Junova reality-show

Vánoce ještě nejsou, ale sněhu už napadlo dost. Včera jsme přijeli na noc k našim, auto nechali před domem a dnes ráno je obalený ledem a sněhem. Njn. Ivonka nahoře spí, soboty tady u nás jsou pro ni relaxační, nevstává, dokud opravdu nemusí. To když jsme u nich, tak hned „na kafíčko“ za Míšou do květin. A tak si tu sedím v kuchyni, popíjím čaj s medem, a naši jsou někde na cestě do Prahy za sestrou, kam vezou i babičku, aby se podívala k ní na byt a taky na staromák. Snad nebudou mít cestou problémy, Xaver řádí jak bejk. Vstával jsem s nimi o půl osmé, abych pak šel přejet s autem, před chvílí jsem zatopil, a nyní mám tedy pár hodin čas, než se ivonka uráčí vstát. Dopiju čaj, doblognu, a začnu buď řešit dárky, nebo chystat fotky pro tradiční tisk kalendářů. Takže mám opět na výběr ze dvou možností, a tím pádem budu lelkovat, abych to nemusel rozhodnout.

Minulý víkend jsme byli v Paříži. Ivončina máma měla padesát, nikdy neletěla letadlem a v únoru ji čeká let na Kubu, tak jsme ji chtěli nejdříve vzít letadlem někam blízko, aby si to nejdříve osahala 😉 Poprvé to bylo všechno na mě, letenky, ubytování, organizace výletu … vždy tohle řešila sestra. Ale zvládl jsem to levou zadní. V Paříži jsem byl potřetí. Každopádně, nechce se mi o tom znovu rozepisovat, zaznamenal jsem si to na rodinném webíku „pro známé“, tak si to případně přečtu tam. 

Začaly se mi objevovat špíčky. Celé dny jen sedím u pc, pohybu minimum. Před paříží jsem na kolo lézt nechtěl, něco si uhnat nebo zlomit, to není před odletem zrovna top věc. A tak jsem na kolo vlezl v tomto týdnu, fest oblečený – aby taky ne, do těch dvou stupňů. A přesto jsem si hned uhnal docela protivný kašel. Asi vím i přesně kdy 🙂 Šlapal jsem nějaké tři kiláčky na Kovadlinu, pěkně v klídku, proč se zpotit, ale bohužel, v tomhle stoupání to bez zpocení nejde. A pak odbočka z asfaltu do divokého lesa a do žlebu kolem potoka. To je asi tříkilometrové údolí, kterým vedle potoka vede docela kvalitní lesní cesta, neustále mírně z kopce (po toku). Nechá se tam tedy krásně jet, uhýbat větvím, neustále „technicky“ zdolávat různá nepříjemná místa a asi pět křížení s potokem … takže jsem tama jel, přiměřeně rychle, a cítil, jak na tuto rychlost už moje oblečení není dělané – cítil jsem chlad na prsou, jak mi bunda profukovala. Zpocená hruď ofukovaná studeným vzduchem, to je tak abych z toho lehl, říkal jsem si a svíral vysílenými prsty řidítka a hnal se přes kameny dál. A teď tu sedím s čajem a pokašlávám. A pouštím si americké vánoční songy. Google Music FTW!

Půl desáté. Čas vytvořit si ten seznam dárků, co komu koupím. Pěkně postaru, na papír 🙂 

O víkendu jsem se s Mirdou podíval do Vintok. Byla to první jeskyně v rámci Rajbas Pragulky, kam mě Dan před lety vzal, já tam tehdy adrenalinem propotil všechno oblečení a hrůzou mi div nevypadly oči. Letos jsem nesl vlajku jen s Mirdou, a měl mírně smíšené pocity – „Bude to jako tehdy?“  … a nebylo. Maximálně jsem si to v roli zkušenějšího užil, skoro všechna místa mi byla povědomá, jiná mě naopak hodně zarážela, když jsem si je pamatoval jinak. A pořád srandičky, focení, lanové žebříky … ale pak přesto místa, kde mi tuhl úsměv na rtech, protože byla opravdu riziková. Vyškrábal jsem se z nějaké škvíry a přede mnou díra několik metrů dolů, bez možnosti se někde chytnout, zapřít. Když mi ujede noha, tak sjedu pár metrů dolů a natluču si o kameny. Musel jsem se zapřít zády, rukama, nohama (v gumákách!) hledat nějaké výstupky, pomalu se sesouvat níž a níž. Nebo výlez z nějaké škvíry nohama napřed, ty byly stále ve vzduchu, podívat jsem se pod ně nemohl, protože tam nebylo místo na to se posadit a namířit si čelovku pod sebe. A tak člověk šmátrá nohama a doufá, že je že je pod ním nějaký výstupek o deset čísel níž, a ne pět metrů. Při první návštěvě mnohem líp fungovala komunikace, na těžších místech (takže všude) vždy předcházející lezec počkal a pak svého následovníka navigoval, jak se kde natočit, kam šlápnout, kolik příček žebříků mu ještě zbývá. Letos jsem dostával pokyny jen tam, kde to bylo opravdu záhodno. Ale nijak mi to nevadilo. Když jsem tehdá na Vintokách potil krev, tak letos to bylo relativně jednoduché polezeníčko, ani jsem se moc nezapotil a neunavil. Netuším, čím to 🙂 

Novinkou bylo, že lanový traverz tentokrát nebyl nad vodou, protože ta tam … nebyla. Asi vyschla 🙂 Takže pod nohama byla desetimetrová propast a to nebyl nic moc pocit. Docela výška. A protože jsme – i přes spousty dlouhých čekání – byli po dvou hodinách u výstupu na povrch, tak nás průvodce vytáhl do středního patra. Prý je to tam moc zajímavé. Nevěřil jsem mu ani hovno, a taky to bylo samé bahno. Do té doby se soukalo skalníma škvírama, ale nyní to byly zdánlivě chodbičky provrtané hlínou. To už byla jiná. Strašně to klouzalo a nebylo se kde zapřít, na pár místech se muselo vyloženě lehnout do bahnitého jezírka a proplazit se jím … nebo se škrábat šikmou zabahněnou chodbou po položeném lanovém žebříku, na jeho konci mi musela holka přede mnou pohodit kus lana, za ten jsem se mohl přitáhnout výše a teprve tehdy jsem dosáhl na další úchyt a dokázal se dostat dál. Na konci samozřejmě nic nebylo, až na poslední úsek cesty, lanový žebřík, na který průvodce ani nelezl a nechal se tam některé trápit jen aby si to vyzkoušeli. To už mi bylo egál, stačilo mi poslouchat hekání a sledovat kroutění těch, co se o to snažili 🙂 Cesta zpátky byla dobrodružnější, protože se šlo mírně dolů … škrábat se po kluzkém bahně nahoru, OK, to je obtížný. Ale dostat se po něm opatrně zpátky, aby se člověk nerozjel jak na klouzačce a někde nerozesral o skálu, to už bylo obtížnější. A že tam taková místa byla. Šikmý tunýlek dolů, a na jeho konci kolmá stěna (a žebřík) … a žádná možnost, čeho se chytnout a zbrzdit se. Rozepřít co nejvíc ruce, „šprajcovat“ se, abych se nerozjel a pomaličku se dospouštět k žebříku. 

Mirda si tohle odpustil, a nijak jsem se mu za to neposmíval. Zasraný jsem byl jak dobytek, roztrhl jsem si jednu gumovou nohavici od kulí až ke kolenu, ale – po proplazení se bahnitým jezírkem – to ani nebylo poznat, protože džíny pod tím nabyly stejné hnědé barvy jako zbytek oblečení. Gumový oblek i džíny šly rovnou do popelnice 🙂

Tentokrát jsem se musel na parkovišti převléct úplně komplet, bahno jsem měl i na trenclích (a na bedrech, ve vlasech, ve vousech, na xichtu …). Venku pár stupňů a já tam máchal pytlíkem jako by se nechumelilo 😀

Mirda mi oznámil, že už se těší, až mu za rok zase zavolám, aby mě mohl poslat do prdele, a i já naznal, že už mi Pragulka nemá moc co dát. Býčí skála je nudná procházka, Lopač … tam se taky spíš hodně chodí. Vintoky jsou asi nejvíc harcore a tím i nejzajímavější. No uvidíme za rok 😉

Napsat třináctkrát do blogu mi za mých mladých let trvalo většinou tak týden. Nyní třináctým zápiskem otevírám listopad. A ten už má týden za sebou. Holt už to nikdy nebude jako dřív.

Ivonka/manželka si čte na posteli poslední Vieweghovu knihu. Koupila si ji ona, a než se stihla začíst, tak jsem jí ji během tří hodin dočetl. A ještě se tvářila dotčeně, ale jen na oko, samozřejmě. Máma si posteskla, že je to snad po mnoha letech byly první narozeniny, kdy mi nenadělila nějakou knihu. Vždycky jsem si přál jenom knížky. Teď si přeju flašky vína, a knížky zakazuju. Říkám „Nevyhazujte pětikilo za pár set stránek, které za dva dny přečtu“. V mých očích je to teď naprosté vyhazování peněz. A až teď při psaní mi dochází, jak vtipně vedle toho vypadají ty flašky vína 😀 No možná si k vánocům nadělím Kindle.

Týdny utíkají, vstáváme před pátou, do čtyř sedím u pc, mnohdy i dýl, v sedm se vypravujeme do postele s lahví vína, den za dnem. Vytržením je, když vyjedu na kole. Za mých mladých let jsem na kole jezdil pouze „za hezky“, ale teď? Dárek k vánocům tři roky zátky (asi), tedy softšelová bunda, mi otevřel nové dimeze cyklistiky – tedy že není špatného počasí, jen špatně oblečených lidí. K tomu ještě absolutně neprofouknutelné cyklokalhoty, a je prostě jedno, jestli je venku patnáct stupňů a sychravo, nebo tři a sníh. Jedu. Vzorek na pneumatikách mám jak na důlním rypadle, na asfaltu mi to nejede a dřu se jak kůň, ale v lese na listí hlíně jehličí kolo drží a šlapu a neprošlápnu. A tak se kolem třetí zvedám od PC a vyjíždím na okolní kopce, abych to pak po lesních cestách přes šutry větvě padlé stromy hnal dolů do údolí. 

A jsme svoji, dál bydlíme u ivončiných rodičů, and winter is coming. 

A tak mi tu nyní hrají :music: The Killers – Somebody Told Me poté, co jsme se vrátili od ivončiné babičky a dědečka a máme volnou hodinku před odchodem do hospody za rybářema. Dávám si kafe, abych ty tři piva, dvě sklenky vína a tři slivovice trochu rozchodil. Dny našich životů.

Popravdě, koleje jsou od mých študáckých let renovované. Takže docela nové 🙂 Ivonka má zde v Praze třídenní školení s komplikovaných ubytováním i cestou, a tak vyrazila po vlastní ose a já s ní. V neděli si mě sem musela dovézt, protože jsem po sobotní svatbě nebyl schopný řídit. Před tou svatbou jsem byl i v lese, takže jsem popravdě nebyl schopný ničeho.

V neděli jsme se ubytovali u sestry, protože na hotelovém ubytku na kolejích ještě nebylo volno. Zaparkovat se dalo asi tak na jednom ze dvou posledních míst v celé tamní čtvrti – jak jinak, v neděli pozdě odpoledne. Zašli jsme na véču a i když jsem byl pořád ještě „po tahu“, tak jsme neodolali a protože měli v nabídce i různé švejkovské likéry jako kontušovku nebo kmínku, tak jsme i lehce zadegustovali 🙂 Ivonka ráno vyrazila na metro, sestra do práce a já s autem přejel ke kolejím a ubytoval se. Nechápu, jak bylo možné, že v neděli neměli žádný pokoj volný, když jsem se pak v pondělí mohl v devět ráno ubytovat, „protože tam před vámi nikdo nebyl“ (a nebylo třeba tak pokoj uklízet) … pokoj fajn, úplně na mě dýchly ty minulé časy, nábytek je tu hodně povědomý … a opět vtipné poličky, kdy musí člověk vylézt na postel, aby na ně vůbec došáhl. Na chvíli jsem si rozložil kancl, ale na oběd vyrazil na kulaťák za Hágenem a později na pracovní schůzku k nim do firmy. E-shop s módou, inu, proč ne, každá zkušenost dobrá. Také jsem si otestoval, jak jednoduše se vybírá z Air Bank účtu na Sazka terminálech. Snadné jako facka.

Později jsem se sešel s ivonkou na Flóře a konečně jí koupil nový mobil. Její současný Samsung Gio (či co) je pomalý, občas místo telefonování fotí, baterka už nic nevydrží … a tak jsem jí pořídil S3 mini. Tak uvidíme, jak s ním bude spokojená. Ale to, že přestal T-Mobile dávat k prodloužení smlouvy dotované telefony, to mě tedy nasral. Ještě že jsem z něho stihl vytáhnout Galaxy Nexus se slevou 7000 Kč.

Na koleji jsme se dali do kupy a vyrazili na Anděla na cestovatelsko-podnikatelskou přednášku kamaráda Freda, se kterým (a s Hágenem) jsme byli v roce 2009 na Lofotách. Ivonka hlady neviděla, sedli jsme tedy do naší oblíbené Olše na Žižkově a měli dobře hodinu a půl času. Když jsme v sobě měli po hodině dvě piva a dvě vína, ale jídlo stále nikde, a zbývalo deset minut do poslední šaliny, se kterou bychom tu přednášku stíhali, tak jsem číšníkovi oznámil, že platíme pití a po hodině bez jídla odcházíme. Byl to ten stejný, u kterého jsme objednávali, a tehdy mu asi došlo, že naši objednávku zapomněl naťukat do kasy a začal se nám překotně omlouvat. Inu, stane se, ale pokračovali jsme stejně hladoví jako o hodinu dříve s vyhlídkou na další hodinu přednášky … která nakonec začala o dvacet minut později a když byla půl hodiny po svém avizovaném konci sotva v polovině, tak jsme se s ivonkou sbalili a utekli se někam najíst. Jakási Jihočeská hospoda kousek od Hubu nebyla úplně nejlepší volba (nebo se v jižních Čechách dělají bramboráky z bramborového těsta alá bramborové palačinky?), ale najedli jsme se, sešli se po konci přednášky se sestrou a vyrazili na kolej a konečně do pelechu. U sestry se nám noc předtím spalo špatně, i když nám přenechala dvojlůžko a sama spala na nafukovací matraci … oba jsme se pořád budili, při každém otočení na bok. Tak jsme se těšili, jak nyní nevyspalí usneme jak dřeva.

Jenže to by ruskymluvící sousedi (na patře / pod námi / nad námi – nešlo to rozlišit) nemohli začít hrát někdy o půlnoci na pokoji v patnácti lidech fotbal, či co. Já opravdu nejsem schopný určit, co tam do dvou v noci dělali, dokážu to definovat jen jako „kurevskej bordel“. Neustálý výkřiky kluků a jekot holek, šoupání s nábytkem, rány do zdí ve zběsilém rytmu, vzdálené hulákání na chodbě a pak zase vše v pokoji … asi to bylo opravdu od vedle, protože občas to byla taková jeba do zdi, až jsem cítil, jak se zatřásla i moje postel … kam se na to hrabou jedni tehdejší sousedi posedlí pozdně nočním přehráváním Fairytale gone bad. Tohle byl fakt nový zážitek. Plus nezvyk na šumot šalin a nočního čištění ulic … vstávání v 6:45 stálo za to 🙂

Doprovodil jsem ivonku na šalinu, kluka v obchůdku u Žida v 7:08 šokoval dotazem, jestli má studený pivo, koupil si jej, a šel na pokoj. O práci to ale dnes moc není. Asi si otevřu druhýho lahváča.

Svatba je za námi a já tu klepu do klávesnice s rušivým prstýnkem na prstech, popíjím z těžce nedopitých svatebních vinných zásob veltlín a bojkotuji skutečnost, že bych měl spíše zkoumat trasu zítřejší svatební cesty. Ale svatba byla tak intenzivní zážitek, že si chci zapsat co nejvíce věcí, než si jich za týden budu pomatovat polovinu. Doleju si vínka a jdu vzpomínat.

Ve čtvrtek ráno, dva dny před svatbou, jela ivonka za svědkyní%květinářkou míšou (do)řešit výzdobu, a do našeho zaparkovaného auta jí nacouval jeden místní idiot (idiot proto, protože už pár aut naboural). Volala mi to a já u počítače ztuhl představou potvrzeného murphyho zákona (beztak nějaký takový existuje). Ale naštěstí se ve výsledku jen otřel o zadní nárazník a na dvou místech prodřel lak až na plasty, a nic vážnějšího se nestalo. To se nějak zabarví. V pátek jsem ještě možná chvíli pracoval, dopisoval svatební noviny, ivonka byla kdesi v trapu. A pak výjezd k penzionu, zda jsou tam někde pole s balíky slámy (ivončina touha fotit se u nich), pak přes domov vyzvednout svatební koláčky a rozvést je tady po známých, vytisknout noviny a při tisku pátých muset vyrazit pro další tonery do tiskárny, dotisknutí a výjezd na penzion chystat výzdobu a řešit muziku … když to tak píšu, tak to byl docela hektický den. Ale přitom jsme měli úkolů „tak akorát“, už prakticky jen jednoduché věci, vše bylo zařízené. Na penzionu jsme si vše nachystali, prozkoumal jsem hudební aparaturu, rozloučil se s ivonkou a jel sám domů. Trvala na tom, že před svatbou u ní spat nesmím, abych ji uviděl až při obřadu. Tak jsem jí dopředu řekl, že tím pádem půjdu se svědkem a kamarády do hospody a tak se i stalo 😀 I máma mi snad poprvé v životě vyhrožovala, že jestli se tam speru, tak s ní budu mít druhý den problém, ale prostě nešlo jinak a šlo se 🙂 A tak jsme dali pět piv, přetáhli zavíračku a šli někdy po půl jedné domů 🙂 A tam jsem ještě s Danem snad hodinu kecal do tmy, než jsme to finálně zalomili a usnuli. A po šesté jsem byl naprosto probuzený s dusivou myšlenkou na to, co vše je ten den přede mnou.

(Pokračování textu…)

K počítači jsem sedal v 5:30 a ještě jsem ani nedopil kafe a už bušil do kláves, a odcházel po páté na pívo. A nyní u něj sedím zase. S vínem. Aspoň chvilka na blog a ne jen to nekonečné budování socialismu.

Svatba se nám blíží, a s ní souvisely i naše rozlučky se svobodou. Původně jsem o žádnou nestál, tah po Brně nebo striptérka dovezená kamsi na chatu k hromadám hnoje, to mě opravdu děsilo, ale nakonec jsem chatu zamluvil, kamarády sezval, maso naložil a bečky domluvil … přece to nějak dopadne. Ivonka měla s holkama naplánovanou těžkou párty v nej-echt klubu v okolí padesáti kilometrů (dřív tam chovali prasata …), sex ve městě style. Každému co jeho jest. V sobotu dorazil Hágen a párty začala – jelo se převzít chatu, pro bečky do olší, uklidit je na chatu a pro maso a proviant zase domů … a pak už jen hodinka klídku na rozpáleném plácku před chatou uprostřed ztichlých kopců Svratecké pahorkatiny. Pak se přitrousili první kluci a pak už bylo ráno. 

(Pokračování textu…)

Času na rozdávání není, když si tu takhle před úsvitem žvejkám snídani, ale zase si říkám, že když si z dovolené nic nezapíšu, tak to nebude. A je pátek. Skoro víkend.

Dovolená na Lipně byla „rybářská“ – tedy v cca sestavě, v jaké jezdíme do Snillfjordu. Rybařit mohli pouze vlastníci povolenek, takže pro nás s ivonkou to byla vyloženě dovolená a ne nějaké marné čekání na ryby (jako nakonec pro naše rybáře). Sedm chatek u Hotelu Racek pro nás, vše zařizoval někdo jiný, nic jsme s ivonkou neřešili … až do okamžiku, kdy mi došlo, že budeme v minichatce spát sedm dní s rodiči. Ehm, takhle si dovolenou nepředstavuji! 😉 Ještě u píva na zahrádce hospody jsem přes telefon rezervoval poslední volný pokoj v přilehlém hotelu a mohl klidně spát 🙂

Sehnali se příčníky na střechu, na příčníky rakev, auto se nacpalo vším možným (bečka included) a vyrazilo. Jela nás kolona šesti aut, před námi 240 kilometrů. A hned nám vedoucího zastavili policajti a dostal pokutu ta rychlou jízdu 🙂 (my za ním samozřejmě jeli stejně rychle, ale nás nechali být). Do cíle jsme dorazili, čekali na chatky a před hotelem se chystal nějaký koncert mladých kapel. Noc klidná nebyla 🙂

(Pokračování textu…)

Jsme na dovolené na Lipně, s rybářema.  Píšu to deset metrů od té ledové vody, kterou jsem v osm ráno otestoval, s desítkou pohledů do bund oblečených lidi v zádech. Ale uspěl jsem. Ivonce se to nebude zdát, vlastně ani líbit, ale zážitek mého dne je to, kdy jsem zjistil, ze se na místním vlakovém nádražíčku dají půjčit kola. Vypravil jsem se tam optat, a za okýnkem mladá krásná blondýnka. Nikde nikdo, jen my dva. Říkám si, ze se jen tupě nezeptám na kola, no ni? Ukázala mi je, pobavili jsme se jako zvědavý zákazník a srdečný „prodejce“. A pak se jí zeptám „A vy jezdíte na kole?“ Taková blbost, ale člověku se rozbuší srdce, protože uhnul z obchodní konverzace do flirtu, slečna naproti se lehce zarazí a usměje se a odpoví … a ať na to číslo zavolám předem, že kola nemusí být k dispozici. A že se stejně dovolám jí, že tam pracuje pouze ona. A hovor dále o tomto, o její dovolené, pak rozloučení. Je mi to jasné, „… a přitom taková blbost“, ale pro mě to byl po letech dávno zapomenutý zážitek. Byl fajn, ale vezmu si ivonku 🙂

Holy Moley, me-oh-my … poslouchám Edu a magnetický nuly a za jedenáct hodin to bude devět let, co znám ivonku. A za padesát jedna dní a šest hodin si ji vezmu za ženu. Nebo tak nějak. Ve své současné post-alkoholické náladě jsem si chtěl dohledat blognutí ze dne, kdy jsem ji potkal, a vlezl až do hyperarchivní veřejně nepřístupné části tohohle blogu, a tam jsem s úšokem (úlek + šok) zjistil, že ten zápisek je dokonce na veřejné části … ulekl jsem se právě tím, jak už je tento web starý! A pravda, cožpak web, že?

HGN včera našel svatební blog, kam sem tam něco písnu pro roboty vyhledávačů a cca tři lidi, kteří o tom webu vědí, a popíchl mě, že bych měl něco napsat i sem. A tak jo. Probudil jsem se z mlhy zapomnění nastartováním bouráku pod okny s šokem, že ivonka odjíždí do práce a já si ani nevšiml, že vstává, takže se dá říci, že jsem dnes v 5:15 zaspal. Poslouchal jsem otevřenými okny ranní cvrkot a rozhodl se, že dnešní den pojmu volně. Takže kávička, snídanička, blognutí, lehká práce a pak dovolenáááá. A také konečně dorazila sestra z Calgary, takže se to dnes brutálně zapije … než zase zítra odjede

A proč ta rozjívenost? No, ivonce jsem před chvílí napsal, že čím jsem starší, tím víc piju a tím míň to zvládám, a v ničem jsem nelhal 🙂 Včera nás míša pozvala na grilování a dopíjení sobotní bečky, takže jsem se toho nebál a vzal to jako rozkaz. S kozlem zamával, vepřa sežral polovinu, švestky zneuctil … a kolo raději nechal na místě činu a nepohrdl motorizovaným odvozem. A tak tu nyní znaveně sedím a jsem rád, že nemusím trčet v nějakém oupnspejsu. 

(Pokračování textu…)

Tedy mezi ránem a obědem, respektive mezi ukončením práce na jedné věci a rozhodnutím, do které se pustím nyní. A protože tohle rozhodnutí dost často vyústí v proklikávání internetů, tak nyní těch několik (desítek) minut rovnou zabiju blogískem.

Ségra je v Calgary. Exxon ji vyslal z Prahy na čtvrtletní stáž (?) do Kanady a nemohla si moc vybírat. Rozdíl je debilních osm hodin „vpřed“, čímž se úplně míjí s našima. Když máma přijde ve čtyři z práce, tak ségra do práce právě odchází (má osm ráno). Když z práce v pět přijde, je u nás po půlnoci. To jen já se s ní každé ráno vtipně potkávám na Facebooku, protože o té půl šesté, kdy s kafem sedám k PC, má ona půl desáté a chystá se do betle, takže si chvíli píšem a ona jde spát a já pracovat 🙂 Časové zóny jsem vždycky bral jak jsou a nijak nad nimi nepřemýšlel, ale nyní jsem si uvědomil, že my tady v Čechách žijeme oproti ní vlastně „v budoucnosti“, že to není prostě jen časový rozdíl. Já jí píšu ve středu ráno tam kamsi za oceán do úterního večera. Vtipná představa.

(Pokračování textu…)