Junova reality-show

Dnes programátor zaspal. Včera si posouval budík z tradiční šesté na sedmou, a tradiční dnes v šest nespustil, ten v sedm také ne, a v 7:40 už skoro svítilo slunce do ložnice. Jaj. Bylo krásně a teplo, odpoledne ukazovalo auto 24 stupňů. Celé dopoledne jsem vzorně pracoval, po obědě také, ale to už jsem si i spočítal kolik metrů jak tlusté mirelon izolace potřebuji, abych ve sklepě zaizoloval všechny teplovodní trubky od topení … konečně to tam dotáhnu do konce. Někdy ke třetí se ivka vrátila z venčení Barči, já jí hned vzal v auto a v montérkách si zajel k jejicho pro letní kola … neb aby starostí nebylo málo, tak je třeba přezout zimní kola, a doplnit chladící směs do klimatizace. Úkol na zítřek (domluvit to). Pak jsem šel do tříčtvrťáků a vykopal ivce ďouru pro rododendron, a protože se včera vyvážely popelnice, a u manipulace s ní by člověk padl do mdlob se smradu, tak jsem se ji jal na sluníčku pěkně vyčistit. Kdoví, jestli to původní majitelé někdy udělali. Ale čím čistit hnusný vnitřek a dno popelnice, aby se to pak nemuselo rovnou vyhodit? Inu, staré březové koště jako když najdeš … a tam jsem půl hodiny blbnul s popelnicí, až se teď blejská a skoro i voní!

Pak jsem se vydal dokončit ivce záhonky … už někdy minulý týden jsem se pustil do první poloviny – tam, kde jsem zlikvidoval ostružiny, byly původně nějaké záhonky, ještě seschlé rostlinky rajčat se tam daly najít … teď na jaře. Ostružiny jsem vyklůčil už dávno, takže stačilo jen přesít hlínu, ať je to ťip ťop záhonek. A taky ať se proberou ty zbytky cihel, co z hlíny čouhají … no a starý kovový rám jednolůžka s pružinovým lůžkem krásně poslouží jako jemné síto. Co se tady všechno za dílnou nenajde … vykopal jsem celou plochu záhonku, hlínu přesel, kamínky a spol zase naházel zpátky do výkopu na dno, a to vše překryl krásně jemnou hlínou. Po dnešku tam už má ivonka pár jahod, ale ještě bylo třeba takto dodělat druhou polovinu „zahrádky“. Takže jsem vzal lopatu, a nejdříve ty 2×2 metry kompletně zryl rýčem a rozbíjel bloky hlíny na jemno, pak vzal hliníkovou lopatu a už pohodlně nabíral rozmělňěnou hlínu a házel ji na síto. Slunce už zapadlo za lesy, když jsem síto konečně odsunul a začal zase házet zpět jemně prosetou hlínu a uhrabal finální záhonek … zní to jednoduše, ale zase jsem asi tak tisíckrát hodil lopatou, a nebýt teď vinného dopingu, tak jsem dávno KO. No, třičtvrtě na půlnoc … 

Zítra jsem chtěl pálit větve, ostružiny a vše ostatní, co jsem tu za celou dobu nashromáždil „ke spálení“. Jenže má foukat. Budu si muset najít něco jiného. Asi pokračovat v uklízení/reorganizování dílny. Tam jsem před pár týdny narazil na divný keramický dekl, jak velkou podmisku pod květináč … ale vypouklou. Odložil jsem ji bokem. A v neděli jsem došel k famóznímu objevu – v jednom rohu stavení jsou tři nádoby, do kterých jsou nastrkané všemožné tyčky, laťky, zlámané násady a topůrka, dráty, opíkátka … no vše možné pro strýčka Příhodu. Že jedna nádoba je kovový kbelík a druhá je starý proutěný koš jsem si všiml, ale až teď jsem zjistil, že ta třetí je malý keramický hrnec na přípravu kysaného zelí! A ten keramický dekl z dřívějška patří k němu! Juhůůůůů, budu si dělat kysaný zelí, jak jsem si v duchu „výhledově“ plánoval! Koupit dům s dílnou (i domem) plnou haraburdí nebylo vůbec marný.

Starosti majitele domu se od těch ajťáckých celkem liší. Původní majitelé pidijímku za pět let nevyváželi, což je možné samozřejmě jen za existence, ehm, drenáže“kamsi mimo pozemek“, kterou samozřejmě nemáme, stejně jako obec kanalizaci. Možná už jsem o tom psal, jímka byla tak plná, že to mělo vliv na splachování, kdy se spláchnutá voda (a vše ostatní) muselo doslova protlačit do jímky, respektive hustou krustou sraček na povrchu. Doslova dost na hovno. A s domem v mírném kopečku a dvěma měsíci bahna se o přistavení fekálu nedalo uvažovat. Až dnes! Dnes konečně dorazil. Jak jsem to měl ráno potvrzené, tak jsem vlítl do pracovního, opomněl, že mám hlídat Báru zatímco si ivka umyje hlavu (nedostatečně mi to zdůraznila), našel v kůlně vhodnou laťku, otevřel septik a celou tu hrůzostrašnou krustu sraček na hladině postupně rozšprudloval, aby se to dalo vůbec vysát. Jóóó, úlevně se sedí na keramické míse, když pak všechno zmizí kdesi v kanálu a je po starostech, ale jednou za čas se v tom poctivě porejpat, to je holt jiná. A poté, co se ve zvířeném hnusu objevil tampón a posléze i vložka, jsem začal dumat, jestli odtok záchodu není náhodou přece jen něčím ucpaný (původními majiteli). No. Přijel fekál, traktor jak kráva s nádrží jak kráva, sotva se vešel na příjezdovou cestu, vycucl obsah obou komor, řidič během toho pokecal o původních majitelích (už jsem psal, že synové majitelky během jedné párty ukradli z místního jézédé tele a upekli si ho?), a byl pryč. Očistil jsem si plácek od drobných šlinců hnusu, obtáhl díru do septiku montážní pěnou, přiklopil železný dekl a finíto. Tak to bychom měli.

Ale těžší jsou ta mladých rodičů. Včera měla Barunka podezřele nespavý den – kdykoli jsem sešel dolů, buď se nosila v náručí, nebo jedla, nebo se drncala v kočárku, ale nezabírala, a když, tak max na pár desítek minut. Problém byl, že až do večera pršelo, a ivonka s ní nemohla vyjet v kočárku, což ji vždy spolehlivě na pár hodin uspí. Myslel jsem si, že večer odpadne, ale byle ještě živější. Najedla se, pak vřískala, že se jí v bříšku honí prdy, pak se uklidnila a kolem desáté se šlo spát, ale v postýlce se vrtěla a dudala, a vztekala se, když jí dudel vypadl. Tak jí ivka ještě dala najíst, ale nic platné. Asi dvakrát ji uspala, opatrně dala do postýlky, a malá se hned probudila a začala se vztekat. Po půlnoci jsem ji vzal a šel s ní k televizi, ivka byla po celém dni totálně KO. Skoro hodinu jsme se na něco dívali, pak Baruš zabrala a já jí vyrval z pusy dudel (dobrovolně by ho nedala), aby ji neprobudilo jeho vypadnutí později. V jednu už vypadala tuhá, tak jsem ji opatrně přenesl do postýlky, a snažil se ji bez probuzení uložit, ale měl jsem ji přilepenou zpoceným zátylkem k ruce a nebylo to nic jednoduchého, začala se vrtět, vztekat, šít sebou, ale neprobrala se. Uff. A bylo to, šli jsme spát. Asi na celou noc, nevybavuji si, že by ji ivonka musela v noci krmit. A už tu je ráno …

Kolem domu … ve středu jsem odkrýval drny z plácku na pozemku, ve čtvrtek to dokončil a začal do prohlubně navážet starý kompost, a přihazovat ještě ořechové listí z hromady vedle. Celý kompost se mi takto podařilo zlikvidovat, a ještě polovinu hromady hlíny, co byla vedle. Tou jsem celou plochu zasypal, a začal vracet drny, alespoň od silnice, aby tam nesvítila čerstvá hlína. To už skoro za tmy. Na velký pátek svátek se nemá hýbat se zemí a má se postit, tak jsem poobědval maso a šel s lopatou zase k plácku, doskládal drny zpět a vše zahladil a koho výslovně neupozorním, co se tam stalo, ten si toho nevšimne. A kompost je pryč. Ale ještě mi tam zbyla polovina hromady hlíny, a většina hromady ořechového listí. Hm. Plácek po kompostu byl volný, tak jsem tam přeházel trochu hlíny, na ni dal vrstvu listí, pak zase hlínu, pak listí … a takto jsem obojí zlikvidoval na jednu estetičtější hromadu. Za nějakou dobu ji zase „tréninkově“ přeházím a promísím, aby se listí lépe rozkládalo, a časem budu mít celkem fajn hlínu na vyrovnávání pohoupaného trávníku. Byl pátek odpoledne, přijeli obojí rodiče, poseděli jsme s návštěvou až do večera. V sobotu jsem si musel sepsat „nákupní lístek“ s plánovanými úkoly. Zlikvidovat zbývající šípky na hranici pozemku – byl tam jeden keř, a když jsemk němu došel, tak si všiml desítek čerstvých šlahounů na asi deseti čtverečních metrech. Vytrhnout jakýsi nálet u hranice pozemku. Navozit do sklepa dřevo. Zbourat houpačku – sice hezká konstrukce, ale už narušená. Ti umělci její nohy zabetonovali do hlíny, a od tří „základů“ jsem osm čísel silnou kulatinu utrhl rukama. Vše uhnilé. Ale vykopat z trávníku ty betonové základy, to už byl oříšek na hodinu. Teď už jen pár dní po večerech uklízím v dílně a sortýruju tam všechny zanechané bazmeky na možná se bude hodit / vyhodit / spálit. Potřebuju spálit větve z jabloní, raději ve všední den dopoledne, rozhodně ne o víkendu. Dnes už ne, zítra jdu do lesa, v pondělí budu řešit vyvezení septiku … uvidím.

Dokud jsem bydlel s ivonkou u jejích rodičů, tak byly dny jednotvárné. Do čtyř jsem pracoval, pak přijela ivka z práce. A co dělat, v jednom pokoji? V létě jsme prakticky obratem vyrazili pěšo do městyse „na pívo“. Ale v zimě? Já mohl akorát dál sedět u PC, ivka koukala na televizi. Nebylo co dělat.

Teď, s domem a pozemkem je to samozřejmě 🙂 jiné. Přestal jsem ve sklepě natírat trubky topení, neb je to hotové. To mi připomíná, že tam musím vyrazit se zakoupenou šuplerou odečíst rozměry trubek (a délky), a nakoupit mirelonové izolace/tubexy. Asi přes net. Teď jen vytápíme sklep. Mezitím jsem zase zapomněl ošetřit dřevěnou podestu v patře nějakou chemií proti červotočům, kteří se do ní pouštějí, a už x-tý večer po sobě jsem si nenašel čas na to podívat se na trámy na půdách, kde červotoči taky řádí. Minule jsem odfoukal hromádky jejich „pilin“, abych podle čerstvých stop zjistil, kde se právě pohybují. Minulý týden jsme s tátou skáceli dvě staré jabloně, jejichž větve jednak vadily při chůzi ke dvěřím domu, druhak přímo přes ně plánuji vybudovat dlážděnou příjezdovou cestu. Takže stromy šly k zemi, hned jsme je rozřezali, a zbyly hromádky polínek a hromady větví. Takže jsem přes pár dní dělal kolem dřeva, převážel polena, odtahoval větve na jedno místo, včera jsem polena novou fiskarskou štípal a skládal do malého rázíčku na vyschnutí. Zábava až do tmy. Větvě bych chtěl spálit, … jenže kdybych si je šikovně nasekal na menší kousky, tak je až na ty nejslabší exempláře taky můžu spálit v krbových kamnech, tam mohu topit čímkoli. Topit v regulérním kotli, tak tam nebudu chodit každých  15 minut sypat kýbl větviček, ale v krbovkách to není takový problém. No, musel bych si k té hromadě větví postavit špalek, a začít ji pomalu likvidovat, ale pak bych také tu hromadu nakrácených větví musel někde uskladnit a nechat vyschnout. Ale kurňa kde? No, tohle je ještě v řešení. Dnes jsem stál u okna a dumal, co budu odpoledně dělat. Zrak mi padl na dva rozdivočelé šípky u plotu u silnice. Sice nepřekáží, ale hezké taky nejsou. Takže ořezat pilkou, odtahat, a kořeny vykopat. Krásná práce, za chvíli hotovo, opět další hromada pichlavého roští k přihození na budoucí hranici. Co dál? Chtěl jsem zlikvidovat hromadu hlíny u kraje pozemku, kterou nám tu nechali původní majitelé. V trávníku nad silnicí je mírná prohlubeň, která by se nechala zasypat a zarovnat cca oním množstvím hlíny. Ale přece nenasypu na trávník třicet čísel čerstvé hliny, a nebudu dva roky čekat, až to zaroste trávou. Takže jasně že vykopu všechny travní drny, dám je bokem, vysypu tu plochu hlínou, a drny narovnám zpět. A skoro to nebude poznat. Pustil jsem se do toho, a kurevsky se nadřel, a stejně ještě ani neodhalil celou plochu, co chci pokrýt přebývající hlínou. Na druhou stranu jsem díky tomu našel plastové potrubí svádějící vodu od jednoho okapu … tak jsem jej alespoň vyčistil a upravil mu odtok. A začal přemýšlet o odvážnějším plánu – nejen, že prohlubeň v pozemku dorovnám onou hlínou, ale pod ni bych mohl navozit ještě pochybný kompost, co tu majitelé také nechali, a co vypadá spíš jak zhnilost na entou než cokoli jiného. Dají se z něj rýčem odkrajovat kostky hmoty … to s kompostem nemá nic společného. Je ho hromada skoro jako hlíny, vypadá to hnusně … tak to udělám jinak → nejdříve na odkrytou plochu navozím kompost, rozprostřu jej, na něj navozím vrstvu hlíny, a na tu naskládám zpět odložené drny. A zbavím se hlíny i kompostu a budu si moci tuto část pozemku zvelebit úplně maximálně! Jaj! O to usilovněji jsem podrýval a vydloubával drny, až se začalo šeřit  a já měl odhalených tak sotva osm čtverečních metrů … fiskars rýč byl prací skoro rozpálený do ruda, taky ryje prakticky sám, já se jen dívám. Za ty prachy 😀 Zápěstí mě bolela, záda také, zpocený jsem byl, nechal toho a šel za holkama. 

A už se nemůžu dočkat, jak zítra odpoledne seknu s prací, obleču si montérky, zasunu mobil do náprsní kapsy, svůj milovaný zavírací nůž pověsím klipsnou za lem kapsy, do jiné kapsy dám klíče od dílny a od garáže, na hlavu kšiltovku, a vyrazím ven na pozemek. Možná už začnu navážet kompost a hlínu. Ale taky potřebuji na autě zatřít pár reznoucích šrámů. Ale to se všechno stihne.

Ten nůž … ten je úplně skvělý. Dostal jsem ho kdysi darem jako reklamní předmět, ale prakticky bez něj už nevycházím z domu. Protože správný muž má co? Správný muž má vrtačku a nůž! Takže … mám aspoň ten nůž. Na boku má klips, takže si ho zasunu do kapsy a klipsem chytnu k jejímu okraji. Neforemný nůž tedy nemám strčený hluboko v kapse, kde by mě tlačil do stehna, ale na boku kapsy, a snadno po ruce. A zároveň má na čepeli kovový ťupl, který slouží k otevření palcem. Nemusím jednou rukou nůž vytahovat z kapsy, držet jej a druhou rukou/nehtem otevírat čepel tak jako u většiny zavíracích nožů – prostě zatlačím palcem na ťupl a čepel tím otevřu, vše jednou rukou. A stejně tak pak palcem odjistím pojistku čepele a ukazováčkem ji zase zavřu. Balada. Když někde jsme a někdo potřebuje nůž, jen sjedu pravou rukou ke kapse, vezmu nůž a v pohybu ruky nahoru jej palcem otevřu, a podávám jej. Uplynula cca jedna sekunda. Chlapácký!

Dřevní sezóna začala. V půlce března se šlo konečně kácet, asi tak o dva měsíce později, než by bylo záhodno. Stromy už dávno natahují vodu, všechny metry budou kurevsky těžký na nošení, a budou déle schnout. A letos to bude ještě šťavnatější, protože strejda je na neschopence, a všechno tedy zůstane na mně, šedesátiletém tátovi, a Vojtovi. Takhle ve třech jsme vyrazili včera, a káceli vybrané stromy po celém panství. Alespoň 10 „statných“ bylo třeba, na plánovaných cca 40 kubíků, a různé poschlé pokřivené a nebo pádem větších stromů poškozené mrchy k tomu. Chtěl jsem konečně také kácet, táta mě k tomu nikdy nepustil. A já se k tomu taky nikdy nehnal, je to kurva nebezpečný. Ale včera to vzal táta hned od začátku a piliny lítaly. Co naplat, kácí stromy třicet let, jde mu to od ruky, já bych se s tím pižlal a trvalo by to. Ale stejně na to nakonec došlo, táta v prudkém svahu podřezával dva propletené javory, bylo to hodně akrobacie, a když stromy padly a on se vyškrábal nahoru, tak měl obličej zkřivený bolestí a braly ho záda. Od té doby už jen opatrně chodil a snažil se výbec neohýbat. Fajn, takže budu pokračovat já, pokácených bylo ca 75% potřebných stromů. Takže bez tréninku na malých stromech, a hned na mohutnou, ale dutou olši. Stáli s vojtou bokem, já ji obřezával, ale místo aby si ji člověk mohl do hloubky naříznout na jedné (pádové) straně, zatímco jádro kmene strom stále udrží, dokud jej nenaříznu z druhé strany, tak tady jádro chybělo (duté). Jop, na začátek super. Opatrně jsem to obřezával, až mi strom náhle pilu zakousl a hotovo. Naštěstí se ještě dala vyprostit, když jsme do řezu natloukli klín, ale byl to okamžíček … a taky mohlo být dořezáno, a jelo by se domů pro druhou pilu, abychom tu první vůbec vyprostili. Dořízl jsem ji, zapraštělo to, zem se pohnula, a olše padla úplně jinam, než jsme si plánovali, dvě mladší zlomila jak sirky a opřela se o jiné, a zůstala viset. Dřevorubcova noční můra. Až s ní traktorem cukneme, tak spadne, ale do té doby tam bude nebezpečně zakleslá, a pokud by nějakéhi idiota napadlo pod ni vlézt, a ona právě povolila … ani nedomýšlet. Pak jsem kácel ještě dva javory, jednoho poctivého, a druhého obra. Ten první měl suchou špičku, což znamenalo spoustu starých suchých větvý ochotných k ulomení, jakmile se strom pohne. Takže já pod ním budu mít sekundu dvě na to sbalit pilu a utéci, jakmile v kmeni křupne a začne se naklánět. Měl jsem očištěnou cestu k útěku (to poslední, co potřebuješ je zakopnout o větev nebo se zamotat do ostružin, když vedle tebe padá strom), táta stál za mnou a sledoval vrch stromu a byli jsme domluvení, že jakmile uvidí na špičce pohyb, tak mi zaklepe na rameno a utíkáme pryč. Domluva na houby, čekal jsem, kdy mi zabuší na rameno, a on mi tam zatím „přistával jemný motýlek“. Ale to už v kmeni praštělo a nebylo na co čekat, utíkali jsme pryč, a strom padl do houštin, cca ve správném směru. A ten obří javor byl sladká tečka na závěr, snad sedmdesát čísel v průměru, jasně nakloněný jedním směrem, bylo tedy jednoduché jej tam složit. Z jedné strany vejra (véčkový zářez), aby se mu pomohlo, jenže jak z druhé strany? Při takové šířce hrozilo, že se spodek kmenu akorát rozštípne, protože ho nestihnu dostatečně podříznout, a ta napružená část mě i s pilou během zlomku sekundy přemístí o deset metrů (a přerovná mi orgány a kosti). Takže se ještě nařízne do třetiny kmene zleva, pak ještě zprava, takže kmen už bude notně oslabený a svolnější k úplnému ulomení, jakmile jej začnu nařezávat z poslední (horní) strany, která drží celou váhu stromu. Ve stromě zapraštělo, zem pod nohama se mi zatřásla, jak se uvolnil tah na kořeny, a já vzal nohy a pilu na ramena a utíkal pryč, a poslední mohykán zaduněl do podmáčené louky. Dočistil jsem kořen, a vypnul pilu. Fajn, tak už jsem kácel i stromy.

Dost ale na tom, že vůbec žiju, toho dne jsem byl ale asi nejblíž smrti, co jsem kdy byl. Táta kácel javor, ten padl ze svahu dolů, zvířilo se suché listí, já stál o pár metrů dál, lomoz a praskání utichalo, a jen jsem zaslechl tátovo „June!“, Vojtovo „Bacha!“, nad sebou zaznamenal pohyb a v sekundě překonal pět metrů, a na místo, kde jsem stál, dopadla pětimetrová větev deset čísel silná, odhadem 40 kilo těžká. Zůstali jsme stát, dívali se po sobě, a … nic, jen ve vzduchu visel šok z té situace, která se náhle udála. Mohlo to být o chviličku jinak, mohl jsem hrůzou přimrznout k zemi, a patnáct metrů volným pádem letící kulatinka by mi z lebky a obratlů udělala kaši. Táta s vojtou měli lesácké helmy, já jen čepici, ale ta helma chrání před padajícími větvičkami, ne malými stromy. Zvláštní, celý den jsem se při každém padajícím stromu díval vzhůru a dával pozor, co se z padajícího stromu odlamuje nebo co sráží z ostatních korun, myslel na chlápka, co si před lety zabil pomáhající manželku, když na ni z padajícího stromu spadla větev (a ona jen lehla na zem, mrtvá, a z uší jí vytékala krev…). A pak se jednou nahoru nedívám, a stojím na stejném místě jako ta nebohá žena.

Kupodivu to nebude rant o „zasraným pondělku“, ale naopak – pondělí jako žádné jiné v tom, že jsem prostě nevstával. Válel jsem se v posteli s ivonkou až do skoro devíti. Do oken se opíralo skoro velikonoční sluníčko, štěbetali ptáci, projížděla auta … z postele jsem vylezl už v 5:30 a děsil kojící maminku, že už vstávám, ale to jsem šel jen na záchod, když už se tedy šumovalo po pokoji s kojením. Po víkendu mi v poště visel jen jeden e-mail, na kterém bych měl pracovat, ale kde čekám na podklady od klienta. A nic jiného na práci, jaj! Po chvilkovém záchvatu paniky, že nebudu mít na hypotéku, jsem v zůstal v posteli. 

Dvacetiminutový telefonní hovor …

No vida, a už je všechno jinak, a můžu dál pracovat. Ale co odpoledne? Svítí slunce … půjdu na kolo? Měl bych, jsem chcíplej jak … chcíplina. A nebo rejpat kolem domu do země? V sobotu jsme měli plány na malý výlet, tak jsem se do nějaké práce pustil až v neděli. Odvezl jsem kamení zpod mohutné břízy (proč ho tam naskládali?) ivonce na místo jakési okrasné zahrádečky, během čehož jsem si všiml spousty krťáků v dané části trávníku, a tak jsem se je tam pak vrátil rozhrabat. Pak jsem se zastavil v nejzašší části pozemku u mohutného ostružiní … jako ostružiny jsou fajn, ale nasrat, nechci mít za domem pichlavou divočinu (vysokou jak člověk), co ještě leze přes plot k sousedovi. A tak jsem to začal pomalu a bolestivě likvidovat, tři obrovské keře. V jedno chvíli jsem se zastavil, dal ruce v bok, přikrčil se před větrem, přešlápl v kypré hlíně … a rozjímal nad tím neznámým pocitem, že jsem si řekl, že kurva žádný ostružiní na svém pozemku nechci, tak ho kurva pomlátím, vytrhám, a spálím. Nebylo to tak jako desítky let předtím, že mi někdo řekl, ať něco takového udělám, protože si to on rozhodl … sem tam mě tyhle myšlenky přepadnou, a pobaví. Byla to prostě strašně rychlá transformace z „bydlíme v jednom pokoji a nemusíme se vůbec o nic starat“ k „máme malé dítě, dům, a 1000m pozemek k obhospodařování“. Žádný mezikrok přes podnájem, placení účtů, řešení nějakých smluv … inu, zvykneme si. 

Včera Bára celý den i celý večer čumákovala, přendávali jsme si ji do náručí, hoblovali kočárkem prahy, ale vykuleně koukala a spát se jí nechtělo … nebo spíše chtělo, ale pořád jí něco bránilo. Měl hlad, tak se nakrmila, pak ji tahalo bříško, tak se vztekala, pak byla zase nespokojená zdánlivě bez důvodu, ale po dvou hodinách se ukázalo, že ten důvod má až na zádech … a pak konečně někdy kolem desáte usnula, a spala až do rána. A tím ránem tentokrát nemyslím pátou šetou ráno, ale až dokud ji ivonka neprobudila o půl osmé. Zatím asi rekord.

I já byl proto tak vyspaný, že jsem v šest, kdy se Bára chvilku ozývala, dumal nad tím, že vylezu a půjdu pracovat. Jenže by to bylo jen na chvíli, před devátou jsme vyráželi na Brno na neurologickou prohlídku toho našeho mrňavého štěstí. Takže proč vstávat, stejně nic pořádného nestihnu. A tam jsem spal až do půl osmé jako holky. Ráj. A za okny světlo, a … a drobné sněžení? Ale ale. Předpověď slibovala silné sněžení, no to se nám teda na Brno pojede hezky. Šel jsem si s kávou na chvíli sednout k PC, venku propadávaly trakaře … až byl čas vyrazit, a všude bylo navaleného sněhu, z auta jsem odmetal pět čísel, a Báře chumelilo do vajíčka, než jsem ji stihl přikurtovat. Na hlavní jsme najeli regulérním smykem a na dvojku se horko těžko vymydlili na kopeček, abychom se hned zapojili do kolony za sypačem jedoucím na jih. Třicítkou čtyřicítkou jsme se hustým sněžením a zatím ještě nerozježděnou břečkou doplazili do městyse, kde sypač před zúžením zastavil, my kačátka za ním postupně taky, ale nákupní košík za mnou to docela zaskočilo a už to strhával na chodník, aby to do mě nenapálil. No koukal jsem do zrcátka a nemohl nic dělat, ale naštěstí to ubrzdil … kdyby blbec raději jel rovně, zlomí si nárazník o moje tažný a nám se nic nestane. Takhle by mi urazil půlku kufru. Pokračovali jsme dál čím dál nejistější, až ivonka zavolala tátovi do Brna, jak to tam vypadá. A že tam prý sníh ještě nedrží, ale padají trakaře a auta začínají jezdit pomalu. Hm. Na silnici deset čísel sněhu, sypači prohrnovači nikde – ten náš se na hranici kraje otočil a byl v tahu, a předtím stejně neměl žádný efekt. A před námi kritický kopec … bylo skoro čtvrt na deset, do Brna ještě 40 kilometrů, pak ještě dojetí do úplného centra, průměrná rychlost 30–40 v hodině … nemáme šanci dojet k doktorovi včas, a stejně jde o vyšetření k hovnu, protože Baruš neměla poporodní obrnu nervu jedné tlapky, ale regulérní zlomeninu klíčku. Zastavil jsem, ivka zavolala do ordinace, že nemáme šanci tam z Vysočiny dojet, sestřička řekla, ať se na to vysereme (její slova), a otočili jsme to ladovskou zimou k domovu. Tam jsme se vraceli dalších dvacet minut … šest kilometrů. Chtěl jsem vyjet kolem domu po silnici výše a na kopečku na točce se otočit (a zajet na pozemek po čumáku), ale jen jsem projel kolem brány a zpomalil za jiným autem v problémech, tak přestala kola zabírat a auto začalo vyloženě poskakovat na místě a jen se kola otáčela o čtvrt otáčky, než proklouzla a asistent je zastavil. V kopci, bez šance se rozjet. Naštěstí jsem už byl nad vjezdem, tak jsem do něj zcouvnul, a s tím jedním pokusem se trefil. A bylo to, byli jsme doma. Baruš spala ve vajíčku, o ničem netušila, a my si oddechli. Dneska jet na Brno, a tímhle … no …

Doma jsem do sebe kopl panáka, bylo půl desáté – a vypadl proud. A tak jsme si hověli v obýváku, francouzskými dveřmi sledovali zapadaný pozemek a auta snažící se projet po vedlejší silnici nahoru, z kuchyně jsem sledoval manévry aut a náklaďáků na hlavní silnici … krásné pohodové odpočinkové dopoledne. Proud nakonec v poledne zapnuli, ale to už jsem si stihl ohřát polévku (k varu) na krbových kamnech 😉 Odešel jsem k práci, a začal horko těžko něco dohánět. A poslouchal hrnoucí se sníh ze střechy. A těšil se, jak si potom zaodhazuji. Před vchodovými dveřmi byla ze střechy sjetá hromada sněhu dobře do půl metru výšky, tak to bylo třeba 😀 Začal jsem se prokopávat k autu, ale … nebylo by jednodušší udělat z toho mokrého sněhu sněhulákovskou kouli, a válet ji z toho mírného kopečka dolů k bráně? Ta posbírá všechen sníh v cestě úplně dočista až na trávohlinu, a ještě se pobavím. A tak jsem si cestu od brány k domu „proházel“ tím, že jsem tam postupně nabaloval obrovskou kouli sněhu, až jsem ji u auta horko těžko naštimoval na stranu ke starému ořechu … a měl jsem pěšinku jak vymalovanou. Ivonka mě sledovala z obýváku, a když jsem čekal, že si zaťuká na čelo, tak mi ukázala palec nahoru. Nejvyšší možné uznání!

Včera jsem si večer ve sklepě zarelaxoval s ocelovým kartáčem a trubkami topení … zbavil jsem je rzi, abych je mohl natřít základovkou a pak vrchním nátěrem, a poté fest zaizolovat. Protože voda z plynového kotle jde nejdříve z přízemí podlahou do sklepa, tam k „velkým“ rourám napojeným na nefunkční kotel, a pak je teprve těmi pod stropem sklepa rozvedena pod jednotlivé místnosti. A zbytečně vytápí sklep. Dnes už jsem je chtěl natřít, ale musel jsem se věnovat práci „za peníze“, když jsem celé dopoledne procmrndal. Tak třeba zítra. Ivonka mi s tím chce pomoct. Není tam prostoru pro dva, ale tak, asi proč ne. Stejně by jinak jen vymalovávala ty své geometrické omalovánky … podezírám ji, že si tím jen nekrátí čas, ale srovnává se z občas úmorného starání o Báru 🙂

Výmluvný nadpis, a první dvě poznámky na tabuli v kanclu, kam si píšu různé úkoly a věci k nezapomenutí. Srandy ve starém domě. O víkendu jsme uklidili „skladištní pokoj“ v patře, a krabice a vše možné jsem nastrkal na půdu … a všiml si hromádek žlutého prachu pod některými trámy. A v trámech ztrouchnivělá místa. No super. Ale co taky čekat, šedesát let stará vazba. A včera jdu do sklepa pouklízet smetený nepořádek, abych naplnil popelnici před svozem, a koukám, že v rohu sklepa stojí v malé doposud suché skruži voda. A ejhle. Voda. Hm. No, od toho tu tahle sklepní studánka je, aby se dala vybírat voda, když se zvedne spodní voda. Taky x dní prší. A přejdu dál a koukám na starý rezavý kotel uprostřed sklepa, co stojí v kaluži vody. Nejdřív mě napadlo, že v té nádheře let minulých prorezl výměník a začala téct voda z topení … no skvěle, tehdy nějak topenáře nenapadlo na trubky přidělat uzávěry, aby se mohl kotel úplně odpojit od rozvodu vody. Idiot. Ale tím to stejně není, voda tam stoupá ze strávené podlahy. Pomalu, ale jistě. A tak si tedy přes den programuji, a po večerech stavím přehrádky ve sklepě. Dream job.

Krajina za okny, zalitá sluncem. Druhá hodina odpolední. Šli jsme spát po jedenácté, ale Báru bolelo bříško a i když se snažila usnout, co pár minut se rozeřvala. Až do půl druhé. Kolem šesté se probudila hlady, ivonka kojila, a já koketoval s myšlenkou, že už tedy (polomrtvý) vstanu k práci. Nedopadlo to, vstal jsem až v sedm, jak se za okny rozednilo. Po osmé volá tchán, že cca za hodinu přijede domluvený servisák na plynový kotel. Šel jsem informovat ivonku, a vyklidit z kotelny vše, co by tam překáželo. Jen jsem se vrátil k PC, volal tchán, že servisák je před domem. Asistoval jsem mu u zkoumání kotle a bojleru, pak přijel i tchán, možná hodinku tu byl. Jen co odjeli, tak začala ivonka chystat malou k prohlídce u doktorky, kam jsme vyrazili v jedenáct, a cca ke dvanácté byli zpět. Hodinu šomtání kolem oběda, šel jsem zase na chvíli k PC, a pak zase dolů naložit kočárek do auta, aby mohli holky do městyse korzovat s kamarádkou. Venku je jarní den jako letos ještě ne, sluníčko a dvanáct třináct stupňů. Chci jít na kolo, celý zbytek týdne má být škaredě. Takže půjdu, strávím venku cca hodinu, pak se budu dávat chvíli dokupy, s lahváčem se vrátím k PC a budu unaveně koukat skrz monitor. Bude čas večeře, a je pondělí, takže seriál První oddělení. O půl desáté se vrátím k PC a budu se snažit dohnat práci za celý tenhle rozhrkaný den … se čtyřmi hodinami spánku to nebude nic moc. K sedmičce za plyn, co nyní měsíčně protopíme, se přidala ještě dvojka za elektřinu, jak jsem si dnes spočítal. To budou doplatky. Slušná motivace k práci …

Za okny je mlha, že by se dala krájet, a náš větrný vršek je ztichlý … ale jen do průjezdu dalšího auta. Něco po osmé, holky spí a ještě dlouhou budou, maminka každopádně, Baruš ze spánku mručela a trochu se vztekala, na zádíčkách, hlavičku na stranu, a ruce nad hlavou jako že se vzdává. Já takhle spát, tak mám obě ruce hned mrtvé. Kolem páté se tuším krmila, pak měla zase nějakou neplechu a stále byla za okny tma, a když jsem se probral znovu a rozednívalo se, tak jsem vstal, a jdu si sednout k práci. Třeba na ni taky dojde. A jako muziku si pustím … „Rádio The Temper Trap, podobné interpretovi The xx“. Inu, dobře, Google Music, zkusíme.

Podle předpovědi zataženo, přes noc silný déšť. Hm. Máme to k domu mírně do svahu, a nyní už po bahně, není tu zbudován žádný nájezd. A ještě je „cesta“ trochu zešikma … k ovocným stromům. V týdnu jsem auto nechával hned za bránou, a ani se nesnažil mydlit po bahně nahoru. Ivonka si pak jeden den při návratu autem říkala, že to „vypadalo ztuhle“, a tak vyjela až ke dveřím. Trochu jsem ji za to vypeskoval, když jsem jí pomáhal vyložit kočárek, i na stopách bylo vidět, že na posledních metrech kola hrabaly (sbohem, trávníku), … no a vytrestala se druhý den, kdy odjížděla pryč a problém byl i minimální rychlostí sjet k bráně, protože na tom šikmějším místě jí přední kola okamžitě uklouzly do strany (k jabloni) a auto bylo neovladatelné, nějaké brždění nic nezmohlo. Nic vážného, auto se po metru svévolného klouzání zastavilo, ale pěkná připomínka toho, co by se mohlo stát. Otevíral jsem bránu, ukázal ivonce zvedlý palec, jako že je šikulka, a doufám, že se poučila 🙂 Nezajíždět po trávníku až k domu, dokud pán domu (já) nenazná, že jsou pro to vhodné podmínky. 

(Pokračování textu…)