Junova reality-show

Nakonec jsme uskutečnili náš původní plán vyrazit v druhé půli prázdnin ještě na jednu kratší dovolenou. Skřípal jsem zuby, finančně se mi do toho nechtělo, a když mi ivka bezelstně posílala odkazy na booking s cenami 4000 Kč za noc, tak mi to na náladě nepřidávalo. Dát dvanáct tisíc za prodloužený víkend jen za to, abychom mohli někde přespat … a také hledat ubytování zase týden před odjezdem, v Jeseníkách, v sezóně. Těch spálených hodin, co do toho zahučelo. A nakonec jsme skončili u ubytování, které jsem našel hned na začátku – Penzion Šléglov ve Šléglově, což je pidivesnička se 41 obyvateli, na které mi přišlo strašně vtipné to, že je „až za Vikanticemi“, jinak také známými jako Díra u Hanušovic. Takže mě na tomto ubytování úchylně lákalo to bydlení na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc … na výlety budeme stejně všude vyrážet autem, a hezké ubytko v hezkém místě s hezkou restaurací poblíž jsme stejně nenašli.

(Pokračování textu…)

Červenec se chýlí ke konci, svatá Anna byla včera, a dnes mi moje Anče ukazuje ranní teplotu 8.6°C. Týdny chodím za rozbřesku bránu otevírat jen žabkách bez ponožek, a dnes v botaskách a mikince … v půli června či kdy jsem totiž nakonec „změnil režim“, a začal vstávat s ivkou v pět. Ranní vypravování dětí jsem přebral v prosinci, a záhy naznal, že nemá smysl vstávat dřív, a měl tedy budík na 6:20, a o půl sedmé je začal sám celý rozespalý tahat z postelí. Po sedmé do fifinky, a hurá do školy školky, před třičtvrtě na osm jsem býval zpět, nachystal si snídani, kafíčko a cca od osmi teprve snídal u počítače, a pak se pouštěl do práce … no, a to jsem z nějakého důvodu v červnu změnil, a vstal pár zamáčknutí budíku po ivce, a zatímco se ona vypravovala v koupelně, tak já si nachystal snídani, a býval u pc i v 5:15, nasnídal se, a pak měl tu půl až třičtvrtě hodinku na vyřizování mejlů a práci, než jsem šel budit děti. To už mi bohužel také najel kofein, takže jsem vždy vtrhl do pokoje a budil jak o život. A po návratu z rozvážení už si také akorát udělal další kávu, a za pět minut byl zase u práce … 

(Pokračování textu…)

Tak dlouho jsme dumali nad dovolenou na Šumavě, na kterou by ivka využila FKSP příspěvěk od nemocnice, až jsme našli na Kokořínsku Homutův statek a vyrazili tam. Ubytko na pět dní za 19 000 Kč, ale když 15 000 Kč pokryje FKSP, tak je to zadarmo … a ono nebylo, protože FKSP nakonec ivka čerpat nemůže, měnila si úvazek a nemá rok nárok, případně by musela mít výjimku a čtvrt roku by se ta řešila. Blbé, když za 14 dní odjíždíte na dovču. A tak jsme v pátek vyrazili „za svoje“, abychom hned zastavili u našich na rozlučkový oběd, a půjčili si slunečník a autoledničku – za ty prachy ani lednička na pokoji nebyla, a teplé vínko tedy pít nebudeme. Zkušeně jsem si pocintal oblíbenou košili výpekem během komandování dětí, ať si nepocintají trička výpekem, a mohli jsme pokračovat v cestě. 

(Pokračování textu…)

Místo práce čtvrteční vynucené volno, bude tu u nás výpadek proudu… ale začít měl už před půl hodinou. Zajímavé. Co tam ti kucí na těch sloupech dělají? Bára by byla také doma, škola bude také mimo, zůstal tedy i Adam, který by do školky mohl, a zůstala doma i ivka, že tedy něco podnikneme s dětmi. Všichni ještě chrní, já vstal cca stejně jako obvykle, abych si mohl dát k snídani kávu a ještě sednou k pc. 

Po dennodenně slunečném posledním týdnu května přišel pošmourný červen. I bazén jsme v květnu vytáhli, během jednoho odpoledne levou zadní nachystali, a pak tu vodu tahali ze 14°C i očima – přes den třeba 25°C, ale přes noc 7°C … nakonec jsme se dva dny koupali, voda na 26°C, ale to bylo ještě snad v květnu 😀 Červen zatím nic moc. 

(Pokračování textu…)

Na tyhle dny se člověk těší celou zimu, celé to „divné“ jaro, a pak jsou tu – sluníčko, modré nebe s obláčky, tráva svěže zelená, šeřík jde do květu, okrasná třešeň v plné palbě, dvacet dvacet pět stupňů, od rána do večera venku kolem domu, na terase … jsem z toho tak naplněn dojmy, že si otevírám blog už v pondělí ráno 😀 

(Pokračování textu…)

Ten pocit, že se člověk po těch dlouhých měsících zimy a brzce jarního „ničeho“ konečně dočkal. Ten optimismus. Jaro. Raší lístky, třešeň kvete (a zatím nezmrzla), švestky kvetou, borůvky se snaží, kytičky, pampelišky, tráva svěží … je to tu. Jen to sekání trávy, včera už potřetí, mě už teď sere. To mě teda fakt nebaví, ale nenaděláš nic. Právě včera byl nejkrásnější den týdne, už před obědem dvacet stupňů, nebe modré, těšil jsem se ven, a že si snad klidně i deku roztáhnu a budu prostě ležet na sluníčku. Jenže na sobotu předpověď škaredá, neděle je neděle, … a kdy tedy poseču trávu? Nechat ji přerůst je chyba, která se mi vrátí. A tak jsem se hodinu a půl casnoval se sekačkou. Co naděláš.

(Pokračování textu…)

Obě děti mají jarní prázdniny, a tak si ivka vydupala na pár dní někam vyjet, a že na to může využít fksp. No budiž. Ale pořád nebyl čas na to sednout a najít ubytko, nebo to vždy vytáhla, když jsem večer odpadl na gauč … až to bylo naozaj, a na fksp už bylo pozdě (měsíc před pobytem). Hm. Nabídka ubytování už byla také mizerná, ale nakonec jsme vybrali cenově velmi výhodný penzion přímo v Jeseníku, a v neděli v poledne vyrazili. Ale – předcházely tomu dvě věci.

První byla parádní prča – při zkoumání nejlepší trasy jsem zahlédl město Bruntál, a poučil přihlížející děti o tam žijících zubatých žábách. Nevěřili, ale jeden dotaz do googlu a hle, důkaz byl na světě. Adam půl večera ze strachu prořval, druhou polovinu se nechtěl pustit máminé nohy, Bára si zacpávala uši, kdykoli zaznělo něco o žábách, a dvakrát pak přišla z postele, že na to musí pořád myslet a bojí se … no co vám budu, ivka by mě nejraději roztrhala jak hada. Ale sranda musí bejt, i kdyby měly děti chodit na terapii. Takže jsem si druhý den onu zubatou žábu vytiskl, a strašil s ní Adama hned jak přijel ze školky. No za světla byli oba hrdinové, ale ty večery …. kvak. Každopádně to byl totální motiv celé dovolené, a jakákoli zmínka o Bruntálu Adama značně znervóznila. 

(Pokračování textu…)

… tedy reálně nejsem, ale značné změny v novém roce nastaly. Ivka začala jezdit denně do Brna s odjezdem v 5:30 (vstává před pátou), a já se ujal ranního vypravování dětí a rozvážení fifinkou (fábií) po školách školkách. Nebyl by to takový „problém“, kdyby Bářina debilní kokotská škola neotevírala v 7:10 a vyučování nezačínalo v 7:30. První třída. Takže pod mou taktovkou musí být o půl sedmé vylifrovaní z postelí, a v obýváku žmoulat piškotek, zatímco chodím jak fretka po domě tam a zpátky … by jeden nevěřil, jak se nachodím 😀 

(Pokračování textu…)

V půlce prosince napadl sníh, a to hnedle cca 13 centimetrů. Vytáhl jsem shrabla, odhrnoval cestu, terasu, u dílny začal opět vršit „hromadu“ … jenže neustále mrzlo, takže jen prašan. Děti pořád chtěly stavět „hrad“, ale to se muselo počkat na oblevu, až začne sníh lepit. A tak se z hromady jen bobovalo, Adam už si to letos užíval, ale pak si stejně vymrčel vytažení traktoru … a ten tedy nejezdil vůbec 😀 Po příjezdovce ještě horko těžko, ale na té byla také ledovatá místa, na kterých se plastová kola absolutně nechytala. A do mírného svahu k dílně, po uježděném sněhu, ani smykem. A světe div se, oni existují i sněžné řetězy na tenhle dětský traktor … ale za cca dvojku je pořizovat nebudu. Traktor ať přes zimu odpočívá. 

Čtvrtý adventní víkend, do Štědrého dne tentokrát ještě týden … tak co o víkendu – s dojíždějícím covidem – dělat? Vypígloval jsem friťák, aby byl připravený, utřel prach v obýváku,… a nakonec jsem v neděli vpodvečer do domu nasoukal i stromeček – ať nám tam třeba celý týden stojí, jen se světélky, a na Štědrý den ho už jen dozdobíme. Na tu bídu, z jaké se tentokrát u Globusu vybíralo, je to jedle jak ze žurnálu. Ivka donesla krabici zdobení, a ve výsledku jej děti během týdne postupně dozdobily (schválenými kombinacemi barev). 

(Pokračování textu…)

Ale prd, něco málo přes týden. Letí to. Mrazivý prosincový týden, přes noc pět sedm devět pod, přes den to nad nulu nevylízá, včera vánice a dnes pár čísel sněhu / prašanu. Konečně se trochu zvolnilo tempo, protože to bylo pořád něco – v říjnu dušičky, takže ivka motala věnce pro míšu do květin. Což znamená, že kufr oktávky věčně v totálním bordelu – vožení slaměných korpusů, větví tújí nebo jehličnanů. To si pak vždy večer dotáhla do kuchyně a „motala“. Všude bordel, jehličí, z hromady větví se do všech stran rozbíhali pavouci a brouci, co vyhráli v loterii a místo umrznutí venku je čeká báječná zima někde v teplíčku za nábytkem … pak to přešlo do Halloweenu a chystání dílniček pro děti, velkého lampionového průvodu se strašidly atd, aby se začaly motat zase adventní věnce. Z jedle, ze stříbrňáku. Když si mokré větve zase vysypala na podlahu kuchyně, tak jsem namítal, že bude lino zalepené od smoly, a byl odmávnut, že na tom žádná smola není. Takže máme lino zalepené od smoly (už jsem jí pořídil plachtu), ale není čas to nijak vyčistit, protože se musí motat věnce jako o život, a začnou se chystat adventní trhy. Tam se ivka ujala organizace kulturního programu, komunikace se školkama školama atd, koordinace vystoupení, domlouvání podmínek a všeho kolem, společně se samotným chystáním těch trhů, sokolovny, zázemí, všeho kolem stánkařů … já už se toho účastním minimálně, to už je prostě moc aktivit nad rámec zdravého „pomáhání kamarádům“, jenže ivka v tom jede dál a věčně focus „pro spolek“, místo „pro doma“. Vánoční úklid si budu moci udělat tak možná sám. 

(Pokračování textu…)