Bouráku v červnu končila technická, kterou by už ve svém orezlém stavu neprošel, zastavil jsem se tedy k místnímu autolakáři a jeho hlava v dlaních při zkoumání vykvetlých prahů dveří blatníků byla víc než výmluvná. Odhadl to na šestnáct tisíc … no fajn, u auta s hodnotou kolem padesátky. A tak až bude mít v červenci čas… o pár dní později jsme si pak na parkovišti všimli, že ten smrad od brzd je od nás, jedno zadní kolo rozpálené, rezavý kotouč očividně přidřený. Doufal jsem, že to do předestékáčkového servisu doklepe, ale prd. Druhý den jsem sundal kolo, mlátil kladivem do třmenu, všechno možné, ale jakmile se šláplo na pedál, tak brzda kouslá a hotovo – brzdový třmen na odpis. Kolo jsem nasadil, a auto odstavil, neb nám naštěstí mohl tchán půjčit jeho jedničkovou oktávku – pomalu se vypravovali s partou na tři týdny do Norska, a měli už k dispozici superba, kterým tam pak měli odjet. Velká náhoda, že zrovna měsíc nepotřebuje své auto … po ale deseti dnech bez pohybu jsem pak bouráka odvezl do servisu, ale pomalu jsem se nemohl ani rozjet, jak všechny brzdy přirezly (a to stál jen na kvaltu, kdepak ručka). Švejhání a dření jsem cítil i uvnitř auta, zatímco jsem se plazil patnáct kilometrů přes kopce k servisu a pro jistotu brzdil jen motorem – zajímavá cesta. Dnes má auto po STK, a dopadlo to novými kotouči vpředu vzadu, logicky všechny brzdový desky, a vzadu oba třmeny nové, brzdové trubky, brzdové hadice … sedmnáct táců pryč. Ale auto jezdí a brzdí, a to není málo. Rovnou jsem ho ze servisu odvezl k autolakáři … vtipné je, že toho jsem řešil proto, ABY pak auto udělalo technickou, s profi opravenými zrezlými místy. A mechanik na to po brzdách koukl, obrousil, zatřel jakýmsi „bodýčkem“, aby z černé metalízy nekoukala oranžová rezavá, a udělal bez problémů STK. No, a tak najednou už není třeba řešit zase za další pálku nutně ten nový lak … jenže to bych tam už po další zimě mohl mít místo rzi už díry skrz.
A když už jsem v takovém rozhazování, tak proč si nekoupit novou pračku, že? Před pár měsíci vyměněné uhlíky jaksi nebyly řešením všech problémů, neb pračka prala jak o život, ale když zapla ivka delší program na cca dvě hodiny, tak přibližně v polovině vyhodila fíčko. Naprosto pravidelně. Mohla se pustit desetkrát po sobě na krátký program (53 minut), a vše bez problémů, pak se pustila na delší (1:50), a cca po hodině fíčko, a v koupelně divný čuch. Ale stačilo nahodit fíčko, dát krátký program, a pračka pak hodinu prala dál, jako by se nechumelilo. Napadlo mě, že jak si uhlíky „sedaly“ na přesné obroušení, tak se mohl komutátor přece jen rychle zanést … takže pračka na bok, a očistit komutátor, který ale zas až tak zle nevypadal. Zkušební praní, a opět vybavené fíčko, které protentokrát ovšem nešlo ani nahodit. No do prdele, to je novinka. Pračku vypnout (OFF), nahodit fíčko, pračku ON na volbu programu, a fíčko off. Super, takže problém jaksi eskaluje… to bylo před obědem, nechal jsem to být, šel se najíst, a po obědě se v ní opět začal vrtat, a na rozpálený motor se nedalo rukou skoro sáhnout (po hodině!), a ten povědomý čuch šel z něj. Opět očistit komutátor, neb to na něm asi opět pěkně jiskřilo (blejskání pod pračkou jsem si všiml už předtím). Po zapnutí napjaté očekávání, displej svítil, a svítil (fíčko drželo) … ale volba programu nic nedělala, neměnily se hodnoty na displeji. Divné. Vypojit z elektriky, zapojit, pustit, a displej už reagoval a měnil hodnoty dle programu. Na zkoušku jen ždímání, vyčerpala se voda, zapojil se motor, buben se pootočil, a vyletělo fíčko. Takže celkem dost jasné naznačení, že je motor KO … kupní cena nového tři třiapůl, původní cena šest let staré pračky sedm tisíc. No, se dvěma dětmi už holka vyprala, co mohla, a vrážet do ní další minimálně čtyři tisíce nemá smysl (a ještě být čtrnáct dní bez pračky). A tak nám zítra dovezou novou, a to bude jinej sekáč, ten se nezakecá …
A to vše když se sbírám z nějaké nemoci. Už na úterý jsem nějak blbě spal, myslím, a od rána pak kejchal smrkal. Ach jo. Večer jsme uložili děti a šli si sednout na terasu … já byl utahanej jak pes, ale když je venku vlahá teplá noc, tak jsem se kvůli ivce obětoval. Ta si tam pak lebedila, jak je teplo, ale mě to úplně nepřišlo, že by to bylo nějaké extra, ač Anče hlásila kolem 23 stupňů (bylo jedenáct večer). Pod peřinou jsem se klepal zimou, a hle, skoro devětatřicet. Jupi jou. Takže noc opět výživná, a středu jsem prakticky prospal, dopoledne odpoledne … večer jsem pak něco lehce povyřizoval u PC, ale do zpěvu mi nebylo. Ve čtvrtek už mi ale nezbylo než se postarat o děti, ivka musela do práce. A nemoc přešla do fáze „rýma jak trám, kašel jak prase“ … v době covidové paráda. Ten to asi není, nějaký rapid test to vyloučil, ale co to bylo za šunt netuším.
V sobotu už jsem byl ale dost ok na odpolední výlet na nejvyšší rozhlednu tady za humny, auto nechat v obci, dva kilometry po cestě mezi poli, pak kopec k rozhledně … oj, ten vzpomínkový optimismus. Kočárek se spícím Adamem jsem záhy tlačil pouze já, protože cesta mezi poli vedla neustále mírně do kopce, s jedním brutálním „kolmo na vrstevnice“ úsekem … a to byla ta „po rovině“ část výletu. Až jsme došli k odbočce „na vrchol kopce“, což byla finální „kolmo na vrstevnice“ asfaltka, ale místo vzpomínkově optimistického „kousku“ to bylo skoro půl kilometru s převýšením sedmdesát metrů po rozpáleném asfaltu. Nezdá se to moc, ale kurva teda, to bylo něco. A okamžitě jsem dumal, jak se tudy budeme s naloženým kočárkem vracet … pod rozhlednou jsme se pak dávali do kupy, a postavili v lese náš první mechový domeček. I kamínek jsme našli. Hurá na rozhlednu … Adam šlapal schody jen chvilku, těch čtyřicet výškových metrů jsem ho pak musel vynést. Ale nahoře nad celým širým světem se svišti nebáli, až jsem se divil. Fajn to tam bylo, dokonce další kamínek. Pokochali jsme se, a zase dolů. A já už hledal vhodný klacek, který bych zapáčil někde do šasi kočárku, aby neustále dřel o asfalt a „brzdil“ … našel jsem, zapáčil jej na vhodné místo, a klacek brzdil. Sice to dělalo pěknej randál, ale co, když to funguje … ale klacek se hned zlomil. Našel jsem jiný festovnější, a šlo se dál … až jsem o kus níže náhle ucítil kouř, a konec klacku odírajícího se o asfalt se začal regulérně pálit! No ty krávo! Spálil jsem si o něj nos, když jsem ověřoval, že ten čuch spáleniny je opravdu z něj. Pěkné. Byla to nějaká buková větev, ale už z cesty hore jsem měl vyhlédlý hezký zelený jasanový 3m klacek, co tam ležel u cesty, tak jsem tam narafičil ten, přidrátoval jej k rámu (kdo v kočárku nevozí pár drátů pro strýčka příhodu, ten by měl začít), a vesele jsme si pohodlně sklesali dolů … tam byl klacek zbroušený do ploché špičky, ale nehořel. Pro změnu ale začalo hřmět … k autu kilometry, Bára uchozená, a ostré tempo nepřipadalo v úvahu. Takže pojď na koňa, holka, aspoň na kousek. Ale fakt na kousek, dvacet kilo na zádech byl daleko nedal. A taky se mi tam vehementně dral Adam – v kočárku nuda, raději tátovi na koňovi. smh. A tak si do kočářku sedla Bára, a po chvíli nás napadlo udělat z něj autobus, a naložit do něj oba (jako v Orlických horách). Když se sklopil „na spaní“, tak se tam Adam vešel za Báru, já se ujal řízení tohohle přetíženého vehiklu, a mohli jsme vyrazit v tempu mírným klesáním vstříc bouřkovému temnu. A stihli jsme to 🙂 Tenhle rozlámanej potrhanej xlander už si taky odsloužil svý, ale se ctí.
I v neděli jsme si vyrazili na krátký výlet, k jedné malé zřícenince se studánkou, z níž vytékal roztomilý potůček … a dvacet minut jsme tam budovali přehradu a máchali se ve vodě. To byla taková paráda … když mě děti neotravovaly a nechaly mě si hrát 😀 Alespoň jsem nemusel myslet na KO pračku, jejíž finále se dělo v neděli před tím výletem. Ale zase jsem mohl myslet na to, proč nám při cestě na výlet – tchánovou oktávkou – za jízdy zhasl motor. Bez klimatizace, tedy okénka otevřená, větrák oroštovaný, v kabině hluk, a já šlapu na plyn a auto zpomaluje. Zajedu ke krajnici, a ivka „Proč zastavuješ?“ a já „Ty sis nevšimla?“ „Čeho?“ „Nejede nám motor!“ Fun times. Natočení klíčkem, motor zaržál, a jedeme dále. Nádrž byla na rezervě, motor si asi při nějakém zhoupnutí přisál vzduch. Obratem jsem na benzínce vsadil sportku, protože to už začínalo zavánět nějakým štěstím.
Vyhráli jsme hovno.
Připojte váš komentář