Junova reality-show

Čtrnáct dní prázdnin uteklo, a tento způsob léta zdá se mi poněkud … podivný. Sem tam déšť, věčně zima. Poslední týden června teploty denně až k 34 stupňům, a pak týden 20-23 stupňů. Předvčerejšky a včera to vylezlo k 30°C, a hned buch, večerní a noční bouřky a dnes zase předpoveď na 20°C, zítra 21°C … no nevim. Léto. Deset dní jsme nevlezli do bazénu, negrilovalo se … 

A je to divné období, kdy nemám venku nic na práci. A to sekání trávy jednou za týden už mě tak sere, že … no prostě sere. Chci stavět plot, ale do toho se sám nepustím, k tomu potřebuji tátu, ale naši odjíždějí za pár dní na dovču … mohl bych pracovat v děcáku, ale zrovna je tam taková truhlářská piplačka, na kterou také nemám schopnosti. Určitá bezmoc. Kéž bych měl alespoň své práce u PC nad hlavu, ale to nemám ani omylem, nikdo nic nepotřebuje, dost času u PC jen prosedím. Z jara několik „velkých“ zakázek, které jsou z mé strany hotové, a čeká se na zpětnou vazbu nebo plnění webů klienty, ale skutek utek.  Takže „rozfakturováno“ toho mám spoustu, ale míč je na straně klientů. Nové práce ovšem minimum … prázdniny. O to víc mě sere, že jsem to tak trošku nepředpokládal a nemám rozdělánu nějakou práci kolem domu, které bych se mohl týden věnovat od rána do večera. Blbé.

Výletujeme s dětmi. Kateřinská jeskyně, pak do Žďárských vrchů, kde jsme si s nimi troufli vylézt na skálu na vyhlídku, a bylo to naprosto v poho. Bára se tam věšela po zábradlí jak na prolejzačce, Adam se po kamenech také vydrápal, pěkné to bylo. Skončila éra výletů pouze tam, kde projede terénní kočárek. A dumáme, zda ho brát s sebou, pokud vyrazíme na dovolenou… to je ještě otevřené. Další víkend na hrádek, kde jsme ještě nikdy nebyli, a tudíž jsem nevěděl, co taky znamená tamní „červená kolmo na vrstevnice“ … lezení po skalní pěšině nahoru do nebe. Krásné, ale náročné, a na zarostlém vršku absolutní hovno. Bářino rozhození rukama „No to si z nás někdo dělá srandu?“ bylo více než výmluvné. Pak jsme tam jednu rozpadlou starou zeď našli, ale bylo jasné, že stejnou pěšinou dolů jít nemůžeme, to bychom se skutáleli všichni. Dalo se vrátit delší lesní cestou, a tam jsme pokračovali po ní … nikde nikdo, les, maliny, jahody. Taky zážitek. A dnes, v pátek, bude asi premiérové přespání obou smráďat u babičky, zítra si je vyzvedneme, a v neděli to vypadá na výlet do Zoo v Jihlavě. 

Akorát … strašně by se mi chtělo vyrazit někam na kole, ale tím pádem nebude moc kdy. Že by leda dnes odpo? Zítra by se dalo podniknout něco bez dětí, v neděli ta zoo. Hm.  Před čtrnácti dny jsem se právě vydal na kolo, na kopce, a neskutečně si to užil, dojímal se z toho ještě celý týden poté. Slabých čtyřicet kilometrů, ale v tropické třicítce jsem vyjel na kopce a do lesů, kde se mi pod azurovým nebem otevíraly výhledy tu na sever k Jeseníkům, tu na východ, tu na jih, no jako kdybych jezdil po střeše světa. A strašně by se mi chtělo absolvovat něco podobného. I když tedy ty první kilometry ve stylu „a teď musím nastoupat 300 výškových metrů, abych si mohl trajdat po kopečkách“ (posrané hluboké údolí Svratky …) … ty jsou trochu depresivní. 

Léto v plné palbě. Překlopilo se to strašně rychle, chtělo by se napsat, ale ona je to jen nějaká myšlenková mlha … to si pořád říkám začíná se zelenat tráva, začínají rašit listy, za chvíli budou kopce celé svěže zelené, kvete šeřík, no o víkendu by to chtělo naložit bezové květy a udělat šťávu, hned jak dochystám bazén … a je tu konec června, třicítky, jak na vzduchu, tak v bazénu, tvrdé léto na 100 %. A půl roku 2022 je pryč. 

Minulý víkend jsem si dokonce dovolil vyjet na kole, v sobotu časně ráno. Adamovi to neušlo, ale posadil jsem ho s jogurtem k televizi a děj se vůle boží, a vyrazil v dresíku do 17 stupňů … trochu chladno, ale záhy jsem šlapal do kopců, a zahřál jsem se. A to až tak, že jsem si dal po měsících nárazově 30 kiláčků po kopečkách, a domů dojel dost bolavej. Přes rozpálené odpoledne na výlet s dětmi do umělé jeskyně a na rozhlednu, a na tu jsem málem nevylezl – přetažené koleno bolelo při každém kroku – nedejbože schodu – jak prase. Poučení pro příště. Což nastalo teď v neděli, kdy jsem se zase před osmou v dresíku vyplížil, a opět si to hvízdl na kopečky za ranním sluncem … a pak se vracel sjezdem „po červené“. O půl desáté doma, a dopolední šomtání, koupání v bazénu, relax. Ale pokračovat takhle v 33 stupních až do večera? To úplně nelákalo. Hurá do jeskyně! Za cca hodinku jsme byli u Skalního mlýna, a vešli do Kateřinské jeskyně.  Úplně jsem se rozpomněl,  jak jsme s našima výletovali po všech možných jeskyních, a už je to tu 🙂 Děti poprvé v opravdové jeskyni, obzvlášť v takové, kde byla zima jak prase (7-8°C), oči navrch hlavy … v infocentru si pak každý koupili malého plyšového netopýra po 200 Kč, bez toho by to nešlo, dali jsme si ledňáka, a vyrazili domů k bazénu. 

(Pokračování textu…)

V pátek po obědě mám doma děti, venku teplo sluníčko, už té práci asi moc nedám… stejně jako včera, kdy jsem je měl vypravit do školky, a to tentokrát o hodinu dříve, neb Bára jela na výlet, a musela být ve školce už v sedm. A Adam nedokáže vylézt z postele, vláčnej jak guma, oči zalepené, a když rozlepené, tak skleněné, teplota … a bylo. Chvíli byl u televize a já pracoval, pak vyluxovat, pak jít ven, … pak poobědové dáchnutí (vstával brzy), kdy jsem se svlékl taky a zalezl do postele, oči se mi zavíraly … a pípaly na mě e-maily. Div né s pláčem jsem za jeho pochrupování zase vylezl, vzal chůvičku, a odešel k práci. A odpoledne pak hodinku dvě za sekačkou. Trávy ještě moc nenarostlo, ale ta „nová u křížku“ naopak roste jak o život, a bylo nutné ji posekat … a tak už poseču i zbytek, ať o máme na víkend hotové. A už mě to sekání fakt nebaví. Ona je ta tráva najednou i docela zalejvaná – minulý týden spadlo jednu noc 24 mm, v úterý v noci spadlo zase 20 mm … krása. Gabčíkovo plné!

(Pokračování textu…)

Tak jaro už během čtvrtečního rána valí na plný kule. A já si řekl, že si blognu, protože co už, ve čtvrtek většinou řeším ranní odvoz do školek, odpolední svoz … i když brzy vstanu, tak sotva dojím snídani a pár desítek minut se v něčem pracovně vrtám, už je musím jít budit. A pokaždý se zapřísahám, jak musí chodit dříve spát, protože to je strašné martýrium, dostat je z postelí. A donutit Adama se obléct, jít na zuby, vyčůrat (Bára už je samostatná rozespalá jednotka) … a pak má ještě nachystané jiné šortky než chtěl, a je konec světa. Až se z toho šprajcl přede dveřmi do své třídy, a hotovo, nepůjde do školky. Odešel do rohu šatny, zády ke mně v náručí drtil plyšového vlčíka … to bude zase přemlouvání a slibování, říkal jsem si. Ale záhy „naštěstí“  někomu začala téct krev z nosu, a povyk kolem toho ho zvědavě nalákal do třídy, zavřel jsem dveře a zmizel jak pára nad hrncem 😀 Ach ty děti …

(Pokračování textu…)

A zase je to skoro měsíc, od posledního postu „Začalo jaro“. Ale teda čekal bych trochu rychlejší rozjezd … té zelené barvy v loukách nebo trávníku přibývalo opravdu pomaličku, polehoučku. Ale pořád chladno, ráno mínusy, přes den nic moc. Kolem domu stále v montérkách, v třičtvrťákách jen párkrát. Chladno. 

Na velikonoce jsem upletl novou pomlázku pro mě i Adama, a mohlo se veselit. V neděli bylo krásně, odpoledne jsme si vyjeli na výlet do Ticha, na rozhlednu. Adam celý kopec uškromtal tam i zpátky, překvapivé. Z rozhledny jsme koukali na město a vlaky na nádraží, děti propletené skrz dřevěné zábradlí desítky metrů nad zemí … a mě se začínal zmocňovat divný pocit, který … by se dal označit jako „strach z výšek“. WTF, June, vole, co blbneš? Opatrně jsem to rozdejchával šokovaný situací. Nevím, možná vědění, že stojíme „na balkónku“, dřevěné zábradlí trochu nižší, než bych čekal, děti snažící se vecpat do mezer mezi sloupky, aby lépe viděly … divné. Zastavili jsme se na nádraží, abychom na vlaky koukli zblízka, a během těch deset minut tam zrovna dva bez zastavení s hromovým randálem prosvištěly. Děti oči navrch hlavy! Zastávka na zmrzlinu, večerní dojezd u tchánovců, sluníčko klesalo za kopce … no den jak víno, to mělo být to velikonoční pondělí, a ne neděle. Protože pondělí bylo škaredě a zima. Děti pohledaly kolem domu nadílku od velikonočního zajíčka, a jeli jsme na kopce, na oběd, a cestou zpět vyplatit babičky 🙂 Každopádně víkend, po kterém by člověk potřeboval víkend.

Vyčerpávající pracovní týden u tekl, a bylo tu opět sobotní ráno, s budíkem na 6:15, tradičně. Šourám se do koupelny, okénkem vidím, jak vrcholek protější kopce osvětluje vycházející slunce, bude krásný den… a byl. A těch plánů. Kolem desáté jsme vyrazili ven. Naštípat třísky, za dětmi na trampolínu, vyfouknout velké nafukovací potvory na sníh, vyměnit baterku v traktoru za nabitou, vytáhnout sekačku a vytáhnout z ní starý olej, udělat Báře festovní bábovku na písku, tisíc, TISÍC malejch věcí mezi tím. I rejpání prvních pampelišek, což děsně vadilo Adamovi, protože se mu „amjejišky íbí“. Ale mně ne! Oběd. Po něm slít tři litry starého benzínu z kanystru, polít se co to šlo, a vyjet pro nový benzín do sekačky. Na čtvrté zatáhnutí po zimě nastartovala, a hurá posekat místa, kde už trávat narostla do nečekaných výšin.  Posekáno, vyčistit sekačku, velké nůžky a začistit okrajová místa, kam se sekačka nedostane. Propojit kubíkové bečky na vodu. Nezastavil jsem se, a byly tři hodiny. Zavezl jsem zbytek rodiny ke kamarádům, a …

… vyjel jsem na kole! Letos poprvé, takže velmi zlehounka jsem si dal pár kiláčků po rovince – kecám, vyšlapal jsem na nejvyšší kopec v okolí, třista výškových metrů na ale 4 kilometrech, dobrej start. Na vrcholek kopce, kde touto dobou rostly koberce dymnivek, opuštěný divoký bukový les, kameny, skály. Nikde nikdo. Ticho a klid. A co se nastoupá, to se musí sjet, x kilometrů ve šlapátkách, na brzdách, lesácká dálnice. Ale prdel mě bolí … až běda.

Dnešní neděle je škaredá, silnice mokrá, po obědě se čeká déšť … jedna válecí neděle by neškodila.

Poslední březen je tu, a naposledy jsem si blognul v půli února. Uteklo čtyřicet dní. Život pádí. Adam je nachlazený, kašel jak tuberák, nechodí do školky a dnes ve čtrtek jsem tedy na očř (ošetřování člena rodiny). Kouká v obýváku na televizi, já si snesl noťas do kuchyně. Půl jedenácté. Vyluxuju před obědem nebo až po? Ještě nevím.

Loni už byly dvacítky na konci února, letos jsme buřty opíkali poprvé až někdy minulý týden. Chladný závěr zimy, a venku nebylo moc do čeho píchnout. A sníh? Ten jsme neviděli měsíce. Ta první extrémní nadílka na přelomu listopadu a prosince byla nakonec „vše“. Táta mi tu složil vozík bukového dřeva, takové zbytky z lesa od známého, abych si ho nařezal a někde narovnal. Na pohled hezké dřevo, ale shnilé tak, že to pak ani nebylo „štípání“ … a vody v tom, že po nočních mrazech byla některá polínka obalena ledem. No, až to uschne, tak to bude OK. Ale kde ho nechat dva roky schnout … Tuto zimu jsem začal pálit rázek cca dvou tří kubíků břízy, co jsme nadělali při zkulturnění našeho majestátního stromu na rohu pozemku. Akorátže rázek byl cca metr a půl vysoký, a dělal hezkou pohledovou zábranu od sousedů (přímo na bazén). Nahoře plech, ivčiny koflíky s kytkami … takže bylo jasné, že jej bude po ztopení dřeva třeba obnovit. A tak jsem tam narovnal cca kubík toho mokrého buku, a celé to obrovnal ještě suchým z dřevníku, který je stále plný dřeva, a potřebuji jej na sezónu uvolnit. Takže týden radostí se dřevem, a důvod „chodit ven“. A mám tam parádní ráz, vyšší než ten původní … 

(Pokračování textu…)

Minulý víkend byl fajn, po covidověnešťůvkovém týdnu. V sobotu na kopec K do vlčího lesa, přes 700 metrů nad mořem, procházka po asfaltce… holt to bylo „po obědě“, takže velká pravděpodobnost, že tam po půl hodině dojedeme se spícím Adamem, a tedy nutnost táhnout se s kočárkem. Ale chlapec neusnul, a odšomtal toho poctivý kus – po ledu, po sněhu, oba vybavení mečama proti strašidelnejm stromům, bubákům a vlkům. U nás holo, na kopci zima a sníh. Při návratu od vlčího památníku jsme pak odstavili kočárek u cesty, a dobrodili se sněhem až na okraj lesa k louce, ze které by mohl být výhled do kraje. Zamrzlá louka s až desítkami centimetrů sněhu, tvrdá krusta, po které děti poskakovaly, a my s ivkou se bořili, a výhled pro bohy. Pěkné sobotní odpoledne.

Ale co s nedělí, když má Bára pořád trochu těch neštovic? Nikam daleko se mi jezdit nechtělo, jenže těch možností, kam se dá vyrazit pohodlně s kočárkem, těch je fakt omezené množství. A ještě aby taková procházka vůbec měla nějaký cíl, že. A tak jsem se rozpomněl na jednu opuštěnou vápenku, kolem které jsem v létě projel na kole, jezeďácká asfaltka, výhledy, kilometr a půl chůze tam a pak zpět … tož jedeme! Nabrat meče, pytlík kamínků, a do auta. 

Šlapali jsme do mírného kopce, a pak po vrstevnici dále, a já úplně zapomněl, jaké výhledy to tehdá na kole byly! 

Adam drandil na kolečku, vyhledával zbytky sněhu, neohroženě sto metrů napřed … až jsme došli k vápence, o které samozřejmě netuší, že je to nějaká sto let stará vápenka, ale naopak jsem je značně ujistil, že je to „čertovskej komín“, kde čerti v noci pálí zlobivý děti. Prozkoumali jsme ji ze všech stran, i kamínek tam našli, paráda! Vrátili jsme se k autu, domů to vzali jinudy a ještě se zastavili u jedné sjezdovky, abychom jim zkontrolovali rolbičky, Adamovo srdeční záležitost. A domů nedělně dolenošit. To byl víkend!

Týden byl pak roztodivný, neb v úterý a ve středu musela ivka do práce, ale ve středu se dětí naštěstí ujala švagrová a já mohl pracovat.  Ve čtvrtek už jsme si troufli i na odpolední cvičení s dětmi, a ty se tam po válení doma konečně vyřádily … a teprve tam si ivka na Adamovi všimla prvního pupínku neštovic. Tááákže úspěšně předáno od Báry, u které se s jejími sem tam pár pupínečky o neštovicích ovšem moc mluvit nedalo. Což se změnilo v pátek, kdy na obou dvou neštovice doslova explodovaly. Adam nalitý puchýřky jak od moru, Bára náhle celá potečkovaná, do toho se jí ještě osypaly ruce nohy ústa, takže sedmá dětská nemoc, chuděra začala dost trpět. Ze všech stran zprávy, jak všechny děti z kolektivu, co taky měly „tak trochu neštovice“, najely na 100 % průběh a osypané jak sviň. Tak to bude vyřízeno. 

A tak celé dny doma, suchý únor se překlopil do poslední třetiny … je to zvláštní, ale při dřívějších suchých měsících mě to nijak netrápilo, chuť na pivo nebo víno úplně přešla, ale včera … včera už jsem málem selhal. Takovou, TAKOVOU chuť na víno jsem měl … dost možná proto, jak člověk sedí v pět u stolu, za okny se pomaličičku šeří, říká si „tyjo, ještě pět šest hodin, než půjdeme spát … a není absolutně co dělat!“ … a tak u toho nicnedělání aspoň popíjet to vínečko. No ovládl jsem se. Aspoň ten pitomej krátkej únor musím doklepat 🙂

A únor tedy ještě zdaleka nekončí, ale za okny je březen či co. V noci jeden dva tři stupně pod nulou, když se zadaří, přes den klidně deset stupňů. A není tam absolutně co dělat. Už chodím i okukovat plantáž medvědího česneku, a přitom horko těžko lezou bledule a jedna nesmrtelná sněženka na mezi pod břízou. Loni jsem cca touto dobou likvidoval zbytek „hromady“ (ale pořádný), a rozvážel sníh na kolečku k tújím … a 26. února jsme opíkali buřty! V Google Photos má člověk tak parádní přehled, co kdy dělal … fajné. No a kouknu do Anče (Netatmo) a hned si doklikám, že přesně před rokem byly jen necelé čtyři stupně. No, jenže 23. února už 14°C, o den později skoro 19°C, stejně jako následující dny (až do opékání buřtů). Tak uvidíme …

Týden začal pozitivně. Ač smířen s tím, že mechanik naše auto nezvládl opravit, a odjel na hory, tak mi v pondělí před obědem pípla sms „Auto je hotový, celkem 4900 Kč“. Ha? No a nakonec to bylo tak, že na hory měl jet stejně až od úterka, a i to nakonec z různých důvodů odložili … a ještě se mi omlouval, že to trvalo tak dlouho. Záhada nepasujících homokinetických kloubů vyřešena zjištěním, že máme na naší 1.9 naftě poloosy z 1.6 benzínu … na které samozřejmě žádné „homoklouby na naftu“ neseděly. No a pak už to bylo snadné. Kroutil hlavou, ale už se s tím setkal – škodovka x let vyrábí nějaké auto, a dává do něj palivové čerpadlo Bosch, pak na dva měsíce přepne na čerpadlo od jiné firmy, a zase se vrátí k Bosch. A za deset let pak automaticky objednává Bosch čerpadlo, a ono naprosto nepochopitelně nepasuje … oba homokinetické klouby nové, můžou nakroutit dalších tři sta tisíc.

Leitmotivem týdne se staly Bářiny neštovice, které úspěšně chytla od kamarádek ze školky, kde to nyní frčí, a maminky jsou spokojené, že je budou mít odbyté v zimě, a ne někdy v létě (nesmí se s nimi na sluníčko, tuším). Takže tu bují čilý obchod s nošenými infekčními tričky a legínami, aby se to co nejvíc posichrovalo. Pupínků moc nemá, 10-20, tak je otázka, zda to bude stačit na to, aby to chytl i Adam, který věčně fňuká, že je chce taky … když se Báře kvůli nim klade takové pozornosti.

A do toho se ivka v pondělí cítí mizerně, rýma, pokašlávání, druhý den skřehotání a ztráta hlasu, no a ve středu či kdy už se antigen pochlapil a má ho tam! Omikron. Na nějaké izolování jsme nehráli, to už by bylo prd platné, a stejně v rámci rodiny nereálné. Já pořád doufal, že mě moje očkování podrží, ale několikadenní nálož  od ženy byla už asi moc, a včera večer jsem padl do postele a KO, na teploměru 37, ale pocitově brutál horečka, pálící nosohltan. Horečnatá noc, sny úplně na palici, ve tři jsem se celkem bezdůvodně probral, pokud to tedy nebylo kvůli té poušti v puse a krku, nos plnej, hlava dunící … i šestej budík mě pak vzbudil, ale naznal jsem, že fakt není důvod se v takovém stavu plazit k pc. Přes den jsem to nyní trochu rozchodil, ale hlava mě bolí / hučí, rýma … no mizérie. Včera antigen nic, tak uvidím dnes večer.

Aspoň že je před námi víkend …

… i když to bude spíše vzpomínání na leden. Bára oslavila šesté narozeniny, usmívá se na mě z narozeninových fotek na druhém monitoru, a oči mi jihnou. Dostala telefon, nafrkal jsem jí tam kontakty na rodinu s fotkami, tak sem tam obvolává babičky. Ale to se pořád těší a těší, a jak se spojí hovor, tak ticho a stud něco říct. Adam dostal vozík za traktor (který dostal k vánocům), aby „taky něco dostal“. No pak jsme byli na nedělním obědě u našich, kde byla na návštěvě i švýca, tak bylo Báře zase popřáno a naděleno … Adam naštěstí dostal jen malé puzzle. No a pak měla druhé narozeniny sestřenice Emička, a ti naši dva smradi dostali tašky, TAŠKY dárků, „aby jim to nebylo líto“… kriste pane. Adam prostě vyrůstá s tím, že ježíšek chodí 3-4x po sobě, a kdykoli je „oslava“, tak on dostává dárky … protože tak to prostě je.

Zima není. Podle fotek v lednu jednou napadlo pět čísel sněhu, druhý den už všude lezla tráva, třetí den nic. Teď sněžilo v úterý? Trakaře padaly! Večer se sníh držel, sněžilo dál, ale byly dva tři nad nulou. Ale všude sníh. A ráno byl skoro pryč, až mě to šokovalo. Na loukách lezla tráva… a po obědě nebylo po sněhu ani stopy, vše holé. Ten den bylo tuším osm stupňů.

(Pokračování textu…)

První ráno nového roku 2022. Venku je pošmourné ráno, ovšem jarních 10°C. Náladu mám mizernou, respektive … jsem na sebe naštvaný, že jsem úplně podcenil silvestrovský večer a nepřipravil si něco, na co bychom se po uspání dětí mohli koukat a dočkat se půlnoci. Takhle jsme zkoukli Wallace a Gromita, a pak tam bylo fakt absolutní prd. Děti jsem uspal čtením, respektive jim přečetl dvě kapitolky, a pak je nechal napospas šeru ložnice, a vrátil se k televizi. Ale v té už po té desáté bylo prostě hovno … na chvíli jsme skončili u záznamu koncertu Kabátu, pak jsem se šel umýt a spát. Šáňo jsme vypili ještě s dětmi, a ani předchozí roky jsme ty půlnoce moc neprožívali (dávno spali). Ivka do půlnoci vydržela, já od jedenácté spal, a kupodivu mě neprobudil žádný ohňostroj. Že by tu byl letos klid? Jinak to vždy vypadalo na začátek války …

(Pokračování textu…)