Junova reality-show

… ale ono i vychází už docela kus jinde. O pořádný kus. Njn, Země se točí, a voda plyne. Otevřel jsem okno, opřel se o rám a díval se ven na krajinu před jeho východem. Na kuličkách černého bezu mi hodují kosi, tráva pod ním je váhou rosy úplně slehlá. Naproti na louce pod lesem popochází statný a skoro oranžový srnec, a na rovině na vzdálenějším kopci se líně převalují zbytky mlhy. Když si to tak vezmu, tak z okna kanclu vidím – s výjimkou domu souseda úplně napravo a silnice – jen přírodu. Zeleň a nebe. K nezaplacení. Na vše ostatní je tu MasterCard.

Jen ten depresivní pocit, že s přemisťujícím se Sluncem končí i léto a přichází podzim. No, nebudu se tu příliš zdržovat, chtěl jsem si jen vypít kávu u něčeho jiného než prolejzání internetu. V pondělí jsem ani nevstával na budík, protože mě nečekala žádná práce. A pak najednou dorazila zakázka na jeden hezký web i s plnými podklady. Připravit do konce srpna, prosím.  A za hodinu připomenutí od jiného klienta, že už mi „konečně“ dodá podklady pro slibovaný web, který je třeba zhotovit do konce srpna. A za moment třetí klientka s dotazem, zda pokud mi podklady k čtvrt roku slibovanému webu pošle ve středu, tak jestli jej do konce srpna stihnu. No, jsou věci, které už beru se stoickým klidem.

První web jsem promptně dokončil, a dnes samozřejmě vstával s emailem žádajícím předělání jedné jeho sekce. Stoický klid. K dalším dvoum samozřejmě podklady stále nemám. A tak si od včerejška pohrávám s myšlenkou, že bych konečně po letech přenesl webové stránky mého bývalého bydliště z mého starého RS2 redakčního systému na WordPress. Což by nebyl takový problém, pokud bych také nechtěl zachovat veškerý bohatý obsah a tisíce komentářů ve fotogaleriích a spol. Myslel jsem si, že nad tím budu nyní ráno dumat dále, ale něco na práci tu již také mám …

… ale je jasno, nebe křižují jen chemtrails, avizované poslední letní dny. Chci jít na kolo. V dresíku, v teple, na kopce mezi pokosená pole. Vůně žní. 

Je úterní ráno, ledové srpnové ráno, kdy měla jet ivonka zase na půl dne do Brna a já se starat o Báru. Nakonec nejela, ale přesto jsem ji nechal spát a Báru o půl osmé vysvobodil z postýlky. Má tu za mnou na podlaze rozloženou deku, horu hraček a zajímavých věcí (ponožky, plastovou krabičku, řetízek k dudlíku) … a všechno to postupně zkoumá. Když jí to přestane bavit, přemístím ji do chodítka, kde nadšeně poskakuje a posunuje se po pokoji, po chvíli ji zase vrátím na deku … a tak si tu úřadujem.

V neděli dopoledne přijel táta a s kamarádem začali plánovat, kde postavíme přístřešek na auto. Tedy umístění bylo tak nějak jasné, ale jak přesně „to udělat“. Plácek je v mírném svahu do dvou stran, což je tak jaksi napiču, pokud tam má být 5×3 metry rovná plocha. Na jedné straně betonové základy, na ně ztracené bednění, jeden šár nebo dva šáry? A tady základy od takové výšky do takové, jeden šár bednění nebo dva? Nojo, ale pak to tady v rohu vyjde pět centimetrů pod zem, to je blbost, a další šár 25 cm vysokého bednění by znamenal 20 cm schodek nad trávu … takže jinak, půjdeme tady níž, támhle přidáme šár, tady budou betonový základy jen šedesát čísel a od … no tři hodiny jsem je sledoval, jak nad tím dumají a plánují. Něco takového bych já dokupy nikdy nedal. Do toho padla letmá připomínka, abych se podíval na internet, jaké jsou podmínky na stavebním úřadě … no a splňujeme všechno pro jednoduché ohlášení až na to, že stavba nesmí být blíže jak 2 m od hranice pozemku. A to je ta slavná mezka, co ji máme sice oplocenou svým plotem, ale je to pás pozemku patřící sousedce. Tak asi začneme řešit odkoupení, do budoucna se to stejně plánovalo – je to zdánlivě integrální součást našeho pozemku. Na další straně patří takto pás pozemku obci. No a na další straně je zase náš pozemek oplocen cca o pět metrů blíže než je hranice, shodou okolností to je louka té samé sousedky. Takže by se ideálně nabízela směna dvou pozemků, ale ten náš bychom museli nechat rozdělit, není to vyčleněná parcela. No, a teď tedy jak s tím … než začít něco řešit s přístřeškem, tak bude asi ideální vyřešit pozemky. Ach jo.

Do toho po výměně zadního brzdového třmenu nějak přestalo brzdit auto. Brzdí, ale pedál jde mnohem dále, než začne brzdit. Ach jo. Mechanik naznal, že bude asi nejlepší odvzdušnit všechny brzdy, a ne jen tu jednu, která se měnila. Takže v pondělí zase k němu, ale brzdy zavzdušněné nebyly, vše bylo cajk. Chod pedálu se mu ale nezdál, po nastartování (a „zapojení“ posilovače) byl jeho chod divný … dumali nad tím, až došli k tomu, že bude prasklá „membrána v posilovači“. Časem zteří, a i když v normálním provozu funguje jak má, tak během odvzdušňování oné jedné brzdy, kdy se pedál prošlápne až na podlahu, a tedy i ona membrána je donucena jít až do nějakého svého maxima … tak po čtvrt milionu kilometrů a deseti letech stáří praskne. A posilovač začne posilovat trochu méně. Tak fajn, mám opravenou brzdu na zadním kole, a díky tomu posilovač brzd na odpis … fajné.

A pak jde člověk ještě ráno obejít dům a čuchnout si čerstvého ranního vzduchu, a na rohu má na trávníku nasráno jak od psa se sračkou. Kurňa? To jako když odejdeme s malou na procházku a necháme otevřenou bránu, tak nám sem zaběhne nějaký toulavý čokl a vysere se na trávník? Nebo sem něco proleze v noci? Odkud? A co, proboha? Samé otázky.

No nic, jdu si najít něco na práci.

Šeří se. Lehce jsem přemířil lampičku – a odsunul stínící sklenku vína – abych lépe viděl na klávesnici. Nojo, ajťák, a píše „všemi šesti“. No, takovou vůli asi nemám, abych se to po letech nějak profesionálně přeučil. 

V sobotu jsem strávil dopoledne u PC, pak vyluxoval, a pak jsme jeli i s malou k rybníku na rybářské mecheche, a poté jsem turboposekl trávník. To abych v cca správný čas měl hotovo, a ten „správný čas“ je „až se bude Bára chystat na odpolední spaní“ a šoupne se do kočárku a půjdeme na procházku/pívo. Poté jsme pozvali naše na lehké grilování, a k večeru poseděli.

V neděli jsem začal ráno s emailem od grafika, respektive s reakcí samotného klienta, na onu jednu velkou rozpracovanou („dokončenou“) zakázku … na půlku věcí, se kterými je klient nespokojený, jsem mohl zfleku odepsat „Ale vždyť to přece bylo naprosto jasné z grafického návrhu, že to takto bude vypadat/fungovat!“ … to, že se mu to teď nelíbí, poté, co jsem to celé nakódoval a pracně zprovoznil, to není můj problém. Njn, samozřejmě že je. Tohle se klientům nepíše, s tímhle se zatínají zuby. Když jsem si šel postěžovat vstávající ivonce, tak jsem ji zastihl bledou nad přípravou snídaně pro Báru záhy před úprkem na záchod. Střevní chřipka jak vyšitá. A tak zatímco si maminka vzala dovolenou, já báru nakrmil a vzal si ji do kanclu, a nějak jsme to s tím emailem dobojovali. Odpoledne už bylo líp, a tak platila návštěva druhých rodičů s babičkou a další grilování. Byl krásný letní den, posečená tráva byla posečená, slunečník slunečníkoval, zahradní nábytek nábytkoval, gril griloval … vůkol pohoda. Já vidím všude nedostatky, vyšlapanou dlažbu na terase, sem tam špinavou fasádu od nějakého ptačího hajzla, hrbolatý trávník, … ale pak přijede po půl roce babi a rozplývá se, jak to máme krásné, úžasné, skvělé, jak jsme pracovití … a zarazím se, a v duchu si říkám, že to tak vlastně je. Že se máme krásně, a máme to krásný. 

Ale ivčiny problémy se táhly, přidala se horečka, ale v pondělí si malou vždy bere na odpoledne švagrová, a tak žena odpočívala, a já v parném letním dni odpískal plánovaný masakrovýlet na kole, a zůstal doma, abych byl nablízku. Odpoledne jsem zajel k místnímu mechanikovi, klukovi notně mladšímu, s autem a přibržďujícím zadním kolem. Se zatuhlým pístkem nehnul ani hovno, očividně kaput, takže nový brzdový třmen, domluva na úterý. Vrátil jsem se domů, poreferoval odpočívající ivonce a dostal pohled typu „Copak jsem ti na neříkala, ať si na úterý nic nedomlouváš, že jedu do práce a ty hlídáš Báru?“ Ale no totok? Sáfra. Ale teoreticky se měla stihnout vrátit, tak to snad nějak půjde.

No a tak jsem měl úterý se svou dcerkou. Holky vstaly po sedmé (pche…), ivonku vyzvedla švagrová, ona ji hodila do práce a jejím autem pokračovala na Brno, a já se ujal malé. Mlíčko, a rošťačení na dece s hračkami za mými zády v kanclu. Po deváté začala šmrdlat oči, a po dvacetiminutovém boji se nechala na skoro dvě hodiny uspat. Jenže ivonce se práce natahovala, takže i auto jsem musel řešit s Bárou. Plán byl, že k místnímu mechanikovi dojedu s autem i Bárou a kočárkem, auto mu tam nechám, a dokočárkuju zase zpátky domů, ten necelý kilometr. Jenže od rána mi mobil na tu dobu vytrvale sliboval slejvák. Pořád. Žádná změna. V jednu a ve dvě bude chcat. A tak jsem vstávající Báru v poledne nakrmil, oblékl a vyrazili jsme raději dříve. Auto jsem nechal mechanikovi, a šlapali jsme po obci dusnem zase zpátky. Bára byla krapet vykulená, když jsme po dvaceti minutách byli z procházky zpátky, ale už u dveří domu jsem z dáli slyšel zlověstné bublání. A přišel slejvák jak sviňa. No naplánoval jsem to dobře. Zapršelo, Bára brzy usla, já pokračoval v práci, dorazila ivonka, auto se opravilo (tři litry v tahu…) … zašli jsme si na pívo, ivonka se tam konečně po třech dnech také najedla, a nyní jsem v přítomnosti s šerem za okny u počítače. Třetina srpna pryč.

Co mě pobavilo, tak při návratu z hospody si ivonka všimla, že máme na autě vyměněné držáky espézetek … a na nich reklamu onoho nového mechanika. Nepadlo o tom ani slovo, ale stejně takhle „potichu“ to udělal před lety náš dvorní mechanik. Asi je to nějaké jejich občůrávání teritoria. S blbostma (pneumatiky, olej, atd) budu nyní jezdit k tomu místnímu, a s většíma věcma k tomu původnímu … tak uvidím, jestli budu mít pokaždé nový rám espézetky 😀

Ivonce jsem řekl, že jdu ještě pracovat, tak si sem upísnu asi jen tak lehce a krátce. Sám se tomu divím, ráno mě budík tahal z postele od 5:55 do 6:27, co pět minut … seděl jsem tu do čtyř… vlastně blbost, ještě v pět jsem tu byl. A pak šel za holkama, zajel pro pizzu, navečeřeli jsme se … no a jsem tu zase. 

Pracovní prázdniny … zajímavá situace, kdy jsem v červenci paralelně pracoval na třech „velkých“ zakázkách, liboval si, jaká to bude injekce do rodinného rozpočtu, a pak začalo být čím dál zřejmější, že z mé strany sice hotovo, ale jeden grafik (zadavatel) na dovolené, pak druhý klient na dovolené, emaily typu „Promiňte, celý týden jsem se k tomu nedostal,“  nebo „Fajn, považuju to za hotový, jedu na dovolenou, po návratu to výčtujeme…“ … je týden srpna pryč, žádná faktura vystavená, na běžným účtu po socku zdravku skoro sucho, a do dvacátého je třeba nakrmit hypoteční účet. Nojo, netřeba mi to říkat,  mám chtít zálohy, rozprostřít si kešflou … a nyní dva týdny v tahu pracuji na dalším velkém webu, pro realitní kancelář, jde mi to od ruky. Ale kdybych neměl tuto zakázku, tak nemám žádnou. Léto. Prázdniny. Divná to doba.  

Samozřejmě, bokem mám odkloněno dost peněz na to, aby mě takovýto výpadek nechal naprosto v klidu. Ale jakmile mi na běžném účtu přibude peněz, tak je převedu bokem, abych byl furt pod tlakem, že je jich tam málo a je třeba se víc snažit, pane správče! To je pak motivace k práci, vstávání, večernímu dohánění restů. A ne s tím ve dvě seknout a jít si vymýšlet práci kolem domu.

Bára dole ječí na maminku, vynechala jedno odpolední spaní a tomu druhému dala dvacet minut, tak už to každou chvíli zabalí. Roste jako z vody, lézt ještě neumí, leda se odšpichovat vzad, takže po podlaze obýváku couvá všemi směry. Ale nejraději by pořád stála a poskakovala, když ji někdo drží, sedala si … trochu napřed, i doktor na ni zíral. 

A co se tu dále dělo … koupili jsme si plynový gril, skoro nejlevnější, co se nabízí (to abych se ospravedlnil, že tu mrchtám na peníze, a vyhazuju za ptákoviny). A ten veget, otočit kolečkem, deset minut jej nahřívat, pět minut grilovat, a pak si bez nasmrádlosti kouřem debužírovat křehoučké šťavnaté masíčko … no jej. Pak jsem dobrousil zábradlí u schodů, a natřel jej základovkou, a včera konečně i vrchní barvou. Na stropě dílny jsem zlikvidoval další dvě vosí hnízda. Slimáci mi začali žrát i borůvky. V dílně jsem rozchodil staré halogenové světlo po původních majitelích (nastavování kontaktů zmuchlaným alobalem included), ale s 300W žárovkou se z něj začalo kouřit a topilo to víc než přímotop. Tak jsem si koupil 10W LEDkové. Rozhodl jsem se rozchodit plynový bojler, a při vyskládávání bordelu z kotelnotechnické místnosti jsem zjistil, že stěna za ním je úplně mokrá. Notypičo. Z druhé strany je koupelna, v daném místě vana a baterie. No super, to jako po půl roce praskla vodovodní (plastová) trubka ve zdi? Už jsem se viděl, jak se prosekávám do koupelny zdí z druhé strany, abychom nemuseli rozmrdat „nejmodernější“ místnost v celém domě, ale zdá se, že „jen“ protékalo jedno napojení baterie. Na kachličkách to nebylo viděl, ale co to kurva muselo být vody, než to prosáklo 15cm zdí na druhou stranu … ach jo. A kdoví jestli je to ono, jestli se nakonec fakt nebude sekat.

Do toho týden po výměně stabilizačních tyčí na autě začalo přibržďovat jedno zadní kolo – asi zatuhl pístek v brzdě a brzdová destička se pořád opírá o kotouč, a ten se zahřívá, zahřívá, ZAHŘÍVÁ, PÁLÍ, PÁLÍ, KURVA PÁLÍ! Kolo beztak ani nepůjde sundat, protože bude připečené. Domluvil jsem se s mechanikem, že přijedu, pak se to odpískalo, neměl čas, pak znovu nemohl, pak už mi to nezvedal, a byl odvezen do nemocnice z přepracování. Mno. Tak to budu muset zkoušet jinde, pokud možno než ivonka příští týden pojede do Brna … s hořícím kolem by to na rychlostce nebylo ono.

No a teď už k té práci. Za tři minuty osm. Pátek.

Z kanclu mám východ slunce jako na dlani, a neboť vstávám stále stejně (5:55) a cca shodně přicházím i k PC, tak si všímám, že mě již nevítá přímá palba paprsků přímo do očí, jakmile vejdu do futer … slunce je ještě za kopcem. Njn, je to měsíc od slunovratu.

Seno jsem dosušil, vonělo jak z pohádky, nezapršelo mi do něj, v pátek jsem jej sbalil do dvou plachet a zavezl na vozejku k dědovi, už s temnými bouřkovými mraky za krkem, ze kterých ale nakonec nic nebylo. V pátek … v pátek před pěti dny, a nebo už jsou to skoro dva týdny? Asi minutu jsem tu seděl, upíjel kafe, a dumal, jestli se mi do vzpomínek už nenacpal týden navíc. Ale asi ne. V pátek jsme se ještě sešli obě rodiny u našich na zapití tchánových padesátin, poseděli, povykládali, Barborka kolovala z náruče do náruče … 

Když se mi posekáním louky naskytl nový volný prostor, tak jsem se vrhl na hromadu starého dřeva, co mám vedle hromady kompostu. Větve na spálení bokem, ty půjdou časem do plamenů, ale pod nimi bylo ale pět šest obrovských pohnilých starých polen a vykopaných kořenů ještě po původních majitelích. Odklidil jsem je sem „mimo pohled“, ale čekat roky, až se tam finálně rozpadnou? Vytahal jsem je doprostřed louky „na sluníčko“, ať pokud možno poschnou s plánem, že je pak zkusím nadrobno rozsekat, bordel přidám do kompostu, a „tvrdší“ zbytek přihodím na oheň při pálení větví … ale pak mi taky došlo, že to můžu naložit na vozejk a přizastavit někde v lese a tam to vyhodit. Nahnilé dřevo … 

Ale tímto odklizením hromady dřeva se mi také uvolnilo místo vedle hromady kompostu, a já se mohl vrhnout na další projekt – přeházet (a více promísit) tu obrovskou hromadu kompostu o dva metry vedle. Jaj! A kdy na to jít jindy než v neděli v šest večer? Dvě hodiny jsem házel lopatou, až jsem hromadu posunul o dva metry bokem… smál jsem se, když jsem narážel na na troud suché vrstvy, které jsem tam přidal před dvěma měsíci. Inu, je to hotovo.

V pondělí posekat zase celý trávník, a včera jsem rozkvičel rozbrušku a vrhl se na staré zábradlí opět přivařené ke schodišti, aby se mohlo nově natřít. Nikdy jsem nic nebrousil ani nerozbrušoval, ale dopadlo to dobře, i když po nějaké hodině a půl jsem byl úplně zeleně zaprášený starým nátěrem, a měl obroušenou menší polovinu … tak dnes pokračování. A hned natřít základovkou. Doufám, že mi to dnes do rána neorezlo. 

A tak jsem se konečně rozhodl pokosit „louku“, jak říkám plácku za domem, což je takový jakože trojúhelník … nic tam není, jen tam roste tráva, nechodí se tam, proč to sekat. Obzvlášť když mi pořád narůstá hromada posekané trávy a jiného bordelu, kterou také budu muset časem řešit. Louka už to byla vysoká, půjčil jsem si od táty křoviňák a vrhnul se na to. Nejdříve jsem vyžinovačem vyžínal kolem rantlů, borůvek, atd, pak sekačkou posekl celý trávník (div ne v poklusu), pak si zajel k našim pro křoviňák, a pustil se do vyšší trávy. Část louky byla vzrostlá, ale řídká luční tráva, ale v části blíž ke stromům (šeřík a bez), a obzvlášť na místě, kde jsem na jaře zakopal veškerý kompost předchozích majitelů, to byla naprostá džungle husté zelené trávy. První část šla vzít strunou, stejně jako meze kolem pozemku, ale pak jsem musel nasadit nabroušený nůž, a i s ním to bylo peklo. Potřeboval bych, aby vedle mě pořád stála ivka a odhrabovala trávu bokem, ale mám jen jeden štítek a sluchátka, všude lítaly kamínky a mraveniště, a tak jsme s tím bojoval sám. Trávu jsem měl do hlavy zamotanou asi pětkrát. 

Ale je pokoseno, a suším 🙂 Všechno to odvezeme dědovi pro králíky, nebo ať to spálí, prostě jak uzná za vhodný … ale seno z té vzrostlejší části bude asi kvalitka. Děda pořád nadává, že cokoli nasuší, tak je jen nějaká metlice, co králící nechtějí žrát, ale tohle seno byla vyloženě zelená vysoká tráva … ti se vypasou, kluci ušatí. No, na loučku pomalu svítí slunce, nechám poschnout rosu a půjdu ty dvě kopky rozházet. Úplnej farmář.

Už sobota byla počasím krásná, to se odpoledne stavili naši se sestrou podívat se na Báru, a zašli jsme si společně na pívo. Teprve neděle ale měla přinést letní horko. Já na něj čekal už od šesti ráno, popíjel kávu a pracoval, až bylo někdy k půl deváté, holky vstávaly, a já si plánoval, kam vyrazím na dopolední projížďku na kole … nebyl jsem si úplně jistý, bude-li takhle brzy ráno dost teplo na vyjetí v dresíku, ale bylo to naprosto fajn. O půl desáté jsem byl na kopcích a mimo silnice si to štrádoval mezi poli obilnil, nad hlavou jen modré nebe, výhledy do daleka … Bylo krásně. Nejraději bych tam někde snad celý den jezdil dokolečka … cyklistická nirvána. Pak jsem změnil plány, neb jsem se trochu přiblížil k našim, a tak jsem přejel pár kopců, sesvištěl lesní cestou do údolí Svratky a byl ve své „rodné“ vísce. U našich jsem si odpočinul, vypil pívo, povykládal, a tak akorát vyrazil po asfaltu na jih za ivonkou na nedělní kančí řízky 🙂 To už jsem dorazil úplně vyřízený, formu opravdu nemám. Po obědě jsme se vydali za jejicho a pak společně k babičce, zpět jsme se stavili na jedno točené, a pak už jen já s ivkou a malou na večerní pívo (a Bářin předvečerní spánek) do hospody tady u nás. Byl nádherný teplý večer, Bára spala v kočárku, … a bylo nám fajn. Tohle byla neděle jak ze sna.

Opět sobotní budíček ještě před šestou. Vzbudil jsem se sám, budík to ani nestihl … ale nevím, jestli to bylo neklidným spánkem z přemíry večerního vína, a nebo bolestí zad ze zvedání obrovského šutru. Což je vlastně činnost navazující na poslední zápisek před ale 10 dny, kdy jsem před schody kopal díru pro nasypání kamení a štěrku – provizorního řešení, abychom ze schodů nešlapali hned do trávníku (= na hlinu). Díru jsem vykopal, navozil do ní skoro všechno kamení, co jsme při hloubení základů pro schody vykopali, a bylo třeba zajet s vozejkem pro štěrk. A když už, tak jestli bych ivonce nejdříve nedovezl půl tuny dekoračních oblázků, které tam také prodávají. Zastihl jsem tam právě bagristu, co mi to na vozík nabral, nebylo tedy třeba naložit pět metráků lopatou, ale složit u domu už jsem si to musel sám. Navozil jsem to ivonce na dlážděnou terasu, podél jejíž jedné strany si udělala cca za 60 čísel široký dekorační záhonek s několika keříky, a chtěla jej celý vysypat těmito oblázky. To už jsem nechal na ní, a svištěl pro další vozík štěrku. Pětkrát šestnáct plných lopat, vše poplatit, a hurá to zházet do díry zaplněné kamením. A mohl bych práci kolem schodů považovat za dokončenou, kdyby mi nezačalo brutálně vadit, jak se ten štěrk rozlézá do trávníku … a tak jsem po pár dnech využil žulové dlažební kostky, a vytvořil štěrku kamennou zábranu decentně zapuštěnou do hlíny. A navíc to vypadá docela dobře.

No a podobně mě strašně točil onen ivončin dekorační záhonek z jedné strany ohraničený obrubníkem terasy, ale z druhé ničím … a oblázky pomalu se rozlézající do trávníku … tyhle „drobnosti“ mi fakt strašně vadí. Mulčovací kůru rozlezlou ze skalky do trávy všemi směry, prorostlou zelení … uááá, jen ta představa! No a tak jsem se včera vrhl na cca 5 metrů dlouhou hranici kolem oblázkového záhonku. Problém byl, že dlažebních kostek už mám minimum, a ostatní kamení jsou nevzhledné mramorové balouny … nedá se nic dělat, nebude to hezká řada obdélníkových kamenů zapuštěných do hlíny, ale řada tak nějak sedících balounů … začal jsem jedním přece jen obdélníkovým, přesně jej usadil a utemoval kamínky a hlínou, a vybíral následující kámen … a kdybych tenhle tady trochu odsekl, tak by byl taky cca obdélníkový. A tak se nad kopcem hodiny neslo třískání majzlíku do mramoru, jak jsem se snažil z všelijak tvarovaných šutrů vykouzlit alespoň na jedné straně zdání rovné obdélníkové plochy. Tři a půl hodiny neustálé práce, bez zastavení i bez píva … tedy dvakrát jsem se zastavil – poprvé, když mě při sekání kamene nadzvukovou rychlostí letící odštěpek bodl do holeně a po noze mi začal téct regulérní pramínek krve, a podruhé poté, co jsem po hodinách dřepění zjistil, že necítím dotek na levém lýtku. Tak jsem zmrtvělou nohu rozchodil, a dál pokračoval. Zbýval poslední úsek ke zdi domu, kde je betonový jakožechodník … tam kamen nezakopu. Ale mám bokem jeden obří vyšší šutroplacák, který by tam sedl jak prdel na hrnec. Jen ho naložit, popovézt na kolečku, zase zvednout a usadit na místo … no, v zádech to cítím. A bylo hotovo. Pouklízel jsem zbylé kameny, pouklízel vše ostatní, dorazila ivonka s malou a pochválila mi to slovy „No jako luxusní!“, za což jsem poděkoval slovy „Chval víc!“, a šel si domů vypít lahváča na ex.

Tak tím jsem se bavil včera. Co jiného za ty dva týdny … v sobotu šla ivonka se švýcou pařit, a mně bylo oznámeno, že budu hlídat Báru. Nijak mi to nevadilo, jenže Bára večer nějak přeťápla únavovou hranici, kdy jsme jí chtěli dát ještě najíst, než půjde spát … pak už vypila jen půlku flašky a vztekala se, a řvala únavou, ale usnout nemohla. Choval jsem ji, utěšoval ji, zatímco se ivonka chystala ven, ale malá řvala a řvala. No říkal jsem si, že jednou usnout musí. Ivonku jsem musel div ne vyhodit z domu, jak se mi snažila pořád před odchodem radit, ať vyzkouším to či ono, ale nic nefungovalo. Bára plakala unaveným pláčem, dudlík nechtěla, ležet v postýlce nechtěla, ležet na dece na zemi nechtěla, jen brečela a vřískala únavou, slzy jí tekly po tvářích až do uší… zkusil jsem ji povozit v kočárku, což na ni najednou okamžitě zabralo. Utichla, zkoumala hračky, za chvíli zabrala … a za pár minut se s řevem probudila. A vše nanovo. Co když ji dráždí něco v plíně? Položil jsem ji na přebalovací pult, a tam v leže ztichla, natočila se hlavou k nějakému plyšákovi a hrála si s jeho nožičkou, potichu, v klidu a míru, bez pláče. Hm. Koukal jsem na ni, hýbal jí s nožičkama (kdyby to byly zaražené prdy), a Bára pomalu usínala. Tak jsem ji jen vzal a přemístil do postýlky, a odešel. A bylo ticho. Po chvíli jsem ji zkontroloval, spala, zakryl jsem ji peřinou, zapl monitor dechu, nalil si víno a šel k televizi. Je to paradoxní, ale jako by tenhle divoký „táta a dcera“ večer posílil moje otcovské city 🙂 Často jsem měl s Bářiným řvaním problém, vadí mi hlasité zvuky a takový ječák deset čísel od ucha, když se v nejlepší vůli snažím malou utěšit, ještě nejlépe když během toho vyplivne dudlík na zem, který se s dítětem v náručí fakt blbě zvedá, tak ten mě dokázal vyloženě rozzuřit. Ale když jsem ji v sobotu choval, a musel se o ni postarat já, zatímco ona usedavě plakala únavou sama nevědouc, co se děje, tak se ve mně něco hnulo. A když jsem pak po hodině uspávání stál nad postýlkou a Bára konečně spokojeně spala, dojetím se mi draly slzy do očí (a to i teď, když to píšu). Od toho dne – i když to nějak neumím slovy vyjádřit – ji mám „mnohem víc rád“ 🙂 Těším se, až ráno uslyším z přízemí pohyb, kdy holky vstávají, a půjdu se s malou pomazlit a zalaškovat, pochovat ji, povykládat si, jak se spinkalo a jak bude ten den maminku zlobit …

V úterý a středu byly červencové svátky, vyjeli jsme si do Lednice jezdit s kočárkem po zámeckém parku. No hodina a tři čtvrtě cesty tam, a pak 25 minut popojíždění k parkovišti – Lednice úplně zablokovaná auty. Tři auta po nás parkoviště zavřeli a šmitec. Strávili jsme tam celé odpoledne, a domů vyráželi až asi o půl paté, jenže kvůli objížďce jsme to museli vzít jinak než dle plánu, a pak ještě špatně odbočili, a místo po hlavním tahu na brno se museli srát přes jihomoravské dědiny … domů jsme jeli snad dvě hodiny, Bára byla v sedačce úplně durch zpocená a plakala, já se ji snažil utěšit zatímco ivonka řídila, ale dokud asi po patnácti minutách neusnula, tak nešlo nic dělat. Co může člověk dělat, když je malá úplně zpocená? Zapnout klímu na 17 stupňů? Nedalo se dělat nic, jen to vydržet a co nejrychleji být doma. No byl to dlouhý den …

Je sobota, bude půl osmé … čas něco dělat.

Schody jsou skoro hotové, v neděli jsme usadili poslední. A já dostal za úkol před schodištěm ještě vykopat na šířku schodů a délku 120 cm půl metru hlubokou díru – tam navalím kamení a na to štěrk. Bude to jen provizorní řešení, až se vybuduje příjezdová cesta a položí na ni dlažba, tak se dodělá dlažba i ke schodům.

No, a tuhle díru jsem šel kopat včera … a nějak mě to zmáhalo. Jako by bylo znát, že jsem spal méně než jsem zvyklý. Malouš byl po očkování a přes den měl spavou, ale večer se jí nechtělo spát a probouzela se, a nakonec někdy po půlnoci regulérně na hodinu vstávala, kdy my šli teprve spát … starala se o ni ivonka, a já bych očividně usnul i kdyby se nám vedle ložnice naboural kamion s činelama. Ale spal jsem slabých pět hodin, a celý den byl zdechlý, no a s lopatou se to pak projevilo okamžitě. Ale vykopáno … bylo k sedmé, kolem domu jsem se ploužil jako zombie, a na závěr jsem omyl a očistil pár křemenů, co jsem vykopal a dával stranou. Poslouží jako dekorace, a nebo bude mít Bára časem drahokamy na hraní.

Naši dnes odlétají na dovolenou, budu jim tedy jezdit zalévat zahrádku a krmit kocoura. Bude pěkně, možná sem tam pojedu na kole, večerní projížďka … jaj! Ale teď do práce … po dlouhé době se mi toho sešlo fakt hodně a dva týdny teď budu mít dost napjatý. 

Na to se mě ptá Google Music. Pro čiperné vstávání? Čtení novin? Příprava snídaně? Inu, tak uvidíme, co bude ta „Popová klasika pro začátek dne“ …

Opět jsem z postele vylezl v šest, a po třech dnech tropických veder je neděle zatažená, po dešti, před deštěm … ach jo. Poprvé po pár dnech bych měl čas jít si na pár hodin vyjet na kole, a zase kulový. Ve čtvrtek, v první den 30°C hiců, jsme s tátou a tchánem usadili druhý schod. Říkali jsme si, jak už to máme v paži, když po prvním schodu víme jak na to, a stejně prd a bylo to na dvě hodiny. Skončili jsme k šesté, a já s tchánem hned skočil do auta a jeli jsme k nim. Ve sklepě v chladnu vanička s 60 pstruhy, které bylo třeba kuchnout, opláchnout, a naložit na páteční uzení. Propláchnout jsme je jeli k řece, v kroxkách jsem stál v proudu a liboval si … po tom horkém dni to byla fajn chvíle. V osm večer jsme měli i naloženo, a já jel domů. Spát jsem šel ještě za světla …

V pátek po o jsme s Bárou sjeli do city na lehký nákup, především ale pro bazének, aby ji bylo venku pod slunečníkem čím zabavit. No byla z toho dost zaskočená, ležela v něm na zádech roztažená jak mořská hvězdice, a ani se nehla 🙂 Já ještě povracel kastle a před horkým víkendem nakoupil pívo – i tchánovi, takže jsem jel se 4 kastlama jak pan velkopivař. Sice si dám průměrně jedno pivo denně, ale jedu systém dvou kastlů → z jednoho brát, a druhý plný mít hned v záloze. Pak se tu sejde na návštěvě ivončina rodina a lahváče se otevírají nervozitou sami ještě v kastli, a deset kousků proletí kolem během pár hodin. No, a tak jsem v těch 75°C ve stínu běhal s pívem zpocený od hlavy k patě. Peklo venku, peklo. Pak jsem zase dorazil k tchánovi, a nachystali jsme uzení – sestavili (druhou) půjčenou udírnu, navázali pstruhy na provázky, navěsili do roztopených udíren … no a taky bylo šest večer, a šli jsme s ivonkou domů. Tentokrát jsem neřídil, proti pocení jsme si s tátou tedy něco dali … a usnul jsem u televize, až mě ivonka naštvaně vykopala do postele.

Sobota, další den hiců, a také den dětských rybářských závodů. V šest na nohou, snídaně u vyřizování e-mailů, pak ivonce snosit z patra do auta ceny pro závodníky, nacpat tam i kočárek, aby mohla později jen nasednout s Bárou ve vajíčku a jet … po sedmé jsem na kole sjel k tchánovi, rozebrat udírnu a naložit na vozejk, pobrat vše potřebné, a hurá k rybníku to vše chystat a připravovat … tvrdej den to byl. Peklo, ale já jako zkušený rozhodčí si zajistil kontrolní stanoviště prakticky pod jediným stromem, co kolem celého závodního úseku je, a s mirdou jsme tak oba poločasy strávili v sedě ve stínu. V sedě proto, protože to absolutně nebralo. Chudáci malí lovci zkoušeli co šlo, ale pstruhům to bylo u prdele. Jindy jsem zaliskaný od pstruží krve od hlavy k patě, a včera jsem si sáhl tuším na dvě ryby. Pár ryb se chytlo, lovci dostali ceny, a zbytek nachystaných cen se rozdal losováním 🙂 Pouklízelo se, a relaxovalo se u vody … ivka s mirdou se snažili něco ulovit, ale mimo jednoho proseru to byl absolutní zmar. Já se o to raději ani nepokoušel, stál jsem ve stínu se studeným pivem a ryby mi byly ukradený. Když neberou od božího rána, tak si to rozhodně ve tři hodiny odpoledne nerozmyslí … obzvlášť když voda v rybníku teplem div nevřela. K šesté jsme byli doma, já ze sebe konečně smyl všech pot a horko dne, a uvelebil se na gauči … odkud mě spícího ivka zase vykopala, že ona si jde sednout ven, a já ať jdu spát. Už jsem si čistil zuby, ale rozmyslel jsem si to, nalil si vína a šel si sednout za ní na terasu. Už nebylo horko, nad hlavou nám pluly divoký mraky, jak se na západ od nás bouřilo … spát jsme šli nakonec o půl dvanácté, pitomý prodlužovaný POR-CRO fotbal, na který jsem se chtěl dodívat, když už jsem se díval od poločasu…

A je tu nedělní ráno, čtvrt na osm. Bude pršet? Nebude? Domluvili jsme se na usazení posledního schodu, v týdnu už nebude čas …