Minulou sobotu ráno byla kolem domu jinovatka, mínus pět v noci, plus šest přes den … tchán slavil narozeniny, došli jsme tam pěšky a kolem řeky se pak se setměním s baterkami a čelovkami zase vraceli. Ovšem neděle už byla jiná káva – jasno, sluníčko, k deseti stupňům. Teplota neohromí, ale na sluníčku… to je pak něco jiného. Den jak víno na poobědový výlet, jaj!
A hovno. Protože dětský karneval … ach jo. Od desíti na sokolovně, tahání stolů židlí všeho, pak dvě hodiny tralala, a zase sklízení všeho a tahání stolů židlí na svá místa. Strašný. Děti se samozřejmě vyblbly náramně, ale člověk se díval velkými okny na krajinou a městečko zalité ostrým sluncem, a záviděl všem, kteří si to právě vyšlapují někde po polní cestě … no ale čas přestat hledět z okna, losuje se tombola. Ta byla bohatá, Adam měl vyhlídnuté elektroautíčko na zahradu, a bylo mu úúúplně jedno, že máme už roky lepšího a většího traktora. Ten je holt okoukanej. Takže cena č. 2 byla jasně jeho. Nakonec si šel pro jednoho plyšáka, pak druhého plyšáka, Bára bez úspěchu. A pak se losuje první cena, nafukovací vířivka, los 145, a ehjle, před bárou modrý los 145. Tradiční velmi oblíbená situace „pořadatelé akce vyhrají v tombole první cenu“ … vířivku. Takovou – putovní. Ona totiž byla první cenou už na dospěláckém plese dříve, a vyhrál ji Petr, co ji do tomboly také dal, a navíc je hlavní pořadatel toho všeho. A místo aby los stopil a losovalo se znovu, tak ho strčil švagrové, ať pro to jde ona. A šla, a celý ples si pak samozřejmě myslel, že ji vyhrála ona. No, o měsíc později je vířivka opět v tombole, a vyhrají ji zase další pořadatelé. Ach jo.
Bára s lístečkem spěchá za vyhlašovatelkou, jdu za ní, aby se netahala s obrovskou krabicí, pak nám dojde, že ji stejně necháme na pódiu, teď ji nikam nosit nebudeme, přijdu zpátky ke stolu a Bára za mnou brečí a slzy jak hrachy. Ona celkem nevěděla, co je v tombole, respektive co je první cena… všichni si odnáší velké pyšáky, hry, velký domeček pro panenky … a když si ona nadšeně přijde pro PRVNÍ CENU, tak jí ukážou velkou krabici s jakýmsi nafukovacím bazénem. Pro dospělý. Chuděra malá, to zklamání bylo úplně hmatatelný. Postupně mi to takhle docvaklo. Vířivku stejně nemáme kam dát, na terasu se nám s posezením a grilem nevejde, další krám do chalupy vyžadující další údržbu fakt nechci, stačí mi bazén přes léto … tak jsem Báře slíbil, že to rozmyslíme, a případně vířivku prodáme, a za ty peníze pak koupíme její vysněný domeček pro eloel panenky (= L.O.L). Holt vyhrát vířivku v ceně cca 12 000 Kč je fajn, ale jako první cena na dětském karnevalu je to fakt napiču. Po pár dnech jsem vyfotil krabici, posvěsil ji na bazoš za 8 000 Kč, druhý den se ozvala paní, jestli jí ju nenecháme za 5000, napsal jsem že ne, a popsal celou tu dětskou anabázi, ale že jí slevím 1000 Kč. Ruka v rukávě, přeprava objednaná, a to se ozval ještě další zájemce … já regulérně myslel, že to budeme čtvrt roku udávat, v předsíni těžká krabice jak kráva. A hle, lidi si žádají vířivky! Fyjalova drahota!
No, ale vážně za ta kamna vlezem? Tou hezkou nedělí totiž začal luxusní jarní týden, kdy přes noc mrzlo, s hvězdičkami a Měsícem, a přes den vylezla teplota na 15-17 stupňů, azur, jasno … každý den. Vysedával jsem na terase, nahříval se. Že bych ostříhal motýlí keře? Loni jsem to udělal tak radikálně, že jsme si nebyli jistí, jestli vůbec ještě obrazí, a očividně ano, tak letos jsem byl ještě radikálnější. Pak že vyreju pichlavé keříky, co mi už roky pijou krev, a ivka to konečně dovolila … a houby, zasmál jsem se své naivitě, když se rýč pár čísel pod povrchem zapíchl do tvrdé zmrzlé ledové země. No, sluníčko svítí, ale jaro ještě není.
Dětský karneval měl navíc ještě ten „přínos“, že Adam v úterý lehl. Teploty, horečky, nurofen, telefon, tablet, gauč. Den za dnem. V pátek už byl konečně klid, zdravé dítě bez teploty, klidná noc, v sobotu dopo také, tak se odpoledne projdeme na zákusek a kávičku kolem řeky. To vomrchtal jak sviňa, nechtěl jít nikam pěšky, furt že ho bolí stehno, že ho bolí žebra … začátek procházky tedy velice příjemný, ale pak to rozchodil. Do cukrárny jsme došli v klidu, tam do sebe nasoukal kopeček zmrzliny, a začal se třást zimou a začalo na něm být vidět, že není OK. Pak teplota, horečka, a jestli k němu za tuhle noc ivka stokrát nevstávala, tak padesátkrát určitě. Tak pokračujeme dále …