Junova reality-show

Situation Normal, All Fucked Up.

Bože … páteční ráno, dávno po kávě, dlouho k osmé, venku šero. A déšť. Pracovně se mi sešly zakázky, ze kterých mi neskutečně tečou nervy, a zatímco jedna je dávno po předpokládaném dedlajnu, tak se stále předělává, a nabourává mi jinou, která má být kompletní do konce listopadu (což už nehrozí). A do toho klienti, co jsou schopní půl hodiny volat, a x minut řešit, jestli bude lepší, když budou mít svoji fotku nalevo od textu, nebo napravo od textu … těm už stejně telefon zvedat nebudu. Klientka, co poptá zakázku, o které vůbec nemá představu, co bude po programátorské stránce obnášet, moje (reálné) nacenení od x do 2× ji zaskočí, přestane se ozývat, a pak volá a mezi řečí z ní vyleze, že „měli jsme tu i jiné firmy, a oni říkali, že to, o čem mluvíme, by nebyl problém, ale vy říkáte, že by to bylo hodně obtížný, tak nevím …“ … ale samozřejmě chtějí dále spolupracovat se mnou a ne s někým novým. Kulový, je mi naprosto jistý, že jim to konkurence nacenila x násobně dráž. Končíš, holka, ne každého klienta z pekla si musím udržet.

Jestli to tímhle způsobem půjde dál, tak to bude konec roku napiču.

(Pokračování textu…)

Páteční odpoledne, káva, za okny vlahý podzimní den, slunce klesá k lesům. A dějou se věci … hypotéka nyní dva týdny skoro stála na místě. Před cca dvěma týdny přišla makléřka Markétka se smlouvou na věcné břemeno služebnosti stezky a cesty k pozemku sousedky … jenže jen na přesně vymezenou část pozemku. To by bohatě stačilo, jde o prostor několika metrů čtverečních mezi bránou a silnicí. Jenže! Věcné břemeno je možné zapsat na část parcely pouze tehdy, je-li vypracován geometrický plán. Tečka. Takže problém. Došli jsme k tomu, že se bude muset vypracovat geometrický plán … a chybně jsme došli k tomu, že se tím rozdělí ona parcela, a té části s věcným břemenem bude přiděleno nové číslo. Což je komplikace, neboť úvěrová smlouva přesně číslem specifikuje, ke které parcele potom máme dodat list vlastnictví se zapsaným břemenem. Tuhle podmínku bychom už nikdy nemohli splnit (parcela by měla jiné číslo). Fuuuck. Dali jsme echo do banky, jestli je možné tuto podmínku změnit na volnější určení parcely (aby to počítalo s možností, že se parcela rozdělí a změní se čísla). A čekali jsme na odpověď. Jenže to byl ve středu právě státní svátek a prakticky nikdo nikde nepremával, i makléřka se nakonec do konce týdne neozvala (i přes domluvu). No, takže týden v tahu, a info žádné.

(Pokračování textu…)

Jednatřicet. Aspoň se mi bude dobře pomatovat, že hypotéku splatíme, až mi bude 61 a jeden měsíc. Neb nám byla mrška jedna schválena … což jsme ještě také nevěděli. Včera na mejla dorazily dokumenty, ale deset pédéefek. Obchodní podmínky, zástavní smlouva, svolení k inkasu, zřízení čerpacího účtu, šablona návrhu zástavního práva do katastru, úvěrová smlouva, a bůh ví co ještě. A když jsem to procházel, tak mi náhodou zrak padl na odstavec s klíčovou informací: podmínkou pro podepsání zástavní smlouvy je předložení kopie smlouvy o zřízení věcného břemene chůze k pozemku sousedky (mezi ní a „domem č.p. XY“) a kopie nebo originálu katastrem orazítkovaného návrhu na vklad věcného břemene do katastru (s dodáním předmětného výpisu z katastru do tří měsíců). Wat? Tak ta hyena na centrále v Praze nás na pět dní vystresuje, že budeme muset měsíc čekat, než bude věcné břemeno zapsané na elvéčko (list vlastnictví), a pak beze slova dojde smlouva, kde je to najednou řešeno „po lidsku“? No kde to jsme?

Ale to už je samozřejmě jen takové to domácí vztekáníčko, hlavní je výsledek, možnost bydlení ve vlastním třeba i do konce listopadu. I když to „ve vlastním“ … s temným stínem hypotéky za krkem každý den i každou noc, kdy budu ve ztichlém vychládajícím pokoji zpod peřiny pozorovat temná mračna pochybostí plujících pod stropem z palachu, ptajících se zda dokážu další měsíc vydělat dost peněz na zaplacení účtů, splátek, nákupů, plínek … no, uvidíme.

Jop. Hypo se zasekla na neexistenci „právního přístupu“ k pozemku, a banka peníze nepošle, dokud nebude v katastru na sousedním pozemku zapsáno věcné břemeno, respektive nově služebnost stezky a cesty. Tečka. Problém by to být neměl (och, jak ošidná věta při řešení nemovitostí …), sousedka je velmi vstřícná… taky lepší, když se vám přes silnici nastěhuje mladá rodina než [doplň oblíbenou rasu / národnost uprchlíka]. Problém je ale to, že tento týden se horko těžko stihne návrh na zápis do katastru, který bude na dalších 20 dní zaplombován, a po této lhůtě bude mít teprve katastr 30 dní na provedení vlastního zápisu. Ten tedy většinou vyřídí za 2–3 dny … jenže to už se nyní bavíme skoro o měsíci čekání (od dnešního dne). Takže cca poslední týden listopadu. Teprve pak bude služebnost oficiálně zapsána v katastru, a banka uvolní peníze do advokátní úschovy. Kupní smlouva, respektive advokátka se pak hne směrem vpřed, do tří dnů (nebo osmi?) dojde na katastr s návrhem na zápis vlastnického práva … a poběží další dvacetidenní plomba, a pak zase pár dní, než se naše vlastnictví objeví v katastru. Sice se projeví retrospektivně k datu vložení návrhu na vklad, ale to je celkem k prdu, pokud se s majitelkou nedomluvíme, že bychom dům převzali už tehdy (nakonec je to jen na ní, od kdy nás tam nechá bydlet). Ona je to stejně zajímavá věc. Kdyby se 20. listopadu vložil návrh na vklad do katastru, tak až do dejme tomu 15. prosince je vlastníkem majitelka. Ale 16. prosince dojde k zápisu vlastnického práva, které bude vyznačeno od 20. listopadu a my budeme majitelé pozemku už skoro měsíc … kuuurňa, to je paradox.

(Pokračování textu…)

Venku je doslova uchcanej den. Pršelo v noci, prší celé dopoledne, prší i teď vpodvečer, z blízkého zalesněného kopce je horkotěžko co vidět. Hnusně, sychravo. Zkoumal jsem, co mi v úkolech nejvíc hoří, a pak jsem nad tím mávl rukou, protože těch dvacet minut to stejně nevytrhne …

Podepsána rezervační smlouva, stopětadvacet tisíc odputovalo realitce, k prozkoumání návrh kupní smlouvy s přísnými termíny, a to ještě ani nemáme schválenou hypotéku. Makléřka Markétka je z toho vždy opakovaně v šoku, až to začíná být podezřelé. Že by měla ještě horší paměť než já? Nebo se jí nechce věřit, že je někdo tak pitomej, aniž by šel do rezervační smlouvy a ani nevěděl, jestli dostane úvěr? Mno … něco na tom bude. Skoringem jsme pravda předem neprošli, ale finanční poradce Tom je v tomhle směru optimistický, příjmově na potřebnou dvoumegovou hypo dosáhneme bez potíží. To jen aby do toho nevlezlo něco jiného.

(Pokračování textu…)

Říjnové páteční mrazivé ráno, za orosenými okny se před okamžikem rozšeřilo. Schránka plná práce. Má být krásně, chladno, ale slunečno. Ivonka přijede z práce, a půjdeme na procházku. Na pívo? Měl bych ale po týdnech vyjet na kole … nebo si udělám velký výjezd o víkendu? Otázky.

Realitní sezóna končí … tak, i onak. V mejlu mám od makléřky rezervační smlouvu na dům tady kousek od nás. Má své vady, asi se v jeho útrobách skrývá nějaké to překvapení (v šedesátých letech se asi z TOP materiálů právě nestavělo), ale v tuto chvíli je bezproblémově obyvatelný, a žádné nutné zásahy nevyžaduje. Původně byl prodáván za 3 mil., letos už za 2.6 mil. Makléřce jsem zavolal, že za 2.3 jej rovnou koupíme. A hned mě ujistila, že s tím majitelka souhlasit nebude. Vzhledem k původní kupní ceně a nákladům rekonstrukce je už při ceně 2.6 mil. „ve ztrátě“, a o dva měsíce dříve jiné vážné zájemce odmítla, když chtěli snížení ceny. Že pokud sleví, tak o max desetitisíce … hm, super. Že s ní ale bude mluvit, a pak večer zavolá. Šli jsme se s ivonkou odpoledne projít, přes Dopíčelní kolem kopečku, kolem „budoucího domova“. Večer se makléřka ozvala, a začala tím, že pro mě má dobrou zprávu… což jsem popravdě ani nečekal. Prý je majitelká ochotná snížit cenu na 2.45 mil (-150k), a ona (makléřka) že si sníží odměnu z 5 % na 4 %, což ve výsledku ubere dalších 30k. Místo původních cca 2.75 mil by vše vyšlo na 2.57 mil. No, v létě se majitelce z „letní chaty“ asi jen tak nechtělo, ale za podzimních mrazíků s vyhlídkou další zimy strávené dojížděním z Brna na nevlídnou Vysočinu a staráním se o prázdný vymrzlý dům … podlehla. Timing, pičo!

A tak jsem jí druhý den zavolal, že to bereme. Rozjede se kolečko odhadu, hypotéky, rezervace, kupní smlouvy, katastru … a všeho. Aktuálně mám před sebou rezervační smlouvu, důkladně si ji pročetl, a koukám, že mrška makléřka si náhle účtuje rezervační poplatek 4.2 %. A to se podívejme. Takových 5 929 Kč jako když najdeš, skoro přesně tolik bude stát odhad. To bude holka muset vysvětlit. 

(Pokračování textu…)

Je pátek, ale začátek týdne stál za to. V pondělí ráno, ještě za tmy, mžourám na telefon, kde mám mejl od Googlu, že zablokoval pokus o přihlášení s mým heslem, z Německa. Wut? Že by zase nějaký podvržený mejl … lezu z postele, dole to říkám ivce a ona mávne rukou „Jóóó, to mi taky přišlo.“ Uff, uklidňuju se, takže nějaký spam. Ale pro jistotu se podívám i na její mobil … a hned mi to docvaklo: mám ji nastavenou jako záložní kontakt, takže Google ji informoval taky. A do piči! Žádný falešný poplach, žádný pokus o prolomení hesla … někdo zná moje heslo, a prostě se mi chtěl přihlásit do Gmailu. Ale Google naznal, že z Německa jsem se mocka nepřihlašoval (a že můj telefon leží právě někde na Moravě), tak to típnul. Díky bohu za ty dary. Můj aktuální přístup k heslům je ten, že všude bouchám naprosto náhodný kombinace, a nechávám na prohlížeči, aby si je zapomatoval. Nebo si jednoduše pořád a pořád nechávám posílat nová hesla … ale před tím milionem let, kdy jsem si zřídil Gmail, jsem měl pár oblíbených hesel … blbé. A včera večer? To se najednou nemohu přihlásit do svého hostingu, kde mám desítky účtů klientů. Špatné heslo. Srdce se mi zastavilo, když jsem si našel, že tam používám stejné heslo (x let předvyplněné). To jsem si vůbec neuvědomil, a nezměnil. Naštěstí šlo asi o nějaký výpadek, podpora mi pak i potvrdila, že se k účtu nikdo cizí nepřihlašoval. Dost nepříjemný.

Pupek se nám zvětšuje, vládu přebral podzim, září končí. A zase je pátek … čas letí. Byli jsme se podívat na opravený dům tady poblíž. Moc jsme o něm neuvažovali, protože jsme celou dobu chtěli bydlet v městečku. A ne se o něj zase vzdalovat. Vtipné je, že jsme katastrálně součástí obce A, ale 99% času trávíme v obci B, kde máme všechny kamarády a známé, a známe se tam se všemi „jako bychom tam bydleli“. Ale bydlíme na hlavním tahu mezi oběma obcemi. A v obci A, pod kterou adresou spadáme, zná ivonka pár lidí, a já nikoho. A teď bychom se tam natvrdo přestěhovali. A do hospody v B bychom to neměli pěšky 2.5 km jako nyní, ale už dost přes 3 kilometry. Ale kdo by řešil chození do hospody, když si upletl dítě, že. No, dům ujde. Opravený střecha nová, zateplený, koupelna komplet nová, ale jinak se uvnitř stav moc neřešil (současný majitel jej koupil před pěti lety). Když jsme tam byli s ivonkou, tak se nám do líbilo hodně. Včera jsem vzal taťky, a šli jsme tam na „techničtější“ prohlídku. A z toho už vyšly větší zápory. Nikdo neví, v jakém stavu je elektřina (jestli ještě není v hliníku – problém), voda je v pozinku (problém), dům je zateplený jen ze tří stran a ze čtvrté jen natřený, střecha nová, ale nezateplená, topení plynem, ale litinové radiátory, které sice nikdy nezrezaví, ale zase se plynem strašně draho „roztápí“ (ideální by bylo dřevo)… a až se roztopí, tak půjde všechno teplo střechou ven. K tomu stropy z palachu … ale dá se tam hned bydlet. To se v pátém měsíci hodí. Zimu tam bez problémů přečkáme, a na jaře se může začít s „výhledově nutnými“ opravami. Dvě mega šest se mi za to ale dát moc nechce. Zkusíme smlouvat. 

Pátek … tak ještě na chvíli do práce.

Sestra odjela na víkend na svatbu kamsi na Moravu, a tak my jeli z Moravy na víkend do Prahy na její byt. Ivonka mě několik dní přesvědčovala, že ještě jednou musí k Vodouchovi na křidýlka, až mě nakonec přesvědčila, a v sobotu brzy ráno jsme vyrazili. Počasí nic moc, temná mračna, ale čím dále na západ, tím se to zlepšovalo. Vždycky jsem při vjezdu do Prahy mírně nervózní. Jede se 130–150, a pak někde na Jižáku zpomalení na 80, a přes Pankrác a dál padesátka. Dálnice uprostřed divneže činžáků, hlemýždí rychlost ve třech pruzích. A za nuselákem nervozita z toho, kterým ze čtyř pruhů jet, abych se stihl zařadit do pravého odbočováku na Žižkov za hlavákem, ale zase ne moc brzy, abych najednou nebyl v odbočováku někam na Vinohrady … ale už si to doprdele musím zapomatovat – nejvíc pravý pruh je celou dobu průjezdný! Pak už jen na zelenou přejet celý ten křižovatkový zázrak pod VŠE, a už si jen hlídat to, že mi na Husitské kdykoli kdokoli skočí nebo vjede do cesty, objevují se tam takové divnosti jako přechody pro chodce a autobusy … na což po dvou hodinách „volnosti“ na dálnici nejsem zvyklý. A zlatým hřebem cesty se stává zaparkování … sestra má hned za bytem placené stání, které je ale přes víkend zdarma. Jenže dohromady asi tak pro 12 aut. Uprostřed Žižkova. Další je o pár bloků jinde. A jiná možnost? Nechat auto někde na Koněvce a na byt se vrátit šalinou … takže nejistota/nervozita až do konce cesty. A nakonec bylo na stání pár volných míst, šup tam s bourákem, vypnout motor, a pochválit se. A u ťamana si koupit vychlazené pívo. 

(Pokračování textu…)

V 5:04 jsem budík neodložil, ale vypnul, a probral se až v 5:31. Musím jít ivonce otevřít bránu! Schody jsem slezl jak zombie po obrně, a zastihl ji s rukou na klice od dveří. Už si myslela, že jí to dělám naschvál – že v den její tradiční čtvrteční vstávací krize já ani nevstanu. 

O víkendu jsme slavili. V pátek jsme tátovy šedesátiny oslavili konečně v nejužším kruhu rodiny. Po onom týdnu jsem se musel trošku opít, abych bezbolestně usnul. Docela to fungovalo, ale i opačným směrem – probudil jsem se ve 4:20, ještě za tmy. Nerozumím tomu, u našich mám tendenci vstávat hodně brzy, obzvlášť pokud se do toho den předtím zapojil alkohol. Ostatně … nevzpomínám si, kdy bych poslední dobou vůbec spal déle než do devíti. U našich ani omylem, to klidně koukám do mobilu a čekám, až po domě uslyším šramot, že už je někdo jiný vzhůru.

Dopoledne jsme chystali terasu na večerní párty s máminou stranou rodiny, a pak s ivonkou odjeli na šedesátiny jejího strejdy do Ticha. Venku se opět udělaly tropy. Oslavu měl pěknou, velkou, jídlo výborné, poseděli jsme tam ale dvě hodiny a s omluvou, že musím jet ke grilu k našim, se zase vrátili na naši „chorvatskou“ terasu. Naši to tam mají krásné, balkón porostlý vínem (s trsy hroznů), pod ním terasa zastíněná vzrostlou škumpou, v rohu velký citrónovník (s citróny) … do toho západ slunce. Už jen ta pláž. Posezení bylo fajn, maso jsem ugriloval, ale tentokrát to trochu skřípalo, měl jsem to moc rozjetý … a taky jsem od Zdendy Polreicha okoukal trik, že před grilováním přelízne rozpálený gril kusem špeku (aby se maso nechytalo). Já to přelízl poctivě a několikrát, a to už není ono – když jsem pak nějaké maso přesouval mimo případný plamen, tak chytl i samotný rošt! Takže s omaštěním nepřehánět. Po dlouhém dni jsem tam nasázel pár piv, a v rozumný čas se šlo spát.

(Pokračování textu…)

… neboť další list života je popsán. Tedy stránka v mém pracovním bloku, co mám neustále po pravé ruce vedle myši. A4 bílého papíru, pevné desky, kroužková vazba. Přesně tohle. Čmárám si do ní poznámky, povětšinou když mi někdo volá, nebo když si na něco vzpomenu a chci se tomu věnovat později … tak si to připíšu na prázdné místo a orámečkuji vlastním chlívkem. Splněné věci zaškrtám … a co zaškrtáno není, to čeká na vyřešení. Jenže protože mám na stole málo místa, tak mám otevřenou jen jednu stránku (ne dvoustranu). A když ji popíšu celou, tak „obrátím list“ a mám k dispozici pouze tu jednu čistou bílou stránku … a k tomu, co bylo na té předchozí, se už nikdy nevrátím. Vtipný pocit „No tak se to holt nestihlo, potřebuju přemítnout stránku, takže bohužel …“. Ale stejně jsem si teď pár bodů přepsal na další list, takové ty „po roce by se na to XY už fakt chtělo mrknout“.

Ten blok jsem dostal od ivonky k vánocům 2011, od ledna 2012 si do něj čmrkám práci a různé poznámky. List za listem si můžu procházet indicie o tom, na jakých projektech jsem za ty roky pracoval. Tenhle rok mi ještě vydrží, ale ten příští už asi ne. Alespoň bude mít ivonka tip na dárek. Ale „Travel“ na něm už asi nebude. Už ses narajzoval dost, doma budeš! Mimčo na něm bude, to je mi jasný 😀 I když, jezdím s ním i na schůzky, tak by měl trochu reprezentovat … no uvidíme.

Čtvrt na devět, a druhá káva. Ráno už jdu k počítači šerem, ani teď to není venku moc lepší. A ještě k tomu poprchá. Po tropických týdnech to vzalo zatáčku k podzimu jak sviňa. Ale prý to je jen začátek týdne, a víkend bude opět tropický. Další oslava tátových šedesátin, s máminou stranou rodiny. Na značky ke grilu!

25. srpna, a na kole jsem si vyjel naposledy … áno, na konci července. V mém grafickém přehledu našlapaných kilometrů bude srpen pěkným zubem, pokud se ještě nehecnu. Že by dnes? Na kopce, k těžebním věžím, do lesů … hned by bylo třicet kilometrů do tabulky. Jo, vlastně mám pořád z přehazky salát … mohl bych ji zkusit silou ohnout. Kdyžtak mi ji pak v servisu doohnou správně 😀

Když o kolu … táta si k narozeninám taky nadělil zážitek, rozbil se na kole jako za třicet let ne. Když máte roky sjeté špalky na brzdách, co sotva brzdí, pak je vyměníte, a den nato shodou okolností potřebujete prudce zabrzdit (přední brzdou…). Žádnou zlomeninu si neuhnal, ale dotloukl se pěkně … i na pár rentgenů to bylo. Má obražený žebra/plíce, a nemůže se plně nadechnout … tím pádem se ani namáhat, protože to pak neudýchá. No zítra si k nim na kole zajedu obhospodařit hospodářství. Posekat trávník, spadaná jabka sesbírat, támhle pouklízet, tohle poponést … 

A tak zase do práce. S veselou písničkou na rtech …