Někdy v pondělí (o Velikonocích!) jsme se s ivonkou šli projít. Došli jsme až k rybníku, kde její táta s mámou rybařili, leč nic jim nebralo. Měli jsme namířeno na kafe, ivonka si ale na chvilku půjčila jednu udici, nahodila pár metrů od břehu a čekala. Mě to čekání uspávalo, zakuklil jsem se před větrem do kapuce a opřel o zábradlí nad vodou, klimbal, usínal, dřímal a HRČÁÁÁÁK, na vohlým klacku dvacka a kapřisko se plácalo v podběráku. Dvacka to nebyla, ale přes šedesát ten kapřík měl. První letošní ryba zase odplula, ivonka vrátila udici a šli jsme na to kafe. Profík.
V úterý jsem si kompletoval diplomku před středeční prahou, ale samotnou ivonku jsem k vodě nechtěl nechat jít, a tak jsme vzali udice dvě a závodili v červenkách. Za tu hodinu se nám oběsily jen dvě, takže jedna jedna v soukromé soutěži.
Ve středu praha… v deset ve vlaku, ve dvě v praze, o půl třetí u vedoucího v kabinetu, ve tři před kabinetem, ve čtyři ve vlaku a v osm doma. Osm hodin cesty, pět set kilometrů na kolejích. Přečetl jsem celý speciál 100+1, vývoj života od velkého třesku až po jaderné zbraně. Poutavé. V protikladu k átriu Rajské budovy, kde jsem se opíral ramenem o sloup a pozoroval tu mládež všude kolem. Starší než 90% lidí kolem. Ti mladí, ty mladé … a já s fragmentem diplomky v báglu, vzdálen přesně dva měsíce od státnic.
Dnes od rána u pc, chorá ivonka v posteli a já u klávesnice, vyřizování mejlů s rudým štítkem DODĚLAT, práce a přemýšlení, do čeho se vůbec pouštět. Až jsem v pět opět seděl u rybníka, na háčku kukuřice a pod vodou mrtvo. Za dvě hodiny jsem pouze třikrát zasekl, jednou jsem vytáhl červenku a jinak nic. Ani ožužlávání návnady, splávek se nehnul. Tentokrát jsem naši soutěž projel pět jedna, smutné, smutné.
Postel.
Připojte váš komentář