Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Pánové, můžeme si přisednout a dělat vám společnost?

… zeptala se jedna ze slečen v negližé, co přišly k našemu stolu, a nám zajícům vylétla tepovka až k infarktu a kdo říká že ne, tomu bije srdce splašeně dodnes. Tom se o víkendu žení, jako první z naší bandy, a my znalí pouze emerických filmů a tamních striptýzů sličných holek v policejních uniformách točících pouty na ukazováčku rozkračujících se nad nebohým skoromanželem … jsme nevymysleli nic jiného než výjezd do brněnského stripbaru. 

Nikdo jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nakonec to byly přesně takové ty typické plechové dveře s malinkým průzorem z filmů, které nám otevřela mašina na smrt, jejíž bicák byl jak moje obě stehna vedle sebe … a k tomu všemu jsem byl ještě já považován za odborníka a toho, kdo ví, do čeho jdeme, neboť kdykoli na to došla řeč, dávaly se k dobru moje historky od Zlatého stromu z Prahy. Tohle bylo úplně něco jiného, malý sál s dlouhým barem, od kterého na nás koukalo několik spoře oděných slečen („Co je to tu dneska za zajíce?“), pár stolů v rozích a velké pódium se třemi tyčemi, kde se slečny střídaly na všelijakou muziku, zatímco mi si objednávali první plzně za šedesát a snažili se předstírat, že se při koukání na pódium nestydíme 😀 Opravdu vám řeknu, bylo to k potrhání smíchy. Obzvlášť, když každý musel prozkoumat nápoják, jestli jako fakt to pívo stojí šede a pod. Aneb jak celému lokálu ukázat, že ten keš tam fakt … není. Blbci. 

Sranda a samý smích, první druhé pivko a najednou se u stolu setmělo, jak nás všechny ty nahotinky obestoupily a jestli nám mohou dělat společnost. Krve by se nedořezal v nikom z nás, a komu se některá z nich hned nenasocila na klín, ten zařezaně koukal do svého půllitru a mlčel. Spolkl jsem srdce vylítlé až do krku a řekl se srandou že samozřejmě, ale že netušíme, co se od nás potom očekává, čímž vytušily, s kým mají tu čest a hned se ujali našeho zaučení do tajů a pravidel takového stripbaru. Přisedla si ke mně Tína a na spešl nápojáku „pro slečny“ nám popsala drinky, co jim můžeme kupovat, aby s námi seděly a bavily se. Úvodní dvě stovky za nealko drink moc oslňující nebyly, takže jsem Tíně ten „strong“ drink za 250 poručil, a doufal, že nebudu u našeho stolu jediný gróf. Jako pravda, ty končiny náapojáku s lahvemi šampaňského za 8 000 Kč jsem fakt navštívit nehodlal 🙂 A tak jsme s Tínou seděli vedle sebe, ona se cítila/vypadala nesvá stejně jako my ostatní, takže nebylo na co si hrát a s odzbrojující upřímností jsem jí popsal všechny reálie a to, proč tam jsme a jak jsou v nás malý dušičky. Každému, komu vyprávím, jak dobře jsme si s Tínou povykládali, to musí být asi k smíchu, ale přitom je to fakt pravda, hodinku či kolik tam s náma holky různě na střídačku seděly – než začali chodit další hosti, u kterých byl ten cash fakt vidět, a dokud jsme jim kupovali drinky. Když jsem jí se smíchem řekl, že jí druhý ještě koupím, ale další už fakt ne, tak … no jak to říct, brala to sportovně a tak, jak to je 🙂 Ale byla přátelská a povídali jsme si o všem možném, o Brně, o Praze, o studiu a tomhle zaměstnání, o její operaci kolene – kdo by si nevšiml té škaredé jizvy na tom sličném kolínku („No občas mi vyskočí z kloubu i při tancování u tyče, ale už mám naučený pohyb, kterým ho zase nahodím zpátky…“). Fakt to byla dobrá společnost. Když dopila svůj druhý drink, tak se omluvila, že bude muset jít, protože nemůže jen tak sedět s hostem, který jí nebude dál platit pití, protože by jí to podnik strhával z platu. Zajímavá informace. Dál jsme se potkávali a usmívali se na sebe, a byl to večer jak má být. Jenže bohužel, ke vší mé stydlivosti, byl to přesně ten den, kdy jsem slavil sedmadvacáté narozeniny. Ve stripbaru.

Takže když pak po nějaké době přišla ke stolu Vanessa pro Toma a Tina pro mě, ať jdeme s nimi ještě v doprovodu dj a míry do VIP salónku, tak jsem věděl, že mé modlitby, ať mě nedejbože nepotká žádná divoká specialita, nebyly vyslyšeny … vyšli jsme do patra do útulné místnosti se stolkem obklopeným křesílky a holky nám předvedly regulérní lesbišou, ve které figurovalo jejich rozvalování po onom stolku stejně jako po každém z nás pohodlně usazených v křesílkách a debilně se chichotajících 😀 Přiznám se, když si mě Vanessa osedlala a drbala si poprsí o mé strniště, tak jsem byl fakt rád, že mi sedla přímo na přezku od opasku a bolestivě mi ji zatlačila do břicha, tudíž jsem se mohl soustředit na něco jiného a záhy odejít bez stanu a ztráty kytičky. No sranda to byla 🙂 Ostatních, co zůstali o stolu a pak jen sledovali naše blažené úsměvy a pomrkávání, mi líto nebylo, řekl jsem si, že se nebudu na nikoho ohlížet a budu zdravě sobecký.

Ale netrvalo dlouho a hlavní oslavenec začal v té komorně intimní atmosféře zvracet pod stůl. No to mě kurva poser na holý kozy, co budeme dělat? Všiml si toho někdo? Co barmanka? Ty vole, ty korby u vchodu nás rozbijí na atomy, jsme v piči vole, je ti to jasný? Nikdo ho neviděl, musíme – ježiši, von zase bleje! – ticho, dělejte jakože nic! CO??? Oni ve vlaku ve dvou stáhli flašku rumu a flašku zelený? Bože můj! … situace jak noha. Ta šance, že se nám podaří zdrhnout bez úhony, byla celkem slušná. Hoši, padáme, máme nablitý pod stolem, odveďte ho jakože v poho, my jdeme zaplatit cejch a zabavit barmanku, vy vyzvedněte svý bundy a jak budete ze dveří venku, utíkejte pryč na ulici a někde se tam sejdeme. No, kdyby ti dva volové neztratili lístky od šatny, tak nám to takhle sprostě vyšlo. Ale protože je ztratili a vyhazovači/šatnáři byli v jejich nalezení neoblomní, tak je také stihl jeden z hostů upozornit, že jsme nechali pod stolem brutálně nablitý. Super … byl jsem venku, ale když na mě ze dveří houkli, že máme jít zpátky, tak jsem šel. „Váš kamarád nablil pod stůl, pánové, běžte si to uklidit,“ řeklo nekompromisně 150 kilo steroidů. Bože, přece tam před těma všema holkama a boháčema nebudu s hadrem vytírat ženichovy zvratky … riskni to vole, třeba tě nezabijou: „A kdybych tu nechal tisícovku, vyřešilo by se to nějak?“ Čekal jsem ránu intenzity dopadu meteoritu, ale vyhazovač celkem nezúčastněně podotkl, ať se domluvím s barmankou, že jemu je to u prdele. Uff, žiju. A tak jsem naznal, že jinak to nebude, a vrátil jsem se k baru. Slečna barmanka, nejhezčí holka na place, došla a Copak kluci? No my to jdeme uklidit, hlesl jsem. A co? Kývl jsem hlavou k pekáči pod stolem, který očividně zaregistrovala až v ten okamžik, a pak jen mávla s útrpným pohledem rukou, ať to necháme být, že to uklízečka uklidí. Nejen uklizečka se bude muset činit, ale i ten podlahář, který jim bude spravovat díru od šutru, co mi v ten okamžik spadl ze srdce … mávla ještě na vyhazovače Nechte je jít, to je v pohodě.

A už jsme byli venku, svobodní a zostuzení, rozhodnutí vrátit se brzy zpět a koupit jí panáka mi tedy přišlo jako fakt chabý poděkování, ale nijak jsem to v tu chvíli mírovi nerozmlouval, problémem byl oslavenec zvracející na schody k jakémusi domu. Z Hybešky až na Merhautku, kde mají kluci byt, to byly dobře nějaké tři kilometry, což by mu jen prospělo, jak jsem ho vzal za rameno a vedl ho panoptikem nočního brna vpřed. Vojta, který se rozhodl ho s osmi pivy vést z druhé strany a jehož nesnesitelné tlachání obvykle úspěšně ignoruju, tentokrát dostával kapky tak brutální, že by se jeden i … ne, neslitoval, prostě jsem ho nešetřil a dokud nezavřel hubu, tak si vyschlehl věci, po kterých by přístojný gentleman tasil kord. Fakt jsem byl v tu chvíli v ráži, která by u slabších jedinců vedla k rozpolcení osobnosti. Tak dostal co proto. Dotáhli jsme invalidu nočním mrazem na byt, vojtu tam nechali sobecky na hlídání a protože byly teprve tři v noci, vydali jsme se do klubu Karibik. Navzdory mému očekávání to tam ještě pořádně žilo, ale moc jsme mezi vystajlované slečinky a vystajlované slečny nezapadli, takže jsem se – vzhledem k mému sobeckému předsevzetí – ani nesnažil nějak držet bandy a když mě muzika srala, tak jsem si šel prostě stoupnout bokem a jen jsem to víření pozoroval z dáli, nou stres. Byla tam těžká převaha kluků a o normální holku jsem také pohledem nezavadil, takže jsem se taky moc nepřetvařoval, když se po čtvrté někdo zeptal, jestli tam ještě budeme dál. Před pátou jsme byli na bytě – celou cestu jsem držel poslední zbytky svých sil na uzdě, abych druhého opilého vojtěcha nesejmul deklem od popelnice za neuvěřitelně otravné opilecké řeči o tom, jak tam dostal od nějakého slováka a na čo ty pozeráš facana… tak, jak jak mě první polovinu noci brutálně točil jeden opilý vojtěch, tak to v té druhé přebral druhý opilý vojtěch. V přibližně desetisekundových intervalech (já fakt nepřeháním!) střídal dvě repliky: „A prej na čo ty pozeráš a lisk mě ju zespoda, no ty pičo slovák zapráskanej, bych mu roztočil ciferník, ty krávo vole pičo zapráskaná“ a „Kdy už budou ty vole ty větvě mám hlad kurva jak sviňa“ (větve = vietnamský fastfood). Plné vystřízlivění bylo fakt brutální nevýhodou. Tu hodinku do chystání se na vlak jsme prospali u puštěného filmu, než nás pohltilo brzce ranní Brno, které oslavenec už poxté pokřtil svými… no, však víte. Šalinou vpřed, s párminutovou rezervou na vlak, za pět sedm ve vlaku a ospalé koukání na jinovatku jižní moravy a vysočiny … přestup a po osmé ve Válu, kde ostatní nasedli do autobusu a pro mě si přijela brzy vstávající ivonka naším bourákem.

„Tak co, jak se mu to líbilo?“ zeptal se ivonky táta.
„První, co mi řekl po nasednutí do auta bylo, že s těma kreténama už nikdy nikam chlastat nepojede.“
„Tak vidíš, můžeš být spokojená,“ řekl na to ten moudrý muž 🙂 

Spal jsem do půl paté večer. 

| Akce Ze života | 3 komentáře

Komentáře (3)

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.