jsem se k tomu nedostal,“  nebo „Fajn, považuju to za hotový, jedu na dovolenou, po návratu to výčtujeme…“ … je týden srpna pryč, žádná faktura vystavená, na běžným účtu po socku zdravku skoro sucho, a do dvacátého je třeba nakrmit hypoteční účet. Nojo, netřeba mi to říkat,  mám chtít zálohy, rozprostřít si kešflou … a nyní dva týdny v tahu pracuji na dalším velkém webu, pro realitní kancelář, jde mi to od ruky. Ale kdybych neměl tuto zakázku, tak nemám žádnou. Léto. Prázdniny. Divná to doba.  

Samozřejmě, bokem mám odkloněno dost peněz na to, aby mě takovýto výpadek nechal naprosto v klidu. Ale jakmile mi na běžném účtu přibude peněz, tak je převedu bokem, abych byl furt pod tlakem, že je jich tam málo a je třeba se víc snažit, pane správče! To je pak motivace k práci, vstávání, večernímu dohánění restů. A ne s tím ve dvě seknout a jít si vymýšlet práci kolem domu.

Bára dole ječí na maminku, vynechala jedno odpolední spaní a tomu druhému dala dvacet minut, tak už to každou chvíli zabalí. Roste jako z vody, lézt ještě neumí, leda se odšpichovat vzad, takže po podlaze obýváku couvá všemi směry. Ale nejraději by pořád stála a poskakovala, když ji někdo drží, sedala si … trochu napřed, i doktor na ni zíral. 

A co se tu dále dělo … koupili jsme si plynový gril, skoro nejlevnější, co se nabízí (to abych se ospravedlnil, že tu mrchtám na peníze, a vyhazuju za ptákoviny). A ten veget, otočit kolečkem, deset minut jej nahřívat, pět minut grilovat, a pak si bez nasmrádlosti kouřem debužírovat křehoučké šťavnaté masíčko … no jej. Pak jsem dobrousil zábradlí u schodů, a natřel jej základovkou, a včera konečně i vrchní barvou. Na stropě dílny jsem zlikvidoval další dvě vosí hnízda. Slimáci mi začali žrát i borůvky. V dílně jsem rozchodil staré halogenové světlo po původních majitelích (nastavování kontaktů zmuchlaným alobalem included), ale s 300W žárovkou se z něj začalo kouřit a topilo to víc než přímotop. Tak jsem si koupil 10W LEDkové. Rozhodl jsem se rozchodit plynový bojler, a při vyskládávání bordelu z kotelnotechnické místnosti jsem zjistil, že stěna za ním je úplně mokrá. Notypičo. Z druhé strany je koupelna, v daném místě vana a baterie. No super, to jako po půl roce praskla vodovodní (plastová) trubka ve zdi? Už jsem se viděl, jak se prosekávám do koupelny zdí z druhé strany, abychom nemuseli rozmrdat „nejmodernější“ místnost v celém domě, ale zdá se, že „jen“ protékalo jedno napojení baterie. Na kachličkách to nebylo viděl, ale co to kurva muselo být vody, než to prosáklo 15cm zdí na druhou stranu … ach jo. A kdoví jestli je to ono, jestli se nakonec fakt nebude sekat.

Do toho týden po výměně stabilizačních tyčí na autě začalo přibržďovat jedno zadní kolo – asi zatuhl pístek v brzdě a brzdová destička se pořád opírá o kotouč, a ten se zahřívá, zahřívá, ZAHŘÍVÁ, PÁLÍ, PÁLÍ, KURVA PÁLÍ! Kolo beztak ani nepůjde sundat, protože bude připečené. Domluvil jsem se s mechanikem, že přijedu, pak se to odpískalo, neměl čas, pak znovu nemohl, pak už mi to nezvedal, a byl odvezen do nemocnice z přepracování. Mno. Tak to budu muset zkoušet jinde, pokud možno než ivonka příští týden pojede do Brna … s hořícím kolem by to na rychlostce nebylo ono.

No a teď už k té práci. Za tři minuty osm. Pátek.

Z kanclu mám východ slunce jako na dlani, a neboť vstávám stále stejně (5:55) a cca shodně přicházím i k PC, tak si všímám, že mě již nevítá přímá palba paprsků přímo do očí, jakmile vejdu do futer … slunce je ještě za kopcem. Njn, je to měsíc od slunovratu.

Seno jsem dosušil, vonělo jak z pohádky, nezapršelo mi do něj, v pátek jsem jej sbalil do dvou plachet a zavezl na vozejku k dědovi, už s temnými bouřkovými mraky za krkem, ze kterých ale nakonec nic nebylo. V pátek … v pátek před pěti dny, a nebo už jsou to skoro dva týdny? Asi minutu jsem tu seděl, upíjel kafe, a dumal, jestli se mi do vzpomínek už nenacpal týden navíc. Ale asi ne. V pátek jsme se ještě sešli obě rodiny u našich na zapití tchánových padesátin, poseděli, povykládali, Barborka kolovala z náruče do náruče … 

Když se mi posekáním louky naskytl nový volný prostor, tak jsem se vrhl na hromadu starého dřeva, co mám vedle hromady kompostu. Větve na spálení bokem, ty půjdou časem do plamenů, ale pod nimi bylo ale pět šest obrovských pohnilých starých polen a vykopaných kořenů ještě po původních majitelích. Odklidil jsem je sem „mimo pohled“, ale čekat roky, až se tam finálně rozpadnou? Vytahal jsem je doprostřed louky „na sluníčko“, ať pokud možno poschnou s plánem, že je pak zkusím nadrobno rozsekat, bordel přidám do kompostu, a „tvrdší“ zbytek přihodím na oheň při pálení větví … ale pak mi taky došlo, že to můžu naložit na vozejk a přizastavit někde v lese a tam to vyhodit. Nahnilé dřevo … 

Ale tímto odklizením hromady dřeva se mi také uvolnilo místo vedle hromady kompostu, a já se mohl vrhnout na další projekt – přeházet (a více promísit) tu obrovskou hromadu kompostu o dva metry vedle. Jaj! A kdy na to jít jindy než v neděli v šest večer? Dvě hodiny jsem házel lopatou, až jsem hromadu posunul o dva metry bokem… smál jsem se, když jsem narážel na na troud suché vrstvy, které jsem tam přidal před dvěma měsíci. Inu, je to hotovo.

V pondělí posekat zase celý trávník, a včera jsem rozkvičel rozbrušku a vrhl se na staré zábradlí opět přivařené ke schodišti, aby se mohlo nově natřít. Nikdy jsem nic nebrousil ani nerozbrušoval, ale dopadlo to dobře, i když po nějaké hodině a půl jsem byl úplně zeleně zaprášený starým nátěrem, a měl obroušenou menší polovinu … tak dnes pokračování. A hned natřít základovkou. Doufám, že mi to dnes do rána neorezlo. 

A tak jsem se konečně rozhodl pokosit „louku“, jak říkám plácku za domem, což je takový jakože trojúhelník … nic tam není, jen tam roste tráva, nechodí se tam, proč to sekat. Obzvlášť když mi pořád narůstá hromada posekané trávy a jiného bordelu, kterou také budu muset časem řešit. Louka už to byla vysoká, půjčil jsem si od táty křoviňák a vrhnul se na to. Nejdříve jsem vyžinovačem vyžínal kolem rantlů, borůvek, atd, pak sekačkou posekl celý trávník (div ne v poklusu), pak si zajel k našim pro křoviňák, a pustil se do vyšší trávy. Část louky byla vzrostlá, ale řídká luční tráva, ale v části blíž ke stromům (šeřík a bez), a obzvlášť na místě, kde jsem na jaře zakopal veškerý kompost předchozích majitelů, to byla naprostá džungle husté zelené trávy. První část šla vzít strunou, stejně jako meze kolem pozemku, ale pak jsem musel nasadit nabroušený nůž, a i s ním to bylo peklo. Potřeboval bych, aby vedle mě pořád stála ivka a odhrabovala trávu bokem, ale mám jen jeden štítek a sluchátka, všude lítaly kamínky a mraveniště, a tak jsme s tím bojoval sám. Trávu jsem měl do hlavy zamotanou asi pětkrát. 

Ale je pokoseno, a suším 🙂 Všechno to odvezeme dědovi pro králíky, nebo ať to spálí, prostě jak uzná za vhodný … ale seno z té vzrostlejší části bude asi kvalitka. Děda pořád nadává, že cokoli nasuší, tak je jen nějaká metlice, co králící nechtějí žrát, ale tohle seno byla vyloženě zelená vysoká tráva … ti se vypasou, kluci ušatí. No, na loučku pomalu svítí slunce, nechám poschnout rosu a půjdu ty dvě kopky rozházet. Úplnej farmář.