Junova reality-show

Minulý víkend byl fajn, po covidověnešťůvkovém týdnu. V sobotu na kopec K do vlčího lesa, přes 700 metrů nad mořem, procházka po asfaltce… holt to bylo „po obědě“, takže velká pravděpodobnost, že tam po půl hodině dojedeme se spícím Adamem, a tedy nutnost táhnout se s kočárkem. Ale chlapec neusnul, a odšomtal toho poctivý kus – po ledu, po sněhu, oba vybavení mečama proti strašidelnejm stromům, bubákům a vlkům. U nás holo, na kopci zima a sníh. Při návratu od vlčího památníku jsme pak odstavili kočárek u cesty, a dobrodili se sněhem až na okraj lesa k louce, ze které by mohl být výhled do kraje. Zamrzlá louka s až desítkami centimetrů sněhu, tvrdá krusta, po které děti poskakovaly, a my s ivkou se bořili, a výhled pro bohy. Pěkné sobotní odpoledne.

Ale co s nedělí, když má Bára pořád trochu těch neštovic? Nikam daleko se mi jezdit nechtělo, jenže těch možností, kam se dá vyrazit pohodlně s kočárkem, těch je fakt omezené množství. A ještě aby taková procházka vůbec měla nějaký cíl, že. A tak jsem se rozpomněl na jednu opuštěnou vápenku, kolem které jsem v létě projel na kole, jezeďácká asfaltka, výhledy, kilometr a půl chůze tam a pak zpět … tož jedeme! Nabrat meče, pytlík kamínků, a do auta. 

Šlapali jsme do mírného kopce, a pak po vrstevnici dále, a já úplně zapomněl, jaké výhledy to tehdá na kole byly! 

Adam drandil na kolečku, vyhledával zbytky sněhu, neohroženě sto metrů napřed … až jsme došli k vápence, o které samozřejmě netuší, že je to nějaká sto let stará vápenka, ale naopak jsem je značně ujistil, že je to „čertovskej komín“, kde čerti v noci pálí zlobivý děti. Prozkoumali jsme ji ze všech stran, i kamínek tam našli, paráda! Vrátili jsme se k autu, domů to vzali jinudy a ještě se zastavili u jedné sjezdovky, abychom jim zkontrolovali rolbičky, Adamovo srdeční záležitost. A domů nedělně dolenošit. To byl víkend!

Týden byl pak roztodivný, neb v úterý a ve středu musela ivka do práce, ale ve středu se dětí naštěstí ujala švagrová a já mohl pracovat.  Ve čtvrtek už jsme si troufli i na odpolední cvičení s dětmi, a ty se tam po válení doma konečně vyřádily … a teprve tam si ivka na Adamovi všimla prvního pupínku neštovic. Tááákže úspěšně předáno od Báry, u které se s jejími sem tam pár pupínečky o neštovicích ovšem moc mluvit nedalo. Což se změnilo v pátek, kdy na obou dvou neštovice doslova explodovaly. Adam nalitý puchýřky jak od moru, Bára náhle celá potečkovaná, do toho se jí ještě osypaly ruce nohy ústa, takže sedmá dětská nemoc, chuděra začala dost trpět. Ze všech stran zprávy, jak všechny děti z kolektivu, co taky měly „tak trochu neštovice“, najely na 100 % průběh a osypané jak sviň. Tak to bude vyřízeno. 

A tak celé dny doma, suchý únor se překlopil do poslední třetiny … je to zvláštní, ale při dřívějších suchých měsících mě to nijak netrápilo, chuť na pivo nebo víno úplně přešla, ale včera … včera už jsem málem selhal. Takovou, TAKOVOU chuť na víno jsem měl … dost možná proto, jak člověk sedí v pět u stolu, za okny se pomaličičku šeří, říká si „tyjo, ještě pět šest hodin, než půjdeme spát … a není absolutně co dělat!“ … a tak u toho nicnedělání aspoň popíjet to vínečko. No ovládl jsem se. Aspoň ten pitomej krátkej únor musím doklepat 🙂

A únor tedy ještě zdaleka nekončí, ale za okny je březen či co. V noci jeden dva tři stupně pod nulou, když se zadaří, přes den klidně deset stupňů. A není tam absolutně co dělat. Už chodím i okukovat plantáž medvědího česneku, a přitom horko těžko lezou bledule a jedna nesmrtelná sněženka na mezi pod břízou. Loni jsem cca touto dobou likvidoval zbytek „hromady“ (ale pořádný), a rozvážel sníh na kolečku k tújím … a 26. února jsme opíkali buřty! V Google Photos má člověk tak parádní přehled, co kdy dělal … fajné. No a kouknu do Anče (Netatmo) a hned si doklikám, že přesně před rokem byly jen necelé čtyři stupně. No, jenže 23. února už 14°C, o den později skoro 19°C, stejně jako následující dny (až do opékání buřtů). Tak uvidíme …

Týden začal pozitivně. Ač smířen s tím, že mechanik naše auto nezvládl opravit, a odjel na hory, tak mi v pondělí před obědem pípla sms „Auto je hotový, celkem 4900 Kč“. Ha? No a nakonec to bylo tak, že na hory měl jet stejně až od úterka, a i to nakonec z různých důvodů odložili … a ještě se mi omlouval, že to trvalo tak dlouho. Záhada nepasujících homokinetických kloubů vyřešena zjištěním, že máme na naší 1.9 naftě poloosy z 1.6 benzínu … na které samozřejmě žádné „homoklouby na naftu“ neseděly. No a pak už to bylo snadné. Kroutil hlavou, ale už se s tím setkal – škodovka x let vyrábí nějaké auto, a dává do něj palivové čerpadlo Bosch, pak na dva měsíce přepne na čerpadlo od jiné firmy, a zase se vrátí k Bosch. A za deset let pak automaticky objednává Bosch čerpadlo, a ono naprosto nepochopitelně nepasuje … oba homokinetické klouby nové, můžou nakroutit dalších tři sta tisíc.

Leitmotivem týdne se staly Bářiny neštovice, které úspěšně chytla od kamarádek ze školky, kde to nyní frčí, a maminky jsou spokojené, že je budou mít odbyté v zimě, a ne někdy v létě (nesmí se s nimi na sluníčko, tuším). Takže tu bují čilý obchod s nošenými infekčními tričky a legínami, aby se to co nejvíc posichrovalo. Pupínků moc nemá, 10-20, tak je otázka, zda to bude stačit na to, aby to chytl i Adam, který věčně fňuká, že je chce taky … když se Báře kvůli nim klade takové pozornosti.

A do toho se ivka v pondělí cítí mizerně, rýma, pokašlávání, druhý den skřehotání a ztráta hlasu, no a ve středu či kdy už se antigen pochlapil a má ho tam! Omikron. Na nějaké izolování jsme nehráli, to už by bylo prd platné, a stejně v rámci rodiny nereálné. Já pořád doufal, že mě moje očkování podrží, ale několikadenní nálož  od ženy byla už asi moc, a včera večer jsem padl do postele a KO, na teploměru 37, ale pocitově brutál horečka, pálící nosohltan. Horečnatá noc, sny úplně na palici, ve tři jsem se celkem bezdůvodně probral, pokud to tedy nebylo kvůli té poušti v puse a krku, nos plnej, hlava dunící … i šestej budík mě pak vzbudil, ale naznal jsem, že fakt není důvod se v takovém stavu plazit k pc. Přes den jsem to nyní trochu rozchodil, ale hlava mě bolí / hučí, rýma … no mizérie. Včera antigen nic, tak uvidím dnes večer.

Aspoň že je před námi víkend …

… i když to bude spíše vzpomínání na leden. Bára oslavila šesté narozeniny, usmívá se na mě z narozeninových fotek na druhém monitoru, a oči mi jihnou. Dostala telefon, nafrkal jsem jí tam kontakty na rodinu s fotkami, tak sem tam obvolává babičky. Ale to se pořád těší a těší, a jak se spojí hovor, tak ticho a stud něco říct. Adam dostal vozík za traktor (který dostal k vánocům), aby „taky něco dostal“. No pak jsme byli na nedělním obědě u našich, kde byla na návštěvě i švýca, tak bylo Báře zase popřáno a naděleno … Adam naštěstí dostal jen malé puzzle. No a pak měla druhé narozeniny sestřenice Emička, a ti naši dva smradi dostali tašky, TAŠKY dárků, „aby jim to nebylo líto“… kriste pane. Adam prostě vyrůstá s tím, že ježíšek chodí 3-4x po sobě, a kdykoli je „oslava“, tak on dostává dárky … protože tak to prostě je.

Zima není. Podle fotek v lednu jednou napadlo pět čísel sněhu, druhý den už všude lezla tráva, třetí den nic. Teď sněžilo v úterý? Trakaře padaly! Večer se sníh držel, sněžilo dál, ale byly dva tři nad nulou. Ale všude sníh. A ráno byl skoro pryč, až mě to šokovalo. Na loukách lezla tráva… a po obědě nebylo po sněhu ani stopy, vše holé. Ten den bylo tuším osm stupňů.

(Pokračování textu…)

První ráno nového roku 2022. Venku je pošmourné ráno, ovšem jarních 10°C. Náladu mám mizernou, respektive … jsem na sebe naštvaný, že jsem úplně podcenil silvestrovský večer a nepřipravil si něco, na co bychom se po uspání dětí mohli koukat a dočkat se půlnoci. Takhle jsme zkoukli Wallace a Gromita, a pak tam bylo fakt absolutní prd. Děti jsem uspal čtením, respektive jim přečetl dvě kapitolky, a pak je nechal napospas šeru ložnice, a vrátil se k televizi. Ale v té už po té desáté bylo prostě hovno … na chvíli jsme skončili u záznamu koncertu Kabátu, pak jsem se šel umýt a spát. Šáňo jsme vypili ještě s dětmi, a ani předchozí roky jsme ty půlnoce moc neprožívali (dávno spali). Ivka do půlnoci vydržela, já od jedenácté spal, a kupodivu mě neprobudil žádný ohňostroj. Že by tu byl letos klid? Jinak to vždy vypadalo na začátek války …

(Pokračování textu…)

Kupodivu to byl Štědrý den „na sněhu“, technicky vzato. Třiadvacátého mrzlo, a sem tam vločka, až se večer za tmy náhle rozsněžilo, a za pár hodin všude bílo. No to mi ho vyndej … jenže vyndala se akorát tak teplota, a ráno jsem z postele dumal, zda jsou ty zvuky zvenčí kapky deště na parapetu. Byly. Do těch krásných pěti čísel sněhu jemně a vytrvale pršelo, teplota nad nulou, výhled ještě horší (až +7). Shrablem jsem na terase odhrnoval sníh … no, spíš vodu v trochu pevném skupenství. Taková škoda … 

Hurá zdobit stromeček – značně poučen z předchozích let jsem jej nachystal do obýváku už večer, a to taky byla operace … krátká patka, ale velký (hluboký) stojan. A ubrat patro dolních větví, aby šel stromek zasunout hlouběji, to samozřejmě nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem z polene do krbu uřízl „kolečko“, na čtyřech místech provrtal, a vrutama jej přišrouboval na kmen stromku, a bylo to – stromek měl protézku, a šel do strojanu na první dobrou. „Vtipné“ bylo, že jsme odhalili, že je chudák špinavej … zaprášenej, při bližším pohledu byly znát špinavé jehličky. Jako kdyby byl celý od prachu, pak na něj někdy zapršelo, trochu se prach smyl, trochu slepil …  no dojem nic moc. Ale hrabat se na něj nebude, a znát to není, šup na něj světýlka. Dopolední zdobení už byla pohodička s dětmi, vánoční muzikou, poskakováním plastových baněk po celém obýváku. Ivka stromek zdobí do stříbrozelena, a Bára jí tam vždy chce pověsit tajnou červenou rebelskou baňku. Letos to ode mě dostala dokonce befelem, že tam ta tajná červená musí někde být, hezky schovaná, a budeme o ní vědět jen my 😀 Nakonec jsou tam tři, a jedna z nich úplně na nejvyšším patře a bije do očí až běda 😀 Ale to k tomu patří.

Po obědě jsem vzal děti chvíli ven vykoupat se do „sněhu“, když už je tedy na Štědrý den ten sníh … ale strašné, strašné. Jedno škobrtnutí a lehnutí, a Adam by byl durch, a i tak měl oteplováky mokrý od bot až po prdel. Povinnost splněna, a rychle domů a na rodinnou návštěvu ke staré babičce. Tam jsem dlouho hypnotizoval otevřenou plzeň, než jsem se odhodlal. Dopoledne jsem si dal ke zdobení dvě píva, padla z toho na mě poobědová únava a ospalost až běda, a dál to až do večera přiživovat … kdy to může být ještě pěkně akční, a abych byl pak ještě zbytečně nevrlej … no plzeň jsem si dal, a ulevilo se mi, že pak nenásledovala žádná slivovice 🙂 Ještě jsme pak přizastavili dole u tchána, který na štědrý den doudil uzené – chyba v komunikaci mu přihrála naložené maso na uzení na 23. prosince, místo o týden dříve, a nezbylo mu než přes noc na štědrý den udit 🙂 Odjeli jsme tedy štědře obdarování luxusními šrůtkami ještě teplého uzeného, ze kterého jsem si hned nakrájel občerstvení „napotom“, až bude hlad při koukání na pohádky. Ivka se pustila do smažení tresky a řízků, nedočkavé děti koukaly na Shreka, otevřena lahev vína, plechový stromeček cinkal, pěkné to bylo. Večeře proběhla plynule, Adam si napral pupek rybou, řízkem a salátem, aniž by si to na sebe vyklopil (jako loni či kdy) nebo se polil, nebo se s Bárou pošermovali příborama, prostě hezky česky se „nic neposralo“, čehož jsem se celý den bál nejvíc. 

Ha, v obýváku zaznamelal soundmetr zvýšení hlasitosti. Je to tu, ráno po štědrém večeru! 🙂

Byl čas jít obdarovat kočky, a prskavkami lákat ježíška … já se opozdil, rychle načtyřikrát seběhl schody obtěžkán taškami darů, div to za běhu nevysejpal pod stromeček z výšky, a celý zpocený se venku rychle připojil k rodině. Uff. Z toho, jestli to zvládneme logisticky provést a nebudu dětmi načapán s taškami dárků na schodišti, jsem měl největší strach. A povedlo se, a už mě nic netrápilo 🙂 Prskavkovali jsme, nadělili jsme kočkám, a šli domů a rychle do ložnice koukat z okna, protože ježíšek vždycky letí přes támhle ten kopec … a cinkání, a děti běžící ke stromečku. Nojo, krásné to bylo, a vrhly se na dárky jako kobylky 🙂 Jenže na ten největší zašitý za stromkem jako na první, a on je pro mámu, velká krabice … utajený automatický kávovar 🙂 No ale pak už to rvaly a výskaly radostí, a za chvíli nebylo co řešit, mimo neustálého likvidování papíru. Byly tak v ráži, že mi Bára nakonec rozbalila i moje dárky, které jsem jen odsouval na hromádku stranou 🙂 Bylo půl sedmé, na pozadí pohádka, děti si rejdily v dárcích, Adam posouval velkého traktora s vozíkem, a už byla večerní pohoda. Vtipná situace pak byla, když Bára vyskočila a na Adama, že minule nechal ježíšek velkého traktora (elektrického) přece za dveřmi na chodbě, tak pojď se podívat! Ten vyskočil, zapištěl a byl přesvědčený, že tam na něj bude čekat jeho vlastní traktor, a že budou mít každý svého a budou na nich jezdit venku spolu! No nadchly se náramně, ale na chodbě nic nebylo, a Adam byl regulérně zklamanej. Myslel jsem, že mě vomejou. Opice jedna blonďatá, takový nápad taky. Nejlepší je, že jsem přemýšlel, že tam takhle pak „nechá“ ježíšek onen kávovar pro mámu, abych při hektickém nošení dárků nemusel počtvrté nahoru do patra právě pro něj. No ještě že jsem si to rozmyslel. Seděli jsme u televize až do půlnoci, a kručelo mi hlady v břiše, na chodbě nachystaný talíř uzeného, ale už v deset jsem se zařekl, že se nebudu na noc cpát … jenže to jsem nevěděl, že budu ještě dvě hodiny u televize. A v jedenáct už se tuplem nebudu nacpávat … jak u blbejch, fakt. Teď jsem snídal vánočku, a už mám zase hlad 😀

No, jdu dát vařit šunku, a Bára má slíbené stavění elzinýho legozámku. A taky musíme rozjet presovač! 🙂

Pondělní večer, do pátečního Štědrého dne jsou to ještě čtyři večery … vrátil jsem se k PC, chvíli tu ještě budu okounět, tak si blognu. 

Po sněhu už není pár dní skoro ani památky, tedy kdybych neměl vedle domu pořád horu sněhu! Ta tu bude celou zimu … před týdnem jsem k ní přistavěl vysoké hradby, a uvnitř část vyplnil sněhem, aby mohly děti nahoru a koukat přes ně. A pak mě napadlo z vnějšku přistavět vysokou baštu, věž. Regulérně do metru výšky jsem navršil sníh, utloukl, a nahoře postavil cimbuří, a  skrze hradby udělal vchod. Normální sněhová věž! Akorát že oba se na ni nevešli, takže to Bára ofňukala, a donutila mě postavit ještě jednu – to už jsem propotil i zimní bundu. A náhle byl vedle domu fakt vopravdovej sněžnej hrad, se dvěma věžemi, s cimbuřími … ten den jsme pak odpoledne vyjeli ještě na kopec na chystanou urolbovanou sjezdovku, s bobama,  a nafukovacím plameňákem. A to teda byl pro malé děti trochu moc velkej kopec … stovky metrů sráz dolů, skloněný, takže „vyhánějící“  mimo sjezdovku do stromů, do plotu chaty, a dole žádný dojezd, ale údolí svažující se jiným směrem, remízky, stromy … dvakrát jsem to sjel s Adamem na bobech, kdy jsem ho měl mezi nohama, a i to bylo trochu s hrůzou v očích. A o zadní hranu bobů jsem si tak dotloukl spodní záda, že mě to bolelo x dní. No a jednou jsem se odvážil s Bárou na nafukovacím plameňákovi, a to byla regulérní smrt v očích, ležíc na neřiditelné nebrzditelné točící se svini vydán napospas profilu svahu. V jednu chvíli jsem nás chtěl raději „bezpečnostně“ vyklopit, abychom se raději vyváleli na svahu, a nepokračovali dál. A to nešlo! Akorát jsem se otočil dokola, a fičeli jsme „po zádech“ dál, Bára pištěla, všude stříkal sníh, já se snažil nohama drhnout o sjezdovku, a svině nafukovací akorát zrychlovala … tóóó jako víckrát ne.

Jeden den mě čekalo oční v Brně, kam poslala doktorka moje snímky do „makulární poradny“, že ona už pro mě víc udělat nemůže. A tak vstáváníčko v šest i s dětmi, za tmy je vylifrovat do školek, po sedmé na Brno. A tam vyšetření, na které jsem byl „pouze“ objednán, ale snímky sítnice se k doktorce nedostaly. Mno, super. Ani mě nenapadlo si je vzít s sebou v papírové podobě, když se tam „posílaly“ elektronicky mezi nemocnicemi. Doktorka mě nejdříve šokovala tím, že mám určenou špatnou diagnózu a tedy mírně jiné onemocnění, které ale tak či onak nemá žádné smysluplné řešení … když mi na tam pořízených snímcích ukazovala, jak se obě diagnózy liší, a jak by snímek vypadal, kdybych měl opravdu centrálně serózní chorioretinopatii … tak jsem se s ní dohadoval, že právě tak vypadají ony snímky z předchozích měsíců, které jí bohužel nedorazily. Nakonec mi do zprávy opět diagnostikovala CSCHR, a za čtvrt roku uvidíme. Pokrok tedy žádný. Se stim smiř. Z FN Brno do Ikey, z Ikey do Glóbusu, do auta ještě nacpat dva stromky, a domů … to byl výživnej den. 

A mohl být ještě zajímavější – tři dny nato ivka odváží Báru na narozeninovou oslavu kamarádky, Adama „po cestě“ k babičce, ať je chvilka klidu na balení dárků … já si šel po svých do dílny, a bylo mi divné, že auto dlouho stojí na místě. Ale to je ivčino obvyklé, nasedne do auta, vytáhne telefon, a začne si s někým vypisovat, domlouvat, koordinovat kočárkový gang  … a tentokrát nikoli, auto nestartovalo. Motor prý jen trochu „zkusil“, ale na druhý pokus už nic. Dojdu k autu, otočím klíčkem, rozblikala se celá palubovka, vynulovaly se hodiny, startér ani necekl, say no more fam, baterka v piči, vybitá do nuly. Ale přitom má akorát tři roky! Zajímavé – svítícího auta bych si večer při krmení koček či zavírání brány všiml. Rádio nehrálo. „Přirozené“ vybití nedávalo smysl. Pro rodinu přijela zachránkyně teta, a já se jal píchnout baterku na nabíječku. Nechtělo se jí, ale do noci byla nabitá, a dvakrát jsem na první dobrou nastartoval se studeným motorem. Hm. Druhý den jsem vytáhl zátěžový tester autobaterek, co jsem dostal před lety k ježíškovi, a co se najednou fakt hodil. Nastudoval jsem návod, připojil, napětí 12.6V, zapnul jsem zátěž, zelená ledka přeskočila na žlutou, a napětí začalo klesat, až bylo za pár sekund na 9, na 8 voltech. A je to jasné, baterka je na odpis. Napětí by klesat nemělo, a když už, tak ne pod 10 V. No a dnes už se v autě hřeje novej sekáč, Exide 77Ah za 2500 Kč. Jen koukám, že na netu se prodává za 17-19 stovek. Sááákra. No aspoň jsem si s prodavačem ve fyzické prodejně hezky popovídal 😀 A dal mu vydělat …

Pře čtrnácti dny napadl první sníh letošní zimy (podzimu), a já se celou tu dobu těším, jak si do blogu zapíšu, že to nebyl ojedinělý rozmar, ale začátek regulérní zimy… čtyři dny pak připadával sníh, až jsem zase u terasy vybudoval horu sněhu, ze které děti jezdí na bobech nebo po zadku. Pak začalo solidně tát, ale o víkendu opět přituhlo a napadlo pár čísel sněhu, v neděli jsem hromadu rozšiřoval o „hrad“ (spíše hradby), sněhu zase pomalu ubývalo … a dnes, ve čtvrtek, se sype od rána, a napadlo nových deset čísel. Příjezdovku jsem dnes prohrnoval čtyřikrát. Tohle je prostě mindfuck, sotva začal prosinec, a čtrnáct dní je venku sníh! 

Ráno jsem tchánovou oktávkou vezl děti do školky, břečkou sračkou, na trojku když rychle, fakt zážitek. Dojel jsem domů, během dopoledne „na rozcvičku“ podruhé odházel sníh, a na půl třetí jej šel odházet znovu, ometl pět čísel z auta, a jel pro děti, opět za všechny prachy … jen přijela ivka, tak jsme vyrazili na cvičení (rodičů s dětmi), za stálého jemného sněžení, a vrátili se za tmy, hurá do oteplovaček a ven do sněhu, halogenku pověsit na okap dílny, a zimní ráj a rej mohl začít. Počtvrté jsem odházel příjezdovku.

Sice už mě to prohrnování cesty nebaví, ale jinak jsem ze sněhu nadšený jak malé děcko. Víc než ty moje 😀 Úplně se těším na zítřejší odpoledne, až půjdeme ven a bude kolem nuly nebo plus, sníh bude lepit a já z něj zase budu něco budovat, z čeho pak budou děti pištět nadšením. 

Když se dívám z okna na brzký ranní den, tak se mi tomu stále nechce věřit. Napadl sníh, ale „fakt jako“. Dvacátého šestého listopadu. Celý kraj je zakrytý peřinou sněhu, každý strom, každá větvička nehybně obalená sněhem … naprosté vánoce. A já se už od včerejška těším, jak si o tom blognu 😀 Doma sám, děti ve školce, ivka v květinách, a někdy dopoledne začaly poletovat první vločky této zimy (podzimu). Hm, pěkné, tak přece. Budu se obtěžovat s tím, že bych se snažil udělat nějakou fotku? Ááále, k čemu. Malé vločky sněžily dál, po obědě už to vypadalo, že by se dal nahrabat sníh i na nějakou hrudu. Ale příjezdovka pořád mokrá, sníh se rozpouštěl, to nebude žádná sláva. Ale ke druhé hodině už koukám, že je bílá i ta … aha. No a ve tři jsem byl připravený „na ven“, v termoprádle, jen jen ať už přijede ivka s dětmi a jdeme za světla skotačit se sněhem, protože to už bylo i „na sněhuláka“. A hovno, ivka s dětmi přijela až před čtvrtou, děti zapadly domů, že chtějí tohle kokino, že si chtějí dát lízátka … a bylo šero, a hotovo. Absolutní WTF. Předpověď slibovala přes noc zimu, a sníh padal dál, tak tedy půjdeme ven zítra/dnes ráno … ale skoro jsem nemohl dopsat, jak jsem se těšil, že si o tom blognu 🙂

(Pokračování textu…)

Páteční odpoledne, dojezd týdne … káva, muzika. A ne ledajaká! Celé dlouhé roky tu sedím proti dvěma monitorům, připojeným k noťasu, a z jeho repráčků mi hraje hudba. Jsem celkem nenáročný posluchač, takže mi tahle „kvalita“ hudby stačila. Ale také jsem si už sem tam říkal „A proč si vlastně neudělám radost, a nekoupím si nějaké kvalitní repráčky?“ … no, třeba proto, že někde za zády mám v zarovnané modré ikea tašce snad 20 let starou 5.1 audio sestavu se subwoofrem. Co jsme se přestěhovali do svého, tak je tam uklizená. A fakt nevím, za jakého popudu jsem se do toho zrovna dnes pustil, ale vytáhl jsem ji, zaprášenou, zalepenou od chlastu (sem tam sloužila jako audiosystém na oslavách), a jal se ji zapojit. A najednou mi to tu duní ze všech stran, a chvíli tak nějak zapomínám pracovat, a místo toho se kroutím na židli … obzvlášť když jsem z té modré tašky vytáhl ještě cédéčko JUN TOP 20, co mi kdysi daroval hágen při příležitosti slušné oslavy multinarozenin na chatě (sestaveno z mého tehdejšího Last.fm topu či co). Tak jsem se chvíli zabavil tím, že jsem celý playlist nabuchal do Youtube Music. Nj, to byly časy.

(Pokračování textu…)

Jeden z těch, po kterých potřebuju další víkend … ach ta pondělní rána, kdy se sotva hrabu z postele. Oba dny bylo krásně, grilovali jsme si maso, jeden den kuřecí, druhý den vepřové … pohrabat listí pod ořechem, ať se jím nemusíme brodit do půli lejtek, česáčkem otrhat bedýnku jablek, a po obědě na krátké výlety. Ivka se chystá na tvoření věnců, a potřebuji se zásibit šípky, jeřabinami, kaštany, žaludy, bukvicemi, všemožným podzimním bordelem, který se dá tavkou nalepit na věněc, a pak předraženě prodat.  Vyjeli jsme na Kopaniny, šlapali do kopečka, slunce a krásné výhledy, teplo tak akorát, ale kaštanů pod třemi velikány sotva na dno košíku. Žaludy: nula. Jeřabiny: nula. Zachránilo to hafo bukvic, ale jinak tragédie. Oproti loňské sklizni podivná změna. 

A tak jsme v neděli po grilování vyrazili zase jiným směrem, na Sýr, kde se procházkou po krásné „hřebenové“ polní cestě dojde k dubovému lesu, a tam, tam bylo tolik žaludů, že jsem to nikdy neviděl. Sypaly se ze stromů jak listí. Loni. Letos: nula. Jeřabiny: nula. Ty vole, vždyť letos ani na jaře poprvé po letech nemrzlo! Přitom ale nejsou ani švestky. Mno, za kravínem hora balíků slámy, hned jsem ji musel zdolat.

(Pokračování textu…)