A zase další skoro měsíc pryč … tvrdý měsíc. Srpnovo zářijové budování cesty si vybralo svoji daň, kdy jsem v září fakturoval nula nula nic a pálil úspory. V říjnu pracoval, ale stále neměl co fakturovat, a neměl už ani úspory k pálení. Na účtu tři tisíce, konec měsíce se blížil, na začátku dalšího jsou nastavené trvalé příkazy na bratru jednadvacet tisíc … prošmejdil jsem všechny poznamenané práce, co by se daly fakturovat, a rozesílal faktury na všechny strany. Vždycky mě překvapí, kolik peněz mi v takovýchto „drobnostech“ visí. Během týdne jsem se „vrátil do plusu“, a přestalo to být tak depresivní, ale něco se musí změnit. Musím pracovat víc. A k tomu vede jednoduchá cesta – přestat večer popíjet pivečko vínečko. Ruku na srdce, a nepíše se mi to lehce, ale popíjíme docela dost. S padáním šera dondu zvenku, svlíknu se z montérek, hlady šilhám a v jen trenkách vycucnu nalačno pívo „za odměnu“ za tu dřinu … a pak panáčka becherovečky (slivovice došla), pak vínečko … pak jede v telce Modrý kód nebo Ohnivý kuře, což ivce mlčky trpím, ale taky bych nemusel dvě hodiny čumět do telefonu – mohl bych jít raději pracovat. Jenže to už tak úplně dobře nejde, když jsem ovíněn. A stejně tak se po večerním popíjení v 5:55 těžko vstává, vyhrabu se z postele před sedmou zežmoulanej…
A tak jsem s tím skončil, a přestal pít. Navečeřím se, uvařím si černý čaj a odejdu do kanclu, do devíti do desíti do jedenácti … spíš se ale snažím končit tak, abych měl sedm hodin na spánek… a to už týdny vstávám opět v 4:50. Pokud ale spím méně jak sedm hodin, tak to hned cítím. Třeba mě budík „poprvé“ probere až v 5:20, takže jej během té doby šestkrát zamáčknu, aniž bych se pořádně probral a začal přemýšlet o vstávání. Těch sedm hodin spánku je pro mě očividně nutné minimum.
A tak tedy vypadaly moje poslední tři týdny … jeden týden jsem prakticky ani nevytáhl paty z domu. A toho listí, co kolem leží. Vichřice Herbert roznesla polovinu listí z břízy po celém pozemku, do narostlé trávy. To nejde shrabat, musí se to doslova vyčesat. VYČESAT! Včera jsem na trávníku před domem, na nějakých 200 metrech čtverečních, hrabal tři hodiny. TŘI HODINY!!! Strašný. Loni bříza opadala krásně pod strom, shrabalo se suché listí a bylo. Ale co, škoda slov to dál popisovat. Má začít sněžit, a já ještě nemám uklizené listí … po čtvrté hodině se začne šeřit, a přitom to bych teprve tak měl končit s prací, chci-li opravdu „dělat víc“. A kdybych šel ještě za světla dělat ven, a po setmění se vrátil k práci, tak jezdí ivka dvakrát týdně cvičit … což je chvályhodné, ale znamená to, že od šesti hlídám Báru. A když se po osmé vrátí, tak já utahaný, od pěti ráno onlajn, si jdu uvařit čaj a jdu na dve tři hodiny pracovat …
… jenže ono to ve výsledku není ani „nadpracovávání“. Protože ve středu Báru hlídám celý den, zatímco ivka jede do práce, většinou tak od osmi do tří. Tudíž celý jeden pracovní den v prdeli, a po dvou hodinkách ho musím rozpustit do zbylých čtyř pracovních dní, chci-li cca dodržet „pracovní týden“. A pak na mě jde deprese z přemýšlení o tom, že bychom měli pokračovat v reskonstrukci … na kterou nemám peníze, ani čas. Leitmotiv každého dne posledních týdnů. Apatie, deprese. Záře monitorů. Do čeho samozřejmě ještě zařízly některé typičoužměneserte zakázky jako implementace platební brány, kde si klientka po naprogramování všeho dle zadání vymyslela, že to má fungovat ve dvou měnách, EUR a CZK … tak se to doprogramovalo, a pak se rozhodlo, že CZK měna se stejně nyní používat nebude. Pak se překopaly všechny cenové položky … no škoda slov, škoda slov.
A jeli jsme na wellness víkend, do oblíbené Branné. Bez Báry. Ivka o tom mluvila celé léto, někdy v září jsem to tedy objednal. Samotnému se mi nechtělo, nejsou to malé peníze … ale ještě to bylo v době, kdy jsem je měl. Já tedy víkendový odpočinek „nutně nepotřeboval“, ale ivce jsem to zakázat nemohl, že … a pak se po dvou měsících onen (minulý) víkend přiblížil, a bylo to v ten nejdebilnější čas popsaný výše. Měl jsem sto chutí ivce říct, ať jede třeba se švagrovou … prostě se mi nechtělo. Po celém týdnu práce od tmy do tmy by se víkend na práci kolem domu hodil, a já si odjedu pryč. Vyhazovat prachy, ještě k tomu. Člověk by si řekl, že takový relax je přesně to, co by mi prospělo, ale nevím. Pořád je to taky ekvivalent čtvrt roku topení plynem.
Dojeli jsme do hotelu a tak nám řekli, že nás tam nemají v evidenci. A dohledali, že máme přijet až o týden později. No super. Vytáhl jsem na telefonu objednávku na správný termín, i provedenou platbu, a ukázalo se, že je chyba na jejich straně. A že naštěstí mají volný pokoj. Ovšem „obyčejný“, nikoli podkrovní „jeden z nejlepších“, co jsme si speciálně objednali. Cenově to moc rozdíl nebyl, ale konfortem ano. No pěkný, no. Nejdřív jsme z toho byli trochu přešlí, ale postupně jsme to přestali řešit. Pak nás hned zaskočili znovu, že vstup do wellness světa je „v rámci pobytu“ jen na dvě hodiny, nikoli neomezeně jako roky předtím. Pravda, nevydržíš v saunách pět hodin, ale zase dvě hodinky utečou jako voda … pak se ukázalo, že to měla recepční asi nějaké spletené, že neomezený vstup platí pořád.
Druhý den jsme chtěli jet do Jeseníku, a tam uprostřed hor v malé obci Branná jsem nenastartoval. Motor chytl, hned zdechl, a pak už nechytl. Startér točil, motor mlátil (to je asi tak nejpřesnější popis zvuku), ale nechytal. Ani neblafal, neškytal, nic. Jen naprázdno točil. Seděli jsme ve vymrzlém autě, a zírali oknem ven. Vybitá baterka by se dala řešit, snad bychom někde sehnali startovací kabely, nebo prostě povolali nějakou asistenci… jenže baterka vybitá není, auto „jen“ nechytne. A jak tohle na parkovišti vedle hotelu řešit. V sobotu dopoledne. Zkusil jsem štěstí a zavolal našemu mechanikovi, který mi to o 150 kilometrů dále naštěstí zvedl, a po popsání problému postupně naznal, že nám „padla nafta“ (tedy v případě, že úplně neodešlo palivové čerpadlo). A ať zkusím desetkrát jen brnknout startérem, že to vždy palivové čerpadlo tři sekundy tlačí naftu z nádrže k motoru. Pokud nám padla nafta, a stekla až do nádrže, tak bude dobu trvat, než ji čerpadlo zase dotlačí až ke vstřikům. Položil jsem telefon, a poctivě desetkrát „přistartovával“, a nic, bez výsledku. Když jsem pak zkusil regulérně startovat, startér jen točil jako předtím. A když jsem to pak zkusil ještě dvakrát, tak motor zařval a chytl a spokojeně si vrněl, jak se na studený dízl sluší a patří. Tak. Byla to padlá nafta. Nyní máme nastartováno. Ale co dál? Zhasneme motor, zůstaneme celý den na hotelu, a zítra ráno při odjezdu co? Zase nenastartujeme? Nabouchal jsem do navigace všechny autoservisy v Jeseníku a vyrazili jsme tam. A tam nás samozřejmě všichni postupně „poslali do prdele“, že v sobotu v jedenáct nemají čas něco takového řešit. Postupně z toho vykrystalizovalo, že by mohla být netěsnost v palivovém okruhu, ale pokud není motor zaliskaný od nafty, která by někde viditelně stříkala, tak to není jak odhalit mimo kompletní rozebrání všeho možného. Mezitím jsme motor několikrát zhasli a nastartovali, a postupně se uklidňovali, že to asi byla jednorázová věc – což bylo ostatně to hlavní, na co jsem se ve všech servisech ptal. A že kdyby se nám to stalo znovu, tak už víme, jak to řešit a nastartovat a alespoň dojet domů.
Z takhle okořeněného víkendu jsme se vrátili domů. Zrelaxovaní, unavení. Bylo to fajn. Nejvíc se mi líbilo na Červenohorském sedle – tam byla regulérní zima, sníh, led, mínus stupeň, vichr. Mysl na to nebyla připravená, úplný šok! Z podzimního sychravého údolí výjezd do zasněžených lesů.
A teď mi tu pršosněží za oknem. Jenže potřebuji jít hrabat listí. Kdy jindy taky, že …