Červenec se chýlí ke konci, svatá Anna byla včera, a dnes mi moje Anče ukazuje ranní teplotu 8.6°C. Týdny chodím za rozbřesku bránu otevírat jen žabkách bez ponožek, a dnes v botaskách a mikince … v půli června či kdy jsem totiž nakonec „změnil režim“, a začal vstávat s ivkou v pět. Ranní vypravování dětí jsem přebral v prosinci, a záhy naznal, že nemá smysl vstávat dřív, a měl tedy budík na 6:20, a o půl sedmé je začal sám celý rozespalý tahat z postelí. Po sedmé do fifinky, a hurá do školy školky, před třičtvrtě na osm jsem býval zpět, nachystal si snídani, kafíčko a cca od osmi teprve snídal u počítače, a pak se pouštěl do práce … no, a to jsem z nějakého důvodu v červnu změnil, a vstal pár zamáčknutí budíku po ivce, a zatímco se ona vypravovala v koupelně, tak já si nachystal snídani, a býval u pc i v 5:15, nasnídal se, a pak měl tu půl až třičtvrtě hodinku na vyřizování mejlů a práci, než jsem šel budit děti. To už mi bohužel také najel kofein, takže jsem vždy vtrhl do pokoje a budil jak o život. A po návratu z rozvážení už si také akorát udělal další kávu, a za pět minut byl zase u práce …
No a není to marné, co si budeme povídat. Protože také záhy skončil školní rok, a nájezd prázdnin ivka zmírnila tím, že měla prvních 14 dní dovolenou, ale od půli července jsou děti doma už jen se mnou. A je to tedy takové všelijaké, a byly z toho trochu zaskočené … že s nimi nebudu pořád něco podnikat, ale budu sedět nahoře u práce. Případně že je vypustím ven na zahradu / terasu, ale akorát jim tam donesu kelímky na pití, roztáhnu slunečník, a jdu zase domů. Takže vstávání v pět je opět super, protože mám třeba tři hodiny absolutního klidu na práci, než se děti kolem půl deváté deváté začnou pelešit z postelí … pak už je to furt něco – nachystat snídani, učesat, poklidit kuchyni / řešit myčku, po půl hodině konečně odejít zase nahoru s kávou, aby na mě za pět minut Adam zavolal, že jde kakat, takže zase dolů. Za dvacet minut chtějí jít ven, takže vypravit tam, roztáhnout slunečník, pošomtat tam tohle a tamto, zase se vrátit, pak tohle, pak tamto, Adam chce jezdit na odrážedle, kterém jsem předchozí večer pověsil na hák pod strope dílny, je čas ohřát oběd, málokdy je to se vším tím kolem pod hodinu … a pak už děti skoro brečí, že chtějí do bazénu, což sami samozřejmě nemohou, a když je venku přes třicet, tak nemám to srdce jim to upírat, než někdy kolem třetí přijede ivka z práce … tento týden je chladněji a na koupání to moc není, ale dvě třetiny července byly hice a opravdové léto.
Děti ale také na plné kule objevily kouzlo tupého zírání do tabletu / telefonu a tam hrajícího YouTube. Kdybych chtěl, tak bych je měl zabavené na celý den a nemusel si jich všímat, ale to tedy kurva nechci. Můžou prokrastinovat chvíli ráno, pak než nachystám oběd, a zase chvíli po obědě, kdy je to docela záhodno, obzvlášť bývaly-li tropy a slunce přes poledne pálilo jak sviň. Jinak si ale vyhrají spolu takovým způsobem, až bych měl nosit každý den luční květ ke křížku a děkovat pánubohu za to, že máme dvě děti. Někdy je to neustále dohadování o nějakého plyšáka, samozřejmě, ale hlavně jsou to parťáci, co se spolu rejpou v písku, vaří z trávy, nebo něco vymýšlejí na světě … to jsem tu před lety doprostřed placu za domem seskládal hromadu kamení, placáků a dvou velkých kořenů po starých jabloních, vedle přesadil škumpu … a malá Bára si na to chodila vylézt a sednou na kořen, a „že jde do světa“ či co. Jednou to tak použila, a od té doby se té – pečlivě vyrovnané – hromadě kamení říká svět, škumpa ji zastínila, kolem dokola se rozrůstají další a vytváří to tam zajímavý kout, kde budou děti za chvíli úplně skryté.
Vtipné je, že si teď přes prázdniny Báru vyždádávávají její kamarádky na celý den návštěvu / na přespání, a jako ani smykem kámo, leda s Adamem! 😀 Když mají dobrý den, tak o nich ani nevím a jen je v odpovídající čas krmím, ale kdyby tu byl Adam sám, tak mě z toho mrskne.
Báře skončila první třída. Naučila se číst, počítat, psát, za cenu neuvěřitelného množství odpolední domácí práce s ivkou. To jsem doslova NETUŠIL, jaká otročina (a množství slz) to bude. Ona je Bára takový ten typ, co se zhroutí, když má napsat dva řádky písmen místo očekávaného jednoho, takže raději čtvrt hodiny probrečí, než aby to měla za dvě minuty napsané. Bývalo to tedy výživné.
A Adam už také povyrostl, a za měsíc bude mít páté narozeniny. Klučík můj malej. Loni (?) se během neštovic naučil říkat R takovým dokonalým způsobem, až mu to o tři roky starší Bára záviděla, a dospělí bývali šokováni jeho drnčícím „DobRRRý den!“. Všechno na dobré cestě, a pak jim zpřeházely do té doby věkově smíšené třídy v mateřské školce (to bylo taky haló …), a Adam se ocitl jako jeden z nejstarších (ve 4 letech!) ve třídě žvatlajících tříleťáčků. A mluva šla do piče, soudruhu Bláho. A š, ž, č vůbec nepřipadalo v úvahu, to bylo strašný, jak mluvil … kocycka, zýzala,… celý rok jsme ho neustále po každém špatném slově opravovali, ať to řekne lépe, a i když to dokázal, tak to prostě nepoužíval, to bylo k zbláznění. A teď na konci jara, jako když přepneš čudlík, a začal č š ž používat, a je to. Jen jak to sepisuju, tak jsem z toho tak plný lásky, že se nemůžu dočkat, až vstane, řekne do chůvičky „Tati, já už vstávávam …“, a pak bude sedět dole na gauči a rozkoukávat se, a já si přisednu a silně obejmu 🙂 A pak půjdu budit Báru, zamotanou v záplavě bloďatých vlasů a plyšáků …
Připojte váš komentář