Junova reality-show

Je pátek, deset hodin dopoledne. Aktuálně mě žádná práce nehoní, ale především mě začalo píchat v bedrech … a to mi výrazně kazí náladu. Pohybu jsem tento týden moc neměl, není se čemu divit. A tak půjdu odpoledne na kolo. A zítra do lesa. Což mi připomíná, že jsem tu dva dny štípal (malé) špalky do rázíků … a záda mě z toho bolely až běda. Takže pohyb byl, a ta bolest zad byla taková ta „od práce“. Tahle píchutí tuhle a tadyhle … to je něco jiného, zlověstného.

Inu co. Dopiju kávu, doblognu … a asi květinářce trochu uhladím web. Poté, co jsem „nejkreativnější“ část dne strávil hodinovým hledáním záhadné javascriptové chyby za občasného píchnutí v bedrech, se mi nic vážného dělat nechce. V praze bude času dost.

(Pokračování textu…)

Napíšu nadpis, a tak nějak si vybavím, že tenhle víkend byl vlastně docela OK. To ten minulý byl divoký? Sobota dopo doma v lese, odpoledne k dědovi naladit satelit (co sportovní kanál navíc, to slivovice), pak na pár piv „na hotel“ k rybářům a pak už jsem se jen odkutálel do postele, kde jsme ostatně strávili i zbytek neděle. Ano, takové víkendy s člověkem zamávají.

Ten poslední březnový byl lepší. Začal už v pátek, kdy jsem mezi šestou a osmou ráno odbouchal co nejvíce práce, a pak sedl na bus a jel k našim, abych s tátou a strejdou vyrazil do lesa. Od desíti do tří, pět hodin pocházení s ocelovým lanem nebo řetězem, popojíždění traktoru, vytahování (i přes kladku) stromů skácených dále od cesty blíže k cestě, jejich porcování, ponášení metrů … chození a chození, zdánlivě to nebylo tak pracné jako jindy, ale vyřízený jsem byl úplně. To si pak v duchu nadávám do chcípáků … a mám pravdu. Táta mě pak hodil k ivonce, celou cestu jsem zíval a cítil se ještě víc chcíple. Ivonka měla v plánu jít pěšky k míši na fotbalku, což jsem nakonec zvládl, i když mě už dost pobolívalo koleno. Jedno dvě píva, pak na báru na menší večeři (obědval jsem ve čtyři), a měl jsem dost.

Ale v sobotu ráno se vstávalo! Svítilo slunce, a v plánu byl výlet. Snesl jsem si k snídani noťas a našel, že Bouzov je zavřený, tak pojedeme na nějakou rozhlednu k Moravské Třebové, která byla cca tím směrem. A tak jsme vyrazili, a čím více se blížili k cíli, tím bylo jasnější, že bude vidět úplně hovno, protože svítilo slunce a bylo modro, ale nebylo „jasno“ – vše bylo v oparu. Chvíli jsme se zastavili na břehu jedné blízké nádrže, po které pluly modely na ovládání, a pak dorazili do cíle. K rozhledně to bylo ale dva kilometry do kopce, a já už po dvaceti metrech věděl, že to neujdu. Z pátku mě při chůzi do kopce tak bolely vazy v koleně, že jsem mohl jít jen se zatnutýma zubama. Když jsme vyšli až pod les, odkud byl výhled na celé město, a kdy bylo také zřejmé, že nic víc ten den vidět nebude, tak jsem to skrečoval, a s vtipnými poznámkami jsme se vrátili k autu. Objektivně by bylo vidět hovno, takže co. Jen jsme kvůli tomu nemuseli jet 70 kilometrů 😀 A tak že si spravíme chuť ve vyhlášené restauraci po trase domů, leč ta byla zavřená, a pizzerie poblíž nebyla nic extra. Ale aspoň měli Černou horu. A co s načatým odpolednem? Tuším, že jsme umyli auto, a pak lelkovali, než jsme opět pěšky vyrazili na hotel, a tam zůstali až do noci a ale pěti čeháček. Mno, docela mi to stačilo.

A ráno se zase vstávalo! S letním časem dokonce o hodinu dřív. Usmysleli jsme si, že za takového krásného dne sedneme na kola a kolřem řeky i tratě sjedeme do Ticha, a necháme se zpátky vyvézt vlakem. Kvůli posunu času byla zpočátku docela zima, ale jelo se krásně, a nějakých 19 kilometrů mírně z kopce jsme měli za hodinku a čtvrt za sebou. Kola jsme si v regionově pověsili na věšáky u stropu a šli si sednou, a záhy tam bylo nacpáno dalších cca deset kol. Trochu jsem znervózněl 🙂 A jedna rodinka nestihla s koly ani vystoupit tam, kde chtěla. Mno. Ale my to pak zvládli bez problémů. Po obědě k prarodičům, lehce ovíněn na fotbalku na fotbal a dvě píva, a pak opět pěšky domů a ještě za světla do postele. S vínkem.

Za ty tři dny jsem noťas viděl asi tak deset minut, a v pondělí ráno se mohl zbláznit.

Ivonka se dnes z práce dlouho nevracela, a jeden by se již začal obávat nejhoršího, kdyby byl nevěděl, že má pohotovost a navíc se rýsuje situace, vyžadující její přítomnost v práci. Ve výsledku přece jen před osmou večer dojela domů, osprchovala se, lehla si do postele a čekala, až ji budou volat zpátky. Ale lepší než se tři hodiny točit v kanclu na židli a čekat tam. Před desátou jsme zalehli, a když se rozezněl její mobil, tak bylo 22:19. To moc neosvěžilo.

A já jí slíbil, že pojedu do práce s ní. Přes noc je tu na patře prakticky sama, nikde nikdo, ale naopak na parkáčích před nemocnicí, kde nechává auto, a v temných průchodech, které k těm parkovištím vedou, bývá v noci dost živo. Dnes klid. Svého žabikucha jsem použít nemusel. Je po půlnoci, v centrifugách se točí vzorky („Tohle je kus sleziny. A tohle kus uzliny.“), z mobilu mi hraje muzika, šíří se wi-fi signál krmící můj noťas … a mám celou noc před sebou. :music: Nantes – Beirut, a z patra nade mnou (porodních sálů) veselé ženské hlasy. Ale nikdo nerodí. To by bylo o něčem jiném.

Dumám, jestli ráno sednu na bus, šalinu, vlak, vlak, bus a dojedu domů, neb se jde do lesa. Potřeba tam nejsem, ale každá ruka dobrá, padesátka kubíků dřeva se dělá pomalu. Ať tenhle týden taky završím … v sobotu jsme byli štípat. Pěkně postaru, dobitejma kalačama a palicama, omlácenýma klínama. Ivončin děda style. Tomu je 81 a vesele si tam mlátil palicí a nosil špalky. Pak se zvedl vítr, a začalo poprchat. A nepřestávalo. No co, tak pojedeme domů, no. Hm, už bychom toho asi fakt měli nechat, kalač mi vykluzuje z promočených rukavic, všude bahno. Tak nebudu měkkej, abych to sám navrhoval, žejo. tyvolepanenanebitoměposernaholýzáda, já už tu palici nemůžu ani udržet … a posledních pár špalků a VŠECHNO bylo poštípané. To jsme ani zprvu nepředpokládali. V pondělí oraz, a v úterý se pro to jelo. Ještě se přidal dědův známý (stejný ročník), a vesele se ty štípy nakládaly na metr a půl vysokou vlečku do výše dvou metrů … uff. Doma se jen vyklopily, a jejich skládání do rázu nás čekalo ve středu. Taky drsná dvouhodinová sranda. A ve čtvrtek? Ahoj tati, nejdete dneska do lesa? Jo? tak já dojedu před třetí busem a půjdu s váma. Sekeru do ruky, a pojď ty padlej habre, oholím tě jak za mlada, až z tebe zůstane jen torzo nachystané na nařezání na metry … pak jsem sekeru odložil a třetí nádrž pily řezal já, dokud jsem ještě něco před sluneční brýle viděl. To už se dořezával kmen toho mého habru, zaklíněný o jiný strom, a to je dost nebezpečná práce. Člověk se musí pořád dívat, jestli neřeže do napružené větve … zdánlivě bezproblémová, a pak ti rozdrtí co má právě v cestě, nemluvě o řvoucí pile letící vzduchem bůhví kam. Fuj. Zpracoval se celý strom, a šlo se domů. K autu jsme došli prakticky za tmy, pod stromy přestávalo být vidět na krok. Naši mě pak zavezli k ivonce, a šlo se spát. A nějak mi to nešlo, už jsem byl vyloženě přetaženej … ráno mě píchalo v zádech, všechno mě bolelo. Po dnešní probdělé noci to nebude lepší, ale ten les bych si zítra zase dal. Osekávat stromy … to mě baví nejvíc. Husqvarna sekera, ořechové topůrko, čepel švédské oceli …

Well. Po půl jedné, káva dopita. Co teď? Práce? Asi.  

Vybrat si jednu ze svých domén, co nyní leží skladem, hodit tam WordPress a během hodiny si mohu své cyklo zážitky psát tam. Ale co bych pak psal sem? Přesto … tlačím kolo do garáže a říkám si „Nebylo by marný si jen tak někam zaznamenat: Byl jsem tam a tam, svítilo slunko, šest kiláčků, kolem potoka bahno, výjezd na X nakref jako sladká tečka na konec … „ atd.

A tak si nyní dávám druhou kávu, v 7:50. Pátý den v řadě zalévá stromy za oknem slunce pod modrou oblohou. A tak půjdu i dnes na kolo? Včera jsem si vyjel na hodinku, ale dumal, jak se obléci. V mínus pěti je to jasné, podvlíkačky, neprofoukavé kalhoty, termo triko svetr bunda kukla a na ni ještě čepice a pak helma. Rukavice zateplené jak na sibiř, zima mi v nich ještě nebyla (ať se za ten litr snaží…). Ale teď, když je na slunku 15 stupňů? Vynechal jsem horní termo, na hlavě jen helmu (ale čepici v kapse), slabší celoprstové rukavice … a za dva kilometry jsem uš šlapal s vyhrnutými rukávy, rukavice nacpané v rozepnuté bundě … durch propocený. Ale jinak to stejně nešlo, jen jsem vyšlapal na kopec, lehce vychladl, zatelefenoval si s ivonkou, a zajel do stínu a hned jsem rukavice natahoval a utěsňoval se jak jen to šlo. Kdepak nechat se ofouknout … a všude pučí jaro. Bledé údolí plné lidí, mírně jsem uhnul na zelenou trasu, abych se mezi nimi nemusel proplétat, a řádil si tam přes kořeny kameny. Pak mě už čekaly jen ale dva kilometry klesání po asfaltu, ale to bych asi pěkně prochladl, a tak jsem po tom všem vyšlápl zase krátkou spojovačku mezi dvěma části obce, abych pak dolů sjížděl lesem. V zimě tam bylo vždy plno bahna, ale teď je v lesích sucho jak sviňa. 

Mno. Pátek ráno, před sebou mám krásnou práci, odpo krátce na kolečko? a zítra tady s tátou a dědou do lesa. Dokonce jsem si mohl vybírat – půjdu do lesa u nás doma, kde jinak půjde jen táta se strejdou (věkový průměr bude cca 54 let), nebo půjdu do lesa tady u ivonky s tátou a dědou (kde bude věkový průměr 66 let)? Volba byla jasná 😀 U nás doma půjdu do lesa ještě 20×, tam mi nic neuteče. Už se těším. 

Tak je zase hic. Minule jsem psal cosi o únorovém létu, ale to bylo nic ve srovnání s tímto týdnem. Druhý březnový týden, a od rána do noci modro a teploty k 15 stupňům. A ještě k tomu začíná svítat už po páté hodině! Když vstáváme, tak už je znát, že za okny není černočerná tma. O půl šesté už si s hrnkem kávy v ruce ani nemusím rožínat do schodů, a v šest je už plné světlo. Změna jak bejk. Minulý týden jsme totiž celý strávili v Praze – ivonka byla z nemocnice vyslána na týdenní kurz, dva další ji ještě čekají (ty kratší jsme si odbyli už na podzim).

V neděli jsme se nějak zmátořili z víkendových pijatik, a odvezli do Prahy i sestru. Cestou se udělalo ivce špatně, řekla, že budu muset zastavit, jen jsem mrkl do zrcátka a zašlápl to až do abéesky. Pak je otázka, jestli už to bylo tak naozaj, nebo se ivonce tím přetížením při zabrždění ještě přitížilo 😀 Zbytek cesty už byl ok, i z tohohle důvodu jsem se na dálnici držel jen v levém pruhu a v Praze jsme byli raz dva.

Ivonka chodila na kurz, já usedal k noťasu a pracoval. Bez dvou velkých monitorů, na které jsem zvyklý, to bylo podstatně obtížnější, ale taky to šlo. Odpoledne se ivka vracela, a my chodili na procházky, nebo do hospod. V pondělí jsme udělali menší tažík po starém městě, z Jamese Deana přes Staromák do jakési pivnice, na jejíž jméno si už nevzpomenu. V úterý pijatika s Danem a Jakubem u Tlusté koaly, ze které jsem se ve středu musel trochu sbírat (špatně jsem pak spal), ve středu procházka přes celou Letnou, Hanavský pavilon, Hrad až na Malou Stranu, kde jsme objevili plzeň za 31 v podniku U Glaubiců. Tyhle záchytný místa v různých částech města se vyplatí znát 🙂 Ve čtvrtek „rozlučková“ pikantní křidýlka u Vodoucha a v pátek už víceméně návrat domů. Naobědvali jsme se na Flóře, nabrali jsme sestru a vyrazili přes centrum na D1. Z té jsme sjížděli po 120 kilometrech a trvalo nám to hodinu a deset minut od vyjetí. To je dobrej čásek na kilásek, když je v tom i popojíždění po městě. Fakt jedu pořád v levém pruhu a do pravého drncadla uhýbám jen když mě něco dojíždí … a aby to nebylo každou chvíli, tak musím jet taky trochu rychleji. Ivonce tohle cestování opět neprospělo, doma odpadla a dávala se pěknou dobu dohromady. Těhotenský test každopádně negativní 😉

A v sobotu jsem se vrátil zpátky domů a šlo se do lesa. Poprvé letos (já), a už tam kvetou petrklíče … táta se strejdou káceli, což je práce pro dva, a já tam pocházel se sekerou a očišťoval padlé stromy, aby se snáze řezaly na metry a nemuselo se máchat pilou kvůli každé větvičce. Jednu nádrž řezal táta, druhou strejda, a pak já. Za tu cca hodinu jsem se tak vyšťavil, že jsem propotil durch i svetr. Levou rukou jsem si pak nemohl dát do pusy ani čokoládu, biceps už se nedokázal dostatečně zatnout, aby přitáhl ruku až k puse 🙂 Čeká mě ještě hodně práce, aby ze mě nebyla ajťácká sračka jako celou zimu … nemluvě o pěti kilech, které jsem zvládl přibrat, nonstop ježdění na kole s tím moc neudělalo. Ha, je třeba naštípat dřevo na topení. Skvěle!

Ovíněn vínem si z Googlu Music narvu :music: Manu Chao a lehce … něco napíšu. Už více než týden se staráme o dům, ivončini rodiče se rekreují na Kubě. Pravda, stále je tu babička s dědou a švagrová, ale té na tyto dva týdny vyšly poslední dva intenzivní týdny semestru, a i tak se tu moc nezdrží … a tak kolem čtvrté hodiny s klesajícím sluncem nad okolní kopce vyčkávám, až se žena vrátí z práce, a žijeme jako manželé. A to jí vyšel týden jakéhosi skoroškolení, kdy se z práce vracela až k šesté … dny pak utíkají jako voda. 

Asi čtvrtý telefonát se zadavatelkou práce kvůli zdlouhavému problémku … „Tak už to snad bude vyřešené, víte, já se omlouvám, dnes jsem vstávala v šest, a ty pondělky…“ … pobaveně jsem přemýšlel, jestli jí mám odvětit, že to už jsem byl hodinu vzhůru 🙂 Ten přechod z extrémů „Pracuji do tří v noci, protože bych stejně neusnul, a hlavně už nikdo neotravuje“ k „Vstávám v pět a do devíti taky nikdo neotravuje … „ Minulý týden mě jeden klient pobavil, když jsem mu v 16:50 zvedl telefon, a on byl překvapený, že ještě pracuji: “Měl jsem dojem, že jste takové ranní ptáče.“ 🙂 Nj, začít vyřizovat mejly v 5:30 … jeden neví, co si o tom myslet.

Sobotní léto, únorové léto? Ale prd, bylo to v neděli 😀 V pátek už nevím, co jsme dělali (ach ten alkohol a vliv na paměť), ale v sobotu jsme uklidili špajz, a pak se vydali na návštěvu k našim, a zbytek soboty strávili u televize, tuším u Šifry mistra Leonarda. Pamatuji si, že nás rozesmálo počasí, kdy hlásili samá sluníčka a vysoké teploty. A v neděli ráno mě probral kopačák místo močáku, za oknem vidím modro. Jen modro. Vstal jsem, vyčůral se, a začal ivonce chystat snídani do postele, ale to už sešla do kuchyně, tak jsme si ji snědli u stolu. Zní to cool, ale bylo to asi poprvé po pěti letech. Ale celou dobu jsem myslel jen jedním směrem – pořádně se napij, najez se, ale ne moc, a oblíkni se a – na kolo! A v deset jsem vyrazil. Venku bylo tak krásně! Ivonka že si nabarví hlavu, půl hodinka, to se ideálně hodilo na moji trasičku přes Divočákovský kopec. Ráno byla jinovatka, čekal jsem ztuhlou lesní cestu, ale vše už dávno roztálo, pokud vůbec zmrzlo. Zabral jsem řádně, nešetřil se, a nad polomem s výhledem na městys se pak svlékal. A tam, mezi pokácenými stromy nad jižním svahem, tam jehličí sálalo, ptáci řvali a modré nebe nad tím vším … první takový den nového roku. První takový den. 

:music: Que voy a hacert, je ne sais plus, Que voy a hacer, je suis perdu …

Nevím, kdy s tím žena přišla, že pojedeme do termálů na Slovensko. Míša tam jezdí už dlouho, a letos že se vydáme s nimi. Pak se začalo uvažovat o hypotéce a o všem, do toho příprava plesu, nic se neřešilo – a náhle jsem byl před hotovou věcí. Mno. Asi bych si to kvůli financím odpustil, ale na to se mě už nikdo neptal (tichou domácnost jsme o tom měli až po návratu).

Ale bylo to tam super. Bešeňová. Kdesi u Tater. Vezl nás peťa, na Brno, kde si vyzvedával poštu, já s míšou jsme na zadních sedadlech škádlili HGN přes fb chat, a ivka se na sedadle spolujezdce snažila nedostat cestovní nevolnost. Hned za hranicemi si Peťa chtěl zřídit slovenský účet … no špás na hodinu a půl, když se musel vracet přes hranice ověřit si nějaké lejstro na českou poštu 🙂 A jelo se dál. Vyrazili jsme v deset ráno, a do Bešeňové dorazili snad někdy kolem šesté. Za celý den jsem měl jen polévku, lahváča a jednu zemiakovú placku na benzínce. Umíral jsem.

(Pokračování textu…)

Plesový víkend je za námi. Byli jsme na plese, ale „na druhé straně“ – jako ta pořádající strana. Dva minulé roky jsme pro místní hokejové béčko pořádali „typickou vesnickou zábavu“, aby se vydělaly nějaké peníze na financování ledu, stáli do čtyř do rána za barem a pak dvě hodiny ještě uklízeli … a letos se konečně tým rozpadl, historický zimák taky, a měl být klid. Aniprt! Přišla květinářka míša s nápadem, že uděláme ples! Květinový! Zakuckal jsem se pivem a „ty ses zbláznila!“ … a za hodinu už jsem měl jisté místo za barem. Když o měsíc později začala dumat nad tím, že by si zřídila pohřební službu … tak už jsem se ani moc nedivil.

Chystalo se, domlouvalo, bla bla, já se toho moc neúčastnil, to si všechno jely holky. Jen jsem participoval, když se chystaly losy do tomboly. A různé žabomyší války … kdo míši nebude přát, a bude jí buď házet klacky pod nohy, nebo rovnou poštve nějakou kontrolu, všechny náznaky, kdo by co jak atd … míša se v tom ekosystému místní vesnice pohybuje celou dobu, ale pro mě, sedícího jen za monitory, je to vždycky zvláštní změna. 

(Pokračování textu…)

Psav Bilantaine, dělilo mě od třídního srazu v hospodě jen pár hodin. Ivonka měla pohotovost, vzal jsem jí auto a cestou se ještě stavil pro „výplatu“ u jedné klientky. Nezvyklá zkušenost, kdy jednou místo abstraktního e-mailu „Informace o zvýšení zůstatku na účtu“ držím v ruce papírové peníze. A hned je na novou/nutnou spojku do autíčka. Nocí do city na slučák. Postupně jsme se scházeli, a povídali. Nevím … loni jsem tam byl také na nealku, a asi kratšejc, letos jsem měl v plánu také odjet brzy (abych ivonce neblokoval auto), ale odjížděl jsem až někdy po dvou hodinách a stihl si popovídat snad se všemi. Tlačil mě čas, takže jsem se vždy zvedl a popošel s kofolou/džusem o pár židlí dál k další skupince. S kinym, s bednym, s jančou … s bednym jsme se nasmáli při vzpomínkách na láckovu svatbu i na moji rozlučku. Škoda, že to již na naši svatbu nedal, to bychom se nasmáli ještě víc. Beztak by do toho bazénu taky nahej skočil 😀 Pak jsem přesedl k lukymu, proti chochymu a míši, a pak za evčou a dančou s romanem … evča mi vyčetla, že jsem ji nepozval na svatbu, že to mi neodpustí, protože v Londýně, kde přebývá se, na pozvání na českou svatbu stojí fronty … což mě pobavilo, protože kdyby vzala nějakého cizince na naši svatbu, tak by měli o historky postaráno na pár let dopředu 😀 Škoda jen, že lácek nemá fejsbůk, protože takhle se o slučáku dozvěděl cca hodinu před jeho konáním. Bylo to tam fajn, ale najednou bylo po půl desáté a raději jsem sedl do auta a jel domů. Líbilo se mi, že jsem nepil a mohl se kdykoli – v nejlepším – sbalit a odjez.

(Pokračování textu…)

Panejo, v roce 2013 jsem napsal patnáct zápisků! To je 50% nárůst oproti loňskému roku. Měl bych si udělit nějaký metál. Inu, nyní je pátek 27. prosince, pracovní pátek po vánočních svátcích. Přes ty jsem o práci téměř nezavadil, a protože i ivonka je dnes v práci, tak jsem ráno vstal s ní a dal se do vyřizování mejlů a všeho možného. Ale moc to nepřeháním. A tak si říkám, že hodinku věnuji sepisování bilance letošního roku, a pak tam kopnu kafe a dotáhnu jednu větší věc. Na každý měsíc mám tedy sotva pět minut. Hm.

Leden
Silvetr u Dejfa na chatě si v ničem nezadal s tím předchozím u Toma na chalupě. Tentokrát se přidal i Dan s Katkou, a byla to opět jízda jako po letech. Z celého večera dlouhá šmouha a pachuť ostudy na patře ještě pár týdnů poté 🙂 Proběhly prezidentské volby, jezdil jsem na kole sníh nesníh, po kopcích i po silnicích tady v okolí. 

Únor
Únor byl snad celý pod sněhem, mám jen fotky z kola někde v závějích, nebo stavění sněhuláka 🙂 A také z nákupu obleku na svatbu. Možná jsem to loni nezmínil, ale už při psaní minulého bilancování jsme měli s ivonkou termín svatby na srpen 2013 a svatbu v tajnosti plánovali. Nákup nového obleku byla jedna z mnoha věcí vedoucích v průběhu následujících měsíců až ke svatbě – v jejímž plánování jsem samozřejmě nechával všechno na ivonce. Také jsem vyrazil do Brna na pohovor na jakýsi částečný krátkodobý úvazek do jedné firmy. Docela to zapadalo do mých schopností, na pohovoru se ptali na úplné ptákoviny ve smyslu takových triviálních věcí z programování, že jsem ani nevěděl, jestli to myslí vážně. Ale nikdy se už neozvali 😀 A také jsem si koupil nový notebook (už možná v lednu). Práce byla hned o něčem jiném.

Březen
Zima krajinu ještě neopustila, a začalo se doma intenzivně chodit do lesa nakácet a zpracovat tradičních 50m3 dřeva na topení (+ nějakých 15m3 na prodej). Tentokrát jsem tam byl opravdu hodně často. Táta byl zničený, všechno ho neustále bolelo, a tak jsem jezdil kdy jsem jen mohl, jen abych mu co nejvíce ulehčil. A tak jsem buď lítal po sněhu na kole, nebo po něm škromtal s polenama v rukou a nakládal vlečku. Práci v lese miluju.

Duben
Velikonoce na apríla, a pod sněhem. Zavýletili jsme pod zem do Balcarky. Sníh byl i u nás, leč práci v lese to nevadí. Víkendy i každé jiné volné dny v lese. Ivonka mi to často vyčítala („Místo abys mi stavěl domeček …“), ale dávala si už pozor („… bych měl nechat vlastního tátu sedřít v lese?!?!“). Občas jsem vyjel na kole – vždy tak kolem třetí hodiny, abych byl do čtyř, až přijede z práce, zase zpátky. Pracovní den jsem si tím moc nekrátil, vstávám s ní v pět ráno a cca o půl šesté usedám k pc. Konečně jsme také vymalovali pokoj a zbavili se tak plesnivějících stěn a hrůz za skříněma. Pár dní jsme kvůli tomu přespávali u babičky, což taky vedlo k vtipným situacím 😉

Květen
Květen jsme zahájili návštěvou prahy, kde jsme chvíli bydleli u sestry na bytě, neb ta trávila čtvrt roku (nebo kolik?) na služební cestě v Kanadě (vzhledem k časovému posunu jsem si s ní často v šest ráno psal, když ona lezla v Calgary do postele). Nebo tam měla teprve odlétat? Nějak nevím. Jo vona byla vlastně nejdříve v Thajsku na dovolené, ajo. No, výlet na Karlštejn, do Zoo, a posezení s Danem a Katkou. Doma se finišovalo se svážením dřeva z lesa, jeho obrovské hromady se přibližovaly ke štípačce, všude bylo krásné jaro. Na konci května jsme na matrice podepsaly lejstra ohledně svatby a zase to bylo o kousek blíž. Ale pořád dost daleko.

Červen
Ještě na začátku června jsme odváželi dřevo z lesa, jen bylo třeba ho vysekat z kopřiv. Přípravy na svatbu se kupily, ivonka chtěla častěji na výlety, aby si od toho odpočinula, takže jsme vyrazili na víkend na Pálavu a chodili tam po kopečkách a popíjeli víno. Lácek, spolužák z gymplu, mě také pozval na svoji svatbu, čímž mě kluk ušatá pěkně šokoval, protože jsem fakt nečekal, že mě předběhne 😀 Mohli jsme tak jako hosté vidět, co a jak se na takové větší svatbě děje, což bylo fajn. Mezi poli obilí jsme chodili do hospody, plánovali detaily svatebního dne, začínalo léto. Byly takové hice, že se i na kole jezdilo obtížně – pamatuji si, jak se mi jednou při šlapání do kopce začala motat hlava 🙂

Červenec
V červenci jsme s rybáři vyrazili na velkou dovolenou na Lipno. Oni jeli do chatek, my si sólo zaplatili hotel, abychom měli „předsvatební“ soukromí 🙂 Byl to fajn týden, párkrát jsem se – pod dohledem lidí v bundách – i koupal, u Štěpána jsme ochutnali jeho krávy, podíval jsem se k Boubínskému pralesu. Po návratu jsem s Mirdou podnikl celodenní cyklo po Devíti skalách, což byl parádní zážitek. Našim jsme také během jejich dovolené v Chorvatsku hlídali dům, pravda, spíše po odpolednech, neb ivonka dál chodila do práce, ale byly to ty největší letní hice a pořád jsme leželi na zahradě v bazénu … s lahváčem v ruce 🙂

Srpen
… zahájila rozlučka se svobodou, s ivonkou jsme ji měli každý jinde. Ona kdesi pařila s holkama, já měl jednu místní chatu, dvě bečky, rozpálený gril. Míra dorazit nemohl, nakonec i další kamarádi ne, ale zase tam byl Dan a se vším mi pomohl a společně jsme to táhli až do druhého dne. No byla to pořádná párty 🙂 Na rybníku tu pak proběhla třídenní oslava narozenin, během které jsem ochutnal krajtu, krokodýla a klokana. Týden/víkend před svatbou měl a ivonka objednaný pobyt v relax centru v Jeseníkách, kde se chtěla řádně zrelaxovat – místo nějakého posledního plašení. Užili jsme si to náramně a od té doby je to pro ni tajné přání se tam zase někdy vrátit. Naposledy s tím „otravovala“ dnes 🙂 A pak byla svatba 🙂 Večer před ní jsem šel s klukama pít, připravilo nás to docela dobře, a vše pak také dobře dopadlo 🙂 Co víc k tomu psát, je to za odkazem. Záhy jsme vyrazili do Děčína na „jakože“ svatební cestu, a lezli tam po skalách a zkoumali kus země, kde jsme ještě (skoro) nebyli. Krásně tam bylo, narozdíl od deštivého počasí v Chorvatsku. Po letech tedy první rok, kdy jsme nebyli u moře.

Září
V září začal táta dávat dokupy svého traktůrka, pětadvacítku, my chodili k míši na zahradu na grilovačky (jako celé léto). Přiložil jsem ruku k dílu i zde u ivonky, kde je také třeba chystat dřevo na zimu. Ivonce také začal v Praze jakýsi kurz, který potřebuje do nemocnice pro zvýšení kvalifikace, takže tam od září s různými přestávkami jezdíme – už alespoň pětkrát. Spáváme na kolejích nebo u míši na bytě, jak kdy.  

Říjen
Podzimnímu ježdění na kole jsem už moc nedal, ale když nyní na některé ty fotky koukám … krásně bylo 🙂 S tátou jsme vyrazili lumpačit rakytník, na písku pak s mírou lehce oslavili naše narozky. Po rozlučce se plánovalo, jak je pojmeme v podobném stylu, ale díky bohu se tenhle nápad zavrhl. I obyčejné posezení v hospodě stačilo, abych se ve dvě v noci vydal ještě na procházku do temného lesa na kopec. A opět výlety do Prahy a obrážení tamních hospod 🙂 

Listopad
Blížily se padesátiny ivončiny mámy, a my se rozhodli vzít ji na víkend do Paříže – a všechno plánování a zařizování bylo na mě. Práce a nervů jsem z toho měl dost 🙂 Ale nakonec to dopadlo na výbornou. Jednou si tam ale už musíme zajet s ivonkou sami 🙂 Poprvé jsem také vyrazil do jeskyní bez Dana, jen s Mirdou, a podruhé do Vintok. Byl to super zážitek, tentokrát jsem byl zasraný od hlavy až k patě od bahna a rozerval jsem své gumové oblečení 🙂 Dny už jsou každopádně krátké, a mírně mě sem tam vytáčí ivonka, která přijede z práce, kvůli tmě nemá co dělat, není kam jít, v kuchyni úřaduje táta a tak leží na posteli a fňuká, že ještě nemá domeček, je z toho otrávená a naštvaná. A pak se dohadujeme nebo spolu nemluvíme. No, proto jsem chtěl nejdříve společné bydlení a pak až svatbu. Místo toho se po svatbě všichni ptají „A kde budete bydlet?“ Kde asi, v jednom pokoji u jejích rodičů. Takže je tohle téma docela tabu, … a k tomu nákladné opravy auta, víkend v paříži, touha jet do wellnesu, pokud možno každý týden … napjaté okamžiky, během celého podzimu a zimy, ne jen v listopadu. Ale v roce 2014 se tohle musí vyřešit, to je jasné.

Prosinec
Prosinec ve znamení vybírání dárků a všeho možného spojeného s vánoci. Sem tam jsem vylezl na kolo, kterému jsem se kvůli paříži vyhýbal, a zima je tedy občas fakt krušná 🙂 Jednu sobotu jsem pomáhal u Toma se stěhováním do dokončovaného patra, večer hospoda. Moc zážitků z prosince mimo Vánoc není. Neustálé přejíždění mezi oběma rodinami – Štědrý večer jsem poprvé celý strávil u ivonky, v alkoholovém oparu, a svátky jsou skoro pryč. Moje játra to oslaví 🙂 Dnes mě ještě čeká slučák s gymplem, ale tam budu řídit, a silvestr bude opět u Dejfa na chatě. No mohlo by to letos dopadnout lépe 🙂

————————–

Tak. Čas jít se podívat, jestli není třeba donést dřevo do kotelny, respektive ho trochu naštípat … a dát si kávu a ještě udělat něco práce, než ivonka dorazí z práce.