Sestra odjela na půl roku do Atén … studovat ekonomii

Taky si uměla vybrat, jen co je pravda. Odlétala dnes ráno z Vídně, kam se musela dopravit žlutým autobusem z Brna. Nezbývalo než ji na čtvrt na sedm do Brna dovézt, což byl úkol pro mámu a tátu, já měl hlídat hrad a psíka. A tak jsme večer trošku poseděli, popili a pak šli ostatní brzy spát, aby mohli po čtvrté vstávat a na pátou vyrážet. Já si sedl k pc a lehké práci, tradiční páteční večer posledních týdnů. Tak nějak jsem podvědomě počítal, že do těch čtyř vydržím vzhůru, abych se se sestrou finálně rozloučil.

Doháněl jsem povinnosti, pročítal internet, popíjel vínko, až jsem si po druhé hodině – kdy bych byl asi šel normálně spát – pustil film Due Date a náramně se u něj bavil. Film skončil tak akorát, párkrát jsem kliknul, koukal na dopravní mapu Brna a už do tmy pokoje nakukovala máma v noční košili a s nevěřícím pohledem. Čtvrt na pět ráno, šouracjící se malátné postavy po chodbách, táta úplně přejetý … vařil jsem si pěkně v kuchyni silné kafe a těšil se, jak si dám nějakou snídani a půjdu si lehnout. Respektive ne lehnout, ale v šest hodin jít běhat, jak jsme se večer s peťákem domluvili. Ten mi stejně po páté napsal, že na to sere, lempl.

A jak jsem tam tak seděl u stolu, upíjel kafe a viděl to chystání, tak jsem si řekl, že bych vlastně mohl jet do Brna s nimi. Jednak bych tátu městem trochu zanavigoval, druhak bych se se sestrou opravdu rozloučil tak jako naši u autobusu před Grandem. Naspeedovanej nevyspáním a kafem jsem vyskočil, rychle vyběhl před dům trochu vyvenčit kimču, aby to vydržel než se vrátíme a už jsem seděl na předním sedadle spolujezdce. Bez snídaně a spodního prádla, naostro nach Brün.

Lojza byl po hlasu silně nevyspali, to je tak když se vám kamarád navali … táta byl po hlasu také silně nevyspalý. Hned na to šlápl, vesnice bral osmdesátkou a zatáčky protisměrem, ale jakmile promluvil, tak bylo neskutečně znát, jak je pořád utlumený práškama na spaní. To musí být drogy jak sviňa. Půl cesty jsem přemýšlel, jak to zaonačit, abych mohl dál už řídit já a on se neurazil, protože jsem měl fakt strach. Vědět, jak ho to ranní vstávání vezme, tak řídím bez debat celou štreku.

V Brně jsme byli za hodinu a ještě že jsem jel s nimi, neboť ačkoli minimálně, tak přece jen znám město nejlépe z nich, a minimálně jednou jsem je zachránil od blbého odbočení. Dojeli jsme ke Grandu, seděli v autě a pozorovali cvrkot probouzejícího se města a kymácení kolemjdoucích pártyboyů … sestřin autobus za čtvrt hodiny přijel, nalodili jsme kufr, naposledy se objali, uronili slz a už jsme byli jen tři.

Domů už jsem to bez problémů odřídil já, jen ke konci mě to už silně nebavilo, tak jsem na to šlapal co to šlo. Nevyspání se už projevovalo a unavené oči … byly unavené. Dojeli jsme v pořádku, sedli si k čaji a ranním novinám a bylo osm hodin ráno, nový den. Ale co s ním? Už se mi fakt chtělo spát a neměl jsem na práci nic jiného než sednout k pc, kde bych zaručeně usnul, tak jsem šel raději rovnou spát, abych to měl za sebou a neproklimbal zbytek dne. Usnul jsem hned, probral se (budíkem) před dvanáctou a vstal k obědu. Vzhůru jsem byl prakticky 24 hodin.

Jako za mlada.