Junova reality-show

Neděle v osm hodin ráno, dopíjím u pc kávu … venku vlaho. Pršelo. PRŠELO! Za poslední 4 týdny podruhé, přes tři milimetry na metr, minule … půl milimetru. A na radaru jsou další srážky na cestě k nám. Kolem domu to ještě není tak (strašně) znát, ale včera jsme se vydali na výlet na kopce, a tam tedy … tam by hořela i hlína. Nejsem z výletování během karantény moc nadšený, ale je třeba najít tu křehkou rovnováhu mezi dodržováním nezvládních opatření, a zhroucením vyčerpané manželky … kdybych jí řekl, že budeme doma a že si při hlídání Adama na terase může sednout na jinou židli než o den dříve … no domysli si sám.

Včera to byl vlastně parádní den. Ráno snídanička u pc, pořešení emailů, pak ranní servis probouzejících se zázraků, a měl jsem slíbeno, že si budu moci jít ven a přisadit si 7 rostlinek medvědího česneku do mého mědvedočesnekového políčka … BEZ POMOCNÍKŮ! To je důležité zmínit. Takže jsem se rejpal v hlíně, v každém koflíku byly dvě cibulky česneku, které se mi podařilo opatrně oddělovat, takže 14 sazenic, a to už mi chvilku trvalo. Ivka během toho hlídala děti kolem terasy a drobně si tam čančala své koflíky … o Báru není třeba mít strach, osedlá Honzu Jelena a dokud nevymlátí baterku, tak lítá kolem domu. Ale Adam, ten je holt v pohybu, a o půlku věcí v okruhu pěti metrů od terasy se může zmrzačit – to schod tady, schůdek támhle, pořád šumuje v dílně, což je past za pasťou … nic naplat, má rok a půl, nelze ho nechat bez dozoru. Na pískovišti klidně, ale kdyby tam taky chvíli vydržel. No, zasadil jsem si tedy česnek, zalil, a ještě potřeboval odvézt plasty a papír do kontyšů. S tím mi vždy pomáhala Bára, na její malou korbičku jsem páskou přilepil jednu prázdnou papírovou krabici, sám si naskládal vratkou horu pytlů a krabic na tu svoji, a vyrazili jsme ke kontejnerům. Včera už tedy i s mámou a Adamem, zpět jsem tedy vezl na korbici děti dvě. Jak jinak. A hle, čas oběda, rozpalme gril! Něco kuřecího, brambory na plátky, cibule, pro ivku žampióny (blé) … a rychle vše zase poklidit, a nalodit se do auta. A hurá na vrchy … dojeli jsme k lesu, vylodili se s rouškami a kočárkem, odrážedlem, Adam dávno spal, … a hurá po lesácké asfaltce do vyprahlého lesa. Bára si drandila na minikolečku, ivka si vezla kočárek (konečně i někam jinam než do zdejšího kravína podívat se na traktory a na bůůů), až jsem odhlasoval odbočení „po žluté“ krajem lesa k vyhlídce. Kočárek jsem převzal já, po hliněné rozježděné cestě vedoucí skrze les střídaný kůrovcovými výseky už to bylo lehce obtížnější, ale šokující bylo hlavně to sucho … tam to vypadalo, že by hořela i hlína. Strašné. Po holé louce jsem dotlačil kočár až na kopeček, vrchol výletu, vrchol místní krajiny, a náhle se před námi otevřel dechberoucí výhled do kraje – přece jen jsem vyvezl kočár do skoro osmi set metrů nad mořem … kopce našich domovů, kolem přehrady, nejvyšší kopce v širším okolí, za nimi rozeznatelné Jeseníky, Orlické hory … a nikde nikdo, klid, teplo, lavička. Výhledy. Z kopce jsme pak sešli zpět do lesa k oné asfaltce, dolů kolmo na vrstevnice, po pěšině přes smrkové kořeny … a Adam nic, akorát jsem mu vydrndal dudlík z pusy, ale že by ho ten tankodrom probral, to ne. Pomalu jsme se vraceli k autu, za oplocenou viděli mrtvou lišku, pod složeným dřevem jsme s Bárou vyčíhali plachou myšku, a pak konečně objevili i strašidelný strom, který tam od minula čekal.

To bylo totiž tak – na tuto procházku jsme se vydali už koncem zimy, že tu v těchto nadmořských výškách možná ještě bude sníh. A byl! Po uježděné asfaltce se dalo jít s kočárkem, a Bářa jsem namluvil, že jdeme do kouzelného lesa, aby měla motivaci škromtat s námi … takže jsem pak storkát odrážel dotazy, kdy už v tom kouzelném lese budeme, a dumal, jak to okecám, proč je kouzelný … obzvlášť když jsme se pak na patě otočili a vraceli se k autu. Tak jsem to onačil tak, že v tom lese straší, a že tam žijou vlci atd, … bylo vidět, že to Báře teda jako fakt moc nestačí … až jsem si kousek od auta všiml v hloubi lesa mezi smrky osamělého dolámaného starého černého buku … který v zimě bez listí vypadal fakt strašidelně. „Baru, podívej, támhle v lese! Strašidelný strom!“ A bylo … samozřejmě, že pod ním bydlí vlci. A samozřejmě že se mu ty polámané větve hejbou, jejda jejda. Od té doby hledáme v lesích strašidelné stromy 🙂 A Bára je nadšená. 

Vrátili jsme se domů, Adam si dal tři hodiny spánku, a na terase už na nás čekala Míša s Michalem a kočárkem, že šli procházkou kolem řeky a zastavili se u nás … a tak na nás chvíli čekali, a já zrovna dnes před odjezdem zamčel dílnu, v níž letos přibyla lednička na chlazené nápojem naplněná pivem i nealkem. Čistý nerozum. Ujali se hlídání dětí, ještě navíc k tomu svému, ivka se vrhla na přípravu grilování, já ještě sjel k jejicho pro tátu mámu, a pak rozzuřil gril. Po předkrmovém kuřecím šly na plac hamburgry, a jako dezert volská voka, z ledničky studené pívo… uff. Nemohl jsem se ani hnout a k uklízení kuchyně jsem si pak musel otevřít ještě jedno pívo, na slehnutí. To byl fakt den jak pívo. Dokonce i ten jeden jediný pracovní úkol, co jsem chtěl v sobotu, jsem po grilování večer (ano, s tím nadutým pupkem) dodělal – provizorně se u plotu prokopal k drenážce v kamenici, a rýhou v mezi k ní svedl vývod dešťovky z okapu … kéž bych ji mohl raději nějak jímat, než vyvádět za plot. No a pak ono uklizení kuchyně, v televizi práve zašal Madagaskar 3, který jsme s ivkou prochlámali, a šlo se spát. 

Déšť zdá se končí. Ale během psaní tohoto postu napadly dva milimetry! Jupi jou. 

Pár dní už tu řádí nákaza, dokonce se i nakažení blíží na desítky kilometrů od nás, a sedíme v té pseudokaranténě doma. Což tedy pro ajťáka na volné noze a matku na mateřské fakt není moc velká změna. Pro mě vůbec, pro ivku asi přece jen jo, ráno vozila Báru do školky a nakoupila, odpoledne poslední dobou vzala Adama a dvě hodiny před vyzvednutím Báry s ním spícím objížděla městys, v gangu dalších matek s kočárky. Teď trčí doma, ale odpoledne aspoň může vyhnat děti z domu na pozemek … až seknu já s prací, protože v jednom to s nimi (s Adamem) není žádná sranda. Proti panelákovým dětem si ty naše smráďata žijí jako v ráji. Vytáhli jsme dětský domeček, skluzavku, Bára drandí na traktůrku kolem domu, Adam střídá dvě malé lopatky a furt chce něco nabírat, nejlépe je máchat v kýblu s (ledovou…) vodou …  právě včera mě napadlo, že bych mohl kovovými hrábkami pořádně „podrbat“, respektive ručně pseudovertikutovat, loňský nový trávník, ve kterém aktuálně z 90% převládá suchá mrtvá tráva. Pěkná cukačka, vyhrabanou trávu jsem hrnul nahromadu, Adam se z ní snažil pořád lopatkou nabírat, pak byla povolána Bára s traktorem, přistavila vozík, a svou lopatou suchou trávu nakládala. Adam se vztekal, protože se mu nedařilo trávu nabrat, natož ji doručit až do vozíku… zabavili se fest, až se ivka mohla jít rejpat ve svých kytičkách. Vozík byl plný, Bára nastartovala džondýra a jeli jsme ke kompostéru, a pak ještě jedno kolo. Parádní odpoledne s dětmi. Dnes má být opět krásně, čuchám čuchám první opékání buřtů.

Líčím vápnem sklep, respektive teď už schodiště a chodbu, po večerech … tedy včera ne, po tom hrabání suché trávy jsem byl rád, že jsem udržel lahváče … chodbu vezmu ještě jednou kolem okna, pak podruhé schodiště, a myslím, že to prohlásím za vyhovující. I když pokud by to někde ještě jednou líznout zasloužilo, tak to raději udělat teď, než „už nikdy“, že. Při jednom bordelu. A pak zkusit kartáčem/koštětem dostat kapance vápna ze země, vše brutálně vyluxovat, a finíto. Což mi připomíná, že by se ze sklepa pomalu mohla vynosit a sestavit trampolína 😀 

Méně vtipná věc je, že když jsem končíval s líčením a propocený pak venku rychle oplachoval vercajk ledovou vodou, tak jsem si uhnal – DOUFÁM JEN – nachlazení, rýmičku a kašel. V pondělí jsem byl na umřítí, teď už se to lepší. Ale kašlat a smrkat v dobách koronaviru, to je dost nahovno. Moc se o tom na veřejnosti nežertuje. Ale kde bych si kurňá já, zalezlej celé týdny doma, uhnal koronku? 🙂

Nachlazený je i Adam, alespoň už se naučil smrkat, ale ne že by si „všiml“, že mu teče žlutý sopel dvěma proudy až do pusy. Vidím, jak se olizuje, vystartuji za ním s kapesníkem, a jak ho on zmerčí, bere čáru a rozverně utíká, zatímco si hřbetem ruky mudlá sople po celém xichtu. Ale to už v menší míře než dříve, ve větší dokáže jednou dvakrát frknout do kapesníku … šikula. Akorát ho to budí v noci, pokašlává, chroptí, frká, posadí se na posteli a řve, jestli ho bolí v krku, pořád dokola … no a pak se ve dvě padesát z první pobleje na ivku, její polštář, peřinu, skrz kryt až do matrace … tož rutina, dojít pro papírové utěrky a likvidovat natrávenou večeři (pečené brambory), svlíkat celou postel, zachraňovat, co jde … ivka chová viníka, já pracuji. Pak jsem jim nechal svoji peřinu, a vzal si kousavou deku, ale začal jsem z toho pokašlávat a po chvíli se sebral a odešel si roztáhnout gauč do obýváku … ještě budu Adama pořád budit v jeho neklidném spánku. Byl jsem tak probraný, že jsem nezabíral, dokud nezačalo nebe za oknem modrat. Veselá ignorace budíků, vylezl jsem před osmou. Jupi jou.

Pořídil jsem si nový telefon. Nexus 5 (tehdejší referenční Google telefon) mi sloužil od 14. roku nového tisíciletí, dobře pět let. A sloužil dobře, bez poškození. I baterii jsem v něm dokázal jednou vyměnit. A sloužil by i dál, ale už opravdu jen „dobře“. Už byl neskutečně pomalý, dobrý tak akorát na fejs a reddit. Foťák stál za prd, a než se otevřel … nedávno místo fotky restartoval telefon … jel jsem minulý týden na nákup a potřeboval zavolat ivce, a než mi najela aplikace volání, tak jsem přejel půl obce (20 sekund). Málem jsem ten vergl vyhodil z okýnka. Jo, to jsem jel vlastně do stavebnin kupovat kýbl lepidla (na lepení OSB desek v podlaze), v prvních stavebninách nic neměli, poradili jiný obchod, a já se chtěl na parkovišti podívat, kde sídlí a má-li otevřeno, a než najely Mapy, než se mi otevřel jejich web, … málem jsem telefon vyhodil z okýnka znovu. To už prostě nešlo. A navíc mě štval foťák v tom, že teď, když jsou děti malé, tak je fotím (už) mizerným foťákem, který je v šeru (večerního obýváku) naprosto neschopný … na co čekám, říkal jsem si? Jenže když už si pořídím nový telefon, tak Telefon, ne nějakou plečku za pár tisíc, že. Takže kolikpak teď stojí vlajkové lodě s top hardwarem? Notypičokradusnad?! Půl roku jsem s výběrem nového telefonu jen opatrně koketoval, až jsem se rozhoupal a začal důkladně vybírat. Nic čínského, to zaprvé. Huawei nechť jde do piči, a všechny ty další neznámé značky, Samsungy nemám rád (UI a mrtě telefonů, ze kterých si nejde vybrat), aktuální Google Pixely se mi nelíbily a drahé jak sviňa, nutnost 3.5mm jacku pro sluchátka, NFC … a možnosti se ZNAČNĚ zúžily. Obzvlášť, nechtěl-li jsem do nového telefonu dát víc než cca 10 000 Kč. A také pokud jsem vyloženě chtěl, aby se mi ten telefon „líbil“. Až jsem si začal všímat LG G8s. Černý kůň trhu, za „bezkonkurenční“ 12 000 Kč (v bílé barvě) nadupadný vlajkový telefon. Fajn, jedeme s ivkou do Brna do Olympie, obejdu si tam elektra a vezmu si ho do ruky, osahám, a uvidím. „El dží telefony? To vůbec nemáme, LG už nemá v ČR distribuci, to nikdo neprodává…“ WTF jako? „LG? Nemáme. Ony ty telefony taky nic moc, ale dělají dobré televize!“ „LG? Bohužel …“ … byl jsem naprosto opařený, a mé odhodlání si ten foun případně i na místě koupit dostalo nafrak. Takže další a další dny zkoumání trhu, až jsem u toho telefonu stejně skončil … obzvlášť když během té doby Alza ještě bílou verzi o tisícovku zlevnila 😀 

A verdikt? Jsem nadšen! Blesková rychlost, funkce, pro mě špičkový foťák, kvalita hudby …  zápiory by se samozřejmě také našly: je trochu větší do ruky a díky zaobleným hranám docela klouzavý (čistit si zuby a v druhé ruce ho držet nad umyvadlem je vzrůšo), má i větší notch než jiné modely, vypínací tlačítko na boku je taky výš než bych ideálně čekal… nepořídil jsem si žádný kryt, zatímco předchozí nexus jsem v něm opatroval, dokud se na podzim úplne nerozpadl. Do té doby jsem ho nosil naholo a ta trochu „doufal“, že mi někdy spadne a rozmlátí se, a bude to tu, nutnost nákupu nového telefonu 🙂 Ale tak jsem si zvykl na neexistenci krytu, že se mi teď do něj nechce te nový zavírat. Jak je ten foun velký, tak přidat ještě – ideálně zavírací – kryt, tak to bude kráva jak prase. Tak nevím.

Zdá se, že se dole ještě spí … se ivce nedivím, že se jí nechce vstávat do x praček ložního prádla. Matraci by to chtělo vysoukat na sluníčko a nechat pořádně proschnout. Ale jak vysvětlit kočkám, že to fakt není nachystané pro jejich válení …

… což není takový problém, když si vezmu, že za poslední rok jsem v součtu nepil alkohol čtvrt roku 😀 Opět byl znát ten průběh v čase, kdy mě po týdnu ani nenapadlo na alkohol myslet, zatímco záhy po začátku bych ukousal kastlu lahváčů absťákem. Ale to jsem byl na antibiotikách po trhání osmiček, takže „farmakologický“ zákaz alkoholu to hodně zmírnil. Ostatně, se suchým únorem jsem tedy začal už 27. ledna, takže ještě pět dní navíc … a to už mě ivka pomalu přemlouvala, že když jsem začal dřív, tak mohu také dřív skončit. Ale já jsem řekl NE! Suchý únor je suchý ÚNOR. Pomalu dvakrát třikrát týdně sjedem k ivčiným rodičům pod kopeček, aby si užili děti (protože co s těma smradama pořád doma dělat), a tchán přede mě postaví petku malinové mattonky a hořce zaplače. Asi největší motivace je prostě si dokázat, že to dokážu. Že jsem si řekl, že se měsíc nedotknu alkoholu, a prostě se ho za žádnou cenu nedotknu. A vznášet se na tom obláčku nadřazenosti nad těmi nebožáky ovládanými démonem chlastu. Projevy abstinence shodné jako dříve – superkvalitní spánek, kdy vůbec nevím, jestli Adam v noci řval hlady, kdy se Bára stěhovala i s peřinou ze své postele k nám, … a i probrat se na budík v 5:30 byl problém, protože ti naši smradi prostě před desátou spát nepůjdou. To já klidně šel, Bára taky, ale Adam neměl klidu, dokud v posteli neležela i ivka. Odkoukal s Bárou Boba a Bobka, ale pokud byl na své půlce postele sám, tak z ní slezl a s dudynem a plínou a řevem se vydal mámu hledat. 

Zima … předvčerejšky do rána napadlo pět čísel sněhu, a po obědě bylo holo. Na podzim jsem vše zazimoval, a pod okapem u dílny nechal jen poslední 200l sud, až dokud „fakt nezamrzne“. Hodněkrát jsem na něm rozbíjel led a dumal, jestli už jej nevylít a nedát pryč, nedejbože aby zamrzl tak, až by praskl. Pak se vždy oteplilo, no a leden únor pohodička. A mít možnost si v zimě venku vypláchnout kbelík, misky od koček, to je k nezaplacení. Takže chlapec přežil celou zimu, před pár dny jsem k dalšímu svodu ze střechy přistavil i první kubíkovou bečku. Však to vidím na meteostanici – v loňském dubnu pršelo jen třikrát, a to počítám jako déšť i 1 mm srážek. Spadlo 13 mm za celý měsíc. Takže letos sbírám vodu hned od začátku.

Rekonstrukce sklepa. Zatímco v patře se podlaha děcáku od podzimu nehla, tak se táta pustil do rekonstrukce našich sklepení. Dům je z poloviny podsklepený, dvě poctivé místnosti, ač nízké (cca 180cm). Ale samozřejmě se na jejich stav od stavby domu asi moc „nesáhlo“. Na zazimování věcí z dílny, trampolíny, bazénu atd ale dobré. A táta se rozhodl mi do jedné místnosti naštimovat regál, protože zatím mám vše rozložené po podlaze, a jemu doma překážel. Ale chtělo by to aspoň vylíčit vápnem, to víš, když tam ke stěně sestavíme kovový regál, tak už to za ním těžko vylíčíš, až to tu budeš dávat dokupy. No a ty díry v omítce tady, to by se taky mohlo nejdřív opravit, ať to trochu vypadá. Hele, já ráno přijedu, jen mi otevřeš dveře a půjdeš si pracovat, a já si budu ve sklepě dělat … no a místo sestavení regálu už tu táta asi strávil pět dopolední, a ve sklepě (a nyní už i na schodech) se opravuje každá ďoura a oražený roh 🙂 Jsem za to vděčný, sám bych se do toho pouštěl až na stará kolena jako do posledního „projektu“ v tomto domě. Kde se nic moc extra nehýbe. Jako tady si nyní dovedu rekonstrukci představit jen tak, že během deseti let našetřím mega, pak se na čtvrt roku odstěhujeme nevím kam, a za tu dobu to tu dá nějaká firma komplet do pucu. V jednom člověku si tu po večerech šudlat nějakou rekonstrukci a zároveň tu bydlet … není reálné. Tedy v patře ještě jo, ale dolní obývané patro, to je jiná.

A tam už slyším dupání, rodina je vyhajaná.

Panejo, to je hipsteřina … během pátečního dopoledne pětatřicetiletý hipster programátor vysedává s espresíčkem a sachr dortíkem v kavárně a dělá, že pracuje. Realita: unavený ajťák čeká v city, až u mu vymění v ojeté oktávce olej a filtry, mezitím si skočil do kovomatu pro pár drobností, a pod stolem v kavárně schovává ošoupanou igelitku s nákupem z Alberta. A místo práce ťuká na blog, protože práce na noťasu a touchpadu … jako díky, ne. Času mám ještě tak určitě půl hodiny, tak to bude tak akorátec. 

Ale pravda, ve středu při hlídání adama jsem toho v kuchyni na noťasu udělal docela dost… chlapec si vystačil sám, koukal z francouzkých dveří na projíždějící auta, pobíhající kočky, poletující vločky. Nebo za kuchyňským stolem brakoval dětskou tašku … a pak se hezky najedl, ořval, že po misce dýňové polévky a misce těstovin už další misku těstovin nedostane, nenažranec, a uřval se do spaní. Záhy po probuzení už pak přijela ivka i s Bárou ze školky. Slovansky jsem si k ní dřepl a objal ji, ještě v bundě, vyptával se na školku, a Adam na to koukal a jak se šla Bára zesvlíct, tak mi hned mezi nohy přicupital on a „za tatínkem“. Pak odcupital, zase jsem objal Báru, a Adam se hned cpal zpátky, „jeho tatínek“. To jsou ty chvíle, kdy jsou naprosto k sežrání a člověk by se celou láskou rozněžnil. Podobně se mi stalo méně pohodlným mé válení na gauči, na jeho „lehací“ části, pže když se tam natáhnu, tak se na gauč za chvíli vyškrábe Áda, a vyleze mi na klín / žaludek / močák a spokojeně tam sedí (a nebo ještě nadšeněji poskakuje). Pak musí vylézt i Bára, já musím roztáhnout nohy a tam si ustele i ona, nejlépe s plyšákem a polštáři. A jsem obležen. Včera jsem se tam „na odložení“ ani moc nehrnul a raději jsem normálně seděl na kraji gauče 😀

Minulý týden jsme si také něco málo vyříkali s ivkou, stane se, a oba jsme se rozešli do jiných místností. Byl jsem nasraný, a Adam posraný. Odevzdaně jsem ho vzal a nesl do ložnice na přebalovací pult, a Bára se mě na něco vyptávala. A já byl ve svém otráveném rozpoložení schopný jí tak akorát odpovídat ano, ne, nevím, bez intonace, úplně „mrtvě“. Ještě abych na ni zbytečně nevyjel nebo jí něco neodsekl, to jsem nechtěl. A ona stojí vedle přebalováku, žmoulá plyšáka a špitá „Tatínku, pvoč nemluvíš hezky? Pvoč mluvíš škaredě?“ A co na to té bezelstné dušičce říct. Nadávám si pak do idiotů, a říkám si, že to za to prostě nestojí, nějaké naštvávání, urážení … a o sekundy později předstírání normálního tatínka a šťastné domácnosti. Tak se holt musím víc snažit.

Antobiotika po osmičkách už jsem dobral, s nimi jsem vysadil i nimesil, afty už prakticky zmizely … jediné, co mě trochu znervózňuje, je obrovská lochna v dásni po dolní osmičce. Tam mi očividně asi povolil steh a holt je tam díra. Nerad bych, aby se mi tam dostávalo jídlo, takže koušku jen na durhé straně… což je taky problematické, pokud se tyhle díry do dásně zatahují dlouhé a dlouhé měsíce. Tak uvidím. 

Vtipné je, že víkend před trháním osmiček bylo venku tak akorát na zimní vyjížďku na kole. Bez sněhu, dva pod nulou, všude tvrdo … jenže jsem byl lehce nachcípaný a to poslední, co bych si přál, je uhonit se na kole (půl roku jsem na něm neseděl) a místo pondělního trhání osmiček akorát lehnout. Takže jsem nešel, a s bolavou hubou v týdnu už vůbec ne. A teď, od tmy do tmy u počítače, večer rej kolem dětí, neklidná noc s kašlajícím a dávícím se Adamem …  na druhou stranu, jak pokračuji v suchém únoru, tak spím řádově tvrději než dřív. Žádná játra jedoucí ve tři v noci na 110 %. Snažím se taky všechny hnát do postele o půl desáté, protože proč vysedávat u televize jen se sklinkou vody … a i přes to nejsem zaboha schopný vstát na budík o půl šesté. Vůbec o něm nevím. Pak procitnu, zjistím, že je všude tma, a držím mobil v ruce na hrudníku. Aha, takže první budík už jsem zamáčkl, netuším jak a kdy, kolikrát už … zamžourám na displej, 6:22, doprdeleužpráce to fakt nemůžu vstát v 5:30? Co práce by člověk za tu ranní hodinku navíc udělal … jenže o tomhle budíku už x dní prostě nevím. Jenže na Adama teď zase vlezl Bářin kašel, takže to s tím tvrdým spaním zase nebude tak žhavý.

Víkend před námi. 

Tento týden se nese ve znamení vytržených osmiček. Posledních dvou. Plodem loňské po dlouhých (bezproblémových) letech první návštěvy zubařky byl drobný spíše estetický zákrok, ale především přeposlání na zubní rentgen kvůli posledním osmičkám. Dolní mi za rok dvakrát popolezla (= den dva bolela), o druhé – horní – vůbec nevím, ta nebyla ani vylezlá. Ale rentgen odhalil, že skryta v dásni roste pěkně vodorovně do sedmičky vedle. A tak „tady máš žádanku na zubní chirurgii, tu dolní osmičku to chce vytrhnout, no a ta horní je na konzultaci s chirurgem“. No v pondělí jsem tam jel (s ivkou a v půlce cesty se poblivším Adamem) a doufal si v trhání jen té hezky obnažené spodní osmičky, ale chirurg mě přesvědčil, že ta horní je „nebezpečná“ a určitě by ji vytrhl také. Kurva! „Ale já bych čekal, že mě to bude bolet, pokud tlačí na kořen té sedmičky vedle. A já o ní roky vůbec nevím.“ „Až vás to bude bolet, tak už ta sedmička může být tak akorát na vytrhnutí. Když už jste tu, tak bych vytrhl obě osmičky, otok budete mít tak jako tak, tak ať je to při jednom. Ono by se vám sem už také nemuselo chtít …“ Kurva! Kurva! Kurva! No tak pojďte na mě, pane doktore. Ale jak je známo, trošičku bolely akorát vpichy umrtvení a pak už jen brněla půlka necitlivé huby a v ní se střídaly nástroje jeden za druhým. Kupodivu i oba zuby něčím vrtali, dle pocitu a drnčení fakt festovním vrtákem … netuším proč (narušení?), ale drnčela mi z toho celá hlava, až se v jednu chvíli ta vibrace/frekvence nějak „dotkla“ centra rovnováhy a já se v tom křesle pocitově „zhoupl“. Věrný pocit ztráty rovnováhy, nebo takový ten pocit pádu ve snu… vyjekl jsem překvapením, doktor se hned ujišťoval, jestli necítím bolest, že by to ještě obpíchl, ale né, „nic nic, dobrý“. Vrtačka znovu zabrala, znovu jsem se zhoupl, pak znovu … no zajímavý to bylo. Zuby vypáčeny, rány zašity, skousknout tampón, tady máte erecept na antibiotika a prášky na bolest … nemohl jsem ani pořádně poděkovat, utíral jsem si nic necítící pusu kapesníkem, a odšoural jsem se zpocený do nabité čekárny. Tam jsem byl původně sám (první pacient po polední pauze), a nyní se v ní nedalo sednout … a tak se ke mně zvedlo pěkných pár párů zvědavých očí. Otřel jsem si hypotetické sliny, oblékl bundu a dumal, zda mám beze slov odejít, nebo se rozloučit. Slušnost zvítězila, a tak jsem k těm napjatým pohledům vyslal zneklidňující „Ašeanou“, a šel si po svých. Nimesol na bolest jsme koupili ještě cestou domů, antibiotika jsem nasadil večer, a „celkem to šlo“. Pusa mi nijak nenatekla, chladil jsem to jen sporadicky, druhý den jsem už normálně jedl … snáším ty osmičky až podezřele dobře. Až tak, že jsem včera ráno už nimesil nebral, a přes den dostal od bolesti pěkně pokouřit. Takže opatrně s tím optimismem, chlapče. No také mám teď hubu plnou aftů, což bolí řádově více než tupá bolest „kosti“ … natírání herbadentem, slivovicí, béčko vitamíny, nimesol, antibiotika, ráno zodac, ocutein, centrum vitamíny … chodící lékárna.

A také už jsem strejda. Švagrové se narodila Ema. Tož to jsem ta týdenní antibiotika nasadil akorát … dnes poslední leden, od zítřka suchý únor.

Od kuchyňského stolu #2. Není čtvrtek, je pondělí. Švagrová má pár týdnů do porodu, malá je velká, ona je malá, ivka je také malá a Adam byl také velký, a jeho porod byl docela „o život“… a tak švagrová objíždí vyšetření, jestli by nebylo mnohem vhodnější (bezpečnější) podstoupit císařský řez. Ivka jí domluvila další vyšetření u nich v nemocnici, a dnes dopoledne tam s ní odjela … a tatínek hlídá děti. Jupijou. Ve čtvrtek pojede opět do práce, a příští pondělí jedu na trhání osmičky, a ivka bude muset teoreticky do práce v onom týdnu 2×. Raději nad tím nepřemýšlet.

Bára má 4 roky. Moje milovaná tatínkova holčička. Z těch mých zápisků tady by jeden nabyl dojmu, že pořídit si děti je největší životní chyba, co člověk může udělat. Přiznejme si to na rovinu – je to životní chyba, ale když už udělat nějakou, tak tuhle. Náš život „skončil“, vše se jen točí kolem dětí. Když Bára trochu povyrostla a už se začalo trochu rýsovat mírné osovobození a trochu náročnější možnosti výletů (bez nutnosti řešit, jestli je to „na kočárek“), tak nám spadl do klína Adama a všechno se zresetovalo a začalo zase od nuly. A jak rádi říkáme, „jedno dítě žádné dítě“, tak druhé dítě je teprve peklo na zemi. Adam je teď ufňačený a chovací, protože ho pořád trápí nějaké teploty a sem tam horečky, buď je to od zubů, nebo pořád bojuje s nějakou virózou, nespí, xkrát za noc se s křikem vzbudí a ječí a ječí, a chce jen chovat … a pak se Bára nechce ráno oblíkat, nechce se vyčůrat, fňuká, pak si s něčím začne hrát a Adam jí to bere, nebo si s něčím začne hrát Adam, a náhle to potřebuje Bára, pak si Bára s něčím staví a Adam si chce hrát s ní, ale všechno ten malý nemotora boří a Bára na něj křičí a uraženě uteče pryč, pak nechce polívku a druhého jídla se skoro nedotkne, dokud tady dvacet minut nebouchám pěstí do stolu, nekřičím na ni a nevyhrožuju výpraskem, a stejně jest nebude, Adam si svého jídla dá tři lžičky a čtvrtou vyplije kolem sebe, tváří se, že chce kousek masa z Bářinýho talíře a pak vyplije i ten … tak nafrčí smykem do postlýlky s dudynem do pusy, a ať si řve do usnutí. No a to by bylo zatím dnešní dopoledne. A pointa? Že pak přijdu po schodech z patra, z práce, děti slyší kroky na schodech a přiběhnou ke dveřím a skáčou a Adam vykřikuje DadaDadaDada! A vrhne se ke mě, obejme mi jednu nohu, pak přecupitá k druhé a obejme ji, a směje se na mě jak rozzářené blonďaté sluníčko. A Bára se pak večer vyškrábe na gauč, kde se rozvaluji na polštářích, přitulí se ke mně a dá mi pusu na tvář, a těší se, jak si pak na spaní vlezu k ní do postýlky a pustím na telefonu jeden díl Boba a Bobka jako večerníček. Když si pak čistím zuby v koupelně, tak se ještě pro jistotu přijde s plyšákem pod paží zeptat, jestli s tím počítám, jestli jsem na to nezapomněl. Člověk by ty dva prostě láskou sežral. A jindy seřezal jak psy. Den za dnem, den za dnem … ale to úplné gró, co jsem chtěl (asi) napsat je prostě to, že oni nás naprosto bezvýhradně milují. Až to člověk ani nečeká. Bára je vyloženě „moje holčička“, až mě to vzhledem k mé přísnosti zaráží … můžu jí za něco nařezat na zadek, a o chvíli později se musím na gauči kousek posunout a udělat jí místo, protože ona chce sedět „vedle tatínka“. Ke kterému se pak přitulí a přitiskne.  

A Adam už pofňukává do chůvičky. Dvě hodiny spánku se chýlí ke konci. 

Napadl sníh, pár čísel, ale první pořádný sníh této zimy (v půlce ledna). A i když je Bára lehce nachcípaná, tak jsme prostě včera museli jít ven. Co když je to jediný sníh letos? Koulovali jsme se se, sněhuláka jsme nakonec postavili, na bobech jsem ji tahal kolem domu … to už ještě víc nachcípaný z okna koukající Adam nevydržel a na ivce si vyřval, že chce jít také ven. Donesl si do obýváku boty a snažil se obout 🙂 Takže za námi přišli také, a chvíli jsme pobyli venku, a Adam šomtal s lopatkou po terase a vrtal se s ní ve sněhu. Na bobech se projel jednou, a očividně se mu to vůbec nelíbilo, doslova se „netvářil“. Ale sněhulák přes noční a dnešní oblevu utrpěl, mrkev mu upadla, zuby z kamínků vypadaly … a tak mě Bára po Adamovic usnutí přemluvila, že půjdeme opět ven. S chůvičkou a kdykoli se rozječícím Adamem v ložnici dost riskantní vylejzání ven, ale nakonec to prošlo. Opravili jsme naklánějícího se a lehce se bortícího sněhuláka, našly špunty od šáňa z Bářiné oslavy, nahrnovali lopatou zbytky sněhu k tújím … byli na čerstvém vzduchu.

Adam se probudil, ale úplně spokojeně se peleší v postýlce, neplače, nechce ven … tak co bych ho nutil. Aspoň jsem to stihl dopsat 🙂 No, už fňuká … 

Takže je čtvrtek a hlídám děti. Obě dvě. Je to taková Sofiina volba – pokud jde Bára do školky, tak ji tam ivka po osmé veze, a jede na (a přes) Brno mezi osmou a devátou, v nejdebilnější špičku. A o to později pak vyráží zpět domů. Jenže Adam si jde po obědě spát, a já mám i dvě tři hodiny času jen na práci. Ale pokud necháme Báru doma, tak ivka vyrazí už o půl sedmé, je v práci raz dva, a přijede mezi druhou třetí. Jenže zatímco Adam spí, tak Bára ani smykem a nehrozí, že bych si já odešel do kanclu regulérně pracovat. Sice si maluje nebo kouká na televizi, ale co chvíli po mně něco potřebuje. Už jsem slepoval dvě tiskátka, chystal jí jiné omalovánky, dával svačinku, teď čokoládky … a to by mě mrdlo, kdybych během těch cca dvou hodin akorát chodil nahoru a dolů po schodech a plnil její přání. Takže mám noťas v kuchyni, a vyřizuju tak akorát emaily a čekám na návrat ivky jako na smilování. Klienti taky. Nerozumím, jak může někdo pracovat / programovat jen na noťasu. Já jak nemám dva velké monitory a pořádnou klávesnici, tak se o to ani nepokouším. 

Ráno jsem vstávání ještě před ivčiným odjezdem vzdal, ale vylezl jsem po ní „z povinnosti“, abych jí šel otevřít bránu a nemusela se tím zaobírat ona. Takže jsem se z postele nasoukal do oblečení a ještě v polospánku nacpal do kapsy kapsičky pro kočky, na krk chůvičku a vyšel s ní ven. No stihl jsem dojít tmou jen k té bráně a při jejím otevírání si říkal, že mi ty kočky motající se pod nohama nějak divně mňačí, jak když mimino řve. Jop, Adam řval. Ivka ještě nescouvala k bráně a já už běžel zpět domů. Kočky byly hlady. Adamec má snad nějaký čuch na startující dýzl. Pro sichr jsem rychle uvařil mlíko a zalezl s ním do postele, ale chlapec byl celkem probraný a na spánek se úplně netvářil. Chvíli mu to trvalo. Někdy po sedmé jsem se konečně vyplížil do kuchyně, a jal se vařit kávu, když jsem mimoděk zaznamenal zvuk auta vjíždějícího asi dost rychle do zatáčky, brzdícího a vše utichlo s tupou ránou. A ticho. Ty vole, co to bylo? Tak buď tady nějaký auto projelo jako prase, a přejelo při tom nějaký zvíře a už je pryč za kopečkem, a nebo tu někde napálilo do naší kamenice pod mezí … ááá, tak kdepak do naší, ale do sousedovic. No ještě že, naši kamenici drží pohromadě už jen Babišovy sliby, místy je mezi kameny jen hlína. Nějaká holka prolétla zatáčkou, nevytočila ji nebo na štěrku u kraje vyjela ven a napálila to bokem sousedům do jejich kamenné zdi. Viděl jsem z okna, jak vystoupila za auta a šla obhlížet škodu, ale výhled jsem měl zakrytý a ani se mi nechtělo moc koukat z osvíceného okna kuchyně. Nevypadalo, to nijak tragicky, taky mohla během chvíle odjet, nevěděl jsem, jestli opravdu někam narazila nebo jen dostala smyk na štěrku, auto bylo na silnici  … a pod mezu a přes túje jsem také moc neviděl … ale děsil jsem se, aby nepřišla poprosit o pomoc / asistenci, když zůstala stát přímo před domem, v němž se svítí a někdo je očividně doma / vzhůru. Odejít k silnici s chůvou na krku by nebyl problém, jenže nehoda se stala přímo u rohu sousedovic pozemku, kde za plotem neustále hlídkuje jejich pomatený vlčák Rex, který mě úplně nesnáší a za ty roky si ještě nezvykl, a chraň bůch abych se já přiblížil k plotu – to se může uštěkat, jako kdybych byl největší nepřítel psů široko daleko. A ložnice s dětmi je přivrácená právě přímo tím směrem (k silnici) a ani plastová okna jeho štěkání neutlumí. Bára se zakreje peřinou, aby měla klid, ale Adama by bezpečně probudil, a protože spí na posteli, tak už si klidně sleze a bude mě (mámu) s hysterickým pláčem hledat po prázdném domě. Na šoférku také dvakrát štěkl, když se mu nárazem zatřásla zem pod nohama, ale pak byl z té situace asi tak vyplašený, že už mlčel. Ale kdybych tam přišel já s chůvou na krku, tak bych po pár sekundách mohl jít se štěkotem v zádech a s pláčem v chůvičce zpět. A tohle teď vysvětlujte nějaké rozhozené holce u dveří 😀 Nedošlo na to, zastavovala u ní kolemjedoucí auta a ona je asi posílala pryč, po nějaké době scouvala z exponovaného místa na volnější plac pod zatáčkou … a tehdy teprve bylo vidět, že má čumák nabořený fest a pravé kolo se v pomačkaném blatníku s drhnutím točilo tak tak. Pak dorazila odtahovka a to už ji Bára sledovala ve stoje na posteli, a Adama jsem soukal na přebalováku do bodýčka … a začínal nový den. 

Nasnídal jsem je, uklidil kuchyň, vyluxovali jsme – Adam závislý na vysavači byl v sedmém nebi. Celé svátky jsme měli vysavač vytažený v hale a Adam ho fetoval. Tahal šňůru, tahal hadici, nosil nástavec, pak jsme mu vysavač i zapínali (na minimum) a on si luxoval. Až mě to ale přestalo bavit a vysavač jsme uklidili do komory, a jéje to byl vyrvál / hysterák. Ale stačí vytrvat, a přešlo to. No, dal jsem chlapce po obědě spát, a šel dát konečně kočkám snídani, a opatrně – pokud nebude na rohu Rex – šel přes plot nakouknout na místo činu pod kamenicí. A šokovaně jsem shlédl na rozrytou trávu a polámané plasty v ní už před naší zdí. Auto narazilo „v oblouku“ do naší kamenice a jelo kolem ní škarpou ještě asi deset metrů, než zůstalo stát před zdí kolem sousedovic pozemku. Jenže ta už hraničí přímo se silnicí, takže auto vylétlo zase zpět na asfalt.  Budu to muset jít obhlédnout ještě podrobněji. Pokud se tedy ivka vrátí za světla. 

No a pak se budu moci konečně sbalit a jít pracovat … do tmy / noci. Jupi jou.

A Vánoce jsou pryč, čtvrtý leden, sobota. Možná bude i lehce sněžit. Letos byly svátky fajn – děti i ivka sice stále lehce nachcípané, kašle rýmy, horší spaní, ale jinak nic tragického jako loni. Štědrý den byl fajn. Oblékl jsem se „do svátečního“, a jal se přenést stromeček (fest hustou = těžkou jedli) aklimatizující se v zádveří do obýváku. Než mi došlo, že to v bílé košili nebude jen tak, tak se uvolnila ve stojanu a skácela se do koflíků s kytkami, váz s kytkami, a lahví vína na botníku. Nerozbilo se nic, ale dobrej start. Takže svklíknout a půl hodiny dělat kolem patky stromku – ivka ho nechala ofrézovat na 6 cm, což je fajn služba, ale ne pro náš masivní stojan, který si poradí i snad s 20 cm kmenem. Takže mi nezbylo než část ofrézované patky uříznout pilkou, aby si strom ve stojanu víc sedl a utahovací šroubky se zakously do surového kmene, a ne do té vyfrézované hubené části. A pak jej konečně přenést do obýváku k rodině nadržené na strojení, ještě tam půl hodiny štimovat světýlka, a pak teprve čas na bančičky … byl jsem zpocenej jak dobytek. Ještě že ty jedle prakticky nepíchají. Už mám v kalendáři upomínku na příští rok – stromeček do obýváku i se světýlky nachystat 23. večer! Na Štědrý den už jen „lehká“ zábava s ozdobami. Podobně další poznámka – friťák vyčistit a naplnit novým olejem dopředu, a ne se na Štědré odpoledne srát se špinavým hrncem, slívat litry oleje, … ááá! Příště lépe!

A pak byl Štědrý večer, vše pěkně plynulo, žádný spěch … usadili jsme se ke stolu, výtečná smažená treska a božský salát, hned bych si dal znovu. Na nedávnou rybářské schůzi připravila ivky máma bramborový salát k řízkům, a všichni se nad ním rozplývali, jak byl parádně ochucený a prostě up to 11. Takže jsem ivku pořád popichoval, že náš salát tentokrát musí stát za to, když jsem ochutnal tu tchýninu božskou manu – že se s nějakým obyč vegan bio light salátem rozhodně nespokojím 🙂 Tak si dala záležet 🙂

No a jak to pak před už rozumnou Bárou navléct, aby Ježíšek stihl přinést všechny dárky pod stromeček? Měl jsem plný kancl tašek i velkých pytlů … vymysleli jsme, že půjdeme dát večeři i kočičkám, a vezmeme dlouhé prskavky a budeme svítit Ježíškovi, aby nás našel. Ostatně, Bára ho vyhlížela celý den a co chvíli hlásila, že už ho oknem viděla. Já si ještě odskočil „na záchod“ a sprintoval po schodech a snášel dary, div je nevysypával z tašek za běhu … a pak rychle za dětmi ven do tmy, za prskavkami. A pak domů, zazvonit zvonečkem, a pod stromečkem HROMADA dárků. Fajn to bylo. Děti se přehrabovaly v papíru, krabicích, dárcích, sem tam si s něčím hráli, sem tam jsem do něčeho strkal baterky, … ale zase toho dostali tolik, až mě to štvalo. Dostat toho polovinu, tak to byl stále „bohatý ježíšek“. A to mi ještě nahoře v kanclu trůnil traktůrek za 10k, který jsem hodlal donést až později. To až když – v deset večer – „zavolal ježíšek“, že zapomněl ještě jeden velký dárek, a že ho mám donést … a hle, traktor! Bára si ho osedlala, a popojížděla, ale není to vůbec jednoduché. Člověku nedojde, že dítě nemá řízení „v rukách“, že se dívá na volant, když zatáčí, že vůbec nemá odhad, kdy zatočit, aby vozidlo udělalo nějaký oblouk a vyšlo mu to akorát do futer, atd … takže to bylo ještě hodně surové, ale po x dnech a občasném ježdění (protože to na doma fakt není) už je znát obrovský pokrok. Adamovi stačí, že se vyleze do sedačky a tam vřeští, ale k čemu je pedál plynu věděl taky hned … až jsem tam musel narafičit plastový zámek, se kterým nejde traktor rozjet. Nemá žádný klíček nebo něco, když se sepne plyn, tak jede. Takže i pokud by se na něj Adam právě snažil vylézt a šlápl při tom na pedál. Což by bylo blbé. 

25. jsme se stavili k ivčiným rodičům, 26. k našim, všude ježíšek dětem něco nechal, 27. v pátek v pohodlí doma, 28. v sobotu zase návštěva u nás … podle stavu dětí jsme chodili na vycházky, ale jinak se váleli doma. Adam často ráno vstával (s pláčem/hysterákem) kolem osmé tak jako já, zatímco ivka ještě chtěla spát (ty noci s lehce nemocným Adamem nejsou žádný med), tak jsem se pár rán o mládě staral, choval ho, a po dvakrát mi usnul v náručí na sedačce. Tak jsem si dal po letech Přišerky s.r.o. a Hledá se Nemo. Silvestra jsme neřešili, koukali na televizi, a šli bychom snad v deset spát, kdyby nezačínala Hospůdka na mýtince. Tak jsme koukali, děti nám usnuli na polštářích na zemi u nohou, no a do postele jsme na konec vlezli v 23:50 😀 A pak začala válka … ty lidi jsou fakt kokoti.

A tak nějak není co víc napsat. Je tu konec svátků, zítra neděle, pak první „regulérní“ pracovní den … jenže jak na sviňu hned v úterý jedu do Brna k zubařce. To se mi to začne zase hromadit …  

Ráno Štědrého dne … trávím lehce u PC, ale jen abych si zde vypil kávu a nasnídal se. Včera jsem s rodinou – bez budíku – pelešil v posteli až do půl desáté či do kdy, a pak nic nezvládal až do oběda. Tak jsem si dnes budík nařídil … ale … no, to byla noc. Předně – děti opět zmáhá nějaká nemoc, asi viróza. Včera ráno Adam třicet osm tři, Bára třicet osm osm, takže návštěvy babiček odpískány, nurofen, a válení se v obýváku. Neb nurofen zabírá a děti po něm nejeví žádné známky nemoci, tak se Ivka utěšuje, že je to jen nějaká viróza a ne angína nebo tak něco. Ale v noci je to horší, Báře se zdají škaredé sny, kdy vzlyká ze spaní, ale horší je Adam, který má už týden dva rýmu a kašel, neustále ho to budí, kucká, dáví se, pláče, stokrát za noc … a když se úplně probere, tak potřebuje chovat, ale od maminky, a ne od té cizí paní, co ho chová v temném pokoji … jako tohle jsou fakt noci, o kterých bezdětné páry netuší, že existují. Já už včera uléhla taky s teplotou, která sice podle ivky „nestojí za řeč“, ale trochu jsem ji cítil. A pak jsem se před třetí něčím probral, … možná si Adam vyřvával mlíko. V krku nepříjemné pálení, šel jsem se napít, … a už jsem neusnul. Ležel jsem, převaloval se, zíral do tmy, přemýšlel o všem možném, ale to poslední, co bylo na pořadu dne, byl spánek. Do toho co chvíli pofňukával Adam, Bára nasocená na můj polštář se vrtěla … byl mi hic nebo zima, nic mezi tím. Jednu chvíli jsem si i vytáhl telefon a četl si. Co už. Pak se Adam probudil komplet, na mlíko, na nurofen, a nechtěl zabrat … no znovu napít jsem se šel před pátou. Za okny svítat ještě zdaleka nemohlo, ale mezerami mezi žaluziemi už prosvítalo více světla než předtím. Ale to se spíš jen přehnaly mraky. Teď v osm ráno byla venku ještě polotma, jak se nebem valily temné nízké mraky. Budík jsem měl na sedmou, tak jsem si ještě trochu „pospával“, když jsem horko těžko spal jen dvě hodiny. A cítil i v leže „bolavou slabost“ horečky… super, no. Ale měl jsem jen rovných třicet sedm. 

Včera jsem se před obědem pustil do pobalení svých pár dárků, ale především se chystal na sestavení toho elektrotraktora pro Báru. A kriste pane to zase byl projekt. Že si tyhle kompletace velkých darů nechávám až na poslední chvíli! Nějaké vánoce zpátky jsme Báře koupili malou kuchyňku z Ikey, suprová věc, se kterou si vyhraje i Adam … ale tehdy jsem to dopoledne na štědrý den či kdy skládal dohromady snad tři hodiny! A včera s tím traktorem to samé, od cca od dvou do půl šesté … a to to bylo jen o nacvakání plastových dílů tuhle a tadyhle. Kdybychom nakonec jeli navštívit babičky, tak bych neměl šanci. A takové rozvernosti jako když je v x-stránkovém návodu detailně zobrazeno každé přicvaknutí plastové blbůsky, ale při kompletaci nápravy vozíku není vůbec znázorněno, že na kovovou tyč nápravy se mají před natlučením jednorázových „nesmíš to posrat“ upevňovacích podložek (tohohle) nasunout již kompletní kola. Všechno jsem složil a „kdy už na ta kolečka přidělám ty plastové disky? vždyť přes ty upevňovací podložky je už nenasunu…“ … a hurá na dvacet minut do dílny a snažit se z tyčky opatrně po desetinkách milimetru ty podložky stlouct, neb jiné nemám, že. Kupodivu si je toho asi výrobce vědom, protože jsou přiloženy čtyři, ale potřeba jen dvě 😀 No a pak už jen traktor polepit nálepkama, aby se člověk rozčílil ještě o 1000 %, a je hotovo. Uff. Baterka na mě bliká, že už je nabitá, takže ji namontuji, a otestuji, a hurá do akce.

Mračna značně zesvětlala i promodrala, vypadá to venku mnohem lépe než před hodinou. Pominu-li +6°C tepla. Nojo, fakt nad nimi prosvítá modro. No kdyby alespoň to, když už nesněží. Poslední tři dny pršelo každý den. Být zima, tak tu leží sněhu … to by byly Vánoce.

No, jestli pak už se dole vstává? Hraje mi muzika, nic tedy neslyším, ale „šmíruji“ je přes Aničku, meteostanici. V obýváku má sound meter, a tam na grafu hluku stále žádná změna, takže je tam ticho. V ložnici je jen jednoduchý modul na teplotu a CO2, ale právě na tomhle grafu poznám, když se otevře okno nebo dveře  – okamžitě se trend CO2 zlomí. Zatím nic. Ale už půjdu dolů, zatím zanesu jídlo kočkám, … a hurá zdobit stromeček. A venku se rozzářilo slunce!

Ještě kdyby tak byl za okny sníh a trošku mrazu, do Štědrého dne už jen pár dní … ale za okny je sobotní ráno, šest stupňů a asi bude i skoro jasno. Tedy do odpoledne, kdy má začít fest pršet. Včera večer bylo 10 stupňů. 

Úplně cítím, jak už všichni „vypnuli“ … včera, v pátek, mi přišel jen jeden pracovní email. Do odpoledne jsem pracoval na jedné hoooodně zpožděné zakázce, pak pc vypnul, a bylo. Pracovní rok 2019 ukončen. A po tomhle podzimu jde říct „s velkým oddechnutím“. Škoda, že tu mám několik zakázek a úkolů, co si potáhnu do nového roku, ale tenhle podzim tedy stál za to. Prakticky s obdobím, kdy se začalo už tak brzy stmívat, že nemělo smysl chodit odpoledne něco dělat ven, se na mě začalo hrnout takové práce, že bych ven ani jít nemohl. Celý listopad jsem býval bez problémů v kanclíku do šesti do sedmi, v prosinci s klidem to samé … kolega grafik, co se dal na dráhu „full-time“ živnostníka, se vyptává, jak já řeším time management, že to nedává a zakázky se mu hromadí, a pracovně je to neorganizovaný chaos. A já se směju, protože to je můj setrvalý stav, se kterým jsem se už smířil. Dělat jen velké zakázky a odmítat vše ostatní, tak by se v tom trochu zorganizovat dalo. Ale velká část mé práce jsou všemožné šolichy, drobnosti, a nebo také práce na webu, kde je pak měsíc něco „u klienta“, ten naprosto nečekaně odpoví/dodá podklady a čeká, že do dvou dnů bude web kompletně hotový… zatímco pracuji na něčem úplně jiném. 

No a to včera s pátkem docela skončilo a už je tu vánoční „fuck it“ režim. Tak si teď asi uklidím kanclík, vyluxuju, a budu balit dárky. Dětem jsem koupil zahradní elektrický traktor, bratru za 8000 Kč. Ten teda nebudu balit, ten musím smontovat. Vzniklo to tak, že ivka během listopadu řešila „co koupíme dětem za dárky“ a já na to reagoval – vzhledem k výše popsanému – stylem „ježisikryste ještě tímhle mě otravuj“ … ale někde v hlavě mi to vrtalo a naznal jsem, že pokud já budu řešit nějaký dárek, tak ne osmnáct plastových věcí do vany, ale jeden větší dražší dárek a hotovo, Vánoce vyřešeny. A elektrické autíčko, které by mohla Bára prohánět a na nějakém vozíku vozit Adama … to by nebylo marné. A už od tří tisíc, jó? Jenže trochu jsem se do toho ponořil, a takové auto má hnané jedno kolo jedním motorkem, mírný svah nebo nedejbože trávat znamená konec … no začal jsem se „v oboru“ vzdělávat, a stále dokola řešil pro a proti … opravdu to dávat na Vánoce? Další velký vergl, který bude do jara v obýváku. A bude s ním možné vůbec doma jezdit? Jak bude velký? Jak moc se obouchají futra, skříňky? Jaký to bude mít rejd, aby se vůbec dala projet nějaká trasa přes dvě tři místnosti? Jenže jsem do té představy elektroautíčka „tatínkovsky zamiloval“. Máma poslala odkaz na nějaký festovní dvojmístný džípek z Bazoše, jenže ten byl tak velký, že by neprojel ani futry do dílny (90cm šířky). Což je dost omezující podmínka. Ale značka Peg Perego toho vyrábí více … a bylo celkem rozhodnuto, John Deere traktor. Trochu jsem během toho dumal, jestli to „není až moc“. V létě jsem si hodně rozmýšlel, jestli Báře koupíme za 5500 trampolínu a zvažoval pro a proti. A teď za osmičku odbouchnu elektický traktůrek, který není ani na zimu úplně ideální dárek. Jenže Vánoce, žejo. A pak jsem si to taky trochu ospravedlňoval tím, že když jsem celý podzim tvrdě pracoval, tak ať z těch vydělaných milionů něco mají i děti.