Junova reality-show

Pondělí brzy ráno, počítač mi hlásí Happy Monday. Fuck you!

Táta měl šedesát, a tak je třeba to náležitě oslavit s všemi částmi rodiny. Zajistil jsem třicítku bečku s chlazením, osm kil marinované krkovice na gril, a už v pátek jsme dojeli za našima … u bazénu je holt pořád líp než kdekoli jinde. Večer jsme na zkoušku grilovali, chtěl jsem si to trochu „osahat“ před hlavní sobotní šou. Maso nás zaskočilo, bylo trochu slanější, ale možná to bylo jen pár kousků, pak už se to nezdálo. Poseděli jsme pod pergolou až do tmy, a pak si ještě osvětleni svíčkou vlezli do bazénu. Chorvatská noc.

V sobotu ráno kávička, a začalo se chystat posezení. To se tohle někam přenášelo, tamto posouvalo, tady zametalo, tamto hledalo … pořád na nohou. Po obědě to na mě padlo, chvíli jsem si četl a ivonka ležela, a jeli jsme donakoupit a vyzvednout sestru od vlaku. Pár kapek deště s parnem nic neudělalo. Doma byl čas narazit bečku a otestovat chlazení, vše cajk, až na tradiční „točení pěny a ničeho jinýho“. Asi jsem to měl pořád přetlakovaný … myslel jsem si, že je kompresor nastavený nějak inteligentně (dal se leda vypnout), ale tlakování na max bylo očividně moc. Rozjel jsem gril, a jak došli hosté, tak jsem na něj naházel masa, co se vešlo, a pak už se skoro nezastavil. Grilovala se jen jedna várka, pak už nikdo nemohl (takže během samotné akce se snědla jen cca třetina nakoupeného masa 😀 ). Točil jsem pívo, nosil nealko, víno, pořád něco … až za tmy jsem si sedl a byl unavený jak kůň. Ale obecně tam byla ospalá atmosféra, my byli ztahaní z příprav, ostatní taky zívali, sestra po flámu, ivka těhotná … a tak se to i celkem brzo zabalilo 🙂 Natlakoval jsem bečku a odrazil, něco v ní ještě zbylo, vše se pouklízelo a schovalo, i altánek jsme raději zase rozebrali, podle meteoradaru se něco blížilo (ale nedorazilo), a šlo se spát.

V neděli v sedm ráno rozzuřil soused přes silnici svého traktora a kamsi vyjel, což je randál, že by se na polici třepaly skleničky, kdyby tam nějaké byly. Ale zase jsem usnul a probral se až v půl deváté. Pouklízeli jsme, co zbývalo, a já zvážením bečky odhalil, že v ní zbylo tak 8–10 piv. Tak jsem ji narazil … akorát na dopolední žízeň a možná i k obědu 🙂 A bez zapnutého kompresoru jsem najednou točil pívo dle libosti, a ne půllitr pěny. Trochu s křížkem po funuse. Před oběděm jsem si ještě nadělal mozoly při vykopání pár řádků brambor – nejdřív v gumákách a šortkách, pak raději jen bosej a v trenýrkách … a pot mi kapal z tváře do prachu brázd o106. K obědu jsem opět rozjel gril, a udělali jsme si zase maso a ogrilovali i pár brambor. Stůl uprostřed terasy, ve stínu škumpy, ořechu, citrónovníku … jak v chorvatsku. To byla krásná chvilka. A pak už se úplně vše pouklízelo, a byl konec náročného víkendu. Odjeli jsme s ivonkou na jih, já málem usnul na posteli, než si ona umyla vlasy, a šli jsme procházkou na pívo … protože jít spát ve čtyři by byla drzost. Jenže moc se k večeru neochladilo, a i když jsem nebyl zakrytý a spal bez polštáře, tak bylo horko, lepivo, dusno … a jen převalování a vzdychání. Takový víkend by si zasloužil „sladkou tečku“ v podobě kvalitního spánku, ale tahle noc byla zase peklo. 

Republiku sužuje další týden enormních veder. Minulý týden měla ivonka dovolenou, den co den jsme jezdili k našim na zahrádku k bazénu. A od čtvrtka do neděle byli na prodlouženém víkendu v Českém ráji. Tam bylo vedro taky. Plány na nějaké výšlapy a cestování jsme omezili, a každé odpoledne strávili v Sobotce na koupališti. Lidí mraky, ale voda čistá a studená, i husí kůže v ní naskočila. Balada. Chlemtal jsem tam pívo a četl si Hájili jsme hrad, knížku za 10 kaček z nějaké krabice, kolem které jsme v Sobotce prošli. Bydleli jsme v Dětenicích, kde je známá středověká krčma, kde se k člověku chovají hrubě a nehezky, a tak jsme chodili na jídlo do jiného podniku. Nic zajímavého tam nebylo. Celé to tam byl takový divný zapomenutý kraj. Silnice spíš jak rozbité spojovačky jezedéček, všude opuštěné koleje a přejezdy, širá sklizená strniště, vísky, zarostlé, domy napůl opuštěné nebo chátrající… zvláštní, zvláštní kraj. Hned jsem si vzpomněl na loňské Kokořínsko.

A jinak? Až na to, že čekáme sviště, tak žádná změna. Ještě před výletem jsem jel s ivonkou do brna na „velký ultrazvuk“ odhalující případné nedostatky na začátku druhého trimestru, a vše vyšlo v pořádku. Prcek má správný počet končetin, srdíčko mu bije, Downův syndrom je s pravděpodobností 50000:1 vyloučen. Tak aspoň tak. Ten den jsme to tedy oznámili rodičům, kteří vůbec nic netušili (ale švagrová to odhalila už před měsícem a čekala, kdy se přiznáme). No radost veliká, slzičky ukáply, ale to, kde budeme s mrnětem bydlet, jaksi vyřešené není. Kurva, to se přece třicetiletejm párům nestává, aby byli těhotní, a přitom neměli kde bydlet! Ještě máme nějaký měsíc na to to vyřešit, ale okruh možností se nám ještě víc zúžil – potřebujeme nemovitost, ve které bude možné bydlet hned. Ne kupovat nějakou ruinu, a průběžně ji opravovat. A jakmile ivonka odejde na mateřskou, tak už si nebudeme moci vzít hypotéku, neb její plat tvoří většinu našeho „oficiálního“ rodinného příjmu. 

A tak jsme těhotní. Plánované to moc nebylo … se svým celodenním sezením u pc, mačkáním kulí na cyklistickém sedátku, alkoholismem a oblibou tučného jídla jsem vyhnul pouze poslednímu rizikovému faktoru neplodnosti, a to kouření. A prásk, první pokus a je to tam. Co by za to jiní dali … jenže se z toho moc neradujeme. Ta nejistota, co bude, a kde nakonec skončíme (nějakej nájem v Brně je asi jistota), ta je umrtvující.

Njn. Opláchnout obličej, uvařit kafe, a bušit do toho dál. 

Naši odjeli do Chorvatska, a my hlídáme dům, respektive krmíme kocoura, respektive zaléváme vše, co by jinak uschlo. Respektive – vítaná možnost vlastního bydlení, alespoň na týden. S tím bydlením to trochu i souvisí – na jaře jsem se oklikou od sestry dozvěděl, že naši letos nikam nepojedou, neb počítají s „dovolenou na maltě“ při rekonstrukci řadovky, jejíž koupi jsme v zimě řešili. A když jsme tento plán odložili k ledu, tak jim bylo líto letní dovolené nějak nevyužít, a „ještě jednou“ vyrazit autem k moři. A tak si tu s ivonkou bydlíme a hospodaříme. Vzdálila se od Brna, vstáváme ještě dříve než normálně (budík na 4:40). Vyprovodím ji k autu, a jdu si se snídaní a kafem sednout k monitoru, kancl jsem rozbil na kuchyňském stole. Když se údolí „ponoří“ do svitu vycházejícího slunce, tak se jdu projít po zahrádce, změřím teplotu vody v bazénu (28°C v sedm ráno!), … klid, mír, pohoda. Odpoledne to končím dřív a sedám na kolo, abych se po letech projel po cestách svého mládí, a stihl se vrátit k příjezdu ivonky z práce. Panují tropická vedra, hned se tedy vyplácneme k bazénu, a zatímco ivka relaxuje, já zalévám vše, co zalít potřebuje. Kolem šesté chodíme na dvě tři před večeří do hospůdky, pak si dáme nějakou rychlou véču, a program celého týdne se ustálil na tom, že ivonka jde spát (4:40, nezapomeň), a já se dívám na filmy … na což jsem neměl celý rok čas. Kingsman, Mad Max, Interstellar, 1080p přes HDMI káblík … možná nejkvalitnější obraz, co jsem zatím v životě viděl. Vzpomínám, jak jsem byl u vytržení před lety při koupi nové televize, když jsem na ní pustil The Pacific (?) v 720p. Ale když je to full HD telka, tak proč se šidit, že? Na copak budu koukat dnes… no, i když ten Interstellar včera se mi dost protáhl, a to má ještě skoro tři hodiny. O půl jedné do betle, a za 4 hodiny zase startovat.

Dny tu splývají, odpoledne u bazénu, zalévání, hospůdka. Dnes to asi nebude jiné. Ale mám tu kolo, a jezdím. V úterý v 30°C lesama na vyprahlé kopečky. Včera v 33°C lesama na nejvyšší vyprahlý kopeček v okruhu desítek kilometrů … škrábat se po luční cestě tetelícím se vzduchem nad loukou, kterou by zapálila i trochu zahřátější kotoučovka… pot kapal z nosu, neviděl jsem přes pálící pot v očích, fyzicky mi bylo divně (ale ne špatně) a nevěděl jsem, jestli to přestávám dávat kvůli teplu, a nebo jsem si jen moc naložil. Ale pak mi pod nohama leží celý údolí, srdce buší, plíce nestíhají, zpocený od kotníků pro helmu… tak nějak jsem vydedukoval, že to nebyla úplně obyčejná projížďka. Že jsem si chtěl sáhnout na dno v největším hicu letošního roku, a vědět, jestli budu v extrémních podmínkách fungovat, jestli tělo prostě neudělá šatdaun a šlus. Ale asi mě v tomhle pokusu „brzdila“ fyzička – spíš bych odpadl tradičním vyšťavením, než něčím jiným. Nezastavoval jsem kvůli teplu, ale protože jsem už nemohl šlapat 😀

Kampak dnes pojedu …

No, půl osmé, abych dopil pívo, poodpovídal na zbývající e-maily, našel si film na večerní koukání, a pustil se do práce. 

Tak jsme z Norska zpět. Měli jsme pěkne, zachytali jsme si, ryby braly, projeli jsme se po Evropě. Nakonec jsme jeli superbem půjčeným od kamaráda, co tam byl s námi – ale letadlem. Vyrážela ivka, před Prahou jsem to vzal já a jel až někam za Drážďany, a táta pak dojel přes Berlín do Rostocku. Jeli jsme v klidu, na trajekt jsme měli 3–4 hodiny rezervu. A tak jsme tam pak plandali po parkovišti, koukali na vodu … a po celém dni v autě věděli, že je za námi teprve ta kratší polovina. Na trajektu jsme sedli na dvě plechovky piva, a s ivonkou jsme pak vylezli na horní palubu sledovat vyplutí z přístavu vstříc baltské noci. Vítr a vůně moře.

Ráno opět vyjela ivka, aby jí nebylo zle (cestování nese dost nelibě), přes Göteborg jsem jel já, co si vzpomínám, přes Oslo táta, pak na chvíli zase ivka, a větší část Norska zase já. Ale ten den byl za trest. Maximálka na švédských a norských dálnicích 110/120, co chvíli snížených na 100? Navomrdání. V Norsku po sjetí z dálnice maximálka mimo město 80 v hodině, a přísně hlídaná. Před námi ještě pět set kilometrů, dojezd někdy v jedenáct v noci … deprimující. Naťukal jsem tempomat a jel, desítky minut jsem třeba ani nemusel šlápnout na pedál. Pak nás jeden z (mě) předjíždějících kamionů málem smetl z cesty, tak jsem si řekl, že se ho budu držet, že spíš za rychlost zastaví kamion než osobák. Jízda cca devadesátkou pak na pár stech kilometrech stáhla dojezd na půl desátou. A byli jsme tam, ve fjordu. Dříve dorazivší nás přivítali, přidělili nám palandy, a šlo se spát. Za polárního dne.

(Pokračování textu…)

Týdny utekly. Musím se podívat, kdy jsem si něco naposledy zapsal, abych se měl odkdy odrazit. No, skoro celý červen mezitím uběhl … první týden byl krásně horký, jezdili jsme za našima k bazénu. Ač tedy jejich úporné solární vyhřívání vytáhlo teplotu vody na 34 stupňů … a to už moc neosvěží. Ale dvakrát nebo třikrát jsem byl ještě v lese, to jsem si k našim vždy zašlapal na kole. Jenže se mi podařilo štrejchnout přehazkou rantl, a utrhl lanko. To se snadno vyměnilo, ale seřídit mi to stejně nejde, řadí to blbě, na nějaké ježdění po kopcích nemám ani pomyšlení. K našim dojedu, těch 3:7 tam nacvakám a 90% cesty to neměním, ale na vážnější ježdění to není. Červen bez pohybu. Ale zase tak moc to nevadilo, protože poslední dva týdny nijak zázračně není. Léto v nedohlednu. Proběhly padesátiny na tradiční chatě (hrát bosej fotbal na strništi … boha jeho), závody u rybníka, kde si pak Hágen s Káťou ulovili pár pstroužků, a jinak nic zvláštního. Sem tam si s ivonkou zajdeme pěšky na pívo, ale jinak je to zase takové bezčasí. Je třeba pohnout s bydlením … na nový dům jsme se byli podívat, ale z majitelů vylezlo (resp. během schůzky vyplynulo), že se vůbec neshodují v tom, kdy by se mohli vystěhovat (dům jinde je rozestavěný). No po měsíci bychom se mohli připomenout.

Blíží se cesta … týden rybaření v Norsku. Taky neuralgický bod … přišli jsme k tomu jak slepí k houslím, tedy já především. Zatímco jsme v prosinci začali – ovšem neveřejně – fest šlapat do vlastního bydlení, šetření a intenzivního vydělávání peněz, tak se „o nás bez nás“ domluvilo, že v červnu pojedeme do Norska na tresky. A zatímco zbytek grupy tam už pravidelně létá letadlem, tak my pojedeme autem (dle táty lepší). Z místního vozového parku tam dojede jen náš bourák, takže jsme byli postavení do situace, že buď s ivonkou opravdu pojedeme taky, a nebo nepojede ani máma s tátou (teoreticky by neměli jak, a sami dva by stejně asi nejeli). Boží situace. Další zásek do „úžasného“ prosincového dusna … ani jsme se o tom raději nebavili. Ivonka z toho byla prvotně asi tak minutu nadšená, než mi to tedy bylo na vánočním večírku oznámeno, a z mýho nevěřícího pohledu pochopila, že tohle tedy můj hajlajt pro rok 2015 fakt nebude. Vzhledem k prioritě vyřešení bydlení, kterému jsme společně chtěli podřídit úplně vše (jsem si myslel). Místo toho jsem za měsíc se zatnutými zuby objednával trajekt za 12 tyček … 

… a tak je ta šťastná událost tady, v pondělí vyjíždíme. Pocity výše se za jaro rozpustily, s bydlením se to také vyvinulo všelijak, a tohle holt beru jako „tak fajn, bude to naše letošní dovolená“. Finančně na tom samozřejmě nevykrvácíme, jedeme tam jen na týden, mimo trajekt už celkem (my dva) jiné náklady mít nebudeme. Původně jsem si také myslel, že se jede na dva týdny (aby mělo smysl strávit 4 dny cestováním), a dovolenou my živnostníci jaksi nemáme zaplacenou. Nakonec pojedeme půjčeným superbem (kombík), více místa, atd … no abych to shrnul, beru to jak to je. Jedeme do Norska. Bude to tam fajn, věřím, že budeme nadšení, po letech si zase zachytáme tresky, snad se v pořádku vrátíme. Ale je to věc, kterou bych si okamžitě odpustil, kdyby nás to mohlo hmatatelně přiblížit vlastnímu bydlení. 

… tak ho máte v 21:50 ready. K smíchu, jak se zaběhnutý stereotyp změní, když má žena službu v práci, a dojde na nejhorší, a musí tam přes noc zůstat. A co najednou s volným dnem. No co by, sednu na kolo a dojedu domů, abych chlapům pomohl složit nařezané dřevo u jednoho „zákazníka“. To se tak každé jaro v lesích nadělá padesát kubíků pro naše dva rodinné domy, a pak dalších deset dvacet kubíků na prodej. Jako kdyby té práce nebylo málo … začal červen, a ještě není všechno dřevo z lesů pryč. Kupec má na chatě malá kamínka, a chce metry/štípy nařezat na dvacet čísel … a šest kubíků polínek, to se do rázíků skládá dlouho. A tak jsem jim šlapal na kole pomoct. S mámou – zatímco táta jel ještě se strejdou pomáhat se senem – jsem poté zkompletoval napojení bazénu na filtraci a solární ohřev, a pak jel sem dolů na jih. Klídek, pohodička kolem řeky, žádný rekord. Vlahý večer, chladivý vzduch kolem vody, červen … stále byla naděje, že ivonka dojede domů, ale pak to odpískala, dojet domů v deset večer, a v pět zase vstávat… no to už je lepší zůstat v Brně. Táta měl nachystané makrely na gril, byly vynikající, pak se posedělo s lahví slivovice uprostřed stolu, a nyní je oněch deset večer, a já si konečně sedl k počítači k práci … když pracuje žena, tak já budu také. Jen jsem se asi o tři hodiny zpozdil. A s koncentrací je to také na štíru.

Ale ta změna, kdy člověk není o čtvrt na osm v posteli … ta za to stojí 🙂

Člověk nechodí do hokny, sedí celý den u PC, ale přesto se na ten víkend taky stejně těší … je pátek večer, a je to boží. Ale po celém týdnu vstávání v 4:54 je stejně v posteli klidně o půl osmé. A v sobotu v osm ráno by za hrnek vonící kávy zabíjel, a těší se, co si během dopoledne „napracuje“ na příští týden. A tak zase sedím u PC.

Minulý pátek jsem si zkrátil a před příjezdem ivky z práce se projel na kole, pěkných 35 kiláčků, kolem místních uranových provozů. V sobotu bylo pěkně, tak jsme vyjeli courat sspolečně. S ní žádné drsňárny neplánuji, má ve zvyku sebou někde švihnout, něco si narazit, a pak mi to roky vyčítat, a pak má srdeční vadu a výšlapy kopců taky nejsou ono. Blbá kombinace, když bydlíte v údolí obklopeném kopci. Ale nakonec jsme se nějakých 9 km ujeli a i trochu terénem (neplánovaně), po naučné stezce … to, kam jsou posílání chodci, tedy  zaskočilo i mě, až jsem z toho položil kolo a zaryl se beranem do hlíny… to vše před zraky ženy (tlačící své kolo). Ehm. Nemilé. V neděli měla svůj program, já si tedy našel trasu a jel. Zatím nejlepší (a nejdelší) letošní projížďka, na server na kopce, a pak stále dál a dál do lesů a vesnic, kde jsem nikdy nebyl. Naprostá nádhera. Cukr jsem do sebe pral pod tlakem, ale ten pocit svobody a bezstarostnosti, na rozbitých cestách/polňačkách/pěšinách kdesi v cizí krajině, kde jsem nikdy dříve nebyl … ten mě sem snad donutí po letech vložit i foto.

(Pokračování textu…)

Když ťukám adresu svého blogu, napíšu do adresní řádky „re“ … a místo „reality-show.net“ mi prohlížeč nabídne reddit.com/r/LatvianJokes. Měsíc od posledního zápisku… There is no potato, only malnourisch, politburo, and gulag. Such is life.

To byla poslední kapka … tak tu ležím v posteli, s noťasem na klíně, a ivonka si vedle listuje katalogy. Dům … už je to jen na nás. Půjdeme do toho? Začneme jej za mega rekonstruovat, zdlouhavě, levně, svépomocí? Nebo stihneme vyhrát ve sportce? Jooo … potato. No potato, rok.

Měsíc jara. Doma se dělá o dřevě, tady se dělalo o dřevě, mezitím jsem jezdil na kole a s ivonkou chodíme pěšky do městyse na procházku/pívo. Co jiného zvláštního mezi tím … nevím. Jsem unavený. A ivonka mi ve večerním šeru strká pod nos katalogy s obklady koupelen, a já je vidím stejně prakticky černobíle. Chce se mi spát. A to začalo čtvrtfinále Česko – Finsko. 

No to jsem to dneska teda vytrh.

Anebo les … v sobotu jsme odklidili poslední kmeny z vykácené parcely, v úterý to tam ještě chlapi trochu pouklízeli, ve čtvrtek jsem se k nim zase přidal, a s třema stovkama sazeniček olší se jelo sázet. Jeli jsme brzy, na trávě ještě rosa, dlouhé ranní stíny. Krásný včerejší den, na pár dní poslední jarní. Zasadilo se, ale byla to dřina … místy bahno a voda, jinde tvrdá suchá zem. Táta na to měl jakýsi umak, úzký rýč, který se zapíchl do země, zapáčilo se s ním a hle, díra pro zasunutí kořínku sazenice. Ale kde se muselo kopat motyčkou, to byl vopruz. Dopoledne v gumákách taky nic moc … ale zase jsem mohl kousek popojít a stát uprostřed potoka v ledové vodě, která od slunka rozpálenou gumu hned krásně ochladila. Naložili jsme jednu vlečku, a jeli domů. Jedno pracovní dopoledne v tahu.

A dnes na novo, akorát u ivonky 🙂 Tři otočení s malým vozíkem pro smrkové kmeny nachystané u silnice, nařezalo se a odváželo. Déšť nedéšť, neřeší se. Po dlouhé době jsem si zase zařezal pilou, a zaskočilo mě, jak brutálně namáhavá práce to je. Oháněl jsem se s ní jen sotva deset patnáct minut, svaly na zádech mě okamžitě bolely tak, že jsem se nemohl ani narovnat, v levé ruce bych teď snad nic neuzvedl (hrnek s kafem se mi chvěje u pusy), a fakt si nejsem jistý, jestli ty kapky, co mi po pár minutách tekly po xichtu, byly od deště, nebo od potu. Až jsem se za sebe zastyděl. Však copak to jde, vrátit pilu třiaosmdesátiletému dědovi se slovy „Teď zase chvíli řežte vy, já si musím odpočnout“ ? No nejde … na druhou stranu, je to práce s kurevsky nebezpečnou srandou, u které by mělo převážit rácio … a ne se chybou z vysílení nebo nižší koncentrace fiknout přes nějaký úd. Podobně při ještě náročnějším ořezávání větví, kdy je všechno pořád ok, člověk se přestane soustředit a pracuje mechanicky, a padesátá větev je napružená a schopná vyrazit pilu z ruky, když se snažím ulehčit si práci a nesvírám ji železným stiskem … no, druhé pracovní dopoledne v tahu.

A je pátek odpoledne, za pět tři. Padla?

Pondělí půl deváté ráno… alespoň že venku svítí sluníčko a je pěkně, jinak by to bylo na kulku. 

V pátek jsme vzali naše a rodiče ivonky na večeři, ku příležitostí jejích třicetin. Bylo to fajn, ale taky bylo znát, jak jsme všichni unavení 🙂 Odtud jsme jeli rovnou k nám, a i přes tu únavu nakonec až ale do jedenácti seděli a popíjeli. V sobotu ráno jela ivonka domů, a já šel s chlapama a bratrancem na celý den do lesa. Bylo krásně. Letošní těžba spočívala v tom, že se na ploše asi 40×60 metrů skácely všechny stromy na jednu hromadu. Problém je, že je to prakticky nivní nebo lužní les, či jak to nazvat, tedy podmáčený a rozbahněný. Není tedy možné stromy nařezat na metry, zajet k nim s vlečkou, a odvézt je pryč. Není ani možné zajet ke stromu, zapřáhnout ho za traktor a odtáhnout na suší místo, kde by se pořezal, naložil a odvezl. Zkusili jsme, a traktor se zahrabal 40 čísel do země a měl co dělat, aby odtamaď vůbec odjel. Jediná možnost je vozit s sebou krátkej řetěz, dlouhej řetěz, lano a dlouhý lano … což jsou doslova kódový označení. Traktor po suchu nacouvá až k okraji mokřiny, já vezmu dlouhý ocelový lano a prodítám se s ním přes větve, jiné ležící stromy a bahnem až k vyhlédnutému kmenu, a zaháknu  jej. Na opačném konci lano k traktoru nedosáhne, tak se ještě nastaví dlouhým řetězem … pak se traktor pomalu rozjede, a já s železným pajcrem postupuji společně s vlekoucí se kladou, a snažím se ji usměrňovat, když se jí do cesty postaví nějaký pařez, nebo nadhodit na nějaký jiný kmen, aby nejela celou dobu bahnem. Pak se traktor zastaví a couvá zpátky, takže musím táhnout ocelové lano zpátky, aby na něj při couvání nenajel, odháknout ho od stromu, od traktoru, zapřáhnout jen řeťaz, traktor kmen zase dva tři metry povytáhne až na sucho a znovu se přepráhne, aby byl připojený co nejtěsněji a hydraulikou se trochu nadzvedl, než se odtáhne na finální místo k rozřezání … kde je třeba běžet s ním a podkládat jej kulánky, aby za a) nejel po hlíně, za b) byl ve vzduchu, až se bude rozřezávat. Je to lítání a lítání. Vytáhnou se dva tři stromy, táta rozřezává pilou, strejda mu odměřuje měrkou metr, já s vojtou odklízíme metry do rázů. Pak pila utichne, strejda jde k traktoru … „Kterej teď? Ten zadní? To bude stačit krátký lano a dlouhej řeťaz, ne? Pak to přepráhnem. Vojto, vem pajcr a nadhoď mě to, ať ho můžu zapřáhnout! Pak to zapoj u traktora. A ať jede rovně, ne doleva! … Můžem!“ A tak pořád do kola …

A kolem zpívají ptáci, nad hlavou modro a sluníčko, propocený triko a mikina, na sklech brýlí zaschlý pot. Ale ta slast, když si naberu z potoka studenou vodu do dlaní a opláchnu si potem zmáčený obličej, a znovu, a znovu … to je jak živá voda! Asi bych se jí nenapil, ale opláchnout jsem se šel aspoň pětkrát.

Za nějakých šest hodin jsme udělali mega práce, za pomoci dlouhých lan skáceli i stromy nakloněné nad mladý les, který jsme nechtěli dolámat, naložili vlečku největšími metry a jeli domů. Ve třičtvrtě na pět volá ivonka, že pro mě vyjíždí, ať jsem nachystaný, během deseti minut jsem osprchovaný a v pět hodin odjíždím 🙂 Ještě jsem měl pět minut fóra. Z domu jdeme pěšky do hospody na oslavu padesátin, ušlapu to, ale fest hekám. Na oslavě dám čtyři škopky a dva bechery, a o půlnoci padám do betle.

Ale to nedělní ráno … všechno mě bolí, každý sval cítím, ale v deset se posadíme s kávou venku ke stolu a mžouráme do sluníčka a vlahého dopoledne. Poprvé tento rok. Jen kvůli téhle chvilce jsem si to chtěl na blog napsat … 

Ale pak se to trochu zvrtlo, dvě pivka v hospodě, jedno na návštěvě u babičky (a tři slivovice), jedno pivko na fotbalu a pěšky na večeři s kamarády, tam tři pivka … no a pondělní ráno na kulku 🙂