To jsem si naposledy našel na blog čas, když v únoru mrzlo? No, dnes mrzne taky, pátého dubna, o velikonočním pondělí. Mínus čtyři. Ale ani nevím, proč blog otevírám, když musím za chvíli vyrazit ven a roznosit po zahradě čokoládová vajíčka atd, aby měly děti co hledat … kultivované západoevropské tradice, žádné bití žen a holek klackem. Ale vzhledem k tomu, že si včera schruply v autě někdy kolem páté cestou od našich, a pak se šlo spát až někdy před jedenáctou … tak to možná u nich – stejně jako u mámy – s tím vstáváním nebude moc horké.
Suchý únor jsem dokončil, během mokrého března se mi vada sítince postupně vrátila v plné palbě, takže s výjimkou ivončiných narozenin teď jedu suchý duben … a pokud se to zase během měsíce zlepší, tak budu asi pokračovat dál. Ale životního optimismu to nepřidá, když nemohu pravým okem přečíst ani to, co teď píšu, a žádné brýle na to nepomohou…
V březnu se nic zvláštního nedělo, tvrdá uzávěra se zákazem přesunů mezi okresy (haha), což tedy tady u nás dva kilometry od hranice vrásky nikomu moc nedělalo. Pravda, s autem plným dětí jsme hranici moc nepřejížděli, ale ivka si šoupla za sklo průkazku zaměstnance nemocnice v Brně, a jezdila si „jakože do práce“ pro čerstvé rohlíky den co den. Nikam jinam jsme také nejezdili, takže šomtání po spící zahradě a vymýšlení práce, co by se „už“ dala dělat. Děti venku lítají na kolech, Bára na šlapacím, Adam na odrážedle (jako pán), věčně chodíme kolem řeky k tchánovi, během čehož sbírám odpadky s prodlouženou „rukou“, Bára hledá kamínky (ivka musí kreslit nové jak o život) … začal mi lézt medvědí česnek, po dvou letech už je to malá plantáž, a stejně bych mohl letos ještě přisadit. Pak najednou v půli března napadlo pět čísel sněhu! Úplně mě to šokovalo, protože po třech týdnech pomalu se probouzejícího jara jsem fakt sníh už nechtěl, a shrabla zazimované schovaná ve sklepě … ale tak jistě, půlka března. Loni mělo jaro mnohem rychlejší nástup.
—
Tak, zezdola jsem zaslechl nějaký ruch, tak jsem se raději rychle sebral a po rychlé kontrole, že děti ještě neopustily ložnici, se jal roznášet (kinder, jak jinak) vajíčka a jiné pamlsky kolem domu. Velikonoční zajíček nadělil. Té radosti, když bylo z okna vidět velké vajíčko schované pod keříčkem … a rychle jogurty s půlkou rohlíku, oblíknout, a ven do těch čtyř stupňů! To bylo nadšení! Nějaký chození po šmerkustu se může jít zahrabat. No a pak na kolech jezdit po terase kolem stolu, pak na pískoviště, …
—
V půli března udělal táta neuváženou věc, a to že mi věnoval jakýsi hornický kahan, co mu roky stál na skříni v garáži, že to někde viděl na bazošu, že se to dá za tisísovku prodat, tak ať to tam pověsím a prodám si to. Nepřišel na to, jak ho rozmontovat, aby se dal naplnit a zapálit, stejně jen někde desítky let visel na regálu … tak co s ním. Nedalo mi to, a začal jsem pátrat, co to vlastně teda držím v ruce. A brzy jsem se dopátral, a než abych to rozepisoval, tak si můžete podrobné představení Benzínové větérky typu 400 přečíst zde. Aby nebylo možné lampu v dole otevřít a tím její plamen nebo jiskrový zapalovač vystavit případnému metanu (a vyhodit vše do vzduchu), byl v závitu mechanismus pružinové západky bránící rozšroubování, který šel deaktivovat jen na povrchu dolu v lampovně – silným elektromagnetem. Ať jsem pátral jak jsem pátral, nenašel jsem žádné další informace, jak toho dosáhnout v domácích podmínkách … ale zase jsem se stal patrně největším znalcem důlních lamp v okruhu 10 kilometrů. Ale pořád jsem si říkal – co mohli mít před půl stoletím (je to celkem moderní lampa) za technologie? Co když „silný elektromagnet“ jde nějak nahradit silným magnetem z pevného disku (a to jsou kurva silné magnety) … a tak jsem si vzal lampu do dílny, a začal s ní laborovat, dva neodymové magnety … a pak v závitu najednou „cvaklo“ … a šlo s ním otáčet. A toho dne se zrodila láska trvajícího dodnes, kdy mi v kuchyni na stole stojí krásná naleštěná vycíděná funkční větérka, kterou si sem tam zapálím a kochám se, a vůní spáleného technického benzínu provoňuji celou místnost. Křesací zapalovač křesal, ale kamínek už byl dávno fuč. Ivka mi cestou z práce koupila benzín do zapalovačů, kamínky do zippo zapalovače, ale to jsou pidi kamínky, zatímco v těchto lampách byly 3 mm silné kamínky. Objednal jsem si jiné kamínky, 15 Kč kamínky a 100 Kč doprava, krabice jak na dětské boty a v nich pytlíček kamínků velikosti … no, 2×5 mm. A pak jsem objevil, že existují kamínky do svářečských zapalovačů, 3 mm průměr! To je ono! Zásilkovně to trvalo snad pět dní, sviním, já už byl nervózní jak pes … kamínek jsem musel přepříznout pilkou na železo, už tehdy to bylo jisker až běda, dal ho do lampy, křesal krásně, ale – knot se nezapaloval. Víc benzínu. Nezapaloval. A tak jsem gooogloval a googloval, lampu po večerech čistil, nejdřív kyselinou citrónovou po mosazi, pak jemným ocelovým kartáčkem, kdy prokoukla ještě dvakrát tolik, pak další večer houbičkou a každé místečko stokrát přelíznout … a teď už lampa svítí jak zlato. Ale nezapalovala … až jsem se zkontaktoval s jiným odborníkem na důlní lampy a po e-mailech řešil, kde může být problém. Na jeho radu jsem rozebral zapalovač, vyčistil škrtací kolečko, a především přitáhl přítlak kamínku na kolečko, nechal na zažehnutí více vysunutý knot … a heuréka! Lampa začala zapalovat mohutnou jiskrou na každý pokus, a v mé duši se rozlil klid a v domě měkké romantické světlo benzínového plamínku důlní lampy.
Až jsem si začal říkat, že tenhle svůj blog konečně přenesu na WordPress, abych mohl zápisky doprovázet fotkami, protože to už je ve starém RS2 opruz a nechce se mi s tím crcat.
A nejvtipnější bylo, když jsem celý nadšený začal tehdá lampu pucovat a cídit, a její mosaz se zablýskla … a já se otočil na ivku a říkám: „Ivi, a co když tenhle tátův neuvážený dar byl začátek něčeho velkého, a za deset let mi tu budou všude viset vypucované důlní lampy …“. Nebyla nadšená. Ale stát se to může. Ne že bych nezačal na aukru a bazošu sledovat různé, ehm, hornické starožitnosti … to nemohu říci!
Připojte váš komentář