Kupodivu to byl Štědrý den „na sněhu“, technicky vzato. Třiadvacátého mrzlo, a sem tam vločka, až se večer za tmy náhle rozsněžilo, a za pár hodin všude bílo. No to mi ho vyndej … jenže vyndala se akorát tak teplota, a ráno jsem z postele dumal, zda jsou ty zvuky zvenčí kapky deště na parapetu. Byly. Do těch krásných pěti čísel sněhu jemně a vytrvale pršelo, teplota nad nulou, výhled ještě horší (až +7). Shrablem jsem na terase odhrnoval sníh … no, spíš vodu v trochu pevném skupenství. Taková škoda …
Hurá zdobit stromeček – značně poučen z předchozích let jsem jej nachystal do obýváku už večer, a to taky byla operace … krátká patka, ale velký (hluboký) stojan. A ubrat patro dolních větví, aby šel stromek zasunout hlouběji, to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem z polene do krbu uřízl „kolečko“, na čtyřech místech provrtal, a vrutama jej přišrouboval na kmen stromku, a bylo to – stromek měl protézku, a šel do strojanu na první dobrou. „Vtipné“ bylo, že jsme odhalili, že je chudák špinavej … zaprášenej, při bližším pohledu byly znát špinavé jehličky. Jako kdyby byl celý od prachu, pak na něj někdy zapršelo, trochu se prach smyl, trochu slepil … no dojem nic moc. Ale hrabat se na něj nebude, a znát to není, šup na něj světýlka. Dopolední zdobení už byla pohodička s dětmi, vánoční muzikou, poskakováním plastových baněk po celém obýváku. Ivka stromek zdobí do stříbrozelena, a Bára jí tam vždy chce pověsit tajnou červenou rebelskou baňku. Letos to ode mě dostala dokonce befelem, že tam ta tajná červená musí někde být, hezky schovaná, a budeme o ní vědět jen my 😀 Nakonec jsou tam tři, a jedna z nich úplně na nejvyšším patře a bije do očí až běda 😀 Ale to k tomu patří.
Po obědě jsem vzal děti chvíli ven vykoupat se do „sněhu“, když už je tedy na Štědrý den ten sníh … ale strašné, strašné. Jedno škobrtnutí a lehnutí, a Adam by byl durch, a i tak měl oteplováky mokrý od bot až po prdel. Povinnost splněna, a rychle domů a na rodinnou návštěvu ke staré babičce. Tam jsem dlouho hypnotizoval otevřenou plzeň, než jsem se odhodlal. Dopoledne jsem si dal ke zdobení dvě píva, padla z toho na mě poobědová únava a ospalost až běda, a dál to až do večera přiživovat … kdy to může být ještě pěkně akční, a abych byl pak ještě zbytečně nevrlej … no plzeň jsem si dal, a ulevilo se mi, že pak nenásledovala žádná slivovice 🙂 Ještě jsme pak přizastavili dole u tchána, který na štědrý den doudil uzené – chyba v komunikaci mu přihrála naložené maso na uzení na 23. prosince, místo o týden dříve, a nezbylo mu než přes noc na štědrý den udit 🙂 Odjeli jsme tedy štědře obdarování luxusními šrůtkami ještě teplého uzeného, ze kterého jsem si hned nakrájel občerstvení „napotom“, až bude hlad při koukání na pohádky. Ivka se pustila do smažení tresky a řízků, nedočkavé děti koukaly na Shreka, otevřena lahev vína, plechový stromeček cinkal, pěkné to bylo. Večeře proběhla plynule, Adam si napral pupek rybou, řízkem a salátem, aniž by si to na sebe vyklopil (jako loni či kdy) nebo se polil, nebo se s Bárou pošermovali příborama, prostě hezky česky se „nic neposralo“, čehož jsem se celý den bál nejvíc.
Ha, v obýváku zaznamelal soundmetr zvýšení hlasitosti. Je to tu, ráno po štědrém večeru! 🙂
Byl čas jít obdarovat kočky, a prskavkami lákat ježíška … já se opozdil, rychle načtyřikrát seběhl schody obtěžkán taškami darů, div to za běhu nevysejpal pod stromeček z výšky, a celý zpocený se venku rychle připojil k rodině. Uff. Z toho, jestli to zvládneme logisticky provést a nebudu dětmi načapán s taškami dárků na schodišti, jsem měl největší strach. A povedlo se, a už mě nic netrápilo 🙂 Prskavkovali jsme, nadělili jsme kočkám, a šli domů a rychle do ložnice koukat z okna, protože ježíšek vždycky letí přes támhle ten kopec … a cinkání, a děti běžící ke stromečku. Nojo, krásné to bylo, a vrhly se na dárky jako kobylky 🙂 Jenže na ten největší zašitý za stromkem jako na první, a on je pro mámu, velká krabice … utajený automatický kávovar 🙂 No ale pak už to rvaly a výskaly radostí, a za chvíli nebylo co řešit, mimo neustálého likvidování papíru. Byly tak v ráži, že mi Bára nakonec rozbalila i moje dárky, které jsem jen odsouval na hromádku stranou 🙂 Bylo půl sedmé, na pozadí pohádka, děti si rejdily v dárcích, Adam posouval velkého traktora s vozíkem, a už byla večerní pohoda. Vtipná situace pak byla, když Bára vyskočila a na Adama, že minule nechal ježíšek velkého traktora (elektrického) přece za dveřmi na chodbě, tak pojď se podívat! Ten vyskočil, zapištěl a byl přesvědčený, že tam na něj bude čekat jeho vlastní traktor, a že budou mít každý svého a budou na nich jezdit venku spolu! No nadchly se náramně, ale na chodbě nic nebylo, a Adam byl regulérně zklamanej. Myslel jsem, že mě vomejou. Opice jedna blonďatá, takový nápad taky. Nejlepší je, že jsem přemýšlel, že tam takhle pak „nechá“ ježíšek onen kávovar pro mámu, abych při hektickém nošení dárků nemusel počtvrté nahoru do patra právě pro něj. No ještě že jsem si to rozmyslel. Seděli jsme u televize až do půlnoci, a kručelo mi hlady v břiše, na chodbě nachystaný talíř uzeného, ale už v deset jsem se zařekl, že se nebudu na noc cpát … jenže to jsem nevěděl, že budu ještě dvě hodiny u televize. A v jedenáct už se tuplem nebudu nacpávat … jak u blbejch, fakt. Teď jsem snídal vánočku, a už mám zase hlad 😀
No, jdu dát vařit šunku, a Bára má slíbené stavění elzinýho legozámku. A taky musíme rozjet presovač! 🙂
