Čas letí. A neděje se nic moc, abych si to chtěl zapsat, a když jo, tak na to pak nakonec nedojde. A když si teď na začátku března snažím vytáhnout z paměti nějaké zajímavosti za poslední tři měsíce, tak mě na první dobrou napadají jen dvě.
K polovině ledna udeřily holomrazy, a zamrzl místní rybníček – krásný čistý led, bez sněhu. Přes zimu jezdíme s dětmi bruslit na zimák, kde místní obce pořádají veřejná bruslení pro své občany, jednou za čtrnáct dní, a ne vždy to vyjde … a nyní jsme mohli za barák každý den. Na zimáku jsme s Adamem vždy strávili hodinu frustrujícího popojíždění s držením za ruku a zvedáním z ledu, kdy hystericky pištěl, když měl zkusit kousek popojet sám … a na rybníku to samé, ale druhý den už lepší, a pak už paráda, a na pána. Každé odpoledne až do šera / tmy na ledě, s čelovkou a baterkami. Bára si jezdí na pána už od loňska, a Adam se během toho týdne naučil bruslit také. A když ho to přestalo bavit, tak jsme s sebou vozili buginu, kterou si tam pak honil po ledě … i když to máme asi tak 200 metrů chůze, tak jsme jezdili autem – dvě velké nákupní tašky bruslí, hokejky, bugina, dvě dětské ikea stoličky, velký karton pod nohy … a kufr oktávky plnej. Kdyby byl sníh, tak by to horko těžko šlo uvézt na saních, ale sníh nebyl. Teda, po pěti dnech holého ledu napadl, takže jsem do kufru přibalil ještě své velké shrablo na sníh, a jelo se zase bruslit, tentokrát se shrnováním půlky ledu – krásná rozcvička 🙂 S místními kluky se stáhla plocha pro hokej, pak menší kluziště, a abych se nenudil, tak jsem na části rybníka ještě protáhl cestičky / bludiště pro trochu zajímavější bruslení (než jen jezdit po obvodu obdélníkového kluziště).