Junova reality-show

On ten podzim utekl, až jsem si o něm mimo post o budování plotu nic nezapsal. Na konci září jsme byli na několik dní „na chalupě“ na vrších, ve stejné sestavě jako loni. A ani letos se tam v kachlových kamnech netopilo, protože to byly úplné letní dny. Sluníčko, dvacítky, a přitom se v šest večer setmělo, na obzoru vyšel skoro úplněk, zářily hvězdy … houbařilo se, chodilo na procházky, k blízkému rybníku, Adam drandil v lese s buginou (dárek k pátým narozeninám). Pěkné dny pak pokračovaly dál, až do půli října, kdy jsem se pustil do plotu, s notnou pomocí dětí, samozřejmě. Díry pro sloupky jsem kopal v tričku, a pletivo natahoval už pěkně zachumlaný, pod sychravým soumrakem.

Přišel listopad. Kupodivu docela brzy opadalo listí z ořecha, ale natřikrát jsem ho shrabal a odvezl … zato na bříze listí drželo jak helvétská víra. A v půli listopadu opět víkend na té stejné chalupě jako v září, jen tentokrát s jinou partií, tím naším místním spolkem / kolektivem. Alespoň jsme si konečně užili ta kachlová kamna, ale zima, sychravo, první poletující sníh, … to už je jiný čas než horké září. 

(Pokračování textu…)

Když jsme to tu koupili, tak i s křivým plotem oddělující náš pozemek od louky sousedky. Staré betonové sloupky, každý nakloněný na jinou stranu, držící pokřivené pomačkané pletivo, to celé desítky let pomalu degradující. A předchozí majitelé si na tuhle parodii na plot pro vyšší soukromí ještě pověsili stínící tkaninu. Při koupi domu už byla tkanina v podobném stavu jako plot, říkám tomu tady „větrný vršek“ a vítr lomcující s tkaninou na všelijak se pohybujícím pletivu … to se to utrhlo tady, pak támhle … no po nějakém roce jsem rezignoval a tkaninu z plotu sundal a vyhodil, holt budou mít všichni náš trávník a terasu jako na dlani, až půjdou/pojedou po silnici za loukou. Starý plot jako takový jsem neřešil, vypadal strašně, ale to mi žíly netrhalo, a „fungoval“.

(Pokračování textu…)

To jsou panečku letní dny! Září jak víno. Ještě že jsme ten bazén nechali napuštěný, koupali jsme se pak ještě hodněkrát, párkrát měla voda i přes třicet stupňů … jen to sluníčko už pak kolem té páté nehřeje tolik, jak je člověk zvyklý. Ale den za dnem krásně, snad týden v tahu jsem neviděl mráček, teplota vylezla vždy na 28-29 stupňů, deset dní v tahu. V půli září se už ochladilo, i když je dále hezky, takže teď o víkendu padlo rozhodnutí, a v sobotu ráno jsem se vrhl na likvidaci bazénu. Během pár hodin byl vypuštěný, Adam se učil zalévat túje, rozebral jsem filtraci, ohřev, prázdný bazén se vystavil na terase na schůdky, ostříkal jsem jej z vnějšku, pak zevnitř, nechal se oschnout, před obědem se otočil, po obědě složil, … nachodil jsem kilometry a pěkně v tempu, ale brzy odpoledne bylo hotovo, a mohli jsme se jít projít do lesa tak trochu na houby. Očekávání jsme moc neměli, slunečné dny bez mráčku a deště tomu moc nepřejí, ale pár suchohřibů se našlo, a po návratu k autu jsem chtěl odklidit velkou překážející větev, odtáhl ji pod silnici, a tam našel krásného velkého praváka. No lol. Tak jsme se tam ještě porozhlédli, a o pár metrů dále druhý takový. Nakonec tedy famózní úspěch. 

(Pokračování textu…)

Září začalo zářícími dny, od rána do (už bohužel brzkého) večera azur a sluníčko, přes noc jasné nebe, a ráno po páté, když jdu ivce v 8-10°C otevřít bránu a otřít rosu z oken auta … tak mi na to vše na lehounce modrajícím nebi září srpek Měsíce se skvadrou nejjasnějších hvězd, vedle něj Jupiter, a za kopcem skrze řídké stromy na vrcholku probleskuje Venuše. Den za dnem, ani dnes tomu nebude jinak. 

Už jsme dumali nad tím, že by bylo záhodno zlikvidovat bazén, protože i kdyby byl ještě den dva hic, tak se na koupání neohřeje. Ale když jsem viděl předpověď, tak jsem řekl „Mámo, ještě to zkusíme!“ Ohřev jede den za dnem od devíti ráno do půl čtvrté, v sobotu, kdy se to hezké počasí rozjíždělo, vylezla voda na 20°C, a hned jsem se tam – po chystání Adámkovy narozeninové oslavy – na pár chvil smočil, a pak už to šlo jen nahoru. Jeden den ráno 20, odpoledne 25, pak ráno 20, odpoledne 26, to už jsme tam vlezli, a včera ráno 21, odpoledne 28. A to už bylo bájo.  Děti měly zrovna ledňáka, tak se do vody nehrnuly, já se tam naštimoval na lehátko a jen se vznášel na hladině, oči zavřené, relax … krásně má být ještě přes víkend, jaj!

(Pokračování textu…)

Nakonec jsme uskutečnili náš původní plán vyrazit v druhé půli prázdnin ještě na jednu kratší dovolenou. Skřípal jsem zuby, finančně se mi do toho nechtělo, a když mi ivka bezelstně posílala odkazy na booking s cenami 4000 Kč za noc, tak mi to na náladě nepřidávalo. Dát dvanáct tisíc za prodloužený víkend jen za to, abychom mohli někde přespat … a také hledat ubytování zase týden před odjezdem, v Jeseníkách, v sezóně. Těch spálených hodin, co do toho zahučelo. A nakonec jsme skončili u ubytování, které jsem našel hned na začátku – Penzion Šléglov ve Šléglově, což je pidivesnička se 41 obyvateli, na které mi přišlo strašně vtipné to, že je „až za Vikanticemi“, jinak také známými jako Díra u Hanušovic. Takže mě na tomto ubytování úchylně lákalo to bydlení na konci světa, kde lišky dávají dobrou noc … na výlety budeme stejně všude vyrážet autem, a hezké ubytko v hezkém místě s hezkou restaurací poblíž jsme stejně nenašli.

(Pokračování textu…)

Červenec se chýlí ke konci, svatá Anna byla včera, a dnes mi moje Anče ukazuje ranní teplotu 8.6°C. Týdny chodím za rozbřesku bránu otevírat jen žabkách bez ponožek, a dnes v botaskách a mikince … v půli června či kdy jsem totiž nakonec „změnil režim“, a začal vstávat s ivkou v pět. Ranní vypravování dětí jsem přebral v prosinci, a záhy naznal, že nemá smysl vstávat dřív, a měl tedy budík na 6:20, a o půl sedmé je začal sám celý rozespalý tahat z postelí. Po sedmé do fifinky, a hurá do školy školky, před třičtvrtě na osm jsem býval zpět, nachystal si snídani, kafíčko a cca od osmi teprve snídal u počítače, a pak se pouštěl do práce … no, a to jsem z nějakého důvodu v červnu změnil, a vstal pár zamáčknutí budíku po ivce, a zatímco se ona vypravovala v koupelně, tak já si nachystal snídani, a býval u pc i v 5:15, nasnídal se, a pak měl tu půl až třičtvrtě hodinku na vyřizování mejlů a práci, než jsem šel budit děti. To už mi bohužel také najel kofein, takže jsem vždy vtrhl do pokoje a budil jak o život. A po návratu z rozvážení už si také akorát udělal další kávu, a za pět minut byl zase u práce … 

(Pokračování textu…)

Tak dlouho jsme dumali nad dovolenou na Šumavě, na kterou by ivka využila FKSP příspěvěk od nemocnice, až jsme našli na Kokořínsku Homutův statek a vyrazili tam. Ubytko na pět dní za 19 000 Kč, ale když 15 000 Kč pokryje FKSP, tak je to zadarmo … a ono nebylo, protože FKSP nakonec ivka čerpat nemůže, měnila si úvazek a nemá rok nárok, případně by musela mít výjimku a čtvrt roku by se ta řešila. Blbé, když za 14 dní odjíždíte na dovču. A tak jsme v pátek vyrazili „za svoje“, abychom hned zastavili u našich na rozlučkový oběd, a půjčili si slunečník a autoledničku – za ty prachy ani lednička na pokoji nebyla, a teplé vínko tedy pít nebudeme. Zkušeně jsem si pocintal oblíbenou košili výpekem během komandování dětí, ať si nepocintají trička výpekem, a mohli jsme pokračovat v cestě. 

(Pokračování textu…)

Místo práce čtvrteční vynucené volno, bude tu u nás výpadek proudu… ale začít měl už před půl hodinou. Zajímavé. Co tam ti kucí na těch sloupech dělají? Bára by byla také doma, škola bude také mimo, zůstal tedy i Adam, který by do školky mohl, a zůstala doma i ivka, že tedy něco podnikneme s dětmi. Všichni ještě chrní, já vstal cca stejně jako obvykle, abych si mohl dát k snídani kávu a ještě sednou k pc. 

Po dennodenně slunečném posledním týdnu května přišel pošmourný červen. I bazén jsme v květnu vytáhli, během jednoho odpoledne levou zadní nachystali, a pak tu vodu tahali ze 14°C i očima – přes den třeba 25°C, ale přes noc 7°C … nakonec jsme se dva dny koupali, voda na 26°C, ale to bylo ještě snad v květnu 😀 Červen zatím nic moc. 

(Pokračování textu…)

Na tyhle dny se člověk těší celou zimu, celé to „divné“ jaro, a pak jsou tu – sluníčko, modré nebe s obláčky, tráva svěže zelená, šeřík jde do květu, okrasná třešeň v plné palbě, dvacet dvacet pět stupňů, od rána do večera venku kolem domu, na terase … jsem z toho tak naplněn dojmy, že si otevírám blog už v pondělí ráno 😀 

(Pokračování textu…)

Ten pocit, že se člověk po těch dlouhých měsících zimy a brzce jarního „ničeho“ konečně dočkal. Ten optimismus. Jaro. Raší lístky, třešeň kvete (a zatím nezmrzla), švestky kvetou, borůvky se snaží, kytičky, pampelišky, tráva svěží … je to tu. Jen to sekání trávy, včera už potřetí, mě už teď sere. To mě teda fakt nebaví, ale nenaděláš nic. Právě včera byl nejkrásnější den týdne, už před obědem dvacet stupňů, nebe modré, těšil jsem se ven, a že si snad klidně i deku roztáhnu a budu prostě ležet na sluníčku. Jenže na sobotu předpověď škaredá, neděle je neděle, … a kdy tedy poseču trávu? Nechat ji přerůst je chyba, která se mi vrátí. A tak jsem se hodinu a půl casnoval se sekačkou. Co naděláš.

(Pokračování textu…)