Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Podzim

Zase utekl měsíc a půl, a za okny je v půli října regulérní podzim. Ráno škrábání skla auta, zima, pošmourno. I z ořecha už většina listí opadala, nějak dříve než loni. Ono celé září bylo také chladnější, babí léto se úplně moc nekonalo.

Adam oslavil čtvrté narozeniny, a už je „velkej kluk“, protože záhy poté konečně začal chodit kadit na záchod. Nějak zvláštně bez zřejmých důvodů s tím měl problém, a to vlastně i s čůráním – když začal chodit do školky, tak tam odmítal chodit na záchod. Prostě se ráno vyčůral doma, a pak to ve školce vydržel i přes spaní až zase domů, a někdy už to pak bylo fakt naozaj. Prostě úplně nesmyslný problém, se kterým ale nic neuděláš. Výhra byla, když se několikrát uvolil, že se vyčůrá při vyzvednutí ivkou, když mohla jít s ním na jejich záchodky … ale to byly snad taky jednotky případů, za ten rok a půl či kolik. No a jít s bobkem na záchod, to byl logicky problém na entou … plína a dřepnout si „za kytičku“, za velký koflík s jakousi bonsají či co. A nepřesvědčí nic. Přitom má v Báře takový vzor. Ta vždycky řekla „Jdu kakat, Áďo, pojď se mnou, budeš moje kočka!“ A Adam spokojeně běžel, Bára si sedla v koupelně na záchod, a z trůnu komandovala kočku Adama, co má dělat, přinést, atd … 

Ale nic nepomáhalo, žádné přesvědčování, žádné slibování, na vyhrožování samozřejmě nedocházelo, ještě to tak. Musí to přijít samo, člověk všude čte … slíbil jsem mu, že mu pak koupíme cisternu za traktor, a bude mámě zalívat kytičky. Rovnou jsem ji i objednal, aby byla opravdu doma. Přes léto byla měsíce v kanclu, dokonce jsem mu ji pak přinesl i ukázat „co by mohl mít“, … ale plína. Strach ze záchodu? Rezignace. Ale někde jsem si všiml posměchu nějaké „knížce o hovnu“, a okamžitě ji objednal. Každý pokus dobrý, třeba to pomůže – je to prostě jen v hlavě, nikde jinde. A tak jsme si prohlíželi knížku tam a zpátky, zkoumali každý obrázek, Adam seděl na záchodě, pokud se vůbec nechal přesvědčit, aby to zkusil, ale to bylo vše.  A pak jednou ráno před školkou jsem ho posadil na záchod, s knížkou, a šel dát kočkám, a když se vrátím, tak Adam hlásí, že se vykakal. WTF?!  Hned jsem snesl cisternu (na konci léta), velké pochvaly, a jelo se do školky. No a tím to zase haslo. Ale snahy ho v tom podpořit vedly až k tomu, že to raději pět dní držel, až už muselo dojít na projímadlo a srdceryvné scény v koupelně. Utrpení. Když měla podobné patálie malá Bára, pomohl lněný olej. Pomohl by i teď, kdyby týden netrvalo, než ho ivka koupila, a pak dostával Adam „medicínu na bobíka“, xkrát denně… a najednou to šlo. Ani si tu chvíli z před pár týdnů nevybavuji, ale najednou to šlo. Adam chodil kakat několikrát denně (lněný olej …), počítal, kolik bobků šplouchlo, a jestli byl některej dlouhej nebo ne, splachoval po sobě, začal chodit na záchod (i kakat) ve školce, na návštěvě u babičky se sebral a že jde kakat … ABSOLUTNÍ VÝHRA, a mnohaleté trápení skončilo. Možná mám ty dny ve vzpomínkové mlze, protože jsem se beztak každý večer vylil jak váza. Takového strestu a trápení … a přitom šlo jen vo hovno, že. Ach ty děti. Úplně si teď představuju nadšenou Škopkovou a „Už je to tady! Už je to tady!“

A celej post je vo hovnu 😀 

Vtipné také bylo, že jsme byli pozváni „na chalupu“ s několika rodinami známých a kamarádů, kterým někdo vypadl, a potřebovali zaplnit volný pokoj. A říkám ivce „No, to bude super, až tam budeš odvádět fňukajícího čtyřletého Adama na pokoj, že už x dní nekadil a jdeš mu dát plínu …“. A ono se to pár dní před odjezdem vyřešilo samo. Ale i tak jsem z té „dovolené“ moc nadšený nebyl – jednak tři pracovní dny pryč, jednak to byla chalupa na Žďárských vrších, které jsme toto léto prolezli křížem krážem, kdy už konečně výletujeme bez kočárku. Takže co tam, že. Ale nakonec to byl fajn párdenní odpočinek od běžné všední reality. 

A auta … ani se mi to nechce psát, zase akorát dostanu bídu za to, že jsem se oktávky ještě nezbavil, a že cpát peníze do takové ojetiny je naprostá pitomost 😀 Ale co nadělám. Zimějarní padání nafty vyřešilo vyčištění nádrže a výměna palivového čerpadla, a vše bylo krásné a zalité sluncem. Jen sem tam se auto za studena začalo na voloběh lehounce chvět, cukat. Stačilo maličko přidat plyn, otáčky za 900 na 1000, a vše ustalo, krásný plynulý chod. Za jízdy žádný problém. Jednou spadla nafta, pak v létě také jednou, chvění po startu už bylo přítomné nonstop, při startu se také často za autem vyvalil bělavý kouř, nemilé. Volám mechanikovi, a ten ať naleju do nádrže aditivum na čištění palivové soustavy, že může být zanesený nějaký vstřik a tak, a že to může zásadně pomoct. Šup tam s ním, nijak se to neprojevilo, tak ještě jednou do další nádrže, ale po měsíci ježdění žádná změna mimo to, že během září začala nafta padat docela vostře.

Mimochodem, padlá nafta = netěstnost v palivové soustavě, kdy přes noc (…) steče palivo vedením od hlavy motoru zase až zpátky do nádrže, a když chci ráno nastartovat, tak motor jednou blafne a zdechne – místo nafty je v soustavě jen vzduch. Takže startovat a točit a točit a točit motor, zatímco palivové čerpadlo pomaličku tlačí naftu hadičkou od nádrže až k motoru, a pak po dvacet, třiceti, i čtyřiceti sekundách motor zakašle a chytne jako nic, a vše je v pořádku. Jen baterka je vyšťavená, a startér rozžhavený. Takže večer k autu kábl a napojit nabíječku, ráno odpojit, a modlit se při otáčení klíčkem … a na brnk! Jeden den padlá nafta, druhý den ráno ne, pak jede ivka do práce, nafta padlá ráno i odpoledne na parkovišti v Brně … prostě napiču, jasnej problém. 

Jenže mechanik měl čas až o dva týdny později, až po té chalupě … kam se mi i kvůli tomuhle moc nechtělo. Už jsem měl předomluvené, že bychom si půjčili hjundé našich, ale když jsem viděl, co ivka pomalu začíná balit, tak bylo jasné, že bychom to tam nedali, a musíme jet oktávkou. Tak narvaný kufr jsme neměli ani při dovolených s kočárkem! A v kufru prodlužka a nabíječka, abych tam mohl auto dobíjet… ale nakonec se nikde nejezdilo, chodilo se na houby kolem chalupy a na procházky, vyjeli jsme dál jen jednou (padlá nafta), a pak až odjezd domů (padlá nafta). A s autem hurá k mechanikovi.

A ten o pár dní později volá, a to není dobré znamení, protože od něj jen chodí sms „Auto je hotový, dělá to xxx Kč“. A on volá a „Je to v hajzlu, v tom motoru je všechno špatně! Hlava je vymačkaná jak prase, dva vstřiky jsou v hajzlu, vačková hřídej je úplně v piči, to auto jezdilo na tři válce. Tam se musí vyměnit nebo zrepasovat hlava, dva vstřiky, nová vačka, všechno kolem, těsnění, gumičky, gufera, udělat rovnou nový rozvody, ty starý už maj nalítaný kilo … spočítal jsem to, a jen v materiálu je to 54 táců…“. Takže tak. Jen pitomá holá hlava motoru stojí 18 000 Kč. A trpí na to, že se v ní vstřiky ve svých uloženích maličkou hýbou, a vymačkají si ve stěnách drážky, nebo v případě našeho motoru „hrany jako prase“. A pak netěsní. Možnost byla sehnat hlavu z nějakého jiného motoru, náhradní díl, a použít tu. Zkusil jsem Míru, a ten obratem sehnal za desítku hlavu i se vstřikama z nějaké oktávky, které bouchlo turbo. Haleluja! Svět se nezrhoutí! Jel jsem pro ni, a druhý den ráno ji hned zavezl mechanikovi. Ten na ni kouká, nelíbí se mu výfukový otvory zadehtovaný sazema jak prase … a když se kouká na vačku, tak mi zabije naději slovy „ta je vobroušená jak sviňa, to auto nemohlo jet, pořádně se mu neotvíraly ventily … proto mu bouchlo to turbo!“,  … a tak hlavu obratem rovnou „rozhodí“, vytáhne jeden vstřik, sáhne do uložení, na stěně vybroušená hrana, a hlava úplně na hovno, dobrá za deset korun do šrotu. Nechal bokem vstřiky, které by mohly jít použít, a hlavu jsem si mohl zase odvézt. Sedím doma u pc, koukám do inzerce a vidím, že za 2500 se nabízí hlava 25 km od nás, v new city. Volám tam, prej krásná hlava, houpu do auta a jedu pro ni, odhodlán, že si ji pořádně prohlédnu a posoudím, jestli to za to stojí. A stejně tam na ní poznám hovno, laicky mi přijde dobrá, beru ji a jedu zase na opačný konec světa k mechanikovi, který mě bohužel zklame, že krásná možná je, ale vymačkaná je taky, a vačka je taky vobroušená jak prase. Jsem myslel, že mě vomejou … no na téhle hlavě už jsem se pak názorně naučil, jak mají vypadat nevymačkaný uložení vstřiků, a jak neobroušená vačka, ale dál už amatérsky na vlastní pěst nebudu nic hledat. Zdrcenej jsem to volal tomu prodejci (autoservis), jestli by ji nevzal zpět, že ji do auta dávat nebudu … asi mě měl za blbce, ale byl fér a neměl s tím problém, takže hurá do auta a další cesta na druhý konec světa ji vrátit. Pátek jak víno.

V pondělí mechanik obvolal repas, kdy se uložení vstřiků vyfrézuje a dá se tam nezničitelná ocelová vložka, a tenhle problém škodováckých motorů je vyřešen navždy. Že by mi to za desítku zrepasovali, ale až za 14 dní. Napiču. To už raději mít novou hlavu za 18, a auto za dva tři dny. Tak jsme se tak domluvili, a je čtvrtek odpoledne a čekám a čekám, protože ještě včera mechanik novou hlavu neměl … ach jo. 

Nevím, co bychom dělali, kdybychom si nemohli půjčit auto od našich – ti ho nijak vážně nepotřebují, zato my musíme den co den vozit děti do školy školky. Bára nemůže zůstat tři týdny doma, protože se nemá jak dostat do školy … 

A tak bude mít bourák – doufám – novou hlavu motoru. A může nalítat dalších 340 000 km. Sunk cost fallacy jak prase.

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.