Junova reality-show

Od kuchyňského stolu #2. Není čtvrtek, je pondělí. Švagrová má pár týdnů do porodu, malá je velká, ona je malá, ivka je také malá a Adam byl také velký, a jeho porod byl docela „o život“… a tak švagrová objíždí vyšetření, jestli by nebylo mnohem vhodnější (bezpečnější) podstoupit císařský řez. Ivka jí domluvila další vyšetření u nich v nemocnici, a dnes dopoledne tam s ní odjela … a tatínek hlídá děti. Jupijou. Ve čtvrtek pojede opět do práce, a příští pondělí jedu na trhání osmičky, a ivka bude muset teoreticky do práce v onom týdnu 2×. Raději nad tím nepřemýšlet.

Bára má 4 roky. Moje milovaná tatínkova holčička. Z těch mých zápisků tady by jeden nabyl dojmu, že pořídit si děti je největší životní chyba, co člověk může udělat. Přiznejme si to na rovinu – je to životní chyba, ale když už udělat nějakou, tak tuhle. Náš život „skončil“, vše se jen točí kolem dětí. Když Bára trochu povyrostla a už se začalo trochu rýsovat mírné osovobození a trochu náročnější možnosti výletů (bez nutnosti řešit, jestli je to „na kočárek“), tak nám spadl do klína Adama a všechno se zresetovalo a začalo zase od nuly. A jak rádi říkáme, „jedno dítě žádné dítě“, tak druhé dítě je teprve peklo na zemi. Adam je teď ufňačený a chovací, protože ho pořád trápí nějaké teploty a sem tam horečky, buď je to od zubů, nebo pořád bojuje s nějakou virózou, nespí, xkrát za noc se s křikem vzbudí a ječí a ječí, a chce jen chovat … a pak se Bára nechce ráno oblíkat, nechce se vyčůrat, fňuká, pak si s něčím začne hrát a Adam jí to bere, nebo si s něčím začne hrát Adam, a náhle to potřebuje Bára, pak si Bára s něčím staví a Adam si chce hrát s ní, ale všechno ten malý nemotora boří a Bára na něj křičí a uraženě uteče pryč, pak nechce polívku a druhého jídla se skoro nedotkne, dokud tady dvacet minut nebouchám pěstí do stolu, nekřičím na ni a nevyhrožuju výpraskem, a stejně jest nebude, Adam si svého jídla dá tři lžičky a čtvrtou vyplije kolem sebe, tváří se, že chce kousek masa z Bářinýho talíře a pak vyplije i ten … tak nafrčí smykem do postlýlky s dudynem do pusy, a ať si řve do usnutí. No a to by bylo zatím dnešní dopoledne. A pointa? Že pak přijdu po schodech z patra, z práce, děti slyší kroky na schodech a přiběhnou ke dveřím a skáčou a Adam vykřikuje DadaDadaDada! A vrhne se ke mě, obejme mi jednu nohu, pak přecupitá k druhé a obejme ji, a směje se na mě jak rozzářené blonďaté sluníčko. A Bára se pak večer vyškrábe na gauč, kde se rozvaluji na polštářích, přitulí se ke mně a dá mi pusu na tvář, a těší se, jak si pak na spaní vlezu k ní do postýlky a pustím na telefonu jeden díl Boba a Bobka jako večerníček. Když si pak čistím zuby v koupelně, tak se ještě pro jistotu přijde s plyšákem pod paží zeptat, jestli s tím počítám, jestli jsem na to nezapomněl. Člověk by ty dva prostě láskou sežral. A jindy seřezal jak psy. Den za dnem, den za dnem … ale to úplné gró, co jsem chtěl (asi) napsat je prostě to, že oni nás naprosto bezvýhradně milují. Až to člověk ani nečeká. Bára je vyloženě „moje holčička“, až mě to vzhledem k mé přísnosti zaráží … můžu jí za něco nařezat na zadek, a o chvíli později se musím na gauči kousek posunout a udělat jí místo, protože ona chce sedět „vedle tatínka“. Ke kterému se pak přitulí a přitiskne.  

A Adam už pofňukává do chůvičky. Dvě hodiny spánku se chýlí ke konci. 

Napadl sníh, pár čísel, ale první pořádný sníh této zimy (v půlce ledna). A i když je Bára lehce nachcípaná, tak jsme prostě včera museli jít ven. Co když je to jediný sníh letos? Koulovali jsme se se, sněhuláka jsme nakonec postavili, na bobech jsem ji tahal kolem domu … to už ještě víc nachcípaný z okna koukající Adam nevydržel a na ivce si vyřval, že chce jít také ven. Donesl si do obýváku boty a snažil se obout 🙂 Takže za námi přišli také, a chvíli jsme pobyli venku, a Adam šomtal s lopatkou po terase a vrtal se s ní ve sněhu. Na bobech se projel jednou, a očividně se mu to vůbec nelíbilo, doslova se „netvářil“. Ale sněhulák přes noční a dnešní oblevu utrpěl, mrkev mu upadla, zuby z kamínků vypadaly … a tak mě Bára po Adamovic usnutí přemluvila, že půjdeme opět ven. S chůvičkou a kdykoli se rozječícím Adamem v ložnici dost riskantní vylejzání ven, ale nakonec to prošlo. Opravili jsme naklánějícího se a lehce se bortícího sněhuláka, našly špunty od šáňa z Bářiné oslavy, nahrnovali lopatou zbytky sněhu k tújím … byli na čerstvém vzduchu.

Adam se probudil, ale úplně spokojeně se peleší v postýlce, neplače, nechce ven … tak co bych ho nutil. Aspoň jsem to stihl dopsat 🙂 No, už fňuká … 

Takže je čtvrtek a hlídám děti. Obě dvě. Je to taková Sofiina volba – pokud jde Bára do školky, tak ji tam ivka po osmé veze, a jede na (a přes) Brno mezi osmou a devátou, v nejdebilnější špičku. A o to později pak vyráží zpět domů. Jenže Adam si jde po obědě spát, a já mám i dvě tři hodiny času jen na práci. Ale pokud necháme Báru doma, tak ivka vyrazí už o půl sedmé, je v práci raz dva, a přijede mezi druhou třetí. Jenže zatímco Adam spí, tak Bára ani smykem a nehrozí, že bych si já odešel do kanclu regulérně pracovat. Sice si maluje nebo kouká na televizi, ale co chvíli po mně něco potřebuje. Už jsem slepoval dvě tiskátka, chystal jí jiné omalovánky, dával svačinku, teď čokoládky … a to by mě mrdlo, kdybych během těch cca dvou hodin akorát chodil nahoru a dolů po schodech a plnil její přání. Takže mám noťas v kuchyni, a vyřizuju tak akorát emaily a čekám na návrat ivky jako na smilování. Klienti taky. Nerozumím, jak může někdo pracovat / programovat jen na noťasu. Já jak nemám dva velké monitory a pořádnou klávesnici, tak se o to ani nepokouším. 

Ráno jsem vstávání ještě před ivčiným odjezdem vzdal, ale vylezl jsem po ní „z povinnosti“, abych jí šel otevřít bránu a nemusela se tím zaobírat ona. Takže jsem se z postele nasoukal do oblečení a ještě v polospánku nacpal do kapsy kapsičky pro kočky, na krk chůvičku a vyšel s ní ven. No stihl jsem dojít tmou jen k té bráně a při jejím otevírání si říkal, že mi ty kočky motající se pod nohama nějak divně mňačí, jak když mimino řve. Jop, Adam řval. Ivka ještě nescouvala k bráně a já už běžel zpět domů. Kočky byly hlady. Adamec má snad nějaký čuch na startující dýzl. Pro sichr jsem rychle uvařil mlíko a zalezl s ním do postele, ale chlapec byl celkem probraný a na spánek se úplně netvářil. Chvíli mu to trvalo. Někdy po sedmé jsem se konečně vyplížil do kuchyně, a jal se vařit kávu, když jsem mimoděk zaznamenal zvuk auta vjíždějícího asi dost rychle do zatáčky, brzdícího a vše utichlo s tupou ránou. A ticho. Ty vole, co to bylo? Tak buď tady nějaký auto projelo jako prase, a přejelo při tom nějaký zvíře a už je pryč za kopečkem, a nebo tu někde napálilo do naší kamenice pod mezí … ááá, tak kdepak do naší, ale do sousedovic. No ještě že, naši kamenici drží pohromadě už jen Babišovy sliby, místy je mezi kameny jen hlína. Nějaká holka prolétla zatáčkou, nevytočila ji nebo na štěrku u kraje vyjela ven a napálila to bokem sousedům do jejich kamenné zdi. Viděl jsem z okna, jak vystoupila za auta a šla obhlížet škodu, ale výhled jsem měl zakrytý a ani se mi nechtělo moc koukat z osvíceného okna kuchyně. Nevypadalo, to nijak tragicky, taky mohla během chvíle odjet, nevěděl jsem, jestli opravdu někam narazila nebo jen dostala smyk na štěrku, auto bylo na silnici  … a pod mezu a přes túje jsem také moc neviděl … ale děsil jsem se, aby nepřišla poprosit o pomoc / asistenci, když zůstala stát přímo před domem, v němž se svítí a někdo je očividně doma / vzhůru. Odejít k silnici s chůvou na krku by nebyl problém, jenže nehoda se stala přímo u rohu sousedovic pozemku, kde za plotem neustále hlídkuje jejich pomatený vlčák Rex, který mě úplně nesnáší a za ty roky si ještě nezvykl, a chraň bůch abych se já přiblížil k plotu – to se může uštěkat, jako kdybych byl největší nepřítel psů široko daleko. A ložnice s dětmi je přivrácená právě přímo tím směrem (k silnici) a ani plastová okna jeho štěkání neutlumí. Bára se zakreje peřinou, aby měla klid, ale Adama by bezpečně probudil, a protože spí na posteli, tak už si klidně sleze a bude mě (mámu) s hysterickým pláčem hledat po prázdném domě. Na šoférku také dvakrát štěkl, když se mu nárazem zatřásla zem pod nohama, ale pak byl z té situace asi tak vyplašený, že už mlčel. Ale kdybych tam přišel já s chůvou na krku, tak bych po pár sekundách mohl jít se štěkotem v zádech a s pláčem v chůvičce zpět. A tohle teď vysvětlujte nějaké rozhozené holce u dveří 😀 Nedošlo na to, zastavovala u ní kolemjedoucí auta a ona je asi posílala pryč, po nějaké době scouvala z exponovaného místa na volnější plac pod zatáčkou … a tehdy teprve bylo vidět, že má čumák nabořený fest a pravé kolo se v pomačkaném blatníku s drhnutím točilo tak tak. Pak dorazila odtahovka a to už ji Bára sledovala ve stoje na posteli, a Adama jsem soukal na přebalováku do bodýčka … a začínal nový den. 

Nasnídal jsem je, uklidil kuchyň, vyluxovali jsme – Adam závislý na vysavači byl v sedmém nebi. Celé svátky jsme měli vysavač vytažený v hale a Adam ho fetoval. Tahal šňůru, tahal hadici, nosil nástavec, pak jsme mu vysavač i zapínali (na minimum) a on si luxoval. Až mě to ale přestalo bavit a vysavač jsme uklidili do komory, a jéje to byl vyrvál / hysterák. Ale stačí vytrvat, a přešlo to. No, dal jsem chlapce po obědě spát, a šel dát konečně kočkám snídani, a opatrně – pokud nebude na rohu Rex – šel přes plot nakouknout na místo činu pod kamenicí. A šokovaně jsem shlédl na rozrytou trávu a polámané plasty v ní už před naší zdí. Auto narazilo „v oblouku“ do naší kamenice a jelo kolem ní škarpou ještě asi deset metrů, než zůstalo stát před zdí kolem sousedovic pozemku. Jenže ta už hraničí přímo se silnicí, takže auto vylétlo zase zpět na asfalt.  Budu to muset jít obhlédnout ještě podrobněji. Pokud se tedy ivka vrátí za světla. 

No a pak se budu moci konečně sbalit a jít pracovat … do tmy / noci. Jupi jou.

A Vánoce jsou pryč, čtvrtý leden, sobota. Možná bude i lehce sněžit. Letos byly svátky fajn – děti i ivka sice stále lehce nachcípané, kašle rýmy, horší spaní, ale jinak nic tragického jako loni. Štědrý den byl fajn. Oblékl jsem se „do svátečního“, a jal se přenést stromeček (fest hustou = těžkou jedli) aklimatizující se v zádveří do obýváku. Než mi došlo, že to v bílé košili nebude jen tak, tak se uvolnila ve stojanu a skácela se do koflíků s kytkami, váz s kytkami, a lahví vína na botníku. Nerozbilo se nic, ale dobrej start. Takže svklíknout a půl hodiny dělat kolem patky stromku – ivka ho nechala ofrézovat na 6 cm, což je fajn služba, ale ne pro náš masivní stojan, který si poradí i snad s 20 cm kmenem. Takže mi nezbylo než část ofrézované patky uříznout pilkou, aby si strom ve stojanu víc sedl a utahovací šroubky se zakously do surového kmene, a ne do té vyfrézované hubené části. A pak jej konečně přenést do obýváku k rodině nadržené na strojení, ještě tam půl hodiny štimovat světýlka, a pak teprve čas na bančičky … byl jsem zpocenej jak dobytek. Ještě že ty jedle prakticky nepíchají. Už mám v kalendáři upomínku na příští rok – stromeček do obýváku i se světýlky nachystat 23. večer! Na Štědrý den už jen „lehká“ zábava s ozdobami. Podobně další poznámka – friťák vyčistit a naplnit novým olejem dopředu, a ne se na Štědré odpoledne srát se špinavým hrncem, slívat litry oleje, … ááá! Příště lépe!

A pak byl Štědrý večer, vše pěkně plynulo, žádný spěch … usadili jsme se ke stolu, výtečná smažená treska a božský salát, hned bych si dal znovu. Na nedávnou rybářské schůzi připravila ivky máma bramborový salát k řízkům, a všichni se nad ním rozplývali, jak byl parádně ochucený a prostě up to 11. Takže jsem ivku pořád popichoval, že náš salát tentokrát musí stát za to, když jsem ochutnal tu tchýninu božskou manu – že se s nějakým obyč vegan bio light salátem rozhodně nespokojím 🙂 Tak si dala záležet 🙂

No a jak to pak před už rozumnou Bárou navléct, aby Ježíšek stihl přinést všechny dárky pod stromeček? Měl jsem plný kancl tašek i velkých pytlů … vymysleli jsme, že půjdeme dát večeři i kočičkám, a vezmeme dlouhé prskavky a budeme svítit Ježíškovi, aby nás našel. Ostatně, Bára ho vyhlížela celý den a co chvíli hlásila, že už ho oknem viděla. Já si ještě odskočil „na záchod“ a sprintoval po schodech a snášel dary, div je nevysypával z tašek za běhu … a pak rychle za dětmi ven do tmy, za prskavkami. A pak domů, zazvonit zvonečkem, a pod stromečkem HROMADA dárků. Fajn to bylo. Děti se přehrabovaly v papíru, krabicích, dárcích, sem tam si s něčím hráli, sem tam jsem do něčeho strkal baterky, … ale zase toho dostali tolik, až mě to štvalo. Dostat toho polovinu, tak to byl stále „bohatý ježíšek“. A to mi ještě nahoře v kanclu trůnil traktůrek za 10k, který jsem hodlal donést až později. To až když – v deset večer – „zavolal ježíšek“, že zapomněl ještě jeden velký dárek, a že ho mám donést … a hle, traktor! Bára si ho osedlala, a popojížděla, ale není to vůbec jednoduché. Člověku nedojde, že dítě nemá řízení „v rukách“, že se dívá na volant, když zatáčí, že vůbec nemá odhad, kdy zatočit, aby vozidlo udělalo nějaký oblouk a vyšlo mu to akorát do futer, atd … takže to bylo ještě hodně surové, ale po x dnech a občasném ježdění (protože to na doma fakt není) už je znát obrovský pokrok. Adamovi stačí, že se vyleze do sedačky a tam vřeští, ale k čemu je pedál plynu věděl taky hned … až jsem tam musel narafičit plastový zámek, se kterým nejde traktor rozjet. Nemá žádný klíček nebo něco, když se sepne plyn, tak jede. Takže i pokud by se na něj Adam právě snažil vylézt a šlápl při tom na pedál. Což by bylo blbé. 

25. jsme se stavili k ivčiným rodičům, 26. k našim, všude ježíšek dětem něco nechal, 27. v pátek v pohodlí doma, 28. v sobotu zase návštěva u nás … podle stavu dětí jsme chodili na vycházky, ale jinak se váleli doma. Adam často ráno vstával (s pláčem/hysterákem) kolem osmé tak jako já, zatímco ivka ještě chtěla spát (ty noci s lehce nemocným Adamem nejsou žádný med), tak jsem se pár rán o mládě staral, choval ho, a po dvakrát mi usnul v náručí na sedačce. Tak jsem si dal po letech Přišerky s.r.o. a Hledá se Nemo. Silvestra jsme neřešili, koukali na televizi, a šli bychom snad v deset spát, kdyby nezačínala Hospůdka na mýtince. Tak jsme koukali, děti nám usnuli na polštářích na zemi u nohou, no a do postele jsme na konec vlezli v 23:50 😀 A pak začala válka … ty lidi jsou fakt kokoti.

A tak nějak není co víc napsat. Je tu konec svátků, zítra neděle, pak první „regulérní“ pracovní den … jenže jak na sviňu hned v úterý jedu do Brna k zubařce. To se mi to začne zase hromadit …  

Ráno Štědrého dne … trávím lehce u PC, ale jen abych si zde vypil kávu a nasnídal se. Včera jsem s rodinou – bez budíku – pelešil v posteli až do půl desáté či do kdy, a pak nic nezvládal až do oběda. Tak jsem si dnes budík nařídil … ale … no, to byla noc. Předně – děti opět zmáhá nějaká nemoc, asi viróza. Včera ráno Adam třicet osm tři, Bára třicet osm osm, takže návštěvy babiček odpískány, nurofen, a válení se v obýváku. Neb nurofen zabírá a děti po něm nejeví žádné známky nemoci, tak se Ivka utěšuje, že je to jen nějaká viróza a ne angína nebo tak něco. Ale v noci je to horší, Báře se zdají škaredé sny, kdy vzlyká ze spaní, ale horší je Adam, který má už týden dva rýmu a kašel, neustále ho to budí, kucká, dáví se, pláče, stokrát za noc … a když se úplně probere, tak potřebuje chovat, ale od maminky, a ne od té cizí paní, co ho chová v temném pokoji … jako tohle jsou fakt noci, o kterých bezdětné páry netuší, že existují. Já už včera uléhla taky s teplotou, která sice podle ivky „nestojí za řeč“, ale trochu jsem ji cítil. A pak jsem se před třetí něčím probral, … možná si Adam vyřvával mlíko. V krku nepříjemné pálení, šel jsem se napít, … a už jsem neusnul. Ležel jsem, převaloval se, zíral do tmy, přemýšlel o všem možném, ale to poslední, co bylo na pořadu dne, byl spánek. Do toho co chvíli pofňukával Adam, Bára nasocená na můj polštář se vrtěla … byl mi hic nebo zima, nic mezi tím. Jednu chvíli jsem si i vytáhl telefon a četl si. Co už. Pak se Adam probudil komplet, na mlíko, na nurofen, a nechtěl zabrat … no znovu napít jsem se šel před pátou. Za okny svítat ještě zdaleka nemohlo, ale mezerami mezi žaluziemi už prosvítalo více světla než předtím. Ale to se spíš jen přehnaly mraky. Teď v osm ráno byla venku ještě polotma, jak se nebem valily temné nízké mraky. Budík jsem měl na sedmou, tak jsem si ještě trochu „pospával“, když jsem horko těžko spal jen dvě hodiny. A cítil i v leže „bolavou slabost“ horečky… super, no. Ale měl jsem jen rovných třicet sedm. 

Včera jsem se před obědem pustil do pobalení svých pár dárků, ale především se chystal na sestavení toho elektrotraktora pro Báru. A kriste pane to zase byl projekt. Že si tyhle kompletace velkých darů nechávám až na poslední chvíli! Nějaké vánoce zpátky jsme Báře koupili malou kuchyňku z Ikey, suprová věc, se kterou si vyhraje i Adam … ale tehdy jsem to dopoledne na štědrý den či kdy skládal dohromady snad tři hodiny! A včera s tím traktorem to samé, od cca od dvou do půl šesté … a to to bylo jen o nacvakání plastových dílů tuhle a tadyhle. Kdybychom nakonec jeli navštívit babičky, tak bych neměl šanci. A takové rozvernosti jako když je v x-stránkovém návodu detailně zobrazeno každé přicvaknutí plastové blbůsky, ale při kompletaci nápravy vozíku není vůbec znázorněno, že na kovovou tyč nápravy se mají před natlučením jednorázových „nesmíš to posrat“ upevňovacích podložek (tohohle) nasunout již kompletní kola. Všechno jsem složil a „kdy už na ta kolečka přidělám ty plastové disky? vždyť přes ty upevňovací podložky je už nenasunu…“ … a hurá na dvacet minut do dílny a snažit se z tyčky opatrně po desetinkách milimetru ty podložky stlouct, neb jiné nemám, že. Kupodivu si je toho asi výrobce vědom, protože jsou přiloženy čtyři, ale potřeba jen dvě 😀 No a pak už jen traktor polepit nálepkama, aby se člověk rozčílil ještě o 1000 %, a je hotovo. Uff. Baterka na mě bliká, že už je nabitá, takže ji namontuji, a otestuji, a hurá do akce.

Mračna značně zesvětlala i promodrala, vypadá to venku mnohem lépe než před hodinou. Pominu-li +6°C tepla. Nojo, fakt nad nimi prosvítá modro. No kdyby alespoň to, když už nesněží. Poslední tři dny pršelo každý den. Být zima, tak tu leží sněhu … to by byly Vánoce.

No, jestli pak už se dole vstává? Hraje mi muzika, nic tedy neslyším, ale „šmíruji“ je přes Aničku, meteostanici. V obýváku má sound meter, a tam na grafu hluku stále žádná změna, takže je tam ticho. V ložnici je jen jednoduchý modul na teplotu a CO2, ale právě na tomhle grafu poznám, když se otevře okno nebo dveře  – okamžitě se trend CO2 zlomí. Zatím nic. Ale už půjdu dolů, zatím zanesu jídlo kočkám, … a hurá zdobit stromeček. A venku se rozzářilo slunce!

Ještě kdyby tak byl za okny sníh a trošku mrazu, do Štědrého dne už jen pár dní … ale za okny je sobotní ráno, šest stupňů a asi bude i skoro jasno. Tedy do odpoledne, kdy má začít fest pršet. Včera večer bylo 10 stupňů. 

Úplně cítím, jak už všichni „vypnuli“ … včera, v pátek, mi přišel jen jeden pracovní email. Do odpoledne jsem pracoval na jedné hoooodně zpožděné zakázce, pak pc vypnul, a bylo. Pracovní rok 2019 ukončen. A po tomhle podzimu jde říct „s velkým oddechnutím“. Škoda, že tu mám několik zakázek a úkolů, co si potáhnu do nového roku, ale tenhle podzim tedy stál za to. Prakticky s obdobím, kdy se začalo už tak brzy stmívat, že nemělo smysl chodit odpoledne něco dělat ven, se na mě začalo hrnout takové práce, že bych ven ani jít nemohl. Celý listopad jsem býval bez problémů v kanclíku do šesti do sedmi, v prosinci s klidem to samé … kolega grafik, co se dal na dráhu „full-time“ živnostníka, se vyptává, jak já řeším time management, že to nedává a zakázky se mu hromadí, a pracovně je to neorganizovaný chaos. A já se směju, protože to je můj setrvalý stav, se kterým jsem se už smířil. Dělat jen velké zakázky a odmítat vše ostatní, tak by se v tom trochu zorganizovat dalo. Ale velká část mé práce jsou všemožné šolichy, drobnosti, a nebo také práce na webu, kde je pak měsíc něco „u klienta“, ten naprosto nečekaně odpoví/dodá podklady a čeká, že do dvou dnů bude web kompletně hotový… zatímco pracuji na něčem úplně jiném. 

No a to včera s pátkem docela skončilo a už je tu vánoční „fuck it“ režim. Tak si teď asi uklidím kanclík, vyluxuju, a budu balit dárky. Dětem jsem koupil zahradní elektrický traktor, bratru za 8000 Kč. Ten teda nebudu balit, ten musím smontovat. Vzniklo to tak, že ivka během listopadu řešila „co koupíme dětem za dárky“ a já na to reagoval – vzhledem k výše popsanému – stylem „ježisikryste ještě tímhle mě otravuj“ … ale někde v hlavě mi to vrtalo a naznal jsem, že pokud já budu řešit nějaký dárek, tak ne osmnáct plastových věcí do vany, ale jeden větší dražší dárek a hotovo, Vánoce vyřešeny. A elektrické autíčko, které by mohla Bára prohánět a na nějakém vozíku vozit Adama … to by nebylo marné. A už od tří tisíc, jó? Jenže trochu jsem se do toho ponořil, a takové auto má hnané jedno kolo jedním motorkem, mírný svah nebo nedejbože trávat znamená konec … no začal jsem se „v oboru“ vzdělávat, a stále dokola řešil pro a proti … opravdu to dávat na Vánoce? Další velký vergl, který bude do jara v obýváku. A bude s ním možné vůbec doma jezdit? Jak bude velký? Jak moc se obouchají futra, skříňky? Jaký to bude mít rejd, aby se vůbec dala projet nějaká trasa přes dvě tři místnosti? Jenže jsem do té představy elektroautíčka „tatínkovsky zamiloval“. Máma poslala odkaz na nějaký festovní dvojmístný džípek z Bazoše, jenže ten byl tak velký, že by neprojel ani futry do dílny (90cm šířky). Což je dost omezující podmínka. Ale značka Peg Perego toho vyrábí více … a bylo celkem rozhodnuto, John Deere traktor. Trochu jsem během toho dumal, jestli to „není až moc“. V létě jsem si hodně rozmýšlel, jestli Báře koupíme za 5500 trampolínu a zvažoval pro a proti. A teď za osmičku odbouchnu elektický traktůrek, který není ani na zimu úplně ideální dárek. Jenže Vánoce, žejo. A pak jsem si to taky trochu ospravedlňoval tím, že když jsem celý podzim tvrdě pracoval, tak ať z těch vydělaných milionů něco mají i děti.

Teplota se dnes lehce vyšplhala na dva stupně, ale teď po druhé hodině, kdy už slunce zalezlo za kopec a osvětluje jen protější lesy, se zase začíná ochlazovat. Podzim skončil, začala zima. Je čtvrtého prosince. Nějaký víkend zpátky jsem pohrabal všechno listí z břízy, ta potvora ne a ne opadat, tedy vyčesal jej z trávy. A pořád zazimovával to či ono, tedy o sobotách nedělích, ve všední dny jsem stejně ale prakticky končil s prací vždy až za tmy. A když jsem před týdnem naaranžoval krmítko, a tento víkend sklidil před avizovanými nočními mrazy hradice a vypustil kubíkové nádrže dešťovky … tak už je to prostě oficiální. Zima. Dokonce jsem právě dnes na termostatu přepnul plán topení z šablony Podzim na šablonu Zima 😀

A dnes je i trochu výjimečný den, neb ivka je v práci, ale také tam mají vánoční večírek, a dojede domů tedy až někdy v osm. Hlídám tedy děti celý den (bára je s kašlem a rýmou ze školky doma), a navíc je švagrová bez auta, takže je ani nemůže po práci vyzvednout, že by je vzala k babičce … takže táta na plný úvazek až do noci. Ráno jsem i tak vstával o půl šesté s ivkou, abych jí zašel otevřít bránu a oškrabal auto. Do postele jsem se už nevrátil a na chvíli sedl k práci, s tím, že si půjdu spát po obědě s Adamem. Bára to klidně ty dvě tři hodiny vydrží u televize sama, jít po obědě spát nechce ani za zlatý prase. Akorát že to se chtěla jít podívat ven na led, který jsem vytahal z posledního sudu, co ještě venku mám, a hrát si tam na sluníčku s kočkama … pak chtěla stavět auto z dřevěné stavebnice … a pak už si tak akorát můžu uvařit kafe a datlovat si tady v kuchyni do notebooku, než se Adam vzbudí. Ještě šest hodin, než se máma vrátí. Co tedy budeme dělat? Vyluxované už máme. Asi odmrazíme mrazák 😀 

Hm, noťas se na mě rozhučel, což mi připomnělo, že jsem ho chtěl také rozebrat a trochu vyčistit … to bych mohl, zatímco Adam spí, toho bych tu jako asistenta nepotřeboval.

Listopadovou alkoholovou abstinenci jsem vydržel. Tedy mimo nějakých pět šest nealko piv a jednoho přípitkového cucnutí šampáňa. Ty první dny bych večer za lahváča nebo pocucávání vína vraždil, ale postupně to úplně vyprchalo a už mi to vůbec ani nepřišlo. Ivka si večer popíjela víno dále, a mě mnohdy ani nenapadlo, že bych si mohl nalít také. Nepřišlo mi to na mysl, a vůbec mi to nechybělo. Až jsem uvažoval, jestli v tom prostě nepokračovat. Ostatně, výhody byly zřejmé – naprosto bezproblémové vstávání na budík, a také i rozumné chození spát, kdy člověk nebyl přispýdovaný alkoholem, žádné ranní minikocovinky a otupělé civění na monitor … ale pak jsem si dal prvního nedělní pívo, a šňůra byla přetržena. Ale je fajn vědět, že mám v tomhle směru silnou vůli a dokážu se ovládnout. A především je také dobré mít to srovnání, mít osahané ty výhody abstinence a neustále to tam někde napozadí cítit … dám si ještě jednu dvojku? Hm, vole, už bys měl jít spát, a ostatně, vypij si radši sklinku vody. Ale jestli i to během chvíle nevyprchá, tak jako po letním abstinenčním … měsíci? Tak jako tak, tyhle nahodilé suché měsíce si asi budu držet 🙂

 Tož, jdu rozebrat ten noťas …

To ty dva měsíce zase proletěly, co jsem si naposledy našel čas něco sepsat. Je neděle ráno, dole se spí, venku sem tam drobně zaprší, dušičkové počasí. Dívám se z okna a snažím se rozvzpomínat na něco, co stojí za vzpomínku. Bojuju s krtkem. Takže jsem vstal, a z toho okna se podíval i dolů na loučku za domem, kde je jeho království. Dnes přes noc žádný krtečák, koukám. Jenže včera se přesunul na roh domu, kam z kanclu nevidím. Když vyskočí čerstvá hlína, jdu, chvíli číhám s motykou. Pak rozhrabu hrábkama a jdu zase po svých. A takhle pořád dokola, dva měsíce. Vyčíhal jsem ho asi třikrát, kdy se přede mnou začala hlína zvedat a „byl tam“, ale pokaždé jsem kopl naprázdno. Mám úplný PTSD z oken – kdykoli nějaké vidím, jdu a podívám se z něj ven, jestli tam není čerstvý krtečák … 

Ze dvou koček a následných šesti jarních koťat nám k dnešnímu dni zbyla jen kočka (matka) Evelína a zrzavý kocourek Azor. Kočička Felixa, Bářino nejoblíbenější (a tedy nejvíc casnované) kotě minulý víkend zmizelo, a dnes je to týden, co je pryč. To už je asi finální. Z Evelíny se také stala pěkná macecha, která svá zbylá koťata asi začala nenávidět nebo co. Doma se skoro nedrží, když se ukáže, syčí na ně a odhání je … tedy teď už akorát Azora. Musím se mu asi víc věnovat, teď je mi ho líto. Ale když vidím, jak mi sere doprostřed trávníku, nebo se mi plete pod nohama, když jdu se dřevem / jídlem / se zbytkama … tak bych ho nakopl silou mimořádnou. Jenže teď je tu sám, nebo s krutou matkou.

V září se tu po nás pěkně prošla střevní chřipka. Nejdřív nějak Bára, pak ivka, pak bylo jeden večer mizerně mně, až jsem pak ve dvě ráno vyzvracel i to, co jsem nikdy nesnědl, a už mi bylo fajn. Tedy do čtyř, než Bára pozvracela celou postel. Nějak jsme to překlepali do druhého dne, lehce jsem ještě vyležel horečku, a odpoledne už musel fungovat. Adama to naštěstí jen lehce štrejchlo. 

V děcáku se všechny práce zastavily, už se může pokládat kročejová izolace a OSB desky, ale … není čas. Moc práce. Do toho Adam věčně spí a nejde v patře nad ním mlátit kladivem nebo vrtat vrtačkou. A práce mám tolik, že se mi hodilo tuhle rekonstrukci zase lehce odložit. S hypotékou jsou priority holt trochu jiný. Nahovno ale je, že když jsem tehdá vynosil všech těch ale 40 OSB desek do patra, tak jsem jich 20 složil v chodbě ke stěně před dveře na půdu. Myslel jsem si, jak nebudou do týdne pryč / položeny v podlaze, ale ouha, dva měsíce jsou tam kde jsou, tři metráky váhy …  a já se nemám jak dostat na půdu, abych vymetl komín. Nebo pozval kominíka na revizi. V kamnech dva měsíce topíme … kvůli tomuhle by se na tu podlahu už chtělo vrhnout. A teoreticky už to v listopadu bude schůdnější. 

Venku jsem poslední dobou nic moc nedělal, jen vše lehce zazimovával, odnosil z dílny do sklepa věci choulostivé na mráz (barvy,…), uklidil pískoviště… respektive plastoviště… ještě tento týden v pondělí jsem sekl trávník. Říjen byl teplý, tráva rostla, tak proč ne. Z ořecha začalo popadávat a pak sypat listí, jak na sviňu během místních hodů … přijdou k nám zvát, vyhrávat a tančit, a nemusí to být po kolena v listí, a tak nezbylo než vše pohrabat a trochu zkulturnit, zatímco byla polovina listí ještě na stromě …  následující víkend jsme měli s ivkou wellness v Jeseníkách, takže jsem všechno ořechové listí musel zlikvidovat do víkendu po večerech, a ne až o víkendu, jak by to udělal každý normální člověk. Celou dobu se část listí sype také sousedce před dům, ta to neřeší, ale kdyby tam zůstalo i o víkendu, kdy už je všechno listí ze stromu dole, tak to působí jako „ukliďte si to sama“. No, ořechový listí a já, to je na dlouhý povídání plný nenávisti … aspoň jsem si na to s předstihem koupil 62cm široký fiskars hrábě, se kterýma to byla úplná malina. Teď se sype zlaté listí z břízy, ale pořád ještě není všechno dole … doufal jsem, že letos spadá jen pod strom, ale opět přišel jeden den vichr a listí je po celém trávníku, takže … vyčesávání. Ach jo.

Je mi pětatřicet, a ivka už v létě navrhla, že bychom si mohli „nadělit“ pobyt v Jeseníkám v našem oblíbeném wellness hotelu v malé vesnici Branná. Domlouvalo se to, plánovalo, až tu byl onen pátek, kdy se o Báru s Adamem začal kolektivně starat zbytek rodiny a my vyrazili do Jeseníků na relax. Hned po příjezdu masáže, pak wellness, večeře, pak bowling, druhý den výlet na Šerák, pak na Červenohorský sedlo a Vřesovou studánku, návrat a rychle do wellness, na večeři, a do privátního wellness. Druhý den snídaně, na Stezku v oblacích v Dolní Moravě, a domů … a byli jsme strhaní jak psi. Kdyby nám celý víkend prochcalo, tak bychom se wellnesovalli a relaxovali. Jenže ono bylo tak krásně, až se věřit nechtělo, a my se snažili trhat turistické rekordy … a ještě ten bowling v pátek večer – pro nepřivyklé tělo záhul jako výstup na menší kopec. Nohy mě bolely ještě v úterý. Ale vypadnout od dětí, to byl – především pro ivku – dar z nebes. 

S dětma je to těžké, někam se vypravit je souboj a krocení zlé zveře, když se ivka snaží obléct a obout Adama, zatímco Bára už je ready a jde ven, dveřma nakukují kočky a Adama se může zbláznit, … ale to vše jsou běžné provozní věci. Ale kdyby ty naše poklady proboha nechodily spát v jedenáct a později (i teď, po změně času) … kdyby měl člověk od osmi „volno“, tak to jde. Ale dennodenně vědět, že tě od sedmi večer čeká furt to samé až do hluboké noci. To vysiluje. A to už Adam ani nejde večer spát. Spí jen přes poledne, dvě tři hodiny, spával třeba i hodinku od pěti do šesti, a pak samozřejmě „vydržel“ … ale teď ho udržíme přes večer vzhůru, a on je stejně do jedenácti jak fretka. A v 90 % případů ho uspává ivka, já jdu spát s Bárou, neb přece jen potřebuji ideálně v těch 5:30 vylézt z postele, abych tenhle cirkus finančně utáhl. 

A to ještě tahle zakázka rozsáhlého webu pro velkou IT firmu … na kterou jsem měl vyhrazený celý červen, protože od 1. července ten web musel bezpodmínečně běžet. Potil jsem krev, aby se to tak tak stihlo, a pak se řeklo, že se to vlastně spustí až po prázdninách, v červenci se web dokončí, v srpnu se nasadí další jazykové verze, a 1. září se to spustí. U klienta tím pádem odpovědným zaměstnancům spadl řemen, v září se také nic nedělo, a když, tak se jen předělávaly už hotové sekce, protože klient náhle překvapeně zjistil, že grafikem navržená stránka s odstavcem textu a hezkými obrázky vypadá divně, když je potřeba tam dát pět áčtyřek textu a není k tomu žádný obrázek… a tak podobně. Už jsem nad tím projektem pomalu zlomil hůl a byl ochotný s tím seknout, a odepsat to, když náhle ve firmě asi někdo na vyšším postu dupl a „Nový web musí od 1. 11. běžet!“, těm x lidem odpovědným za tenhle projekt se stáhly půlky a na mě se po měsících nečinnosti začaly valit desítky ticketů, na které byly reálně tři pracovní dny. A 1. listopadu jsem ještě vezl mámu do Brna k doktorovi 😀 Docela jsme ten wellness víkend před tímhle týdnem vychytali, od úterý do pátku jsem pracoval od šesti sedmi do půl deváté, den za dnem. A kupodivu to celkem dával. Ivka s dětma naštěstí taky.

A opět jsem, právě od úterý, přestal pít. Měl jsem to v plánu na celý listopad, a přestal jsem tím pádem hned s přeřazením na vyšší rychlostní pracovní stupeň. Popíjet večer vínečko je fajn, ale pokud je to od sedmi do jedenácti, než to děti zabalí, tak to pár víneček je. A pokud potřebuji ráno vyskočit na první zvonění budíku kvůli zakázce, která se konečně po půl roce blíží do finiše, tak to za to stojí. Tak uvidíme. Celý listopad je přede mnou.

Vždy si říkám, že si zapisuju voloviny o tom, jak chytám krtky, ale abych si zapsal nějaké vzpomínky na děti, které si po letech přečtu, to ne. Bára je velká holka / blonďatá princezna, které budou v lednu čtyři roky, už je to naprosto svá osobnost, na druhou stranu hrozný ufňukanec, co všechno ořve. Adam dělal v září první krůčky, a teď už běhá jak maratonec. Naprosto s přehledem. Jak se potřebuje starší sestřičce vyrovnat, tak má neskutečnou motivaci. Tento týden už se dostane na nohy bez problémů ze sedu, nepotřebuje se po ničem vyšplhat. Vysmátej bloňdák, ale vlasy mu lehoulince tmavnou. Je pořklej po kočkách, kdykoli jdu ke vchodovým dveřím (kde kočky odpočívají na rohožce), nebo k francouzským dveřím z obýváku, tak hned „tfsss tfsss“ (jakože „čiči“) a hrne se ke dveřím. Vida, vzpomínka – jak začal v září chodit, tak to bylo samozřejmě ještě takové vratké … a jednou večer za tmy jsem obývák větral, otevřel jsem křídlo dveří díval se na hvězdy, a Bára chtěla hned koukat taky, tak jsem si stoupl bokem a pustil ji koukat se ven. A zezadu se přiřítil Adam, a „zastavil“ se opřením o Báru, čti „vystrčil Báru plnou silou ze dveří ven do tmy“ … a ony jsou ty dveře také dobře třičtvrtě metru nad zemí, nad novým chodníkem. Holka moje nešťastná měla dobité píšťale, naštěstí ji ale Adam vystrčil fakt silou, takže přeletěla až do trávníku a nešla po hlavě do dlažby. A řičela strachy a sápala se dveřmi domů, že nechce být venku se strašidlama. To byla taky moje páka na ni, když nechtěla v létě za šera domů, tak jsem ji strašil strašidly vylejzajícími z lesů kolem, a ukazoval jí, jak je v dálce v křoví vidím … a děvče z nich má pěkný respekt. Takže Adamovo rozchození mělo i tyhle zajímavý aspekty. Ale co si chci zapsat a myslím na to každý večer, kdy jdeme spolu spát… když si zaleze pod peřinu uprostřed naší postele, ať ivčinu nebo mou, zachumlá se a chce, ať jí na telefonu pustím jeden díl Boba a Bobka (většinou „strašidlo“). Dokoukáme jej, uklidím telefon, ona se zababuší, s pejskem, kočičkou, jiným plyšákem, co má tu čest s ní ten večer spát, tulíme se k sobě, usmíváme se, dám jí pusu na čelo … a jdeme spát.  Tatínkova holčička.

S prázdninami léto skončilo. Dnešní sobotní ráno po prvním týdnu září je pošmourné pro propršené noci (19 mm). Pracuji, dole se ještě asi spí. Adamovi se asi trochu pozměnil režim, a není v so a ne v 7 vzhůru. Pár víkendů už nebylo nutné s ním vstávat a jít koukat na telku už od rozbřesku. Ale že by přes noc spal nějak zázračně, to ne. Vzpomínám si, že s Bárou ivka přišla postupně o mlíko, protože už během pár měsíců Bára prospala celou noc, napila se před spaním, a pak spala šest a víc hodin v tahu … Adam si může vyžahnout 150ku nutrilonu v deset večer, a v jednu řve o další 200, ve čtyři znovu … nenažranec. Co roste jako z vody … zítra je mu přesně rok, poslední dny bojuje o první samostatné kroky. Za prst se nechá vést že div neběží a člověk cítí, že se ho prakticky nedrží, ale jakmile ho pustím, tak se mu podlomí kolena a gecne na zem. Už to není to otravné nemluvně, ale velký kluk, turbomyš, co má sílu jak bejk. Holt cvičení vojtovky … jak vždy říkám, levou rukou bude mít na jemnou mechaniku, a pravou bude zabíjet kočky a menší psy.

Jinak co se od té půlky července událo … vlastně „celkem nic“. S 3.5 letým a skoro ročním dítětem je to jen ta samá únavná denní rutina. Obě ještě k tomu chodí bez problémů spát až po desáté. Zbytek rodiny věčně vyvalený u bazénu, což tedy reálně znamená Báru ve vodě a ivku opatrující Adama na dece či v malém bazénku, starající se, aby nepil vodu, nejedl písek, trávu, kamení, koťata, nesnažil se vyšplhat na dřevo, do pískoviště, po žebříku do bazénu, po slunečníku, po židli, po kočárku … pokud nepřijela k bazénu i švagrová nebo neměl Adam spaní, tak to moc relax nebyl. Já pořád v poklusu kolem domu. Ta slavná podlaha v budoucím děcáku … desky vytrhány již někdy v červnu, vyházeny oknem, trámy poctivě zaměřeny, vydumán způsob, jak je vyrovnat, aby se na ně položil nově rovný záklop … a pak zase nanosit všechny desky zpátky, protože to bude levnější, než 25 m2 silných OSB desek 😀 Desky jsme přišroubovali, pořešili spoustu pičovinek kolem dokola (v tom pokoji nemůže být kousek místa normálního)… teď jsme zase část desek rozebrali, protože zatímco na jedné straně pokoje jsme podložením trámu podlahu vyrovnali, na druhé straně ji zase dost zkřivili. Na dvou metrech 2cm kopeček uprostřed. Tož odšroubovat, a bude se dle potřeby hoblovat, desky, trám … těch srpnových podvečerů, co jsem tam strávil. Celkem i s Bárou, protože teď už se tam dá parádně chodit (a ne jen skákat po trámech), tak si tam pustíme muziku na telefonu, já něco kutím, Bára „pomáhá“ a prostě tam musí být se mnou. Moje velká holka. Jak já se těším, až ji budu učit zatloukat hřebíky a spol 🙂 

Jak to v děcáku svižně pokračovalo, tak jsem zavelel k nákupu kročejové izolace/vaty a OSB desek, ze kterých bude podlaha (na tom tedy pak finálně lino nebo plovoučka). Nechal jsem ve stavebninách 14 tisíc, a na vozejku 41 15mm OSB desek a pět balení vaty, a jelo se velmi pomalu domů. Nějak jsem si dopředu nepředstavil, jaké množství desek to bude. A kdo je vynosí po schodišti do patra? Dva a půl metru dlouhou šedesát čísel širokou 15kg desku! No já, kdo jiný. Tátu bolí ruce, tchán si dobil koleno, a i tak jsem nechtěl, aby mi s tím někdo pomáhal. Prostě to zvládnu sám… a zvládl, ale byl to tvrdý víkend. Vytáčet se s 2.5m dlouhou deskou na schodišti širokém 2.6m. Naprostá chirurgická práce.

Jenže pak se první dny září ohlásilo pár hezkých dní – 1000% nutnost během nich zlikvidovat a zazimovat bazén, všechno ostatní musí jít bokem. Vyvětrat chlór, vypustit k tújím a do beček, vyčistit zevnitř i zvenku, nechat přes noc schnout na terase, druhý den sklidit, rozebrat filtraci a hadice, ohřev, opucovat omýt, usušit koberec, polystyreny, geotextiku pod tím, sklidit, další den vše narvat do krabic a zazimovat do sklepa. Během toho jeden den posekat trávník. A dnes už prší. Potřebuji posekat křoviňákem meze kolem pozemku. Ze stromů začíná sem tam padat listí, třešeň je skoro holá. 

Tož léto skončilo. 

Já jsem se tak rouhal, TAK ROUHAL!!! … když jsem před pár dny naznačoval, jaké vysilující peklo poslední dny a týdny jsou. Protože mě nenapadlo, že by také mohly obě děti naráz onemocnět. Adamovi v sobotu večer vylétla horečka až nad 39°C, „tak snad je to od zubů“ … panadol horečku srážel, takže nejhorší (= výlet na pohotovost) zažehnáno. Ráno ve stejných stopách, já vzal Báru k našim a jel si nakoupit s tím, že by tam možná ona mohla zůstat až do odpoledne. Ale ani smykem, fňukala po tátovi, cestou z nákupu jsem ji tedy zase vyzvedl a v poledne ji ospalou dovezl domů. Nebyla ospalá, měla skoro 39°C. Jaj. Léky na horečku, a přes odpoledne se oba svišti trochu srovnali, až jsme i na chvíli vylezli ven na terasu … před hlavní večerní roštovačkou. Adam prakticky jen fňukal a pořvával, choval se, nechtěl jíst, strašně slintal, v krku červené, Bára némlich to samé, červený krk a bolest, že odmítala cokoli sníst. Ráno hned k doktorce, Bára v krku brutální afty, dostala antib, Adam nemoc „ruce nohy ústa“ (wut???), už měl po těle i vyrážku, a v krku také afty. Báře se to teprve ten den fest rozjelo, každé polknutí, každý lok ukrutná bolest, se kterou jsme jí nemohli nijak pomoct mimo tulení a chování a konejšení. A jak to bolelo, tak se rozeřvala, o to víc to bolelo, řvala víc … systém pozitivní zpětné vazby. Pár hodin jsem pracoval, ale jinak jsme o ně až do noci pečovali. Já pak uspal Adama a dál se díval na televizi, a jen sem tam z ložnice slyšel, jak se ze spánku rozeřval Adam, ivka k němu vyskočila, probudila se Bára, zjistila, že ji bolí v krku, rozeřvala se naplno, Adam úplně procitl, rozeřval se naplno, Bára se rozeřvala up to 11. A za pár minut zase klid. Jako vplížit se pak do postele a nezpůsobit jediné šustnutí, aby se nedejbože někdo neprobral … bojovka. 

Tak uvidíme, co přinese dnešek … po 14 dnech chladného počasí už potřebuji posekat trávník, a vybudovat síťové „voliéry“ kolem borůvek proti ptactvu. Ty svině křídlaté se na nich volně pasou, jako kdybychom tu aktuálně neměli kočku a 4 koťata. Potvory líné. Je přestanu krmit, ať si loví ptáky.

Snad celý červenec je zima. Teda prvního Anička naměřila 35,5°C, koukám, pak ještě jednou 32, ale v noci je kolem 10–12 stupňů. Včera osm, přes den závratných 25. Rekord týdne, kdy je přes den 19–20–22 stupňů. Dnes chladno a lehký déšť. Zapomněl jsem plynový kotel přepnout do letního režimu (kdy ignoruje termostat), takže tento týden si ráno třikrát přibzdil, dnes jsem pro formu zatopil i v kamnech. Červenec jak víno. Ale za déšť jsem rád, klidně ať prší celý víkend. První voda po 14 dnech sucha. 

Někdy dříve přijel táta s čárovým laserem, postavili jsme ho doprostřed děcáku, kde je vše odkryté až na trámy a deskový strop místností pod nimi. Nešlapat, chodit jen po trámech. A konečně jsme přesně zaměřili, o kolik jednotlivé trámy navzájem klesají – na 4 metrech o rovné tři centimetry. Původní podlaha na tom byla ještě hůře. Takže fajn, pokud je trám u okna nejvýše, pak musíme ostatní přesně popodkládat a znovu položit záklop. Tentokrát rovný. Šlo by to udělat OSB deskama – 25 m2, krát 130–150 Kč. Tři tácy jako nic. Takže dáme zpět původní desky … jak hezky se vyhazovaly z okna, tak hezky se zase budou tahat zpět do patra. Stejně se ale musí venku očistit od škváry. Položíme nový rovný záklop, na to 2cm kročejové izolace (2cm lepší než nic), a do „nuly“ skladby podlahy bude zbývat cca 3.5 cm. Takže do kříže dvě vrsty OSB desek, 18+18mm? Nebo bude stačit méně? Vyhazovat tisíce vzduchem jen „za rovinu“ pod finální podlahu … 

Mezi trámy je cca 80cm prostor, kam položíme minerální vatu (zateplení). Jenže tyto prostory samozřejmě pokračují i pod příčky nalevo a napravo … zateplit pod budoucí podlahou OK, ale dalších x metrů pod vedlejšími místnostmi/prostory nechat volné, když jsou nyní sice mizerně, ale aspoň trochu přístupné? Ale jak natlačit vatu tři metry daleko škvírou 80 cm širokou a 20 cm vysokou, po špinavých a hrubých deskách, na které nesmím šlápnout? A tlačit vatu je podobné jako tlačit provaz před sebou … to moc nejde. Přemýšlel jsem, dumal, hloubal, rozhlížel se … až jsem vzal teleskopickou tyčku se sítkem na hmyz od bazénu, sítko sundal, a na tyčku přimontoval dřevěnou destičku s připevněnými hřebíky trčícími vpřed. Takový miniaturní telegrafní sloup. Ze sklepa jsem vynesl 3–4 metrové ppr trubky na vodu, nachystané na (vzdálenou) rekonstrukci. Ty jsem položil mezi dva trámy a zasunul do škvíry až na doraz k obvodové zdi, v místnosti na ně jako na lyžiny položil přesně uříznutý obdélník vaty, zapíchl do něj (na začátku) svůj teleskopický umak, a zasunul/zatáhl jej takto škvírou až ke zdi x metrů hluboko pod podlahu vedlejší místnosti. Notykrávo, takovou „lehkost“ jsem ani nečekal. Vycasnovat zpět po vatě ten teleskopický umak bylo vždy složitější, ale také to šlo, a po pár hodinách byly tyhle prostory plné vaty. Za jedno odpoledne vyřešený problém jevící se jako neproveditelný. Včera jsem pak zaměřoval a zakresloval trámy a jiné prvky, se kterými bude třeba počítat při rekonstrukci přízemí – pokud necháme dřevěný strop a jen přidáme sádrokartonový podhled, tak ať konzole přivrtáváme do trámů a ne jen do desek. A tedy, ať víme, kde ty trámy nad stropem jsou.

Jinak… jinak peklo. Už xkrát jsem přemýšlel „že bych si napsal na blog?“, a pak si říkal „A co, vole? V jakým pekle teď žiješ? Abys strašil bezdětný, a ještě si pak to svinský období zbytečně připomínal?“ Těch dní, kdy jsme se s ivkou jen beze slov míjeli, zatímco mezi námi řvaly děti, ať Adam nebo Bára, nebo oba … těch bylo. Já pracovně ve sračkách, a pracovní hodiny se rozpouští do hlídání Adama, všech možných jiných záležitostí, … Adam ivce rozbil brýle, tak jsem si následující den svolil, že děti v „pracovní době“ pohlídám, aby si je nechala zajet opravit … a vrátí se s rozlámaným zrcátkem, neb nacouvala do sloupu. Ale to byla jen jedna z mnoha věcí, co k té blbé náladě přispívaly … 

Vlastně asi nejvíc se ty týdny projevuje to, že Adam začal vstávat. A z vojtovky má sílu jak pes, takže se po čemkoli vyškrábe na nohy. Stojí u stoku, u šuflat, u Bářiny kuchyňky, u židle, u zábrany kolem kamen, u čehokoli. A zpočátku je jediná cesta zpět na zem pád na stranu nebo na záda, zátylkem do parket … takže relativní pohodička, kdy se plazil kolem a bylo třeba dávat pozor jen na to, abychom na něj nešlápli nebo na zemi nebylo něco, s čím by si hrát neměl, přešla do období, kdy mu jeden z nás prakticky pořád stojí za prdelí a čeká, kdy se pustí toho, u čeho stojí, a vyvrátí se nazad … nebo aby nešoupal se šuflaty, ve kterých pak nechá prsty. Nebo když se Bára koupe, tak aby se nedoplazil do koupelny a nesnažil se tam o cokoli postavit, nemáchat se v záchodu / bidetu / nočníku, a pak se rozbít o dlažbu … a s dětmi chodícími spát bez problémů po desáté a takto tedy jedou až do tmy, se stávají večery dvou unavených rodičů NAPROSTÝM PEKLEM, především psychicky. Samozřejmě, ivka je v tom dennodenně „po lokty“, co večer, to krize, den za dnem … střídání, kdy se kdo půjde umýt, kdy se kdo nají, aby se druhý věnoval Adamovi a ten nechal najíst u stolečku Báru, nebo jí neopendoval v koupelně během koupání, nezkoumal hračky, se kterými si právě hraje … peklo, peklo, peklo.

A navrhnout, že bych si tedy někdy odpoledne, kdy jsou obě děti doma, vyjel ko 11 měsících na kole … si ani netroufám. Chtěl jsem jít v neděli dopo – poslední teplý den (spíš dopoledne) před opoledním ochlazením. Po dvou hodinkách ranního hlídání Adama. „Ty nepojedeš s náma na ten happening pro děti k rybníku??? Já tam mám funkci, Adama bude mít mamka, ale Báru tam nemůžu nechat běhat jen tak!“ Ani jsem nehlesl, převlékl se, … a nemluvil dál. Absolutní deprese. Pak risknutí „oběda s dětmi“ na místním penzionu, proč ne, bylo mi všechno jedno. Terasa narvaná. Po hodině a půl čekání na jídlo zjištění, že na nás zapomněli … příznačné. Strávit dvě a půl hodiny v restauraci s dvěma dětma, v takovýmhle dusnu … a vypláznout osm stovek poděkování. Nejpeklovatější den ze všech. Ivka s dětma se pak sbalila k jejicho, „aby mě neotravovaly“, a já … já odešel k pc pracovat. Po hodině zírání do stropu. Jóóó jóóó.

Ale je to lepší. A to tu ještě 14 dní opravují silnici, kdy odřízli cestu k ivčiným rodičům, takže častodenní odložení Báry nebo Adama je náhle zatraceně komplikované.

Takže tak. 

Stále nepiju. Už přes měsíc. Mimo dvou tří nealko piv („rozšoupnu se!“) a dvou loků ivčina vinného střiku, když jsem si myslel, že tam má jen vodu. Zajímavé. Pořád dumám, zda to budu držet dál a nebo si řeknu „fajn, něco sis dokázal, zvládl jsi měsíc nepít, tak a teď návrat do první ligy“. Všiml jsem si lehkých změn – pokud jdu rozumně spát (cca v 10), tak nemám problém v pět vylézt z postele čerstvý a „natěšený“ na práci … a to mám pak fakt najednou dvě dvě a půl hoďky na práci ještě než musím hlídat Adama přes Bářino vožení do školky. Jít spát mezi jedenáctou a půlnocí po dvou třech pivech a pár sklenkách vína (a hůř), to pak bylo to vstávání fest jiné. To mě pak také ranní káva pravidelně „prohnala“ a vyčistila střeva, jak švýcarské hodinky. Nyní nikoli. To se mi třeba „chce“, a než dojdu na záchod, tak to „přejde“, a nic. Zajímavé, ale očekávatelné. Taky se mi za ten měsíc bez alkoholu podařilo zhubnout cca 4 kila, což mě teda vůbec netěší. Hubnout je to poslední, co potřebuju. Po večerním popíjení jsem si často také druhý den jen matně vybavoval (pokud vůbec), co se večer dělo atd. Okno po chlastu. No, tak očividně ne, pomatuju si hovno tak jako tak, a dost mě to překvapilo. Také jsem si říkal, že mám připitý malou trpělivost s Bářinou neposlušností. Když večer odmlouvala/odsekávala/vztekala se/nechtěla uklízet hračky, stačilo jen málo a seřval jsem ji nebo nelítostně seřezal. A pak si to vyčítal, jestli jsem se neměl raději krotit, jestli jsem „pod vlivem“ zbytečně neujel. No, tak to alkoholem očividně také nebylo, na tom se nic nezměnilo a očividně jsem stejně vzteklý nervák i bez připití. 

Páteční poledne, venku poprchá, venku 16.6°. Léto.