Junova reality-show

Toho sněhu venku … ani nevím, kdy napadl první, to možná ještě před víkendem. A protože se zatím neoteplilo na víc než nějaké dva stupně a pak to vždy zase hned padlo pod nulu, a nefoukal vítr, tak všechen sníh držel na stromech, na větvích, na drátech. Úplná pohádková zima. Takové kdyby byly Vánoce, tak se z toho instagram posere. S dětmi chodíme na hodinku ven, koulujeme se, když to jde, postavili jsme sněhuláka, Bára jezdí na bobech, Adama baví se jen rejpat lopatou ve sněhu a pak vytáhne plastovou motorku a jezdí si jak v létě. Boby a sáňky ho děsí, na ty nechce ani smykem. Takže sníh kolem domu pohoupaný, ale včera či kdy zase trošku připadlo, ráno jsem byl úplně zaskočený. A dnes vyjdu po šesté před dům, a zase nového sněhu. Znovu jsem byl zaskočený. Ivka jela do práce, nestihl jsem jí ani auto omést, po cestě jsem jen protáhl dva pruhy pro auto, a zbytek odházel později. A pak zase před osmou, když přijela švagrová pro Báru (hodit ji do školy), a pak znovu potřetí, když už přestalo sněžit. Rameno už cítím, ale pohyb je zdravý. Ovšem ještě pár takových dní, a začne mě to pěkně srát. 

Vánoce byly … fajn. Štědrý den tak parádně vycházel, vše nachystané, žádný průšvih … až do večera. Povečeřeli jsme, děti vyšly ven nakrmit kočky a zapálit prskavky / navigační světla pro ježíška, já zatím snesl tři velké pytle dárků pod stromeček, až se nedalo do obýváku vejít. A pak zpocený až na prdeli rychle vyběhl za nimi, abych zjistil, že prskavky nejdou zapálit, Adam z těch hořících ječí hrůzou, a Bára už taky natahuje a další už držet nechce … no tradiční akce s dětmi. A pak přiletěl jezíšek, a šlo se rozbalovat. A i když jsme měli dětem nakoupené tak nějak rozumně dárků, tak jich měli nějak moc. Aby Adam dostal čtyři různé plastové traktory … trochu blbost. Aby Bára dostala dvě nebo tři různé sady postav (velké panenky) z Ledového království… to je taky pičovina, ne? Ona k nám totiž nadvakrát (!) navezla „pár dárků“ pro děti ještě švagrová, a i když si u ní ivka pro nás objednala nové povlečení, tak to jaksi pokračovalo dál. Kosmetiky a mejdel na dva roky dopředu pro každého, ono povlečení, bedna vína, sada skleniček, dárkový poukaz na litr, elektrický palačinkovač (!), pak krabice a on to robotický vysavač (!!!) … a už jsem byl úplně vytočenej. To prostě nejde, takhle „bez domluvy“ nadělit věcí za v součtu snad deset tisíc. Naštvalo mě to, zkazilo mi to večer, který jsem aktuálně stejně trávil jen vyšroubováváním různých aut, traktorů a panenek z jejich krabic, a pak do nich jen zašroubovával baterky… přes poházený hračky se v obýváku nedalo ani pohybovat, přesně ten extrém, kdy moc darů škodí. Štědrý večer, fakt že jo. Člověk měl ty vánoce letos tak ošéfovaný a připravený, a zase se to posere z úplně jiné strany. No mám další body do seznamu tipů na příští rok. 

Vánoce pak pokračovaly, volno, pohodička, návštěvy / promořování, nic zvláštního. Až na silvestra! Ten byl výjimečný, protože pěkně mrzlo, a já si vyjel na kole! Poprvé v roce 2020, deset hodin před jeho koncem. Zvládl jsem to! Do lesa, krátký 5km okružíček po zamrzlých lesních cestách, jinak rozbahněných a zničených od vyvažeček a harvestorů. Ani jsem se nepoblinkal. Jen co jsem dojel domů, tak jsme se stavili k tchánovi připít si na konec roku, a po návratu domů se mě v lehce připitém stavu dotkla nějaká ivčina poznámka – zatímco jsem umýval nádobí, ještě k tomu – a lepší už to pak taky nebylo. A další večer v prdeli. Na půlnoc jsme stejně nečekali, šli spát, a i přes covid pak stejně začalo peklo, které Adama probudilo, vystrašilo, a noc do rána pak byla taky výživná. Od té doby nějak mizerně spí. Posrané rachejtle … 

Takže to byly Vánoce a svátky 2020. Celkem to tomu roku odpovídá. Po novém roce si pak děti vzali naši, a my si udělali procházku zamrzlým lesem, s placatkou, tož to bylo fajné. Konečně může člověk někam „bez kočárku“. 

No a leden postupoval. Teď o víkendu jsme se domluvili s našima a setkali se u nich na hrázi přehrady, fikli Adama do kočárku a vyrazili po zasněžené cestě na nedalekou vyhlídku nad hladinou. Krásná procházka, babička blba s Bárou, děda si tlačil kočárek, a neustále vzpomínal a ukazoval zákruty a místa na protějším břehu, kudy jak kam chodil na ryby… všude sníh a zima. Krása. A nyní se toho sněhu navalilo ještě dvakrát tolik. A až do příštího týdne slibují mrazy. Budu muset kolem domu proházet různé cestičky, protože na Adama už to začíná být trochu moc 🙂 Obzvlášť, když se do toho sněhu ten pták vrhne na plastové motorce …

Aby toho nebylo málo, tak jsem hned vyjel na kole poprvé i v roce 2021. Nasněženo, zamrzlo, odhodlal jsem se a vyjel po silnici na kopec, a pak sjel po starých lesních cestách dolů do hlubokého údolí, „do žlebu“, a dlouhé a dlouhé kilometry se jím probíjel zpět do civilizace. To byla taková nádhera … končiny, kam sem tam zajde tak maximálně hajnej, traktor po těch cestách nejel roky, jen divoká příroda, nepoškozený sníh, stromky zatížené sněhem skloněné dolů … až mě běkně z toho lehání na řidítka bolela záda. Ale tam se dá jezdit snad jen v zimě, jinak je to ráj bahna a kopřiv. Ale s tou vrstvou sněhu, co tam musí být teď, už je to asi neprůjezdné. Mám objednanou novou helmu, nové návleky na boty, odmlžovací sprej na brýle (či co), snad to do víkendu dojde. Pak bych mohl zkusit zase nějakou jinou dávnou trasu … 

Zítra je Štědrý den! Juchů! Leč na fest blátě, jak jinak. Celé dny mrholí a mlha se valí přes lesy, dnes už leze teplota k osmi stupňům. Je středa, ivka jela naposledy do práce, staral jsem se tedy o děti. Před devátou jsem se šel budit, ale ty by spaly až do oběda. Jogurty, vánočku, zapnout jimjam, snídat! Pak jsem si uvědomil, že chceme už večer nachystat stromeček – do stojanu, a nazdobit pouze světýlka, a zítra ráno již jen hezky „pohodlně“ nazdobit baňky. Loni jsem totiž se stromkem bojoval celé štědrovečerní dopoledne – kupovala jej ivka, a nechala obrousit patku, když jí to nabízeli. Našel jsem stojánek, a ani v něm nemohl stromek utáhnout, jak měl obroušený kmínek. Vykládal jsem ho destičkama kolem dokola, klečel na studené podlaze v chodbě, doškrabanej dopíchanej … až to bylo hotovo, a stromek se s velkou slávou skácel jak podťatej. Záhy poté mi ivka připoměla, že jsem vzal starý plastový stojánek pro ministromeček, ale že máme přece nějaké roky koupený velký festovní plechový. No proto, … jenže ten měl pro kmen otvor jak na dvacetiletý smrk, takže mi nezbylo než ofikat nejspodnější patro větví, a pilkou uříznou onu zbroušenou patku až na silný kmen, a teprve takto jsem jej do velkého stojánku uchytil. Dvě hodiny sraní, a mohl jsem se jít akorát osprchovat a na oběd. A stromek teprve stál ve stojánku, natož aby byl ozdobený. Táááákže jsem si pak nastavil emailovou upomínku, aby mi 21. prosince 2020 dorazil email s „dobrými radami“, a ještě jsem do něj během vánoc sem tam něco připsal. Ohledně stromku tedy to, abychom jej nachystali do obýváku pěkně 23. prosince večer, do stojánku, a nastrojit maximálně světýlka. A ráno na štědrý den si již jen nechat děti vyhrát s baňkami … ale teď při psaní si říkám, že to možná dopadne už dnes večer, když budeme štimovat světýlka a vše kolem. Co by ne. No, a tím se brutál oklikou dostávám k tomu, že děti čvachtaly vánočku a jogurty, a já šel ven pro stromek, aby se na chodbě do večera trochu aklimatizoval. Ve výsledku jsem ho ale také sám musel uchytit do stojánku, což je tedy v jedné osobě docela sranda. Ale podařilo se. 

Pak všude povysávat, jak mám každotýdenní rituál během hlídání dětí, a po obědě další úkol z „dobrých loňských rad“ – friťák nachystat den předem, a nezačít ho čistit a pucovat na štědrý den ve tři odpoledne, to fakt nechceš. Loni jsme jej předtím ještě půjčili na vánoční trhy do stánku se smaženými a dalšími dobrotami, takže jej pak o týden později čistit stálo za to. Ale už čeká na nový olej, chlapec nablýskaná. Pak už jsem si jen sestrojil vánoční plechový cinkající stromeček, moji srdeční záležitost, a přijela ivka z práce. Ta se pomalu pustí do přípravy bramborového salátu, což byla také jedna z dobrých rad – proč si ho nepřipravit den předem, a nemrcasit se s ním na štědrý den. Tedy, možná tady pro někoho objevuju ameriku, takové samozřejmosti … na druhou stranu, roky zpět jsme snad vždy 23. objížděli babičky atd, takže nějaké pohodlné chystání něčeho den předem nepřipadalo v úvahu. No a poslední dobrá rada, co mi přistála v emailu – když už nebudu mít zítra celý den nic na práci, tak „nachystej si vole na večer nějaký obložený talíř, uzený, okurky, sejra“. Pravda pravdoucí, brzká večeře někdy v pět šest, pak stromeček, dárky, pohádka … a je devět hodin, člověk už by si něco mastného či kyselého zakousl, ale kdo by se zvedal z gauče a šel něco složitě chystat. Ale když už to nachystané bude, jen odložené někde v chládku … hohó, už teď začínám mít hlad.

No velký job taky zítra bude to, jak dostat pod stromeček nepozorovaně těch sedm tisíc dárků, kterými jsem tu v kanclu obskládán. Zkusíme to jako loni? Povečeříme, a pak půjdeme dát vánoční večeři i kočíčkám ven, a vezmeme si prskavky a pověsíme je na stromy po zahradě, aby k nám ježíšek trefil … a tátovi se zrovna začne chtít strašně čůrat, tak půjdou děti s maminkou napřed, a on přiběhne za chvíli celý úřícený, jak musel třikrát vyběhnout schody do kanclu tam a zpátky a v poklusu sypat dárky z ikeatašek pod stromeček … uff. No asi tak nějak. Gól bude, pokud bude pršet.

Porouchala se pračka. V půlce programu se přestala točit, a hotovo, po pěti letech zápřahu do chudinka levná vzdala. Cvakalo v ní, napouštěla vodu, vrčelo čerpadlo, ale kdykoli se měl roztočit buden, tak v ní jen cvaklo a nepohlo se ani fň. Naplňěná, prázdná, s modlením i bez něj, na deset pokusů.  Kriste pane, teď, před vánoci? Shánět opraváře by znamenalo 14 dní neprat (když dobře), a kupovat hned novou pračku? Co kdyby to byla nějaká blbost za pár stovek opravy? Manuál tuhle závadu nezmiňoval, a googlení napovídalo i možnost ucpaných sítek nebo odtoku atd … no minimálně tohle ověřit můžu. Odtáhli jsme pračku z jejího výklenku, a jal jsem se zkontrolovat vodu i odpad – v pořádku. Hm, super. Šel jsem dál googlit, a našel dlouhé vlákno zmiňující všechno možné, od spadlého řemenu mezi motorem a bubnem, po možné závady na motoru, sjeté uhlíky apod. No, minimálně se tedy mohu podívat na ten řemen … odšrouboval jsem zadní dekl, a naskytl se mi pohled na krásně pevný řemen na svém místě. Kurva! Pak už jsem do útrob pračky koukal jen tak ze zvědavosti, protože elektrikář fakt nejsem. Ale poznal jsem, že uhlíky motoru jsou na jeho opačné straně (než jakou vidím), a na ty by se dalo kouknout jedině zespoda, tedy pračku úplně naklonit. Povolal jsem ivku, ta ji na sebe naklonila, a já se jal zkoumat pračku zespodu. Uhlíky jsem „poznal“, vypadaly normálně, čisté, hezké, vše jak nové, poklepal jsem je a to bylo tak vše, co jsem mohl dělat. Pračku jsme postavili zpět, napojil jsem vodu odpad, ivka ji zkušebně naprázdno zapla, a pračka se roztočila jak zamlada, bez zaváhání. To jsme opraváři! Buď ji opravila ivka tím nakloněním, nebo já tím poklepáním uhlíků. Fajné!

Mám covid! Asi. Čtrnáct dní zpět jsem začal smrkat kašlat, rýma jak trám, následoval jsem s tím ivku, kterou to chytlo o dva tři dny dříve. No ještě že rýma není příznakem covidu, uklidňoval jsem se po lehkém pogooglení vedle hromady posmrkaných kapesníků. Naši měli objednané hlídaní dětí, já byl na hromadě a měl teplotu, tak jsme to o den odložili. Druhý den ráno to horší nebylo, a tak domluva platila a děti jsem jim zavezl. Ivka pak jela na vánoční nákupy (blázen), já šel do děcáku pokračovat s podlahou, ale jen tak polehoučku, úplně hej mi nebylo. Odpoledne pak máma informovala, že má Adam horečku – po odpoledním spaní se probudil úplně gumový a oplacený, 38+, ale během chvilky to rozchodil a řádil jak zdravej. Podivné. No noc byla pak divoká, srážení horečky, čípek do prdýlky, krizovka ve tři ráno s poblitou podlahou, neklidná noc až do rána … ale v pondělí už mu bylo dobře, mně víceméně také, v úterý už jsem snad ani nesmrkal, a cítil se celkem normálně. Teda … cítil… necítíl jsem. Nic. Ivka nějak zmínila, že se jí po tom „rýmovém ucpání“ už aspoň vrátil čich, já si vzal plechovku mletého kafe a čichl k ní, pak ještě jednou z hluboka, a otočil se šokovaně na ivku „Já nic necítítím!“ Vzal jsem lahev octa, nalil si na prsty, přičichl a nic, jen čistý vzduch. Ivka vytáhla z poličky krabičku koření do svařáku, natáhl jsem z ní čistý vzduch, zato ona se málem zajíkla, když si sama čuchla. Já nic, čich nula. Šel jsem si nastříkat parfém na ruku, nic. Nos volný jak zdravý člověk, rýma vyléčená, ale bez čichu. Notypičo. Táta se pak nechával o čtyři dny později testovat, aby mohl na návštěvu za babičkou do domova, a je negativní, takže snad to zůstalo u nás. Respektive, testem to potvrzené nemáme, i když jsem o tom párkrát uvažoval. Ale sedím doma tak jako tak, tak co. Na druhou stranu, vyjel jsem si volné termíny testů a dobře deset dní bych na test čekal (jako samoplátce), tak to piču, Andreji. Ale co především – pokud bych pak musel hygieně nahlásit ivku a hlavně Adama a Báru jako „rizikové kontakty“, kteří by tím pádem po deseti dnech museli jít na testy … tak ani smykem nenechám Báru a Adama štourat něčím v nose. Na jaře se tuším děti ještě celkem neřešily, ale teď už je to myslím jinak, a musí na testy také. Ale to to raději „vyležíme“ sami doma. Ať se tím šťourátkem rejpe ta piča slovenská třeba v prdeli.

No to to vánoční psaní končím v negativním duchu, že? Připomenutím si té kurvy slovenské babišovské. Fuj.

Inu, ofiko covid potvrzený nemám, ale poprvé v životě se mi stane, že totálně přijdu o čich zrovna když je tu celosvětová pandemie, která se u velké části mladých asymptomatických nakažených projevuje pouze ztrátou čichu a/či chuti. 

Tak šťatné a veselé!

Podržte se, uvařil jsem si kávu a sedl k blogu – v pátek odpoledne! Kdybych se hodně snažil, tak si smysluplnou práci najdu, ale už toho mám po celém týdnu plné cecky, čumím do blba, poslouchám Povodí Ohře, a … a nic. Upiju kávy.

Před měsícem jsem končil slovy „měl bych se pustit do podlahy v děcáku“, a snad i toho dne jsem se do ní pustil. Udělal jsem tam prostor/uklidil, nasadil respirátor, a rozfikl první balík kročejové izolace. Nejdřív položit po celé ploše tu, 2 cm AkuFloor, StepRock či kýho čerta. Pravých úhlů tam také moc není, překážek ovšem přehršel, takže neustále měření, řezání … trvalo mi to tuším dva dny. OSB desky rok a půl čekající na akci – se dočkaly. V plánu dvě vrstvy do kříže, obě 15 milimetrů, v zásobě 5kg kyblík duvilaxu, a tisíc 3cm vrutů. Někdo to jen lepí, někdo jen šroubuje, but why not both? Já dokonce lepil duvilaxem už první vrstvu OSB v pero-drážkách. Nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad nebo blbý nápad nebo jaký nápad, ale nevymyslel jsem, proč by to mělo vadit. Což byla druhá věc – toho přemýšlení, co to pořád vyžadovalo! Nevěřil bych. Někdy jsem tam jen půl hodiny popocházel, přemýšlel, pičoval nahlas, a plánoval, co a jak na téhle straně místnosti, aby mě to úplně nerozhodilo na straně druhé … nemluvě o „dvakrát měř jednou řež“, toho jsem se držel opravdu doslova 🙂 Pořád kontrolovat, jestli mám desku horem nahoru, jestli pero tady drážka támhle, jestli to naměřit a řezat z téhle strany nebo z tamté … jednou jsem fakt po dvaceti minutách měření a zakreslování výřezů na desku vzal do ruky ocasku (na řezání OSB boží věc, už se s ní dokážu prořezat i v ploše, ne jen od kraje), prst na spoušti, a říkám si „moment, ještě jednou – takže, mám ro naměřené tady od péra, protože – MOMENT PYČO! VOPAČNĚ!“ A celé přeměřit a překreslit … ale ťuk ťuk ťuk, ještě jsem neřízl špatně. Ovšem vytrestal jsem se na (ne)pravých úhlech. Položil jsem celou desku podél stěny, a druhou za ni dále podél stěny … jenže stěna „trochu letěla“, takže jsem desku přiřazil podél ní (s dilatační mezerou, samozřejmě). Vůbec mi nedošlo, že je to pičovina, až dokud jsem nejel druhou řadu desek, dorazil jsem druhou desku k té předtím druhé (tedy jakože směrem ke zdi), a otevřela se mi krátká spára v kolmé ose, s předcházející deskou. Když jsem dorazil desku tady, otevřela se mi (dlouhá) spára mezi deskou doraženou ke zdi. No samozřejmě, ty kokote! Tys neměl tu desku u zdi orientovat podle zdi, tys ji měl mít pěkně na spáru s předchozí deskou, a podél křivé zdi patřičně oříznout kraj, aby to sedělo. A už mi – nad ve spáře slepenýma deskama – zbyly jen oči pro pláč. Ale jen trochu, byla do spodní vrstva, na kterou někdo ani nepoužívá perodrážkové desky, ale obyčejné (také jsou levnější) naskládané vedle sebe, a fertig. Postupně jsem si desky v dalších řadách přizpůsobováním spár srovnal, a dál už jel pěkně v rovině. Ono to tedy vypadá, jako bych dělal podlahu v hale, dle oněch „řad desek“, ale ona je to cca 4,5×5 m místnost plus nyní jeden 3×2,5 m výklenek.

A asi týden mi trvala ta první vrstva desek, vždy večer po dvou třech hodinkách. Pak jsem to zase nechal týden být, a teď se vrhl na druhou vrstvu. Duvilax rozmíchaný, akučka nabitá, ocaska připravená … položil jsem desku dvě, a říkal si „chlapče chlapče, jdeš do finále, raději zase po dlouhé době čekni návody a postupy, jak to dělat správně, ať neco neposereš – slepený desky budeš těžko rozebírat“.  Tak jsem to pak zkoumal, a znejistěl u vrutů. Mám nakoupené 3 cm dlouhé, když mám v součtu 3 cm tlustou „dvojdesku“ … ale všude píšou vruty alespoň 2,5 násobek tloušťky desky. Přišlo mi to strašně moc, obzvlášť když jsem si blbě spočítal, že to by bylo 4,5 cm (správně 3,7 cm). Jasně, pod OSB jsou ještě dva centimetry vaty, do které se vrut klidně může zapíchnout … ale … no bylo mi divné, proč tak zbytečně dlouhé vruty. Ale rychle jsem pochopil proč – protože ty 3 cm vruty do spodní desky zajížděly tak akorát zúženou špičkou se začátkem závitu, takže sloužily spíš jako vrtající vrták, než jako vrut. Na prvních dvou deskách se jich dobře třetina protáčela, pořád jsem je opatrně převrtával o kousek vedle, dotahoval ručně šroubovákem. A velmi rychle pochopil, že jsou opravdu nutné delší vruty. Druhý den jsem práce nepráce skočil do auta a hurá pro krabici tisícovky 4×40, torx20 zápustná hlava, částečný závit, bratru 600 Kč. A to je teda pane jiný šroubování, tyhle drží jak helvétská víra. Akorát mě sem tam znejistí, že v měkčím místě zajede šroub půl centimetru do desky, což tedy znamená 1.5 centimetru skrz 2cm sílu vaty … no nemusely by se opírat o dřevěné desky pod vatou. 

A tak si nyní hraju s druhou vrstvou podlahy. A jde to mnohem pomaleji – patlat plochu 2,5m x 67 cm duvilaxem, co má konzistenci pribiňáku (možná bych ho mohl trochu zředit), a pak do jedné desky naprat 60–70 vrutů, zahlazovat odštíplé třísečky, růčo dotahovat nezbedné vruty … žádný sprint. Ale už se to rýsuje.

A před domem nám také svítí vánoční větef. Letos nebyly vánoční trhy, ze kterých jsme pak vždy podědili 3–4 metry vysoký vánoční strom, takže jsem jen přistavil tyč s krmítkem, z třešně uřízl poctivouv větev pro ptáčky, a celé to nakombinoval do sebe. No a proč si neozdobit světýlky tenhle „jakože ovocný stromek s krmítkem“, co se nám náhle zjevil z domu. Takže jsem jednu neděli poté, co jsem dvě a půl hodiny div ne v mrazu čistil okapy od březového listí, ještě další dvě hodiny již v mrazu zdrobil tuhle větef dvěma 30m řetězy. Velmi chytře jsem je také nejdříve otestoval, jestli svítí, pro gamer move. Když jsem pak po dvou hodinách za tmy zkřehlými prsty světýlka konečně zapojil do prodlužky, tak zablikala a z jednoho trafíčka vylétl rojíček jisker, a bylo. Ulomil se načatý drátek přímo u trafa. To není možné! Jako ty drátky máme nakousané od koček už dva roky, spojované zalepované, odpuzovačem koček stříkané … ale jak je doprdele připájet přímo u trafa, když není doslova k čemu??? Myslel jsem, že se rozbrečím. Odjeli jsme k tchánovi, před domem temno, žádné světýlko, smutný první advent. Ani jsem nepil, jen v duchu dumal, jak hned po příjezdu domů vezmu trafíčko, ufiknu kus přívodního drátu (co už), a doma si trafíčko nějak obnažím (ještě tam byl takový ten jakože ohebný výstupek z jakože gumy), a připájím. To se mi nakonec povedlo, takže pak jsem ještě na zemi v obýváku vše znovu připájel k přívodnímu drátku protaženému francouzskými dveřmi, a – v devět večer jsem rozsvítil naši vánoční větef. Slza štěstí málem ukápla 🙂 Vánoce! Ale takto osvětlená větev odhalila hned pár vad v nastrojení, takže jsem se druhý den jal sem tam něco poopravit, aby večer vypadala lépe / symetricky … a neuvěříš, ale po zapojení se na jednom řetězu dobře polovina svíček nerozsvítila. Oněměle jsem se díval na zmrzačenou výzdobu, a nemohl to pobrat. To není normální! Na druhém řetězu koukám sem tam také svíčka off … ať jsem s tím šteloval hýbal jakkoli, s trafíčky, s dráty, nic. Nechápu, nevím, ale nesvítí to, respektive svítí to jak to svítí. Další den mi tedy nezbylo část větve s tím polomrtvým řetězem trochu odstrojit a zhustit na potemělých místech, aby jedna půlka větve nezářila 2× tolik jako druhá, a seru na to! Jsou to takové ty zaplastované miniledky, bez šance na nějakou výměnu nebo opravu. Snad to doklepou aspoň do Vánoc.

Třetí se blíží, ivka pojede za chvíli pro Báru do školky, … pátek. Zítra fičí děti dopoledne k babi, a já budu osbdeskovat celý den. 

To ten podzim utíká. Ale pokud jsem měl někdy čas si sednout k blogu, tak se mi nechtělo zase jen sepisovat, co jsem týdny předtím dělal… a teď v neděli ráno mě to napadlo jen proto, že po vyřízení pár emailů mám „hotovo“, nechce se mi rozdělávat velká práce, nostalgicky poslouchám Divokýho Billa, v hrnku ještě trochu kafe … tak otevřu blog. Ale kafe jsem jedním hltem dopil … leč dole se ještě nevstává. To by mi soundmetr v obýváku prozradil, Adamovo šmrdlání žličkou v pribiňáku nezaznamená, ale záhy se rozeřvoucí motory traktorů z televize/youtube už ano. Stále je tma klid …   

No, děti … je to ubíjející únava. Máme je oba nasocené v posteli, Bára alespoň – na mé půlce polštáře – zalehne a spí, ale Adam chce do své postýlky, když se o deset sekund později zhasne, tak už chce za mámou do postele, a to pak i několikrát opakuje. Nedejbože když se mu ještě ani nechce spát, a rotuje v posteli jak rozbitá míchačka, dává hlavičky ivce a kope do Báry … včera se usínalo relativně bez problémů, také už toho měly o půl jedenácté asi dost. Někdy o hluboké noci mě probral rámus z venku, kde v areálu jezeda někdo mlátil kladivem do nějakého sudu či co, nejpravděpodobněji asi vybouchání zbytků siláže ze lžice nakladače po nabírání krmení ze silážní jámy … fakttyvole ty krávy musí žrát ve tři v noci? Ale aspoň jsem si uvědomil, že už ležím na úplném kraji postele s Bárou nalepenou z druhé strany, a začal se nekompromisně odstrkovat zpět na postel. Podruhé jsem se za šera probral ze zlého snu, ještě před budíkem … zlé sny se mi poslední týdny zdají docela často. Pak už jen pětkrát zamáčknout budík, a vylézt do zamlženého pošmourného nedělního rána. A vida, v obýváku už jede televize … ten režim dětí je prostě … nahovno. Dlouho spí, a pozdě chodí spát, a ivce to vyhovuje asi víc než kdyby to bylo opačně … ale nemít večer klid a čas sami pro sebe, to je prostě strašný. Děti jdou spát, až jdeme spát my, do té doby to vůbec nemá smysl. Jenže když se Bára nechá spát do půl desété, a Adamovi se pak po obědě dopřejí dvě hodiny vyspáváníčka, kdy si pán o půl čtvrté pomaličku vstává …  tak komu by se pak o půl osmé chtělo spát. Jsem z toho otrávený, protože já vstávám (mám co dělat vstát) kolem šesté, a klidně bych šel spát po deváté, o půl desáté, v televizi hovno. A také často první lezu do postele, ale než tam na x pokusů vlezou i děti, aby si pak Adam uvědomil, že tam ještě není máma, posbírá dudyna, plínu a angličáky/traktory do náruče a zase se ji vydá hledat … ach jo.

Tuhle depresi jsem si chtěl kurva zapsat?

Venku podzim, karanténa, druhá vlna epidemie … alespoň letos nebyly hody, a mohl jsem si listí z ořecha likvidovat tak nějak v klidu. Jinak padá přesně kolem data hodů, a pak musím rychle shrabovat z cesty, aby pak měla blížící se zvací chasa kde tancovat … jako listí z vořecha je moje každopodzimní nemesis, vrchol podzimu. Letos jsem ho shraboval několikrát, a vždy po kolečku (a košu a dvou pytlech) odvážel k jezedu do strže. I když jak kokot hrabu listí, když je ho ještě půlka na stromě, tak je to možná lepší, než čekat, až opadá poslední lísteček, a týdny se brodit dvaceti čísly listí. A kdo nemá, ten ať si pořídí super koš na listí … no a listí z vořecha je pryč, a už jsem v klidu. To nejhorší je za mnou 🙂 Na bříze ještě trocha listí drží, za celý listopad nebyl žádný mrazík, tak se tomu nechce. Sklidil jsem a vyvapkoval dvě kubíkový nádrže, zryl zahrádku, uklidil zahradní nábytek, toho šomtání kolem domu kvůli podzimním drobnostem. V okapech listí, ale s tím ještě čekám, bříza pitomá. Také jsem týden dva zpět naposledy sekl trávu… jednak se s tím hezky posbírala část listí pod stromy, a jednak byla přece jen trochu povyrostlá. Sekačku jsem pak vzal zespodu vodou, chuděru rezavou, ta to má po čtyřech letech jasný. Hned z ní „za tepla“ vytáhl olej i zbytek benzínu, a včera se na ni konečně vrhnul – otočil ji, na akučku nasadil kartáč, a vrrrrrm, obrousit zbytky barvy, rez, všechny nečistoty. Pak jsem raději natáhl prodlužku a kartáč dal na regulérní vrtačku, ať si aku nespálím … na jedničku, a toto valilo. A pak to zkusil na dvojku, a ty čerte to byl svist. Spodek vrtačky se leskl kovem jak novej hrnec (ruce mi to málem utrhlo jen jednou) … odpoledne hned šedou základovku.

Tohle kutění mi připomnělo, že září bylo hodně suchý měsíc, ale na začátku října pěkně zapršelo. A hned byla voda ve sklepě, v množství doposud neviděném … v nejnižším bodě sklepa je udělaná malá jímka, šup tam čerpadlo. Jenže voda natíkala také na opačné straně sklepa, a nechat ji od tama téct přes celý sklep k jímce, kdy by nejdřív zaplavila celou plochu podlahy, to se mi moc nechtělo. I tam jsem měl vykopanou jímku, vešlo se do ní cca dvacet litrů vody, což jsem záhy zjistil vydrží tak na půl hodiny (než ji vyberu) – aha, takže když jsem si na jaře nařídil budík na druhou v noci a šel vybrat vodu, tak to stačilo, ale tentokrát bych ani nemusel chodit spát … po práci jsem houpl do auta a zajel si k tátovi pro bourací kladivo, a dost vachrlatou sklepní podlahou vyboural kolem zdi kanálek, abych mohl svést natékající vodu až k oné skruži, a tam už naštimoval čerpadlo s plovákem, a nemusel se o stoupající vodu vůbec starat. Krizovou situaci to vyřešilo, ale chtělo to trvanlivější řešení – takže jsem onu rýhu podél zdi prohloubil, vymlátil ještě další v jiných – také zaplavených – částech sklepa (a zrovna tam tehdá stavitel cementem nešetřil, blbec), všechno naměřil, doladil, nakoupil šedé HT trubky (čtyřicítky, ale i to je zbytečně velký průměr), vše pěkně položil, vyspádoval, a zabetonoval. A teď, až zase nastoupá voda, tak má ve všech doposud mi známých záplavových zónách svody do „podpodlahového“ systému trubek, vedoucího vodu přímo k jímce, kam jen stačí šupnout čerpadlo. Jsem kurva šikovnej. Tedy ještě by to chtělo i nějaký prostup zdí ven, abych nemusel natahovat zahradní hadici okénkem … ale to už je hudba budoucnosti.

No, je čas pokračovat s podlahou v děcáku …

Vlastně skoro přesně, neb je 20. září. Neděle, ještě před osmou ráno. Dny jsou ještě slunečné, ale když jsem před pár dny vykoukl z okna a tam na trávě lehká jinovatka, tak mě to zarazilo. Je to tu. Konec tepla, konec slunce, konec koupání v bazénu, konec … okamžitě zhnuseně myslím jen na to, jak se bude všude za jemného mrholení sypat listí. Které pak musím shrabat … 

Bazén ještě není sklizený, předvídali teplé září, tak jsem pořád doufal a doufal, a proháněl vodu přes solární ohřev… před týdnem v neděli či kdy jsem tam rychle vlezl po pěším návratu z procházky k ivončiným rodičům a zpět, to je pěkných pár kilometrů. A ve středu se teplota vody vyšplhala až na 27 stupňů, tak jsme se tam po složení tátou doveženého vozíku dřeva naložili všichni, i s dětmi. Rozloučit s létem, děti rychle do osušek, a do vany! A teď už jen kdy bazén zlikvidovat … včera rybářská akce u rybníka, dnes po obědě zase na návštěvu… to by nevadilo, ale ráno potřebuji bazén lehce vyčistit a vypustit, a pak z něj udělat indiánské týpí přes slunečník a nechat do zítřka schnout. Jenže na té terase také potřebuji grilovat oběd 🙂 Jak to kurňa udělat … nechat na zítra?

Adámkovi jsou dva roky. Měl parádní venkovní párty s babičkama a dědama a spoustou traktorů, bagrů, a malých traktůrků, se kterými od té doby i spí. Blonďáček rozesmátej. Slovo z něj zatím nedostaneme, jen brm (auto atd), da (traktor), au (buď au jako bolest, nebo mňau jako kočka), mam! (chci jíst!), mama a dada, mamííí, dadý … tata bylo první co uměl, a pak to zase zapomněl 🙂 Nejvtipnější je jeho volání dudynka, když ho hledá, dudýýý, dudýýý … lítá na plastovém odrážedle, s Bárou se na dlouho zabaví na příjezdovce, ta buď na kole, nebo na traktůrku. Je schopný jí ujet, i když ho honí na dvojku 🙂 Na traktoru chtěl jezdit hned od jara, ale to ani nedosáhl na plyn. Takže dost otročina, vozit ho na traktoru – šlo to jen tak, že jsem šel vedle něj, jednou rukou zatáčel a v druhé držel motyku a tou „šlapal“ na plyn. A na sklonku léta si Adam osedlá traktor, a jezdí si docela sám. Ještě pilujeme zatáčení, protože to jde hodně ztuha (doslova), ale zase aspoň chlapec posiluje ruku. Ale jakmile už mu nějaké zatočení nevychází, tak už to neumí napravit – dojede až k sudu s vodou, opře to o něj a stojí na plynu, a diví se 🙂 Když jsme skládali hromádku dřeva do dřevníku, tak Bára zapřáhla valník a pomáhala vozit 🙂 Na jaře to zkusila jednou a traktor se sotva ploužil, tak to ofňukala a nebavilo ji to, ale to ještě jezdila na jedničku, na dvojku vystřelí do svahu s protáčejícíma se kolama. A nebo když potřebuji odvézt kýbl spadaných jablek přes celý pozemek ke kompostu, … a nebo zajede pro Adamovu motorku odloženou někde napospas supům, a přiveze ji na vozejku k dílně … no uvažovalo se, že by Adam k narozeninám dostal nějaký podobný samohyb z rodiny traktorů a džípů Peg Perego, babičky by se na to složily raz dva … jenže aby se nám v tomhle chudém Vysočinském kraji děti honily kolem domu každý na svém elektrovozítku, to by byla trochu troufalost.

Ale co jsem si chtěl zapsat, a co už asi letos „nezažiju“, to byla letní víkendová rána, kdy jsem bez lítosti vstával, nachystal si snídani a kávu, vzal pod rameno noviny, a šel si sednou na terasu. Mám předplacený Deník N, pátečněvíkendové vydání, a vstát si v sobotu či neděli brzy a přečíst si jej tehdy je celkem jediná možnost. Na terase klid a mír, kočky u nohou, paprsky vycházejícího slunce, hodinka času „pro tátu“. Což jsem někde na redditu četl – proč tátové vstávají brzy. Prostě mají nějakou hodinku času jen pro sebe, i kdyby jen seděli u stolu a opájeli se vlastní výjimečností. A také to tak mám. Soboty a neděle, kdy jsem neměl nařízený budík, bych spočítal na prstech jedné ruky. 

Že jsem si ale během těch rán nevyjel na kole … to mě asi ani moc nenapadlo, jezdit někde rosou (kdo by jezdil po asfaltu…). Takže zatím tento rok nula kilometrů. Jupí. 

Tož to jsem se v závěru srpna pořád snažil dokopat sepsat si něco z krásného letního měsíce, co by za podzimních plískanic zahřálo vzpomínkami, a nedokopal se … až už je za námi i malá dovolená, ke které jsme se – především já – nakonec odhodlali. Ivka by někam jela celé léto, ale já to zatvrzele odmítal. K moři s ani ne dvouletým Adamem? Kamkoli s ani ne dvouletým Adamem? Někam do hotelu s ani ne dvouletým Adamem, který na tamním pískovišti umlátí první dítě, co mu sáhne na špinavej traktor, se kterým si o chvíli dříve sám hrál? Ale postupně jsme se shodli, že na nějaké blízké kopečky bychom na tři noci vyjet mohli, prostě „mít změnu“ … a když už máme Jeseníky prochozené, tak co vyrazit v prvním zářijovém týdnu do Orlických hor? Ivka si vyhlédla Kozí chlívek v Deštěném, ale volný pokoj byl až v druhém týdnu září. Slovo dalo slovo, a pomalu jsme se mohli balit. Což ve výsledku vypadalo, jako bychom se chtěli odstěhovat. Jako byl jsem velký skeptik ohledně naskládání všech těch cestovek do kufru oktávky, ještě navíc s „poctivým“ x-lander kočárkem. A nakonec tam stačilo kočárek trochu poštelovat, prorovnat cestovkama, a zbývalo prostoru, až jsem tam ještě mohl přihodit Bářino kolečko a Adamovo plastovou motorku. Třeba se využijí.

Cesta proběhla kupodivu bez problémů. Ubytovali jsme se pod střechou penzionu, v pokoji pro pět, takže naštěstí dost prostorném – děti jej hned vystlaly hračkami ze svých dvou kufříků. Pěkné to tam bylo, pěkné. Chvíli jsme pak pobyli na dětském hřišti, ale to je hned – z houpačky, což bylo těžké dřevěné křesílko na řetězech, Adam padal, takže pak navíc dostal rozhoupaným dřevěným masivem, kouzačka jezdila jak sviňa, takže z ní dole vyletěl jak z tobogánu do koupaliště … prostě „odložení dvouletého dítěte na dětské hřiště“, nonstop focus na 1000 %, aby se tam nezmrzačil. Pak jsme se prošli po Deštném k dětskému hřišti u školy, kde měli na pískovišti plastové traktory a Adam vrčel na každé dítě, které i jen lehce naznačilo přiblížení k pískovišti… do kočárku – od traktorů – jsme ho dostali jen za cenu hysterického řevu. A šli jsme Deštným dál, kolem koníků, … sem tam naráželi na vyřezávanou panenku Kačenku, kterou si Bára velmi oblíbila. Na penzion jsme se vrátili akorát na večeři, a to bylo jak krmení dravé zvěře v narvané hospodě. Hodinový stres, Adame nelez na tu židli / nepatlej ty dveře / Báro, ty taky ne! / Jděte od těch dveří, někdo je otevře a bouchne Vás! / nepatlej te to okno! / To jsou takový malovaný kravský zvonky, Baru, pověšený tady na zdi jako ozdoba ADAME NETAHEJ ZA NĚ UTRHNEŠ TO!!! / Nestůjte u těch dveří! / TADY SE NEBĚHÁ!!! / Necasnuj za ty zvony! / … ty vole, jen to sepisuju, tak mi naskakuje PTSD. Po večeři pak pod stolem nastláno jak po nějaké bitvě s jídlem… a večerní klid na pokoji pak sestával z jančení a dupání až do desíti. 

Ke snídani měl každý pokoj přidělený svůj stůl, a my se našli v druhé místnosti „za pecí“, kde byl i malý dětský koutek a vyvýšená patérko s matrací, polštářky, plyšáky … pro děti ráj. Ovšem neustálá pozornost, aby tam opravdu jen seděly a válely se a nechodily, neb to byla jasná pozvánka na pád z metrové výšky na podlahu. Do toho ivka ze těch všech možností (párečky, …) Adamovi naservírovala misku míchaných vajíček, kterou jsme pak akorát mohli zase z podlahy sesbírat … no prostě velká VELKÁ škola v sebeovládání (a ne vždy jsem prospěl s vyznamenáním). Pupky plný, na nebi sluníčko a mráčky na azuru, hurá na Šerlich a projít se s kočárkem na Velkou Deštnou (1115 mnm) – takže, s kočárkem na Velkou Deštnou je to naprosto bez problémů, na začátku tedy závora přes cestu, ale jinak starý asfalt a mírné stoupání. Jde se pořád lesem, až na maličké výjimky se neotevírá žádný výhled. Dost naprd. Vysvětlit Báře po kilometru šlapání lesem, že je to strašně super, byl docela problém. Adam se vezl a spal. Posledních ale 200 metrů k rozhledně už je regulérní kamenitá pešina, třešnička na dortu, kterou si terénní xlander samozřejmě namaže na chleba (tlačí-li ho chlap), ale s nějakým městským kočárkem a pidikolečky bych tama jet nechtěl. Vynesl jsem Báru na rozhlednu, zatímco ivka čekala u kočárku, a nahoře mi došlo, že jsme ji kurva zapomněli navlíct. Přetáhl jsem přes ni svoji bundu, koukl do kraje nalevo, napravo, na mámu dolů, a fofrem … dolů. Báře byl nějaký výhled ukradený, byla jí zima, a chtěla dolů. Takové to „dvě hodiny šlapu k rozhledně, na které pak strávím třicet sekund“. Yep, rodičovské radosti. Počkali jsme tedy u kočárku, zatímco se ivka pijánko rozhlížela do kraje, a vydali se se spícím Adamem zpět. To už Bára pletla nohama, nosil jsem ji na koníkovi, v náručí … takže s kočárkem na Velkou deštnou bez problémů, ale pokud máte ještě malé dítě, co to má pěšo odškromtat, tak máte mnohem větší problém než kočárek. A dobře půlka cesty k rozhledně je do mírného kopce, takže ani na kole by to neušlapala. Adam se záhy probudil, a padlo rozhodnutí raději do kočárku naložit Báru a Adama nést, přece jen je to pár kilo rozdíl. Ale jak byl kočárek položený na spaní, tak si říkám, že by se tam Adam v sedě za Báru snad nějak zapasoval, ne? Jak na sáňkách, a just jo. Ujal jsem se řízení, a vyrazil vpřed, zatímco ivka mládež krmila křupkama či čím, a svištěli jsme z mírného kopce k autu, až to v přetíženém kočárku skřípalo. V závěru cesty ale začala vysílená Bára regulérně usínat a polehávat na Adama, který pištěl útlakem, takže jsem ho musel vzít a nést v teplejch. Ale to už jsme došli k autu … uff. Návrat na chlívek, pozdní oběd, kafíčko na pokoj a chvíle oddechu. Pak ven na dětské hřiště, a opět do Deštné, tentokrát s kolem a motorkou … pocourali jsme se po liduprázdném a tichém městě, rušeném jen drnčením Adamova plastového stroje. Zastavili jsme na pívo u nějakého sport baru, kde na zahrádku hezky svítilo, ale jak z nějakého špatného filmu se z něj o chvíli později vypotácela nějaká místní existence a jala se chcát na roh stavení, zrovna na plácku, kde děcka tůrovaly svoje stroje … měl jsem co dělat zahnat je na trampolínu, aby nezačaly z blízka zjišťovat, co to tam ten kymácející se pán dělá. Na večeři jsme pak obsadili dětský koutek, kde se Bára jala hrát s plyšáky a Adam se zamiloval do roztrhané knihy plné traktorů na poli atd. O půl desáté pak ještě na pokoji dělaly jak koně, tak jsem je sprdl a zahnal do postelí, kde během pár chvil odpadly. 

I v úterý se vyloupl nádherný slunečný den, a tak hurá do auta a přejet Orličky na druhou stranu, na polské pomezí, a vyjet na Anenský vrch. Tedy, opět k němu dojít. Tentokrát horší cesta, ale celkem po rovině, takže jsme Báře vytáhli z kufru kolo … a hned to bylo o něčem jiném. Tedy, jak se cesta mírně zvedla, tak hned sesedala, ale já byl připraven – z jedné cestovky jsem odepl popruh, a nyní jej vždy někde připnul na kolečko, a hodil si jej přes rameno, a mohlo s jít. Pohoda. Kolem cesty vojenské bunkry, velký zážitek. I pro Báru. Závěr cesty k rozhledně už byla docela stoupačka, kdy jsem ke kočárku přivázal gumicuky a s kolem na rameni jej ještě ivce táhl… ale pomoc to prý moc nebyla, když jej musela jednou rukou řídit a druhou táhnout Báru 😀 Ale k rozhledně jsme vylezli. Adama jsme zanechali osudu u její paty, a vylezli na horu společně. Pěkné výhledy. Anenský vrch s kočárkem tedy bez problémů, cesta prašná, místy kamenitá, drncavá, opět mluvím o kočárku s velkými koly. Závěr celkem stoupání, ale jinak víceméně rovina. Zpátky si Bára drandila na kole skoro celou dobu, držky měla tuším jen dvě. Jako druhý cíl jsme měli Neratov, ale cestou jsme se ještě stavili na jídlo v Černé vodě? Jakási samota, ovšem s luxusním dětským hřištěm … ale jídlo bych tedy čekal lepší. Ivka dětem poručila kuřecí směs s rýží, což v Adamově případě skončilo tím, že jsem si na závěr vyprosil lopatku se smetáčkem, odsunul stůl a pár minut se snažil dostat všechnu rýži z koberce. Neratov, kostel se skleněnou střechou. Zážitek. Pár sekund dojímání a rozjímání, dlouhé minuty snahy udržet Adama potichu, aby tam v tom tichu a pokoře nezačal mezi ostatními ztichlými souputníky něco ječet, nebo bouchat autíčkem do lavice … úžasné místo, ale „turboprohlídka“. Ale vůbec ta krajina tam – louky, kopce, vše zelené a krásné, ticho a klid. Nádherná část, ono orlické záhoří (jak se tam jedna z obcí i jmenuje). Vraceli jsme se zpět, a na večerní procházku vyrazili na kole a motorce od penzionu na druhou stranu, směrem k lanovému centru, kde jsme objeivli další vyřezávanou panenku Kačenku, a také „volnou“ lanovečku pro děti mezi dvěma stromy, takovou tu pomu pověšenou na mírně se svažujícím ocelovém laně. Opatrně jsem se na ní svezl, a jak to Bára viděla, co to je, tak se na tom vozila furt. A že zítra tam musíme znovu! Se zapadajícím sluncem návrat na penzion, a večeři s řáděním v dětském koutku. A protože i nadále hlásili krásné počasí, a v pokoji po nás nikdo nebyl, tak jsme si pobyt ještě o den prodloužili. 

Ve středu ráno azur, sluníčko, bohatá snídaně, a „kam jet“ … padla volba na stezku v korunách stromů na Dolní Moravě. Bratru 70 kilometrů zajížďka, ale zase lanovka, bezbariérová vyhlídka (Adam bude spát…), bobová dráha … a tak jsme se nabalili a jeli. No, Adamovi se cesta moc nezdála, na loukách bylo málo traktorů, takže nic zajímavého, no před Neratovem (přes který jsme opět jeli) začal ječet už tak, že jsme tam zastavili a chvíli se prošli … a využili tamní obchůdek pro nákup darů pro rodinu. Neratov je teď jedna velká „chráněná osada“ pro osoby s postěžením atd, co tam tvoří a vyrábí všechno možné, tak jsem byl rád, že jsme onomu spolku pěkně přispěli. Čokolády, místní pivo, vycpané kočky dětem … a jeli jsme dál. Poslední kilometry k Dolní Moravě už byl Adam skoro nepříčetnej. Na lanovce ale koukali jak puci 🙂 Nechali jsme se vyvézt nahoru, kde jsme byli vybavení na severní točnu, ale na tom horském slunci to bylo tak akorát na tričko. Na nebi azur a paraglajdy. Na stezce Adam okamžitě zabral, a protože je to taky pěkného chození, než se vyjde až nahoru, tak to Báru taky záhy přestalo bavit, nějaké výhledy na okolní krajinu ji nezajímaly. Z jednoho patra je možné takovým síťovým tunelem vylézt do dalšího, a že to s Bárou zkusíme, ale po pár metrech bylo jasné, že se toho bojí, a lezli bychom to půl dne, tak jsem to stornovali a pustili ostatní. Takže ani „slza“ na vršku ji nenadchla, velká síť, na které může člověk stát, a pod ním jsou desítky metrů vzduchu. A dolů už jsem ji musel nést na koňovi, nožičky už byly ušoupaný. To jsem s ní chtěl sjet dolů po bobové dráze, ale i to si rozmyslela a chtěla na lanovku 🙂 A největší zážitek? Velká trampolína tam někde u paty lanovky, a kovová klouzačka v mezi u hotelu Vista. Jojo. A před námi zase ta dlohá cesta zpět, ještě opepřená tím, že jsme měli na penzionu objednánu výřivku (i s dětmi, samozřejmě). Takže svižně domů, a na polích opět žádné traktory, takže Adam v ráži. Tož ivka otočená vzad a mluvící na Adama, odpovědí hysterák, já svírající volant s klouby doběla, kopečky, zatáčky, serpentiny, silničky pro jedno auto, … ale tak krásná krajina tam. Až jsme stejně někde v polích zastavili, přebalili Adama na dece v jeteli, prošli se trávou k balíkům, ticho a klid. Na objednanou vířivku jsme s časovou rezervou dorazili, nechali zavést do místnosti v přízemí penzionu, kde nám ji obsluha hned na ukázku zapla na turbo, místnost se naplnila pekelným randálem, a s vyděšenými dětmi už dále nic nebylo. Takže sedět v teplé vodě a mít puštěné tak maximálně vodní trysky potichu vrnící, ale řvoucí a rachotící „bubliny“ ani smykem. Tož dobré. Po dvaceti minutách chtěl Bára ven, osušil jsem ji a zakryl osuškou na lehátku, to chtěl ven i Adam, tak jsem osušil i jeho a nechal ivku ještě chvíli relaxovat, a prohlíželi jsme si na telefonu fotky 🙂 Večer procházka k lanovému centru za Kačenkou a lanovkou, a na večeři. V hospodě tentokrát narváno, takže kdepak stůl u dětského koutku, ale pěkně na opačné straně u dveří, jako poprvé. Opět tedy zážitek za všechny prachy, ale to to už nás všichni znali, takže věděli 🙂 Po jídle jsme  se do uprázdněného koutku přece přesunuli, a po děsném reji hospodu s dětmi někdy po deváté málem zavírali. 

Ve čtvrtek ráno škaredě a jemný déšť, nasnídali jsme se, dobalili, já vše odnosil k autu a naložil jej, rozloučili jsme se a vyrazili domů. Adam řval už asi po pěti kilometrech, auí bříčko, auí pusa, auí krk … dalších pár kilometrů, zase histerie, pak v Rychnově nebo kde. Potřebovali jsme domů nakoupit, tak jsme se tam stavili v Tescu, kde jsme Adamovi koupli k narozeninám velký traktor a především tam trávili trochu času, už pěkne v rouškách, aby se přiblížila jeho doba spánku a v autě zabral. To se celkem podařilo, po chvíli jízdy usnul, a spal pak až domů. 

Ale bylo to fajn.

Je po dalším letním víkendu, nový týden v plném běhu. V pátek bylo konečně krásně, vzal jsem si malou dovo… neplacené volno, a byl s ivkou a dětmi od rána. Co jsme to měli v plánu? Jo, cachtali jsme se v bazénu, na večer šli na večeři na hotel – zahrádka, dětské hřiště, plzeň … a v noci po uspání dětí na terasu, ale vlahý letní večer to tedy nebyl – jak se setmí, tak to rychle padá dolů, i pokud o pár hodin dříve bylo 32 stupňů. A po těch plzních se mi chtělo spát jak sviňa. Zato ráno jsem vyskočil hned na budík a místo k počítači zamířil … na terasu. To je taková nádhera, nachystat si snídani, na terase se ještě řed osmou usadit ke stolu zalit vycházejícím sluncem na modrém nebi bez mráčku, otevřít víkendový Deník N, a číst si …  nikde nikdo, nepočítám-li kočky, a klid. A v neděli znovu. A jak se do mě opírá ranní slunce, tak ani nevadí, že je vůkol 12 stupňů. V sobotu opět cachtání v bazénu a zkoušení, jak vysoko ho dokáže solární ohřev vytáhnout (32°C), grilování pstruhů, lelkování, trhání borůvek … navečer pak párty Vašíkových narozenin. Nějak mi (a pořádajícím také asi ne) nedošlo, že na oslavě prvních narozenin nebude moc hraček a zábavy pro starší děti 😀 Takže jsem se na ní moc nezdržel a už fičel domů pro plastovou motorku a odrážecí auto, a značně tím na párty rozšířil vozový park. Jenže děti (jmenovitě Adam) nebude drncat po nerovné trávě zahrady, kde probíhá párty, ale vyrazí s ostatními před dům na příjezdovou cestu … brána sice zavřená, ale – ale. Hned vedle příjezdovky složený kontyš starého železa a harampádí po rekonstrukci, samý čouhající drát a plech … takže jsem 90 % času strávil mimo párty s krýglem na příjezdovce. Možná Adamovi stojíme za zadkem až moc, ale ono je to  23 měsíční nemluvně. Co na tom, že už pomalu zvládá i řídit Bářin elektrotraktor 🙂

Ten Bára vytáhla v neděli, a aby to Adam nenesel těžce (čti s hysterickým řevem ji nehonil a nesnažil se ji stáhnout z traktoru na zem), tak jsem vymyslel, že budou jezdit po příjezdovce oba, Bára na traktoru, a Adam na onom plastovém autíčku, a Bára ho pak vždycky na gumicuku zapřáhne a vyveze nahoru. To se mu líbilo, a neprotestoval, že není na traktoru. Bára na něm lítá jak drak, a pomaličku už se naučí i jak zatáčet s přicouvnutím, pokud jí nevyjde rejd (příjezdovka je úzká). Ale co je naprosto boží, tak se naučila smykovat, respektive teď už i jakožedriftovat 😀 Traktor nemá volnoběžná kola, sundání nohy z plynu funguje jako brzda, kola se zaseknou – na trávě v poho, na hladké dlažbě příjezdovky traktor ještě smykem klidně jede, kola zaseklá. Naučila se tedy zastavit smykem, kdy se rozjede, zatočí a sundá nohu z plynu, což má efekt jako kdyby zatáhla ručku 🙂 Traktor jde bokem do smyku a zastaví. No a teď už to vyšperkovala tak, že v tu chvíli hned zase voroštuje plyn (jezdí už jen na dvojku), traktor ve smyku protočí kola, začne hrabat a zase se rozjede, Bára skrčená za volantem jak jezdec formule 1 a fičí pryč až vlasy vlajou. Nejde jinak, když ji vidím, tak se vždycky rozchechtám 😀 No a Adamovi se blíží druhé narozeniny, a všichni řeší, co koupit za dar, a ivka přišla s nápadem, že by se mu mohli složit na elektrického džípa… když má Bára traktor. No, jednak bych se už nevešel do dílny, přes všechny ty dětské bazmeky, a jednak by nás už zákonitě jako očividný milionáře vykradli. Uvidíme.

Nedělní odpoledne jsme tedy také prolelkovali na terase, grilovali maso k obědu, grilovali odpoledne burgry … ale to už bylo dááávno zataženo a ranní modrá obloha byla pryč. A pak i lehce zapršelo, a víkend skončil. A v pondělí chcalo a byla zima celý den, spadlo přes 20 milimetrů. Napsal bych, že to byl ubrečený den, ale to pak nevím, co bych měl napsat o dnešním úterku, kdy prší fakt nonstop bez přestávky. Dnešních dvacet milimetrů napršelo ještě v noci, ale celý den buď lehounce prší, nebo mrholí, ale voda padá furt … teď už je to skoro 29 milimetrů. Tak to jsem rád, že jsem objevivšího se krtka chytil už včera, kdy i sem tam nepršelo, protože dnes bych při číhání u krtečáku pěkně zmokl. A nakonec se prevít přece jen chytil do trubkové pasti, a byl celý zmoklý a mokrý odnesen na louku za silnici. Lovil jsem ho už pár dní, ale loňská tragédie se naštěstí nekonala … to jsem posledního krtka ve stejných místech vysedával snad měsíc. 

Takže tak. Tři dny krásného počasí, kdy gril zahořel a bazén zašplouchal, a hned dva dny chčije a je zima jak na podzim. Ale předpověď říká, že dál to zase vystřelí ke třicítkám… tak aspoň bude zalito.

Svatá Anna se blíží, zatímco vychází slunce nad pátečněranním lesem a já datluji do pracovního editoru … neb se Adam beztak za chvíli z chůvičky rozfňuká, a já poběžím do přízemí. Tak ať to mám rozepsané v něčem spolehlivějším než v zastaralé administraci RS2. Ivka odjela do práce, šel jsem v jí před půl sedmou rozespalý rozcuchaný neoholený zuby nevyčištěný otevřít bránu, a přitom nakrmit i kočky, když už jsem venku, a ještě jsem jim ani misky na žrádlo nenachystal, a Adam už brečel. Zastihl jsem ho v chodbě, rozespale se potácejícího s dudynem a plínou sevřenou v ručičkách hledajícího „maama! maamááá!“. Ještě v posteli zabral, ale je půl osmé, a o moc déle asi spát nebude. Obzvlášť bude-li venku sousedovic Rex dál štěkat na nebohé kolemjdoucí.

Tož to léto, ne úplně horké, zato pěkně mokré. Bazén opuštěný, gril opuštěný … červencové teploty nic moc, co pár dní zaprší. V červnu skoro 200 mm srážek, v červenci zatím 80 mm. Gabčíkovo mám už asi dva měsíce v tahu plné (2 m3), a vůbec neubývá vody, protože není co zalívat … a pokud už něco sem tam chce zalít, pak to pohodlně pokryjí věčně plné sudy pod okapy. Po těch letech suchých lét jsem takovýto průběh vážně nečekal 🙂 Nevýhodu to má ale i v tom, že pořád roste tráva jako blbá … a týden co týden ji jedno odpoledne sekat už mě moc nebaví. Sekačce už se zespod odlupuje barva a rezne, a měl jsem v plánu ji během suchých letních týdnů natřít, neb jde tráva do letní dormance a neroste. A prd. Dokonce jsem musel znovu poséct křoviňákem meze, což jsem loni dělal jen na jaře a pak až v září.

Pokud dnes nebude pršet – což dle předpovědi po dvou hezkých dnech zase má – pak to budu muset asi opět přejet sekačkou, před víkendem (sekal jsem v pondělí). A chodím po trávníku a šokovaně zjišťuji, že je to samý plevel – samý popenec břeťanovitý. Obzvlášť, ale nikoli pouze v místech, kde jsem na jaře zapracoval přesetý kompost. Opravdu jsem tímhle „hnojením“ dosáhl akorát toho, že jsem si trávník zaplevelil? A nebo byl popenec v trávníku vždy, akorát v letošním vlhkém roce má naprosto ideální podmínky na to se rozlézt? Má rád vlhkou půdu. Hledám fotky z loňského roku, a just hned jedna ze stavění trampolíny, kdy mi Bára „četla“ z návodu sedíc na trávníku – a kolem popenec! Ha. Fotka přímo před vchodem, kde jsem do zjara založeného trávníku přidával přesetou hlínu – a u něj popenec! Takže tááák … no to jsem se docela hodně uklidnil. Té svině byl trávník plný i dříve, jen jsem si toho tak nevšímal, a letos to teprve bije do očí. Ovšem ne že bych si tím kompostem nemohl uškodit, neb to samozřejmě „pravý“ kompost není … úplně teču z těch článků a rad „nachystejte si směs na pravý špičkový kompost – trávu, listí, větvičky, zbytky z kuchyně, smíchejte a v kompostéru proběhne zahřátí a tím zničení semen plevelů…“ … jak jako vole nachystejte si směs? Čtvrt roku seču strávu a týden co týden je to pět vrchovatých koleček na sračky rozsekané trávy, pokud poseču vysokou trávu na mezích, tak kdybych ji usušil, tak by to bylo sena na půl roku pro hladovou kravku… ale já ji můžu dát tak akorát do kompostu. A když se přestane sekat tráva, tak – PŘEKVAPENÍ – deset koleček listí! Bordel ze zahrady mohu tak akorát „skládkovat“, a sem tam přeházet … když nemám zrovna co lepšího na práci než vidlemi přehazovat hromadu tlejícího zahradního odpadu. Grrrrr!

Osmá hodina pryč, a Adam ještě nevstává? Ne že bych tedy během psaní tohoto postu už jednou nestál na schodech s chůvičkou u ucha, ale to bylo asi jen nějaké převalování. Ale to brzy přijde – seběhnutí schodů, odchytnutí blonďatého andílka Adámka někde v kuchyni nebo na chodbě, vzití do náruče, poňuchňání, popusinkování, kdy se on nenechá a začne mě píchat prstíkem do tváře/vousů a „au! au!“. Čeknu plínu, jestli tam není ble, a posadím ho s pribiňákem ke stolečku v obýváku, pustím džimdžem nebo nějaký agrokanál na jůtjůbu (traktory, kombajny, sklizeň kukuřice, silážní jámy …), a můžu se chvíli věnovat něčemu jinému, třeba snaze vzbudit i Báru, když už. Té se nebude chtít ani smykem, ta by spala do desíti každý den …

… no, jako kdybych to tím sepisováním přivolal. Adama jsem tedy zastihl ještě na posteli, Bára už na nás taky koukala, válení, mazlení, poslouchání aut na silnici. Vypravil jsem je tedy oba dva, rozdal pribiňáky, zapnul televizi … jak jinak. Teď už tam Adam něco štimuje u dřevěného dětského ponku, na gauči sviští autíčka po flexidráze, noťas v kuchyni na stole, myčka hučí.

Měl bych si také něco sepsat o dětech, než jen o sekání trávy. Bára už ve čtyřapůlletá velká slečna, kterou bych každý den jen tiskl k sobě a tulil se. Odkudkoli přijdu, tak ke mě přiběhne s roztaženýma rukama a „Tati! Tatínku!“ a obejme mě. Ale stejně tak je to neposlušný lump, když se jí zachce. Málo jí, v obědu se jen ponimrá, ale zmrzliny a pamlsky, to je její. Ale ty se samozřejmě odvíjí od toho, jak … jí oběd 🙂 To dohadování někdy … odmlouvá, a když už mi někdy bouchnou saze a zvednu na ni hlas, aby věděla, že končí legrace, tak se naučila – logicky – že se takhle holt komunikuje, takže si zvedá hlas i ona na nás. Jeden večer – před jedenáctou – jsem jí přikázal (několikrát) uklidit nějakou hračku – dřevěné parkoviště pro autíčka, ona to neudělala, „Ale tati,…!“ – chtěla, abych jí pomohl – vybuchl jsem na ni, rukou k výprasku nachystanou hrozil, a ona se rozkřičela zpět, že to nemůže uklidit, že je to moc těžký, a ať na ni nekřičím, slzy v očích a vztekání, ale i děs, že jí naliskám na zadek. Vzdorovala mi, ale přitom bylo vidět, jak strašně se mě v ten okamžik bojí… no rychle mě ten vztek přešel. Ach jo. Výchova.

Ale už jsou to dva parťáci, Adam nemluví, ale všemu rozumí, co se po něm chce, až mě to překvapuje. Ale komunikace, to je samé brm, da, ta, a, aaa a-aa, A!, au … v září jsou mu dva roky, tak uvidíme, kdy se rozumluví. Když vezme botu a řekne Ba!, tak mu říkám „BO-TA“… a on Ba! BA! BAAA! a mračí se na mě jak na cizího. Ten se také umí vztekat, urážet, dát ruce křížem přes prsa a jít pryč. Malý velký kluk, proti jiným dvouletým dětem je to udělaná vazba. Ten bude Báře – a jiným dětem – dávat sadu, až na to přijde … s Bárou se sice naučil ten dost důležitý mechanismus, že se hračky půjčují a ne všechno patří jen jemu, ale zase se také naučil, že mu někdo může něco vzít, když si s tím právě hraje. A to se nedělá! Kouše, štípe, bije Báru vším co má zrovna po ruce… když jdeme na pivo a on si tam hraje na písku, tak jsem v klidu, pokud je tam jiné dítě v opačném rohu. Ale naposledy tam byla holčička, co mu pořád stála za prdelí a chtěla si s ním hrát, a co vzal on do ruky, to chtěla taky … když si odložil rozbitý bagr, a ta ho hned chňapla a prohlížela si ho, hned jsem viděl tu nenávist v Adamovo očích a startoval jsem, než ji stihne přetáhnout lopatkou. Bára ho pěkně vyškolila.

A především je už všechno o řád jednodušší než na jaře, kdy bylo nutné Adamovi neustále stát za zadkem, když jsme šli ven. Už jen to, že si na odrážedle sám zabrzdí, když se rozjede po příjezdovce k silnici, je megabonus … člověk je jen sleduje z terasy, jak si on na plastové motorce a Bára na kole jezdí po příjezdovce nahoru dolů, a nemusí jim asistovat (chytat rozjetého Adama). No a spousta a spousta drobných usnadnění … přesto musí člověk pořád vědět, kde Adam je o tom žádná. A to ho ještě v zimě na jaře trápily noční děsy či co, noc co noc byla utrpení, ivka vyřízená … a přešlo to. Spí celou noc, i když se často probudí a fňuká, aby si ho máma vzala z postýlky do postele, a pak spí dál … ale to už je bájo.

Mno, chce to vysát, děti chtějí stavět bunkr, mohli bychom se pak také podívat ven, …

Naposledy jsem psal tuším v neděli ráno, sedmého června. Odpoledne jsme pak šli procházkou kolem řeky k tchánovi, Bára na kolečku bez koleček. A pak ve velké grupě na blízkou rybářskou baštu, zachytat si pstruhy. Nebe krásné, teplo, pívo točené studené, ale kolem se honily bouřky. A pstruha jsme přemluvili jen jednoho, dva nám upadli. Což není tak špatné, protože když berou jak o život a nesmí se pouštět, každá ryba se musí vzít, tak to pěkně vleze do peněz. Vyrazili jsme zhoršujícím se podnebím zase domů, a k tchánovic došli s prvními kapkami – akurát. Byli jsme tam pěšo, tak nezbývalo déšť přečkat u nich. Jenže se rozpršelo fest, a o pár okamžiků později dorazila voda a bahno z kukuřičného pole na kopci …  a bylo. Chvíli jsme laborovali s rourou pod mostkem k brance, až jsme naznali, že ta ucpaná není, že jen prostě to množství vody valící se příkopem a po silnici už skoro nepobírá. A tak jsme jen zpomalovali dopravu, neb o pár desítek metrů dále se v zátočině tvořilo regulérní jezero. Déšť zeslábl, voda opadla, šli jsme si dopít pívo. A pak přišel slejvák číslo dvě, a rozpoutalo se peklo – hnědé vody se valilo ještě víc, nic už se kolem toho nedalo dělat, šomtali jsme po silnici proudem vody sem tam a odklízeli přinesené větve, kontrolovali situaci, nechávali se natáčet z projíždějících aut, která musela vodu při sjezdu z kopce překonávat vícekrát, neb se ta přelévala z jednoho příkopu do druhého dle profilu silnice … a sledovali situaci na zaplaveném dvorku a zahrádce, kam se voda valila přímo z pole skrze plot. Za dvě hodiny napadlo 45 mm. 

Ve středu pak připadlo poklidných 6 mm. A na víkend slíbené tropy – tak že by konečně bazén? Fajn, pokud budu v pátek kompletovat bazén, tak ve čtvrtek musím posekat trávník. Jedno odpoledne tedy cukání se sekačkou, a v pátek seknout s prací a hurá na bazén – ve čtyři jsem jej vynosil ze sklepa, na jeho plácek natáhl geotextiku, z půdy dílny snesl přesně nařezaný a očíslovaný tvrzený polystyren, poskládal podkladové kolo, snesl obstřihlý koberec a rozložil, a vysál. To mě loni nenapadlo, a celé léto mě pak sraly a znervózňovaly kamínky pod podlahou bazénu. To už letos nebude. Bazén na to, a napouštět ledovou vodou, abych mohl vyhladit dno. To vše v poklusu a časovém presu, ať to do večera stihnu – s těma dvěma moňocníkama dost nakref. Stačilo by jen napustit bazén, a filtraci a ohřev sestavit druhý den, ale pomatoval jsem si, že byl opruz napojovat hadice k napuštěnému bazénu… zvládnout to tedy ještě před napuštěním by bylo lepší. Takže zařadit vyšší rychlostní stupeň, a hurá na filtraci a chobotnici hadic, obtokového ventilu, solárního ohřevu, natažení elektřiny ze sklepa, až bylo osm hodin večer a bylo hotovo, a jen zurčela natíkající voda. Slast. Bára měla vodu otestovanou ještě když byla jen po kotníky, tu ze slehlého bazénu nešlo vyhnat … a voda měla 14 stupňů. Padl večer a noc, a nakonec jsme se ivkou opět skončili na terase s vínem, a koukali na hvězdy. V sobotu dopo ven, grilovat, a Bára už byla v bazénu … ten se ohřál na 17 stupňů. I já tam pak vlezl, a to teda byla osvěžující ledárna. Ale slunce pálilo jak pes, konečně taky jednou. Vegetili jsme na sluníčku / ve stínu, Adam spal v kočárku… pak jsme se sbalili a odjeli k našim, na sousedovic narozeninovou oslavu. To už nebe dunělo a všude se honily bouřky, až to nějak vystreslo Adama, a ten chtěl jenom brm domů. Nic sním nebylo, jak ho máma nenosila, tak řval a řval. Poslední týden separační úzkost jak prase, jako když otočíš vypínačem. Z tvrďáka sígra je největší mamánek. V krátkém slejváku jsme se tedy vrátili domů, a opět bylo zalito. 

No, a pak přišla neděle, dopoledne jsme chvilku pobyli venku, než se k poledni nebe otevřelo a spadlo 40 milimetrů během jedné hodiny. U nás zalito, u tchánů zaplaveno, minulá neděle jako přes kopírák, se vším všudy. Tak jsme jim tam pak alespoň přivezli smráďata, aby přišli s vnoučaty na jiné myšlenky 🙂 Za ty dvě neděle spadla třetina veškerých srážek od počátku roku.

Adam má separační úzkost, Bára jezdí na kole jako drak, tráva roste jako blbá, voda je konečně vytažená ze sklepa, včera jsem zabetonovával trubku a opravoval spáry v kamenici, dnes jsem chtěl zasypat onen výkop, ale nějak mi do toho prší … tož nevím.

Týden června pryč, naposledy jsem si něco sepsal v půli dubna. Událo se určitě tolik věcí, že ani nevím, jestli se mi chce snažit se je vyvzpomínat … a zapsat. Jinak all those moments will be lost in time, like tears in rain.

Z celých těch časů poslední dny ovládá Bářino ježdění na kole, teď už bez koleček. Kolo jsme jí koupili už loni v září, kdy tu drandila na odrážedle (regulérní minikolečko, ale bez šlapátek) jako pán. A my kokoti naznali, že můžeme přeskočit ostatní minikolečka se šlapátky, a jít rovnou o velikost výše, na 16 palcové kolo. Takovou blbost vy budoucí rodiče kristepane nikdy neudělejte! I kdyby to výškou postavy atd odpovídalo, tak aniprt, pěkně ještě malé kolo se šlapátky, kde si pohodlně dosáhne na zem. Na podzim jsme kolo kupovali velké „na pár projetí“, a že přes zimu Bára ještě povyroste, a na jaře už to bude brnkačka. No ani smykem, kámo, o dvacet čísel Bára fakt nevyrostla, a na zeleném bajku byla pořád jak pavouk na … no, na něčem velkém. Takže objednáno za 2 000 Kč 14 palcové malé kolečko, a to bylo hned o něčem jiném. Ale celé dny tu jen kroužila na terase kolem stolu, a o sundávání pomocných koleček nechtěla ani slyšet. A na příjezdové cestě se to zkoušelo také blbě – z kopečka se rozjela a jela by sama, ale na otočení je cesta úzká. Do kopečka to zase sama neušlapala. A tak jsem šel jedno odpoledne na audit kravína s nimi, Adam na odrážedle, Bára na kole – kolečka jsme odmontovali, a na tamních rovinách se učili jezdit – respektive, jet rovně zvládla během chvilky, ale zastavovat, bezpečně sesedat … to byla jiná. O rozjíždění ani nemluvím. Ale když zvládla po hladkém betonu přejet nový kravín tam a zpět … tak jsme s ivkou prostě zírali. Druhý den jsem sekal trávu, a Bára si vyfňučela, ať jdu s nimi zase (protože ivka by Báru učící se na kole a Adama na odrážedle sama nezvládla). Tož jsem odstavil sekačku, a šli jsme. A opět další pokroky, ale pořád jsem byl v poklusu vedle ní – a když už něco nezvládala ušlapat, tak se s křikem pouštěla řidítek a sápala na mě, než aby si zabrzdila a slezla. A každé rozjetí jsem jí musel podržet kolo, ona si nasedla, nachystala šlapky, a pak rozjela. No opět jsem domů došel propocený, jako den dříve. Ale včera šla se mnou ven, zatímco ivka uspávala Adama – z terasy jsem jí odklidil veškerý nábytek, ať má 5×5 metrů na ježdění na kole do kolečka – ostatně, ať se učí zatáčet 🙂 A bylo. Pak jsem jí naučil, že se má odšpichovat špičkama na rozjetí, a pak zašlapat, že jí to půjde samo. Nevěřila mi, ale chvíli to zkoušela a – a bylo. Já si tam kutil, a Bára si hodinu jezdila do kolečka, sama se rozjížděla… pak jsem ji naučil i zatočit „do osmičky“, ať se jí nemotá hlava. Pak přišla ven ivka, a zůstala stát na kraji terasy a nevěřila vlastním očím, jak si tam Bára jezdí jak se jí zlíbí, sama se rozjíždí … no a pak přijeli odpoledne naši, byl jsem s nimi u auta a Bára celá natěšená konečně mohla babičce a dědovi předvést, jak se naučila jezdit, tak dojela po trávníku z terasy (z mírného kopečka), přejetí obrubníku ji rozhodilo, a rozbila se před námi jak čínská váza. To bylo pláče … trošičinku odřené koleno asi trochu bolelo, ale 70% toho řevu přikládám šoku z pádu a především lítosti, že místo aby ukázala, jak umí jezdit, tak se spektakulárně rozplácla na dlažbu. Po chvíli se ale utišila, a předvedla ježdění po terase 🙂

To jsem ale už já držel zbíječkovrtačku se skoro metrovým vrtákem, co táta přivezl, a provrtával se zvenčí domu do sklepa – chci si vyvést pitnou vodu k terase, respektive kamkoli ven. Bylo kolem toho spousta dumání, protože ve stejných místech je ze sklepa vyvedená i elektřina do dílny. Už minule jsme narychlo provrtali díru vedle elektřiny, že vodu vyvedene tam a na stěnu domu … jenže to se mi prostě nelíbilo – muset  to uchytávat na polystyren, voda bude stříkat na zeď, a poteče rovnou ke kamenici, bude-li si někdo umývat ruce. Tak jsem si to pak rozmyslel, a rozhodl se vodu vést zemí až k dílně, kohoutek na tamní zdi by byl naprosto špica. A na zimu vypouštět, jakýpak s tím sraní. Což by ovšem znamenalo provrtat kamenici znovu, pod úrovní země a „ve spádu“. Včera jsem tedy celé dopoledne strávil odkrýváním kamenice až do dobře půlmetrové hloubky a hledal vhodné místo, kudy znovu vrtat – a na opačné straně ve sklepě nenarazit na elektřinu, která právě tam byla celá zalištovaná, ještě se zásuvkou, s krabičkou. Prostě úplně naprd. Až tu nakonec byla vrtačka a 80cm vrták, dvanáctka průměr tuším, na první provrtání, a pak další 80cm dvacítka … vrták, kterým bys zabil mamuta. Prvně jsem vrtačkou dostal přes ruce, protože se mi vrták hned kousl ve spáře mezi kameny, ale to jsou ty chyby, kterými se člověk učí. Pak jsem projel zdí jako máslem … čti „dvě minuty jsem tlačil do vrtačky jak ženská při porodu“. Uff. Provrtat 50–60 čísel kamenobetonu, fuška. Vrták vylezl přesně tam, kde jsem plánoval – tedy kdekoli mimo elektřinu. Nasadil jsem druhý 2cm vrták, a šli jsme do sklepa provrtat se zase ze sklepa ven (za tama pro lepší přístup)… no ty kráso, pomalu jsem si myslel, že jdeme mimo předvrtanou díru a skrz nějaký kámen, ale holt větší vrták. Kapal ze mě pot, ale provrtali jsme se. Pak ještě jedna rychlá díra kolem futer mezi sklepy, a hurá do sprchy, do čistého, a na párty. Zatímco naši si zase jednou pohlídali a poctivě pohráli s vnoučaty.

Posekal jsem křoviňákem meze, piplal se s lučními květinami a kopretinami (aby zůstaly stát), a všechno to kvantum trávy tentokrát naházel na kompost, s žádným senem se sušit nebudu. Ostatně toto jaro jsem (starší) půlku kompostu zlikvidoval – přesel, a dobře 10–15 koleček různě zapracoval do pozemku, ať k tújím, a nebo pracně rozprostřel v trávníku. Ideální řešení. 

Už někdy v půlce května se také udělaly tak hezké dny, že jsme pak večer, po uspání dětí (čti „o půl jedenácté“) vylezli s vínečkem a svíčkou na terasu, a koukali na nebe. Dva večery po sobě. Létaly družice, letěla ISS …

A celý květen jsem si „projektoval“ v dílně. Nevím, co přesně mě vyprovokovalo, ale rozhodl jsem se tam zrekonstruovat celý jeden roh, a zvětšit ukládací prostor dvěma dřevenými regály z Ikey. Takže vyrabovat jakousi historickou skříňku, co tam byla, myslivecký monstrvěšák, pak kovovou konzoli, na kterou jsem si věšel lopaty a hrábky, než ji to napůl vyrvalo ze zdi … nemám rád tady to zahradní náčiní jen tak poházený, chci ho mít organizovaně pověšené … až jsem objevil Goliat system, a přesvědčil sám sebe, že se bez něj neobejdu. Takže jsem vyklidl celý roh dílny, čímž se ve zbytku dílny „nedalo hnout“, zapravil všechny díry po hmoždinách sádrou, dvakrát vylíčil vápnem, ještě objel všechny „spáry“ kolem stropu montážní pěnou, ať se mi na regály nepráší z půdy. Přesně naplánoval uchycení goliat systému, dvě odpoledne vrtal a velmi pečlivě přimontovával, protože tenhle držák už se mi kurva ze zdi vyrvat nesmí, pak smontoval ikea regály, pečlivě vyrovnal a přivrtal také ke zdi … a mám tuhle část dílny jako fakt vostře vystajlovanou. 

Ale kdybych místo toho pracoval na děcáku, že … než si tady hrál v dílně, nebo si natahoval vodu ven z domu. Na to dojde. 

Půl desáté, dole se vstává.