Junova reality-show

Staří čtenáři / on-line přátelé samozřejmě z nadpisu poznali, že jsem našrot. No nejsem, to bych nepsal. Ale sešlo se dnes více zážitků, než by se na tonální (LOL – normální) pátek slušelo. V úterý nám odešla quadriga. Komu to cizí slovo nic neříká, tak je to bojler na teplou vodu ohřívaný plynem. A ráno děda přišel s tím, že teče. Zase. Už jsem u jednoho zavařování byl, a zavařovalo se zase. Pěkně do vyvíječe v dílně nasypat karbid (toměvoleposernaholýzáda), pustit k tomu kyslík, škrtnout sirkou a svařujem, 21. století ať si nasere. Jenže z malého protékání najednou byla díra jak sviňa a děda nad tím zlomil hůl. Večer z nadejchání se zinkových spalin lehl ve svých 82 letech s 39°C horečkou, takže nás tři týdny po pohřbu babičky dost vyplašil, ale druhý den v 6:45 zatápěl a šel poklízet králíky. Takže dobrý. Voda se ohřívala na plotně, ale já, drsňák a extrémista, se sprchoval nikoli studenou, ale LEDOVOU vodou. Kurva, to byla novinka jak sviňa. A dnes, po čtyřech dnech, když už fachá nová mašina, jsem se stejně osprchoval zase ledovou! Že by nový zvyk? Extrémy, to je moje.

No a dnes je pátek, dovezl se nový bojler, dva technici ho za dvě hodiny zprovoznili a byli pryč, a v jednu přijela ivonka z práce. A když jednou přijela dříve než tma, tak že půjdeme na procházku. Na procházku = minimálně na dvě píva. Měl jsem tři a jedno malý, a doma dvě a pět slivovic. Pátek. Ťukám to tu na dva prsty a ucucávám vína. A jdu si lehnout k televizi k vodníkům. 

Život.

Původně jsem to nijak řešit nechtěl, pak zase jo, bude pařba, pak raději ne, sejdeme se v hospodě, a pak se mi nechtělo zařizovat ani to, ale co, nějak to dopadne, popijeme… pak se do toho vložila smrt ivončiné babičky, a moje narozeniny jakoby ani nebyly. A nebyly. Nepíšu to jako nějakou stížnost, jen takové zvláštní konstatování toho, že se doslova „nic nestalo“. Jen je mi třicet a dva týdny 🙂 A letí to dál.

Pohřbu jsem se trochu bál, především toho, že tam to na mě „konečně a neodvratně“ vše padne. Sedět v první řadě, dívat se na rakev, poslouchat nějaké básně a smutné písničky … a to jsem měl ještě zpestřené tím, že CD jsem „mixoval“ (LOL) já dle sepsaného seznamu, a ony songy hledal na UložTo. Jako proklikal jsem je, jestli sedí k YouTube klipům, ale i tak jsem pak seděl ve smuteční síni, poslouchal první tóny něčeho od Špinarové, Urbánkové atd a říkal si „Ty vole, ať to není nějaká metalová cover verze…“. Problémy. Proti mně byl vystavený nějaký erární věnec … spočítal jsem umělé růže, jakési bílé kvítí, listy kapradí, vše pro jistotu několikrát. Dřevěné obložení přední stěny sálu mělo tuším 48 dřevěných polí … cokoli, jen na to nemyslet. A pak bylo po všem, hlavně přežít kondolování od vlastních rodičů se slzami na krajíčku, a pak už je to vše jen „lepší“. Je po pohřbu. 

A přízemější problémy … co bydlení? A má ivonka nastoupit na atestační kurz, a nesmět dva roky otěhotnět? S tím, že pak asi dostane smlouvu na dobu neurčitou? Nebo ne, a začít konečně intezivně řešit společné bydlení i rodinu? Že není kam spěchat? Taky ale není na co čekat … ach ti naši rodiče, co v našich letech měli desetileté děti. Když si vezmu, že celé dny jen 10–12 hodin sedím u PC … sedím a sedím. A když nesedím u PC, tak se seberu a jdu si sednout na úzké cyklistické sedátko. Nevím, co se fyziologicky za ta léta změnilo, ale dost často si šlapu a šlapu, a pak si mimoděk všimnu, že mi kompletně zmrtvěl vercajk. Jako když si při spánku přeležím ruku, tak si na kole přisednu nějakou „důležitou“ cévu a pak se nestačím divit 🙂 Jó, starosti … adopce to jistí. No, tedy ještě to vlastní bydlení.

A podzim. Na plné kule, ranní mlhy, syrová vlhká zima, spadané listí už není moc barevné, ale především hnědé. Po týdnech jsem vyjel na kole, ale jsem chcíplej. Holt to zase našlapu. Jak já bych chtěl, aby napadl sníh … má neskutečný kouzlo prodírat se na kole mírně zasněženou lesní cestou. Dnes jsem jel žlebem a místy pořádně neviděl … až tam bude sníh, bude to lepší 🙂

A teď je devět, k PC jsem sedl v 5:45, odešel ve tři, hodinu byl na kole, hodinu čumákoval s ivonkou, a po páté si k PC zase sedl a pracoval … den za dnem. 

Zítra.

Ale nějak to neprožívám, a kdyby mi to dnes ivonka nepřipomněla, možná bych si to ani neuvědomil. Všechno ustoupilo do pozadí tomu, že ivonce umřela babička. Před měsícem jsme ji v šest ráno vezli na pohotovost s podezřením na žlučník, a přesně po měsíci v nemocnici zemřela. Rakovina vaječníků, metastázy po těle, komplikace s dýcháním, tlakem, srdcem … a ze dne na den bylo po všem. Druhý dědeček bojuje s rakovinou čtyři roky. Po všech těch chemoterapiích, vyšetřeních, trápeních … se nedávno tak nějak shodlo, že už se bude jen tlumit bolest. Horizonty měsíců …

Podzim 2014.

V létě, kdy bylo vše ještě zářivé, jsme se s ivonkou rozhodli jet k mým narozenínám na relaxační víkend do Branné, kde jsme loni strávili víkend před svatbou. Vitální svět, Jeseníky, relax. A tak jsme nakonec i jeli, nemělo smysl sedět doma a truchlit. Na to bude spousta času v sobotu před/během/po pohřbu. 

Dojeli jsme v pátek, a šli se masážovat a pak relaxovat do saun. V sobotu ráno další masáže, a na Praděd. Zpátky jsme si ho sjeli na koloběžkách, a pak se opět relaxovali ve vitálním světě. V neděli relax dopoledne, a pak vycházka na mlhavé kopce, s křikem krkavců, s řopíky mezi cáry mlhy. Krása. A po večeři privátní wellness, sklepení se saunami a vířivkou jen pro nás dva. Hm. Pořád nevím, jestli to „privátní“ myslí tak jako „dělejte si tam, co chcete“ a nebo jen „budete tam sami“. Inu, proč se držet při zemi, že. Vtipné bylo, jak se hotel na pondělí vylidnil … z dvaceti pěti pokojů jsme náhle zůstali jen tři páry. Na snídani bylo dnes ráno mrtvo. Dorazili jsme v pořádku domů, a vše už bude jen směrovat k sobotnímu pohřbu.

V deset ráno popíjím Mastera v lobby hotelu ILF, kde ivonka před chvílí složila jakousi zkoušku a stala se odborným pracovníkem v laboratorním čemsi. Teď ještě čeká na ofiko vyhlášení výsledků.

Do Prahy jsme vyrazili včera, na dálnici najeli cca ve dvě a hnali na Prahu, abychom ještě někde u kolejí zaparkovali. Zúžená místa byla bez problémů, jelo se dobře, jen mě znervóznila tabule s informací „70–77 km provoz omezen, nehoda“ … co znamená to rozpětí kilometrů? A provoz omezen? Tak asi to je už průjezdné, nic hrozného. A tak místo abych u Ledče sjel a vzal to na Kolín, tak jsem se na 77. kilometru zařadil do kolony a hodinu parkoval kdesi u Želivky. Sluníčko pálilo, ale podzimní vzduch byl příjemný, pohoda klídek. Zavolal jsem k Vodouchovi a na sedmou si dal rezervaci, to snad stihneme. Ivonka se v autě učila, já si říkal, že v nejhorším sním kyselé okurky a vypiju flašku slivovice, neb jsme sestře také vezli moravské zásoby. O půl čtvrté se kolona rozjela, ale ani dál to nebylo moc lepší … ploužení na jedničku, na dvojku, popojíždění. Ale zase to byla výhoda ve zúžených místech, kde se kupodivu nikdo nehrnul do levého pruhu, a přitom v téhle rychlosti se jím jede úplně pohodově. Kilometry a kilometry jsem v levém pruhu předjížděl stovky aut a kamionů, a pak to pálil k dalšímu zácpě o kus dál. No jeli jsme to tři hodiny, u ségry jsme byli o půl šesté, rychle jsem jí vyhodil zásoby, a jeli jsme dál na Jarov hledat místo k parkování. Kupodivu tam jedno dost dlouhé bylo, kousíček od vchodu. Napasoval jsem tam bouráka, zhasl motor, a zamkl volant. Skoro pět hodin na cestě.

(Pokračování textu…)

A :music: Woodkid: Conquest Of Spaces. V týdnu první den (aka čtvrtek), kdy se ráno ukázalo slunce. V pondělí chcalo od rána až do noci, celou noc, a k úternímu ránu lehce přestalo… jako na objednávku, vezl jsem totiž auto k mechanikovi, s kolem, a potřeboval se vrátit. A ono těch 15 km v dešti by bylo maso. Takhle bylo jen mokro a jemně mžilo. Stihl jsem to, a pak zase začalo pršet a chcalo až do noci. Auto nám začalo blbě startovat. Někdy motor jen škytl, a pak nastartoval na brnknutí, pak se zase sotva roztáčel, pak auto zůstalo stát na benzínce … vše ukazovalo na mrtvou baterku (rok starou!), jenže mrtvá baterka je mrtvá baterka, a ne že na první otočení se motor ani nepohne a pak 5× po sobě nastartuje na brnknutí při maximálním odběru proudu (repra, topení, světla,…). A mechanik diagnostikoval uhlíky ve startéru. Oprava za tisícovku, prkotina, večer auto bude. Večer auto nebylo, uhlíky přijdou až druhý den. Druhý den mu uhlíky přišly, auto měl na zvedáku, a vypli jim až do večera proud. Ale večer že to udělá. Později večer volám, a on rozčileně vysvětluje, že objednaný díl/uhlíky/vodevr do startéru nepasuje, a že jde na net hledat díl přesně pro náš startér. Dnes ráno volá, že se takový díl ještě ani nevyrábí… že se tyhle startéry nerozbíjejí, tak se zatím žádná firma nesnaží pro ně vyrábět kompletní nabídku náhradních dílů. Z opravy za litr je nákup nového startéru … pokud nebudou mít tu součástku skladem kdesi v Německu, což že zjistí během dne. A místo opravy během úterka je stání na špalkách až do pátku. A člověk aby to před ivonkou skoro tajil, protože tu to vždycky sebere a zhysterčí … prodáme auto  / koupíme nové / přestěhujeme se do brna / přestěhujeme se do bytu / odstěhujeme se pryč / postavíme si bydlení někde v prdeli / zadlužíme se brutální hypotékou do konce života / koupíme starou ruinu / … vyřčené i nevyřčené věci, atmosféra rezignace a odevzdanosti, letargie. A ticha.

Ale venku svítí slunce.

Už třetí den doháním dva týdny zameškané práce, ale na minulý týden si přece jen vzpomenu. Vždyť to byl výlet na Kokořín! Když to srovnám s jinejma …

Vyjeli jsme ve středu ráno, a na dálnici. Nijak jsem to nehnal, poslouchal hučení ložiska, dumal, jestli je pro něj nějaký rozdíl v tom, točí-li se kolo osmdesátkou nebo stopadesátkou … inu, jel jsem pomalu. Před Prahou jsme odpočívali a rozhodli se nejezdit do centra, vzít to po okruhu k letišti a ze Slaného přímo na Mělník. Zajeli jsme si tím asi dost, ale průjezd Prahou v poledne mi rychlejší nepřipadal. V Mělníku jsme se zdrželi jen krátce. Poté, co jsme na náměstí projeli pěší zónou (vůbec mi nedošlo, že ta značka je ekvivalent zákazu vjezdu), a parkovali na místech vyhrazených pro radnici … všude pod dohledem kamer … jsme se rychleji naobědvali, koukli na skorosoutok Labe a Vltavy, a frčeli dál na Kokořín. Dopraváckou obsílku očekávám každým dnem.

Ubytovali jsme se v Penzionu Malba, a šli pěcho na Kokořín. Pěkné to bylo. Byl jsem tam v sedmi letech. Nejvíc mě asi poznamenala výstava starých fotografií, kde tehdejší luxusní podhradí (vilky, hotely, koupaliště) je nyní v dezolátním stavu, vše zarostlé, zakryté stromy … zašlá turistivký sláva 30. let v tahu. Večer jsme si zašli kilometr na jih do jedné z hospod se najíst, a pak si ještě sedli na terase penzionu na poslední pivko, a vzali si lahvinku vína na pokoj … za  330 Kč ntp!

Druhý den hned po snídani na Pokličky, jakési pískovcové útvary. Moc jsem se nevyspal, už od 6:22 jsem slyšel každé šustnutí na libovolné chodbě penzionu … a tak jsme byli ve skalách brzy 🙂 Největší gól byl, že modrá turistická trasa byla ve výsledku toto: výstup po schodech na skálu, pohled na (jeden!) skalní útvar Pokličky, tři kilometry procházka úplně obyčejným lesem k několika dalším pískovcovým skalám (jakých jsou tam všude kolem silnic tři plný prdele), sejití do rokle mezi pískovcovými skalami, a paralelně s původní cestou nahoře návrat tři kilometry zpátky k parkovišti. Jako prošli jsme se hezky, to jo, ale úplně stačilo vylézt ty schody, a pak zase slézt k autu a odjet 😀 Poobědvali jsme v Ráji, jeli do Mšena, na penzion, a pak na rozhlednu Vrátenská Hora. Večer do jiné hospody.

V pátek mělo být krásně, a tak jsme ráno vyrazili na Mácháč se koupat. Jenže zase tak hezky nebylo, a tak jsme prohodili cíle a nejdříve vylezli na Bězděz. Ty ptáku, to byl vejšlap. Ale pohled z hradní věže stál za to. Tam jsme byly fakt dlouho … a už bylo i dost teplo na ten skanzen socialismu, kempové pláže u Mácháče. Na dvě hodinky jsme se tam vyplácli do protivného písku, svlažovali se v protivně špinavé vodě, a pak vyrazili na nákupy do České Lípy, aby z té dovolené ivonka taky něco měla. Na večeři jsme šli zase do stejné hospody, a já si tam od servírky vyprosil dva talíře, na kterých servírovali jídlo – očividně byly dle znaku z Hotelu Praha, který táta stavěl, a Kellner zboural, a přišlo mi to jako fajn památka pro tátu – navíc měl dva dny nato narozeniny 🙂 Stejně jako předchozí večer jsme si zahráli člověče nezlob se, a šli spát. Ten den jsem byl vzhůru později, v 6:25 …

Vraceli jsme se přímo přes Prahu, bez zdržení ji projeli od severu k jihu a frčeli po docela zaplněné dálnici domů. Za prahou nás vyšokoval nějaký čurák v mercedesu, který se rozhodl střihnout si to z levého pruhu přes všechny pruhy do pravého odbočováku a projel nám před čumákem s asi tak metrovou „rezervou“ … na infarkt. Pak už jsem se raději držel jen v levém pruhu, a svištěl vpřed. A když jsem se ve 140 vrátil do pravého pomalejšího, tak mě tam šokoval pomalu jedoucí karavan. Sleduju auta před sebou, jestli nebrzdí nebo neblikají, ale nečekal jsem, že něco pojede pomalu bez toho, aby tomu svítily brzdová světla. Takže jsem se nechal trochu zaskočit a pěkně si pobrzdil 🙂 Dálnice, šílenství …

Sobota neděle klid, ale ten návrat k práci … kdybych byl všechno nevyřizoval průběžně během těch dvou týdnů, tak bych se zbláznil. Takhle mi zůstalo třicet mejlů se vším možným, co nešlo řešit z notebooku od snídaně… a jak se mi do toho nechtělo. Dnes už se to dost vytříbilo, ale pořád na mě čekají pořádné špeky.

A ráno, když vstávám, tak se najednou teprve rozednívá. Už je to tu zase. Winter is coming …

Ivonka si vzala dva týdny dovolené, a nyní je neděle uprostřed. Týden jsme strávili s rybářskou partou kdesi u Sázavy, a teď ještě pojedeme na vlastní prodloužený víkend na Kokořínsko. Dva týdny mimo práci. Ale pravda, noťas jsem si teď vytáhl, že zkontroluju emaily, … zatímco ivonka ještě spí (a to chce do oběda vyprat dvě pračky!), po domě je ticho, na stole mi vedle noťasu dřímá kocour. Hlídáme dům našich, kteří jsou již pár hodin na cestě z Chorvatska. Neměli tam moc hezky. Nakonec, ani my ne.

Bydleli jsme v chatkách, u rybníka, rybáři měli nahozené udice, ostatní klevetili mezi chatkami. Právě vedle naší chatky se postupně udělalo hlavní ležení, což bylo super, když se tam nedospavci sešli v šest ráno a začali vypalovat jednu od druhé… takže průměrně jsem vstával po sedmé … pravda, první dva dny bylo hezky, ale pak další tři dny moc ne, sem tam pršelo, sem tam pršelo fest, bylo chladno a vlhko, nic neschlo … někam jsme se podívali, ke Stvořidlům, na hrad Lipnici, na nějaké měnší cíle … ale loňská dovolená u Lipna je ve vzpomínkách mnohem pozitivněji zabarvená. Z téhle dovolené už jsem byl takový vnitřně unavený a těšil se, až skončí. Loni jsme na ni byli navíc pozváni, a nic neplatili (i když my s ivonkou se tehdy ubytovali v hotelu, a ten si svědomitě zaplatili sami), a letos to bylo v podobném duchu až do chvíle, kdy se mělo dát na hromádku 3000 za osobu 🙂 Kdyby mi o den dříve nedošly prachy, a nevybral si další, tak bychom to s ivonkou za nás ani nedali dohromady. I tak jsem dával jednu tisícovku ve stovkách … inu, taky „šrám“. Ne to, že jsme platili za vlastní dovolenou, ale že nebylo dopředu řečeno, že tentokrát nejsme zvaní, ale že si to na konci zaplatíme. Nepočítal s tím nikdo. 

Ale co. Výlet na Kokořín bude určitě nesrovnatelně lepší. Šupneme to po dálnici přes Prahu na Mělník … snad to zadní ložisko ještě vydrží, aneb další z oprav našeho plechového miláčka. Ložisko odchází, a projevuje se to postupně se zintenzivňujícím hučením (uvnitř auta). Kolo neupadne, ale časem v autě není slyšet slova. Kolem stovky je to teď randál jak sviňa, tak se bojím, jaký zvuk to bude ve stopadesátce na dálnici. Ale možná to ve vyšších frekvencích tak hrozné nebude.

Tak se jdu podívat na ty e-maily …

… co chci psát. Sobotní ráno. Káva dopitá. Opět u pc. Ivonka ani nedojela v pátek z práce, a tak se mi změnil režim. Mohl jsem se dívat na seriály, dnes ráno si také mohu dělat, co chci (přijede až tak v poledne) … ale je pravda, že to si v sobotu ráno většinou dělám, ivonka jede k míši na kávu. Ale co dělat u pc? A co dělat venku, v sobotu v osm nebo devět? Na kole jsem se vycasnoval včera. Takže asi uklidím (ten jeden) pokoj a vyluxuju.

Včera jsem v pět sekl s prací, a šel na kolo. To bych obyčejně asi nemohl, ivka by chtěla, abych trávil čas s ní 😀 A tak jsem si mohl našlapat třicet kiláčků tady na kopcích, mezi obilnými poli, za teplého večera, uprostřed divotvorných lesů. O svém cyklu si ale píšu na jiném webu… a tím pádem prakticky nemám, co bych psal sem. Už jsem si vzpomněl, co jsem chtěl dělat! Musím si v přední brzdě vyměnit brzdové destičky! Přendal jsem tam ty ojeté zadní, a teď už je to znát. Tak fajn, je tu plán. Poklidit, vyluxovat, vylézt ven a montovat si s kolem. To by šlo.

A tak si tak nějak něco napíšu. Devět ráno, druhá káva za mnou, patnáct kiláků na kole také. Auto je opět u mechanika, bude rozebírat palubovku a zkoumat, proč chladný vzduch z klímy nedojde až do auta. Ale ono je dost chladno, a když klíma nespouští pod 16–17 stupňů, tak nevím, jak to bude testovat. Na druhou stranu – jako bonus pro kikoty – se přímo od nového kompresoru klimatizace začal ozývat kurevsky nezdravý zvuk (opět jen za tepla), takže možná ani nebude co testovat, protože ten nový bazmek mohl taky po pár dnech odejít do věčných lovišť (naštěstí se to dá reklamovat). To, že začalo hučet ložisko v některém ze zadních kol, to už je jen takový leit motiv …

Aby toho nebylo málo, tak nás docela zdrtila jiná pohroma. Konečně jsme se rozhoupali, že oficiálně začneme řešit babičkou slíbené rozdělení jejich pozemku, abychom si na něm mohli postavit dům. Lejster a běhání po úřadech s tím bude dost, tak se tedy konečně domluvíme se strejdou, na kterého je to přepsané, co a jak – o našich záměrech věděl, babička to po naší svatbě domlouvala. Zeptali jsme se na máminých padesátinách, a ten nás odkázal na svého syna, že on celý pozemek přepíše na něj, a ten že má v plánu, že se tam se ženou časem přestěhují. Aha. Inu, tak se tedy zeptáme jeho. Po týdnu dal vědět, respektive babička s brekem volala, že z toho už celé dny nespí, protože on je proti. Chtějí tam mít dál zahrádku, pozemek by se moc zmenšil … co a proč a jak, to ani nevíme, a neřešíme. Opařený jsme byli už po té párty, kdy nám řekl, že to musí promyslet doma – promyslet to, co jsme považovali za dávno jasné. Alespoň nám to neřekl rovnou, to by nás tam asi pěkně rozsekalo, během minuty si nechat rozbít půlroční plány. Dumám nad tím, jak se na sebe budeme se zbytkem rodiny tvářit, až se zase sejdeme. 

A tak jsme tuhle kapitolu uzavřeli, a začali se dívat po domech na prodej (pozemky tu vůbec nejsou), kde opět narážíme na to, že by pro nás nebyl problém „stavební hypotéka“ na přiměřený domeček na vlastním pozemku, tak při nutnosti konfigurace hypotéky na nákup starého domu za cenu X (včetně pozemku) s nutností okamžitých dalších investic do jeho rekonstrukce na úroveň bydlení na začátku 21. století … tak na to náhle nemáme. Ani ne tak příjmama, jako nutností dát alespoň 15% vklad ze svého. Jinak se to brutálně prodražuje. A hypotéka na 3 mega za šedesát let starý dům, kde jedno patro jsou holé stěny v první třetině rekonstrukce, s dráty ze zdí, a druhé patro je šedesát let netknuté … a tedy potřebovat další mega, ne-li víc … jóóó … hluboký povzdech. Minulý týden jsme si vsadili sportku, a zase prd.

Já to beru věcně a s klidem, ale ivonku to ničí. Jsou horší věci, válka, rakovina, nevěra … ale bydlet rok po svatbě v jednom pokoji u rodičů, s třicítkou na krku, mít rozcupovaný výhled na vlastní cenově dostupné moderní bydlení, a k dispozici jen staré domy vyžadující kompletní rekonstrukci nad našimi finančními možnostmi … to saje. A na náladě se to podepisuje.

Kurva už.

Máme auto. V pátek turbo nebylo, že bude v pondělí. V pondělí bylo, mechanik jej namontoval, a ono pískalo. Zkusil to až večer, tak že pozdě nějak řešit. A dnes, v úterý, ho vezl zpátky do firmy, omlátil jim ho o hlavu (tvrdili, že je v pořádku, že to on blbě namontoval), dohádal se s nimi a vyjednal, že mu dají za nákupku nové. Tedy místo turba za 8 turbo za 11, ale fungl nové, nachystané na dalších 200 000 kilometrů. To už šlapalo jak mělo, a auto bylo konečně nachystané … a tak se napočítalo 32 000 Kč, a jelo se konečně vyzvednout. Poplkali jsme o tom, zaplatil jsem, vzal si klíče a nasedl do rozpáleného bouráka. Ten pocit, kdy jsem s ním mířil domů, klíma voroštovaná, chládek … za cenu luxusní dovolené u moře v Chorvatsku.

… a za deset minut jsem byl zpátky v mechanikově dílně. Klimatizace i s fungl novou řídící jednotkou totiž po pár minutách chodu přestala „foukat“… nastavil jsem ji na 16 stupňů, větráky se rozhučely a chrlily studený vzduch, a za pár desítek sekund se postupně odmlčely, a do auta z nich nešel ani vánek, přitom v palubovce to hučelo jako když se točí vítr v bedně … fuuuuu … to auto je p.r.o.k.l.e.t.ý… otočil jsem to, zavolal mechanikovi, a on do toho další hodinu koukal. Přes počítač zjistil, že vše funguje jak má, nikde žádná chyba, ale dedukcí došel k tomu, že při snížení teploty na 20–19 stupňů se nějaká klapka ve vedení studeného vzduchu místo otevření zavře, nebo tak nějak. Tedy že bude rozpojené nějaké táhlo od motorku ke klapce, něco na ten způsob. Ale to už mě teď tak nepálí, to už se doladí kdykoli … hlavně že je auto doma.

Víkend byl divoký – ivončina máma slavila padesátiny s rodinou, na myslivecké chatě (páchal jsem tam v létě rozlučku). V pátek ji převzít, něco věcí už tam dovézt, v sobotu ráno navézt vše ostatní s kastlou na krůtu a kýtu, její sestavení, napíchnutí masisek, roztopení … a chystání všeho ostatního, stolů venku, zahradního stanu, slunečníků… místo zamračeného dne byl hic jak sviňa. Pořád v kole, až začali přijíždět hosté. A když už tam byli skoro všichni, tak začalo krápat, a pak regulérně chcát. Z čista jasna. Vše se podávalo okny do sálu, proviant i židle, mě pršelo do noťasu, zajišťovaly se prodlužky … xvini. A pak zase krásně. A pak zase přeháňka. A pak krásně … no honilo se to. Až byl večer, zůstalo jen tvrdé jádro, pilo se a tančilo se v žabkách na trávníku, pouštěly se pecky z youtube (kdybych tušil, že tam bude Háčko, tak neřeším mp3 večer předem a všechno streamuju z Google Music), pár těch piv a malých becherovek … A byla tma a začalo se všechno sklízet, neb se tam nepřespávalo, a venku se to nechat nemohlo. Dřina jak pes.

Ráno jsem těžko vstával, po dlouhé době opět „šok“ – slabost a kompletní vyčerpání. Rychle jsem do sebe nasoukal chleba se sejrem a vypil neředěný džus, ve kterém jsem ještě rozmíchal lžičku cukru. Kdepak opice … takhle nějak si představuju cukrovkářský glykemický šok. A jelo se uklízet a předávat chatu. A pak to zase vše nanosit do aut, a doma to z aut vynosit, a kastlu na grilování očistit a nachystat na odvoz k majiteli, a samotný odvoz … byl jsem vyřízený jak žádost, ještě jsme se rychle otočili k našim, a do postele, cca v šest. Jenže ivonka se kolem osmé probrala, pustila si slečnu fajn a já se probral tak, a až do půlnoci nezabral. Noc hrůzy. Převalování, horko, zima, ale spánek ne. A ještě po pokoji plácala křídlama nějaká můra, což mě vždycky probralo a vyděsilo, že jsem dalších deset minut těžko usínal. A pak ta můra začala cvrčet… boha jeho … vylezl jsem z postele, rozsvítil, na skříni asi 10cm cvrček, a než jsem vymyslel, jak ho chytit, odskákal a spadl za skříň. Nejhorší možný řešení. Až do dvou tam poskakoval, snažil se dostat ven, co chvíli mě dál budil, až jsem ve dvě konečně zaslechl křídla, zase rožnul, našel ho, chytil ho, a vyhodil do noci. Zavřel okno a šel spát. A bylo pondělí. Konečně.