Placebo night

Byl to pohodář, free člověk, feťák, sympaťák, mladší brácha mého spolužáka z gymplácké paralelky, který se před pár dny oběsil. To je vše, co vím. Peťákův spolužák z paralelky, relativně kamarád. Oběsil se. Jeho matka před lety také. Prokletí rodiny. Dozvěděl jsem se to z facebooku, náznak ve statusu ex, a pak zpráva od peťáka. Pak s tím přišel táta z práce. Celý den tím byl prosycený.

Pracoval jsem, nevšímal si toho, co jsem také mohl dělat, až mi večer přišlo na mysl pustit si temnou hudbu. Třeba :music: Placebo – Running up that hill. A myšlenka, že bych si mohl koupit všechna alba Placebo. Dnes jsem to udělal, a doprovází mě pracovním večerem i nocí.

Život utíká. Den za dnem, večer za večerem, vstávání ke klávesnici a usínání u monitoru, peněz stále málo, vlastní bydlení žádné a nechutenství, odpor, žádný výhled na změnu, paběrkování … symbolický konec roku, a v lednu to začne, v lednu to nezačlo, únor je stejný a láme se do druhé půle.

A co se dělo v týdnu, o víkendu. Ani nevím. V tuto chvíli, s prsty na klávesnici, opravdu nevím. A přitom mám dojem, že se něco opravdu dělo. Že bylo o čem psát.

Že by to bylo to, jak jsem v pátek spěchal nocí a tmou k ivonce, abych tam dojel před půl sedmou a stihl ji před odvozem táty na hokej, a mohl tak jet s ní a počkat na něj dvě hodiny v hospodě, kde jsem dal pět desítek a byl spokojený? Patrně ano. Sobotní ráno nás vezlo do Brna, neb jsem měl v kufru felcky nacpaný kufr pro sestru pobývající v Řecku a měl jej předat na Zvonařce na čtrnáctce nástupišti autobusákům, kteří jej povezou přes půl Evropy do Atén a tam si jej ona převezme … a tam jsme s ivonkou před devátou vyrazili a o půl desáté již parkovali ve Vaňkovce a času dosti. Tak proč si nedat ranní kávu?

Výborná byla. Obsluha sice líná, ale káva dobrá, ráno brzké, život v probuzení … ten pocit začátku. A drncající kufr na kolečkách na nástupištích zvonařky, autobus s řeckou espézetkou a dva cizojazyční řidiči, jeho naložení do podpalubí a návrat do Vaňkovky, touha koupit si nové džíny a New Yorker. Ty ne, ty ne, ty možná, tyhle se mi líbí, 32-32, jednou do kabinky a měl jsem vybráno, stojan s tričky za 79 korun a super potisk s chic zrzkou a ww2 stíhačkou, šup s tím na pokladnu. Tak nakupují chlapi …

Oběd v picérce v Čebíně, valentýnské menu nepovšimnuto, flamendr s bramborákem chutnal, ale pálil … „No tradiční směs, vepřové nudličky, paprika, rajčata, omáčka, a tak …“ Škoda, že slečna servírka nezmínila i kilo pálivých papriček a chilli koření. Nepotěšilo.

V sobotu večer sám doma, práce hora a touha pustit se do ní, a Tom se zafačovaným kotníkem sám doba bez přátel a útěchy. Do hospody by se dopajdal, ale ta měla zavřeno, tak jsem si v duchu oddechl a dál hýčkal teploměr s 37 stupni, až se v devět peťák ozval, že když se nejde do hospy, tak Tom pořádá filmový večer… pro mě a peťáka. A tak jsme tam za chvíli leželi na posteli, popíjeli rum s kolou a koukali na Statečné srdce. A když to skončilo, po hodině peťákova drzého spánku, tak se pustil Král Artuš a koukalo se dál, až jsme kolem té druhé spali všichni tři, tak jsem to vzburcoval a šel s peťákem domů.

V neděli dojela autobusem ivonka, s našima jsme jeli k babičce a tam strávili odpoledne pojídáním čaje, zákusků a chipsů, až mi z toho bylo tak zle, že nezbývalo než se jít napravit do hospody, kde jsme s tomem, peťákem a honzou zahráli pár partiček prší a šli o půl jedenácté domů.

To byl víkend … týden byl o práci, spánku, nespavosti, práci, znechucení, temných myšlenkách, pracovní schůzce, psaní mejlů, psaní mejlů, odpovídání na mejly mezi psaním mejlů, práci, … a žádných vyhlídek.

Tohle mě dlouho bavit nebude.