Junova reality-show

Čtvrteční večer, zítra pátek. Sedím u počítače a nejraději bych jen tupě zíral skrze monitor na stěnu za ním. Úplně vyřízený. Projel jsem se na kole, slabých šest kilometrů, ale očividně mi to úplně stačilo.

V pondělí či kdy dorazil e-mail z hypoteční banky, že jsme nedodali kompletní dokumentaci. Do půlky února jsme měli dodat taková lejstra jako výpis z katastru o věcném břemeni služebnosti stezky a cesty, o vlastnictví nemovitosti atd. To jsme vše poslali, ale protože nám první řízení o věcném břemeni zamítli, tak na tom listu vlastnictví bylo uvedené jiné číslo jednací než na návrhu na vklad. A jiné datum podpisu smlouvy mezi námi a sousedkou. Ejhle problém. Dodejte odpovídající dokumenty, jinak nesplníte podmínku X. Píšu zpátky „Hovno, podmínku X jsme splnili tím, že jsme dodali výpis s vyznačeným věcným břemenem, všechno je tedy cajk.“ Odpověděli, že podmínka splněna není, protože nesouhlasí jednací čísla yada yada yada. Měl jsem sto chutí jim napsat, ať mi v úvěrové smlouvě podtrhnou, kde přesně toto mají napsané, ale spolkl jsem to a zajel na katastr nechat si vystavit kopii druhého (úspěšného) návrhu na vklad a s druhou smlouvou ho poslal na Prahu. Ale bylo to takové letmé připomenutí, že po hyperhektickém podzimu a začátku zimy (pracovně a hypotečně) a následně ještě hektičtějším přelomu roku (chystání domova) nic neskončilo … se štětkou v ruce se na hypotéku nemyslelo, ale ta mrcha tam stále číhá. Skoro mi u oběda zaskočilo, pípl email, a „Vážený pane June, Vámi zaslané dokumenty nesplňují podmínky hypotečního úvěru …“ … to člověk číst nechce.

Mírně jsem uklízel v dílně, a vyhazoval harampádí. Bylo v něm i několik klik, a ve dveřích byla klika jen na přání. Že by tam nějaká pasovala? Chvíli jsem s tím soupeřil, a vyhrál, a najednou mám dveře s klikou, která nezůstane v ruce, když trochu zaberu. Jů! Úspěchy programátora. Stejně tak mi ve dveřích do kanclu chyběla jedna ze čtyř skleněných výplní, vnuk majitelky ji prý hlavou vysklil … aby mi sem netáhlo, tam jsem díru zakryl igelitem, a na Brno dobrý. Ale … budu takhle časem řešit všechno? Izolepou? A tak jsem si tu tabulku naměřil, v city našel sklenáře, s ním po půl hodině našel i odpovídající sklo, a doma se do toho pustil. Vypáčil jsem laťky, trochu očistil starý tmel, napatlal silikonem, nasadil sklo, natloukl zpátky laťky, očistil silikon. A ty vole, mám vopravený dveře! Úspěchy programátora. 

Božínku, pěkně jsem se na tom kole unavil.

Táhne na desátou, v mé kancelářičce v patře mi plechové bubínky noťasu vyřvávají ENERGY playlist, a já ne a ne udržet myšlenku. A ještě mi něco kolem čtvrté spadlo do oka, a pořád to tam mám. To byla ivonka s malou v kočáře na projížďce, a já se nasoukal do modráků a vyrazil doshrabovat listí. V únoru. Máme na pozemku masivní ořešák, ze kterého na podzim opadalo masivní množství masivního listí a masivní hafo malých ořechů … a když ono listí klesalo na trávu jak moje tisícovky do advokátní úschovy pro koupi onoho pozemku, tak už se tehdejší majitelé s odklízením listí nijak neobtěžovali, a nechali to jako radost budoucím majitelům. A tak proč to nepouklízet, když je na to chvíle, že. Stará rezavá děravá vrzající korbice by se tu našla, hrábky taky, i křivá lopata … musím vyrazit na nákup do zemědělských potřeb. Kolečko, hrábky, lopata, krompáč, …

To byla akorát neděle, a končila návštěva in-law rodičů a in-law prarodičů, když se přijeli podívat na Barunku. Něco píva, něco slivovice … a odpoledne bylo rozjeté, játra taky, a já se bodře navlékl do pracovního a jal se to rozchodit s hrábkama na listí. Akorát že se za hodinku setmělo. Ale s čím jsem v neděli začal, s tím jsem dnes pokračoval, a odvozil zbytek listí z ořechu pryč. A pak ještě shrabal shnilá a rozpadlá jablka pod jabloněma … ty stihl stejný osud – proč bychom se srali se sbíráním padlých jablek, když to tu prodáváme, že. Ale kurňa, taky jsem na to mohl jít, když mrzlo. Shrabovat shnilý rozblemcaný jablka kovovejma hrábkama … zábava. A během toho jsem na mezi objevil konec plastové trubky … hm. Je to od přepadu ze septiku, a nebo je to svedený okap, který na každém rohu domu vede do země a kam dál netuším? Záhada. A takových záhad tu je! Přijde mi strašně k smíchu, jak jsou tu všemožné shluky harampádí, kde se skrývá bůhví co, a nám to tu patří a netušíme, co v tom je. Nedávno jsem po pár týdnech prošel celý pozemek, a koukal, kde co leží, co je zakryté plachtama… samé latě, trocha dřeva, stavařské fošny, rezavé kulatinky, cihle, siporexy, kachličky z koupelny, tři plastové sudy plné jemného štěrku … dílna, která vypadá prázdná, ale všude jsou samá překvapení – část fitlrace bazénu, asi nefunkční elektrická sekačka, podle všeho kompletní starý stan ve vaku, tupé rámové pily, pytel cementu v igelitovém pytli, kýbl plný všemožných dřevěných a plastových tyček a měděných drátů … pasť za pasťou, tajemství za tajemstvím.

A pak se stmívá, jedu s kolečkem plným listí za dům, v obýváku se proti televizi rýsuje ivonka na sedačce, asi s malou v náručí… a já si v kaluži vody čistím gumáky a říkám si: „Tak, dneska jsem SI tu douklízel listí, včera jsem SI támhle odklidili ta shnilá polena, ještě SI rozhrabu za domem krtečáky, ať se do jara ztratí, a ještě možná trochu pouklízím na SVÉ půdě, aby tam měl zejtra kominík lepší přístup ke komínu …“. Stojím na trávníku, ajťák v gumákách a montérkách, ruce v bok, unavený a lehce zpocený, a říkám si: „Tady je to moje, tady se o to starám.“

A vedle mě tam stojí dvoumetrový kamenný kříž jak na božích mukách. Asi pod něj zakopu tu Žufánkovu meruňkovici … aby bylo čím zapíjet Bářiny osmnáctiny.

… co jsme tu začali topit. V sobotu po Vánocích. Byla tu kosa, od pusy šla pára, neobyvatelno. S tátou jsme hodinu koukali na plynový kotel, co hučel jak … no hodně, ale teplota vody v topeních nestoupala. Držela se na nějakých 30 stupních, a dál ani prd. Až pak jsme zjistili, že za to může čerpadlo jedoucí na plný výkon a tedy prohánějící vodu kotlem, aniž by se ta stačila ohřát. Což mi připomíná, že jsem se včera zašel opět podívat k plynoměru … laickým výpočtem přes kilowatthodiny tepla či čeho mi to vychází na protopení skoro 7000 Káčé. Hned jsem stáhl kotel, a pozavíral radiátory.

Baruš se vylízala ze žloutenky, která obvykle děti pouze tlumí, a začala být živější … třeba včera mezi 23:00 a 23:59. Asi desetkrát jsem vstával z postele a vracel jí dudlajz, když ho v polospánku někde potratila. Ale místo, aby tedy bez něj celá ududaná zabrala, tak se začala vzpouzet a natahovat. Ale jinak je to vzorný novorozenec, co 98% času spí. Každý říká, jak strašně tyhle začátky utečou, a najednou je z toho roztomilého křehoučkého mimíska lezoucí a běhající monstrum, které nejde uhlídat … a roztomilý uzlíček lásky je navždy ten tam. Myslím na to, když kolem mě ivonka s malou někde projde a já mířím jinam, a ani se s ní za celý den ještě nepomazlil, nepochoval ji. Den za dnem.  A pak si říkám, proč sedím u počítače, když můžu být dole v obýváku. Beztak se právě kojí.

Včera jsem se večer uklidil do sklepa, a dvě hodiny před večeří tam likvidoval kartóny a igelity ze všech těch krabic z Ikey a spol. Neskutečné množství, jen jsem to tahal do sklepa a v jedné místnosti házel na hromadu, „na někdy“. A když už toho nyní nebude přibývat, tak jsem se to jal zlikvidovat, a postupně vše nasoukat do dvou neporušených krabic. Papírová krabice plná papírových krabic. Dnes jsem v zádveří čistil nábytek, co tu zůstal, bude se hodit, ale za posledních pět let ho nikdo asi nevytřel. Všechno jsem poctivě pucoval, asi šestkrát měnil vodu v kbelíku, drhnul nevydrhnutelné skvrny… a zase dvě hodiny pryč. A tak to bude dál a dál. Milion věcí, co bude třeba dělat… potřeboval bych na to systém, sepsat si „projekt“, naplánovat činnosti na dny, a postupovat podle toho, ať to odsejpá. Ne si jen tak v podvečer v houpacím křesle popřemýšlet, co by se ještě mohlo během hodinky dvou udělat.

Jo, a taky mě bolí v krku. 

Jsme doma. V našem domově. Všichni tři. Junova rodina.

V sobotu jsem se probudil na hromadě polštářů … do spánku jsem asi vyloženě upadl vyčerpáním, neb jsem ani neodházel těch 52 polštářů, které má ivka většinou na posteli nababušené. Pravděpodobně jsem začal vystěhovávat oblečení a převezl jej na dům, a pak se vydal na Brno za holkama. O pár hodin později dorazili i ivončini rodiče se švagrovou a mojí mámou, a dojatě se kochali tím malým spícím a kňourajícím tvorečkem. Pak jsem odešel s nimi, v kampusu si koupil něco od číňana k večeři, a vrátil se zpět za ivonkou. Den ještě zdaleka nekončil – večer byl ples, a já měl stát za barem. Za tmy jsem tedy vyrazil zpět na vymrzlou Vysočinu, doma si vyžehlil košili (horor Programátor vs. žehlička), a jel na sokolovnu. Vše se tam již rozjíždělo a já se vyloženě necítil na to si stoupnout na bar a nalívat alkohol, který jsem ani neznal za ceny, které jsem taky neznal. Dělat barmana, to my introvertní ajťáci vyloženě žereme … takže jsem zprvu hodinku opendoval kolem, vázal na lahve vína ubrousky, umýval nádobí, různě přicmrndával. A pak jsem se odvážil za bar, zorientoval se v cenících … a stál tam až do dvou, jistej v kramflecích … jégr a tři tulamórky, jemně perlivá v petce a malá kofola, dvěstě dvacet prosím. Ples ještě pokračoval, ale organizační srandy skončily a v baru bylo hafo lidí, tak jsem se ve dvě sbalil a jel domů. Což taky znamenalo, že jsem celý večer nepil, k nevěřícnosti mnoha lidí … budeme muset Báru zapít jindy. Zapíjet ji na plese, kde by se počet gratulantů počítal na desítky, a ještě stát za barem a handlovat s penězi … no to ani omylem.

(Pokračování textu…)

Na domě už si hrajeme s takovými srandami jako pokládání koberce na rozpraskané teraso do haly, nebo převzitím kuchyňského stolu z masivu, co jsme vloni vyhráli na plese (a co se dá roztáhnout na 245 cm !!!!!!!) … a prásk. Ivonka se o půl desáté natočí naposteli pro koňskou mast, a pak se otočí zpátky a řekne „Asi mi praskla voda.“ Kouknu pod ni, a fakt jo. Prostěradlo proscané. Praskla voda. Zatímco nastávající maminka nevěřícně kouká a vypadá, že neví, co dělat, já lehce konstatuji, že se jede do porodnice, a jdu se oblékat. Při odtoku plodové vody je třeba do dvou hodin dorazit do porodnice. Tečka. Nic víc není třeba řešit. Třeba nás pošlou zpátky, ale třeba taky ne. Jenže „jenom praskla voda“, ivonku nic nebolí. Je to začátek porodu? Co když je to jen částečný únik? A můžu já řídit, když jsem měl s tátou tři bechery a teď popíjím víno? No zhodnotil jsem, že ano. Ivonka se ještě osprchovala, já jí u toho četl z mobilu o odtoku plodové vody, a vyjeli jsme na brno. Jejicho jsme nebudili, nevěděli jsme, jestli nás nepošlou zpátky, tak proč stresovat … ale už po pár kilometrech se objevily slabé kontrakce, a bylo to čím dál jasnější. Křižoval jsem silnici jak bohém, projížděl obce libovolnou rychlostí, řítil se brnem jako pirát … a byli jsme v porodnici. Ivonku si přebrali, a mně nechali hodinu a půl sedět v socialistické čekárně. Docela to uteklo. A pokoj, nadstandard, samozřejmě. Ivonka si tam postupně hověla ve vaně, ve sprše, na lůžku, já šomtal v nemocničním úboru kolem nebo se choulel v křesle v nějaké pozici imitující spánek … zatímco ivonku braly kontrakce. Ale jestli jsem někdy (sobecky) usnul, tak max na pár desítek minut. Milou asistentku v sedm ráno vystřídala jiná, nejdříve trochu ráznější, ale potom taky fajn. A čas utíkal, kontrakce zesilovaly, ivonka už trpěla. O vizitě doktor automaticky navrhl epidural, ale to ivonka ještě hrdinně odmítla. A pak to začalo gradovat. Kontrakce šly do extrému, ale porodní cesty zůstávaly na cca pěti centimetrech… na přirozený porod málo. Asistentka pomalu začala uvažovat možnosti, napíchla se žíla a vykapal se cosicosi, ale to už ivonka trpěla tak, že jsem stál vedle ní a zajišťoval ji, kdyby se jí podlomila kolena. To už jsem o nic měl takový strach, a viděl ji tak trpět jako nikdy v životě, že jsme přivolali asistentku, a ta překvapeně konstatovala, že se porodní cesty otevírají a vše je na dobré cestě. A tak nechala ivonku ještě dalších dvacet minut kurevsky trpět, a nadešel čas na přirozený porod. Trošku jsem jí pomáhal, a Barunce se ven nijak moc nechtělo, ale asistentka se tvářila jako že vše probíhá přesně jak má … až se začala Barunka klubat na svět ze skoro bezvědomé ivonky, a asistenska vážně prohlásila „Volejte pediatrii, máme tu distorzi“. Nevím, co jsme to tam měli, ale srdce se mi zastavilo. „Planý poplach, je to v pořádku“. Uff … zdálo se, že má mimčo zlomenou klíční kost, častý to jev, ale to se nepotvrdilo, a najednou tu byl malý mimozemšťánek obalený krví, pofňukávající, mžourající, a ivonka náhle bez bolesti, uvolněná, zpocená, šťastná, s malým tvorečkem schouleným na bříšku a prsou. Barborka. Asistentka mě donutila přestřihnout pupeční šňůru, a konsorcium čumilů se začalo pomalu rozcházet, mimčo zvážili, změřili, popsali, vrátili zpět ivonce, a my na něj koukali a byli šťastní. Tak to ivonka nakonec zvládla. Drsný to bylo, ale zvládla. Jenže placenta. Tu tělo má do dvou hodin vypudit, nebo je zle. A placentě se nechtělo. Ani vytáhnout za pupeční sňůru nešla. Vidina narkózy a chirurgického zákroku byla stále zřetelnější, až náhle ivonce začaly druhotné kontrakce a po hodině a půl byla placena najednou venku … já šel zrovna kolem a jako fuj kurva hnus. Ueeh. A někdo to prej jí … mno. Ivonku při porodu lehce nastřihli, nyní nadešel čas zašití … nachystali si ji přesně proti mému křeslu, a to tedy byl pohled za všechny prachy. Jako na oblíbenou hospodu do základů vypálenou … 😉 S Barunkou v náručí mě přesadili k ivonce, ale ten obraz rozpárané zakrvavené prciny se nedal jen tak odestát. Ostatně, za tu noc jsem viděl věcí … rozesílal jsem smsky, volal na všechny strany, rodiče ani nevěděli, že jsme odjeli do porodnice, a najednou měli na mobilu fotku malého mimozemšťátka. Pak jsem se vydal přeparkovat auto z placeného parkoviště, lehce nakoupit, přesunuli jsme se na jiný pokoj, dostali školení, a já se probloudil nemocnicí (kurva past za pasťou) k lékárnám a nakoupil potřebné propriety. A pak seděl vedle ivonky v křesle, a padal vyčerpáním. Jenže den ještě nekončil. Chtělo by to dát si oraz a dospat noc, ale já sedl do auta a jel domů, abych se jen objal s tátou a mámou, a pokračoval na barák vymalovat si svůj budoucí kancl, a asistovat technikovi se servisem rozvedení kabelovky po domě. Pokoj na vymalování to byl malý, a stejně jsem tam strávil tři hodiny, úplně do mrtva… ale je to. To už mě uháněli, kde jsem, ať jedu slavit … poseděli jsme, popili jsme, konečně jsem se trochu najedl, mimo dojezdení polévky po ivonce (jediné jídlo za celý den). A teď už je noc, a já pořád ještě nespím, ale už fakt fakt fakt padám na hubu. A v Brně leží někde na posteli ivonka, lehce oddechuje, a vedle ní je zababušená Barborka. Kolem nich jemně hučí nemocnice, září celé brno, …  a je to bez čtyř minut přesně 24 hodin, co jsem startoval auto a vyráželi jsme ve dvou do porodnice. A teď už jsme tři.

Jsou to náhle dlouhé dny. Na domě se pracuje další týden, a rýsuje se to stále stejně. Jsme tam každý den, pořád se něco dělá … tento týden jsem maloval obývák. V pondělí jsme v něm začali malovat jednu stěnu na šedo (jak si žena přeje, za televizi), zbytek bíle. I po druhém malování (válečkem) ale byla šedá stěna šmouhatá. Hm, takže pojedeme znovu. No, v pondělí dojel táta s instalatérem, aby se podíval, jak do kuchyně zavést nově teplou vodu, která tam skoro netekla (překvapení). Což jsme s tchánem chvíli před tím odhalili jako zacpanou baterku a hadičky k ní … druhý den táta přijel s novou baterkou a s mámou, a po výměně baterky se jali natírat radiátory. Já maloval obývák bíle, tchán potřetí šedou, ale opět symetrickými tahy válečkem i přes můj návrh zkusit to „cik cak“. No uvidíme. Končili jsme k osmé. A navíc s autem v servisu, na výměně oleji a termostatu (motor se chladil neustále, ani se neohřál na devadesát), a nakonec i výměně manžet na poloosách u předních kol. Všiml jsem si, že tam nějak protíká olej, a obě byly skoro na sračky. Jako kdyby nebylo málo starostí. Ve středu jsem ráno švagrovou zavezl do práce jejím autem, a jel s ním na dům, vyvětral smrad z natřených radiátorů, a jel k práci. Poté s ivonkou pro auto za mechanikem, švagrové jsem vrátil auto do práce, a jeli jsme na dům. Šedá stěna byla opět šmouhatá, vzal jsem váleček a vzal to cik cak … a už po chvilce zasychání bylo jasné, že to tentokrát bude ono, jednolitá šedá stěna. No konečně, po čtyřech nových nátěrech na původní nátěr. Smontovali jsme ještě jednu komodu, a jeli domů. A dnes opět švagrovou hodit do práce naším autem (její si vzal táta do práce), k práci, po obědě na dům. Různé šomtání, a pak dvakrát vymalování chodby bílou barvou … byli jsme tam pět hodin, a přitom zdánlivě nic moc výsledek. Opravení tohohle, uklizení tamtoho, přeskládání tady toho … pořád něco. V sedm domů. A teď, „po deváté“, sedím s vínkem u komplu a jsem skoro mrtvý. Ale …

A teď mi došlo … zapomněl jsem na Bilantaine. Mno.

Vánoce jsou pryč. Ani jsem je moc nevnímal, protože s převzetím domu začaly samozřejmě úplně jiné radosti a starosti. V pondělí jsme jej přebrali, v úterý byla ivonka celý den v práci, ve středu u doktora s mimískem, a voilá, ve čtvrtek je Štědrý den! Po té středě to docela bodlo … ráno jsem jel pro cosi na dům, pak na poštu, pak rychle k práci, pak volá kurýr, že mi doveze k podpisu smlouvu na přepis plynu (nebo elektřiny?), ale na mou trvalou adresu, takže k našim, potřeboval jsem se ještě na domě sejít s malířem, aby mi dal pokyny k malování (co škrábat a co risknout přemalovat, jakou barvu koupit …), … pak zpátky, zase na dům, … šílenství. Na domě jsme se objevili vždy jen na pár hodin, zatopil jsem v krbových kamnech (dřevem, co jsem našel kolem domu…), převáželi jsme krabice se vším možným od nás i od našich. Až v pátek/sobotu jsme tam zajeli s tchánem a podívali se na plynový kotel, a nakonec se rozhodli ho zprovoznit a začít dům vyhřívat. Táta mu moc nevěřil, raději by byl viděl jeho revizi … ale majitelka ho používala, a taky naskočil na první zajiskření, takže od té doby valí a vytápí vymrzlý dům. No, za 4 dny šedesát kubíků plynu, co kubík to skoro 11 kilowathodin tepla, a co kilowathodina, to cca koruna padesát. Skoro tisícovka v komínu … rozvody vody jsou ale nachystány na topení v kotlu, který je ale v dezolátním a nepoužitelném stavu. Ale stačí do systému přidat nový kotel na uhlí nebo dřevo, a může se vesele topit v něm, vše je nachystáno … tedy až takovým způsobem, že nyní plynem vyhříváme i tenhle starý kotel 😀 S pákou, co do něj uzavírá vodu, se pět let nepohlo … a už nikdy nepohne.

No, v domě už je teplíčko, třetí den malujeme, začíná se to všechno rýsovat, dnes svítí sluníčko … ale dva dny jsem už pořádně nespal, jak jsem strhaný, pravačkou sotva něco uzvednu. Ložnice je vymalovaná, kuchyň jsem dnes vzal podruhé, ivonka zatím šomtala po ložnici a za mého pečlivého dohledu ji lehce uklízela. To jsem tak zvědavý, někde se blbě natáhne a už jedeme do porodnice … na to je ještě čas. Vrátili jsme se na oběd, u něho jsem div neusnul, vyřizuji emaily a za chvíli pojedeme zpátky. Zastaví se táta s mámou, která tam ještě nebyla. Tak bychom to mohli stihnout trochu pouklízet. Teda já. Přenosím do ložnice věci, co tam patří (postel, dětský pokojíček), a nachystám na malování obývák. A zítra časně od rána zase pojedu … 

To předání domu proběhlo v nejlepší možný čas. Žádná práce mi akutně nehoří, a i když mám práci, které bych se mohl věnovat, tak to vše mohu celkem bez starostí přesunout na leden. Takže přes Silvestr a následující víkend toho musím urvat co nejvíc. Pak už to bude komplikovanější …

… kdy jsme se stali vlastníky nemovitosti. Ivonka měla (pondělní) dovolenou, vyspávali jsme a o půl desáté mě vzbudila Markétka. Zavolal jsem jí zpět, a že uhání pracovníka katastru, který prý během hodiny dvou náš případ dokončí, a jestli bychom tedy odpoledne mohli přijet na předání a podepsání protokolu. Tak jo. Ve dvě jsme tam za mírného deště dorazili, prošli celý dům, probrali a podepsali všechny náležitosti, řešili přepisy energií … a pak tam zůstali stát sami v našem vymrzlém a neútulném domovu. Teď, když je to vybydlené, tam člověk jasněji vidí spousty obtížností a zastaralostí, nepříjemností, nedokonalostí. Řešit to všechno najednou pořádnou rekonstrukcí nepůjde – rodit můžeme každou chvíli, je potřeba bydlet. Bude třeba postupovat po kouscích. Holt budou muset kolaudační návštěvy koukat na spousty nehezkých věcí …

Hned z tama jsme jeli na obecní úřad nechat ověřit podpisy k té zpropadené žádosti o věcné břemeno stezky a cesty, neb nyní už jsme majitelé nemovitosti my, a ne původní majitelka. Ouřad měl otevřené ještě dvě hodiny, ale uzavřenou pokladnu, takže hovno. Takže jsme potěšili pár lidí na poště, kdy jsme po vystání asi desetiminutové fronty na dalších deset minut vše šprajcli ověřováním podpisů. V autě jsem se pak ani nepásal a vypálili jsme na druhý konec městyse, abychom nechali u babi auto a nasedli k Míši s Petříkem do její dodávky, se kterou dojedeme do Brna pro sedačku do Sconta a postel s matracemi do Kiky … když už to máme kam nastěhovat … akorát že Míša mířící na párty už měla trochu skluz, a tak místo aby jela s námi a pomohla nám to ponakládat (má větší sílu než já), tak se zavezla na párty na Líšni a my jeli pro nábytek dále sami. V cizím autě v cizí čtvrti, to je můj sen, jak jinak … ale jen co jsme po minutě odhalili, kde je ruční brzda, odbrzdili jsme a vyrazili vstříc Scontu u Olympie. V nejlepším obchodu s nábytkem měli krásnou ceduli, že pokud potřebujeme s naložením balíků pomoci, ať řekneme skladníkům – takže nám milý pán pomohl nasoukat dva díly sedačky do dodávky, a mohli jsme přejet ke Kice u Olympie, kde jsme si vyzvedli postel s matracemi. Tam měli ty kurvy zkurvené super ceduli, že nám skladníci s ničím nepomohou, protože to zdržuje výdej zboží, a tak jsem ty matrace, rošty a těžké balíky s masivními prkny masivní postele z masivu soukal sám za odborného dohledu těhotné ženy, které jsem zakázal na cokoli sahat. A bylo to naložené. Zašli jsme do Olympie, ivonka si koupila kbelík kuřecích stehýnek nebo křidýlek, aby ty moje holčiny přežily cestu domů, a vyrazili jsme nocí zpět na Vysočinu. Dodávku i s nábytkem jsme o hodinu později nechali u babi, přesedli do bouráka a přejeli domů, táta s Vojtou seděli v kuchyni u piva a slivovice, dal jsem si s nimi pivo a slivovicu, namazal tři chleby paštikou a šel si sednout k počítači. A o dvě sklenky vína a jednu slivovici dále jsem tu právě tady a teď u mých dvou monitorů, na kterých mám srpnovou fotku rozpálené a vyprahlé krajiny mého mládí. Poslední doušek vína, a jdu spát.

… tak mi ivonka volá „Ahoj, stojím na dálnici, někdo to do mě zezadu narval.“

Ve čtvrtek jsme vyčerpali úvěr a 2 074 000 káčat odešlo z hypotéčky do úschovy u advokátky, která o tom následně informovala všechny zainteresované. Fajn, kupní cena složená. Dle smlouvy má advokátka pět pracovních dní na podání návrhu na změnu majitele nemovitosti na katastr. Pět pracovních dní … 

V sobotu ráno si jeli naši do brněnské Ikey koupit novou sedačku. A mě nabrali jako řidiče. V Brně se táta nevyzná, nerad tam jezdí (se mu kurva nedivim), a tak mě vždy poprosí, jestli bych nejel s nima a neřídil. V Brně se nevyznám, nerad tam jezdím, kurva se nedivim, ale k Ikey/Olympii, Vaňkovce nebo do Bohunic trefim. Jinam ne. A tak jsem nasedl a i s vozíkem frčel na Brno sobotním dopolednem. Ivonka ještě spala, a pak měla v plánu také vyrazit na nákupy – no a nakonec jsme se v Ikey sešli i s ní. Myslel jsem si, že jedeme jenom zaplatit sedačku, a pak pro ni do výdejního skladu do Tuřan, ale nedošlo mi, že naši nejsou v Ikey potřetí za měsíc jako já, ale poprvé letos … a tak jsme si to tam poctivě prošli 🙂 S ivonkou jsme zkoumali televizní stolky pod televizi, co mám v plánu pořídit. Pak jsme se rozpojili, a já řídil do Tuřan. Dokonce jsem překonal i strach z couvání s vozíkem… „Fajn, jsem srovnanej, couvám, pomaličku, couvám, točím trošku na tuhle stranu, jojo, dobře, vozejk se stáčí, ještě trochu … nebo vlastně mám točit na druhou stranu? Jo, ostře na druhou, … ááááá, doprdele, úplně špatně, kurva, popojet a znovu!“ Mno, opakuj dle libosti. Krabice se sedačkou jsme naložili a mírným soumrakem vyrazili přes Brno k domovu. Sobota.

(Pokračování textu…)

Když jsem v pátek psal, že je to SNAFU, tak jsem ještě nětušil, co mě potká odpoledne. Že budu měnit kola – hlásili sníh, v sobotu jsem chtěl jet se ségrou, hágenem a káťou „do jeskyní“ … tak jsem se šel po obědě podívat, v jakém stavu jsou ta zimní, že bych je kdyžtak dofoukl. Tři byly na dvou atmosférách, takže pohodička, vyměním je a zajedu na benzínku lehce dofouknout. Ale čtvrté na 1,2 atmosféry. Wut? Proč je jedno tak výrazně ušlé? Jo ahááá, protože z něj tady přímo proti mě trčí rezavej šroub … no tak to pak jóóó, to je jasný. Mě poser. Je půl čtvrté, volám místnímu pneuservisákovi. Nebere to. Volám mu na pevnou. Nebere to. Pracovat by ale ještě měl, domlouvá se, že by se pro mě otočil Vojta, a zajeli tam s pneuškou a zabušili na vrata. Mezitím se mu dovolám, a „Přiď s tím zejtra ráno, dneska už nedělám …“. No super. Tak fajn, náhradní plán, místo tohoto zimního kola dám rezervu, ta je taky na zimním plášti. A táta že mi tam ráno s píchlým kolem zajede. 

Ivonka přijela z práce, já si kolem čtvrt na pět vzal čelovku s svítilnu, a jal se měnit letní kola na zimní Bavilo mě, kolik času mi zabralo si jen nachystat všechno potřebné, vzpomenout si, jak se to dělá … no po půlhodině jsem měl možná vyměněné první kolo. Pak se to postupně zrychlovalo, a na konec jsem si nechal pravé zadní, kam jsem chtěl dát rezervu. Nasadil jsem klíč na bezpečnostní šroub, zapáčil, a klíč z něj sjel. Zkusil jsem to znovu, a než aby se šroub otočil, tak klíč vyskočil. Hm, takhle na něm akorát zkurvím „vzorek“ … chvíli jsem si s tím opatrně hrál, a pak se šel podívat po tátovi, jestli někde nemají tradiční kříž na povolování, tím by to mohlo jít líp. Zkoušel to se mnou, a ani prd. Závit ve vořechu se nechytal, místo otočení ho to vytlačilo ven. Jediný co by mohlo fungovat bylo najet s autem tak, aby kolo bylo proti betonové stěně, a klíč zapřít nějakým železem, aby co nejvíc tlačil na šroub a vořech nevyskočil. Ani hovno. Místo aby šroub povolil, tak jsme posouvali auto do boku. Po třech hodinách jsme to vzdali. Na autě tři zimní kola, a čtvrté kolo navždy letní … úžasná tečka za celým pracovním týdnem.

(Pokračování textu…)