Junova reality-show

Týdny podzimu pádí vpřed, tak jako roky života – najednou je mi čtyřicet. Třicetiny jsem slavil, a tohle je také číslo kulaté jak sviň, ale co s tím už. Ivce bude 40 na jaře, tak buď uspořádáme nějakou párty tehdy, a nebo to vyšumí. Ivka mi nadělila wellness v Kolštejně, přímo na narozeninový víkend, děti měly domluvený pobyt u babičky … 

A pak záhy před narozeninami umřel starý děda, tedy děda ivky. Devadesát let dávno pryč, síla a vitalita taktéž, když se ještě mermomocí loni postavil i s berlou ke štípačce (a nikdo mu to nemohl rozmluvit), tak letos od jara už zůstal odkázaný na kolečkové křeslo, a celodenní péči tchýně. A s koncem léta už bylo zřejmé, že to vše míří k nevyhnutelnému konci, už to byl naprostý plynulý „konec života“. Umřel doma v posteli, v pátek, a my měli na příští – obvykle „pohřební“ – víkend objednaný (a zaplacený) wellness. Nenaděláš nic. Samozřejmě jsme odmítali, aby se kvůli nám nějak pitomě šoupalo s pohřbem, ale i přes to to tchánovci rozhodli, že bude pohřeb v pátek. Odbyde se to ve všední den, a člověk má víkend na to se z toho sebrat, než tím strávit celou sobotu. A my můžeme hned po pohřbu vyrazit na víkend. 

(Pokračování textu…)

Devátého října, a podzim venku moc znát není – po zářijových deštích/povodních je vše zalité a plné života, listí se barví jen trošku … vlastně mě to překvapilo včera ráno, když jsem se vracel z rozvozu dětí a viděl, jak větřík odnáší listy nějakého stromu přes silnici na louku. To zatím moc vidět nebylo. Nijak krásně už ale není, přitom dnes byla úplně vlahá div ne letní noc, někdy v deset večer bylo stále patnáct stupňů. 

Před měsícem nakonec dopadla ona sestřeničina svatba o povodňovém víkendu. Výhled na sobotu byl nejdříve trochu pozitivnější, ale bohužel, od rána chcalo jak sviňa, zvedal se vítr … v rámci rodiny jsme si přeposílali instrukce, a když došlo od nevěsty instruktážní video ve stylu „tady na té louce se měla konat svatba (záběr na rozmočenou louku), … , a támhle na tom paloučku u řeky jsme se chtěli brát (otočka a záběr na regulérní rozvodněnou řeku rozlitou desítky metrů do okolních luk), … a tohle je zatopená příjezdová cesta k restauraci…“ … tak já zíral na telefon s absolutním wtf a „to přece nejde!“.

(Pokračování textu…)

Za okny vítr rozfukuje déšť, nad střední Evropu od jihu dorazila vláha z teplého Jadranu, od severu zase chladný vzduch, a několik dní se to tu bude vypršovat. Celá republika je připravená na povodně, a čeká, čeká … včera tu napršelo 20 mm, dnes už do jedné hodiny 34 mm a prší dál. Ve sklepě už mám vše připravené, čerpadlo, hadice, voda mi tam nastoupá s naprostou jistotou. A také že jsem se konečně „dočkal“, kontroluji to co pár hodin dva dny, a před chvílí už se na obvyklém místě objevil nesmělý čůreček.

Škaredě bylo už v pondělí, po třech týdnech sucha napršelo 22 milimetrů. A ve Fifince jsem si vzadu všiml loužiček vody na gumových koberečcích. Kde se tam kurňa ta voda bere? Po chvíli googlení to bylo jasné, známá bolístka fábií, zatékání přes zadní dveře. Kolem okének vždy trochu vody zateče do dveří, s čímž se počítá, otvory úplně dole zase vyteče ven pod auto. Jenže stéká po stěnách dveří, kde je z vnitřní strany auta krycí plechový dekl objetý těsněním … a to po letech doslouží, voda protékající po vnitřní stěně dveří prosákne ven, a do tapecu, a z něj už dovnitř do auta. Ani se toho nemusí moc všimnout, ale až se budou teploty honit kolem nuly, tak se zamlží okna zevnitř, a nebo také zevnitř namrznou, to je největší chuťovka. Takže původce těchto zimních problémů asi odhalen … nakoukal jsem videa, objednal příchytky tapecu, která se při jeho sundávání zákonitě ulámou (říkali ve videu), a výhledově se na to chystal, dokud nebyl v televize náhle výhled na čtyři dny trvající déšť a stovky milimetrů vody. Oukej, není nač čekat 😀 Odpáčil jsem tapecy, olámal příchytky, a problematickou spáru objel silikonem. Tak snad. Druhý den déšť, jeden tapec suchý, druhý mokrý, kurva! Tááákže vytáhnout slunečník/deštník, a v dešti a zimě se pustit do festovnější opravy, holt málo silikonu. A vyřešeno, dnes tapec na obou stranách suchý, jupijou. 

(Pokračování textu…)

Úplně z toho na mě padá deprése, uteče to jako voda. Šokovalo mě to po návratu z Řecka, když jsem po páté vyšel z domu a ono … takové nějaké … šero? Za těch cca 10 dní, co jsme nevstávali do práce, se čas posunul, a ráno to začalo být znát. Jeden z dalších dnů byl pak pod mrakem, a to byla regulérní temnota, v kuchyni jsem si musel rožnout. Jóó, a kde ty loňské sněhy jsou, poslední dny srpna, a chodím bránu otevřít v úplné tmě, kdy na východě nebe teprve světlá. Naštěstí nás čekají krásné slunečné tropické dny, kdyby bylo ještě zima a zatažený, tak by to bylo fest blbý.

(Pokračování textu…)

Ivka dumala, že bychom do konce prázdnin ještě někam na den dva vyrazili, ať nesedíme měsíc doma. Jenže víkendové programy do konce léta docela naplánované, a jediný schopný byl teď v polovině srpna. Řekli jsme si, že bychom mohli konečně do Beskyd, kde jsme spolu ještě nikdy nebyli, a také tam nevyrazit na sobotu do davů turistů, ale už třeba od čtvrtka … takže nutnost nejen volného víkendu, ale i aby si ivka mohla vzít v práci dovolenou. 

Vyrazili jsme ve čtvrtek celkem brzy ráno, do navigace rovnou parkoviště pod Pustevnami na Radhošťu, skoro tři hodiny cesty. A byly to otřesné tři hodiny cesty. Navigace nás vedla celkem přímo na východ nejkratší možnou trasou, ale dokud jsme u Přerova či kde nenajeli na dálnici, tak nás tahala i „silnice se v zimě neudržuje“ okreskami. A bomba bylo asi tak 10-15 kilometrů táhnutí se za starou odtahovkou, která se do mírného kopce plazila na dvojku, valil se z ní černý dým a táhla za sebou nějakou fábku či co. Protože proč by jinak jela tak pomalu. Aha, tak netáhla … odtahovka jela očividně někam do servisu, protože do i mírného kopce byla schopná jet asi tak 25 km/h když moc (a v oblaku špatně spálené nafty), a fábka byla doprovodné vozidlo (pro odvoz řidiče od servisu). A ty pičo to v těch zatáčkách náklaďáček a osobák prostě nepředjedeš, ani o-čk-o nenasadííííš! A když rovina, tak auta v protisměru, úplně pokaždý. Byl bych se už zoufalstvím zakousl do volantu, kdyby nehrozilo, že si na té okresce akorát vyrazím zuby … najeli jsme na dálnici, a na Holomóc a dál, sem tam kapka na skle, zataženo, přes rožnov už jsme jeli v regulérním dešti. To nám to začíná, když chceme za dvacet minut vystupovat z auta. A na to, že bylo sotva poledne (ve čtvrtek!), tak bylo parkoviště na Pustevnách fest zarvané. Už nepršelo, mikiny jsme si ale vzali, a došli na Libušín na pivo a aperol … a všude kolem hlava na hlavě. Jak to, doprčic, ve čtvrtek? „Poláci mají dneska státní svátek,“ vysvětlila servírka. A prostě celý jižní Polsko vyrazilo do Beskyd, očividně. Super.

(Pokračování textu…)

V pátek přišel 38 kg balíček, nový bazén. Starý gumák s nafukovacím prstencem sloužil šest let, tolik lepení prstenec také asi měl, nakonec začal ucházet kolem šlauchu, to jsem loni zapatlal silikonem a drželo to, letos se šlauch už skoro odlomil… zalepit tavkou, zalepit silikonem, znovu silikonem … nějak to drželo, ale prstenec lehounce ucházel stejně, a neobjevil jsem kde. A navíc, když jsem před létem vytáhl tenhle modrý bazén a začal jej chystat, tak byly děti zklamané, že to je furt ten malej bazén. U dědy mají větší, hlubší …  mrdat na to, studený bazén plný bordelu z břízy se přes poledne vypustil, a jal jsem se chystat ten nový rámový, 3,66 x 1 m. A chystání na pohodku, sestavený raz dva, napouštění, vyhlazený dno, smontovat nové schodky … a do večera byl do 3/4 naplněný. A ledový.

(Pokračování textu…)

Ivonka chtěla letos k moři. A já nechtěl, protože spíše potřebujeme nové auto než se válet u moře, takže se kolem toho občasně opatrně našlapovalo. Jenže ona dovolená v tuzemsku může také vyjít na cca stejné peníze. A děti jsou snad poslední ve svých třídách, které ještě neletěly letadlem a nebyly u moře. Společenský i rodinný tlak na mě tedy tlačil fest, a dotlačil mě ke koupi zájezdu na Rhodos. Zvažovali jsme všelicos, letenky na sebe, Booking, Řecko, Itálie, Mallorca, last minute … a každý den byli čím dál překvapenější, jak ubývá možností. Až to dopadlo last minute zájezdem na Rhodos, zlevněným ze 100k na 60k, se všemi nevýhodami, které jsem zprvu odmítal – odlet z Prahy (+2k za parking), odlet ve 4:45 (tvl jak se budeme s dětmi přepravovat, abychom byli po druhé na letišti?), transfer na Rhodosu z letiště do destinace aspoň na hodinu (ještěže to tedy bude ráno), hotel „ve vnitrozemí“ cca 500m od pláže (a tedy bez „své“ pláže a nutnost pronajímat lehátka a slunečníky) … no ale nenaděláš nic. Co ale bylo fajn, tak jsme měli vyloženě rodinný bungalov (4 postele), což mnoho nabídek nenabízelo, a součástí hotelového komplexu byl také malý aquapark s tobogány. Třeba se tam děti taky vyžijou.

(Pokračování textu…)

I stalo se, po letech opět v Praze. Bára se tam jako tuším dvouletá v kočárku podívala, Adam až nyní v pěti letech. Vyrazili jsme ve středu ráno, najeli na dálnici, podjeli Prahu po jižním okruhu a kolem řeky do jakéhosi tunelu, který nás vyplivl v Dejvicích na Milady Horákové, a za dvě minutky jsem odstavoval auto na parkovišti u Nádraží Dejvice. Ubytování jsme měli minutku chůze od něj, ale bylo ještě brzy, takže ideální řešení nechat vše v autě, na záda baťohy a hurá do víru velkoměsta.

(Pokračování textu…)

Blíží se slunovrat, a slunce mi začalo svítit do okna už někdy před šestou … a na kopce lesy kolem svítilo už po páté, když jsem šel rozespalý otevřít bránu. Azruo, jasno, krásné „letní“ ráno. Konečně. Poslední týdny jara nebyly nic moc, co chvíli pršelo, a v zemi je vláhy až až, ale tak nějak … není to ono, bez toho sluníčka. I bazén se chystal o dva týdny později než před rokem. A tím také tento víkend začal – v pátek ráno se Adámek od auta do školky šoural nějak podezřele neochotně, a přitom bezdůvodně, k ničemu nedošlo. Ani v šatně se mě pak nechtěl pustit, nikam jsem nespěchal, tak jsem se ho snažil rozmluvit, co se děje … až jsem mu nabídl, že pokud chce a udělá mu to radost, tak pro něj přijedu „po obědě“. To zabralo, a šel do třídy, a mě si vzala (celou anabázi sledující) učitelka stranou s tím, že si všímají, že Adámek bývá poslední dobou bez nálady, smutnější, nechce se zapojovat do různých činností, a že ho samozřejmě nenutí, ale myslí si, že v tom hraje roli to, že jeho „milá“ a nerozlučnou dvojici doplňující Kristýnka je hodně oblíbená, a chce si s ní hrát více kluků, a už není jen Adámkova. A jéje, trápení. Nenaděláme nic. 

(Pokračování textu…)

Dřevo. Dřevo. Jenom dřevo … že já tehdy tu vyvažečku dřeva odsouhlasil. Já vůl. Nedělám nic než jen kolem dřeva. Ale už se to chýlí ke konci. Dřevo mám v metrákových dvoumetrech složené na trávníku, většinou 30-50cm průměr. Musím si tedy nachystat starý koberec, na kterém řežu, abych neměl trávu plnou nevyhrabatelných pilin. Vytáhnout z garáže, dotáhnout, rozbalit, naštimovat, na něj čtvery kulánky jako podkladky, aby byla kláda trochu ve vzduchu … a ty ještě zajistit polínky, protože je to celé v mírném svahu. Pajcrem pak opatrně vyvalit a nakulit dvoumetr na patřičné místo, a hurá pro pilu. A seznamování tedy bylo rozpačité, pořezala jednu dvě tři klády , a při další se jen dusila a prd, žádný výkon, div v řezu nechcípla … a zkoumám, že neubylo řetězového oleje. No super, tak když ji mám odstavenou v dílně, tak je pod ní louže oleje, a když má mazat při řezání, tak nemaže. A fakt, pár sekund na plný plyn lištou proti špalku, a špalek „suchý“… správně by se na něm objevil šlic od řetězového oleje. Kriste pane! Rozebral jsem lištu, očistil olejový kanál, profoukl ďouru do lišty, v ní rozhýbal přidřené ozubené kolečko … a po chvilce dalšího řezání hned poznal, že mazání funguje. A od té doby pila řeže jak čert. Jen už by asi potřeboval řetěz přelíznout pilníkem. 

(Pokračování textu…)