Podruhé v životě na horách

Poprvé se mi to povedlo – jak jinak – s lyžařským kurzem na gymplu. Tehdy jsem stál poprvé na sjezdovkách a tak nějak jsem se „naučil sjet svah odshora dolů“. To mé lyžařské umění vystihuje nejlépe. Po návratu jsem lyže kamsi zahodil, lyžáky schoval pod postel a nějakých osm let či kolik si jich nevšímal věren svému přesvědčení, že sport, který mi nejde dobře, prostě nedělám. Nezlomila mě ani ivonka, vášnivá a precizní lyžařka, a že to rok co rok zkoušela… já si jen ťukal na čelo.

Jenže pak nás pozvali blízcí příbuzní na chatu do Jeseníků a bylo to. Tomu se vyhnout nedalo a nepřipadalo v úvahu, že bych tam dva dny seděl na chatě a koukal z okna. Začal jsem se psychicky připravovat na to, že se budu po osmi letech muset opět postavit na lyže.

Měl jsem jen lyžáky. Lyže mi půjčil její bratranec, rukavice a bundu táta, chytátko na permici ivonka… moje byly jen zimní kalhoty a čepice 🙂 Nacpali jsme to do auta a ve čtvrtek vyrazili směr Jeseníky. Za dvě a půl hodiny jsme byli v Branné, malém městečku kdesi pod Šerákem. Příbuzní nás nadšeně přivítali, připilo se kubánským rumem, poobědvalo se a sedělo v obýváku. Jen ivonka nervózně poposedávala. Ach jo. Nezbylo než vyrazit ke sjezdovce 🙂

Nasadil jsem lyže a co teď? No hned jsem byl vyhnán k lanovce, naštěstí sedačkové. Rovnou sebou škrábnout na pomě, to by egu taky nepřidalo. Vyjeli jsme nahoru a já čekal, až mi bude vysvětleno, jak se lyžuje. A hovno. Samé přenášení váhy a to zatáčí samo a ruce do pravého úhlu a cosi kdesi, ale opatrně jsem dolů sjel pěkně velkými obloučky. No vida. Nebude to tak zlý. I podruhé jsem sjel bez problémů, ale furt mi to „nesedělo“. Lyže mi lítaly, rozhodně jsem nebyl schopen je udržet rovnoběžně, všude samá mulda technického sněhu, ivonka kdesi v trapu… a při třetím sjezdu jsem hodil takovou držku, až mi jedna lyže vypla z vázání. To ivku udivilo, protože to má zkušený bratranec nastavený na maximum, aby mu nevypínaly skoro vůbec. A já si div nohu neulomil… okraj lyžáku se mi tak zaryl do lýtka, že mě to ještě dnes bolí. Regulérní koňar.

Ale jezdil jsem dál. Svah už byl rozbitý, pomalu se blížil večer a otravných děcek ubývalo, smrákalo se. Měl jsem půjčené oranžové brýle a přestával jsem vidět 🙂 Kolem šesté jsme to tedy odpískali a šli domů. Večeře, tlachání, activity a o půl jedné do postelí.

Druhý den jsme si rovnou koupili celodenní permice a na svahu byli už po deváté. Azur a dobrý povrch, paráda, ale rychle tam přibylo lidí (a děcek). Ty mi dělaly problémy, protože srážka s takovým prtětem by mohla mít fatální následky. Pro něj.

Odpoledne jsme koukali na Dobu ledovou 3, což všichni skoro prospali, nějak to na nás padalo. Venku se střídalo počasí, azur s chumelením, ale to nám nijak nevadilo. Naházeli jsme věci do auta a ivonka navrhla, abychom se zajeli nejdříve podívat na sjezdovky v Ostružné kousek nad Brannou, kde jsme byli mi. Inu proč ne. Čím blíže jsme byli, tím více houstlo sněžení, protijedoucí auta s unisono bílými značkami a já už jen hledal místo, kde to otočit, protože co bychom v takové vánici viděli. Větrné elektrárny na začátku Ostružné na nás vybafly mezi vločkami sněhu, až by se jeden lekl. První pokus o sjezd ze silnice dopadl neúspěšně, volant doprava, auto rovně, volant doleva, auto proti rantlu a už jsem motal jako o život. Vánice, že mi nezbylo než nechat puštěné stěrače a rychle vyrazit zpátky … ze silnice byla sněhobílá plocha a kola přestala hrabat teprve na trojku. A v Branné? Azur. Pár kilometrů a takový rozdíl… ani nám to nechtěli ostatní věřit.

A tak jsme jezdili a jezdili… s ivonkou jsem se v jednu chvíli rozdělil, protože se mi mlžily brýle, tak že si je nahoře vyčistím a počkám na ni, až znovu vyjede. No čekat se mi nechtělo, fičel jsem dolů, ale zahlédl ji až na lanovce. No… tak jsem se v tichu vyvezl s jakýmsi cizincem a nahoře nikdo. Tak hurá dolů. Ivonka dole taky nebyla. Nahoru, tam nikdo. Teda… dobře tři jízdy jsme se naprosto míjeli, tak že na ni tedy nahoře fakt počkám. Stál jsem tam pět minut a nic. Smrákalo se, nikde nikdo, až přijel snowboardista a hodil přímo přede mnou držku jak sviň. No vtipná situace, ale dělal jsem jakoby nic, co taky jiného. No tak jsem vyrazil dolů se snowboardistou za zády. Trošku jsem to pustil, abych mu ujel, no a taky trochu zamachroval … a aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, říznul jsem sebou jak sviňa taky 🙂 Zůstal jsem ležet, nadával si do debilů, pak vstal a pokračoval. A ivonka to viděla z lanovky a myslela si, že jsem se zabil, když jsem se pak dlouhý sekundy nehýbal 😀 To jsem si holt jen zlomil ego.

Jezdili jsme až do tmy, díky světlům a stínům byly perfektně vidět muldy a nerovnosti, z vytrvalého sněžení napadlo nějakých pět čísel prašanu, ve kterém se lyžovalo naprosto luxusně. A to minimum lidí na sjezdovce… popravdě, za takových podmínek mě to fakt hodně bavilo. Ale muset kličkovat mezi děcky a nerozeznávat povrch před sebou, to nebylo ono. Kdyby nebyla večer v plánu večeře v restauraci, zůstal bych tam klidně až do těch devíti, ale takhle jsem si nechtěl nechat ujíst poslední společný večer a po celém dni na svahu jsem měl takovou chuť na pívo… že to i ivonka musela pochopit. Jako by těch sedm hodin na lyžích nestačilo.

Návrat z vleku byl dobrodružný, protože vytrvalé sněžení změnilo jeden úsek silnice v ledovou plochu a já na to byl sice předem upozorněn vyděšenou mámou, kteří se tama vraceli na chatu kolem šesti sražených aut, ale neodhadl jsem přesně, o jaké místo jde. Takže jsem si malý kopeček sjel také ve smyku jako všichni ostatní 🙂 Rychlá sprcha a do hospůdky právě po onom úseku cesty … sklouzli jsme se, ale člověk prostě nezastavil. Musel počkat, až dojede, stejně jako kolem jedoucí auta a posléze i sypač se solí. Kousek vyjel, a pak pomalinku sklouzával se zaseklými koly. A jel pryč 🙂

V hospodě Šerák, Litovel, jídlo, a na Plzeň již nedošlo, protože nás odtamtuď vyhnalo nedýchatelné ovzduší a ryk děcek utržených ze řetězu. Tak jsme na chatě koukli na Californication (muhehe) a šli spát.

V sobotu jsme vstali do –15°C. No panečku. Rychle se uklízelo, chata musela být do desíti předaná. No a my řidiči šli zkusit nastartovat auta, která byla zaparkovaná tak, že kdybych neodjel já, tak ani další dvě 🙂 Ivončina stará benzínová felície jen lehce zaváhala a pak spokojeně běžela. Strejdova dýzl oktávka taky chytla bez problémů, ale naše dýzl felície se ani neotočila. Problémová baterka dosloužila. Šroubky klíče matky, to vše v mínus desíti a šup s baterkou ven do chaty k přímotopu. Strejda vymontoval tu svou, nacpali jsme ji do felicie a to byl jiný zvuk, zmrzlý motor sice protestoval, ale pak se rozběhl. Když si představím, jak u Stalingradu opravovali tanky v –50°C…

Vyrazili jsme s ivonkou první, která odjezd za tak ideálního počasí skoro obrečela, ale co jí zbývalo. Po nějakých dvaceti kilometrech mi ale začalo být divné cukání volantu (sbíhavost nebo čepy), které se sice projevovalo i cestou tam, ale ne tolik. A pak zatáčka doleva a cukání zesílilo, na rovince klid. Další zatáčka doleva, cukání jak sviňa a už jsem musel zabrat, abych vůbec zatočil. To mě polil pot. Co to kurva je? Sjel jsem na jakési parkoviště a tam už jsem doleva nezatočil. Sto kilometrů od domova, na úpatí serpentin, s posraným řízením… zavolal jsem to našim, kteří byli nějakých deset kilometrů za námi, ivonka zatím z nudy okopávala sníh z blatníků. Pak mi řekla, ať to zkusím znovu, já rozjel auto a točil všemi směry o106. Sníh. Zamrzlý sníh mezi blatníkem a kolem. A přitom jen trocha, a rozbředlý … kdyby to byla na kost zmrzlá hrouda, tak to pochopím, ale tohle? Jaktože si v tom kolo nevydřelo cestu? Nechápal jsem. Ale jak se nám ulevilo 🙂

Zbytek cesty byl v pohodě, domů jsme dorazili za dvě hodiny. Večer jsem se ještě doničil na skvoši a neděle byla relax.