Pracovní schůzka dlouhá osm hodin

I to se stane. O půl druhé jsem dojel do Brna, s kolegou vyrazil k jednomu klientovi, dvě hodiny seděl u něj v kanclu a řešil vše kolem současnosti a budoucnosti e-shopu, pak na šalinu, na opačný konec Brna na výstaviště, kde vystavoval další klient. Jeho stánek jsme chvíli obcházeli a pak se nechali odvézt na penzion u přehrady, kde byl se svou bandou ubytovaný a s jehož pravými rukami jsme také řešili současnost a budoucnost eshopu. Do desíti večer. Dlouhý den…

Úterý v lese a na skvoši si vybralo svoji daň, absolvoval jsem to s pokašláváním, teplotou a palčivou bolestí zad. Ale když se musí, tak se musí. Nyní se blíží jedenáctá a já sedím na hlaváku ve vlaku a brzy vyrazím do Ticha, kde na mě bude čekat ivonka, neb do tam těch svrateckých hvozdů už takhle pozdě v noci vlaky nezajíždějí. Roztrhali by je zdivočelí psi.

Ta zvláštní poetika oranžových světel města… nebo vtíravost jemného šumění klávesnice v ztichlém vagónu. Čekání na cuknutí a pomalý rozjezd. Za pět minut.

A ta záda, a ta záda …

Opuštěné hlavní nádraží, pár lidí v hale a všechny přepážky zavřené. Aha. A jak si koupit jízdenku? Dvojice bezradně postávající u jakéhosi automatu, snad na jízdenky? Nedůvěra. Otevřená trafika, kde měly ídéesky (tož na totok tu na téj moravě všici jezdijó)… neznalý poměrů a tarifních pásem jsem poprosil o ídéesku, abych dojel alespoň do Ticha. Paní si nebyla jistá, jakou mi prodat, já ji mátl vzpomínáním na jízdenku, se kterou jsem přijel … „A když mě před Tichem vyhodí z vlaku, tak sem za vámi zítra dojdu a schválně si nic nekoupím!“ Jak z Cimrmana.

Už jedeme. Třicet minut rozmazané noci.

Nesnáším Brno.