Junova reality-show

Tak nějak by se tohle bezčasí dalo označit. Minulý čtvrtek mě ráno ivonka vezla k našim, abych s mámou vyrazil na prahu pro sestru. Poslechl jsem si mírné pohoukávání z motoru bouráka, tedy nepřeslechnutelné známky, toho, že nám odchází turbo (motor žere olej, kolem turba je od oleje zacákaný, najeto 200k). Ještě než mě vyhodila u nás, tak jsme se shodli, že nebudeme na nic čekat (třeba až se nám za jízdy roztrhne), a když nám má o den později mechanik měnit řídící jednotku klimatizace, tak se s ním domluvím i na výměnu turba v následující týdnu. 

V pátek ráno jsem tam dojel, tradičně s kolem v kufru, ale ani ho nevytahoval a šel se nejdříve domluvit. A domluva byla, že by byla blbost v pátek rozebírat palubovku a měnit řídící jednotku, když bych tam auto v pondělí vezl znovu na výměnu turba. OK, ivonka si stejně vzala na celý další týden dovolenou, chtěla chystat mámě padesátiny, tak to nebude problém. Pokud bude skladem nové turbo, bude to v pondělí komplet v cajku, a když skladem nebude, tak ho budou repasovat, a protáhne se to do středy. Fajn, jdeme do toho. Ivonka z toho nadšená nebyla, tím pádem si dovolenou ve čtvrtek a v pátek brala zbytečně, když se na autě stejně nedělalo, a představa, že bude bez auta možná ještě další polovinu týdne, ji taky nepotěšila.

Ale je to jedno … nebudu si tady zaznamenávat, jak jsme na sebe byli postupem času naštvaní, jak jsme se spolu nebavili a různě se obviňovali (když jsme se náhodou spolu bavili). Zkazilo to už dost dní a zbytečně si kazit ty v budoucnosti, až mě někdy napadne se zase začíst …

V pondělí mi pak mechanik volal, že turbo vymontoval a odvezl, ale tam kdesi ho skladem neměli, a tak že ho dodají až ve středu. No fajn. A večer mi volal znovu, že jetou řídící jednotku klimatizace, kterou sehnal na vrakáči za tisícovku, nemůže použít, protože je mírně jiná, a tu přesně odpovídající našemu autu může jedině koupit fungl novou. Bratru PATNÁCT TISÍC. No.To.Mě.Poser. Později jsem mu zavolal, ať ji teda objedná, jenže už bylo pozdě, aby ji objednal ten den, takže se doručení protáhne do čtvrtka. No super. Což bylo nakonec stejně jedno, protože mi ve středu volal znovu, že pro repas turba té firmě nedovezli nějaké potřebné díly, takže bude dokončené až v pátek, přinejhorším v pondělí. To už se ivonka skoro rozbrečela.

V pátek večer a v sobotu budeme chystat padesátiny ivončiné mámy, takže problémy stavu „bez auta“ nejsou jen ty spojené s tím, že ivonka po čas své týdenní dovolené sedí doma na prdeli. Vsadili jsme si sportku, abychom měli na nové auto, ale byly z toho jen dvě stovky v prdeli.  

A ještě vědomí, že i když jsme letos neplánovali žádnou dovolenou, abychom šetřili na domeček, tak jsme stejně tolik peněz (a ne-li více) vrazili do auta. Desítku v zimě do nové spojky, dvojka na jaře za výměnu oleje (který se teď s turbem vyleje a musí se doplnit nový, včetně filtrů), dvojka za doplnění chladícího média klimatizace a tlakového čidla, sedmička za nový kompresor klimatizace, a teď desítka za nové turbo a patnáctka za řídící jednotku klimatizace … chtělo by to vyměnit přední tlumiče, přední brzdové kotouče, chladič klimatizace, možná odchází ložisko některého ze zadních kol, na jaro budeme potřebovat zase minimálně dvě letní pneu … 

Nudíte se? Kupte si auto.

Právě se mi celý text smazal.

Včera do Prahy a zpátky, 400 km, pro sestru po operaci slepáku. Máma vyděšená ve zúžených pruzích, já pohoda jazz. Pak sekání trávníku. Pak doma nakládání pstruhů a ryb na uzení. Dnes auto k mechanikovi, na výměnu řídící jednotky klímy, ale odsunuto na příští týden, kdy nám vymění i dosluhující turbo. Doma pitomá nálada, ivka mrchtá, že ze zdržím doma sekáním trávníku, mrchtá, že si brala zbytečně dovolenou, a auto se dělat nebude, mrchtá, že příští týden má taky dovolenou, a nebudeme mít auto.

Dnes jsem si přečetl, že červen získal název podle jakéhosi hmyzu, který staří Slované začínali sbírat kolem svatého Jana a z nějhož se dělalo červené barvivo.

Dva týdny od návratu z prahy. A nic zvláštního se neděje, práce. A dva týdny chladného počasí a deště. Až dnes vylezlo na celý den slunce a modro jasno horko. Takže ani na kole jsem moc nejezdil. Jen jednou domů a zpátky pomoci se dřevem, a dnes, kdy jsem jel posekat trávník. Krásně se jelo. Konečně pohyb.

Celý týden řeším připojení k internetu. Mám tu na samotě ADSL od O2, 3 Mb download, a 0.3 Mb upload. Já! Ajťák, kterého internet živí. Ale můžu být rád za tohle. A najednou se začal po místní kabelovce pouštět internet. Hned jsem se přihlásil a natěšeně čekal na 15/4 Mb připojení. Chlápek přišel, proměřil, všechno půjde, zapojil, net nešel. Postupně na celém obstarožním vedení povyměňoval spojky a rozbočovače, a stále to nešlo, až leda přímo z hlavního kabelu zvenčí. Takže celý rozvod kabelovky v domě je v tak dezolátním stavu, že ruší frekvence vyhrazené pro internet. Tož celková rekonstrukce, pane. Nacenil to na dva litry, s čímž jsem hned souhlasil. Druhý den přijeli, nakoukali, navrtali díry a štrejchli elektriku, protáhly fungl nový kabel a namotali nové konektory, zapojili, spustili internet, a ten fičel jak blesk. Jen televize u babičky nešla naladit, nějaký problém. Způsobený stíněním na konektoru kvůli probíjejícímu zdroji televize … to prý takový problém není, zaizolovali to a televize šla. Odjeli. A internet nešel. Asi hodinu jsem luxoval po celém domě, než jsem na to přišel. Laboroval jsem se vším možným, až jsem přišel na to, že když úplně odpojím babiččinu větev kabelovky, tak se net okamžitě rozjede. No wut? Takže asi nějak probíjí ten vadný konektor na konci. Nakonec jsem ho i uštípl, a internet pořád nešel. Cože? Tak tahle větev kabelovky je nyní slepá, na konci otevřený drát, a prd? A teprve když tuhle slepou větev odmontuji od rozbočovače, tak se internet zase rozjede? To přece nedává žádný technický smysl! Včera se na to přijel podívat znovu, nic z toho nevykoukal, a internet záhy začal blbnout tak jako tak. Dnes jsem ráno šel s kafem a konví šťávy (a dvěma rohlíkama, dobře) do pokoje, odložil je na schodech a vlezl na půdu, odpojil babiččinu větev a pak si pěkně celý den užíval rychlého netu (tedy rychlého na místní poměry). A odpo šel zase na půdu a vše zapojil zpátky, aby se babi mohla večer dívat na kabelovku 🙂 Jo, radosti všedního dne …

A to by bylo asi tak vše zajímavé, co se za poslední dva týdny dělo.

Neděle večer, týden práce přede mnou, týden v praze a víkend doma za mnou. Rekapitulace.

Jen jsem na koleji dopsal minulé blognutí, dorazila ivonka z kurzu a také hovor od kolegyně, že mnou nakódovaný newsletter není v pořádku, že se při testovací rozesílce v poštovních klientech zobrazí špatně. Doprdele. On prostě nemůže být obrázkový, on musí být kombinací pevného dizajnu a proměnlivého textu … když už jsem to druhou hodinu předělával, tak jsem rezignovaně poslal ivonku na procházku samotnou, že já nad tím musím sedět dál. A tak šla. Já zůstal depresivně naštvaný, skálopevně rozhodnutý, že až bude příště poptávka po kódování newsletteru, tak do toho půjdu jen tehdy, bude-li to celotextová záležitost s jednoduchou grafikou, nebo komplexní grafika nařezaná do obrázků. Ale přesto jsem za půl hodiny vyrazil ivonce v patách a brzy ji dostihl. Přejeli jsme prahu do Anděla, ivonka si odskočila a já si koupil opasek, neb mi padaly tříčtvrťáky 😀 A šli jsme do zahrad na jižním svahu Petřína, daleko od hluku ulic pod ním. Příjemná slečna v kavárně u Letohrádku Kinských nám přelila dvě třetinky plzně do kelímků a hned se po cestičkách parkem šlapalo ještě veseleji. Bylo tam nádherně, klid a stromy. Kolem rozhledny jsme jen prošli, na chvíli si sedli na lavičku nad zahradama a poslouchali ruch nějakých závodů od Hradu. Jela se tam nějaká cyklistika, jak jsme záhy zjistili, když jsme zahradami pod Hradem procházeli k Daliborce a dolů na Malostranský náměstí. Přešli jsme Vltavu, abychom si někde dali pivo s hermelínem, a narazili na podnik Mlejnice. Obojí měli 🙂 

(Pokračování textu…)

Sedím proti oknu a říkám si, že jsem zapomněl, že byly mezi bloky kolejí vysázeny stromy. Nyní se mi pár metrů od okna pohupují husté větve lípy, listí prosvícené sluncem… a na jedné z nich jakési zastaralé hnízdo. Asi prázdné.

Opět na týden v Praze. Vyrazili jsme v neděli, s různými zastávkami nám cesta trvala cca 4 hodiny. Ono taky místy dost pršelo, mraky nízko … nehezky. Což nám dopředu signalizovalo, že pražáci asi na víkend nevyjeli a bude problém na Koněvce zaparkovat. Což se projevilo už u sestry, kde jsem musel nechat auto na blikačkách na přechodu, abych jí zanesl proviant z Vysočiny. Kolemjdoucí policistka to naštěstí nechala být a šla dál 🙂 U kolejí jsme místo nakonec našli, ale za značkou ohlašující čištění ulic v úterý dopoledne. No super, takže budu muset ještě v úterý ráno přeparkovávat… ubytovali jsme se, ivonka ihned švihla o podlahu sklenicí s výborným rybím salátem od táty, který tedy putoval rovnou do kontyšu, a sli jsme se pěšo projít přes Parukářku až k vysílači na křidýlka U Vodoucha. Ivka jim zase neodolala, já si dal hovězí pupek. Neurazil. Příště si dám křidýlka 😀

Včera jsem si už sestavil kancl, protože jsem si dovezl i velký monitor, ne jen klávesnici. A přede mnou jen kvantum roztěkané „malé“ práce zdržující velké zakázky, klient stěžující si, že už pochopil, že pracuji jen dopoledne … když se mi naposledy v šest večer nedovolal! Kurva teda! A jiné radosti typu „V pátek jsme vám poslali podklady, je už v pondělí ráno web hotový?“ … deptání jak pes. Do toho ivonka opouštějící školení hned v poledne a natěšená na deloodpolední procházení po Praze. No počasí tomu nahrávalo, ve čtyři jsem se všim sekl a šli jsme se courat na náplavku pod Vyšehradem. Jenže na prahu šel od jihu déšť, takže na pocházení to moc nebylo … voda začala padat až později, kdy jsme zatočili do úzkých uliček kdesi u betlémské kaple, kde pak nebyl problém během prvních kapek udělat pět kroků a stát v putyce 🙂 A tak jsme si v Café Pub Atmoška nebo jak nakonec dali i brzkou večeři, a poté se nazdařbůh docourali až na Můstek. Prozkoumali jsme pokládání nových šalinových kolejí skrz václavák a dali si jedno odjezdové U Jindřišské věže, a šli na hlavák na šalinu. 

Opět jsem celkem mizerně spal, změna postele mi vždy docela vadí, a do toho probuzení s nutností jít přeparkovat auto. Ach jo. Ale aspoň je možné za stovku nechat auto na parkovišti za kolejemi (které je přes noc rájem feťáků a vykradačů aut … dle tvrzení vráthného na koleji), takže přes čištění ulice bych ho nechal tam, a pak zase vyjel hledat místo na Koněvce. Doprovodil jsem ivonku na šalinu a podíval se, jestli se před kolejemi na hlavní ulici, které se čištění netýká, neudělalo nějaké místo. Jedno. Přímo před kolejemi. Jedno místo tak akorát pro oktávku. Tak to zkusím. Došel jsem rychle k autu o 200m dál na druhé straně ulice, udělal kolečko a dojel ke stále volnému místu. Jupí! Za mnou volno, srovnal jsem si tedy auto, zacouvávám, čumák mám ještě v silnici a už na mě senzory řvou, že o pět centrimetrů dál a už tu fábku za mnou tažným zařízením rozkrojím na půlky … kurva teda! Nenapadlo mě pořádně to místo zkontrolovat, jestli se tam s tím korábem opravdu vejdu. Nechal jsem přejet auta, povyjel si, přicouvl, TÝTÝTÝTÝTÝTÝÝÝÝ! Sakra! Takže nakonec plán s parkovištěm za kolejemi? To musím zase nechat auto někde blikat, jít si zaplatit vjezdovou kartu, a pak teprve k autu a jet k parkovišti … kurváááá! Zkusím to ještě jednou, najel jsem si ostřeji, a když už bylo řvaní senzorů kontinuální, tak jsem vylezl z auta a zjistil, že je vzadu ještě třicet čísel … pohodááá, docouvl jsem, srovnal se, a bylo to za mnou. 

A do práce. Jupý. Ale odkroutil jsem toho dost, ivonka tu za chvíli bude, ještě tomu hoďku dám a vyrazíme do slunečného města stovky věží. Asi na Petřín. Co se dá dělat, pro ivonku je to tu „malá dovolená“, zatímco já tu horko těžko zvládám polovinu práce, co doma. Takže hurá na ni.

Den začal tradičně – procitnutím z mrákot hlubokého spánku v 4:50. Ivonka s tátou odjíždí do práce, já ze zápraží koukám do chladna a ticha rána. Na nebi pár cáranců mraků, jinak modro. Že by bylo krásně? Snídaně, kávička, pobrouzdání po netu a pak už práce. Venku se zatím strhl jakýsi orkán nebo co, fičí a je zima a škaredě. A když jdu donést nějaké dřevo do kotelny, tak mi volá cizí číslo. Hm, že by reakce na odpověď na jednu pracovní poptávku? Patrně. „Brejden, mám tady pro vás nějakou štípačku!“ WTF? PPL veze opravenou štípačku z reklamace, ale ani servis, ani původní prodejce to nedali dopředu vědět … takže na doručovací adrese samozřejmě nikdo není. Polízanice. Zalaškoval jsem s myšlenkou, že bych domů pohodlně dojel na kole, cca dvě hodinky do doručení, ale vichr a propadávající déšť tomu moc nenahrával. Naštěstí byla doma švagrová a mohla mě hodit autem, sbalil jsem si noťas a jeli jsme. A polovinu cesty už pršelo, takže i kdybych v šílenství na tom kole proti vichru vyrazil, tak bych ještě durch zmokl. 

Posadil jsem se v prázdném domě ke stolu, dal vařit kávu, a jen odpovídal na e-maily a zvedal telefon. Hektické dopoledne, a nutnost uvařit si oběd. Špagety! Jupí! 🙂 A pak už zase datlování do noťasu, zatápění, odbíhání … a za patnáct minut jedu s chlapama do lesa. Trocha pohybu a sladká tečka po rozlítaným dnu 🙂

Nikoli, ale zatraceně často teď pendluju mezi starým a novým domovem. Po asfaltu. V úterý mi táta zavolal, jestli bych odpoledne nepřijel štípat dřevo. No jasně že jo! S novou štípačkou jsem ještě nepracoval, a hned je to krásná možnost upálit 13 km na kole tam a pak zase zpátky. Jen ať se tuky potí! Kopl jsem do vrtule, a za chvíli již štípal na novém Scheppachu … který se cca za dvě hodiny totálně rozesral a začal z něj stříkat hydraulický olej. Dva měsíce stará štípačka, rozhodně ne levná, německé výroby… a ronila olej jako ježíš slzy. Stáli jsme kolem ní nasraní a sakrovali o106. Původní štípačka domácí výroby byla sice neskladná a pomalá, ale ani jednou se za ty dlouhé roky nerozbila a poštípala úplně ty největší zrůdy, co jsme v lesích dokázali uříznout. A teď se prodá, k utržené částce se přidá ještě jednou tolik, koupí se fungl nová profesionální štípačka, a to se po poštípání 40 kubíků dřeva rozesere. Šlapal jsem zase po proudu zpátky chladem večera a přemýšlel o tom, jak budu o den později řešit reklamaci. Dnes si štípačku vyzvedlo PPL a veze ji do servisního střediska, tak to doufám promptně opraví. A omluví se! Už vidím, jak se s nima budu dohadovat, že jsme si to způsobili sami, když jsme s ní štípali moc velký polena … 

Ve čtvrtek byl svátek, ráno sluníčko, ivonka se venku učila a já zavolal domů ohledně vývoje se štípačkou, a táta mi řekla, že chlapi vozí z lesa dřevo, a budou ho vozit celý den. Wut? To mi nemohli říct, abych jim pomohl? Zavolal jsem tátovi, právě dojeli s první vlečkou domů a začali ji skládat, a že jestli chci, tak ať přijedu … a už jsem seděl na kole a šlapal, 13 km proti proudu. Čekal jsem, že dojedu, dám si něco k jídlu a počkám, až se vrátí s druhou vlečkou, ale zastihl jsem je ještě při skládání té první – ujel jsem to za 32 minut. Ještě zpocený jsem skočil do pracovního a jel s nimi – do té zelené džungle. Pryč je ten hnědý smutný les klacků a suchého listí, bez zeleného lístečku. Teď je to zelená džungle s větvěmi skloněnými zemi, zatíženými čerstvým listovím, s trávou po kolena. Vozili jsme „drobný“ – tedy slabé metry, co se složí přímo do rázu. Zatímco těch „velkých“ metrů se na vlečkunaložilo třeba jen dvacet třicet, tak téhle drobotiny … to bylo pokaždé klidně tisíc klacků. Zatímco otáčka pro velký metry se zvládla za hodinu čtvrt, s tímhle byla jedna otáčka minimálně na dvě hodiny. A skládání do rázu na další půlhodinu. Jeli jsme dvakrát, pak jsem se už odpojil a před pátou zase šlapal dolů … ještě s jednou otáčkou bych mohl vyrazit nejdříve kolem sedmé, a to na začátku května pořád není nic moc čas na cyklistiku. Svratka je chladná řeka, a z jejího hlubokého údolí se slunce brzy vytratí. Dorazil jsem za holkama na fotbalku ještě na půlku dohrávky, dal si tři píva a pomáhal v okýnku, a pak už byl večer… dlouhého dne.

Zítra ráno jde ivonka pomáhat do květin, už na půl osmou. Dle předpovědi má být hezky, jasno, … a že ráno bývá jasno, se vstáváním v pět se to dobře pozoruje 😀 Tak možná sednu na kolo a udělám si nějakou delší dopolední rajdu. Formu docela sbírám.

Jó, čarodejnice … jedna z vesnických akcí roku. Alespoň za našich mladých let to platilo, leč nyní už to tak žhavé není. Dumali jsme, jestli být s partou u nás, ale to bylo hodně vágně domluveno, nebo decentně zagrilovat u míši, nebo nakonec zůstat úplně doma a opéct si buřty u malého ohníčku. Každý den to bylo jinak, až jsme se v den čarodejnic shodli, že zůstaneme doma. Na odpoledne jsem měl smluvenou schůzku v city, ale jako vždy jsem neměl k dispozici kočár. Poprosil jsem tedy naše o půjčení auta a stačilo si pro něj autobusem dojet. Ale co bych jel busem, když je venku tak krásně? Sednu na kolo, zašlapu si 12 kiláčků, dám sprchu a vyrazím autem. Jen jsem tak úporně pracoval, až mi začal najednou docházet čas. Rychle jsem tedy vyrazil a šlapal první kilometr zkratkou do kopce (mimo 2× delší cestou po rovině) … a na vršku kopce mi došlo, že jsem si nevzal doklady s řidičákem. Doprdele! Rozhodnutí padlo, otočil jsem kolo a sjel si pro ně, a vyrazil znovu, tentokrát raději delší cestou po rovině. A najednou z cca pohodlných 45 minut na cestu bylo cca 32 minut … tedy držet minimálně 24 km/hod po cestě proti proudu řeky. O den dříve jsem si dal jiný drsný výšlap a sil moc nebylo. A teď tohle … zakousl jsem se a šlapal, leže na řidítkách, nakref. Dařilo se, prakticky přesně dle plánu jsem byl v obci – a před ní ještě potkal známého, na schůzku s nímž jsem vyrazil 😀 To mě nepotěšilo, nemusel vidět, že abych za ním mohl dojet, tak musím půl hodiny šlapat na kole a uřícený si půjčovat auto rodičů 🙂 Inu, jinak to nešlo 🙂 Ještě zpocený jsem se oholil, a pak konečně vlétl do sprchy… kde mi po odpuštění studené vody došlo, že jiná než ledová voda nepoteče. Rozesmál jsem se, skrčil se a opatrně se poléval ledovou tříští, rychle se osušil, vzal klíčky od auta a vyrazil do city, a na minutu přesně byl na místě schůzky. Success.

(Pokračování textu…)

Takhle jsem chtěl zápisek pojmenovat včera v pátek večer, kdy bylo opravdu po bouřce … zatímco nyní je sobota ráno. Žena večer strašila u míši v květinách, dnes ráno zase straší u míši v květinách, a já mám tedy čas, kdy si mohu dát nohy na stůl a opájet se vlastní výjimečností. 

Ta bouřka mi trochu zhatila plány. Od rána jsem dřel u klávesnice, abych v jednodenním „ty brďo, nikdo po mně nic akutně nechce“ pracovním okénku sfoukl jedno super rozšíření rybářského portálu. Měl jsem na tom jen ten jeden den, a bylo potřeba to opravdu dotáhnout do funkčního stavu. Ale odpoledne půjdu na kolo! A když jsem tedy rozchodil veřejnou část – jedná se o hlasovací soutěže na různá témata – tak začalo chcát. Tak fajn, můžu na tom dělat dál. Žena přijela z práce, a že pojede za míšou pomáhat s chystáním čehosi … tak že bych šel na kolo večer? Déšť už přešel, asfalt je suchý, udělám si nějaké kolečko po silnicích. A kouknu na meteoradar a tam další mohutný slejvák na cestě, odhadem hodinu od nás. Takže udělám menší kolečko, pokud vůbec. Z východu se hrnuly temné mraky, ze západu svítilo vlahé slunce. Krása. Ale že bude hřmět ještě než nasednu na kolo, to jsem nečekal. Tak co teď? Mám tak půl hodiny! Rozhodl jsem se, že si jen objedu městys a pod horkou se kolem řeky vrátím, to bych mohl stihnout. Šlápl jsem do toho a dřel. První čtyři kilometry tryskem po proudu, otáčka, vyšlápnutí asi 30m kopečku (který si ivonka netroufá sjet a schází ho vedle kola), kde jsem se na vrchu málem poblil, ale onen výškový rozdíl znamenal, že i proti proudu jsem jel prakticky pořád mírně z kopce. A tak opět tryskem … když jsem po 15 minutách zastavil zadýchaný u květin, tak na mě míša vytřeštila oči „Ty už jsi přijel od domu?“ (= 2 km!) „Eh, ne, já už jsem to celé objel a teď jedu domů…“ (= 6km) … to pobavilo. Nad lesy se moudilo, temné nebe přebíralo prostor, moc jsem nemeškal a pod heršou dojel domů. Pršet začalo až když jsem osprchovaný seděl u pc. Ale krásné to bylo, večerní projížďka jak víno. Pak víno, a spal jsem jak dudek.

(Pokračování textu…)

Středa večer, za oknem poslední zbytky světla nad jižním obzorem. Za vrbou. Sklenka vína. Bolest zad. Vichr utichl. Byli jsme v Praze, opět na týden. Ivonka se vzdělávala, já vysedával na pokoji a pracoval. Více i méně. 

V týdnu před tím měla ivonka narozeniny. Nějaké dárečky pošta doručila, a v pátek jsem ji vzal do jednoho vyhlášeného podniku blízko new city. Nikdy více! Rozbitá cesta pro jednou auto by byla úsměvná, ale dát litr za večeři pro dva, která „příliš neosloví“ … to je trochu moc. Moje telecí v bylinkové krustě bylo jaksi bez bylinkové krusty, po snězení poloviny porce už byl zbytek studený, ivonce spletli přílohu … nic zvláštního. A ceny v jídeláku účtované po 100g masa? Wotafak? Tam už nikdy. Rozladěně jsme se vraceli domů a přespali u našich, pohodový večer s rodiči a sestrou, vínko a vzpomínání … třeba na přízeň z tátovy strany z blízkého města, pro nás již zapomenutou.

(Pokračování textu…)