Junova reality-show

Už sobota byla počasím krásná, to se odpoledne stavili naši se sestrou podívat se na Báru, a zašli jsme si společně na pívo. Teprve neděle ale měla přinést letní horko. Já na něj čekal už od šesti ráno, popíjel kávu a pracoval, až bylo někdy k půl deváté, holky vstávaly, a já si plánoval, kam vyrazím na dopolední projížďku na kole … nebyl jsem si úplně jistý, bude-li takhle brzy ráno dost teplo na vyjetí v dresíku, ale bylo to naprosto fajn. O půl desáté jsem byl na kopcích a mimo silnice si to štrádoval mezi poli obilnil, nad hlavou jen modré nebe, výhledy do daleka … Bylo krásně. Nejraději bych tam někde snad celý den jezdil dokolečka … cyklistická nirvána. Pak jsem změnil plány, neb jsem se trochu přiblížil k našim, a tak jsem přejel pár kopců, sesvištěl lesní cestou do údolí Svratky a byl ve své „rodné“ vísce. U našich jsem si odpočinul, vypil pívo, povykládal, a tak akorát vyrazil po asfaltu na jih za ivonkou na nedělní kančí řízky 🙂 To už jsem dorazil úplně vyřízený, formu opravdu nemám. Po obědě jsme se vydali za jejicho a pak společně k babičce, zpět jsme se stavili na jedno točené, a pak už jen já s ivkou a malou na večerní pívo (a Bářin předvečerní spánek) do hospody tady u nás. Byl nádherný teplý večer, Bára spala v kočárku, … a bylo nám fajn. Tohle byla neděle jak ze sna.

Opět sobotní budíček ještě před šestou. Vzbudil jsem se sám, budík to ani nestihl … ale nevím, jestli to bylo neklidným spánkem z přemíry večerního vína, a nebo bolestí zad ze zvedání obrovského šutru. Což je vlastně činnost navazující na poslední zápisek před ale 10 dny, kdy jsem před schody kopal díru pro nasypání kamení a štěrku – provizorního řešení, abychom ze schodů nešlapali hned do trávníku (= na hlinu). Díru jsem vykopal, navozil do ní skoro všechno kamení, co jsme při hloubení základů pro schody vykopali, a bylo třeba zajet s vozejkem pro štěrk. A když už, tak jestli bych ivonce nejdříve nedovezl půl tuny dekoračních oblázků, které tam také prodávají. Zastihl jsem tam právě bagristu, co mi to na vozík nabral, nebylo tedy třeba naložit pět metráků lopatou, ale složit u domu už jsem si to musel sám. Navozil jsem to ivonce na dlážděnou terasu, podél jejíž jedné strany si udělala cca za 60 čísel široký dekorační záhonek s několika keříky, a chtěla jej celý vysypat těmito oblázky. To už jsem nechal na ní, a svištěl pro další vozík štěrku. Pětkrát šestnáct plných lopat, vše poplatit, a hurá to zházet do díry zaplněné kamením. A mohl bych práci kolem schodů považovat za dokončenou, kdyby mi nezačalo brutálně vadit, jak se ten štěrk rozlézá do trávníku … a tak jsem po pár dnech využil žulové dlažební kostky, a vytvořil štěrku kamennou zábranu decentně zapuštěnou do hlíny. A navíc to vypadá docela dobře.

No a podobně mě strašně točil onen ivončin dekorační záhonek z jedné strany ohraničený obrubníkem terasy, ale z druhé ničím … a oblázky pomalu se rozlézající do trávníku … tyhle „drobnosti“ mi fakt strašně vadí. Mulčovací kůru rozlezlou ze skalky do trávy všemi směry, prorostlou zelení … uááá, jen ta představa! No a tak jsem se včera vrhl na cca 5 metrů dlouhou hranici kolem oblázkového záhonku. Problém byl, že dlažebních kostek už mám minimum, a ostatní kamení jsou nevzhledné mramorové balouny … nedá se nic dělat, nebude to hezká řada obdélníkových kamenů zapuštěných do hlíny, ale řada tak nějak sedících balounů … začal jsem jedním přece jen obdélníkovým, přesně jej usadil a utemoval kamínky a hlínou, a vybíral následující kámen … a kdybych tenhle tady trochu odsekl, tak by byl taky cca obdélníkový. A tak se nad kopcem hodiny neslo třískání majzlíku do mramoru, jak jsem se snažil z všelijak tvarovaných šutrů vykouzlit alespoň na jedné straně zdání rovné obdélníkové plochy. Tři a půl hodiny neustálé práce, bez zastavení i bez píva … tedy dvakrát jsem se zastavil – poprvé, když mě při sekání kamene nadzvukovou rychlostí letící odštěpek bodl do holeně a po noze mi začal téct regulérní pramínek krve, a podruhé poté, co jsem po hodinách dřepění zjistil, že necítím dotek na levém lýtku. Tak jsem zmrtvělou nohu rozchodil, a dál pokračoval. Zbýval poslední úsek ke zdi domu, kde je betonový jakožechodník … tam kamen nezakopu. Ale mám bokem jeden obří vyšší šutroplacák, který by tam sedl jak prdel na hrnec. Jen ho naložit, popovézt na kolečku, zase zvednout a usadit na místo … no, v zádech to cítím. A bylo hotovo. Pouklízel jsem zbylé kameny, pouklízel vše ostatní, dorazila ivonka s malou a pochválila mi to slovy „No jako luxusní!“, za což jsem poděkoval slovy „Chval víc!“, a šel si domů vypít lahváča na ex.

Tak tím jsem se bavil včera. Co jiného za ty dva týdny … v sobotu šla ivonka se švýcou pařit, a mně bylo oznámeno, že budu hlídat Báru. Nijak mi to nevadilo, jenže Bára večer nějak přeťápla únavovou hranici, kdy jsme jí chtěli dát ještě najíst, než půjde spát … pak už vypila jen půlku flašky a vztekala se, a řvala únavou, ale usnout nemohla. Choval jsem ji, utěšoval ji, zatímco se ivonka chystala ven, ale malá řvala a řvala. No říkal jsem si, že jednou usnout musí. Ivonku jsem musel div ne vyhodit z domu, jak se mi snažila pořád před odchodem radit, ať vyzkouším to či ono, ale nic nefungovalo. Bára plakala unaveným pláčem, dudlík nechtěla, ležet v postýlce nechtěla, ležet na dece na zemi nechtěla, jen brečela a vřískala únavou, slzy jí tekly po tvářích až do uší… zkusil jsem ji povozit v kočárku, což na ni najednou okamžitě zabralo. Utichla, zkoumala hračky, za chvíli zabrala … a za pár minut se s řevem probudila. A vše nanovo. Co když ji dráždí něco v plíně? Položil jsem ji na přebalovací pult, a tam v leže ztichla, natočila se hlavou k nějakému plyšákovi a hrála si s jeho nožičkou, potichu, v klidu a míru, bez pláče. Hm. Koukal jsem na ni, hýbal jí s nožičkama (kdyby to byly zaražené prdy), a Bára pomalu usínala. Tak jsem ji jen vzal a přemístil do postýlky, a odešel. A bylo ticho. Po chvíli jsem ji zkontroloval, spala, zakryl jsem ji peřinou, zapl monitor dechu, nalil si víno a šel k televizi. Je to paradoxní, ale jako by tenhle divoký „táta a dcera“ večer posílil moje otcovské city 🙂 Často jsem měl s Bářiným řvaním problém, vadí mi hlasité zvuky a takový ječák deset čísel od ucha, když se v nejlepší vůli snažím malou utěšit, ještě nejlépe když během toho vyplivne dudlík na zem, který se s dítětem v náručí fakt blbě zvedá, tak ten mě dokázal vyloženě rozzuřit. Ale když jsem ji v sobotu choval, a musel se o ni postarat já, zatímco ona usedavě plakala únavou sama nevědouc, co se děje, tak se ve mně něco hnulo. A když jsem pak po hodině uspávání stál nad postýlkou a Bára konečně spokojeně spala, dojetím se mi draly slzy do očí (a to i teď, když to píšu). Od toho dne – i když to nějak neumím slovy vyjádřit – ji mám „mnohem víc rád“ 🙂 Těším se, až ráno uslyším z přízemí pohyb, kdy holky vstávají, a půjdu se s malou pomazlit a zalaškovat, pochovat ji, povykládat si, jak se spinkalo a jak bude ten den maminku zlobit …

V úterý a středu byly červencové svátky, vyjeli jsme si do Lednice jezdit s kočárkem po zámeckém parku. No hodina a tři čtvrtě cesty tam, a pak 25 minut popojíždění k parkovišti – Lednice úplně zablokovaná auty. Tři auta po nás parkoviště zavřeli a šmitec. Strávili jsme tam celé odpoledne, a domů vyráželi až asi o půl paté, jenže kvůli objížďce jsme to museli vzít jinak než dle plánu, a pak ještě špatně odbočili, a místo po hlavním tahu na brno se museli srát přes jihomoravské dědiny … domů jsme jeli snad dvě hodiny, Bára byla v sedačce úplně durch zpocená a plakala, já se ji snažil utěšit zatímco ivonka řídila, ale dokud asi po patnácti minutách neusnula, tak nešlo nic dělat. Co může člověk dělat, když je malá úplně zpocená? Zapnout klímu na 17 stupňů? Nedalo se dělat nic, jen to vydržet a co nejrychleji být doma. No byl to dlouhý den …

Je sobota, bude půl osmé … čas něco dělat.

Schody jsou skoro hotové, v neděli jsme usadili poslední. A já dostal za úkol před schodištěm ještě vykopat na šířku schodů a délku 120 cm půl metru hlubokou díru – tam navalím kamení a na to štěrk. Bude to jen provizorní řešení, až se vybuduje příjezdová cesta a položí na ni dlažba, tak se dodělá dlažba i ke schodům.

No, a tuhle díru jsem šel kopat včera … a nějak mě to zmáhalo. Jako by bylo znát, že jsem spal méně než jsem zvyklý. Malouš byl po očkování a přes den měl spavou, ale večer se jí nechtělo spát a probouzela se, a nakonec někdy po půlnoci regulérně na hodinu vstávala, kdy my šli teprve spát … starala se o ni ivonka, a já bych očividně usnul i kdyby se nám vedle ložnice naboural kamion s činelama. Ale spal jsem slabých pět hodin, a celý den byl zdechlý, no a s lopatou se to pak projevilo okamžitě. Ale vykopáno … bylo k sedmé, kolem domu jsem se ploužil jako zombie, a na závěr jsem omyl a očistil pár křemenů, co jsem vykopal a dával stranou. Poslouží jako dekorace, a nebo bude mít Bára časem drahokamy na hraní.

Naši dnes odlétají na dovolenou, budu jim tedy jezdit zalévat zahrádku a krmit kocoura. Bude pěkně, možná sem tam pojedu na kole, večerní projížďka … jaj! Ale teď do práce … po dlouhé době se mi toho sešlo fakt hodně a dva týdny teď budu mít dost napjatý. 

Na to se mě ptá Google Music. Pro čiperné vstávání? Čtení novin? Příprava snídaně? Inu, tak uvidíme, co bude ta „Popová klasika pro začátek dne“ …

Opět jsem z postele vylezl v šest, a po třech dnech tropických veder je neděle zatažená, po dešti, před deštěm … ach jo. Poprvé po pár dnech bych měl čas jít si na pár hodin vyjet na kole, a zase kulový. Ve čtvrtek, v první den 30°C hiců, jsme s tátou a tchánem usadili druhý schod. Říkali jsme si, jak už to máme v paži, když po prvním schodu víme jak na to, a stejně prd a bylo to na dvě hodiny. Skončili jsme k šesté, a já s tchánem hned skočil do auta a jeli jsme k nim. Ve sklepě v chladnu vanička s 60 pstruhy, které bylo třeba kuchnout, opláchnout, a naložit na páteční uzení. Propláchnout jsme je jeli k řece, v kroxkách jsem stál v proudu a liboval si … po tom horkém dni to byla fajn chvíle. V osm večer jsme měli i naloženo, a já jel domů. Spát jsem šel ještě za světla …

V pátek po o jsme s Bárou sjeli do city na lehký nákup, především ale pro bazének, aby ji bylo venku pod slunečníkem čím zabavit. No byla z toho dost zaskočená, ležela v něm na zádech roztažená jak mořská hvězdice, a ani se nehla 🙂 Já ještě povracel kastle a před horkým víkendem nakoupil pívo – i tchánovi, takže jsem jel se 4 kastlama jak pan velkopivař. Sice si dám průměrně jedno pivo denně, ale jedu systém dvou kastlů → z jednoho brát, a druhý plný mít hned v záloze. Pak se tu sejde na návštěvě ivončina rodina a lahváče se otevírají nervozitou sami ještě v kastli, a deset kousků proletí kolem během pár hodin. No, a tak jsem v těch 75°C ve stínu běhal s pívem zpocený od hlavy k patě. Peklo venku, peklo. Pak jsem zase dorazil k tchánovi, a nachystali jsme uzení – sestavili (druhou) půjčenou udírnu, navázali pstruhy na provázky, navěsili do roztopených udíren … no a taky bylo šest večer, a šli jsme s ivonkou domů. Tentokrát jsem neřídil, proti pocení jsme si s tátou tedy něco dali … a usnul jsem u televize, až mě ivonka naštvaně vykopala do postele.

Sobota, další den hiců, a také den dětských rybářských závodů. V šest na nohou, snídaně u vyřizování e-mailů, pak ivonce snosit z patra do auta ceny pro závodníky, nacpat tam i kočárek, aby mohla později jen nasednout s Bárou ve vajíčku a jet … po sedmé jsem na kole sjel k tchánovi, rozebrat udírnu a naložit na vozejk, pobrat vše potřebné, a hurá k rybníku to vše chystat a připravovat … tvrdej den to byl. Peklo, ale já jako zkušený rozhodčí si zajistil kontrolní stanoviště prakticky pod jediným stromem, co kolem celého závodního úseku je, a s mirdou jsme tak oba poločasy strávili v sedě ve stínu. V sedě proto, protože to absolutně nebralo. Chudáci malí lovci zkoušeli co šlo, ale pstruhům to bylo u prdele. Jindy jsem zaliskaný od pstruží krve od hlavy k patě, a včera jsem si sáhl tuším na dvě ryby. Pár ryb se chytlo, lovci dostali ceny, a zbytek nachystaných cen se rozdal losováním 🙂 Pouklízelo se, a relaxovalo se u vody … ivka s mirdou se snažili něco ulovit, ale mimo jednoho proseru to byl absolutní zmar. Já se o to raději ani nepokoušel, stál jsem ve stínu se studeným pivem a ryby mi byly ukradený. Když neberou od božího rána, tak si to rozhodně ve tři hodiny odpoledne nerozmyslí … obzvlášť když voda v rybníku teplem div nevřela. K šesté jsme byli doma, já ze sebe konečně smyl všech pot a horko dne, a uvelebil se na gauči … odkud mě spícího ivka zase vykopala, že ona si jde sednout ven, a já ať jdu spát. Už jsem si čistil zuby, ale rozmyslel jsem si to, nalil si vína a šel si sednout za ní na terasu. Už nebylo horko, nad hlavou nám pluly divoký mraky, jak se na západ od nás bouřilo … spát jsme šli nakonec o půl dvanácté, pitomý prodlužovaný POR-CRO fotbal, na který jsem se chtěl dodívat, když už jsem se díval od poločasu…

A je tu nedělní ráno, čtvrt na osm. Bude pršet? Nebude? Domluvili jsme se na usazení posledního schodu, v týdnu už nebude čas … 

Povyrůstá mi osmička. Teď už to zase začíná bolet, ale kvůli tomu jsem brzy nevstával, to jsem si totiž nařídil budík. Líbí se mi ta možnost, že si můžu vstát kdy chci, a jít pracovat. I v sobotu, i v neděli. Dokud jsme bydleli v jednom pokoji, tak to bylo nemyslitelný. Ale teď? Toho času, co člověk najednou může mít … včera jsem měl celý dům vyluxovaný už před devátou.

Nejraději bych ta rána ale využíval na kolo. Jenže to by muselo být opravdu teplo, v chladu jezdím nerad, a co teprve v rose … a dnes je chladno, zataženo, před chvilkou lehce sprchlo. Červen. A ještě mě bolí osmička … 

Inu, co si dnes vymyslím za projekt? Včera jsem likvidoval poslední vosí hnízda, co jsem pod střechou našel. A pak šel natvrtat do teracových schodištních stupňů díry pro železné skoby, aby se daly trochu uchytit do betonu. Měl jsem to jen zkusit, a případně by táta přivezl profivrtačku … ale ono to šlo i jeho starou narexkou. A tak zase umím něco nového, a přežil jsem to bez újmy. Odpoledne jsme ze skály nalámali vhodné kamení do kamenice pod schody, nechali tátovi a mámě Báru a zašli na tři hodinky na oslavu Toma a Hanky. Fajn to tam bylo, ale to už byla osmička rozjetá jak dobytek, a ani páté pivo s ní nehlo, naštěstí ani se mnou. Ještě jsem doma složil kamení z vozíku, ten odpojil a zaplachtoval, a pak už si musel vzít i prášek na bolest, kterým se jinak vyhýbám jak čert kříži. A po klimbání u Hele vole, kde mám káru? mě ivonka vykopala do postele.

Ale co tedy dnes? Je potřeba ještě trochu prohloubit díru pro pravý základ schodiště. To si ale asi schovám na úterý, než přijede po práci táta a začneme betonovat. Mohl bych trochu pouklízet v dílně. A začít uklízet nepořádek na půdě nad domem a chystat tam stropy na zateplení … od omítnutí komína jsem tam v té výhni pekelné nebyl s tím, že počkám na chladnější dny, kdy nebude na střechu pražit slunce … a vida, chladnější dny bez sluníčka jsou tady, a na půdu se mi rozhodně nechce. Hm. 

Schody … dům máme na mírném kopečku, a ještě „nad zemí“, takže ke vstupním dveřím vede pět schodů z „terasa“. Jenže ty kdysi před lety „ujely“. Asi špatné základy. Nejhornější schod je OK, druhý také, ale už je znát, že nalevo se asi 2 cm pohnul, no a třetí schod na levé straně ujel asi o 10 centimetrů a sesunul se šikmo dolů, a vzal s sebou i zbývající dva schody. Super věc, mít v prostředku schodů najednou změnu výšky kroku o cca 5 centimetrů. Kdo to nečeká, tak zažije vzrušující okamžiky, naposledy to pěkně vystřelilo sestru, když šla dolů a šlápla „do prázdna“. Nejlepší ale byla pošťačka, co se mi i s dopisy rozsypala přede dveřmi – koukala do dopisů, zakopla o hranu schodu, a padla mi před dveře na všechny čtyři právě když jsem jí šel otevřít.

Takže když už jsem si říkal, že tam nalepím nějakou pásku, tak táta rozhodl, že se do nich pustíme. Nebudeme „dělat nové“, zkusíme je opravit. Padlé stupně opatrně odstraníme bokem, vykopeme stávající základy, napereme tam betonu a kamení aspoň do osmdesáti čísel hloubky, a ujeté stupně postupně po jednom vrátíme zpět. Což je logisticky ten největší oříšek, protože se to vždy dělá opačně → zabetonuje se nejnižší stupeň, a pak se pohodlně přidávají další, co se vždy zapřou o ten spodní, až se dojde nahoru. Jenže my ty dva horní už máme usazené, takže potřebujeme začít od nich, a dojít dolů, a kam nám to vyjde, tak ten spodní fest zajistit a zabetonovat. A manipulovat se 150–200 kg stupni, jejich nasouvání na pozice, podbetonování, usazení naprosto přesně, a ještě v omezeném prostoru … no bude to veselé.

Včera jsme tedy schody rozebrali, a začali robezírat část základů pod ujetými stupni. Skoro i rukama. Místo betonu mezi kameny skoro jen písek a stavební suť, a až jsme došli do hloubky, tak to bylo jasné → místo základů stavitel jen do díry naházel hromadu kamení, a začal budovat kamenici. Stačila tužší zima, mráz pohnul s hlínou, i s volně loženými šutry, a kamenice nad nimi to nevydržela, popraskala ve spárách, kameny se pohnuly, a schody sesuly. Kokot. Na jedné straně jsme se tedy zakopali do osmdesáti čísel, pak už jel táta domů, já pořešit e-maily, a jal se vykopat druhou díru na pravé straně. Tam základy pro schody docela drží, ale pod nimi je také jen kamení a hlína, kterou je třeba dostat ven, aby se tam místo tohohle výsměchu navalilo pěkných pár koleček betonu … pajcrem jsem to rozdloubával, lopatou zezhora vybíral, rozbíjel starý beton … až jsem narazil na šutr přes celou plochu díry, a dvě hodiny s ním bojoval. Díru jsem musel asi 2× rozšířit, a pak se mi konečně podařilo ho rozhýbat a po dvou pajcrech vysunout ven. Krásný placák, bude se někde v trávníku hezky vyjímat. Pokračoval jsem s kopáním až do sedmi večer, kdy už jsem fakt nemohl, ale ruce jsem měl plné puchýřů a věděl, že dneska bych si je akorát všechny rozerval, kdybych měl pokračovat s lopatou. Betonovat budeme asi až v úterý, tak mám pěkných pár dní pro regeneraci. I když v sobotu pojedeme nalámat kámen do kamenice, tak uvidím, jak moje tlapičky dopadnou.

Vosy … plná půda dílny, všude samé malé hnízdo a královny stavící si nové. A pak najdu papírové hnízdo pod střechou hned u terasy a tak to kurva ne! Tady bude celé léto vegetit Bára a nepotřebuju, aby mi tu lítalo tisíc vos. Vzal jsem plechovku od kafe, rychle do ní hnízdo utrhl a zavíčkoval. Bzukot žádný, takže ještě hnízdo jen s vajíčky. A za minutu tam po hnízdu pátrá sršeň. Aha! No, vyčíhl jsem si okamžik a sejmul ji lopatkou na smětí, a nebylo co řešit. Ale co tedy ta hnízda na půdce nad dílnou, taktéž vedle terasy? No, tak ta jsou již obydlená, doprdele. Dvě se mi také podařilo zavřít do kelímků od jakéhosi jogurtu, co jí ivonka po kilech, a nervózně sledoval rozzuřené obyvatelky snažící se dostat ven. Jenže rozestavěných hnízd s aktivní královnou tam bylo ale ještě pět … a jak se zbavit těch, pod hřebenáči, kam se nedá dostat jinak než násadou od koštěte, a vosa je tam navolno? Počkal jsem si na dnešní ráno, a v šest se tam vydal. Zárodky hnízd přilepené mezi latěmi, a u každého jedna vosa. Jedno jsem rozmáčkl tyčkou i s vosou. U druhého se mi to pořádně nepodařilo, vosa spadla živá na podlahu, ale byla rychle zpacifikována, a u třetího s nejaktivnější vosou ho šlo jen srazit na zem, a pak jsem mazal, protože vosa zůstala někde pod střechou… i když asi netušila, která bije. Zítra ráno jdu znovu na všechna dokončená hnízda, zase je posbírám do kelímků a … no, nevím, co s něma ty, první dva kelímky mám pořád venku a vosy v nich ne a ne umřít. Asi do nich opatrně napustím vodu. Soráč, holky. Bylo by fajn, kdybyste tady kolem sbíraly hmyz a jinou havěť, ale na to nepotřebuji deset kolonií.

Jahody … to si tak na jaře jdu kolem domu a obhlížím mravence, a koukám, že ze spáry mezi kamenicí a betonovým chodníčkem vyrůstá jahodí. No totok? Jdu tam později, a jahodí kvete. No totok? Jdu tam později, a místo květů jsou nasazené zelené jahůdky. Wut? No a teď už tam chodím a trhám si červené lesní jahody 🙂 Fajné! Je po deváté, půjdu se podívat na holky, vyjdu se kouknout ven … a dám si jahůdku.

V pátek ráno jsem otevřel oči a po chvíli si pomyslel, že kdyby bylo pondělí, tak nevstávám. Ale byl pátek, a ten už se nějak překlepe. Odpoledne se stavili ivončiny rodiče, poseděli jsme, popili, já měl po týdnu žízeň na pár piv a mnogo slivovic, malá usnula brzy a za popíjení vínka se den blížil k půlnoci, kdy volá JD, že se musím ráno sebrat a jet do Prahy, že dává dokupy tým ajťáků na monstr hackaton vytvoření nového webu pro nějakou akci, že se to v osm ráno někde na Andělu rozjíždí a v neděli ve dvě musí být hotovo, mezitím budou z klávesnic lítat třísky a z kávovaru šroubky … nic není problém, a peníze vskutku královský. Uff … souhlasil jsem, ale okamžitě mi začalo v hlavě šrotovat, co se po mně vlastně vůbec chce. Nepracuji v týmu, jedu si sám „to svoje“ jako on-man-show, což má zásadní podíl na tom, že nepoužívám žádné pracovně-kolaborační nástroje, kdy by více lidí mohlo pracovat na jednom kódu současně. A teď tedy fakt nebude čas se s nimi učit.

No … připitej jsem začal rozebírat svůj kancl, snosil si monitory ke dvěřím, pobral vše, co bych mohl potřebovat, sbalil si cestovku, šel se umýt a oholit, a bylo půl druhé ráno. No doprdele, vždyť musím v pět vstávat! Jen hodinu se budu kodrcat mezi vesničkama na dálnici, někde musím splašit známku … hlavou se mi to všechno honilo, a když jsem začal zabírat, tak ivonce došla nějaká zpráva na mobil, a bylo po spánku. 02:00. V hlavě se mi zase rozjel šroťák myšlenek a já jen zíral do šera. Když se mi už už dařilo zabrat podruhé, tak zafňukala malá, a bylo vymalováno. 03:00. Aha, fajn, takže za dvě hodiny vstávám, a ještě jsem nezamhouřil oči. Ve 4:45 mi bylo jasný, že tohle nepůjde. Nevyrazím na skoro 3h cestu po dlouhém týdnu a noci beze spánku, s poctivou kocovinou, abych dorazil úplně vyřízený někam, kde se ode mě očkává 30 hodin práce v tahu. Napsal jsem to JD, a tuším že někdy mezi šestou a sedmou přece jen chvíli spal. Pak se chvíli řešila alternativa, že bych pracoval přes net z domu, což jsem ostatně nechápal oa začátku, proč to není možné, ale nakonec se to odpískalo. Bylo sobotní poledne, já jen na přeskáčku vzdychal a zíval, a s ivonkou jsme si řekli, že si večer opečeme buřty. Nechtěl jsem už chodit spát (akorát bych pak zase nemohl spát v noci na neděli), a tak jsem šel s nimi na procházku a během ní vypelčil tři krásná opíkátka z lísek kolem cesty. A zapomněl je na zahrádce hospody, kam jsme si za odměnu sedli na dvě píva. Možná tam ještě jsou, ale u domu jsem pak sáhl do divoce rostoucích trnek či čeho a dvě trnitá opíkátka z nich taky udělal. Na buřty jsme pozvali i naše, aby se mohli podívat za malou, ale CELOU DOBU, co jsme seděli u ohýnku, dělali sousedi o pokosené trávě. Celá rozrostlá rodina – jeden s křoviňákem dočišťoval místa, kam nezajel traktor se sekačkou, mezi tím lítal traktor s mašinou na dělání řádků trávy/sena, všude se míhaly nějaké hrábky, po silnici řádily traktory jezeďáků s vlečkami siláže … sobotní večer jak víno 🙂 Dnes nebo zítra předpokládám přijede traktor s mašinou na dělání balíků. Snažil jsem se ještě dívat na Tři veterány, ale v devět už jsem ležel v posteli, a během minuty spal.

Chytře jsem si nařídil budík už na šestou, po nějakých 9h spánku už bych mohl být OK a měl hafo času na práci, ale típl jsem ho a spal až do devíti. To už byla malá vyspaná a krutě nasraná, že si jí takovou dobu nikdo nevšímá, tak jsme se z postele pomalu vyhrabali taky. Začalo krmení divé zvěře, já pouklízel v kuchyni, vynesl koš, cestou zpátky natrhal kytičku lučního kvítí do vázičky na stůl, a neděle mohla začít. Po o přijede mira na návštěvu, tak to asi spojíme s procházkou s kočárkem, to bude Bářin spací čas. A pak si musím vymyslet nějaké „projekty“, co je kolem domu třeba udělat. Musím taky vyzkoušet namontovat slunečník! Slunečník za dvojku, kovový stůl za skoro trojku, čtyři křesílka k němu za čtyřku, potahy za litr a půl … no, kdybych přes víkend seděl v Praze, tak by bylo hej 😀

Mám v kanclíku okno. Vidím z něj louku, kopec, les, mám jej po levé ruce. A za tím lesem – jak jsem zjistil – ráno vychází slunce. A to na levém monitoru skoro nic nevidím. Místo záclon tu předchozí majitelé namontovali dvě rolety z Ikey, které jsou fajn, ale je to průhledná bílá látka, rozhodně nic „proti“ slunci. A tak jsem si v Ikey koupil novější generaci stejně širokých rolet, ale zatemňovacích. To by bylo fajn, kdyby nové rolety pasovaly do starých úchytů, a já je jen prohodil. Jenže nepasují. A aby to bylo úplně napiču, tak ty nové úchyty mají i jinak umístěné otvory pro šrouby. Takže i když jsou nové i staré rolety 80 cm široké, tak pokud na jedné straně namontuji nový úchyt do hmoždinek po tom starém, tak na druhé straně mi 1 cm chybí. Doprdele. A vrtat centimetr od jedné díry druhou? No to není nejlepší z nápadů … musel bych navrtat úplné nové díry níže, a tam očividně vede elektrika. Řešením by bylo nové rolety vymotat, a jejich neprůhlednou látku namotat na ty původní, to by snad šlo. Jenže ty původní rolety jsou řetízkové, zatímco ty nové už bez řetízků s nějakou fikanou automatikou pro navíjení. Hm. A co kdybych do těch nových úchytů navrtal vrtačkou nové díry, respektive rozšířil ty současné? Na každém úchytu by se tak dalo udělat cca půl centimetru navíc. Vrtal jsem v životě asi tak třikrát, vše za poslední půlrok tady na baráku, ale tohle by neměl být problém. Aha, takže mám vrtáky jen do zdiva, a to problém je. Ale zachránila mě ivonka, když se na procházce s malou stavila u jejicho a tam mi vrták do kovu vypůjčila. No kdyby mě viděl nějaký profík, tak mi ruce urazí, ale já sám si naštěstí nic neudělal a všechny díry pro šrouby rozšířil. Ta nervozita, když jsem to vše dával v kanclíku dohromady – a najednou roleta visela, úchyty přišroubované do původních hmoždinek, bez nutnosti to celé převrtávat … jaj! A jak se hezky sama navíjí! A jak přes ni neproniká ani světlíčko! To se bude zítra o půl sedmé zatemňovat!

Včera jsem celé odpoledne strávil na půdičce dílny, kde již nebylo po seně a prachu z něj ani památky (vyluxováno průmyslovým vysavačem), ale bylo třeba „udělat podlahu“ z volně ložených desek. Skládal jsem to jak tetris, kombinoval, vyměňoval, sem tam něco uřízl … a v sedm večer bylo hotovo. Dnes jsem tam nastrkal pár věcí, co mi překážely v dílně, a pustil se do jiné akce – vyčistit stojan na slunečník, co je napevno zapuštěný do terasy. Chytrá věcička, slunečník je na cestě, tak ať je kam zapíchnout. O hodinu později jsem seděl bezradně u stojanu na vzdychal. Kterého kokota proboha napadlo do toho stojanu zatlouct dřevěnou tyč? Myslel jsem si, že je v něm jen špína, hlína, písek, ale ne, bylo tam staré dřevo. A jak dostat z úzké kovové trubky staré dřevo? Těžko. Rejpání kovovou tyčkou, šřourání dlouhým hřebíkem, a sem tam jsem vytáhl kousíček něčeho. Pak jsem si našel kup pásoviny, a tím se tam rejpalo lépe, a pak mě napadlo si ji trochu přibrousit do hrotu, a jakmile jsem s ní ještě začal točit, tak to teprve začalo jít. No nedivil bych se, kdybych to čistil dvě hodiny. Ten čas kolem domu utíká jak sviňa.

Když jsem se ve čtvrtek celé odpoledne nezastavil, tak jsem už taky věděl, co mě čeká v pátek – odpoledne přijede táta, a budeme opravovat omítku komínu pod střechou. Po koupi domu si to tu táta vše prolezl a udělal si obrázek, co bude vyčadovat nějaké opravy – ať už časem („June, ještě než umřu, tak uděláme nový septik, tenhle je nahovno.“ – ha, joke!) nebo co nejdřív („Ten komín musíme spravit, jak není omítnutej, tak může být nějaká spára vydrolená a prolítne jiskra …“).

Takže omlátit starou rozpadlou omítku z cca 2m délky komína pod střechou v 30 stupních, v dřepu a předklonu, v kleče, … a komín samozřejmě všude obklopený trámy, že se do některých míst ani nedalo dostat. Na půdě samozřejmě dřevěné trámy a k nim zespoda přibité desky stropů místností, takže po trámech se chodit může, ale stoupnout na desky, tak se buď propadnu do místnosti níže, nebo tam minimálně popraská strop. Takže jsme si tam neustále „dělali podlahu“ z různých volně ložených desek a všelijak si je posouvali, ve třiceti stupních, v předklonu, v neskutečném prachu … díky bohu za jednoduché dýchací masky. Táta přivezl i prýmyslový vysavač, že na stropě také vše povysáváme (rozpadlá vosí hnízda a spol), a ten se činil, dokud se v něm neroztrhl pytlík (á 100 Kč) a bylo po vysávání. Tak jsme se na uklízení vykašlali, a šli namíchat špric, kterým táta celý komín nahodil, aby se v sobotu mohl omítnout. A spěchal pro ségru na vlak, a já ještě v osm večer jel s vozejkem nakoupit tři kolečka kačírku pro známého, …

V sobotu jsem vstal v šest, sedl k práci u PC, o půl osmé šel do pracovního a vylezl na půdu a začal tam dělat po včerejšku pořádek, přebytek volných latí přesouval na konec půdy, kde nebudou překážet, a dělat prostor kolem komína. Na devátou jsem jel pro tátu, dojeli jsme zpět a vytáhli již dříve přivezenou míchačku. Zástuvku na 380 mám v dílně, dotáhneme prodlužky, a skončili jsme. Zásuvky na 380 jsou tam dvě – stará oválná, a supermoderní nová pětikolíková. A táta má čtyřkolíkový kabel. Možnost míchat maltu ručně tu byla, ale té dřiny … tchán má také míchačku, volám mu a že za ním sjedeme, a to už měl nachystaných asi pět přechodek, co bychom mohli potřebovat, a jedna byla ta pravá (do staré zásuvky, se čtyřmi kolíky na druhé straně). Míchačka se rozhrčela a už se jelo. Táta nahazoval a omítal, já nosil kbelíky malty a tahal je po žebříku až pod strop, různé pomáhal a běhal pro to, co bylo právě potřeba, držel lampu … až někdy do dvou hodin. Táta – starý profi zedník – to vyhodnotil: „June, omítal jsem už hodně věcí na různých místech, a tohle bylo na stupnici náročnosti od jedné do deseti desítka.“ Z toho odstavce tady to nevypadá, ale bylo to peklo.

Poslední várka malty byla jen poloviční, a táta se na ni přišel podívat, a zatímco mi ivonka říkala, že jí přestaly fungovat dvě plotýnky na sporáku, tak v míchačce začalo nějak hrčet, bzučet, a motůrek se zdál, jako by ji neutáhnul. A rozpálený, že se ho nedalo dotknout. Průser.  Oběd už byl uvařený, malta taky umíchaná, tak se to vše dodělalo, a uvidíme, co dál. A když jsem se sprchoval ledovou vodou, tak mi došlo, že nejen plotýnky, ale ani bojler nejede … takže něco v pojistkách, které se předtím na první pohled zdály ok? A jistě že, jedna z fází měla vypálenu pojistku … což byl možná i důvod kolapsu míchačky. Ale tam šlo ještě o to, že byla zapojena v součtu asi na 50–60m vedení od hodin, což už může mít taky vliv.

No, hotovo. Dorazila ivka s malou z procházky, dojely máma se ségrou, a po kratičké návštěvě zase frčely pryč. Hřmělo a pokapávalo. Jenže hřmělo tři hodiny, a na vyprahlý pozemek nespadla ani kapka, pršelo všude na server od nás. A pak to konečně přišlo, a začal několikahodinový slejvák, naštěstí bez krup či jiných výtržností. Od té doby, co jsme zjistili, že nebudeme mít na pozemku užitkovou vodu ze starého řadu, co se tu kdysi vybudoval, zachytáváme dešťovku jak to jde. Kubíková bečka pod jedním okapem a 200 a 100 litrové sudy pod dalšími. A všechny se mi naplnily! To štěstí, jaj!

No a dnes? Je neděle, v 5:37 mě probudila bolest celého těla, tak jsem vylezl, malá taky vstávala na krmení, tak jsem to ivce nachystal, uvařil kávu a šel k práci. Nejdřív jsem si ale obešel zalitý pozemek a zkontroloval všechny bečky 😀 Teď už tu mám i malou, co v postýlce frfňala a ivka ještě spala, a tak tu spolu blogujeme. Ale za chvíli stejně půjdu do pracovního, dám dohromady ten prýmyslový vysavač a vylezu na půdu nad dílnou, odkud jsem sice dostal všechno seno, ale ne všechen bordel po něm. Takže se bude vysávat! Snad ten randál nebude vosám vadit.

V šest vstávat, od půl sedmé u PC. O půl druhé jdu ven a z přeložím pět koleček polínek z přistaveného vozíku a odvezu je k okénku do sklepa, kam je Ivonka nahází. Prázdný vozík zapojím za auto a dojedu pár set metrů od domu nakoupit kopaný písek do malty. Vezu si i kolečko, naházím si pět koleček, vyvozím na vozík, zaplatím 100 Kč, a jedu domů. Podaří se mi po trávníku zacouvat k terase, a těch pět koleček písku zase sházím na dlažbu. Vozík vyčistím, poklidím. Fajn. Vytáhnu sekačku a hodinu v tahu seču trávník. Hotovo, čistím sekačku. Pak ještě s nožem obejdu celý pozemek, kde čouhá jaká tráva, co se ji nepodařilo posíct. Zaleju dvě přesazené jedličky zbytkem špinavé vody z plastového sudu, a rozhodnu se jej vyčistit. Ideální hodit do něj pár hrstí štěrku a vrtět s ním, a nemusím do něj lézt s rejžákem. A tak zaleju ještě borůvky a škumpu. Vytáhnu 25m zahradní hadici, tuším 3/4 coulku, je zamotaná a přetočená, roztáhnu ji přes celý trávník a poté ji namotám na ten prázdný sud jako na cívku. Hadice krásně rovně smotaná, bez překrucování. Končím venkovní práci, beru z dílny wédéčko, dláto, šmirgl a kliky. Chci u dveří do ložnice vyměnit kliky. Horko těžko sundám tu starou volnou, abych zjistil, že ty hezčí z dílny tam nepasují. Vrátím tam původní, a protože jsem ji při sundávání trochu ohnul, tak nyní drží mnohem lépe. Fajn. Dveře ještě při zavírání na posledních 20cm drhnou o plovoučku, tak je vysadím a dlátem a gumovou paličkou se je snažím v inkriminovaném místě trochu ubrat, ale moc tomu nevěřím. Pak to zahladím šmirglem, a horkotěžko nasadím zpět (váží snad osm set kilo). A světe div se, nedrhnou vůbec. A klika drží jak helvétská víra! Wédéčkem chci promazat vrzající pant na jedněch kuchyňských dvířkách, ale zjišťuji, že nevrže pant, ale dvířka se při plném otevření otírají o skříňku. Povolím pant a trochu jej posunu, a je po vrzání.  

A je to. Osm hodin večer, a konečně se můžu zastavit. Jeden den z mnoha.

S lesem už končíme, všechno dřevo na štípání už je  svožené domů a jen se štípe. Včera jsem dorazil, a jal se štípat nějvětší polena ručně – přece jen má štípačka svoje limity, a nutit ji poprat se s megapoleny by znamenalo, že se za pár let rozsype a investice bude v prdeli. Takže ty hnusný kusy se štípou ručně. Dvě a půl hodiny jsem třískal palicí do klínů… nejdříve jsem rychle a s hrůzou cítil, jak mi docházejí síly – a pak, když došly, jsem prostě pracoval dál stálým tempem. Až jsem nakonec kalač zlomil 😀 Epesní drop mic na závěr.

Nedávno známá, co mě dlouho neviděla, vyjekla na ivonku, ať mi dá proboha najíst, že jsem strašně hubenej. Cywe fakt? Vzpomněl jsem si na to o pár dní později a zvážil se a zjistil, že jsem opravdu shodil z ale 78 na 72 kilo. No teda teda. A stavujeme se k ivončiné babi a ona na mě „Junečku, ty jsi nějakej pohublej, takhle v tváři, nejsi nemocnej?“ „Nejsem, babičko, ale tak dřu v lese a kolem domu, že jsem už zhubnul šest kilo! Je to strašná rasovina …“  … no a babi to samozřejmě bere vážně a dělá si z toho nervy 😀 

Na druhou stranu, něco na tom být musí …