K Vánocům jsme dostali poukaz na víkendový pobyt v Kašperských Horách na Šumavě. Ať si s ivonkou někam vyrazíme, bez Báry. No, nakonec nejjednodušší řešení bylo vyrazit i s Bárou. Z relaxačního víkendu se tedy stala potenciální noční můra a „za trest“. Už jen představa 280 kilometrů s 2,5 letým dítětem v autě. 280 kilometrů. S dítětem. V autě. Čtyři hodiny, kdybychom jeli v tahu. No OK, budeme zastavovat, někde nakoupíme, někde se najíme, někde se projdeme v parku. Osa na HavlBrod, Humpolec, Tábor, Písek, Strakonice, Kašperky … a tak jsme ve čtvrtek dopoledne vyrazili – do slejváku. Ve kterém jsem i v pláštěnce nakládal auto. A pršelo a pršelo až někam do Tábora, takže nějaké zastavování a procházení se nepřipadalo v úvahu. Bára to naštěstí brzy zapíchla, a pak dvě hodiny spala, zatímco jsme se mezi kamiony plazili směrem k Šumavě. V rozkopaných Strakonicích jsme kolem třetí zastavili na oběd, a Bára tam v restauraci vylezla na nějaký schodek, a promptně z něj padla na hubu. Klepla pusou do země, krev na zubech, hysterický řev, na který se nemohla v křeči ani nadechnout … srdcezastavující představa, že si tam ze sekundy na sekundu rozmlátila přední zuby, a výlet obratem skončil. Naštěstí se asi jen nějak kousla do rtu nebo něco, za chvilku bylo vše v pořádku, a ládovala se hranolkama. Pak už byla vzhůru, a zbývalo nějakých 40 kilometrů. No jet ještě o pět kilometrů dál, tak už by to nedala. A byli jsme před butik hotelem NebesPán na kašperském náměstí.
Ubytovali jsme se, já do podkrovního pokoje vytáhl těžký kufr a těžkou cestovku, a šli jsme se s večerem projít městečkem směrem k dětskému hřišti. Bylo šumavsky chladno, však také celý den pršelo. Bára se vyblbla, vrátili jsme se do hotelu a sedli na pívo (plzeň za 55 Kč) a víno ( jeden a půl deci za notypičo 90 Kč). Luxusní hotel, luxusní ceny. Nějak jsme na to nebyli připravení. Nakonec jsem si ani nic nedával na večeři, technicky vzato jsem ve čtyři teprve obědval, měl jsem pouze žízeň 😀 Takže hopla další plzýnku „s sebou“ a neboť s Bárou nelze hodinku někde sedět, když vydrží sedět tři minuty, tak jsme šli prozkoumat roztomile (ne)udržovanou relaxační zahradu za hotelem. Houpačky, pískoviště, relaxační lehátka, … bára tam šumovala, my se rozhlíželi po šumavských kopcích (zahrada byla do svahu), kostelní zvon oznamoval půl osmou … pohoda. Narozdíl od luxusního hotelu byla ta zahrada správně neupraveně jetá, atrakce polorozpadlé, tráva by taky zasloužila posekat … takže žádné místo pro pražské boháče s milenkami v top outfitech, ale pro unavenou rodinku sedící na rantlu pískoviště.
Druhý den jsme královsky posnídali, a vyrazili na hrad Kašperk. Bylo chladněji, ale slunečno, Bára se vezla v kočárku do kopce … hrad si mimochodem zahrál v prvním Andělu Páně. Chvíli jsme na něm pobyli, ale jen na nádvoří s výhledem do krajiny. Absolvovat hodinovou prohlídku s dítětem, kterému je to absolutně u prdýlky, to ani omylem. Vrátili jsme se zpět k hotelu, a naobědvali se ve vedlejším pivovaru… v rámci možností. Bára chtěla vylézt na dřevěného koně. Bára se chtěla jít podívat na auta. Bára chtěla sebrat sedáky od všech stolů, a udělat si z nich postel. Bára se chtěla jít podívat na druhou stranu náměstí na kašnu s vodou (a když se řeklo, že ne, tak „počkej, přídu“, a vyrazila sama),… jop. A co s načatým odpolednem? Šli jsme se dát do kupy na pokoj, a řekli si, že vyrazíme na Černé jezero, že je tam fajn cesta pro kočárek. A ideálně vyjet hned, aby Bára usnula v autě, a jet nějak tak, aby se hodinku vyspala. Takže rekreační 85km okruh po šumavských prdýlkách směrem na Klatovy, pak na Nýrsko kolem přehrady, a na parkoviště někde pod Špičákem. Uff. Poctivá autoturistika. Bára se hodinku a půl vyspala, museli jsme ji na parkovišti vzbudit. Nalodila se do kočárku, já si koupil točené a plechovku do zásoby, a hvízdl ji hned do kelímku po točeném, a hned se šlo šumavskými lesy veseleji. A že to k jezeru tedy byla štreka. Bezproblémová asfaltka po rovině, ale čtyři kilometry jsou čtyři kilometry. Až jsme byli u Černého jezera, a až na jednu turistku tam byli sami. Nikde nikdo. Mimosezóna má také své výhody. Bára tam také pustila do plíny řídkou dvoudenní nálož, takže nemít obecenstvo při přebalování také nebylo od věci. Doufám, že tamní popelnici vyvážejí rozumně často. Naházeli jsme kamínky do vody, kochali se, a vyrazili zpět. Úplně modro, sluníčko pálilo, a zase čtyři kilometry k autu … to už tedy pekně bolely nohy, a ani pívo na zpáteční cestu jsem neměl 🙁 Házení šišek na stromy, hraní Aloka (žraloka) – Bára s výskáním utíká, a já ji volným krokem pronásleduji. Vraceli jsme se na Kašperky, a říkali si, že bychom se mohli po cestě najíst – na tom horském vzduchu vyhládne – a na hotelu si pak dát už jen večerní pivko, protože nás Bára stejně hned potáhne do zahrady a tělocvičny. Dle hvězdiček jsme zastavili u Chata Rovina, seděli venku ve večerním slunci s výhledem na kopce, dali si výpečky se zelím, plzničku … Bára tam hned prozkoumala pískoviště, pak se vrátila ke stolu a chtěla si hrát s klíčky od auta, které jsem jí nekompromisně vytrhl z ruky. A krásná atmosféra klidného večera se přepla do hysteráku a vztekání, ječáku na všechny strany, válení po zemi … až se Němci u jediného dalšího obsazeného stolu otáčeli. A tak jsme se šli na ohradu s kozičkami za silnicí podívat dříve, než jsem zamýšlel. Žádné vyhrožování nebo výprask nemá smysl, prostě je Báře třeba přepnout myšlenky jinam. Nakrmili jsme kozy a kůzlátka trávou, Bára je přes pletivo komandovala, kdo si má co kde vzít z nabízených listů, a vrátili jsme se zpět ke stolu. Načež tam Bára objevila studánku s tekoucí vodou, takže o (její) zábavu postaráno. Pak tam došla nějaká kočka, kterou se Bára rozhodla v té studánce vykoupat. Kočka nesouhlasila. Lup tam ještě s jednou plzní, no a teď jak Báru z toho kouzelného místa plného koz, studánek a koček a schodků ke zdolávání dostat. Bez hysteráku. No nakonec jedině tak, že ivka nasedla do auta a začala se rozjíždět pryč, to sice vedlo taky do hysteráku, ale aspoň se madam vděčně sápala do sedačky, když na nás tedy maminka počkala … na hotelu jsme si poručili pívo, a holky rovnou prošli směrem na zahradu, já počkal na pivo „to go“ a šel za nimi. Bylo příjemně, Bára zase vše prolézala, vyhrála si v plastovém domečku tak, že ho od té doby na netu vybíráme, pak skotačila na typické závěsné houpačce nízko nad zemí, kdy se na ní snažila všelijak viset a houpat se v leže na břiše, vesele si u toho vískala a válela se v trávě … absolutní pohoda. Dal jsem ještě jednu plzeň, a pak ještě jednu na pokoj … na hotelu, kde v restauraci nejlevnější lahev vína začíná na půl tácu, jsem byl se svým chozením pro pivko div ne v županu asi torchu úkaz. Pivař z Moravy. Bára se zatím sprchovala s ivkou ve sprchovém koutu, ale nelíbilo se jí to a po sedmi sekundách chtěla ven, takže místo relaxace s plzní jsem se jí musel věnovat, až se mi ji povedlo přemluvit, že půjde zpět za mámou ještě trochu umýt prcku, no a krok zpět do sprchy jí ujel a a padla jak podťatá na podlahu sprchy, hlavou plnou sponek a kovových čehosi mrd do podlahy, takže zase brutální ječák na celé patro …
Ráno jsme se nasnídali, Bára dala své tradiční tři párečky s kepučem, a vyrazili jsme z hotelu k autu – než Bára po třech krocích zakopla a natáhla se jak prko na dlažbu chodníku. Kolena dobitá, nohy modřejší než průměrný desetiletý kluk. Hurá směr Jezerní slať poblíž Kvildy. Ty svěží louky, ty svěží lesy, to sluníčko a modré nebe, pastviny … jak já bych se nejraději jen zastavil a prostě se prošel po některé z těch luk … jenže co s dítětem v zrosené trávě po kolena. A najednou v louce jakési divné hromady kamení, a hned jsem identifikoval nějakou zaniklou obec (Zhůří). Jak tam bych si byl zastavil a zkoumal to, jaj! Ale jeli jsme dál, a za chvilku už šli po podvalovém chodníku na okraj rašeliniště Jezerní slať. A na vyhlídkové plošince byli dvacet minut sami. Nikde nikdo. Rašeliniště, ptáci, sluníčko. A Bára se tam jala vytahat z kočárku bundy, udělalala si postýlku, a ustlala si na dřevě. Veget. Jen se ukázalo, že ty roztomilé temné mraky nad obzorem jsou brutální slejvák na hranicích s Německem, pár kilometrů od nás. Fuck. Ještě jsme se o kousek dál zastavili u výběhu s rysem a riskli krátkou procházku, ale ve výběru jsme nic neobjevili. Rys se schovával, někde chrápal. Ani Bářino pořvávání na lesy ho nevzrušilo. Nevyhnutelné zastavení u dětského hřiště vedlo k tomu, že jsme spěchali k autu až za prvních kapek deště. Popojeli jsme na Kvildu, naobědvali se, a Bára byla opět uložena ke spánku, zatímco jsme pozvolna křižovali Šumavu směrem na jih, a pak zpět na sever k rozhledně Javorník. K té jsme nakonec dorazili, jenže bylo pod mrakem, s hrozbou deště, který se nad naší částí Šumavy stále držel. A lézt kilometr na kopec do možného deště s prd výhledem … to nemělo cenu. Vrátili jsme se na hotel, dali si zákusek a kávu v rámci našeho degustačního poukazu … „Mohl bych si místo té kávy dát pivko? Na kafe teď nemám chuť.“ „Samozřejmě.“ Zákusek mi stejně snědla Bára, takže co. Šli jsme se chvíli podívat na dětské hřiště (plechovečka), a pak vyrazili do akvaparku v Sušici. Není třeba pořád někde lézt po kopcích. Vycachtali jsme se, vyvířivkovali, ale stejně je to pořád jen starání o malé děcko, kterému v takovém místě hrozí padesát dva úrazů za minutu. A návrat na hotel, večeře, degustační prkénko, pivko, druhé, jedno na pokoj … a místo aby byla Bára mrtvá, tak do půl desáte čuměla na tabletu na krtka a pandu.
V neděli jsme se nasnídali, sbalili, a já šel před odjezdem doplatit vše potřebné. „Pobyt máte uhrazený tím dárkovým poukazem, takže pouze rekreační poplatek, 84 Kč prosím.“ „Ehm … no … my si to ale přece o den prodlužovali, poukaz byl jen na dvě noci.“ „Opravdu? … nojo, máte pravdu, takže to budou ještě 3 000 Kč, prosím.“ Heh, mohly se ušetřit tři tácy lusknutím prstu. Ale z toho bych pak nespal, byl to luxusní pobyt a opravdu rodinná atmosféra. Nalodili jsme se do auta, a vyrazili … hurá na 280 km štreku. Smutno z toho bylo, krásný slunečný den, to by se výletovalo. A shodou okolností jsme po chvíli projížděli poblíž rozhledny Javorník, co jsme o předchozího dne skrečovali. Tehdy nebyla na kopci skoro ani vidět, a nyní zářila proti modrému nebi … kurňa, spěcháme někam? Tak si tam zastavíme dnes! A taky že jo. Vylezli jsme z auta, madam nalifrovali do kočárku, a vydrápali se 1066 metrů nad moře (nebo kolik). Pak ještě dvě stě schodů s madam v náručí, odměna výhledy na Šumavu, a pak zase dolů. V obci pod rozhlednou jsme se rovnou i naobědvali, povinně pobyli na vedlejším dětském hřišti, a vyrazili domů. Bára to záhy zalomila. Zase zdržení ve Strakonicích, a pak silnice nacpané auty. Ono to stání na semaforech znamenalo, že se pak rozjelo padesát aut a dlouhé kilometry jely za sebou. Na volné silnici by se to pomalu roztrhalo, takhle jízda stovkou v koloně, přede mnou auta, za mnou nalepená dodávka volkswágen s vozíkem a člunem, snaha to pálit a polykat kilometry. Dodávka se mě držela, pak nás nekde předjel střelec v Abarthu, očividně jedoucí daleko za hranou, které jsem se držel já (rychlá jízda, ale bez rizika). A dlouhé kilometry jsme jeli spolu. Abart to někde rozpálil a předjížděl tam, kde bych si já netroufl, a zmizel v dáli, za chvíli jsem trhl pár aut já a pálil to 120 na horizont. Pak jsem toho závoďáka zase v městě dojel, za chvíli se za mnou objevila dodávka … a Bára se pak někde za Táborem probudila, leč domů stále dobře 130 kilometrů, dvě hodiny. Pořád jsme tak nějak hledali, kde zastavit, ideálně v nějaké obci najít dětské hřiště, aby si tam bára zablbla a my si protáhli nohy. Madam byla nespokojená, fňukala, ale ivka ji zabavovala a pořád to šlo. Pelhřimov. Humpolec. Havlbrod. A najednou se Bára dala z ničeho nic do hysterického křiku, až to vypadalo, že se začne dusit, a poblinkala, se chuděra malá. Člověk si pak nadává do naprostých idiotů, že to nechá dojít do takového konce, ale jak píšu, bylo to z ničeho nic. Zastavili jsme na polní cestě, prošli se, vyčůrali se, uklidnili se, a pokračovali dál. Už mnohem volněji (to už předtím, madam se pogrckala na padesátce při výjezdu z obce, nikoli z nějaké divoké jízdy), z hlavních tahů jsme byli na okreskách, takže jsem se už stačil přešaltrovat na to, že každá rovinka neznamená automaticky 120 na tachecu, a silnice že jsou mnohem užší a zatáčky zrádnější. Za chvíli jsme ještě zastavili na nákup, a při odjezdu jsem musel dát přednost autobusu, kdy mi hned bylo jasné, že ho nebudu moci další dlouhé kilometry předjet. Kurňa kurňa kurňa, tak blízko domovu, a pořád tak daleko! Když se pak naskytlo jediné vhodné místo na předjetí, táhlá rovinka do kopce, tak okta přede mnou se k tomu neměla, a já se zase neměl k tomu začít v půlce kopce přejíždět osobák a autobus před ním! Jééééď, kurva, jééééééď, řval jsem přes volant, až mě řidič v oktávce musel slyšet, a vyrazil do předjíždění, a já okamžitě na trojku do plnejch za ním. No a o pár kilometrů dál jsem byl stále za ním, a on se neměl k předjetí čtyřkolky. Boháááájehóóó! Když jsme konečně najeli na téhlé rovinky, tak jsem je ve 140 předjel a pálil to k domovu. Ale to už pak znatelně volněji, už bylo zřejmé, že to Bára ustojí a dojedeme v klidu. A byli jsme doma. Hrůzostrašně dlouhé cesty tam i zpět jsme přežili „prakticky“ bez problémů, a na Šumavě si to náramně užili.
A zpět do stereotypu.
Připojte váš komentář