Junova reality-show

Že plesy a plesání nemám rád, to není udivující … a přežít takové akce je fajn. Jiný level je, když ten ples pořádáme. Respektive jej pořádá kamarádka a my jí s tím vším pomáháme. Od podzimu se to lehce plánuje, a je to stále měsíce a měsíce daleko, pak se to blíží, a zase dostanu místo za barem, pro introverta mého ražení ideálka, že. Ale to si člověk nevybere. A pak je to tu, ve čtvrtek odpoledne chystání sokolovny, nošení stolů a sedaček, všechno v teplejch, protože po rekonstrukci se nesmí poškrábat nová podlaha, dřina až do večera. A v sobotu večer na značky … ale letos to bylo celkem pohodové. Za barem se mohou motat max tři lidi, aby si nepřekáželi, my tam byli konstantně čtyři, a šrumec byl mnohem mnohem menší než v dřívějších ročnících. Jako kdyby se návštěvníci lehce zkultivovali a pilo se hlavně víno, takže se odšpuntovávaly lahve a podávaly skleničky … zatímco na prvním druhém ročníku jsme uráželi hrdla litrovek rumu o bar a lili je rovnou do hrdel nenasytného davu za barem, a pořád to nestačilo. Ve dvě jsme to s ivkou zabalili a jeli domů za Bárou (a babičkou), ostatní tam byli do čtyř do pěti. A po poledni zase na značky a dobře čtyři hodiny uklízení, opět nošení všeho nábytku, zjišťování škod … víkend za všechny prachy. Ale přežili jsme ples.

A v pondělí ráno hurá s autem k mechanikovi. Na výměnu oleje, ale také na kontrolu divného chování motoru … od podzimu jsem si všímal občasné změny jeho zvukového projevu, ovšem pouze na neutrál a volnoběh. Byl trochu drnčivě hlučnější. Jednou za čas dokonce začal motor na volnoběh tak drnčet, že se chvělo celé auto. A to „není dobré“. Pak zase měsíc nic. Při jízdě všechno OK. Počítal jsem, že budeme měnit v lednu olej, a tak to budu řešit až společně s tím. Dovezl jsem to mechanikovi a on že vymění olej a až napíchne jednotku na počítač a vynuluje interval výměny oleje, tak se koukne, jestli tam nejsou nějaké chyby … „Hele, takže mám to napíchlý … tři žhavící svíčky jsou v hajzlu, tam žhaví jenom jedna. Ale hlavně je v hajzlu čtvrtý vstřik, ten se musí vyměnit. Dá se to repasovat, ale to bych musel poslat pryč a auto by tu týden dva stálo, než by to udělali. Nebo můžu objednat úplně novej, a zítra by to bylo hotový … kouknu se, … jo, novej by vyšel na cca 11 táců.“ Jupi jou. 

A já místo vydělávání peněz píšu na blog … 

Edit: Tak oprava dohromady 19 500 Kč. Jaj!

To POSLEDNÍ, na co mám nyní čas, je psát na blog … ale pomalu se blížím do stavu „fuck it“, takže co. Práci na celý leden jsem měl už od prosince, a v první pracovní den roku mi stálý klient naposílal požadavky na „včera bylo pozdě“ překopání jeho dvou webů, které se mnou dopředu vůbec nekonzultoval, a které jsou na dva tři týdny práce, a se kterými se vážou různé reklamní kampaně a částky do nich již vložené. Super. Potom se ozval jiný dlouholetý klient se zásadními úpravami na webu, na kterém stojí jeho podnikání. A pak kolegyně s tím, že obrovský web o různých kurzech, co jsme před vánoci ještě nedokončený rozjížděli a který mi ona už proplatila, chce klientka úplně dokončit, jinak kolegyni neproplatí zase její fakturu … což jsou ještě týdny práce. Na druhou stranu, od klientky je to trochu nerozumný postup, naštvat si developery svého nového „totálně na míru“ webu, na kterém taktéž stojí její podnikání se statisícovými měsíčními obraty. Ale kdyby tohle byl ten jediný „pitomý nápad“, se kterým tahle klientka přišla, tak by to bylo ještě zlatý …

Takže tak. Vstávání v 4:54, u monitorů minimálně do 21:30, snaha urvat šest sedm hodin spánku. Fatalistické stavy included. Do toho mi včera erberáci ještě přijeli ořezat ořech, aby jim nezasahoval do vedení, a já tak musel navíc ještě za světla uklidit ořezané větve. Super. Odtahal jsem je na jednu hromadu, po dvou „fůrách“, a zjistil, že se mi vysílením třesou nohy. Do toho svrabu ještě uvědomění si, jaká jsem zdechlina, co na kole seděla naposledy za srpnových třicítek …

Takže tak, nic nového pod sluncem.

Technikálie. Nexus 5 mi slouží snad už čtvrtým rokem, ale sestra mě přivedla na možnost výměny baterie (což u Nexusu 5 není tak snadné). Normálně mám telefon položený půl dne na bezdrátové nabíječce pod monitorem, takže těch pár hodin do večera klidně doklepe, ale přes vánoce, kdy jsem jej měl po poledni na 50%, mi výměna baterky přišla jako dobrý nápad. Akorát to už vyžaduje trochu pečlivější postup. Objednal jsem si tedy novou baterii i sadu nářadíčka pro IPhony, která se cca shodovala s tím, co jsem viděl v YouTube videích, a pak se pustil do operace. Kryt jsem šetrně odcvakal, baterii vypáčil (byla jakási přilepená), a vyměnil. Vše složil zpět, a kochal se dlouhou výdrží. A druhý den položil telefon na bezdrátovou nabíječku, a nic. Nenabíjel se. Přes kabel ano, ale bezdrátově ne. No ty krávo doprdele, to by mě nasralo. Že by nějaká aušus noname baterie, co to nepodporuje? Ani pořádně nevím, co to za technologii je, kde to najdu a co to žere, takže první co, tak mě napadla baterie … ale googlením jsem zjistil, že je to právě častý problém při její výměně. Ta nabíjecí anténa je totiž na samotném krytu, a když se ten odcvakne, tak po znovuzacvaknutí pak často nedoléhají jeho kontakty na kontakty na těle telefonu. A opravdu, když jsem telefon k nabíječe přitlačil a zadní kryt se přitlačil k tělu, tak nabíjení fungovalo. Fajn, co s tím? Znovu telefon rozdělat, odchlípnout (přilepený) konektor na těle telefonu, a podlepit jej několika vrstvami elektrikářské pásky. Tím se nadzvedne, a kontakty z krytu se jej budou dotýkat. Jenže jak moc jej nadzvednout??? Kolik vrstev? No přilepil jsem tam tuším čtyři nebo pět proužků, vše zase složil, a zjistil, že to bylo doprdele moc … kryt je na onom místě lehounce vyboulený, a na boku je znát i malá mezírka mezi ním a tělem telefonu. Ale znovu to už rozdělávat nebudu, nabíjení nyní funguje jak po másle. 

Jenže … mi přestalo fungovat NFC, právě když Google ohlásil svoje nové telefonní Pay. No to mě tedy … chtěl jsem napsat poser na holý záda, a napíšu poser na holý záda! Na alze jsem u té baterie dohledal (opět přesvědčený, že to je její součást) „plně nahradí originální baterii“, a pod tím „NFC: ne“ … kurvááááá. Když jsem telefon přiblížil ke svému starému ISICu, tak mlčel jako ruský partyzán, místo aby zatrylkoval jakousi melodii jako vždy před tím. Ach jo. Vygooglil jsem, že NFC se týká toho samého konektoru, jehož kontakt jsem již spravoval, a že se to po výměně baterie stává. Takže zase rozdělávat telefon? No, aspoň opravím to vyboulení, ale … když se spravilo nabíjení, tak jaktože NFC ne? Co tam můžu udělat jiného? No, zjistil jsem to celkem záhy, když jsem si na nějakém fóru všiml poznámečky „Super, NFC mi po podložení kontaktů funguje, nevíte ale někdo, jestli jde zařídit, aby fungovalo i se zamčenou obrazovkou?“ Ehm. Vzal jsem telefon, odešel do kuchyně, odemkl obrazovku, přiložil ISIC, a tydlidydlidááá. Celkem snadná oprava, předtím jsem to zkoušel jen se zamknutou obrazovkou.

A s technikáliemi souvisí i tajemný balíček, jehož doručení mi oznámilo DPD smskou s názvem odesílající firmy, o které jsem nikdy neslyšel, a nic si nikde neobjednával. A dorazila chytrá zásuvka jako dárek od EONu za prodloužení smlouvy. Was ist das? Wifi zásuvka ovladatelná přes telefon, a co ještě k tomu umí realtime měřit protékající proud?? Hmmm, bardzo fajný! Pěkně si poměřím, co nám v domácnosti žere kolik proudu, každá úspora dobrá. A pak mě napadla ještě božejší věc – plynový kotel ovládám ručně, ale touto zásuvkou by se to dalo šikovně řešit! Zásuvku vypnu, kotel nastavím a zapnu, ale bez proudu se nic dít nebude. Pak odjedeme přes noc k našim, a druhý den dopoledne jen vytáhnu telefon, odkliknu zapnutí zásuvky, doma naskočí kotel a začne topit… což poznám jednak protékajícím proudem, jednak začne Anička (Netatmo) hlásit stoupající teplotu. Jupi jou! A dojedeme do vyhřátého domova, a ne do 17°C.

Tak jednoho napadne, proč si doprdele nepořídím termostat, že … třeba rovnou ten od Netatma a nerozšířím tak svůj smart home. Ten jednak stojí pět táců či kolik, ale – to ruční spouštění kotle je pro mě prospěšné. Když mě totiž ráno probere budík, a já si říkám fuck it budu spát s holkama až do osmi … tak vím, že kdybych až v osm zapnul plyn, tak bude dobře dvě hodiny trvat, než bude v býváku teplo. Bára se tam tedy bude pelešit v nějakých 19°C a to není úplně komfortní. Takže jdu, vylezu z postele, a ještě nahatej cvaknu spínač na kotlu, a jdu do koupelny …  prostě je to pádný důvod „proč vylézt z postele“ ještě za tmy. A pak jít pracovat.

No, i když nyní bych mohl kotel zapínat z potele přes mobil, že 🙂 Jenže tento plán skončil na tom, že ta malá zásuvka (s malou wifi anténou) musí být … v dosahu wifi. A to u kotle není, tam nemám wifi ostatně ani na telefonu. Takže prd, a zklamání. Ta možnost vyhřát dům, když jsme mimo, by byla super. A tak jsem zásuvku nainstaloval v kuchyni k ledničce, té tiché vodě, co břehy mele a točí kolečkem elektroměru celý den. A pak mi to došlo! Vždyť mi – když budeme někam odjíždět – nic nebrání natáhnout ke kotlu prodlužku od některé zásuvky, kde ta chytrá zásuvka funguje! Že budu mít přes dvě místnosti natažený kábl, když tu nebudeme, to je mi přece totál egál! Jaj, to mě potěšilo. 

A tak si zatím měřím spotřebu. Stará lednička žere za běhu 110 Wattů, dle grafů přibližně tři hodiny jede, pak dvě stojí, denní spotřeba lehce nad jednu kilowatthodinu, tedy cca 5 Kč. Ale už 150 Kč měsíčně … a co ta moje kancelářská centrála s monitory zářícími celý den? Ta žere podobně jako lednička, 110–120 Wattů, nyní cca 12–14 hodin denně. Přes noc 10 Wattů, kdy jede wifi router. Vtipné je, že kdybych se pak v aplikaci uklikl a zásuvku přes mobil vypnul, tak už ji nezapnu, protože vypnu i wifi 😀 

Ještě chci změřit televizi, ta také jede krtka a pandu celý den, a dle specifikace by měla v průměru brát 115 Wattů … to se také pěkně nasčítá. 

Ale teď už se tedy fakt vrátím k práci … ale jako odreagování a terapie takové ublognutí není špatné.

Je po vánocích. I po silvestru. Několik let zpět jsem psával jakési bilancování s předchozím rokem, loni nebo už předloni jsem to naprosto zasklil, a začínat se mi s tím stejně nechce. Vtipné je, že jsem s tím skončil právě v roce, kdy se v mém nudném životě konečně děly ty největší zvraty 😀 Těhotenství, hledání bydlení, vyřizování hypotéky, pár dní před koncem roku převzetí domu … o rok později celý rok s miminkem, od zavinovačky po první krůčky v prosinci, a s novou rolí otce živitele, a letos … tedy loni … od prvních narozenin po skoro dvouletou slečnu, co už běhá až za ní blond culíky vlají, začíná mluvit a rozumět. Možná je to tím, jak jsem s ní strávil přes vánoce více času než že jsem vždy půl dne v kanclu, ale prostě náhle mluví více a rozumí (mnohem více, než mluví). Je to ten nejkrásnější čas. Jen si člověk nedovede představit, že bychom si nyní pořídili druhého drobečka a všechna ta úmornost malého křehkého miminka by začala odznovu … 

Ale ono to ani nejde … pořídit si druhé dítě je jednoduché jako facka (tedy, dokud se to první nerozhodlo spát mezi námi jako přirozená antikoncepce), ale reálně to vyžaduje dokončení rekonstrukce patra, kde bude dětský pokoj (pro Báru), a do vedlejšího pokoje (mého kanclu 🙁 ) bychom přemístili ložnici s postýlkou, abychom spali společně s dětma na jednom patře. Jenže to je spaní … přes den bude ivka dole, tudíž i mrně, a (cca tříletá) Bára samotná nahoře v dětském pokoji? Nad nevytápěným schodištěm, tedy za třemi zavřenými dveřmi? Tedy samozřejmě když nebude ve školce … no a bude-li dále pokračovat rekonstrukce, tak se bavíme o tom, že se celé spodní patro rozbourá. Propojit ložnici s obývákem, z ložnice se stane kuchyně, ze stávající kuchyně budoucí ložnice, všechno provést brutálně rychle. Nová voda, nové odpady, nová elektřina, nové sádrošové stropy … a v tom všem bordelu a prachu rodina s malým dítětem a s miminkem. A na účtu mít samozřejmě odložené našetřené statisíce (lol). Reknostrukce (stále nedokončená) toho jednoho pokoje, to byly desetitisíce v průběžném materiálu, pořád nějaký pytel toho či onoho, vše kolem sádrokartonů, desítky/stovky metrů chrániček na kabely (ty jsou naštěstí z tátových zásob) … a nyní ještě podlaha. Položíme OSB desky, nějakých 25 metrů čtverečních? A to máme hned metr po 150–200 Káčé a pět táců za něco, na co stejně přijde plovoučka (další love …). To chce člověk rekonstruovat místnost pro kuchyň, ale tím pádem musí mít také 50–100 tisíc bokem na novou linku a vybavení, a ne na to pak rok zase šetřit.

Ty vole, kdybych, KDYBYCH já tehdy v 2015 ty bitcoiny dál řešil a nevykašlal se na ně, protože se vše začalo točit kolem hledání bydlení a vyřizování hypotéky. Na účtu jsem měl skoro šest set tisíc a přemýšlel, že si tak za pade bitcoiny nakoupím, bylo to po prvním výstřelu nad 1000 USD a poklesu někam k 300 USD. Jenže jsem věděl, že během půl roku budu stejně potřebovat každou korunu, a tak jsem to pustil z hlavy… asi těžko bych je byl udržel až do současných vánoc, ale kdyby ano, tak bych se byl vykešoval někde mezi 1.5 a 2 miliony. Jojo. Ale kdoví, jak by to všechno bylo … a to jsem já blbec v té době vrážel tisíce do sportky. Kdybych radši vždy na těch pár stovek nakoupil bitcoiny… ááá, už na to nesmím myslet!

Dvacátého sedmého prosince, a Vánoce jsou pryč. Venku je teplo, žádný sníh nebo mráz, vánoční nálada nic moc. Ani ptáci na krmítko nelítají. Třeba teď je po deváté a venku jsou tak nízké mraky a asi i mlha, že je doma úplná tma. Holky ještě možná spí. Báru už druhý týden trápí nějaké nachlazení s kašlem, co ji v noci budí … a když se probudí a zjistí, že je ve své posteli, tak chce za maminkou, a docupitá a vyleze mezi nás. A natlačí se na ivku, případně mně zareje paty do ledvin, pro sichr. Pětkrát za noc. Maminka se nevyspala už hodně nocí, já to většinou registruji právě jen když dostanu kopanec, a nebo začne Bára plakat… třeba že maminka si dovolila odejít ve tři ráno na záchod, a tak ji musí jít madam zkontrolovat. Ale teď jsem dvě (sváteční) noci spal mizerně i já – nějaké nachlazení vlezlo i na mě, a i když nekašlu a nesmrkám, tak jsem unavený a sem tam si skorohorečku naměřím. Ale hlavně mě bolí záda mezi lopatkami, a za noc se stokrát, STOKRÁT otočím do nějaké jiné méně bolestivější polohy, a snad vždy se probudím. Peklo. Včera jsme se s ivkou prakticky jen přeplazili z postele do obýváku k televizi, roztáhli gauč na letiště, a váleli se tam až do oběda. Ale žádné takové to sváteční pelešení, ale rezignované odložení …

Tento způsob Vánoc zdá se mi poněkud nešťastný 🙂

Edit: ááá, tak pro sichr 38.1°C … tak to jóóó … tak to si jdu zase akorát tak lehnout k televizi.

A zase další měsíc pryč, středa před vánoci. Kdyby nebyl mínus jeden stupeň, tak bych řekl, že mrholí, ale něco jemňoučkého se z nebe sype. Přes noc centimetr sněhu vše pocukroval, ale na dlouho to nebude.

Týdny ubíhaly stále stejně – (snaha o) vstávání před pátou v týdnu i o víkendech, do tmy u počítače, po večeři ještě často na hodinku dvě znovu. Není to marné, si „uklidit stůl“ od sranců, co mi lidi stihli někdy od páté hodiny naposílat, a moci ráno začínat vyloženě s hlavní prací, a ne řešením drobností … postupně z toho na mě přestaly padat i deprese. Ono zdvojnásobení výkonu neslo ovoce a uhrazené faktury, zakázky začaly dobíhat. Obrovsky rozsáhlý web o jakýchsi alternativních porodech (jop, přesně tak …) je spuštěný. Loni touto dobou se začal řešit! A reálně jsem na něm pracoval od půlky srpna, a poslední dva měsíce dennodenně. No taky je to asi nejvyšší faktura, co jsem kdy vystavil. Jaj! Další náročný web je z 99% dokončený a zítra spouštíme, prominentní zakázka pro jednu z českých top tenistek. Jaj! 

A tak už si pár dní před vánoci dovoluji i trochu lajdačit (třeba v pracovní době psát na blog)  … ale když jsem včera kolem páté skončil za holkama … tak co dělat? Koukat na Krtka a Pandu? Po deseti hodinách čumění do monitorů si číst? (Co když zase k vánocům dostanu knížky, aniž bych sáhl na ty od narozenin?) Venku je tou dobou tma nebo mráz, nebo obojí, a dělat se tam nic nedá. Chtěl jsem uklízet a reorganizovatbordel v patře, aby po vánocích nic nezdržovalo pokračování v rekonstrukci … jenže ivka naleštila dřevěné schody něčím, co se pomalu vstřebávalo, a já bych se tam během neustálého chození buď zabil, nebo tam brutálně našlapal … tak třeba dnes.

Před oknem z obýváku jsem do země opět zatloukl kůl a přivázal k němu „větef“ (z jabloně), pověsil na ni krmítko a připevnil světýlka … a vánočně záříme. Také jsem chtěl skácet „malý“ smrk vedle plynobudky, který měl dva metry, když jsme to tu koupili, a nyní má šest a roste dál … do drátů. Tak bych ho uřízl, zkrátil, a že bychom ho postavili zase na druhou stranu domu nad silnici, a také ozdobili? Proč ne?! No, nakonec jsem ho nekácel, protože ivka přivezla jiný smrček od holek z vánoční výstavy, a tak jsme ozdobili ten, a vánočně záříme ještě nad křižovatkou. Spešl kvůli tomuto stromečku jsem si objednal třicetimetrovou prodlužku za půl tisíce, abych jej mohl také připojit na časovač v zásuvce v dílně na opačné straně pozemku. Prozatímně jsem vytáhl krátkou prodlužku ze sklepa a každý den ji chodím strkat a vytahovat ze zásuvky, ale není to nic moc – pokud večer zapomenu a jdu tam skoro nahý div ne z postele. Není tam o moc tepleji než venku, kvůli otevřenému okénku. No, a pointa je, že onen balík s prodlužkou a pěti dalšími dárky ke mně vyrazil už před dvěma týdny, a přesně sedm dní už leží bez pohybu na PPL depu v Brně (asi). Začínám být nervózní.

A na kole jsem byl naposledy 1. srpna …

A zase další skoro měsíc pryč … tvrdý měsíc. Srpnovo zářijové budování cesty si vybralo svoji daň, kdy jsem v září fakturoval nula nula nic a pálil úspory. V říjnu pracoval, ale stále neměl co fakturovat, a neměl už ani úspory k pálení. Na účtu tři tisíce, konec měsíce se blížil, na začátku dalšího jsou nastavené trvalé příkazy na bratru jednadvacet tisíc … prošmejdil jsem všechny poznamenané práce, co by se daly fakturovat, a rozesílal faktury na všechny strany. Vždycky mě překvapí, kolik peněz mi v takovýchto „drobnostech“ visí. Během týdne jsem se „vrátil do plusu“, a přestalo to být tak depresivní, ale něco se musí změnit. Musím pracovat víc. A k tomu vede jednoduchá cesta – přestat večer popíjet pivečko vínečko. Ruku na srdce, a nepíše se mi to lehce, ale popíjíme docela dost. S padáním šera dondu zvenku, svlíknu se z montérek, hlady šilhám a v jen trenkách vycucnu nalačno pívo „za odměnu“ za tu dřinu … a pak panáčka becherovečky (slivovice došla), pak vínečko … pak jede v telce Modrý kód nebo Ohnivý kuře, což ivce mlčky trpím, ale taky bych nemusel dvě hodiny čumět do telefonu – mohl bych jít raději pracovat. Jenže to už tak úplně dobře nejde, když jsem ovíněn. A stejně tak se po večerním popíjení v 5:55 těžko vstává, vyhrabu se z postele před sedmou zežmoulanej…

A tak jsem s tím skončil, a přestal pít. Navečeřím se, uvařím si černý čaj a odejdu do kanclu, do devíti do desíti do jedenácti … spíš se ale snažím končit tak, abych měl sedm hodin na spánek… a to už týdny vstávám opět v 4:50. Pokud ale spím méně jak sedm hodin, tak to hned cítím. Třeba mě budík „poprvé“ probere až v 5:20, takže jej během té doby šestkrát zamáčknu, aniž bych se pořádně probral a začal přemýšlet o vstávání. Těch sedm hodin spánku je pro mě očividně nutné minimum.

A tak tedy vypadaly moje poslední tři týdny … jeden týden jsem prakticky ani nevytáhl paty z domu. A toho listí, co kolem leží. Vichřice Herbert roznesla polovinu listí z břízy po celém pozemku, do narostlé trávy. To nejde shrabat, musí se to doslova vyčesat. VYČESAT! Včera jsem na trávníku před domem, na nějakých 200 metrech čtverečních, hrabal tři hodiny. TŘI HODINY!!! Strašný. Loni bříza opadala krásně pod strom, shrabalo se suché listí a bylo. Ale co, škoda slov to dál popisovat. Má začít sněžit, a já ještě nemám uklizené listí … po čtvrté hodině se začne šeřit, a přitom to bych teprve tak měl končit s prací, chci-li opravdu „dělat víc“. A kdybych šel ještě za světla dělat ven, a po setmění se vrátil k práci, tak jezdí ivka dvakrát týdně cvičit … což je chvályhodné, ale znamená to, že od šesti hlídám Báru. A když se po osmé vrátí, tak já utahaný, od pěti ráno onlajn, si jdu uvařit čaj a jdu na dve tři hodiny pracovat …  

… jenže ono to ve výsledku není ani „nadpracovávání“. Protože ve středu Báru hlídám celý den, zatímco ivka jede do práce, většinou tak od osmi do tří. Tudíž celý jeden pracovní den v prdeli, a po dvou hodinkách ho musím rozpustit do zbylých čtyř pracovních dní, chci-li cca dodržet „pracovní týden“. A pak na mě jde deprese z přemýšlení o tom, že bychom měli pokračovat v reskonstrukci … na kterou nemám peníze, ani čas. Leitmotiv každého dne posledních týdnů. Apatie, deprese. Záře monitorů. Do čeho samozřejmě ještě zařízly některé typičoužměneserte zakázky jako implementace platební brány, kde si klientka po naprogramování všeho dle zadání vymyslela, že to má fungovat ve dvou měnách, EUR a CZK … tak se to doprogramovalo, a pak se rozhodlo, že CZK měna se stejně nyní používat nebude. Pak se překopaly všechny cenové položky … no škoda slov, škoda slov. 

A jeli jsme na wellness víkend, do oblíbené Branné. Bez Báry. Ivka o tom mluvila celé léto, někdy v září jsem to tedy objednal. Samotnému se mi nechtělo, nejsou to malé peníze … ale ještě to bylo v době, kdy jsem je měl. Já tedy víkendový odpočinek „nutně nepotřeboval“, ale ivce jsem to zakázat nemohl, že … a pak se po dvou měsících onen (minulý) víkend přiblížil, a bylo to v ten nejdebilnější čas popsaný výše. Měl jsem sto chutí ivce říct, ať jede třeba se švagrovou … prostě se mi nechtělo. Po celém týdnu práce od tmy do tmy by se víkend na práci kolem domu hodil, a já si odjedu pryč. Vyhazovat prachy, ještě k tomu. Člověk by si řekl, že takový relax je přesně to, co by mi prospělo, ale nevím. Pořád je to taky ekvivalent čtvrt roku topení plynem. 

Dojeli jsme do hotelu a tak nám řekli, že nás tam nemají v evidenci. A dohledali, že máme přijet až o týden později. No super. Vytáhl jsem na telefonu objednávku na správný termín, i provedenou platbu, a ukázalo se, že je chyba na jejich straně. A že naštěstí mají volný pokoj. Ovšem „obyčejný“, nikoli podkrovní „jeden z nejlepších“, co jsme si speciálně objednali. Cenově to moc rozdíl nebyl, ale konfortem ano. No pěkný, no. Nejdřív jsme z toho byli trochu přešlí, ale postupně jsme to přestali řešit. Pak nás hned zaskočili znovu, že vstup do wellness světa je „v rámci pobytu“ jen na dvě hodiny, nikoli neomezeně jako roky předtím. Pravda, nevydržíš v saunách pět hodin, ale zase dvě hodinky utečou jako voda … pak se ukázalo, že to měla recepční asi nějaké spletené, že neomezený vstup platí pořád.

Druhý den jsme chtěli jet do Jeseníku, a tam uprostřed hor v malé obci Branná jsem nenastartoval. Motor chytl, hned zdechl, a pak už nechytl. Startér točil, motor mlátil (to je asi tak nejpřesnější popis zvuku), ale nechytal. Ani neblafal, neškytal, nic. Jen naprázdno točil. Seděli jsme ve vymrzlém autě, a zírali oknem ven. Vybitá baterka by se dala řešit, snad bychom někde sehnali startovací kabely, nebo prostě povolali nějakou asistenci… jenže baterka vybitá není, auto „jen“ nechytne. A jak tohle na parkovišti vedle hotelu řešit. V sobotu dopoledne. Zkusil jsem štěstí a zavolal našemu mechanikovi, který mi to o 150 kilometrů dále naštěstí zvedl, a po popsání problému postupně naznal, že nám „padla nafta“ (tedy v případě, že úplně neodešlo palivové čerpadlo). A ať zkusím desetkrát jen brnknout startérem, že to vždy palivové čerpadlo tři sekundy tlačí naftu z nádrže k motoru. Pokud nám padla nafta, a stekla až do nádrže, tak bude dobu trvat, než ji čerpadlo zase dotlačí až ke vstřikům. Položil jsem telefon, a poctivě desetkrát „přistartovával“, a nic, bez výsledku. Když jsem pak zkusil regulérně startovat, startér jen točil jako předtím. A když jsem to pak zkusil ještě dvakrát, tak motor zařval a chytl a spokojeně si vrněl, jak se na studený dízl sluší a patří. Tak. Byla to padlá nafta. Nyní máme nastartováno. Ale co dál? Zhasneme motor, zůstaneme celý den na hotelu, a zítra ráno při odjezdu co? Zase nenastartujeme? Nabouchal jsem do navigace všechny autoservisy v Jeseníku a vyrazili jsme tam. A tam nás samozřejmě všichni postupně „poslali do prdele“, že v sobotu v jedenáct nemají čas něco takového řešit. Postupně z toho vykrystalizovalo, že by mohla být netěsnost v palivovém okruhu, ale pokud není motor zaliskaný od nafty, která by někde viditelně stříkala, tak to není jak odhalit mimo kompletní rozebrání všeho možného. Mezitím jsme motor několikrát zhasli a nastartovali, a postupně se uklidňovali, že to asi byla jednorázová věc – což bylo ostatně to hlavní, na co jsem se ve všech servisech ptal. A že kdyby se nám to stalo znovu, tak už víme, jak to řešit a nastartovat a alespoň dojet domů. 

Z takhle okořeněného víkendu jsme se vrátili domů. Zrelaxovaní, unavení. Bylo to fajn. Nejvíc se mi líbilo na Červenohorském sedle – tam byla regulérní zima, sníh, led, mínus stupeň, vichr. Mysl na to nebyla připravená, úplný šok! Z podzimního sychravého údolí výjezd do zasněžených lesů. 

A teď mi tu pršosněží za oknem. Jenže potřebuji jít hrabat listí. Kdy jindy taky, že … 

Padá listí. Jako fest. Opadává šeřík, do vysoké trávy (to se teda bude hrabat…), bez už opadal a listí zpod něj někam zmizelo, není tam. Metr a půl vysoká škumpa je krásně červená, tam není co řešit, pár lístků. Jedna švestka je polomrtvá, skoro bez listí celý rok, druhá letos neplodila, a byla taky nějaká přešlá, listí všehovšudy nic. Menší jabloň trochu listí vyplodila (a přesně dvě jablka), větší přežila i jarní znásilnění, pardon, ořez sadařem amatérem, pardon, mnou, a dokonce trochu obrazila, a něco listí z ní také je. Jablko neměla jediné. Třešeň neměla jedinou třešni, ale listí dává. A bříza, ta děvka vysoká, z té se to sype jak lednový sníh z nebes! Jedno ráno jsem musel auto ometat koštětem, půl trávníku je plného jejích zlatých dukátků, a půlka je pořád na stromě. Čekání na hrabání.

Ale ořech. Ten zatracený ořech. Strom jak hora, ořechy jsem letos sebral dva, ale listí je z něj neuvěřitelnýho, a co vůbec s ním … názory na kompostování ořešákového listí se různí, obecně to není žádná sláva. Kompost z něj je naprd, nesmí pod kytky, a především strašně dlouho trvá, než se listí rozloží … protože má léčivé účinky, tak ony léčivé účinky i zamezují rozkladu, aktivitě plísní a hub, atd. Loni jsem listí shrabal pod strom na hromadu, na jaře bylo netknuté, akorát mokré, tak jsem jej nakonec zavezl do kompostu, a když jsem ho v létě přeházel, tak tam listí pod metrovou vrstvou jiného odpadu stále vesele netlelo. Nahovno. Kdekdo tady má na pozemku nějakou „zmolu“, kam může vyvést napoužitelný biobordel, ale my ne, jen koutek s regulérním kompostem … a jak se zbavit ořechového listí, když ho nechci dávat do kompostu? Spálit těžko, obklopeni sousedy, a hlavně listí padá postupně a půlka je ho dávno durch mokrá, než opadá všechno.

Shodou náhod jsem šel včera hlídajíc Báru vycházkou (konečně) zaplatit kamenivo, co padlo do cesty, a po vypláznutí 13 000 za různé štěrky se optal, kde by se tady na kopečku dalo zbavit ořechového listí. „No tak to zavez támhle, pod mezu k těm stromům, tam taky vozíme všechno listí tady ze stromů v areálu…“. Hohó! Náhle bylo „kam“! I když cca 150 metrů s plně naloženým kolečkem, ale i kdybych se tam měl doplazit, tak tam to listí odvozím. Ještě s padajícím šerem jsem tam dvě kolečka odvezl, na každém ještě naplněný pytel na brambory, ať jedu fakt vytížený, když už je to čtvrt kilometru, i s cestou zpátky. A dnes jsem se na to vrhl hned jak to šlo, a všechno ostatní listí odvozil na čtyřech kolečkách. A je to. Ořešákové listí je pryč. Mám radost jako malé dítě! 

Přitom taková píčovina, a člověk o ní napíše zápisek na blog … to jsou ty trampoty majitele nemovitosti.

A loni touto dobou jsme se už s tátou dávno vrhli na zateplování střechy a úpravy podkroví. Ach jo. Pokračování je za rohem.

Je mi 33. 

Krtek a odpadkový koš spolu nesouvisí. Ani jeden neskončil v druhém. A přesto! 

Den začal jako každý jiný. Po šesté ráno je už šero, ale i v tom šeru procházím domem opatrně, rozespalý, malátný, poloslepý … rožnu (ano, rožnu!) si teprve v koupelně. Té záře! A ten pomačkaný xicht! A ta kštice! Nachystám si kávu do bialetky a čekám, až začne chrchlat … k snídani nemám žádné sladké pečivo nebo štrůdl, koláč, a tak jdu do kanclu jen s kávou a ikeakonví bezovky. Snídám tatranku. Za dvě hodinky slyším šramot, holky jsou vzhůru. Sejdu dolů, chvilku s nimi zůstanu, ale táhne mě to ven. Velmi jemně prší, sychravo jak sviň, ale přesto – jdu ven! Za dům! Na místo činu! A co myslíte? Má ho tam! Krtečák! A čerstvý! Týden mi tam rube u tújí, a ještě jsem ho nenachytal při akci. Vždy se tam jen náhle objeví krtečák, na ploše metr krát metr … vždy tam chvíli stojím a čekám, jestli něco bude, zůstávám v myslích řidičů projíždějících křižovatkou a dumajících, co tam ten týpek v kapuci nad silnicí dělal, a čekám, jestli se hromádka hlíny pohne. Ale nemám nachystanou motyčku a kýbl, čekám na jeho přítomnost, abych ho mohutným dupáním vyděsil jako ještě nikdo. Ale nic. Nehybná hromádka hlíny. Preventivně tam dupu jak slon, hrábkami hlínu rozhrabu, a jdu zpět k práci. K poledni je tam nový krtečák! Ten čurák! Operuje tam, a moje dupání mu nevadí. Takže zkušený mazák, žádné mladé pískle. Čekám na pohyb. Marně. Dupu. Později holky odjíždějí pryč, doprovodím je a dondu se podívat na místo činu, a čerstvý krtečák o kousek dál. Ty sviňo černá, tak ty se mýho dupání nebojíš? Vezmu si hrábky odložené bokem, a dřepnu k hlíně. To by bylo, abys tu teď nepracoval. Jak se to tu pohne, tak na tebe zadupu tak, že utečeš až za silnici. Ale auta projíždějí, řidiči koukají, hlína se nehýbe. Dřepím, čekám. A pak se periferně pohne hlína o dva metry vedle, na placu s rozhrabanými krtečáky. Krtek je tu! Vrtá v chodbičkách, kde se činil ráno, úplně pod povrchem! První instinkt, zatnout kovové hrábky do místa pohybu, co nejhlouběji, zabít! Druhý instinkt by byl milosrdnější, ale tenhle signál dorazil z mozku dříve. Hrábky se zakously do mokré hlíny tak hluboko, až mi evokovaly motyčku, a já cuknul zpět … a hle, sprška hlíny a černý macek se mi vrtí u nohou! Ale kurva dopiči co teď??? Nemám rukavice, nemám kýbl na odchyt! Krtek je hbitá šelma, pár sekund volnosti a je zavrtaný v hlíně, kdo neviděl neuvěří. Pro kýbl dvacet metrů nedoběhnu, hned by byl v trapu. Jako Damoklův meč nad ním visí myšlenka, že zabít jej rychlým šlápnutím / přesným úderem je nejsnazší řešení, ale nebohé černé zvíře okusí, co to je nechat se hrábkama pohazovat po pozemku až k dílně, kde ho konečně nametu do kýblu a vítězoslavně si ho nafotím. Zase. Letos tuším … pátý kousek? Odnesu ho v kýblu na obecní pozemek, a sametové zvířátko se zavrtá pod trávu než bys řekl švec. A mám zase chvíli klid. Teda jestli se nevrátí strakapoud. Tu barevnou píču zkurvysynovskou bych zlikvidoval okamžitě, kdybych měl jak. Krtek ať si to tu přerejvá, ale jak budu doprdele pičo kurva opravovat rozklované podbití střechy? Nijak, vole, nijak! Píča jedna vopeřená. Si koupím k narozeninám drona, a uvidí, hajzl!

Koš. Takový pěkný koš z Ikey, se šlapátkem, co otevře víko. Bílý na plasty, černý na komunální odpad. Stojí pěkně vedle sebe, třídíme jak o život … tedy já, Ivka je dost ležérní. A černému se nějak přestalo otevírat víko. Sešlápnu pedálek, úplně cítím, jaké je tam pnutí, ale víko nevyskočí. Řekl bych, že jak je přes vnitřní kyblík přetažený odpadkový pytel, tak to celé dost utěsní, a pod víkem se při otevírání udělá podtlak … při opatrném sešlápnutí pedálku by to šlo, ale při houpnutí a fofrem otevření je tam páka jak sviňa, a místo otevření víka se vykvedlal otvor v plechu stěny, kterým vede zvedací páčka. A ta se v něm měla pouze otáčet a úzký otvor neměl dovolit nic jiného, jenže nynější vykvedlaný otvor umožní páčce se zasunout … a přes všechny táhla na víko působí menší síla, a to se neotevře. Hotovo šmitec, koš na vyhození.

Ale sakryš, stačilo by, abych vyrobil plíšek, který provrtám: jednou dírou uprostřed, pro táhlo, a dvěmi dírami na krajích, kterými plíšek přišroubuju k plechové stěně koše. Nový nezdeformovaný plíšek neumožní táhlu nic jiného než se pouze otáčet, a koš bude zase fungovat. Jenže vyrobit takový plíšek … toť oříšek. Kde brát a nekrást? A hle, něco by mohlo být v krabičce se zbytky všech možných šroubků z montování ikea nábytku před nastěhováním … a ty vole vono jo, naprosto přesně to co potřebuji, šest čísel dlouhý silný proužek kovu, se dvěma otvory pro šroubky po stranách! Stačí vyvrtat díru uprostřed pro táhlo, trochu ho ohnout souměrně se stěnou koše, a je hotovo! Vzal jsem si vrtačku, změřil průměr táhla šuplerou (k něčemu se ty laborky z fyziky taky hodily), vybral odpovídající vrták na železo z profi sady, co mi táta dal k vánocům (úžasný!), a vyvrtal díru. Naměřil jsem si plánované díry na koši, provrtal je také, nasadil plíšek a zašrouboval nachystané šroubky (z pořadače na šroubky a všechno možné, který jsem si (naplněný) také přál k vánocům), a kurňa koš je jako nový a víko se otevírá s takovou vervou a spolehlivostí, že mě určitě přežije.

No řeknu vám, na jednoho inženýra informatiky a ekonomie je to na jeden den docela dost úspěchů!

A tak jsme ten letní projekt s prvními podzimními dny dokončili. V zemi jsem se začal vrtat 11. července při vykopávání trubek od okapu, obrubníky se začaly betonovat 17. srpna, a dlažba pokládat 17. září. 

Minulé pondělí jsme s tátou u našich za domem řezali přesně naměřenou a očíslovanou dlažbu, onou půjčenou flexou. Nějakých šedesát kousků. Pak jsme ji zase nafrkali na vozík a dovezli sem, a začali ji pěkně podle čísel vkládat do vynechaných míst … no a taky jsme začali koukat na to, jak křivě je nařezaná, a jaké mezery tam náhle mezi její šikmou hranou a obrubníkem zůstávají. A mně s ivkou začalo docházet, že očividně nestačilo to „nějak naměřit“ a fixou na parketu zakreslit, ale bylo třeba to „kurevsky přesně naměřit a zakreslit“. Což taky úplně dost jednoduše nešlo … a tak jsme ty nejhorší kousky hodili po psovi, a uřízli znovu a lépe. Flexu jsme přivezli čišťounkou a vyfoukanou kompresorem, a nyní se musela zase zasrat, a já ji pak mohl akorát tak trochu povysávat mazlíkem (mým průmyslovým vysavačem). No a bylo, položen poslední kousek, a dlažba byla kompletní. Hurá pro křemičitý písek, kterého jsem měl dovezených (přesně odměřených) pět koleček … s tátou a tchánem jsme ho vmetali do spár, natěšení na hutnění vibrační deskou, až nám cca pět metrů před koncem došel. Doprdele práce! Člověk se bojí, aby mu zbytečně nezbyl materiál, který nijak nevyužije, ani se ho nezbaví, a pak mu chybí! A to jsem to měl tak přesně odhadnuté, kolik bude potřeba, podle toho, kolik jsme ho na jaře spotřebovali na samotné stání… a pak mi to došlo – ve stání jsou použité 6cm parkety, zatímco nyní zasypáváme 8cm spáry. Tedy o čtvrtinu vyšší spotřeba 🙂

Dokončenou část jsme ještě s tchánem pojezdili vibračkou. Dost písku tím pádem propadlo, ale den dva později jsem se za tátou do práce otočil znovu a nabrali jsme písku až až. Domést zbylou část, stejně tak i tu zvibrovanou (kde písek zapadal do spár), znovu celé zvibrovat, … a … a je to. Cesta je hotová.

A tak jsem očistil prázdné palety, paletu 20cm obrubníků (1,2 tuny) převozil za dům, a už to tu máme zase hezké a uklizené. Jen ty hromady hlíny … 

Zase post tak akorát o práci … je sobota ráno, před osmou. Potřebuji jet k našim, ale nemusím tam strašit zbytečně brzy. Takže čásek na malé blognutí, o práci na příjezdovce, jak jinak.

Dva týdny zpět jsem na 2× zhutněný makadam nechal navézt tři tuny „osm šestnáctky“ (takový ten tradiční štěrk). Řidič to celkem rozprostřel po celé cestě, pak jsem to rozhrnoval a rozvážel. A od desky položené přes obrubníky odměřoval, jak vysoko už jsem. Bylo třeba nechat aspoň 13 cm mezeru, 8 cm bude dlažba, a pod ní pět čísel jemného podkladového štěrku. A místy jsem změřil třeba jen devět cm – takže jsem ještě pracně odebíral makadam. Docela vojeb. Ale bylo rozprostřeno, ale tenhle štěrk jsem navezl hlavně pro srovnání plochy a aby zapadl mezi makadam a „ucpal“ jej, protože do všech možných děr by pak padlo strašně moc toho podkladového štěrku, kde tuna stojí skoro půl tácu. Nastartoval jsem vibrační desku, a ta mi za pár minut z plného výkonu zdechla. Druhý den dopo jsem to řešil, a zavolal si do servisu téhle značky. Poradili mi vyčistit svíčku, a zkusit ji nastartovat bez vzduchového filtru … pokud to bez něj povalí, tak je jasné, že je zanesený. No a just jo, bez fitru se mašina utrhla ze řetězu a lítala by po pozemku jak splašenej kůň … tak jsem filtr zkusil co nejvíc povysávat vysavačem, místo původního oklepání a ofoukání, a projevilo se to bleskově. Takže jsem uhutnil štěrk, mohl se navozit jemný štěrk, a jít do dlažby.

Ale shodli jsme se, že to o týden odložíme. Konečně se do cesty dá vjet autem, tak bychom tam týden mohli jezdit, a ujíždět to, případně poprosit nějakého místního traktoristu, jestli by nám tam párkrát nepopojel … pokud by podklad někde klesnul, tak ať se to stane nyní a dosype se štěrk, než aby klesnul až s dlažbou. Nevím, jestli to nebylo pitomé uvažování, ale udělali jsme to tak a práce se na týden zastavily. Ne že bych ale neměl co jiného na práci …

V závěru týdne jsem nechal navézt jemný štěrk, také tři tuny, snad to bude stačit … což ani smykem. Celý víkend propršel, takže jsme začali v pondělí, a položili ale pět metrů dlažby. Speciálně naměřenou deskou strhnout štěrk, pak pokládat šáry parket … táta klečel a pokládal dlažbu, a já lítal s kolečkem k paletám a dlažbu mu pak pokládal přímo k ruce. Každá parketa váží tři a půl kila. Každá paleta 375 parket. Deset palet. Dvanáct tun. Vzít z palety a dát do kolečka, pak popojet s kolečkem a z kolečka vzít dvě parkety a položit je tátovi na zem (a tedy se ohnout). Jeden den nám pomáhal i tchán, pak zase ivonka … takže mi všechna dlažba rukama neprošla, ale tun to bylo pěkných, a ty stovky sehnutí se sedmi kily v rukách … co stovky … to mohlo být klidně dvanáct set ohnutí hřbetu k zemi 🙂

V úterý nám pomohl tchán, a došli jsme na nějakých 18 metrů dlažby? Možná. Ve středu jsem pokračoval s tátou, a s ivončinou pomocí jsme došli až do místa zlomu cesty a jejího rozšiřování do šířky celé brány. Jedna strana dlažby se tedy bude muset neustále řezat do oné šikminy. Ale především nám došly „kostky“, tedy půlky dlažby. Tehdy jich neměli více na skladě, věděl jsem tedy, že se budou muset dokoupit. Tím jsme začali ve čtvrtek ráno, při plánovaném celodeňáku … a ouha, kostky nejsou, tedy ne v 8 cm výšce. Jedny stavebniny, druhé, třetí … tak jsme koupili jen chybějící tři metry parket, a jeli pokládat neúplné šáry. A pak mě napadlo, že tchán pojede odpoledne z Brna z práce, a mohl by mi těch 30 kostek koupit, když obvolám stavebnictví po cestě a zjistím, kde je mají. To dopadlo úspěšně, kostky nám dovezl právě když jsme pokládali poslední šáry. Nafrkali jsme je do vynechaných míst, a nachystali vše na řezání. Dobře sedmdesát parket bude třeba uříznout … což strašně – ale opravdu STRAŠNĚ – práší. O randálu nemluvím, ten se dá přežít, ale ten oblak prachu z každé jedné parkety … to je prostě strašný. A jak to řezat, abych pak sousedi neměly parapety a auta zasypaná jemným bílým prachem … no těžko, jak jinak. Naštěstí směr větru je tu většinou na prostor mezi domy do ovocného sadu a na louku. No z tohohle jsme pořád špatní, nejde to nijak dobře vyřešit. Inu, začali jsme řezat, a po pěti parketách flexa vypnula. Pojistky OK, takže dvoukilowattová flexa kaput. On to byl šmejd za osm stovek z akce v Lidlu, ale právě proto ho táta koupil, za osm stovek ideálka na to ho sedřít při řezání pár desítek parket, a pak to hodit po psovi … no ale že klekne na páté parketě, to jsme nečekali. Takže místo „Dnes to musíme dodělat!“ najednou celkem vážný problém, protože půjčit si od nějakého známého flexu na 230 mm kotouč a oddělat mu ju při řezání dlažby (do flexy se brutálně napráší, což už nejde vyčistit), to je trochu blbý. Koupit si za x tisíc flexu, a hned si ji stejně tak oddělat … to tu cestu taky dost prodraží. Takže jsme to ukončili s tím, že se podívám po netu, kde by se tu dala taková mašina na den půjčit, to by bylo celkem ideální. A později mi tchán volal, že ji zajistil u místního kameníka, a za chvíli jsem měl doma jeho špinavou flexu se spešl kotoučem. Ale od té doby mi tu leží, sám se do toho řezání moc nehrnu, a v pátek se nic nedělalo, to jsme šli na oslavu narozenin. Jenže … raději bych si byl tu flexu někde půjčil, i proti kauci třeba 3000 … protože takhle tu mám brusku za šest táců, kterou můžeme zlikvidovat stejně tak snadno jako tu, co bychom si půjčili. A kdyby opravdu klekla, tak by mě to vyšlo dvakrát levněji. No, chceme na to jít s tátou v pondělí, hned od rána – výhoda je v tom, že budou všichni sousedi v práci 🙂 Jenže včera jsem kameníka potkal na narozeninové párty, poděkoval mu za půjčení, a kdy že ji potřebuje vrátit. V úterý ji potřebuje. Sakra. Kdybychom ji v pondělí utahali, tak budu těžko shánět novou do druhého dne. A tak si říkám, jestli na to nepůjdeme už dnes, v sobotu … se všemi sousedy doma. Toho prachu a randálu … ach jo. A jestli tím pádem nebudu řezat sám, protože táta je do tří v práci. Hm hm hm …