Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Svatá Anna, je chladno

Vyplatí se v sobotu vstávat v šest, abych si sedl k PC a napsal něco na blog? No asi ne. Myslel jsem si, že budu pracovat, ale žádné drobnosti mi tu nezůstaly, pouze dlouhodobější zakázky, kde hodina práce nic nevyřeší… a stejně: spát dlouho je plýtvání drahoceným časem! Já se úplně klepu, abych už mohl jít věn něco dělat, ale ivonka dumala o sobotním výletu, tak musím být opatrný a případně souhlasit s nějakým rodinným odpolednem. Mám ale také zajet nakoupit, a to už bych to mohl trochu protáhnout do stavebnin a koupit kolínko mezi kanalizační trubky, kterými mám pod zemí svedenou dešťovku … jedna z tisíce věcí, co tu čeká.

Před těmi cca dvěma týdny jsme téměř každý večer seděli až do (půl)noci venku na terase. Malá někdy mezi osmou a devátou zalezla do postýlky, a my se potichu vyplížili s flaškou vína a skleničkami na terasu, zapálili svíčky a koukali na nebe. Nebo do displejů. Nebo probírali, co a jak s budováním cesty, dlažbou, atd. Večer za večerem, ačkoli dobře oblečení – tropické noci tu zatím nebyly … no a na tento týden se ochladilo a pršelo tak, jako za celé jaro ne. Jestli už teď nejsou v lesích půlmetrový hříbky, tak nevím kdy teda.

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Léto letí

Léto … tak na dnešek hlásí 21 stupňů, na sobotu déšť a 19 stupňů. Rozpačitý start prázdnin, a půlka července v tahu. Ani se nic zvláštního neděje. Stání pro auto je celkem hotové, položená zámkovka. Řešíme podobu dřevěného přístřešku / pergoly, jaké trámy na něj … protože z jedné strany bych jej chtěl mít úplně otevřený, bez středového podpěrného trámu, pro pohodlné otevírání dveří / vystupování. Jenže pětimetrový nosný trám bez podpěry, to už je zase trochu speciální situace. Jak silný, aby se nezlomil? Jak silný, aby se neprohnul? Zjišťujeme informace. 

Stání hotové, tak není co otálet a je třeba začít budovat příjezdovou cestu, cca 30 metrů k silnici. Povede po svažité hraně pozemku, na jedné straně se do něj cca 40–50 cm zakousne, na druhé jen minimálně. Navalit kamení, pak makadam, šedesát metrů obrubníků. Táta domlouvá bagristu, aby to přijel vykopnout, ale ten se kroutí, že nemá čas, a že neví kdy atd atd. A tak jsem si včera plivnul do dlaní, a začal terén odkopávat růčo 😀 Ale spíš jen takové „vesnické fitness“, kdepak reálný záměr, že těch třicet metrů prokopu ručně. Ovšem těšil jsem se na to celý den. Holt když nemám co na práci, tak si musím nějakou vymyslet (zděděno po tátovi). Vesele jsem si kopal a nakládal kolečko, odvážel hlinu na hranu pozemku a dumal, jak přesně odhadnout, do jaké hloubky se až dostat … když už se s tím kopu, tak ať jsem pokud možno přesný. Zaměřené to máme, tak jsem na těch 30 metrech zkusil natáhnout provázek, který se sice lehce prověsil, ale očividně jsem byl skoro 15 čísel „nad“. No ty krávo! To jako to, co mám skopané do skoro roviny a jsem přesvědčený, že je to „tak akorát“, je potřeba ještě o patnáct čísel odkopat??? Tak aspoň vím, co budu dnes dělat, že. Jenže to ivka bude chtít jít na pívo (a madam na trampolínu) … 

Při přemýšlení o dlažbě stání a příjezdovky se také táta zamyslel nad tím, že by se mohl rozbít starý hnusný rozbitý betonový za metr široký chodníček, co je kolem celého domu, a vydláždit jej také zámkovkou … ale především se těch kusů betonu „zbavit do cesty“, narvat je pěkně na dno pod štěrk. Nápad dobrý, ale bude to znamenat, že ten chodníček (po kterém také dost chodíme na terasu) je třeba rozbít ještě než se zabetonují obrubníky a položí dlažba na příjezdovce. Pak je otázka, jestli tedy nejdříve neudělat nový chodníček, než začneme s finalizací cesty 😀 Bude to jen pochozí, takže žádný brutální výkop nebo navaleného betonu pod obrubníky. K smíchu, jak si přiděláváme práci 🙂 A to jsem ještě minulý týden na několika místech rozebral propadlou zámkovku na terase, a trochu ji předláždil. A je jako nová, propadliny jsou pryč! A do toho ivku napadl skvělý nápad, že bychom mohli tuhle očividně nekvalitně založenou terasu (nerovnosti jsou na více místech, ale ne tak zřejmé) rozebrat a zámkovku z ní použít na cestu (typické šedé dlaždice 10×20), a tam si položit novou hezčí dlažbu. Tohle by mě asi nikdy nenapadlo, ale hned jsem se pro to nadchnul! Ono to tedy znamená, že sice „ušetřím“ 27 m2 zámkovky do cesty po cca 150 Kč za metr čtvereční, ale bude třeba koupit 27 metrů jiné minimálně dvakrát dražší. Ta, co se mi líbí, začíná na nějakých 350 Kč. Což máme krásných 9 450 Káčé jen za dlažbu. S nějakými 11 metry na chodníček jsme na třinácti litrech, obrubníky jsou naštěstí celkem za hubičku, cement ovšem nikoli, a kamenivo pod dlažbu je sice od místního prodejce levnější než jinde, ale při těch množstvích to taky narůstá. Včera jsem si nechal přivézt sedm tun písku do betonu (obrubníky do cesty), a s Bárou za ručičku jej pak vyrazil procházkou zaplatit… a během chůze začal počítat. Táta si minule kupoval 4 metráky, platil 108 korun. Takže to jeéé … nějakých 250 za tunu. Mně přivezli sedm tun, to jeéé … kurva, to je přes sedmáct set, a já vůl si vzal peněženku se šestnácti stovkami! No, ještě že jsem si to spočítal pár kroků od domu, s Bárou ty procházky nejsou žádný vítr. Dva litry za „pitomej písek“.

Teprve osm ráno, holky ještě spí. Nevím, jak dlouho už vstávám až v 5:55, ale poslední dva tři týdny jsem přezbrojil budík na dřívějších 4:55. Vlastně když jezdila ivka do práce, tak jsem měl buďajz na 4:54. O tu minutku bych to mohl nostalgicky stáhnout. Přece jen je ráno klid, nikdo mě neruší a ještě po mně nic nechce. Když pražáci přicházejí do kanclů, tak já už si vařím druhou kávu a hledám, co bych si dal na sváču. 

| Ze života | 0 komentářů

Klid před bouří

Je čtvrt na osm ráno, a od Západu se na meteoradaru blíží bouřková smršť. V noci tu už pršelo … ááá, první hrom. Bude to peklíčko. V noci tu už pršelo, ale ráno jsem vstával do slunce. Vyšel jsem ven, prohlédl si, kolik napršelo, ale zatím nic moc. Slunce je pryč, setmělo se, stromy venku se zlověstně kývají ve větru.

A já bych měl místo remcání do blogu pracovat, protože tenhle týden jsem tomu moc nedal. V pondělí ráno objednán a dovezen makadam pod dlažbu … komplikovaně jsem počítal, že ho bude potřeba 2,7 kubíku. Což vychází při objemové hmotnosti 1.3 tuny na metr kubický na slabé tři a půl tuny (prodávají to tu na váhu). Jenže oni všechno počítají „krát jeden a půl“ … takže čtyři tuny. V úterý měl být pěch, ale nebyl, a tak se šlo do lesa. Na louce brodění metrovou trávou a kopřivami … vynášení suchárků do kopce na cestu. TAKHLE jsem se neudřel za celé jaro. Ve středu byl pěch, takže se jelo pěchovat makadam … jenže jsem ho měl v obrubnících složeného moc, cca o tu tunu. A bylo třeba jej vyvozit pryč. Neexistuje horší práce, než se snažit lopatou nabírat makadam … to prostě nejde. Pěchování nezabralo ani deset minut, ale odvozit 10 koleček toho štěrku … uff, otřásl jsem se a naskočila mi husí kůže, když jsem si to vybavil. Ve čtvrtek ráno do stavebnin pro dlažbu, kam mi táta dovezl z práce půjčený vozík (jenom nenašli techničák). Koupeno 900 ks zámkovky, kvůli nosnosti vozíku (750 kg) nutno rozskládat na tři jízdy. Naštěstí tam měli jednu paletu rozebranou, stačilo pár kusů doskládat do 300 a naložili mi to na vozík na paletě (se slibem, že ji vrátím). Ještě než jsem vyjel, tak mi táta volá, ať na ně počkám  v jedné obci po cestě, že mi tam hodí ten techničák od vozíku. Za chvíli jsem tam byl … a pak tam PŮL HODINY čekal. To mi teprve volal, že techničák nikde není, že ho nikdo nemůže najít, a chtěl znát číslo vozíku … a pak mi alespoň dovezl zelenou kartu, ať mám aspoň něco. Byl jsem pár minut od domu, za tu dobu bych se na to místo snad stihl i vrátit s vyloženým vozíkem. Ufff. Zajel jsem až ke stání, a těch 300 ks dlažby růčo vyskládal. Po dvou kusech 150× dřepnout nebo se ohnout. Pro druhou várku, kterou jsem si musel takto už i naskládat, jela ivka s bárou se mnou, třeba bude bára v klidu a ivka mi bude moct pomoct. No a když tam dorazíme, tak vidím zase rozskládanou paletu … mám podezření, že tamní „šéf“ na place (co zákazníkům vydává materiál) se nudil a v mezidobí mi tam 300 kusů přeskládal na volnou paletu. Takže holky ani nevystoupili z auta, a už jsme fičeli zpátky. Pomohly mi to složit, i bára operující ve vozíku – protože pokud je na pozemku vozík, tak ona musí být v něm, jinak hystericky řve – a zpátky jsem fičel zase sám, protože tam zůstala půlka palety, kterou si zase raději nechám naložit destou, i když to znamená, že pak budu muset jet sólo jen vrátit paletu. Holky mi to pak opět pomohly složit, a byl čas oběda. Po něm jsem hned skočil do auta a s vozíkem fičel pro 4–8 štěrk pod dlažbu, nadvakrát osm metráků. Fešácky jsem si couvnul až ke stání, a vyházel to do něj. Tempo 9000 hození lopatou za minutu, neboť madam už byla vyspaná a holky se chystaly ven … a já jim blokoval auto, samozřejmě. Odhodil jsem lopatu, schoval vozík do garáže, a jen jsem se nechal svézt dolů ke tchánovi, který měl v lordně 60 vykuchaných pstruhů (na uzení) nachystaných na propláchnutí v řece. A tak jsem je s ním propláchnul v ledové vodě Svratky, a doma jsme se pak pustili do nakládání … nařezat hřbítky, osušit, nasolit, trochu česneku, pořádně to zapít. Bylo pět hodin, měli jsme hotovo, já nakoupíno, a jelo se domů. Ivka poté vyrážela na cvičení a já hlídal báru. A po návratu šel ještě sbírat slimáky … fakt. dlouhej. den.

A nyní je pátek ráno, bouřka přešla, za chvíli vyrazím vrátit vozík, a ještě pomoct tátovi cosi kamsi převézt … 

| Ze života | 0 komentářů

Stání pro auto roste

Tři týdny od výletu do Prahy jsou pryč, a je tu nedělní ráno, kdy holky ještě spí … málokdy se „nechám spát“ i já, vrcholem víkendové lenosti je pro mě nařízení budíku až na 7:10. A tak jsem si potichoučku uvařil kávu a připravil chleba s máslem a medem, a vyšel na terasu nasnídat se při východu slunce. Jen kvůli tomu se vyplatí si nařídit budík. 

Před dvěma týdny v pondělí se šlo na věc, písek navozený, čtyři metráky cementu, sedmnáct metrových obrubníků … zaměřovali jsme, natahovali provázky, pečlivě vodováhovali, chystali šalování, a pak se konečně rozhrčela míchačka. A do oběda nám došel písek 🙂 A to jsme se do betonu snažili prát kamení, co to šlo. Odpoledne jsme si dovezli vozík písku a pokračovali dál, a dodělali dvě strany obrubníků. Uff. Táta odjel, já hodinu vše uklízel, umýval, v 18:04 skočil do sprchy a od 18:10 hlídal Báru, neb ivka odjížděla na večerní cvičení, a to stylem „slon v porcelánu“ … místo aby se tiše vytratila a Bára si nevšimla, že jí odjíždí maminka, tak se hlasitě rozloučila, a já se pak dvacet minut snažil to hysterické štěně utišit. V úterý jsem pak navozil při třech cestách tunu a půl písku (jeden kubík), abychom mohli ve čtvrtek pokračovat. Vrhli jsme se na to už v sedm ráno, protože ve dvě musel táta odjíždět, a makali jak šroubci. A je hotovo, základ stání pro auto by byl, s takovými betonovými základy pod obrubníky, že by tam mohl parkovat i tank.

To byl totiž trochu ten „problém“ – když jsme to tu úplně původně zaměřovali ještě na neporušeném trávníku, v mírném svahu, tak mi bylo řečeno, ať v nejnižším bodě ještě uberu 15 čísel hlíny, a odkopávám v rovině zbytek svahu. Na opačné straně stání už jsem byl 40 čísel pod úrovní trávníku, a obrubníky jsme nechali 5–10 čísel nad terénem (částečně se kolem dosype hlína). Ve výsledku mám tedy nyní obetonovaný skoro 50 cm hluboký „bazén“.  A ten je třeba až na posledních cca 20 cm vyplnit kamením (pak hrubý štěrk, jemný štěrk, dlažba). A to, kde sehnal a jak k nám dovézt TOLIK kamení, to řešíme už měsíce. Při ploše 3×5 metrů a výšce cca 30 cm se bavíme o cca 5 kubických metrech kamení, což je klidně 7–8–9 tun šutrů. Kamení by celkem bylo, totiž lesy, v nichž děláme dřevo, bývala dříve pole, jsou tam tedy hromady kamení, co naši předci ručně vyrvali půdě Vysočiny a odnosili je na hromady. Jenže tohle kamení by se muselo naložit na vlečku, dvacet minut s ní jet z lesa tak jako se na jaře jede 50× se dřevem, kamení složit před domem našich (4–5×), pak by se musel půjčit traktor s pořádným vozem, vše růčo naložit, a absolvovat 12 km cestu ke mně, „nějak“ sem s 10 tun vážící vlečkou zacouvat na pozemek (proti svahu), a vyklopit ji. Každá z fází toho plánu má své problémy, ale kamení se platí zlatem, a kamení zdarma je kamení zdarma. 

Když jsme ale – už loni – jezdili s v ozíkem pro písek do blízkého areálu sousesídího s jézédé, tak si tam táta všiml obrovské hromady polního kamení, co jezeďáci nějak vybírají z polí, a sváží jej. Tátovi zasvítily oči, protože kamení budeme potřebovat mnógo, a tohle byla ideálka. Zjišťoval jsem, jestli by se to kamení dalo koupit, a předběžně to měl přislíbené. A když došlo na lámání chleba a díra ve stání se třásla na tuny a tuny kamení, tak jsem si toto pondělí ráno zavolal, jestli bych si tedy konečně mohl to kamení koupit, i s přivezením na nějakém traktoru. Domluvili jsme se na druhý den, ale za hoďku mi volají zpátky, jestli jsem doma, že se cestou kolem zastavili u brány a zkoumají, jak by se ke mně dalo zajet traktor … a že by mi to z areálu navozili raději rovnou ve žlici jejich „maniťáka“. No jsem všemi deseti pro, hrňte mi to sem! Vehementně mě přesvědčovali, že mi to z něj budou sypat rovnou do díry, ale to jsem se bál toho, aby nějaký padající kámen nepoškodil obrubníky (to by mě fakt nasralo), a druhak to chci trochu skládat (velké šutry dolů, menší nahoru). A o hodinu později jsem měl vedle stání takovou hromadu polního kamení, že jsem ji pak celý den mlsně obcházel jako nové naleštěné auto. Je to hodně velký rozdíl, řešit transport kamení jak jsem popsal výše, a nebo jen ukázat prstem „Tady mi to složte!“ , a mít za hodinu dostatek kamení na místě (při 50 Kč za tunu, tedy ~350 Kč celkem).

V úterý hromada trochu opršela, ve středu jsem se na ni vrhl, a začal to na kolečku vozit do díry a trochu to tam skládat, aby to bylo nafest a ne nějaké rozviklané. Ve čtvrtek pokračování, a v pátek bych měl hotovo, kdyby mě nepřijel navštívit Vojta na kole, a my pak později nešli spláchnout týden do hospody. Ale hromada kamení je skoro pryč, a v díře by ještě bylo třeba (už jen drobného). No bude devět ráno, dnes to asi dorazím, neděle neneděle. Než začne pršet …

Tak to byly mé poslední dva týdny. Před týdnem v neděli jsem si je spestřil první vyjížďou na kole po třech měsících a šesti dnech. Když jsem vyjížděl naposledy, tak v softšelce a do sněhu. Nebál jsem se toho a šlapal jsem do kopců, a pak se vracel „po červené“ do údolí. Krása, krása. Ale nezvyklý zadek jsem si tak otlačil, že další dny nebylo na ježdění ani pomyšlení … no a to už jsem měl stejně kamení, takže jsem skákal kolem něj.

Holky vstávají. Lenory jedny.

| Ze života | 0 komentářů

Víkend v Praze

Strávili jsme víkend v Praze. Sestra má volný byt (trajdá kdesi po Nepálu), potřebovala také zalít kytky, také jsme od ní někdy dříve dostali lístky do ZOO, a tak jsme vyrazili. Jaké to bude jsme netušili, tři hodiny jsme Báru nikdy v autě nedrželi, také bude muset spát v cestovní postýlce, s kočárkem jsme po Praze také nikdy necestovali … a i když hned po vyjetí na hodinku usnula, tak pak před námi pořád delší část cesty ještě zbývala. I proto jsem se snažil jet v rámci možností co nejrychleji, ale předjíždění bylo nějaké líné … až mi pak došlo, že máme auto kvůli těm dvěma dnům naložené až po střechu, a vezeme pěknou váhu. Odnosit to na byt bylo také výživné. Zabydleli jsme se, a vyrazili na Parukářku na večerní pívo a na tamní dětské hřiště. Musel jsem se ještě vrátit na byt, nešlo mi odemčít rozhrkané vstupní dveře do domu, a křup, a klíč se v zámku zlomil. Notypičo! Zůstal jsem stát před zamčeným domem a uvědomil si, že máme z ničeho nic fakt problém. Naštěstí o pár ulic vedle bydlí sestřina kamarádka Lucka s rezervními klíči (měla jí dojít zalít kytky, kdybychom si my výlet rozmysleli). Mám ale číslo jen na její druhou kamarádku Terku, volám tedy jí, mluvím s ní po letech, vysvětluji naši situaci a ona mi záhy číslo posílá. Volám Lucce, vysvětluji, že potřebujeme její klíče, a ona mi smutně odpovídá, že je ve vlaku, očividně na cestě z Prahy pryč … tak, to by bylo. Jedinou možností se stává to, že se dozvoníme na nějakého souseda, ten nás pustí do domu, a pokud možno nám půjčí svůj případný rezervní klíč od vstupních dveří, abychom tam mohli přes víkend fungovat. Pak volá (přes Viber) sestra z Nepálu, že má ještě jedny klíče na bytě, stačí tedy, když nás někdo nyní pustí do domu… tak namátkou na někoho zvoním, a jsem nakonec vpuštěn, a klíče v bytě nacházím. No to by bylo.

Jdeme na véču do italské restaurace v átriu hotelu Olše (Olšanka?), kde se to s Bárou nakonec zvrhne v to, že jeden z nás sedí opuštěný u stolu a druhý jí dělá garde v átriu, kde je kašna s vodou, květinky, dekorační oblázky … ta moc sedět nechce.

V sobotu jedeme do zoo. Původně jsem chtěl jet autem, abychom se nemuseli třikrát naloďovat s kočárkem do MHD, ale to bychom pak ze zoo museli jet zpátky na byt zaparkovat, a nikoli vyrazit někam dál do Prahy. Ale kdybych tušil, jak budou busy a metro nacvaklý, tak bych to asi zvolil. Cesta tedy výživná, protože ten den do zoo vyrazila celá Praha 🙂 A ty fronty u vstupného … jak se pak hodí, když máte dva lístky v ruce, díky ségra! 😉 Jen jsme prošli turnikety a byly v areálu. Zoo. Zvířata, příroda, davy lidí. Bára z toho na větvi až tak moc nebyla. K obědu jsme si dali buřta a grilovaný hermelín, opět na přeskáčku, protože Bára začínala v kočárku zabírat a bylo třeba s ní pořád jezdit, pokud možno mimo hluk občerstvovacího plácku. Nakonec jsme se mým skvělým plánováním ocitli na stezce po úbočí jakéhosi kopce (s lanovkou), kde byl klid a krásný výhled na Prahu, takže tam si Bára chrupkala v kočárku a my zkoumali město pod sebou. Pak ještě spodní část, gorily atd, a vyrazili jsme pryč, na Letnou. Jenže bylo zřejmé, že město už konečně zasáhne slejvák, co se mu celou dobu vyhýbal, takže jsme do sebe hrkli nápoje zakoupené u Letenského zámečku, a spěchali dolů na šalinu, abychom popojeli zastávku na malostranské metro, kde bychom se mohli minimálně schovat ve vestibulu. Nás míjeli bezstarostné páry, zatímco my frčeli s kočárkem z kopce jak jen to šlo. Vystupovali jsme do prvních kapek, a ve vestibulu byli těsně před slejvákem. Tak tak. Nakonec jsme procházku po Malé Straně odpískali a metrem přejeli na Flóru, a obešli si obchody (Bára prospala už i cestu metrem). Především jsme ale mířili k Vodouchovi na křidýlka, ale tam měli i v pět beznadějně narváno. No totok? Bez křidýlek bude ivka výlet považovat za smutné fiasko. Ovšem Vodouch má filiálku ještě pod Vítkovem (U Slovanské lípy), tak jsme zamířili umytým Žižkovem tam. Tam bylo poloprázdno a celkem prostorno, aby Bára mohla běhat po place… což byla samozřejmě její jediná zábava, kdepak sedět v židličce. K ní se přidala ještě nová kamarádka Máša od jiného sotlu, takže tam najednou řádili dvě malé holčičky a já jako neustálý dozor za Bárou… udělali jsme z toho číšníkům pěknou školku. Pak si Bára na chvíli sedla, abychom se najedlo, nahrnul jsem to do sebe jak to šlo a pak ji zase musel vzít a asistovat jí, aby si ivonka mohla své vysněné jídlo užít 🙂 Večer jsme zakončili na Parukářce opět na (mokrém) dětském hřišti, kde prakticky nikdo nebyl. Blížil se ale další déšť, který bychom snadno přečkali v tamním altánku … kdyby ovšem Bára neřičela, že si chce jít hrabat lopatkou v kamínkách. Na déšť. V altánku byl ještě jeden kočárek s možná usínajícím miminkem, tak mi nakonec nezbylo než vzít deštník a držet ho nad Bárou, zatímco se ona spokojeně rejpala v kamínkách … a mně pršelo na záda 🙂 

V neděli jsme se prošli po Vítkově, což nám s Bářiným tempem zabralo celé dopoledne. Peklo sluníčko, koukali jsme na Karlín, a plánovali si oběd v blízké pizzerii a pak rovnou cestu domů. Jenže při návratu začala Bára zabírat, a tak jsme se rozhodli, že lepší bude, když usne na cestu, než abychom se v klidu naobědvali, zatímco bude ona spát … a tam jsme skočili do auta a vyrazili, ale madam neusnula a dobře půl hodiny se vztekala a řičela. Pak teprve usnula, ale zase spala dobře hoďku a čtvrt … zatímco já šilhal hlady na silnici před námi. A pak jsme byli doma … obhlídnout škody na pozemku po deštích, zkontrolovat jej, zhodnotit výšku trávníku, všechno vynosit z auta, vybalit, … a přepnout se z toho bezstarostného pražského režimu do normálního života, zatímco nad kopci se kupila temná mračna na další déšť.

| Ze života | 0 komentářů

Další prodloužený víkend

Druhý květnový víkend, další svátek v pondělí. V sobotu se šlo do lesa, rozřezat poslední velké klady na metry, a ty největší naložit a odvézt… aby tam pak již zbyly pokud možno lehčí metry, které táta se strejdou naloží bez nějaké velké dřiny sami. V sobotu jsem tedy vstal opět brzy, chvíli snídal a pracoval u PC, a odešel na autobus k našim. V lese jsme byli ale do dvou, otočili jsme se se třemi vlečkami dřeva, a vycukaný jsem byl pořádně. Až mi nebylo moc dobře a bál jsem se, že jsem si strhal břicho. Ale v plánu bylo ještě naložit na zahradě hromadu kamení, tu vyvézt za traktorem k silnici, a tam ji přeložit na vozík za auto a až to pak převézt k nám, aby bylo kamení do betonu. Jenže před tím vším bylo třeba složit vlečku dřeva (aby se na ní mohlo převézt kamení), které táta v týdnu přivezl a kde 90% byly tenké klacky, tedy dřevo „z větví“ místo „z kmenů“. Skládali jsme to snad hodinu, stovky a stovky šťaklíčků … taky to shoří, ale práce s tím je k nasrání. Pak se naložilo kamení, přejelo se k silnici, zajelo se pro vozík, kamení se přeskládalo do něj … a vezl jsem si ho domů. Tam jsem po trávníku vyjel až k domu, a kamení se mohlo sházet přesně na místo … jenže bylo půl sedmé v sobotu večer, a já potřeboval ještě posekat trávník. Takže jsem se ani nenapil a z auta vyskočil hned za nastartovanou sekačku, a běhal s ní po pozemku, abychom to tu měli hezké. Ivonka zatím kamení složila (nebyly to těžké šutry, spíš spousta menších párkilových), Báru měla posazenou ve vozíku. A po sedmé bylo hotovo. Usnul jsem u televize.

(Pokračování textu…)

| Ze života | 0 komentářů

Začal květen

Víkend přelomu z chladného dubna do chladného května a svátečí pondělí svátku práce je pryč. Dělo se toho celkem dosti. V sobotu jsem se udřel … ráno jely holky do bazénu, já do montérek. Pohnojil jsem borůvky, pak probral staré cihly z bourání příček, které jsem chtěl původně zlikvidovat, ale tátovi to přijde škoda, a tak jsou ty „lepší“ dány bokem … a ty horší rozmlácené na menší kousky, a půjdou do cesty v lese. Především jsem ale potřeboval posekat trávník, který byl po nočním dešti mokrý… musel jsem si hledat práci, kterou bych mohl dělat, než třáva poschne. V pátek jsem vylezl na půdu dílny a jal se tam zlikvidovat jakýsi vikýř pro vlet holubů do holubníku, co tam kdysi byl. Ten se rozpadal a zatékalo do něj, a proč mít na očích takovou příšernost. A když jsem zjistil, že původních šest tašek předchozí majitelé schovali bokem, tak bylo jasno – doprdele s ním! Rozebrat jej z půdy a neposhazovat okolní tašky byl kumšt, a umístit pak staré tašky zpět zevnitř z půdy byla ještě větší sranda. Ruce bolely fest, jemná hodinářská práce to nebyla. Jednu tašku jsem také nahradil skleněnou, co jsem našel na půdě domu, a ač tam moc nepasuje, tak drží. Jenže zrovna v té části půdy jsou už dva skleněné průhledy a je tam světla dost, zatímco v druhé části je šero, a tam jem vylezlý často.

Jeden z hlavních sobotních úkolů tedy byl vyměnit některou z tamních tašek další skleněnou – opět nepadnoucí. Ale nakonec jsem zjistil, že když z vedlejšítašky urazím rožek, tak tam skleněná bezpečně sedne a ještě se zaklesně za lať tak jak je zamýšleno. Jenže urážej si rožek staré tašky, když nemáš žádné náhradní. Raději jsem ho půl hodiny piloval pilníkama, a nachystal si to úplně na míru, „jak z výroby“. A shodou okolností jsem si vybral místo ve střeše, ze kterého se dalo dosáhnout na rozbitý hřebenáč … a jeden nepoškozený jsem kdesi také našel. Prosoukat se mezerou po dvou taškách stojíc na židli, a ještě operovat s hřebenáči … žádná sranda. Ale dílo se povedlo, hřebenáč vyměněný, tašky vrácené na místo (jedna skleněná), a na půdě je nyní světla jak sviň. Z toho jsem měl absolutní radost. Po roce hotovo.

Odpoledne jsem pak posekal celý pozemek, pak ještě dlouho vyrejpával pampelišky. A jelo se na návštěvu k našim, kde už jsem byl úplně KO a chtělo se mi strašně spát. Na nedělní ráno jsem si poprvé po měsících nenařídil budík, především proto, že jsem neměl nic na práci (u PC). A ještě po takové sobotě se odpočinek hodí. A navíc – v noci z neděli na pondělí jsem měl zavézt mámu se sestrou na autobus do Brna (aby dojely do Vídně na letiště a odletěly na výlet do Turecka), jmenovitě o půl čtvrté ráno. A tak jsem si myslel, že když si pospím, tak to pro noční vstávání bude lepší. A spal až do desíti.

No nevím … spíš to mělo úplně kontraproduktivní účinek, protože jsem šel v deset spát, a nemohl zabrat. Když už jsem tak tak začal pospávat, tak mi mozek naservíroval představu ivonky nesoucí báru v náručí a škobrtající na nějakém kameni a padající bezmocně na zem … ta hrůzostrašná představa mi napumpovala adrenalin do žil a byl jsem totálně probraný. Pak došla od televize ivonka, a dobu se neklidně převalovala, kdy mě zašustění peřiny vždy vytrhlo z usínání. Pak mi bylo teplo. Pak byla neklidná Bára. No horor. Z možných pěti hodin spánku ubývalo a ubývalo, až jsem se sebral a odešel si lehnout na gauč do ticha obýváku (v jednu). Jenže jsem si nebral peřinu, a tamní deka nebyla moc teplá. Když jsem si ji přitáhl k bradě, čouhaly mi nohy. Co chvíli jsem slyšel Báru, pak šla Ivka ohřát mlíko. A pak, když jsem už usnul, tak vypadl proud. To by nebyl problém, kdyby s jeho nahozením nezapípala mikrovlnka. A to asi tak pětkrát, než se jim to povedlo nahodit. Ve výsledku jsem spal asi půl hodiny, než zabzučel budík. Chystal jsem se – a přemýšlel o tom celou tu dobu, co jsem nemohl usnout – uvařit si celou plechovku kafe, jenže on zase nešel proud. Snědl jsem buchtu, zapil to studenou vodou, a nalodil se k našim do auta a zavezl je do liduprázdného Brna, a s tátou jel pak zpátky. O půl šesté jsem byl opět na gauči, a až do desíti spal, to se pak vypelešily i holky. Díky bohu za těch pár hodin spánku.

Bylo totiž hezky, a ivonka chtěla jet ve svátek na výlet. A tak jsme jeli. Přes Brno (!) do Židlochovic do zámeckého parku, abychom mohli tu naši divou zvěř celkem bez obav vypustit. Pěkná procházka, a ještě jsme si natrhali medvědí česnek, jaj! Cestou zpět jsme se stavili v Olympii nakoupit Báře nějaké zamýšlené hračky a oblečky, vy rychlosti si ji celou obešli, a zastavili se na jídlo. Pak ještě rychlá zastávka v Makru, kam ivonka zaběhla koupit kovové ohniště … které si může člověk postavit kam chce, zapálit v něm oheň, opéct buřty, pak vymést popel a zase uskladnit. A už se jelo po tom kurevsky dlouhém dni domů. 

| Ze života | 0 komentářů

Mrzlo

Je pátek odpoledne, kolem půl třetí, chcí jít ven pracovat, neb mám inbox zýrou, ale ještě si chvilku blognu … někdo by si ještě mohl rozpomenout na nějaký úkol, a v montérkách by se mi sem vracet nechtělo.

V pondělí byly Velikonoce. A bylo chladno. Ne ta tragicky jako dle předpovědi, ale nic moc. Na výlet jsme přesto vyrazili, hned jak se madam vyhrabaly z postelí a postýlek. Cílové zahradnictví mělo dle super zákona zavřeno (ale na web si to nenapsali), takže to byla spíše autoturistika, ale aspoň jsme neseděli doma a nešekali na případné šmerkustníky. Bránu jsem zavřel, a na schránku nalepil lístek, že jsme na výletě. A všechnu čekuládu si můžu sníst sám.

Jenže chladné pondělí byl jenom začátek, v úterý fičela neutuchající vichřice, sněžilo, pršelo, v noci bylo chladněji a chladněji, až jsem dnes v šest ráno viděl na teploměru mínus pět. Každý den jsem pozorně sledoval květy obalenou třešeň, jak to ochlazení snáší, a vypadalo to dobře. Dnes už je ale jasné, že je to v píči. Květy hnědnou. Takže třešně nebudou ani letos. Loni jsem jich natrhal jednu hrst jen aby se neřeklo … zamrzí to, zamrzí. Zamrzne.

Kopu stání pro auto, obdélník cca 5,5×3,5 metru. Tedy kopal jsem o velikonočním víkendu (na velký pátek ne, ale v So a Ne jsem tomu urval drápy), od té doby nikoli … v pondělí byl veget, v úterý by mě odnesl vítr, který se teprve dnes uklidnil. Včera jsem poprvé vyšel na půl hodinky něco dělat – posbírat popadané větve z břízy rozfoukané po celém pozemku – a byl jsem zmrzlý jak sviň. Tak se do toho zase pustím, dnes už to půjde. Není to na rovině, mírně se to svažuje. V nejnižším rohu jdu 15 čísel pod zem, což znamená, že v protějším nejvyšším musím dobře 40 čísel – kamení, makadam, jemný štěrk, dlažba. Skoro na centimetry vypočítané, a od toho se odvíjí hloubka. Hromadu hliny už mám pořádnou. Táta pořád dumal, jak na to pozvat nějakého bagříka na půl hodiny za tisícovku, ale já si to chci vykopat sám. Aspoň se po celém dni u PC trochu pohnu! Ale pravda, žádný odpočinek a rekreace to tedy není …

Pořád také řeším vodu, tedy zachytávání dešťovky. Jen se zatáhnou mračna nebo Aladin předpovídá déšť, tak nervózně obcházím okna a vyhlížím vodu. Při pohledu na bující zeleň by to člověk neřekl, ale za poslední týdny toho moc nenapršelo… v gabčíkovu jsem ze čtvrtiny střechy zachytil cca 200 litrů, a stačilo se během teplé neděle před dvěma týdny rozhodnout zavlažit lonit vysázené túje a zaseté travní semeno kolem nich, a byl jsem na suchu. Nějakých deset konví vody. Nyní přibylo horko těžko 400 litrů, což se zdá dost, ale při pohledu na dvě propojené kubíkové bečky je to dvacet čísel nade dnem. Loni bylo přes celé léto vody, že jsem měl gabčíkovo konstantě plné (2 000 litrů) a nevěděl, co s vodou, a nyní … škoda mluvit.

Jdu kopat.

| Ze života | 0 komentářů

Včera to šlo!

X týdnů mi tu ležely větve z ořezaných (a pokácených) stromů, tráva pod nimi určitě žloutla, vypadalo to hnusně, Velikonoce se blíží … ale spálit je, to není jen tak. Jsme obklopeni sousedy, a i když jsem v tomhle směru asi až zbytečně ohleduplný, tak přece jen raději čekám na den, kdy na našem větrném vršku nebudou fičet tak, že mi to strhává kšiltovku z hlavy (jako teď o víkendu). Raději ať kouř stoupá k obloze, než aby jej vítr hnal při zemi k sousedům. Nemluvě o tom, že pálit velký oheň během vichru taky není úplně chytrý.

Každý den jsem na mobilu sledoval předpověď síly větru … nejdříve hlásili naprosté bezvětří na neděli, jenže to je neděle, a také byl krásný jarní den. Ne na to jej zamořovat kouřem. A pak už zase foukalo … předpověď ale předpověděla, že ve středu ráno se vše uklidní a přes den zase foukat začne. Takže pokud bych neměl nutnou práci, tak bych se hned ráno mohl vrhnout na pálení větví, dokud to jakž takž půjde. 

A tak se i stalo! V 6:30 jsem už venku škrtal sirkou a začal táboták futrovat větvemi jabloní, bezu, šeříku, ořechu. Všechny jsem pečlivě olamoval, abych si mohl velikost ohniště hlídat, ne aby mi na každou stranu čučely metrové klacky. Ručně zlámat a olámat stovky (ne-li tisíce) větví … celkem šichta. Makal jsem bez zastavení, oheň hučel, jediný vážnější pracovní požadavek jsem dokázal naklikat přes vzdálenou plochu na telefonu, a po očku sledoval dveře do obýváku, kdy za nimi začne výskat Bára a já budu moci ivce přikázat, ať mi fofrem donese pííívo. No trvalo to dlouho, holky si pospaly! 🙂

Větve z listnatých stromů jsem měl skoro spálené, dovezl jsem si na kolečku z jiné části pozemku větve ze smrku, tújí a jiné drobnosti, a po jejich spálení si v kolečku všiml pobíhajícího pavouka … jakého jsem nikdy neviděl. Hned mi připomněl zápřednici jednovatou, o které byla o den dříve reportáž v telce. A kurva. Nafotil jsem ho, ivka mi podala skleničku a uvěznili jsme ho pro další zkoumání. Na netu jsem si pak našel web o pavoucích, a poslal majiteli rovnou mejl s fotkou, jestli by mi ho nemohl určit. A nakonec to bude asi nějaká šestiočka.

Větve skoro spálené, sám jsem byl překvapen, jak to jde rychle … tak už to jen dodělat, a pak vymyslet, kdy a jak převézt zbylé větve z tújí dolů k tchnánovi „na samotu“ a spálit je tam, bez nutnosti ohlížet se na sousedy. Větve z tújí totiž kurevsky kouří, a hromadu jich mám pořádnou. Nutnost zajet si pro vozík, nějak se s tím porovnat na pozemku, naložit několik metrů dlouhé větve, abych je nepoztrácel … určitě se nevejdou, budu muset jet dvakrát, pak to tedy dole nějak spálit … no, tak alespoň tyhle malé větvičky mohu spálit tady. A tak jsem vytahal menší větve a postupně jsem je přikládal. Ohniště vždy na pár sekund zahučelo dvoumetrovým plamenem, a bylo po túji. No, takhle by to i šlo. Když to nezapálím vše naráz, tak to shoří i bez dusivého kouře. A tak jsem začal větve tújí porcovat na menší kusy, a postupně je přihazovat, a ke svému velkému nadšení spálil i ty. A pak už zbývala jen celá připrclá huňatá túje, co jsme ufikli u země, ta se na vozík naloží jednoduše a odveze se raz dva. No ale sakra, co kdybych z ní odštípával větvičky nůžkama nebo pilkou, a spálil i tu?! A jak jsem si usmyslel, tak jsem i provedl, a cca v půl dvanácté jsem měl pozemek vyčištění od větví, pocuchanou trávu zalitou a prosypanou travním semenem, vše uklizené …

… a byl jsem úplně mrtvý. Pět hodin jsem se nezastavil, bůh ohně vyžadoval neustálý přísun dřeva. Ale takový pocit zadostiučinění… ten byl! Konečně uklizeny hromady větví vysoké jako já, trávník volný, … jen posekat. To se taky blíží.

| Ze života | 0 komentářů

Brutální dřina

… aneb Tradiční víkend na venkově. A to jsem ani nebyl v lese. Tam jsem měl jít v pátek, táta měl dovolenou, dojel bych busem a jeli bychom na dvě hodiny do lesa ořezávat vytahané stromy, a pak doma naložili vlečku suchého dřeva na topení a dovezli ji k nám. I kdyby až na další zimu, co je doma, to se počítá. Jenže předpověď hlásila déšť, a hlásila přesně. A tak jsme jen v jemném poprchání naložili vozík dřevem, a jeli s ním k nám. Vyházeli jsme jej na hromadu do garáže (kterou stejně používám jen jako skladiště a přístřešek na popelnici), a šli rozřezat na polínka poslední větve, co jsem dříve vyřezal z šeříku (aby nelezly k sousedovi). A kmen tújosmrku … jejíž kořen jsem vykopal minulý týden. Byl to keř túje, ze které ve dvou metrech výšky vyrůstal smrk. Táta ho nařezal na polínka, a šli jsme domů, na kafíčko. Páteční poledne, upršené deštivé mokré. Den odpočinku.

Ale neodpočívá se, když má člověk za domem hromadu polen! Šel jsem je skládat, respektive poštípat ta velká tújosmrková … notypičoanismykem. Vyvalil jsem si špalek, postavil na něj jedno poleno, napřáhl se fiskarskou jako kat Mydlář, a prd. Jen se ponořila do špalku, a nic, nikde žádná prasklina. Znovu. A znovu. Dvacetkrát. V polenu jizvy od čepele a nic, stále kompaktní v jednom kusu. Nemám kalač, nemám klíny, ale našel jsem staoru sekeru (bez topůrka), a použil ji jako klín … a poleno konečně rozštípl, a naporcoval. Po patnácti minutách. Čekalo jich dalších šest. Hned jsem nasadil onen neumělý klín na další z nich, a začal do něj bušit … a ten masivní kus železa se raději začal kroutit, než aby se zanořil do dřeva. No to teda doprdele… to už mi to poleno mohlo rovnou do xichtu flusnout. Stmívalo se, narovnal jsem je pod střechu a šel domů. Normálně jsem měl zkažený večer. Ale ivonka vařila šunku v šunkovaru, já hlídal teplotu, popíjel, a sepisoval úkoly na sobotu. Formát A5.

– očistit přepad septiku (fuj)
 – vytahat fošny a trámy z dřevníku
 – navozit dřevo z garáže do dřevníku
 – uklidit v dílně
 – rozbít starý nábytek z dílny (a pozůstatky holubníku) a odvozit jej do garáže
 – sestrojit Gabčíkovo (propojení dvou kubíkových beček na vodu hadicemi a ventily)
 – vyplevelit pameplišky z trávníku (nožem)
 – nastříkat bránu a jiné panty WéDéčkem

Nevím, jestli jsem měl na papíru ještě něco, ale začal jsem v sobotu v devět ráno, a skončil v neděli ve čtvrt na osm večer. Něco tam bylo na chvilku, ale s dřevem a úklidem dílny a dřevníku jsem strávil hodiny a hodiny. Ale starý nábytek je rozmlácený, kukaně z holubníku taky, vše je nachystané v garáži na odvoz do sběru, dřevník je srovnaný jako nikdy, stačí na terásce vyskládat zahradní nábytek a spokojeně se ně něj dívat (na dřevník). 

A to jsme si ještě v neděli odpoledne vyrazili s Bárou na vycházku … krátkou, sto metrů jsme šli půl hodiny. Ale to nevadilo, stejně jsme pak Báru rychle předali babičce, a šli pomáhat švagrové s úklidem velikonoční květinové výstavy. Takže jsem dalších 45 minut chodil s květináči a bedýnkami velikonočních cetek z výstavky do květinářství, a běhal (!) zpátky… jít pomalou chůzí bylo plýtvání časem. A doma jsem pak v šest večer v neděli zase vlezl do montérek, a šel nanosit dřevo ke krbu, přemístit brambory ze sklepa do předsíně, deseti konvemi vody zalívat túje, vyplet druhou část pozemku od pampelišek, a konečně nastříkat WéDéčkem panty … A pak už bylo konečně čtvrt na osm večer.

Napadl mě vtip: Jak poznám, že je víkend? Nařizuju si budík až na sedmou! 😉

| Ze života | 0 komentářů