Junova reality-show

Dřevo. Dřevo. Jenom dřevo … že já tehdy tu vyvažečku dřeva odsouhlasil. Já vůl. Nedělám nic než jen kolem dřeva. Ale už se to chýlí ke konci. Dřevo mám v metrákových dvoumetrech složené na trávníku, většinou 30-50cm průměr. Musím si tedy nachystat starý koberec, na kterém řežu, abych neměl trávu plnou nevyhrabatelných pilin. Vytáhnout z garáže, dotáhnout, rozbalit, naštimovat, na něj čtvery kulánky jako podkladky, aby byla kláda trochu ve vzduchu … a ty ještě zajistit polínky, protože je to celé v mírném svahu. Pajcrem pak opatrně vyvalit a nakulit dvoumetr na patřičné místo, a hurá pro pilu. A seznamování tedy bylo rozpačité, pořezala jednu dvě tři klády , a při další se jen dusila a prd, žádný výkon, div v řezu nechcípla … a zkoumám, že neubylo řetězového oleje. No super, tak když ji mám odstavenou v dílně, tak je pod ní louže oleje, a když má mazat při řezání, tak nemaže. A fakt, pár sekund na plný plyn lištou proti špalku, a špalek „suchý“… správně by se na něm objevil šlic od řetězového oleje. Kriste pane! Rozebral jsem lištu, očistil olejový kanál, profoukl ďouru do lišty, v ní rozhýbal přidřené ozubené kolečko … a po chvilce dalšího řezání hned poznal, že mazání funguje. A od té doby pila řeže jak čert. Jen už by asi potřeboval řetěz přelíznout pilníkem. 

(Pokračování textu…)

Druhý příspěvěk na blog od Vánoc, a ono už je po Velikonocích … pěkné. Velikonoční víkend jsme strávili na jižní Moravě. Sedět v pondělí doma, to by nám mohlo, vždy jsme vyrazili na výlet na kopečky, jen letos to ivce nějak nestačilo a naplánovala víkend ve Znojmě. Našlo se horko těžko ubytko, na Bookingu za 9, napřímo za 6, ale komunikace trochu vázla, fakturu jsem musel uhánět, pak přišla fotka vytištěné faktury položené na stole … no zaplatil jsem, pohoda jazz, a v půli týdne holka volá, že to nějak popletla, a že se jí tam přes booking objednal někdo jiný, a že neví co s tím, že to nemůže zrušit, ať se nezlobíme, peníze že pošle zpátky … zaskočilo mě to a nebyl jsem připravený na kolizní kurz, a také si říkal, že noubigdýl, najdeme jiné ubytko a bude. Ivka mě samozřejmě ale zjebala, že jsem jí to odsouhlasil, a jala se komunikovat ona, a strávila den jebáním oné holky/asistentky (dokud jí zvedala telefon), a majitele ubytování, s přesně nulovým výsledkem. A já hledal a hledal ubytování jinde, nejen ve Zojmě, ale na celé jižní Moravě, a bída převeliká. Až druhý den odpoledne jsem našel hezké volné ubytování v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde je úplné nic až na velký cukrovar, ale taky je to na půli cesty mezi Znojmem/Podyjím a Pálavou. Na bookingu za 8, napřímo za 6, s úhradou v hotovosti na místě … proč ne.

(Pokračování textu…)

Čas letí. A neděje se nic moc, abych si to chtěl zapsat, a když jo, tak na to pak nakonec nedojde. A když si teď na začátku března snažím vytáhnout z paměti nějaké zajímavosti za poslední tři měsíce, tak mě na první dobrou napadají jen dvě.

K polovině ledna udeřily holomrazy, a zamrzl místní rybníček – krásný čistý led, bez sněhu. Přes zimu jezdíme s dětmi bruslit na zimák, kde místní obce pořádají veřejná bruslení pro své občany, jednou za čtrnáct dní, a ne vždy to vyjde … a nyní jsme mohli za barák každý den. Na zimáku jsme s Adamem vždy strávili hodinu frustrujícího popojíždění s držením za ruku a zvedáním z ledu, kdy hystericky pištěl, když měl zkusit kousek popojet sám … a na rybníku to samé, ale druhý den už lepší, a pak už paráda, a na pána. Každé odpoledne až do šera / tmy na ledě, s čelovkou a baterkami. Bára si jezdí na pána už od loňska, a Adam se během toho týdne naučil bruslit také. A když ho to přestalo bavit, tak jsme s sebou vozili buginu, kterou si tam pak honil po ledě … i když to máme asi tak 200 metrů chůze, tak jsme jezdili autem – dvě velké nákupní tašky bruslí, hokejky, bugina, dvě dětské ikea stoličky, velký karton pod nohy … a kufr oktávky plnej. Kdyby byl sníh, tak by to horko těžko šlo uvézt na saních, ale sníh nebyl. Teda, po pěti dnech holého ledu napadl, takže jsem do kufru přibalil ještě své velké shrablo na sníh, a jelo se zase bruslit, tentokrát se shrnováním půlky ledu – krásná rozcvička 🙂 S místními kluky se stáhla plocha pro hokej, pak menší kluziště, a abych se nenudil, tak jsem na části rybníka ještě protáhl cestičky / bludiště pro trochu zajímavější bruslení (než jen jezdit po obvodu obdélníkového kluziště).

(Pokračování textu…)

A byly to bílé Vánoce! Předpověď tedy byla nemilosrdná – před Štědrým dnem se ochladí, 23. bude padat sníh, přejde to do deště, a na Štědrý den má být 8 stupňů. Takže „na blátě“. Začalo se sypat už v pátek 22., pár čísel mokrého sněhu – to jsme po holých silnicích s dětmi dojeli do haly na bruslení, a o hodinu později vyšli do zasněženého světa k zasněženému autu. To pak byla jízda serpentinama k našim! Sledoval jsem stopy auta, co jelo po sněhu před námi, a to v zatáčkách najednou vyjelo do trávy, do svodidel, a zase na silnici, a – očividně – jelo dál. A když jsem následující ráno koukl oknem na terasu a tam na stole seděla čepice ale deseti čísel sněhu, tak jsem povytáhl obočí … tak že by? Teplota mezi nulou a jedním stupněm, no třeba to hned neroztaje. Ivka se chtěla pustit do vánočky, a zjistila, že nemá ani rozinky, ani mandle. Nezajedeš? No, podíval jsem se z okna na katastrofu na silnici, a zajel, ale tedy, dobrodrůžo. Nejdříve jsem tedy z cesty odhrabal sníh, udělal z něj dvě polovelké hromady, hned obsazené dětmi … a sníh popadával dál. Odpoledne měly děti domluvenou návštěvu u babičky, aby měla ivka klid na dobalení dárků, takže jsem opět odhrnul sníh, abych mohl vyjet … a z té dvoukilometrové cesty se vrátil s očima navrch hlavy. Jít do mírného smyku na trojku na rovině, co se mi asi ještě nestalo. A za dvě hodiny jsem cestu odhrnul opět, a jel děti vyzvednout, rovnou v holinkách, abych kolem auta nehopsal v botaskách, až někde vyjedeme mimo … a sníh se sypal dál, do úplného neuvěřitelna.

(Pokračování textu…)

V létě jsme si naplánovali dvě malé dovolené, protože ivka mohla čerpat FKSP – jednu by nám zaplatila její nemocnice, jaj. Hovno leda, kvůli změnám úvazků a interním pravidlům tůdle, a že nejdříve to bude moct vyčerpat v prosinci. A tak jsme si naplánovali relax v Kolštejně v Branné, a bez dětí. Na víkend se o ně naši postarat zvládnou, děti už jsou samoúdržbové, už je to pohoda. 

V pátek jsem se přes poledne pronto balil, a přemýšlel, co vzít s sebou … přece jen jsou to „hory“, nasněžilo, … nabíječka, 25m prodlužka, lopata na sníh, … do plastového kyblíka sesypat popel z kamen (kdyby bylo potřeba popojet po ledu), naložit naši bagáž, ivčiny lyže (co kdyby …), a batožinu dětí k babičce, a mohlo se vyrazit. Letos jsme tu trasu jeli už potřetí, a navzdory podmínkám to teď byla top jízda. Asi proto, že bez dětí – to jsem si hned mohl dovolit na to sem tam víc šlápnout, vzít nějakou zatáčku ostřeji … silnice holé a čisté, sníh jen všude kolem. A nejkrásnější „ladovská zima“ byla kupodivu tady u nás, čím blíže k Jeseníkům, tím normálnější, i méně sněhu. Dojeli jsme do Branné, odbočili z hlavní a toměposernaholýzáda kristepane ať to vyjedeme! Tam se silnice udržovala jen občasným protažením, a na nájezdu z hlavní 5-10 čísel rozježděného (ale suchého) sněhu a zatáčky do kopce jak pro nějaké závody do vrchu. Po těch dvou hodinách na suchém asfaltu to byla slušná srážka s realitou vedlejších silnic 😀 Vyjeli jsme to, zaparkovali, ubytovali se.

(Pokračování textu…)

V pátek jsem psal, že napadl první sníh zimy, a to už se od západu pomalu sunula mračna s takovou zásobou sněžení, že bych se nedivil, kdyby to „vystačilo“ na celou zimu. Do soboty napadlo snad 15 čísel, a během dne a na neděli ještě po chvílích připadávalo. A jak bývá poslední roky zvykem, největší „zima“ (ve smyslu sněžení) byla na přelomu listopadu a prosince, a pak už bylo celou zimu prd. Tak snad to tak nebude i letos. Každopádně tenhle víkend byl pro děti úplný zimní ráj.

Tedy … byl by. Kdyby nebyly adventní trhy, které jako jednu z mnoha akcí pořádá místní spolek našich kamarádů a známých. A ivka tam figuruje jako místopředseda, ale především „organizační typ“ proti všem těm zapomnětlivým chaotům. A já jako levná pracovní síla … a naše děti jako „překážky“ (pro ivku), které je potřeba vždy někam upíchnout, aby tam nepřekážely, což je úplně bomba, pokud je to nějaká rodinná akce nebo pro děti, že. Otročit a šaškovat pro cizí, ale děti nejlíp hodit někam pryč na babičky, protože se o ně na té akci nemá kdo starat. Áááá, už se zase nasrávám! No, bude to přesně rok, co jsem o tom kysele mrchtal, protože to se pořád řešily dušičky, helouvýn, adventní výstava, adventní trhy, vše ostatní (domácí práce, rodina,…) bylo na druhé koleji, a pak najednou bylo potřeba ze dne na den pořídit druhé auto, abych mohl začít vozit děti do školky já, a ivka se naplno vrátila do práce. Pomatuji si to, protože jsme autobazary objížděli právě na čerty, a ti budou chodit i dnes. A zase je tu každoroční nasrání na adventní trhy, o kterých se samozřejmě loni horentně prohlašovalo, jak to bylo jako fakt naposledy … ou boi, hýr ví gou egen.

(Pokračování textu…)

On ten podzim utekl, až jsem si o něm mimo post o budování plotu nic nezapsal. Na konci září jsme byli na několik dní „na chalupě“ na vrších, ve stejné sestavě jako loni. A ani letos se tam v kachlových kamnech netopilo, protože to byly úplné letní dny. Sluníčko, dvacítky, a přitom se v šest večer setmělo, na obzoru vyšel skoro úplněk, zářily hvězdy … houbařilo se, chodilo na procházky, k blízkému rybníku, Adam drandil v lese s buginou (dárek k pátým narozeninám). Pěkné dny pak pokračovaly dál, až do půli října, kdy jsem se pustil do plotu, s notnou pomocí dětí, samozřejmě. Díry pro sloupky jsem kopal v tričku, a pletivo natahoval už pěkně zachumlaný, pod sychravým soumrakem.

Přišel listopad. Kupodivu docela brzy opadalo listí z ořecha, ale natřikrát jsem ho shrabal a odvezl … zato na bříze listí drželo jak helvétská víra. A v půli listopadu opět víkend na té stejné chalupě jako v září, jen tentokrát s jinou partií, tím naším místním spolkem / kolektivem. Alespoň jsme si konečně užili ta kachlová kamna, ale zima, sychravo, první poletující sníh, … to už je jiný čas než horké září. 

(Pokračování textu…)

Když jsme to tu koupili, tak i s křivým plotem oddělující náš pozemek od louky sousedky. Staré betonové sloupky, každý nakloněný na jinou stranu, držící pokřivené pomačkané pletivo, to celé desítky let pomalu degradující. A předchozí majitelé si na tuhle parodii na plot pro vyšší soukromí ještě pověsili stínící tkaninu. Při koupi domu už byla tkanina v podobném stavu jako plot, říkám tomu tady „větrný vršek“ a vítr lomcující s tkaninou na všelijak se pohybujícím pletivu … to se to utrhlo tady, pak támhle … no po nějakém roce jsem rezignoval a tkaninu z plotu sundal a vyhodil, holt budou mít všichni náš trávník a terasu jako na dlani, až půjdou/pojedou po silnici za loukou. Starý plot jako takový jsem neřešil, vypadal strašně, ale to mi žíly netrhalo, a „fungoval“.

(Pokračování textu…)

To jsou panečku letní dny! Září jak víno. Ještě že jsme ten bazén nechali napuštěný, koupali jsme se pak ještě hodněkrát, párkrát měla voda i přes třicet stupňů … jen to sluníčko už pak kolem té páté nehřeje tolik, jak je člověk zvyklý. Ale den za dnem krásně, snad týden v tahu jsem neviděl mráček, teplota vylezla vždy na 28-29 stupňů, deset dní v tahu. V půli září se už ochladilo, i když je dále hezky, takže teď o víkendu padlo rozhodnutí, a v sobotu ráno jsem se vrhl na likvidaci bazénu. Během pár hodin byl vypuštěný, Adam se učil zalévat túje, rozebral jsem filtraci, ohřev, prázdný bazén se vystavil na terase na schůdky, ostříkal jsem jej z vnějšku, pak zevnitř, nechal se oschnout, před obědem se otočil, po obědě složil, … nachodil jsem kilometry a pěkně v tempu, ale brzy odpoledne bylo hotovo, a mohli jsme se jít projít do lesa tak trochu na houby. Očekávání jsme moc neměli, slunečné dny bez mráčku a deště tomu moc nepřejí, ale pár suchohřibů se našlo, a po návratu k autu jsem chtěl odklidit velkou překážející větev, odtáhl ji pod silnici, a tam našel krásného velkého praváka. No lol. Tak jsme se tam ještě porozhlédli, a o pár metrů dále druhý takový. Nakonec tedy famózní úspěch. 

(Pokračování textu…)

Září začalo zářícími dny, od rána do (už bohužel brzkého) večera azur a sluníčko, přes noc jasné nebe, a ráno po páté, když jdu ivce v 8-10°C otevřít bránu a otřít rosu z oken auta … tak mi na to vše na lehounce modrajícím nebi září srpek Měsíce se skvadrou nejjasnějších hvězd, vedle něj Jupiter, a za kopcem skrze řídké stromy na vrcholku probleskuje Venuše. Den za dnem, ani dnes tomu nebude jinak. 

Už jsme dumali nad tím, že by bylo záhodno zlikvidovat bazén, protože i kdyby byl ještě den dva hic, tak se na koupání neohřeje. Ale když jsem viděl předpověď, tak jsem řekl „Mámo, ještě to zkusíme!“ Ohřev jede den za dnem od devíti ráno do půl čtvrté, v sobotu, kdy se to hezké počasí rozjíždělo, vylezla voda na 20°C, a hned jsem se tam – po chystání Adámkovy narozeninové oslavy – na pár chvil smočil, a pak už to šlo jen nahoru. Jeden den ráno 20, odpoledne 25, pak ráno 20, odpoledne 26, to už jsme tam vlezli, a včera ráno 21, odpoledne 28. A to už bylo bájo.  Děti měly zrovna ledňáka, tak se do vody nehrnuly, já se tam naštimoval na lehátko a jen se vznášel na hladině, oči zavřené, relax … krásně má být ještě přes víkend, jaj!

(Pokračování textu…)