Junova reality-show

Ach ty děti. To se před víkendem babička nabídne, že by si vzala děti na přespání, jupi jou. Jenže pak je čtvrtek, kdy ivka ráno vyrazí do práce, a když začnu vypravovat děti do škol/ky, tak na stole uvidím její mobil. Aha, máma v Brně, a telefon doma. Autem švagrové rozvezu děti, auto vrátím, a vesele si pracuji, dokud se ivčin telefon někdy po obědě nerozzvonil a na něm „školka berušky“ … „Dobrý den, Adámek od probuzení strašně pláče a bolí ho bříško, nechce ani na záchod ani čurat, a bolí ho to jako napravo. Nechci strašit, ale mohl by to být slepák. Ale Vy už pro něj určitě za chvilku přijedete, že?“ No ty krávo, nechci strašit … boží, ivka, která má děti – později než obvykle – po práci vyzvednout, o ničem neví, nemám jí jak dát vědět, nemám auto … švagrová to the rescue, přivezla mi auto, a já fičel pro Adama, který i po dvaceti minutách řval jak tur, v náručí jsem ho nesl, ale jak jsem ho postavil v šatně a narovnal se / natáhlo se mu bříško, tak ječák na entou. Ty vole, to bude fakt slepák. Cestou v autě – v sedě v sedačce – už docela dobré, bez pláče, ale děsil jsem se, co dál. Doma jsem ho odnesl rovnou na záchod, co kdyby … vyčůral se, vykakal, a vše bylo v pořádku. Whaaat? Právě přijel táta s vozíkem dřeva, děti šly také ven, a Adam tam za chvíli lítá s Bárou a honí nějaký provázek … a bylo po krizi. Ve výsledku se pak ukázalo, že ve školce měli ten den k obědu k pití mošt. Ale jaksi je nenapadlo ho dětem naředit s vodou, takže si tam děti daly pěkného cloumáka, a druhý den je pak maminky omlouvaly, jak zůstávají doma s průjmy a bolavými bříšky atd. Poučení.

(Pokračování textu…)

Zase utekl měsíc a půl, a za okny je v půli října regulérní podzim. Ráno škrábání skla auta, zima, pošmourno. I z ořecha už většina listí opadala, nějak dříve než loni. Ono celé září bylo také chladnější, babí léto se úplně moc nekonalo.

Adam oslavil čtvrté narozeniny, a už je „velkej kluk“, protože záhy poté konečně začal chodit kadit na záchod. Nějak zvláštně bez zřejmých důvodů s tím měl problém, a to vlastně i s čůráním – když začal chodit do školky, tak tam odmítal chodit na záchod. Prostě se ráno vyčůral doma, a pak to ve školce vydržel i přes spaní až zase domů, a někdy už to pak bylo fakt naozaj. Prostě úplně nesmyslný problém, se kterým ale nic neuděláš. Výhra byla, když se několikrát uvolil, že se vyčůrá při vyzvednutí ivkou, když mohla jít s ním na jejich záchodky … ale to byly snad taky jednotky případů, za ten rok a půl či kolik. No a jít s bobkem na záchod, to byl logicky problém na entou … plína a dřepnout si „za kytičku“, za velký koflík s jakousi bonsají či co. A nepřesvědčí nic. Přitom má v Báře takový vzor. Ta vždycky řekla „Jdu kakat, Áďo, pojď se mnou, budeš moje kočka!“ A Adam spokojeně běžel, Bára si sedla v koupelně na záchod, a z trůnu komandovala kočku Adama, co má dělat, přinést, atd … 

(Pokračování textu…)

První zářijový víkend, vstal jsem brzy, abych v koupelně rozmžoural na displej telefonu, kde mi Anče hlásila, že je venku 6,8°C. A je to. Hlavou mi bliklo „Tak to už letos na ranní kolo nevyjedu“, a pak mi tam bliklo ještě „Vždyťs vole letos ráno na kole nevyjel vůbec!“ … pravda. Vždyť to bylo už před rokem, těch pár brzkých víkendových rán, kdy jsem se nasnídal na terase s novinami, a pak rychle skočil na kolo ještě před probuzením rodiny, a na hodinku dvě vystřelil na kopce, a vracel se, když se rodina pomalu vyšourala na terasu a dopolední sluníčko. A letos ani jednou. Dokonce mi končilo předplatné novin, tak jsem si ho od května opět předplatil i s tištěnou verzí, abych si mohl zase o víkendu snídat s novinami na terase, a doprdele nedopadlo to snad ani jednou. 

(Pokračování textu…)

Kam na dovolenou? A vůbec na dovolenou? Doba je zlá … ale rozhodli jsme se na pár dní vyjet na Broumovsko. Adršpach už máme prochozený, ale Broumovské stěny či co to tam je nikoli. Ale tak dlouho jsme „ležérně“ pokukovali po ubytování někde v Broumově a okolí, až nikde nebylo nic volného. Ani v Adršpachu. V neděli jsme chtěli jet, a ve středu bylo jasné, že je to beznadějné. No tak to už můžeme jet třeba do Krkonoš … no a nakonec jo, pojeďme mezi Krkonoše a Jizerské hory, tam jsme nikdy nebyli. Ve čtvrtek jsem objednal pobyt v Pensionu Troll v Rokytnici nad Jizerou, v apartmánovém studiu. Tááákže ráno snídaně, a v jinak nevyužité kuchyňce lednička na večerní vínečko 😀 Jenže jsem znervózněl, když po mně Booking nechtěl žádné peníze, a především mi souhrn objednávky tvrdil „bez stravy“. Wtf, co ty „snídaně v ceně“? Volám na penzion, a jsem záhy zmatenější ještě víc, protože se ukázalo, apartmány nejsou v budově penzionu společně s „pokoji“, ale ve vedlejší budouvě, o které na bookingu nebylo ani slovo. Ale tak na snídaně dojdeme do vedlejší budovy, v létě brnkačka. 

(Pokračování textu…)

Čtrnáct dní prázdnin uteklo, a tento způsob léta zdá se mi poněkud … podivný. Sem tam déšť, věčně zima. Poslední týden června teploty denně až k 34 stupňům, a pak týden 20-23 stupňů. Předvčerejšky a včera to vylezlo k 30°C, a hned buch, večerní a noční bouřky a dnes zase předpoveď na 20°C, zítra 21°C … no nevim. Léto. Deset dní jsme nevlezli do bazénu, negrilovalo se … 

A je to divné období, kdy nemám venku nic na práci. A to sekání trávy jednou za týden už mě tak sere, že … no prostě sere. Chci stavět plot, ale do toho se sám nepustím, k tomu potřebuji tátu, ale naši odjíždějí za pár dní na dovču … mohl bych pracovat v děcáku, ale zrovna je tam taková truhlářská piplačka, na kterou také nemám schopnosti. Určitá bezmoc. Kéž bych měl alespoň své práce u PC nad hlavu, ale to nemám ani omylem, nikdo nic nepotřebuje, dost času u PC jen prosedím. Z jara několik „velkých“ zakázek, které jsou z mé strany hotové, a čeká se na zpětnou vazbu nebo plnění webů klienty, ale skutek utek.  Takže „rozfakturováno“ toho mám spoustu, ale míč je na straně klientů. Nové práce ovšem minimum … prázdniny. O to víc mě sere, že jsem to tak trošku nepředpokládal a nemám rozdělánu nějakou práci kolem domu, které bych se mohl týden věnovat od rána do večera. Blbé.

Výletujeme s dětmi. Kateřinská jeskyně, pak do Žďárských vrchů, kde jsme si s nimi troufli vylézt na skálu na vyhlídku, a bylo to naprosto v poho. Bára se tam věšela po zábradlí jak na prolejzačce, Adam se po kamenech také vydrápal, pěkné to bylo. Skončila éra výletů pouze tam, kde projede terénní kočárek. A dumáme, zda ho brát s sebou, pokud vyrazíme na dovolenou… to je ještě otevřené. Další víkend na hrádek, kde jsme ještě nikdy nebyli, a tudíž jsem nevěděl, co taky znamená tamní „červená kolmo na vrstevnice“ … lezení po skalní pěšině nahoru do nebe. Krásné, ale náročné, a na zarostlém vršku absolutní hovno. Bářino rozhození rukama „No to si z nás někdo dělá srandu?“ bylo více než výmluvné. Pak jsme tam jednu rozpadlou starou zeď našli, ale bylo jasné, že stejnou pěšinou dolů jít nemůžeme, to bychom se skutáleli všichni. Dalo se vrátit delší lesní cestou, a tam jsme pokračovali po ní … nikde nikdo, les, maliny, jahody. Taky zážitek. A dnes, v pátek, bude asi premiérové přespání obou smráďat u babičky, zítra si je vyzvedneme, a v neděli to vypadá na výlet do Zoo v Jihlavě. 

Akorát … strašně by se mi chtělo vyrazit někam na kole, ale tím pádem nebude moc kdy. Že by leda dnes odpo? Zítra by se dalo podniknout něco bez dětí, v neděli ta zoo. Hm.  Před čtrnácti dny jsem se právě vydal na kolo, na kopce, a neskutečně si to užil, dojímal se z toho ještě celý týden poté. Slabých čtyřicet kilometrů, ale v tropické třicítce jsem vyjel na kopce a do lesů, kde se mi pod azurovým nebem otevíraly výhledy tu na sever k Jeseníkům, tu na východ, tu na jih, no jako kdybych jezdil po střeše světa. A strašně by se mi chtělo absolvovat něco podobného. I když tedy ty první kilometry ve stylu „a teď musím nastoupat 300 výškových metrů, abych si mohl trajdat po kopečkách“ (posrané hluboké údolí Svratky …) … ty jsou trochu depresivní. 

Léto v plné palbě. Překlopilo se to strašně rychle, chtělo by se napsat, ale ona je to jen nějaká myšlenková mlha … to si pořád říkám začíná se zelenat tráva, začínají rašit listy, za chvíli budou kopce celé svěže zelené, kvete šeřík, no o víkendu by to chtělo naložit bezové květy a udělat šťávu, hned jak dochystám bazén … a je tu konec června, třicítky, jak na vzduchu, tak v bazénu, tvrdé léto na 100 %. A půl roku 2022 je pryč. 

Minulý víkend jsem si dokonce dovolil vyjet na kole, v sobotu časně ráno. Adamovi to neušlo, ale posadil jsem ho s jogurtem k televizi a děj se vůle boží, a vyrazil v dresíku do 17 stupňů … trochu chladno, ale záhy jsem šlapal do kopců, a zahřál jsem se. A to až tak, že jsem si dal po měsících nárazově 30 kiláčků po kopečkách, a domů dojel dost bolavej. Přes rozpálené odpoledne na výlet s dětmi do umělé jeskyně a na rozhlednu, a na tu jsem málem nevylezl – přetažené koleno bolelo při každém kroku – nedejbože schodu – jak prase. Poučení pro příště. Což nastalo teď v neděli, kdy jsem se zase před osmou v dresíku vyplížil, a opět si to hvízdl na kopečky za ranním sluncem … a pak se vracel sjezdem „po červené“. O půl desáté doma, a dopolední šomtání, koupání v bazénu, relax. Ale pokračovat takhle v 33 stupních až do večera? To úplně nelákalo. Hurá do jeskyně! Za cca hodinku jsme byli u Skalního mlýna, a vešli do Kateřinské jeskyně.  Úplně jsem se rozpomněl,  jak jsme s našima výletovali po všech možných jeskyních, a už je to tu 🙂 Děti poprvé v opravdové jeskyni, obzvlášť v takové, kde byla zima jak prase (7-8°C), oči navrch hlavy … v infocentru si pak každý koupili malého plyšového netopýra po 200 Kč, bez toho by to nešlo, dali jsme si ledňáka, a vyrazili domů k bazénu. 

(Pokračování textu…)

V pátek po obědě mám doma děti, venku teplo sluníčko, už té práci asi moc nedám… stejně jako včera, kdy jsem je měl vypravit do školky, a to tentokrát o hodinu dříve, neb Bára jela na výlet, a musela být ve školce už v sedm. A Adam nedokáže vylézt z postele, vláčnej jak guma, oči zalepené, a když rozlepené, tak skleněné, teplota … a bylo. Chvíli byl u televize a já pracoval, pak vyluxovat, pak jít ven, … pak poobědové dáchnutí (vstával brzy), kdy jsem se svlékl taky a zalezl do postele, oči se mi zavíraly … a pípaly na mě e-maily. Div né s pláčem jsem za jeho pochrupování zase vylezl, vzal chůvičku, a odešel k práci. A odpoledne pak hodinku dvě za sekačkou. Trávy ještě moc nenarostlo, ale ta „nová u křížku“ naopak roste jak o život, a bylo nutné ji posekat … a tak už poseču i zbytek, ať o máme na víkend hotové. A už mě to sekání fakt nebaví. Ona je ta tráva najednou i docela zalejvaná – minulý týden spadlo jednu noc 24 mm, v úterý v noci spadlo zase 20 mm … krása. Gabčíkovo plné!

(Pokračování textu…)

Tak jaro už během čtvrtečního rána valí na plný kule. A já si řekl, že si blognu, protože co už, ve čtvrtek většinou řeším ranní odvoz do školek, odpolední svoz … i když brzy vstanu, tak sotva dojím snídani a pár desítek minut se v něčem pracovně vrtám, už je musím jít budit. A pokaždý se zapřísahám, jak musí chodit dříve spát, protože to je strašné martýrium, dostat je z postelí. A donutit Adama se obléct, jít na zuby, vyčůrat (Bára už je samostatná rozespalá jednotka) … a pak má ještě nachystané jiné šortky než chtěl, a je konec světa. Až se z toho šprajcl přede dveřmi do své třídy, a hotovo, nepůjde do školky. Odešel do rohu šatny, zády ke mně v náručí drtil plyšového vlčíka … to bude zase přemlouvání a slibování, říkal jsem si. Ale záhy „naštěstí“  někomu začala téct krev z nosu, a povyk kolem toho ho zvědavě nalákal do třídy, zavřel jsem dveře a zmizel jak pára nad hrncem 😀 Ach ty děti …

(Pokračování textu…)

A zase je to skoro měsíc, od posledního postu „Začalo jaro“. Ale teda čekal bych trochu rychlejší rozjezd … té zelené barvy v loukách nebo trávníku přibývalo opravdu pomaličku, polehoučku. Ale pořád chladno, ráno mínusy, přes den nic moc. Kolem domu stále v montérkách, v třičtvrťákách jen párkrát. Chladno. 

Na velikonoce jsem upletl novou pomlázku pro mě i Adama, a mohlo se veselit. V neděli bylo krásně, odpoledne jsme si vyjeli na výlet do Ticha, na rozhlednu. Adam celý kopec uškromtal tam i zpátky, překvapivé. Z rozhledny jsme koukali na město a vlaky na nádraží, děti propletené skrz dřevěné zábradlí desítky metrů nad zemí … a mě se začínal zmocňovat divný pocit, který … by se dal označit jako „strach z výšek“. WTF, June, vole, co blbneš? Opatrně jsem to rozdejchával šokovaný situací. Nevím, možná vědění, že stojíme „na balkónku“, dřevěné zábradlí trochu nižší, než bych čekal, děti snažící se vecpat do mezer mezi sloupky, aby lépe viděly … divné. Zastavili jsme se na nádraží, abychom na vlaky koukli zblízka, a během těch deset minut tam zrovna dva bez zastavení s hromovým randálem prosvištěly. Děti oči navrch hlavy! Zastávka na zmrzlinu, večerní dojezd u tchánovců, sluníčko klesalo za kopce … no den jak víno, to mělo být to velikonoční pondělí, a ne neděle. Protože pondělí bylo škaredě a zima. Děti pohledaly kolem domu nadílku od velikonočního zajíčka, a jeli jsme na kopce, na oběd, a cestou zpět vyplatit babičky 🙂 Každopádně víkend, po kterém by člověk potřeboval víkend.

Vyčerpávající pracovní týden u tekl, a bylo tu opět sobotní ráno, s budíkem na 6:15, tradičně. Šourám se do koupelny, okénkem vidím, jak vrcholek protější kopce osvětluje vycházející slunce, bude krásný den… a byl. A těch plánů. Kolem desáté jsme vyrazili ven. Naštípat třísky, za dětmi na trampolínu, vyfouknout velké nafukovací potvory na sníh, vyměnit baterku v traktoru za nabitou, vytáhnout sekačku a vytáhnout z ní starý olej, udělat Báře festovní bábovku na písku, tisíc, TISÍC malejch věcí mezi tím. I rejpání prvních pampelišek, což děsně vadilo Adamovi, protože se mu „amjejišky íbí“. Ale mně ne! Oběd. Po něm slít tři litry starého benzínu z kanystru, polít se co to šlo, a vyjet pro nový benzín do sekačky. Na čtvrté zatáhnutí po zimě nastartovala, a hurá posekat místa, kde už trávat narostla do nečekaných výšin.  Posekáno, vyčistit sekačku, velké nůžky a začistit okrajová místa, kam se sekačka nedostane. Propojit kubíkové bečky na vodu. Nezastavil jsem se, a byly tři hodiny. Zavezl jsem zbytek rodiny ke kamarádům, a …

… vyjel jsem na kole! Letos poprvé, takže velmi zlehounka jsem si dal pár kiláčků po rovince – kecám, vyšlapal jsem na nejvyšší kopec v okolí, třista výškových metrů na ale 4 kilometrech, dobrej start. Na vrcholek kopce, kde touto dobou rostly koberce dymnivek, opuštěný divoký bukový les, kameny, skály. Nikde nikdo. Ticho a klid. A co se nastoupá, to se musí sjet, x kilometrů ve šlapátkách, na brzdách, lesácká dálnice. Ale prdel mě bolí … až běda.

Dnešní neděle je škaredá, silnice mokrá, po obědě se čeká déšť … jedna válecí neděle by neškodila.

Poslední březen je tu, a naposledy jsem si blognul v půli února. Uteklo čtyřicet dní. Život pádí. Adam je nachlazený, kašel jak tuberák, nechodí do školky a dnes ve čtrtek jsem tedy na očř (ošetřování člena rodiny). Kouká v obýváku na televizi, já si snesl noťas do kuchyně. Půl jedenácté. Vyluxuju před obědem nebo až po? Ještě nevím.

Loni už byly dvacítky na konci února, letos jsme buřty opíkali poprvé až někdy minulý týden. Chladný závěr zimy, a venku nebylo moc do čeho píchnout. A sníh? Ten jsme neviděli měsíce. Ta první extrémní nadílka na přelomu listopadu a prosince byla nakonec „vše“. Táta mi tu složil vozík bukového dřeva, takové zbytky z lesa od známého, abych si ho nařezal a někde narovnal. Na pohled hezké dřevo, ale shnilé tak, že to pak ani nebylo „štípání“ … a vody v tom, že po nočních mrazech byla některá polínka obalena ledem. No, až to uschne, tak to bude OK. Ale kde ho nechat dva roky schnout … Tuto zimu jsem začal pálit rázek cca dvou tří kubíků břízy, co jsme nadělali při zkulturnění našeho majestátního stromu na rohu pozemku. Akorátže rázek byl cca metr a půl vysoký, a dělal hezkou pohledovou zábranu od sousedů (přímo na bazén). Nahoře plech, ivčiny koflíky s kytkami … takže bylo jasné, že jej bude po ztopení dřeva třeba obnovit. A tak jsem tam narovnal cca kubík toho mokrého buku, a celé to obrovnal ještě suchým z dřevníku, který je stále plný dřeva, a potřebuji jej na sezónu uvolnit. Takže týden radostí se dřevem, a důvod „chodit ven“. A mám tam parádní ráz, vyšší než ten původní … 

(Pokračování textu…)